Probouzí se v osm ráno zamotaný do změti peřin, prostěradel a povlaků, tričko má vytažené k prsům, trenýrky zařízlé. Na to, jak se ožral, ho hlava zas tolik nebolí. Jde si natočit vodu, vrací se do postele a strká si sluchátka do uší. Rozhodne se, že do školy dneska nepůjde, že do tohohle marnýho kurzu už nikdy nevkročí. Z postele nakonec vyleze až po poledni. Je teplý den, teplý podzimní den, kolik takových ještě bude? Nebe je čisté a vzduch je teplý, je to pěkný, teplý podzimní den, ale nejde nevidět, že se sotva drží nehtama, že to celé visí na nitkách, že už je to jen vyhřezlá, vyhnilá fasáda, že je jen otázkou času, než nebe spadne na zem a celá Providence se bude prodírat mrakama, mlhou a provazy deště. A když už jsme u toho, tak taky nejde nevidět, že dnešek bude dnem plným osamění, bude to den strávený v propasti, den kdy ... den který ... Do zaprášeného pokoje, pokoje nacházejícího se ve stavu mimořádného neřádu, dopadají těžké odpolední paprsky předčasně zestárlého dne. Přijde si jako v čekárně, jako když byl dítě a čekal nekonečně dlouhé chvíle u doktorů, s matkou kdesi na úřadě, na chodbě hudebky na stejně starého bratra... oči těkají a hledají útěchu ve vzoru linolea, v textuře hrubé omítky, v žíhání interiérových kytek ...úmornost. Leží v posteli, přemýšlí, že by se měl najíst, bude si dneska muset uvařit, achjo, zvedá ruku a mírně s ní vlní, sem a tam, dopadají na ní paprsky světla, vidí, jak mu mezi prsty protéká zvířený prach. Ještě ... týdnů do odletu do Evropy, ještě ... týdnů do odletu na Floridu, do Bostonu se zase vydá až za ... týdny... času je zase nějak příliš. Kdyby tak aspoň dokázal pracovat; ale neví jak, neví, odkud do toho vstoupit. Volný den, dalo by se toho tolik dělat a udělat, je v Americe, jiný o tom můžou leda snít. Půjde možná běhat. Uklohní si špagety. Bude psát blog. Den nakonec skončí, převalí se přes něj, odsedí ho, vyčeká ho. Jen aby přišel ten den po tom.
***
Tažní ptáci
Kdyby se ho zpětně zeptali, tak řekne, že čas tam v kterýkoliv okamžik stál, že nikdy neběžel, že to byla nekonečná, stojatá voda; vor uvízlý v bezvětří. Přesto, v jednu chvíli - ne snad, že by čas ubíhal nebo nějak smysluplně postupoval kupředu - ale dny mizely rychleji. Prostě se ztrácely. Kalendář sice obsedantně kontroloval každý den, ale najednou se mu stávalo, že byl z ničeho nic třeba celý týden pryč. Velkou zásluhu na tom nepochybně měla přítomnost cestovatelky.
Nevídali se nijak často, jednou dvakrát do týdne, ale alespoň to skýtalo tu možnost ožrat se zase jako Čech, to jest jako prase, a u toho zvednout stavidla a chrlit ze sebe mateřštinu o překot: celé vodopády mateřštiny. Tím, že si vytvořili imigrantskou komunitu o dvou lidech, pochopitelně zacházela jejich angličtina i jejich sociální život; čert vem ale hrdinství, tady šlo o přežití.
První setkání muselo být nutně rozpačité: "o čem píšeš doktorát?" a "na čem tu budeš pracovat?" a "co děláš v Praze" a "fakt?"; ona byla z toho kontinentu rozčarovaná, což mu přišlo dětinské, kdežto to, jak rychle přistoupil na místní pravidla, jak rychle to všechno akceptoval, se jí zase zdálo nucené, ne-li pozérstvím. Brzy ale potlačili tu okolnost, že v Americe je alkohol mnohem tvrdší a dražší, hodili za hlavu, že se tady pije pomaleji, a začali lít, jak jim domovina kázala. Byl to veselý pád z civilizovanosti do barbarství, ale protože oba věděli, že mají jasně vymezenou lhůtu, mohli si ho dovolit. Po vyjížďce do Bostonu to před rozloučením ještě bezmyšlenkovitě vzali do liquor storu, aby si každý do své večerní samoty pořídil piva na usnutí, a jak tak kráčeli noční Providence, každý se svým sixpackem v ruce, nemohla si ten postřeh odpustit: "to je teda pohled. Češi se vracej z výletu!" Opuštěnou ulici prořízla čistá, škodolibá radost.
Shazování masek prestižních doktorandů na prestižní škole bylo obzvlášť úlevné. "Ne, já na kurzy chodit nemůžu, jsem proto celou dobu v knihovně, jo, trochu tu zkoušim psát doktorát, nebo to aspoň předstírám, čtu si, no, spíš si stahuju texty na později, ale vlastně od toho nemám nějaký zvláštní očekávání, asi by to všechno šlo dělat odkudkoliv, vlastně na týhle škole vůbec nemusím bejt, ten můj školitel je beztak blbec." "Ha ha! A já z toho měl výčitky, že tu dělám totální hovno a že už se do ničeho beztak nedonutim!" "Doktorandi na Brownu!" "Pak si to napíšeme do životopisů!" "V Čechách se z toho beztak všichni poserou, tam nemá nikdo ani tucha." "Hlavně dát fotky kampusu na facebook." "Ivy League, to víš že jo!" "Grr!"
