středa 17. listopadu 2021

Tažní ptáci / Mezi čtyřma stěnama (povídka, která nebude)

Probouzí se v osm ráno zamotaný do změti peřin, prostěradel a povlaků, tričko má vytažené k prsům, trenýrky zařízlé. Na to, jak se ožral, ho hlava zas tolik nebolí. Jde si natočit vodu, vrací se do postele a strká si sluchátka do uší. Rozhodne se, že do školy dneska nepůjde, že do tohohle marnýho kurzu už nikdy nevkročí. Z postele nakonec vyleze až po poledni. Je teplý den, teplý podzimní den, kolik takových ještě bude? Nebe je čisté a vzduch je teplý, je to pěkný, teplý podzimní den, ale nejde nevidět, že se sotva drží nehtama, že to celé visí na nitkách, že už je to jen vyhřezlá, vyhnilá fasáda, že je jen otázkou času, než nebe spadne na zem a celá Providence se bude prodírat mrakama, mlhou a provazy deště. A když už jsme u toho, tak taky nejde nevidět, že dnešek bude dnem plným osamění, bude to den strávený v propasti, den kdy ... den který ... Do zaprášeného pokoje, pokoje nacházejícího se ve stavu mimořádného neřádu, dopadají těžké odpolední paprsky předčasně zestárlého dne. Přijde si jako v čekárně, jako když byl dítě a čekal nekonečně dlouhé chvíle u doktorů, s matkou kdesi na úřadě, na chodbě hudebky na stejně starého bratra... oči těkají a hledají útěchu ve vzoru linolea, v textuře hrubé omítky, v žíhání interiérových kytek ...úmornost. Leží v posteli, přemýšlí, že by se měl najíst, bude si dneska muset uvařit, achjo, zvedá ruku a mírně s ní vlní, sem a tam, dopadají na ní paprsky světla, vidí, jak mu mezi prsty protéká zvířený prach. Ještě ... týdnů do odletu do Evropy, ještě ... týdnů do odletu na Floridu, do Bostonu se zase vydá až za ... týdny... času je zase nějak příliš. Kdyby tak aspoň dokázal pracovat; ale neví jak, neví, odkud do toho vstoupit. Volný den, dalo by se toho tolik dělat a udělat, je v Americe, jiný o tom můžou leda snít. Půjde možná běhat. Uklohní si špagety. Bude psát blog. Den nakonec skončí, převalí se přes něj, odsedí ho, vyčeká ho. Jen aby přišel ten den po tom.

 

***

Tažní ptáci

    Kdyby se ho zpětně zeptali, tak řekne, že čas tam v kterýkoliv okamžik stál, že nikdy neběžel, že to byla nekonečná, stojatá voda; vor uvízlý v bezvětří. Přesto, v jednu chvíli - ne snad, že by čas ubíhal nebo nějak smysluplně postupoval kupředu - ale dny mizely rychleji. Prostě se ztrácely. Kalendář sice obsedantně kontroloval každý den, ale najednou se mu stávalo, že byl z ničeho nic třeba celý týden pryč. Velkou zásluhu na tom nepochybně měla přítomnost cestovatelky.

    Nevídali se nijak často, jednou dvakrát do týdne, ale alespoň to skýtalo tu možnost ožrat se zase jako Čech, to jest jako prase, a u toho zvednout stavidla a chrlit ze sebe mateřštinu o překot: celé vodopády mateřštiny. Tím, že si vytvořili imigrantskou komunitu o dvou lidech, pochopitelně zacházela jejich angličtina i jejich sociální život; čert vem ale hrdinství, tady šlo o přežití.

   První setkání muselo být nutně rozpačité: "o čem píšeš doktorát?" a "na čem tu budeš pracovat?" a "co děláš v Praze" a "fakt?"; ona byla z toho kontinentu rozčarovaná, což mu přišlo dětinské, kdežto to, jak rychle přistoupil na místní pravidla, jak rychle to všechno akceptoval, se jí zase zdálo nucené, ne-li pozérstvím. Brzy ale potlačili tu okolnost, že v Americe je alkohol mnohem tvrdší a dražší, hodili za hlavu, že se tady pije pomaleji, a začali lít, jak jim domovina kázala. Byl to veselý pád z civilizovanosti do barbarství, ale protože oba věděli, že mají jasně vymezenou lhůtu, mohli si ho dovolit. Po vyjížďce do Bostonu to před rozloučením ještě bezmyšlenkovitě vzali do liquor storu, aby si každý do své večerní samoty pořídil piva na usnutí, a jak tak kráčeli noční Providence, každý se svým sixpackem v ruce, nemohla si ten postřeh odpustit: "to je teda pohled. Češi se vracej z výletu!" Opuštěnou ulici prořízla čistá, škodolibá radost.

    Shazování masek prestižních doktorandů na prestižní škole bylo obzvlášť úlevné. "Ne, já na kurzy chodit nemůžu, jsem proto celou dobu v knihovně, jo, trochu tu zkoušim psát doktorát, nebo to aspoň předstírám, čtu si, no, spíš si stahuju texty na později, ale vlastně od toho nemám nějaký zvláštní očekávání, asi by to všechno šlo dělat odkudkoliv, vlastně na týhle škole vůbec nemusím bejt, ten můj školitel je beztak blbec." "Ha ha! A já z toho měl výčitky, že tu dělám totální hovno a že už se do ničeho beztak nedonutim!" "Doktorandi na Brownu!" "Pak si to napíšeme do životopisů!" "V Čechách se z toho beztak všichni poserou, tam nemá nikdo ani tucha." "Hlavně dát fotky kampusu na facebook." "Ivy League, to víš že jo!" "Grr!"

    Když vymetli všechny irský bary v downtownu, přeorientovali se na řeku; na úplnej závěr objevili Fox Point na jih od kampusu. Zjistili, že od neděle do úterý je prakticky všechno zavřený; pak už i věděli, kdy má kterej liquor store ještě otevřeno. Občas se ale taky zvládli jen procházet - pochopitelně s lahváčem v ruce. Jednou takhle pozkoumávali halloween. Pozorovali, jak rodiče v ulicích vykládají děti z aut, děti oběhly baráky, shrábly sladkosti, a rodiče je pak zas popovezli o kus dál. V jejich čtvrti to byla trochu smutná podívaná: většinou černý rodiny, škemrající sladkosti od bělochů. Na kampusu měl bejt ten večer půlnoční varhanní koncert. Ve snaze najít otevřenou putyku to vzali zkratkou přes hlavní trávník, tzv. main green - od budovy hlavního sálu se už ale táhla fronta až na ulici. "Hey, is this a line for that organ event?" "Yeah." Pokrčili ramenama a rozhodli se to jít vystát. Po skoro hodině čekání se ale dovnitř stejně nedostali, asi se stovkou dalších studentů. Všichni zmateně postávali před sálem na trávníku, obcházeli reprezentační budovu, čekalo se, nikdo nevěděl na co, dav se začal stávat mírně hysterickým. Pak někdo objevil boční vchod: studenti do něj nejdřív lezli po jednom, on a ona u toho pochopitelně nemohli chybět, za chvíli se ale strhnul celý dav. Všichni se valili suterénníma, servisníma chodbama reprezentační budovy, než je zastavil nějaký zřízenec; při pohledu na tu hordu studentů jenom stroze zašeptal přes zuby: "Out." Dav se na místě otočil, cestou ven si všichni otírali slzy škodolibé, zákeřné radosti. "Cože, ste čekali padesát minut na blbý varhany?", nestačil se pak divit jeho spolubydlící. "Lidi za covidu fakt nemaj do čeho píchnout."

