Cestou na nákup

V nehostinné Americe,

sám krajnicí dálnice,

kam až oko mé dohlédne,

všude samé silnice.

 

Kráčím mlčky po ulicích,

nikde ani živáčka,

auta jsou tu po tisísích,

lidstvo je jim překážka.

Připadám si nepatřičně,

samá auta zkurvená,

cestou jenom na zastávkách,

chlastá lidská spodina.

Černoši a white trash smutně,

druží se, čpí, žvatlají v cancech,

stydí se a nesnášejí mě,

jdu kolem nich v New Balancech.

Kde bývala temná krajina,

teď beton a asfalt dlí,

Moshassuck, ta řeka tajná,

teče v rouře odpadní.

Jdu nakoupit do Walmartu,

do hnusného baráku,

fazole si pak ohřeju,

na půjčeném sporáku.

Tao a sex (výňatek)

...

***

Později večer při návratu vidím už z ulice, že se doma svítí, ale když otevřu dveře do bytu, je tam ticho a prázdno. V lednici se prohrabuju zbývajícím chlastem: cider, fuj, už nikdy; dál nadějná plechovka, ale ta se ukázala být sangriou, ani omylem. A tmavý pivo. Co se dá dělat. Sedím v obýváku, piju hnusný pivo, poslední na bytě (napadlo mě ho koupit neska cestou z krámu, stavit se ještě v liquor storu a pořídit basu piv. Co kdyby ještě večer přece jen...). Zjeví se málomluvnější Ben. Tohle pivo tu je prej neví odkdy, a dá se vůbec pít? Zavřu dlouze oči. Řeknu mu, že je to hnusný sladký tmavý pivo a že těžko říct. Za chvíli se vrátí Tim. Byl celou dobu na balkóně a rozdejchával prohru Red Socks, svýho baseballovýho týmu. Po chvíli lamentování prohlásí cosi jako "shit, I've got to shut the fuck up 'bout the Red Socks and move on to somethin' else I'm gonna be crazy about." Ví, že do finále už se jeho favorit nedostane. Krásná rozchodová řeč, když nad tím tak přemejšlím. Nasype si do misky snídaňové obilné kroužky a zaleje je mlíkem.

Sedneme si všichni ke stolu, já s prošlým černým, Tim s dětskou snídaní, kterou do sebe pere v jedenáct večer, Ben si přinesl krekry a sýr. Začnou řešit obilné kroužky, zelený kolečka nasávaj víc mlíka, zatímco červený jsou prý křupavější. Jsou naprosto neironičtí a berou to velice vážně, tihle dva američtí koňové, co běží, když chtějí běžet, a žerou, když mají hlad, a spí, když se unaví. Pak se chlubí, jak změnili kulturu nejbližší filiálky KFC, protože si tak dlouho říkali o extra hot sauce, až ta se stala standardem. Be the change you wanna see in the world, right?, říkám ji. Chechtají se. Pak nás napadne, že se zhulíme, a já se rád přidám, protože jsem se chtěl neska aspoň zlískat, když už neklaplo..., tak aspoň něco. Začnu jim říkat o amerických fastfoodech v Čechách, o jejich statusu v devadesátkách. Radují se z toho, co jim vykládám za absurdity. Slovo McDonalds opakuju třikrát, než mi rozumí. Říkám Mekdonlds, oni ale říkaj Mekdanlds. Americká angličtina amerických Angličanů. Bavíme se o jídle. Pak o Floridě. Až se zvednou oceány, půjde celá ke dnu, shodujeme se. Přidávám si, že Evropa se rozesrala se 4 milionama syrskejch uprchlíků a že když se zvednou oceány, tak se dá do pohybu čtvrt miliardy lidí. Yeah, říká Ben, we're kind of on top of the hill, pokračuje a mě od něj ta metafora zenitu civilizace zaujme, ale ukáže se, že mluví vážně o kopci, na kterém stojí náš dům.