    Uměl jí poradit s americkejma reáliema a dal jí pár tipů do akademickýho života. Upozornil jí na Rushdieho přednášku. Vypadala, že jí to zajímalo. Hecla ho, ať to všechno ještě úplně nevzdává, a tak si ve chvilce optimismu naplánoval bombastickej výlet na Floridu. Od půjčení Fordu Mustang namísto běžný toyoty ho odradila jen obava, aby takhle silný auto pak nenabořil (nebo mu ho v Palm Bay neukradli).

    "Na Kavkaze jsem taky byl," snažil se u ní šplhnout. "A? Jaký to bylo?" "No bezvadný, krásný země, dobrý žrádlo, hrozně hodný lidi..." "Jo, to je ale když cestuje kluk. Nebo pár. Když jseš holka, tak seš pro ně něco jako kurva a vlastně je to nebezpečný. V těhle zemích je ženská buď matka tvejch dětí, anebo kurva. Nic jinýho neni. Jeden arménskej známej se chlubil tim, že jeho holka nikdy nikam nešla bez doprovdu, ani do krámu. Partie. A pak ti někam vyleze kokot jako Zibura a začne vykládat, jak tam jsou hodný lidi a jak je všechno skvělý. No pro chlapa možná. Írán totéž, holky sou buď matky, nebo kurvy. Ty země jsou děsný." "Patriarchální turismus!" On na závěr jejich společné epizody vymyslí ten nejurážlivější eufemismus: víš co seš? rozhodně ne matka mých dětí!

    Škola si potrpí na to, aby je oba zasíťovala, a tak se setkávají s hostujícím českým profesorem a mluví na kurzech pro studenty slavistiky nebo historie. Ze slovutného českého profesora, ze svých učitelů a vedoucích obecně, si nestoudně střílejí. "Jak nám radil, že existuje ta appka, která tě naviguje na místa, kde je v Nový Anglii zrovna nejbarevnější podzim?" "To jako letěl za nemožný prachy od školy přes oceán, jen aby se tady koukal na padající listí?" "Spálit hektolitr kerosenu kvůli podívaný na padající lístek." "Jako lidi z tropů, neřeknu, ale dyť v Čechách je snad taky podzim, ne?" "Vůl." Sami si pak půjčí auto a jedou si ten slavný novoanglický podzim prohlédnout na ostrovy.

    "Jo, já žil v Kanadě. A pak jsem pracoval za barem, ale se školou se to kloubilo těžko. Pořád tě bolela hlava, v hospodách se tenkrát ještě hulilo, přes den si pak nic neudělala. Ale za to jsme tam chlastali jak prasata. Rum za nákupku, kola zadara, rozestavili sme si panáky na bar do řady a pak do nich lili rum z lahve na jeden zátah, byli sme pěkně na sračky, půlku sme samozřejmě vylili vedle. Když provozní zjistila, že ze tří flašek rumu po pár našich šichtách zbyla jen jedna, jen na nás nasraně procedila, ,to ste to spolu všechno vychlastali?' Ale jednou sem se tam tak ožral, že sem pak zaspal vlastní promoci, no jo, fakt, cože?, no, tak teď konečně poznáváš někoho, komu se to stalo, celá rodina sedí v sále, rodiče, babička, bratři, jen já jsem si nepřišel pro diplom, ha ha, jo, dneska je to vtipný, ale když sem se tenkrát probral, měl sem asi sto nepřijatejch hovorů, otec se pak se mnou odmítal bavit, jen matka mě z lítosti vzala na oběd." Jsou na baru a smíchy nemůžou doříct jedinou větu.

    "V Rusku si kupuješ slanečky a okurky jen k vodce, prokládáš to jima, přesně, jako v románech. Takže když jsme si pak šly s kamarádkou koupit ty okurky jen tak, k jídlu, chlapi na nás čuměli a pořvávali, protože si mysleli, že chystáme nějakou obří chlastačku. Ale než jsem letěla do Soči, tak jsme se s kamarádkou strašně ožraly, kolem Soči pak byla bouřka a letadlo nemohlo přistát, kroužilo dokola, já myslela, že se pobliju, ale neměli blicí pytlíky, vyškemrala sem jeden od letušky, ale matka sedící vedle mě o něj poprosila pro svý dítě, dítě začlo blít, mně se chtělo blít, v letadle se na chvíli zhasly světla a propadlo se o několik metrů, víš co, bouřka a turbulence, kamarádce bylo taky na blití, měla záložní plán, stočila si prospekt aerolinek do role, že bude blít do tý ruličky, že by to tim odváděla do tý kapsy na sedačce před tebou..." U toho tak hýkal smíchy, až se začali ostatní studenti ve frontě na varhany otáčet. Muselo jim být protivné, poslouchat hodinu ten cizí a hlučný jazyk, který zní jako něco mezi němčinou a ruštinou. Fronta byla na dlouho, stihl si prohlídnout zadky všech studentek v cosplay kostýmech. Teploty ten večer padaly nízko a často neměly ani podprsenky.

    Zatímco řídil, ona ho navigovala z jeho telefonu. Až po chvíli jí došlo, že ten telefon, kterej je jeho, a ne její, odemyká úplně bezděčně, protože oba používají stejný obrazec. Anglicky mluví spíš on, dopravu řeší taky, zato cesty plánuje ona - jedna z jejich mnoha nepsaných dohod. Tou další je, že se nebaví o Evropě. Stráví měsíc vyprávěním historek z cest, zasvěcují se do svých oborů, reflektují Ameriku, ale rozhodli se nebýt osobní. Proč taky, vidí se poprvé v životě, neznají se a ani nepoznají, tady na tom pustém ostrově, v tomhle mezičase, v tomhle dějství jejich životů, které je jen jako, jak fikce nebo svátek, čas vykloubený z jejich skutečných životů, jež se odehrávají v Evropě a jež se teď jeví úplně neskutečně. A tak zatímco tu šlapou vodu a zadržují dech a jsou vlastně duchem jinde, jsou pro sebe lidmi bez minulosti: taky už by se nemuseli nikdy potkat, možná se ani nikdy nepotkali, v tomhle věčném denním snu, který se snad ani nestal. "Pošli mi pak pohled z Key West," říká mu. "Jasan, ty mi zas pošli pohled ze San Franciska!", ale za pár dnů se opraví, "pošli mi pohled odněkud, kde budeš vědět, že seš na úplnym konci světa, někde z Nevady nebo kde budeš."

    Na poslední, rozlučkovou pitku se sejdou už po šestý hodině. Rozhodli se zpít jak v český hospodě, lámat jedno za druhym, i když se to tu tak nedělá. Se sarkasmem si zaberou svoje židle na baru, ostatně už tu jsou podruhé, a začínají si poroučet jedno za druhým. Koupil si konečně zimní boty, kožené, na podpatku a špičaté, líbí se mu, jak vypadají americky, všímá si, že ona má podobné, jsou oba hubení a vysocí, v upnutých riflích, vypadají jak ze stejné země; anebo jako sourozenci. Vidí se naposled, přímo se nabízí, aby začali bilancovat, aby si teda řekli, kým opravdu jsou a odkud přicházejí a jaké démony na svých celách po večerech zahánějí. "Mám ti to teda říct?" ptá se ona. "No, to už se pak ale neska nebudem bavit o ničem jinym," namítá on. A tak se rozhodnout zůstat si cizincema až do konce, jeden pro druhého hádankou, otázkou, kterou si raději nepoložili, protože bylo mnohem vděčnější cestovat nebo si říkat historky nebo se oddávat chlastání. "Zeman je Lenin," komentuje ona českou politiku. "Posraná česká pivní monokultura," nadává on, když mu nesou asi pátý druh piva. Už sotva artikulují. Ona zítra vyráží na západ, on o něco později na jih. Tihle dva lidé ztracení v cizině, kteří si mohli vybrat, kým po tenhle krátký čas budou, protože v první řadě nechtěli být sami sebou. Po půlnoci se loučí, jako vždy, na té noční křižovatce, kolem mlčí zhasnuté vily, některé mají ještě halloweenskou výzdobu; popřejí si hodně štěstí.

***

Probouzí se v osm ráno zamotaný do změti peřin, prostěradel a povlaků, tričko má vytažené k prsům, trenýrky zařízlé. Na to, jak se ožral, ho hlava zas tolik nebolí. Ví, že to bude den plný osamění, den strávený v propasti, den kdy ... den který ...

neděle 14. listopadu 2021

Insomnie / Půlnoc v zemi Narragansettů

probouzí se o půlnoci, leží v posteli, oblečený v mikině a teplácích, má navlečené tlusté ponožky, leží na peřině a je přikrytý jen lehkou dekou. musel si jít zdřímnout jen na chvíli, vzpomíná si, že před usnutím pracoval, ale spánek ho zjevně nadobro přemohl. něco takového nezažil už měsíce.

budí se zpocený a oblečený v posteli, cejtí svůj dech a maně si vybavuje scénu z Rushdieho Hanby, kde se v závěru románu probouzí Omár Chajjám Šakíl, veskrze ambivalentní postava, probouzí se v posteli, kde ležel několik týdnů, na zámku těch tří sester, tří čarodějnic, je zpocený, posraný a pochcaný, ale konečně uzdravený, ale na zámku těch čarodějnic stejně umře, čarodějnice ho zabijí.

na nočním stolku vidí vypitou lahev od piva, poslední dobou se to stalo celkem běžným výjevem, má hroznou žízeň, ale nedokáže sebou ještě několik dlouhých chvil ani pohnout.

***

po mnoha týdnech se zase vrátil ke čtení. nebylo zbytí, blíží se den, kdy se skupinou zase povedou hodinu. v povinné četbě měl Válku židovskou Josepha Flavia, už u toho klimbal, pálily ho oči, ale ještě si četl o druhém zničení Chrámu, je to příšerný čtení, domy v plamenech a mezi nima potoky krve. "Tlačili se u vchodů a mnozí byli od svých pošlapáváni, mnohým se dostalo osudu poražených, když padali na horké ještě a kouřící trosky sloupořadí. ... Většina občanstva, lid slabý a bezbranný, byla pobíjena, kdekoli byl kdo dopaden. Okolo oltáře se nahromadilo množství mrtvol, po chrámových stupních teklo množství krve a těla těch, kteří byli zabiti nahoře, klouzala dolů.... Hukot plamenů, šířících se dál a dál, zazníval do sténání těch, kdo padali. ... Zdálo se dokonce, že se chrámový pahorek otřásá v základech, jak byl ze všech stran ohněm naplněn, že krve je více nežli plamenů a pobíjených více nežli těch, kdo pobíjejí. Nikde nebylo vidět zemi pro mrtvoly a vojáci běhali za prchajícími šlapajíce po hromadách těl." Atd.

***

byl jasný a teplý podzimní den, byl běhat, byl vůbec nejrychlejší, co se mu tady povedlo, cestou se zdravil s ostatníma běžcema, většinou holkama v legínách. měl se sejít se skupinou na zoomu, aby dohodli, jak hodinu povedou, měli se sejít po poledni, ale odložili to na večer. v tak pěkný den se dal očekávat dlouhý západ a zbarvený horizont, ale ze západu místo toho přišly mraky, nejdřív šedé, pak černé. po chvíli byla větší tma než v noci, jak kdyby něco vysávalo všechno světlo ze vzduchu. jindy pyšné mrakodrapy v centru slabě blikotaly a nervózně šoupaly nohama. jsou na zoomu, ale všem začnou pípat telefony: úřady rozesílají tornado warning. nervózně se smějí, až na jednu jsou všichni imigranti a nevědí, jak to brát vážně; Američanka rovnou přizná, že je z nich ze všech nejvíc vystrašená. snaží se připravit hodinu, ale telefony se znovu rozezní. a pak znovu: venku už řve vítr, temnota se otevřela a chrlí na zem provazy deště. nedokážou se už soustředit, schůzku odkládají a popřejou si hodně štěstí.

je doma sám, nezná tuhle situaci, neví, jak se v ní chovat, úřední oznámení mu doporučuje schovat se ve sklepě, obléká se, nacpe si všechny dolary do peněženky, popadne oba mobily a pas a stojí připravený u okna: má výhled na západ, přes celé centrum a dál ke kopcům, které se teď dají leda tušit. krajina občas zazáří bleskem, ale tornádo nikde. kouká nervózně na meteorologický portál, mělo by to trvat ještě 15 minut, nalézá i doporučení, že "pokud spatříte tmavý a rotující mrak, okamžitě se odeberte do bezpečí", vyhlíží v temnotě toho démona a čeká.

"kdybys viděl tornádo", říká mu pak jeden z koňů, "myslím tim kdybys ho viděl na vlastní oči, tak už je pozdě. jsou strašně rychlý, rychlejší třeba než auto. když ho vidíš, tak už je pozdě."

riziko nakonec pomine a zbytek večera o tom už všichni jen vtipkujou.

***

zbytek večera se odehrává stereotypně. dokončí zoom. navečeří se. pije pivo a vrací se ke čtení. jeho tělo ale odmítá přestálý stres dále snášet. ostatně spí 40 hodin týdně, jí jen málo a nedobře, takže chodí běhat bez živin, tělo už zkrátka odmítá spolupracovat. je sice osm večer, ale čtení je tak statická činnost a takový nezvyk, že ho tělo vezme jako přímý pokyn ke spánku.

za víčkama ho tu pronásledovala přítomnost, ale ta byla moc nesnesitelná, nezpracovatelná, bylo třeba jí potlačovat, a tak se nevědomí a tělo uchýlily ke lsti a začaly milosrdně pracovat s metaforama minulosti.

: tři roky starej rozchod. tytéž scény, on se cítí být v právu, ale musí se doprošovat, aby byl jeho názor, jeho soud, jeho bezcenný verdikt vyslyšen, a žalovanou stranu musí div ne uplácet, aby si ho alespoň vyslechla, beztak s nezájmem a natočená k odchodu. zvláštní, napadá ho po probuzení, o tom se mu nezdálo už dlouhá léta. tady má všechny účty srovnaný.