Pak se bavíme o tom, jaký by to bylo hodit freesbee z balkonu na stožár vztyčený na vrcholku místního State House (kapitolu). Protože jsou fyzici, překřikují se, jakou by to freesbee muselo mít rotaci a jakou by asi mělo mít rychlost. Pak Ben povídá o jedné litce před mnoha lety na vejšce, kdy se zlil jak prase, měl okno asi na 12 hodin, ale stejně pak ještě v kocovině dopsal assignment a odevzdal ho. Bavíme se o energy drincích a o chlastání. Nakonec neodolám a řeknu jim o svý rozlučce se svobodou (jsem neadresný a řeknu, že jsem byl at a stag night, a ne at my own one). Nesmrtelný historky o tom, jak jsme žrali LSD, jak jsem si myslel, že jsem ztratil kreditku, kterou jsem přitom předtím nechal na pokoji, abych jí neztratil. A pak hřeb vyprávění: kamarád si nasral do postele. Dva američtí spolubydlící ržají smíchy. Přijde jim vtipná i moje zmínka, že čeština je tak "permeated with shit references that you can't basically avoid them." Becherovku nakonec neotevřeme, kolem půlnoci se rozpustíme.

Kdo by řekl, že útěchu najdu tam, kde jsem jí vůbec nečekal: měl jsem jí celou dobu přímo před očima! Zkratky neexistují.

A zajisté by bylo možno vytěžit z toho mnoho dalšího ponaučení.

Zabydlování

Že by se to začalo lámat? Že bych se tu začal dostávat do rytmu, lehce zapouštět kořínky (nakolik je to na pár měsíců možné)? Vidím už nějaká dobrá znamení? Třeba že se na kurzu konečně odhodlám promluvit a vést párminutový monolog o tom, že to s tím románem a básní vidím jinak? A to přestože tím na konci hodiny zdržuju, neboť dřív jsem se neodhodlal, ale profesoři zaujatě poslouchají (v Americe jsou - jako v Čechách na střední - všichni profesoři)? A pak se k nevoli ostatních studentů rozmluví na dalších 5 minut i oni, tak je to podnítilo, a ukazují přitom na mě, a to do konce rukou? Jsou tohle ta příznivá znamení?

Anebo to, že jsem se předtím o pauze konečně osmělil a šel si popovídat s tou Texasankou, se kterou se znám od vidění z jinýho kurzu? Je dobré znamení, že se konečně dáváme do řeči? Bylo dobrým znamením, že se k nám připojil i ten mladík, sympaťák, a tahal ze mě rozumy o doktorátech, překládání a kdo ví o čem ještě? Můžu se upnout k tomu, že jsme nakonec všichni svorně z legrace uráželi Texas jakožto hroznou prdel?

Bylo tím definitivním stvrzením, že cestou domů z tohoto kurzu, na rohu ulice, kde bydlím, kolem mě projel spolubydlící na kole a zamával mi? Je známkou mého zdomácnění, že jsem na něj zpátky křiknul "heya!"?

Byla tím dobrým znamením veverka, která v dramatickém západu slunce pojídala ořech, rýsovala se proti horizontu a nechala se vyfotit, což bylo tak spektakulární, že jsem to dal nakonec na facebook a lajkovali mi to dva lidi, od nichž mě to ten večer nebo druhý den ráno zahřálo?

Jak sám, jak zoufalý, jak ztracený musí být člověk, který se utěšuje takovými hloupostmi, zatímco mezi ním a nejbližší spřízněnou duší zeje 6 000 km samoty

a on přes uschlou slzu na brýlích

prochází po dně mrtvého moře.

V kině na Jamesi Bondovi

Ten tam je neotřesitelný a nezranitelný hrdina, charakterově plochý jak jeho nažehlený oblek, tvrdý jak alkohol, který do sebe hází. Bond už není žádným teflonovým superhrdinou bez nitra. Přestal jím být už dávno, s Casinem Royale, když Brosnana nahradil Craig, když vyhrocenou pompu 90. let vystřídal surový naturalismus zranitelného hrdiny. Takového, který se dokonce dokáže zamilovat a pro lásku trpět.