: je vprostřed nějakého příběhu, který už během snu zapomněl, irácká nebo vietnamská osada, kterou bombarduje americký dron, venkované přemýšlí, kdo je vyzradil, je to nabíledni, kdo je zrádce, ten kulhavý se zahojenou jizvou přes zdeformovaný obličej, Asiat, najednou se octnu v jeho kůži, snažím se odbelhat z vesnice, vím, že jde do tuhého, že se kolem mě sbíhají mračna, dohání mě můj někdejší největší přítel, držel nade mnou vždycky ochrannou ruku, ve snu má podobu některého mého skutečného dávného známého, ne, byl z přátel nějaké mé expřítelkyně, ale nepochybně jsem se s ním znal taky a bavili jsme se spolu, ale jak to tak bývá, po rozchodu tihle lidé nenávratně mizí a přestávají se k tobě znát, zapomenou tě, potlačí, jsou to náhle tví největší nepřátelé, tak tenhle člověk, nad kterým visí předzvěst ztráty veškeré přízně, mi oznámí, ať se v této japonsky vybavené místnosti posadím na zem ke zdi, že mě zezadu probodne, je to zvyk, ze snu vím, že moje postava se chovala naprosto hanebně, všechny zradila a zaslouží jenom smrt, ale teď chci v její kůži stůj co stůj žít, sedám si ke zdi, cítím, jak mi zezadu vjíždí čepel do zad, ale zůstává jen na kraji, trest smrti se nezdařil, rozhodnu se utýct, už se taková věc párkrát stala, není to bezprecedentní, ale beztak nemám velké šance na přežití, kulhavý a nyní částečně probodnutý, snažím se přeskočit odpadní příkop kolem vsi, není široký, zato hluboký a plný žluklé, zelené vody, nejde ho přeplavat, to by mi infikovalo ránu a umřel bych na sepsi (ten svévolný naturalismus snů!), chvíli se kolem něj honím se svým někdejším přítelem a ochráncem, teď mým katem, skáču sem a tam, ale nakonec ležím na zemi a on nade mnou klečí (není jasné, jestli jsem se sám vzdal, nebo jestli mě polapil), klečí nade mnou a bije mě pěstma do tváře a rozbíjí mi hlavu a lebku dokud neumírám. Pak se jakoby zvedne záběr kamery, konečně vystoupím z té postavy, kamera zabírá balkon, který se celou dobou nacházel nad tou strašlivou scénou, stalo se to totiž celé na plácku té irácko-vietnamsko-japonské vesnice, a na tom balkónu se odehrává jakási scéna z minulosti, dotyčný přítel a budoucí kat poprvé potkává dotyčného mrzáka a zrádce, se svou partnerkou si ho okamžitě zamilují a berou ho pod svá křídla, vypadá to idylicky, není v tom výjevu ani stopy po tom, jak to dopadne.

***

probouzí se o půlnoci, vzpomíná si, že usnul při čtení, nečet už týdny a týdny, nedalo se, usínal při tom a zároveň se u toho nedalo usnout, ani milosrdným denním spánkem, spát se dalo jít jen naprostým vyčerpáním, až úplně přetažený, anebo opilý, a spánek stejně končil se železnou pravidelností po šesti hodinách. Ale tohle se nedalo táhnout věčně, a tak na spánek vyzrál, vyzrál na ní, na tu denní noční můru, která na něj vždycky čekala za zavřenýma víčkama, přízraky minulosti, jeho domněnky, zjistil, že když si do uší místo špuntů strčí sluchátka a pustí hudbu, zaměstná a ukolébá tím svoje myšlenky do té míry, že beztrestně usne, a tak se celou noc budí, omotaný kabelem a se sluchátkama v uších, a zjišťuje, že album už dohrálo, pouští si ho tedy znovu, zas a zas, anebo nějaké jiné, a zase usíná, a takhle až dokud se jakž takž nevyspí.

***

chorobné výjevy a sny, vrstvení, dekadence, literatura.

pátek 12. listopadu 2021

Technická muzea / Konstatování

Vlezu do Air and Space Muzea, u nás by se tomu asi říkalo technický muzeum, a tam jsou v sekci "počátky kosmonautiky" vystavený V-1 a V-2. Od hostitele se dozvídám, že muzeum má filiálku i u Dullesova letiště: tam pro změnu vystavují Enolu Gay. Ano, to letadlo, který shodilo bombu na Hirošimu.

Kdysi jsem zaznamenal, že kolem uvedení bombardéru byly velký kontroverze - letadlo totiž kurátoři vystavili bez dalšího komentáře, jako čistý, objektivní artefakt. Já nevim, ale vystavit stroj, kterej připravil o život asi 130 000 lidí, to je jak projít se plynovejma komorama v Dachau. To přece není jen tak.

Z expozic a exponátů jsem vyrozuměl, že příslušné muzeum, resp. NASA, vyznávají jakýsi technokratický, modernistický pozitivismus pokroku. Co nastalo, prostě je, a každý pokrok je nakonec do budoucnosti, takže tím nebo oním způsobem přínosem, progresem. Co se mělo stát, stalo se, resp. co se stalo je a nejspíš i bylo nevratné, dějiny jsou tím, čím jsou.

Wernher von Braun je v Air and Space Muzeu představen div ne jako génius a vizionář. V-2 sice byla bomba, ale von Braunovy rakety nakonec přestaly lítat na města a začaly lítat na Měsíc, tak co. V technickém muzeu se Faustovi vždycky odpustí. (Etika technokratů: v Německu si za druhý světový války nechávali inženýři patentovat i svoje zlepšováky do pecí v Osvětimi. Duševní vlastnictví.)

Technickejm muzeím projde to, co by si v muzeích historickejch ani nikdo nedovolil navrhnout.

*

Samozřejmě, že zastánci těchhle exponátů vždycky tvrděj, že tím, že se věc vystaví, se přece ještě vystavené neobhajuje. Vystavení exponátu (což se rovná aktu konstatování jeho existence) přece není politické gesto, nemá etiku, je neutrální a objektivní.

Ne, konstatování bez dalšího je vždycky potvrzením statu quo. Zopakovat, jak dějiny ve výsledku dopadly, je jen papouškováním dějin vítězů. Historik hodný toho jména spíš řekne, co všechno se mohlo stát, co se málem stalo, i když nenastalo. Má držet minulost co nejvíc otevřenou možnostem. Historie není to, co se stalo, je naopak tím nejmíň vyzpytatelným, tím nejvíc plným potenciálu; dá se v ní procházet sem a tam. Naopak hluchý konstatování je vždycky ideologií přítomnosti, legitimizací, přitakáním - tohle jsou dějiny, smiřte se s tím. Jak napsal White o otci pozitivistický historie Rankovi: "historie pro něj končila přítomností".