Mohl jsem se na film dívat striktně kriticky, levičácky, provozovat hermeneutiku podezírání: všichni lidé se pohybují v katalogově dokonalých interiérech a s rekvizitami jak z reklamy na alkohol a na hodinky, některé scény připomínají pompézní celostránkové reklamy na Breitling, Casio a další exkluzivní zboží. Když se v jedné části film přesune do utajeného domova Madeleine, říkám si, kdo se o tuhle katalogově vybavenou a exkluzivně stylovou chatu stará? Kde vzal, mimo jiné, vysloužilý agent prostředky na zařízení ukázkového jamajského azylu - s ložnicí v odděleném bungalovu, ke kterému se kráčí po molu!

Ale čím dýl film sleduju, tím víc a víc kapituluju. Neprůstřelný hrdina je stále neprůstřelný, přežívá výbuchy (i když otřes z nich prožívá divák s ním), pády a rány, ale pod jeho muskulaturou, perfektně střiženým oblekem a přísnou tváří se věci dávají do pohybu. Bondovi se láme srdce - a mně s ním -, když musí odvrhnout svou pracně vydobytou lásku, poháněn zlostí a zklamáním.

A to jen aby se ta samá láska později ukázala jako nesmrtelná, jako věčná, neboť přežila i to, že vůbec nebyla, že byla odvržena (na lásku stačí i jeden/jedna).

Ale jako ve středověkých eposech, láska se nakonec zhmotní jen ve své nemožnosti, v nedostupnosti, v prchavosti. Po lásce se smí jenom toužit; když se jí dosáhne, mizí (a lidi se pak berou a žijou spolu šťastně až do smrti). Lásky se (ve fikci) lze jen dotknout, aby se po ní toužilo; a s ní po nekonečných příslibech toho, co mohla přinést. Ale zůstává se nakonec jen s tou touhou, jen s tou krásnou vyhlídkou, která je o to krásnější, o co míň je uskutečnitelná.

A tak i Bond nakonec kapituluje, dochází pokory, touží, uhýbá z cesty, přehodnocuje, protože drží konečně něco, co je mu nade vše drahé. A když se touha stává nenaplnitelnou, když ji v tomto životě nemůže mít, není ho nakonec proč žít; na takovém životě není důvod lpět.

Jsem to jen já, nebo je na konci hypnotizovaný celý sál? Jsem přibitý na sedačce, trnu z toho, co musí přijít, nepokrytě mi vlhnou oči a já tomu odmítám odolávat, jsem v tom filmu úplně ponořený, jsem jím stržený, je tak pompézní, tak přehnaný, dělá si s divákem, co chce, protože si to může dovolit, protože ho už dávno podmanil a vede ho do hořkého finále.

Šel jsem do kina z nostalgie po Evropě (nedává smysl dívat se v Americe na americký filmy), pokochat se svou nikoliv guilty, ale rozhodně pleasure, a namísto napínavého akčního filmu dostávám, absolutně nepřipravený, romantickou tragédii, Romea a Julii, Othella, Antigonu - něco tak nemožného a obrovského, až je to nakonec uvěřitelné.

Za akcí a špionážní zápletkou je intimní mezilidské drama. Sál byl z poloviny plný, ale já věděl, že ten film mluví jenom ke mně.

Interdimenzionální bytost

Ráno je mi hnusně, v noci mi zase nešlo spát, ale stejně se ještě drahnou chvíli převaluju v posteli. Koukám na telefon, co se od rána v Praze stalo, raduju se, že během středoevropského dopoledne konečně někdo reaguje na můj facebook, můj blog, píšou mi příbuzní. Využívám toho, že je v Praze po poledni, a píšu si s kamarády - v tuhle denní dobu většinou reagují.

Mám před sebou volný den. Kromě jednoho zoomu v podvečer si můžu celý den jenom číst. Vůbec se mi do toho nechce, dneska se na to necítím, dnes ne. Bolí mě ze všeho hlava, bolí mě oči, přes noc nespím, přes den klimbám, ale když si řeknu, že to během poledne zapíchnu, mysl mi před oči staví ty nejobscénější výjevy a stejně neusnu.

Rozhodnu se, že mozek musím zaměstnat i jinak než čtením. Navzdory předchozím nezdarům se mi na online mapě města konečně podaří vytipovat trať po okolí. Změřím si ji - čtyři kiláky tam, čtyři zpátky - to by šlo. Vygooglím si nejbližší obchod s běžeckýma potřebama a du do něj utratit majlant. Zaplavuje mě euforie z nakupování, mám nové boty, šortky, legíny, s prodavačem důkladně rozebírám, co chci, jsem zase na domácí půdě. Beru to šmahem, beru první věci, co se mi zamlouvají, nepotřebuju si vybírat, potřebuju už běžet, cítit únavu, smlouvat se sebou každý další krok, myslet jen na svoje tělo, zkrátka čistit si hlavu.

Při běhu několikrát zabloudím, cestu zpátky jdu z velké části pěšky, jak jsem bez kondice, oteklý kotník mi připomene moje stupidní loňské zranění. I tak je to ale úspěch; jsem zpocenej jak prase, mám pocit odvedené práce, nemusím se sebou o ničem licitovat, není zde žádných pochyb.

***

Zbytek dne jsem sám na bytě. Nudím se. Čtu si celý den na balkóně a sluním se pod nečekaně teplým říjnovým sluncem (nemám vůči němu úplně důvěru, nejsem si jistý tím teplem, které na mě dopadá). Mám krásný výhled na downtown a místní kapitol (State House, jak tomu říkají). Čtu si celý den, bojuju se svýma nenechavýma myšlenkama, je to velký zápas sebekontroly. Někdy se vydržím soustředit na celou stránku v kuse, někdy ale podléhám a ztrácím se ve své hlavě na dlouhé minuty. Přistihuju se, že usínám. Odkládám tablet, chci se tomu oddat. Spánek, jsa odhalen a vyrušen ze svého úkladného záměru opanovat mě, se poleká a uteče. Zase zvedám tablet.

Čas stojí, čas nikam neběží, sedím na balkóně a čtu si, občas zase zavřu oči, ale nikdy ve skutečnosti neusnu, škoda, jsem za posledních mnoho dnů už chronicky nevyspalej, dívím se, že si vůbec můžu číst, v Praze, u sebe doma, na posteli, bych to už dávno zalomil.

Den pokročil, ve střední Evropě už vše pomalu utichlo, teď už se mi nikdo neozve, všichni odhodili telefony a chystají se ke spánku, anebo vyrazili do hospody nebo někam za večerní zábavou a mají lepší věci na práci.

Můj den tady je sotva v půlce, telefon se odmlčel, resp. ti, s kterými mě spojuje, už ty své asi odložili, anebo je moje dotěrnost unavuje, zato moji spolubydlící ještě dlouho nepřijdou. Hovor po zoomu mi můj vedoucí nakonec zruší.

Přijde první spolubydlící, ten hovornější, ptá se mě, jak jsem se měl a co jsem dělal. Říkám mu, že jsem byl běhat. Blahopřeje mi, ptá se mě, kam sem běžel, povídám mu o nábřeží a lesoparku, kvituje mou volbu. Pak se bavíme o včerejším hokeji našeho třetího soupuntíka. Jestli ho draftují na víkend, vymýšlíme, zpijeme se a půjdeme na něj pořvávat na tribunu, až mu bude trapně! Bavíme se asi čtvrt hodiny, pak si jde hledět svého.

***

Je večer. Ohřeju si večeři. Přečtu si ještě jednou noviny (ne, nic dalšího se doma od mých 2 odpoledne nepřihodilo), chvíli tupě čumím do facbooku, nikdo na něm není, nic nového se v něm nestalo (i facebook má časová pásma).