*

Kdysi dávno jsem se účastnil veřejnýho slyšení o Blance 2 neboli o posranejch okruzích pro auta. Lidi z Automatu tenkrát konfrontovali inženýry a dopraváky v panelu, že tunel je z hlediska dopravní politiky nesmysl, že projekt ignoruje dopravní indukci a lže v EIA. Horkej brambor spadl do klína nějakýmu mladšímu nesmělýmu inženýrovi, kterej tunel pomáhal projektovat. Introvert s mastnýma vlasama, kterýmu k dokonalosti chyběly jen prestiže, šel k projektoru a začal vysvětlovat něco o zatížení betonovejch nosníků, sklonu zatáček, použitých technologiích, bylo nám z toho všem trapně, byla to naprostá groteska. Když dokuňkal svůj monolog, aktivisti se po chvilce zaražení vrátili ke svejm otázkám: je to blbě naplánovaný a z hlediska dopravní politiky je to stupidita.

Ten výjev je třeba číst hermeneuticky: inženýr se v nepříjemný situaci schoval k objektivitě svýho neutrálního vědění a zkrátka nám konstatoval některá fakta - že je dálnice navržená, jak je navržená. Aktivisti ale mluvili jinou řečí: do bezčasí konstatování se snažili vnýst čas náhody a čas dějin, proto se ptali na dopravní politiku. Věděli, že věci mají nějakou svojí historii, že neexistuje jen plán na tunel, o sobě objektivní, ale že tunel je zrcadlem lidí.

To jsou banální postřehy, ale podstatná byla ta rétorika konstatování, která se v tu chvíli ukázala jako těžce politická a všechno, jen ne neutrální. Konstatovat fakta je jako lhát. I kdyby byla nakrásně pravdivá.

*

Rétorika konstatování předpokládá nějakej čas dějin. Je to ideologie statu quo. Proto se k ní tak často uchylujou pravičáci a konzervativci: strašně paradoxně a navzdory tomu, co říkaj v prvním plánu, vlastně anulujou čas dějin. Každej máme stejnou startovní čáru, říkaj, je to jen o individuální snaze. (V případě reziduální nespravedlnosti si prostě dojdeš svojí extra mile.) Jako kdyby sme se nerodili do dějin, který nám předcházej, a nebyli jima poškozený ještě před tim, než vylezeme z dělohy. Pravičáci akceptujou dějiny jako něco nevyhnutelnýho a danýho, žijeme v nejlepším z možných světů, a jestli ne v nejlepším, tak rozhodně v jedinym možnym. Historie zkrátka končí v přítomnosti.

(Levičáci se, o nic míň paradoxně, snažej dějiny rovněž anulovat. Ovšem ne jako za časů komunistickýho manifestu, vstupem do ráje, ale napravením dějin, jejich narovnáním, smířením. Levičáci viděj a uznávaj celej ten vír času, vnímaj, že přítomnost neni objektivní, že je spíš hypertextem minulosti, provazem skládajícím se z milionu nespojitých nití; ale v praktický politice chtěj tuhletu minulost zrušit. Napravovat křivdy, odčiňovat příkoří, proč ne, ale je to stejná nemožnost, jako myslet si, že někdy v budoucnosti přijde nějaká utopie.

Někdy je prostě lepší minulost zapomenout a úplně od ní odejít. Amnestie dějin, odpuštění křivd, když už nejdou napravit. Copak je nějaká ctnost hádat se s přítelkyní do zpitomnění o křivdách, který se staly před rokama a rokama? Levičáci nabízej věčnou partnerskou hádku, kdo by o to stál; pravicová manželka se zase musí smířit s hořkostí, protože manžel se jí za nevěru nikdy neomluví.)

*

Takhle a jinak člověk přemejšlí, když v Air and Space Muzeu narazí na modely V-1 a V-2. V gift storu jsem neteři pořídil kostým skafandru a přitom se sám nad sebou dojímal.

Washington - nekropole

To město je překvapivý v mnoha ohledech. Čekal jsem Brasílii nebo Brusel, suchopárný, šedý, úřednický a nepřívětivý vládní sídlo, kde se přes den dře a večer se na něj raděj zapomene. Kdepak.

***

Washington vznikl jako teoretický město, na rýsovacích prknech, a postavil se na zelený louce. Plnění renesančních snů v gigantickym klasicistním provedení. V Evropě je to jasný: nejzápadněji je haussmannovská Paříž, to šedobílý vápencový fašistický monstrum obřích bulvárů a monumentů, hlavní město 19. století, která má se vzrůstající vzdáleností svý horší a horší napodobeniny: Vídeň, Budapešť, Bukurešť... (Praha má pak Pařížskou, uf, mlčeti zlato). Washington je ale, dochází mi, o půl století starší než Paris Haussmannien.

(Je to legrační souvislost, Washington totiž navrhnul Francouz. Francouzi si nejdřív všechno vyzkoušeli na Americe - hlavní město i revoluci - než se do toho sami pustili doma. V tomhle světle by se mělo číst i darování sochy svobody nebo Le Corbusierovo sídlo OSN v New Yorku - jako škodolibý pokusy Francouzů na Američanech.)

Lincolnův památník, obelisk s tim bazénkem, bílej dům, bílej kapitol, všechno je to notoricky známý z filmů nebo ze zpráv, ale ty baráky jsou všechny v jedný ose a maj na sebe velice hmatatelný vazby. Tou osou je National Mall, tříkilometrovej palouk obsypanej vládníma institucema a asi tuctem galerií a muzeí.

Působí to chvílema jako travestovaná Paříž: na západě jsou na dohled ještě normální baráky a vypadá to civilně, jako okolí Tuilerií - dokonce to je, podobně jako Place de la Concorde, pointovaný obeliskem. Akorátže Američani si ho neukradli z Egypta, ale radši si postavili svůj vlastní. Možná neni 3 000 let starej, zato je ale sto padesát metrů vysokej. (Až ho zavane písek, někdo si ho nepochybně taky odveze.) Východ je lemovanej šňůrou galerií, je to takovej zbytnělej a rozkouskovanej Louvre. Palouk je tak obrovskej, že si občas přijdu jak na Martovejch polích. Nepointuje ho ani Eiffelovka, ani vítěznej oblouk, ale kapitol a Lincolnův chrám. National Mall, to jsou Versailles mínus feudalismus.

***

Západní strana, ta blíž řece. Studený, slunný podzimní dopoledne (je mi zima a přitom se potim jak prase, nepochopitelný americký klima). Turisti choděj sem a tam a fotěj si všechny ty monumenty, všechny ty památky, jak kdyby to byly hrady nebo kostely nebo tančící dům nebo kdo ví co. Copak nevidí tu nit mezi nima?

Památník druhé světové války. Památník veteránům korejské války. Památník padlým ve Vietnamu. Vietnam Women's Memorial. Lincolnův památník. Jeffersonův památník. Památník M. L. Kinga. A pak samý muzea, mezi nima i muzeum a památník holokaustu. Samý hrobky, mauzolea, to nejsou žádný památky, to je jeden velkej hřbitov. Nakonec, obelisk byl pro Egypťany sochou slunečního paprsku, je to petrifikovaý světlo. Velká říše posílá stovky tisíc svých obyvatel do nekonečný války, kterou vede už staletí porůznu po celym světě, a pak je pohřbívá a vztyčuje jim památníky a monumenty, jako kdyby se jednalo o různé události s různými daty, ale za tři tisíce let se to bude zkrátka jmenovat Střední Říše a bude se to vnímat jako jedna Válka a National Mall bude se svým obeliskem cosi jako údolí králů. Říše se tu sama pohřbívá v muzejích a galeriích, budoucí egyptologové ameriky o tom nepochybně udělají spoustu závěrů.