Později konečně zmerčím třetího spolubydlícího. Zeptám se ho, jestli ho na hokeji nakonec draftovali, říká, že neví. Sice se na to neptá, ale řeknu mu, že jsem byl dneska běhat. Zeptá se mě kde. Odpovídám. Nechávám ho na pokoj, dělá si večeři a pořád mu pípá telefon.

Sedím zas na pokoji a piju zas pivo, i když jsem se tomu chvíli bránil. Jestli si spolubydlící pustí baseball, jako skoro každý druhý večer, budu se chvíli koukat s nima. Jinak si budu číst na pokoji, budu si číst, dokud úplně nevytuhnu, dokud neodpadnu, dokud mě únava bez zeptání nevypne, a budu doufat, že tentokrát se dokážu vyspat o něco líp. Dokud mě neprobere další den, stejný jako ten předchozí, stejný jako všechny, co budou následovat.

---    ---    ---

Moje tělo je v jiném časovém pásmu než moje myšlenky. Bloumá tu pod sluncem, neživé, zatímco mozek se srdcem si v mém spánku ponocují a vydávají se potají do Prahy, aby mi po probuzení zvěstovaly krušné zprávy. Žít, být cloumán domovem, zatímco existuju tady.

Ta nespravedlnost! Jen co mi splaskne noha, půjdu zas běhat a svou rozpojenou mysl fyzicky ztrestám!

Na přednášce o otroctví

V aule jsou samí bakaláři (a já, abych tu dohnal, co pozitivistická historie v Praze zanedbala). Přednášející zmíní, že dnešní kurz bude o otrokářství v Atlantiku. Parkrát jsem se s ním bavil mezi čtyřma očima, trochu ho znám, a tak u něj postřehnu mírnou nervozitu.

Na začátek prohlásí, že bude mluvit hodně o objektifikaci a komodifikaci lidí, afrických otroků, ale musí na tomto místě zdůraznit, že se s tím samozřejmě neztotožňuje, že to je historická lekce a je to nepřípustná věc. A že to prostě musí hned zkraje zaznít nahlas.

Byl viditelně nervózní, ale jak začal přednášet, vrátil se zase do onoho odlehčeného rytmu, který je pro jeho přednášky typický.

Mně to upozornění zkraje přišlo až banální, ale jak kurz pokračuje, začínám být nervózní já. Sedím nedaleko od hloučku černých studentů. Poslouchají, ošívají se, fotí si slidy. Bavíme se tady o jejich historických traumatech, o tom, jak evropský homo oeconomicus - novověký baťaman -, aby do podpalubí narval víc otroků, vymyslel ještě brutálnější způsob skladování lidí (jak nějakých krabic). Poslouchám celou tu přednášku jejich ušima a je mi těžce.

Černošští studenti si mezi sebou začnou v půlce kurzu cosi šeptat.

New York - geologie megapole

Nazřít město jako krajinu. Jsou oceány, pouště, džungle, ledovce, horstva... a pak město. Není úplně samozřejmé prohlédnout, prožít město jako krajinný útvar, jako přírodu. Jako osamostatněný, nelidský přírodní úkaz. Město životu každého jednoho člověka předchází a taky ho přežívá a je v tomhle ohledu vždycky trochu nelidské.

 

Dokud jsem neviděl New York, ten exces mezi městy, žil jsem v naprosto mylné, chybné představě města. Vždycky jsem měl za to, že když se postaví činžák, je činžákem právě proto, že v něm bydlí lidi, je jako takovej tvořenej lidma, který ho obývaj. Bez svých obyvatel činžák není. Totéž se dá říct o mrakodrapech, které vyrostly, jen aby v nich pracovali lidé v oblecích, ale kdyby v nich lidé v oblecích nepracovali, tak by nevyrostly. Domy mají své funkce, vyrůstají kvůli nějaké touze, jsou zhmotněním lidského konání, lidských potřeb nebo ambicí, jsou jen tak vysoký, široký a hmotný, jako lidi, který je naplňujou, a bez lidí padají a mizí.