National Mall má jemnou rovnováhu, je jako plošina balancující na špičce obelisku: na úplnym východě je kapitol, kde se tak nějak ještě odehrává přítomnost, zatimco na západě je Lincolnův antický chrám. je to kaple vprostřed hřbitova minulosti a Lincoln v ní trůní jako bůh smrti (jako Chronos? Mnémosyné? Léthé?). Zpoza oceánu se Spojený státy jeví jako země bez minulosti, ale tady ve Washingtonu je minulosti velice mnoho, přibývá každým dnem. kam se nacpe monument Iráku a Afghánistánu? minulost a mrtví stále přibývají, za chvíli je nebude kam dávat, plošina se začíná jasně naklánět na západ (západ!), k hrobkám, k řece (pak se všechno sveze do Potomaku a odnese to voda). (hned za řekou je navíc památník námořní pěchotě - vztyčování vlajky na Iwodžimě - a obrovský arlingtonský hřbitov... tady už jde do tuhýho.)

při pohledu na dění na kapitolu, kde vedou nominalisti a realisti věroučný spory o správný výklad čtvrt tisíciletí starý ústavy, se přitom zdá, že minulost už otrávila i východní část. (na východě je v kostele oltář.) vzpomínám na kostýmy opery 1789: zastánci ancien régime v ní měli na nohách uvázaný knihy, nechodili po zemi, ale po knihách, který jim bránily v dotyku se zemí... přímočará, ale úderná metafora. skvělá opera, v Praze jí vybučeli, měla jen pár repríz.

***

ale přitom je National Mall tak elegickou krajinou, pořád tu vítězí klasicistní elegance, zjara tu kvetou třešně, stromy jsou seskupený do řídkých hájů, které propouštějí měkké světlo; monumenty jsou sice tíživý, ale zase ne dryáčnický, vybízej k pietě, na hřbitově se zkrátka mlčí, ale i to ticho může být smířený, krucinál, i veřejný hajzly tu maj hřbitovní architekturu. bylo by krásný, kdyby sem přibyly i památníky mrtvejch Korejců, Vietnamců, ale i Němců a Japonců, závěrečné usmíření lidstva, na konci dějin, Elysejská pole, kde se netruchlí za svoje hrdiny, ale všem je tak nějak líto, že se ty lidi z dávnověku vůbec museli vystřílet a vybombardovat, kdo ví proč.

transcendovat smutek v smíření, tisíc let míru, na nebesích budou zpívat v bílém suknu a voňaví, lev se naučí jíst trávu a beránek maso, všechno to dobře dopadne, to víš že jo.

***

vlezu do Air and Space Muzea, u nás by se tomu asi říkalo technický muzeum, a tam jsou v sekci "počátky kosmonautiky" vystavený V-1 a V-2. No nic.

středa 10. listopadu 2021

Album / Cizina / Vody Potomacu (výňatek)

Album

Sedá si večer k laptopu, venku už je tma, aby se pustil do psaní, pochopitelně píše do šuplíku a pro sebe, píše propiskou do cestovního deníku, který dostal před odjezdem a který nikdy nikdo nespatří, píše dopisy, který neodesílá, píše si nápady na blogy, ale pak je nepublikuje. jeho ruka střídá povrchy a média, ale je to pořád jedno a to samý psaní. píše pro sebe: rozhodně nemá ambici dělat tady vědu nebo cokoli takzvaně produktivního. ne, k tomu už se tady nedostane, to v jednu chvíli zkrátka vzdal.

Sedá si večer k laptopu a k tomu si do uší pouští čerstvě vydaný album od E... (aby takříkajíc navodil atmosféru). poslouchá a protahuje si při tom chronicky zraněnou nohu. (taky nemusel jít běhat dva dny po sobě, ale co s tim nekonečnem času, kterej se zastavil?) poslouchá a napadá ho, jestli dotyčná nevystupuje někde v okolí, ne, ve Státech už jí nezastihne, co v zimě v Evropě, hm, Berlín nebo Lipsko? má cenu tam přespávat? prohlídnout si pak město? a kolik stojí půjčit si v Čechách auto? cože! jak dlouho tam jede vlak? cože! a kolik si veme lístků, jeden, protože tak se prostě věci maj, anebo dva, kdyby někoho trhnul s sebou?

Album dohrálo. nepamatuje si, kdy si naposled nějakou desku poslechl takhle soustředěně, celou v kuse, kdy kvůli nějaký hudbě přestal se všim ostatním a jen seděl a uhranutě poslouchal. texty jako "No one to steady your hand / All things lost in their own time / Where have you gone to?" nebo "Tear of Sodom and tears wept for Troy / But for you, friend, of joy / I see you there, dancing man" anebo "You plead you as failure / You wait for a savior / But leave knowing nothing’s resolved" atd., ale takhle napsaný ty texty vypadaj moc přímočaře, ale slyšet přitom její hlas, rozhodla se zpívat šeptem, poprvý od ní tenhle projev slyšel kdysi dávno v Praze, strašně dávno a nepochybně na jinym kontinentě, byl to tenkrát jen přídavek, no vida, tak se to mělo stát jejím novým hlasem. zpívá šeptem a zpívá mu do ucha, náhoda tomu chce, že vydává alba v tomhle intervalu, jako kdyby o něm věděla.

Poslouchá a mimoděk mu dojde, že si svůj život doma plánuje jako další dovolenou; jako něco nereálnýho, jako další mezičas a meziprostor, věčný vydědění: hotely, autopůjčovny, doprava, lístky na události, data a přibližný časy... probudit se ze snu do dalšího snu, navždy zabloudit.

...

Dotyčná byla provdaná za J..., což je pseudonym, nicméně jeho koncert už vyhmátl v Bostonu, je to jeden z milníků v tom nicnedělání, sice až zkraje prosince, ale pak už to půjde ráz na ráz. I jeho viděl v Praze, na stejnym koncertu jako E..., nahrávali spolu alba, ona s ním dokonce jedno ze svých nejsilnějších, právě přes tohle album jí tenkrát objevil, na koncertu si pořídil tričko její kapely, to neni možný, jak ho už má dlouho, diví se, že je ještě černý, je pravda, že ho nosí jen minimálně, někdy je i merch posvátnej, každopádně přemejšlel, že si to tričko vezme do Bostonu na koncert J..., i když je tahle fanouškovská příchylnost vlastně trapná a nestoudná, nicméně dilema je to tam, protože při hledání koncertů objevil, že dotyční už se rozvedli, letos v srpnu, no uf, rozhodně si s ním míní udělat selfíčko, ale jeho exmanželku teda ani nezmíní. jakej to musí být rozchod, když on je na jejím nejsilnějšim albu jako support kapela; když ona mu svym hlasem hostuje v jeho písničkách. dělat spolu umění, ztratit se jeden v druhym, navíc hudbu, jasně, nahrávky zůstanou, ale v jistym smyslu už ty skladby nikdy nezazněj, už zůstanou jen ve vzpomínkách. bude je bolet hrát je znovu na koncertech? zpřítomňovat si tam toho druhýho, nebo spíš jeho věčný chybění? z Louisvillu se odstěhovala do Kalifornie. 3 000 kilometrů daleko, 3 000 kilometrů samoty.

(Po další rešerši se ukáže, že E... a J... spolu v roce 2017 dokonce vydali split. Ona na něm zpívá "You arrive, now that I must leave / ... / Forever unseen / The distance is killing me, killing me / The distance between / I just want to die / I just want to lose you". Jak rozsypat střepy po cestě, po který se jednou budeš muset vracet.)

Co se člověk nedozví, když si pořídí novou desku.

***

Cizina

Ale původně jsem chtěl psát o něčem jinym, a protože do usnutí mi zbývá ještě nějakej čas a Ricoeura si už otvírat nemíním, napíšu to sem všechno na jeden zátah.

+ + +

Nejhorší ze všech mejch zahraničních pobytů byl samozřejmě hned ten první, Erasmus v Paříži. Nejspodnější geologická vrstva tohodle blogu. Jeho rodnej list. V hospodě jsme se jednou trumfovali, za jak málo jsme dokázali žít na Erasmu; kamarád byl v Utrechtu a dal to tuším za 14 euro na tejden - zhubl 8 kilo. Já žil v Paříži za 10 euro tejdně a zhubnul jsem kilo 14. (To bylo naposled, co jsem měl 70 kilo. Taky mi v tom věku vypadaly vlasy do tý míry, že jsem se začal holit strojkem. Před deseti lety. Kamarád, kterej byl součástí výpravy, jež mě tehdy přijela vyzvednout, mi pak s odstupem času řekl, že jsem vypadal jak koncentráčník. Ne kvůli váze, ale kvůli těm vlasům.)

Nechal jsem tenkrát svojí holku v Praze a odjel na dva semestry do ciziny; v těch nebo oněch obměnách jsem měl totéž dělat už vždycky. Zoufal jsem si a stýskal, žil na špinavý ubytovně, byl dezorientovanej z jazyka, kterýmu jsem sotva rozumněl, a počítal měsíce, týdny a dny do odjezdu.

Jezdil jsem RER C na St-Michel-Notre-Dame a pak metrem čtyřkou na Raspail. To je přesně osm zastávek metrem. Semestr má čtyři měsíce, každá zastávka značila dvě neděle, později už jen týden, nakonec dny, každý pondělí jsem to měl jako rituál, pomalu to odčekávat, ukrajovat dny, týdny, měsíce, obklopil jsem se celým náboženstvím odpočítávání, na čtvrteční, večerní kurz jsem z metra na Madeleine vystupoval za tmy, ale jak se blížilo léto a můj odjezd, chodil jsem na kurz za červánků, pak za západů, nakonec v podvečer, jezdil jsem vždycky tímtéž metrem, byl jsem jako pták, rozpoznal jsem, že noc ustoupila o pár minut. Kolikrát se ještě oholim (tenkrát jsem se holil jednou týdně), kolikrát si ještě udělám který žrádlo, točil sem pořád dokola tři stejný, špagety, čínu a o víkendu brambory, jednu sušenku po večeři, v balení jich bylo 14, dobře se skrze ně odpočítávaly tejdny.

+ + +

Kanada byla úplně jiná kapitola. Než přijela ..., byl to samozřejmě horor, nemohl jsem uvěřit, že jsem udělal podruhý stejnou chybu. Montreal, 20 stupňů pod nulou, rozdíl šest časových pásem, hulení s Belgičanama, jeden z nich už..., nehoda při potápění, bolelo dozvědět se to, kdybych tenkrát věděl, že se loučíme nadobro... s tím druhým si jednou za rok napíšeme, jak se máme, žije v Jižní Koreji. Ale pak jsme si šťastně založili domácnost v Torontu, ten druh vzpomínek, který budou vždycky hřát, je to vlastně potěšující, vědět, že jako se člověk dokáže v životě nemožně vytrestat, tak pozná i věci, kterejm zpětně nemůže uvěřit, jak byly dobrý.

+ + +

Druhá Paříž dávala smysl. Už jsem uměl trochu francouzsky, přidělili mi kolej, potkal jsem Brazilce... sluncem oslepenej ve Francii jsem neviděl, že v Čechách se mezitim začal rozlíhat stín.

+ + +

"Hey, I'm expecting scamazon today (ano, chytlo se to), and won't be around, could you maybe pick it up for me?", zeptal jsem se dneska jednoho ze svých amerických koní. Dopotřeboval jsem poslední českej respirátor a objednal si americký, kvůli velikosti balení jich mám teď 60. až se dostanu k poslednímu, už tu dávno nebudu a tahle představa mě utěšuje. zbývá ... neděl, každá má nějaký milník, začátek novýho tejdne počítám, podle dne příletu, od úterků, mohl bych ale odpočítávát zbytek o tejden kratší, a to od pátků, v pátek mám letenku na Floridu... vyperu si ještě tak třikrát, dálniční škarpou na nákup pudu možná dvakrát, žeru tak málo, že mi jídlo vydrží hrozně dlouho.

a tak jsem jel washingtonskym metrem po silver line na National Mall a ohromeně zjistil, že jsem vystoupil v Paříži a je rok 2011.

***

Vody Potomacu

 

Koukám z marylandský strany na obří vodopády Potomacu, na tu vodní zkázu. Niagara byla apokalypsa, padající hora, výbuch atomový bomby, tohle je spíš manifestace čistý síly, dunící stádo bizonů. nedaří se mi zapříst žádnou myšlenku, tak je ta proudící voda neodbytná, řítí se pořád dopředu, tak aspoň dělám fotky jednu za druhou. v pravidelných intervalech se u mě zastavuje hostitel, krouží s dítětem (je to vlastně ještě děťátko) kolem dokola v kočárku, navíc tu je podle svých slov asi popátý. "tak co, vymyslíš z toho na svůj blog nějakou depresi?" "hm, ještě nevim, je to tu celkem hezký" "je tu všude kolem spoustu podzimu, můžeš napsat, jaká to byla deprese, jak opadává listí, točit to pořád dokola" "hm, mohl bych napsat, že Potomac se vlívá do Atlantiku a že jeho vody omývaj i břehy toho kontinentu, po kterym tak toužim. a že do toho samýho oceánu se vlívá i voda z Vltavy. všechno jedna voda. blízkost domova, ale iluzivní. nebo něco takovýho."

Vskutku, Potomac se vlívá do Atlantiku, kterej se rozlíhá přes 6 000 kilometrů samoty.

pondělí 8. listopadu 2021

Dva roky prázdnin

v předtuše cesty se budí v pět ráno. okamžitě ví, že už neusne. na chvilku se mu zatočí hlava z včerejších piv, ale jeho myšlenky se přes noc stihly samovolně vrátit k rutině předchozích týdnů: že by snad?... jak, jakto... ne, nesmysl..., atd. za dveřma začne plakat dítě, slyší šrum rodičů. hm, chtěli vstávat později, napadá ho, to budou mít rozstřelenej den. má ještě vůbec cenu usínat? venku je úplná tma. taxík přijede za hodinu. dospat se můžu v letadle. od tohohle dne stejně nemám velký očekávání.

je to úvaha na vteřinu. zato na to, co ho čeká zpátky v Providence, nebo spíš co tam nechal, co ho tam dohnalo a co ho tam zase přivítá, pak myslí v polospánku, dokud jeho ranní limb neukončí zvonění budíku.