A pak je tu ta rakovina mezi městy, to monstrum, jež se dávno vylomilo ze všech myslitelných měřítek a proporcí. Ohromnost New Yorku nespočívá ve výstavnosti, výšce a zahuštěnosti Manhattanu, ale až z toho, čím vším je obklopen. New York je ve skutečnosti 5 měst, 5 obrovských, špinavých a přecpaných měst. Jedenapůlmilionový Manhattan se stává nesmírný tím, že je obklopen dvoumilionovými Brooklynem a Queensem, jedenapůlmilionovým Bronxem a dalšími stovkami tisíc lidí na Staten Islandu a v New Jersey přes řeku. Když člověk nezná administrativní dělení, vidí jen břehy potápějící se pod vahou mrakodrapů a po horizont se táhnoucí pláň domovních střech; od východu na západ, od severu až na ostrovy a břehy na jihu. Řeka tu neprotéká krajinou, údolím, plání; řeka tu protéká mezi domy. Město tvoří geologickou vrstvu.

Město už se samo pro sebe stalo přírodou, osvobodilo se od lidí, je naprosto nelidské. Tahle vzájemná odcizenost vyniká zvlášť na epizodě úpadku města v 70. letech. Tehdy New York ztratil 700 000 obyvatel. Dívám se na fotky té zkázy v muzeu a představuju si ty vylidněné ulice a čtvrti, tu městskou pustinu, která přitom ale pořád stojí, pořád tam zůstává, ať už v ní jsou lidi, anebo ne. Na rozdíl od Detroitu a dalších vylidněných měst, kterých se zmocnila zpátky příroda a která pohltila zeleň, zůstal i liduprázdný New York městem, městskou krajinou, cihlovou, betonovou a asfaltovou přírodou, která se dočista osamostatnila od lidí. Od lidí i od přírody: je to nová, umělá příroda.

Monstróznímu městu je jedno, jestli jsou v něm lidi, anebo ne; jestli jsou v tom kterém baráku byty, kancly, obchoďák, kostel nebo parkoviště. Hmota města zůstává, přeskupuje se, mohutní, ale rozhodně neustupuje. Je zcela autonomní.

Dobu nejvyššího úpadku města mělo symbolizovat dopadení masového vraha Davida Berkowitze, který po městě povraždil aspoň 8 lidí. Pro kurátory muzea se stal jakousi negativní ikonou New Yorku sedmdesátých let. Mě ale na jeho příbehu fascinuje, že ve městě mohl vůbec existovat: vynořovat se a zanořovat se do něj, jak endemit té špíny a té nesmírnosti. Jako v lesích nebo horách řádili banditi a na moři piráti, město vydalo tohoto netvorného živočicha, který se v jeho nelidských rozměrech mohl pohybovat s úplnou anonymitou; jako by s tím městem splýval. Copak člověk může vyjít ze dveří domu, jít někam vraždit a pak se zase vrátit domů těma stejnýma dveřma? Mohl by v Praze někdo vyjít z Dejvic a jít vraždit na Jižák nebo do Michle a pak se zas vrátit do Dejvic? Ne, pražské měřítko takovéhle dokonalé splynutí nedovolí. Nekonečná, nikdy nekončící megapole ale jo.

Město přestává být součet jednotlivých institucí, ale stává se lesem, masou, pohořím; přerůstá součet svých jednotlivin. Prorůstá do středu země a ve výšce mizí v mracích.

Je státem, planetou, životním prostředím.

Se svými zapadlými ulicemi, zazděnými tunely, miliony servisních, obezděných, oplocených a zapomenutých prostor, kanálů a nedostupných střech, vytváří své vlastní město stínů, do kterého lidé vůbec nemají přístup.

Tahle odlidštěná, osamostatněná příroda.