***

ve dveřích si podává ruku se svým hostitelem. dotýkají se dlaněma: jeden myslí na školku a na nadcházející den plnej nevyspalosti, na svojí náročnou domácnost, zatímco ten druhý začíná mít lehkou úzkost z letištního labyrintu a z prázdnoty Nový Anglie. tenhle víkend byla velká zábava, pokusí se ještě se smíchem na chvíli podržet přítomný okamžik; než si pustí ruce. celou tu scénu pozoruje zpovzdálí i dítě, vlastně ještě děťátko, pozoruje tyhle dva muže, stojící v ranní tmě, obklopuje je neklid, mluví na sebe tou řečí, kterou se k němu obrací otec (matka mluví anglicky) - oba mluví otcovou řečí. možná ucítí studený průvan, který zavane ze zabouchávajících se dveří. otec ho zvedá do náručí; před domem startuje auto.

***

taxík se řítí svítáním po poloprázdných dálnicích na letiště. barvící se lesy a bílá betonová svodidla; červánky. ukazatele zmiňují místa, kde nikdy nebyl a která nikdy neuvidí: Baltimore, Shenandoah, Wolf Trap... na Dullesově letišti jde tentokrát na jistotu. za poslední dva měsíce je tu potřetí. check-in ignoruje, přetrpí bezpečnostní kontrolu, na terminál A mu jede vlak z levýho perónu. prochází těmi nepřívětivými místy, kde před nějakou dobou poprvý stanul na tomhle kontinentě; na první pohled má dokonce i stejný oblečení! je netečnej a nevyspalej. už ho ani nenapadne pozastavit se nad tím, že má kokakola 600 mililitrů. military personnel on active duty má jako vždy přednost. (Když se ukáže, že se jedná o příslušníka Coast Guard, v duchu se zlomyslně zaraduje.)

***

potřetí je i na letišti v Providence. letět letadlem. letět letadlem je předtucha konce. nakonec taky poletí letadlem. ještě naposled, ještě jednou z tohohle letiště. čeká na kufr, chodí sem a tam po terminálu a potkává svoje duchy. spoj DC-Providence, přilítá tím samým okružním letem, který ho vzal před pár dny odsud. (dokonce letěl s tou stejnou letuškou: odkvétající, ale právě tím atraktivní; asi tak v jeho věku.) míjí sám sebe, jak čeká před pár dny u gateu a jak se těší na výlet. raději odvrací pohled. když míjí baggage claim, vidí sám sebe před dvěma měsícema, jak tam čeká na zavazadlo, jak je nervózní, jestli se dostane do bytu, jak je dychtivej po tom kontinentu, jak si myslí, že tomu všemu přijde na kloub; vidí toho člověka minulosti a přidá do kroku. ten člověk tam zůstane čekat navždy, na svoje zavazadlo plný Evropy, člověk, kterýho to všechno teprve čeká. přidává do kroku a otřese se.

***

tak je zpátky z dovolený, z výletu, z toho dočasnýho časoprostoru, který ho přitom díky péči hostitele tak samozřejmě přivítal, div ne přivinul, cítil, jak mu to všechno padá z ramen, jak zase může dýchat, jak něco puká. je zpátky z výletu, aby byl zase doma. už dřív, když listoval diářem, těšil se, že po příletu bude konečně v půlce. kristova noho, to je teprve v půlce? takže ještě jednou tolik? myslel, že ho odpočinek posílí, ale ve skutečnosti ho atrofoval: není radno vystupovat z rutiny. stojí ve svym bytě, je prázdnej, zjišťuje, že někdo spal v jeho posteli, vidí na lednici hromadu víček od piva. za hodinu by mohl jít na přednášku a vrhnout se zpátky do toho všeho; navázat, kde přestal. zašklebí se: tenhle tejden se ve škole neukáže, to ví s naprostou jistotou.

v lednici už nemá žádný jídlo.

škarpou dálnice jde na nákup. cestou na zastávkách míjí lidskou spodinu, žvatlá v cancech, jde kolem nich v new balancech, no jo, atakdále.

později odpoledne jde běhat, při běhu postřehne, že nad trasou už nepřemýšlí, zato je zase rychlejší, zase se mu podařilo předběhnout svoje myšlenky a nechat na chvíli Evropu Evropou a Prahu Prahou a středoevropskej čas středoevropskym časem a prostě se jen soustředit na bolest v noze a na pálení v plících.

je to jako smyčka, jako začarovanej kruh: co by se o tom tak ještě dalo napsat? má se o tom psát pořád dokola? psát se zadrženym dechem?

***

otevíráš oči v letadle, konejšivé přítmí kabiny rozřízneš vytažením okenice. vidíš pod sebou Novou Anglii, její dálnice a lesy. stromy jsou už opadané, podzim bude přecházet v zimu, po horizont se rozlíhá mrtvolná, morbidní hněď nervózní vegetace. tyhle lesy něco pamatují, tyhle lesy vědí, co je čeká. letadlo klesá do zátoky, na runway. cítíš náraz podvozku na beton, ale z okna pozoruješ, že letadlo nepřestalo klesat, ne, noří se dál a dál, hlouběji do zátoky, pod hladinu, zastavuje, až když se dotkne dna. vystupuješ z letadla, není tu žádný světlo, jen modrá tma a němé ryby, kráčíš po dně mrtvýho moře a kolem tebe bloudí slepí duchové po terminálu. poohlížíš se po cestě ven, až jí konečně spatříš. je to ta, která vede přes zemi N..., ta cesta?, cesta sedmdesáti pěti...?

přijel jsi z dovolený zpátky do týhle druhý dovolený, do týhle nekonečný dovolený, do týhle smyčky, jak probudit se ze snu, aby člověk zjistil, že pořád sní. vydáváš se s neveselým úsměvem k hladině, míjí tě letuška a zpoza roušky na tebe blýskne očima, má kolem nich už první vrásky; je krásná. tak ještě jednou, ještě jednou totéž.

aspoň že už jsi poslal pohledy.

úterý 2. listopadu 2021

Opylovač

Slunce hřeje

žluté listí,

je to slunce podzimu.

 

Příroda se

mocně barví,

jsou to barvy úhynu.


(Co však to mé

oči bledé

toho rána nevidí!)



Na květině

opylovač,

je sám? Ze všech poslední?

 

Stíny rostou,

kvítí mrzne,

noc se dlouží,

rána bez dne.

 

Vítr vede

mraky šedé,

mrazivý déšť

padá z nebe.

 

Včela malá,

osamělá,

dnešek ještě přežije,

snad i zítřek,

i den potom,

kytku tiše pyluje.


(Byly časy

kdy život jsi

tak nezjištně šířila:

nektar, vůně,

barvy, něhu,

pro něs byla stvořena.)

Pamatuje

letní slunce,

pamatuje

vřelou tmu.

 

Provinila

se jenom tím,

že je stále

naživu.

 

Měla jsi včas

zemřít, včelo,

mělas zemřít,

dokuds mohla.


Držíš se té

kytky chladné,

pyl z ní sosáš,

hořce, do dna.

 

Umřeš těžce,

každým dnem,

sama, přitom neprávem.