Když vymetli všechny irský bary v downtownu, přeorientovali se na řeku; na úplnej závěr objevili Fox Point na jih od kampusu. Zjistili, že od neděle do úterý je prakticky všechno zavřený; pak už i věděli, kdy má kterej liquor store ještě otevřeno. Občas se ale taky zvládli jen procházet - pochopitelně s lahváčem v ruce. Jednou takhle pozkoumávali halloween. Pozorovali, jak rodiče v ulicích vykládají děti z aut, děti oběhly baráky, shrábly sladkosti, a rodiče je pak zas popovezli o kus dál. V jejich čtvrti to byla trochu smutná podívaná: většinou černý rodiny, škemrající sladkosti od bělochů. Na kampusu měl bejt ten večer půlnoční varhanní koncert. Ve snaze najít otevřenou putyku to vzali zkratkou přes hlavní trávník, tzv. main green - od budovy hlavního sálu se už ale táhla fronta až na ulici. "Hey, is this a line for that organ event?" "Yeah." Pokrčili ramenama a rozhodli se to jít vystát. Po skoro hodině čekání se ale dovnitř stejně nedostali, asi se stovkou dalších studentů. Všichni zmateně postávali před sálem na trávníku, obcházeli reprezentační budovu, čekalo se, nikdo nevěděl na co, dav se začal stávat mírně hysterickým. Pak někdo objevil boční vchod: studenti do něj nejdřív lezli po jednom, on a ona u toho pochopitelně nemohli chybět, za chvíli se ale strhnul celý dav. Všichni se valili suterénníma, servisníma chodbama reprezentační budovy, než je zastavil nějaký zřízenec; při pohledu na tu hordu studentů jenom stroze zašeptal přes zuby: "Out." Dav se na místě otočil, cestou ven si všichni otírali slzy škodolibé, zákeřné radosti. "Cože, ste čekali padesát minut na blbý varhany?", nestačil se pak divit jeho spolubydlící. "Lidi za covidu fakt nemaj do čeho píchnout."
Uměl jí poradit s americkejma reáliema a dal jí pár tipů do akademickýho života. Upozornil jí na Rushdieho přednášku. Vypadala, že jí to zajímalo. Hecla ho, ať to všechno ještě úplně nevzdává, a tak si ve chvilce optimismu naplánoval bombastickej výlet na Floridu. Od půjčení Fordu Mustang namísto běžný toyoty ho odradila jen obava, aby takhle silný auto pak nenabořil (nebo mu ho v Palm Bay neukradli).
"Na Kavkaze jsem taky byl," snažil se u ní šplhnout. "A? Jaký to bylo?" "No bezvadný, krásný země, dobrý žrádlo, hrozně hodný lidi..." "Jo, to je ale když cestuje kluk. Nebo pár. Když jseš holka, tak seš pro ně něco jako kurva a vlastně je to nebezpečný. V těhle zemích je ženská buď matka tvejch dětí, anebo kurva. Nic jinýho neni. Jeden arménskej známej se chlubil tim, že jeho holka nikdy nikam nešla bez doprovdu, ani do krámu. Partie. A pak ti někam vyleze kokot jako Zibura a začne vykládat, jak tam jsou hodný lidi a jak je všechno skvělý. No pro chlapa možná. Írán totéž, holky sou buď matky, nebo kurvy. Ty země jsou děsný." "Patriarchální turismus!" On na závěr jejich společné epizody vymyslí ten nejurážlivější eufemismus: víš co seš? rozhodně ne matka mých dětí!
Škola si potrpí na to, aby je oba zasíťovala, a tak se setkávají s hostujícím českým profesorem a mluví na kurzech pro studenty slavistiky nebo historie. Ze slovutného českého profesora, ze svých učitelů a vedoucích obecně, si nestoudně střílejí. "Jak nám radil, že existuje ta appka, která tě naviguje na místa, kde je v Nový Anglii zrovna nejbarevnější podzim?" "To jako letěl za nemožný prachy od školy přes oceán, jen aby se tady koukal na padající listí?" "Spálit hektolitr kerosenu kvůli podívaný na padající lístek." "Jako lidi z tropů, neřeknu, ale dyť v Čechách je snad taky podzim, ne?" "Vůl." Sami si pak půjčí auto a jedou si ten slavný novoanglický podzim prohlédnout na ostrovy.
"Jo, já žil v Kanadě. A pak jsem pracoval za barem, ale se školou se to kloubilo těžko. Pořád tě bolela hlava, v hospodách se tenkrát ještě hulilo, přes den si pak nic neudělala. Ale za to jsme tam chlastali jak prasata. Rum za nákupku, kola zadara, rozestavili sme si panáky na bar do řady a pak do nich lili rum z lahve na jeden zátah, byli sme pěkně na sračky, půlku sme samozřejmě vylili vedle. Když provozní zjistila, že ze tří flašek rumu po pár našich šichtách zbyla jen jedna, jen na nás nasraně procedila, ,to ste to spolu všechno vychlastali?' Ale jednou sem se tam tak ožral, že sem pak zaspal vlastní promoci, no jo, fakt, cože?, no, tak teď konečně poznáváš někoho, komu se to stalo, celá rodina sedí v sále, rodiče, babička, bratři, jen já jsem si nepřišel pro diplom, ha ha, jo, dneska je to vtipný, ale když sem se tenkrát probral, měl sem asi sto nepřijatejch hovorů, otec se pak se mnou odmítal bavit, jen matka mě z lítosti vzala na oběd." Jsou na baru a smíchy nemůžou doříct jedinou větu.
"V Rusku si kupuješ slanečky a okurky jen k vodce, prokládáš to jima, přesně, jako v románech. Takže když jsme si pak šly s kamarádkou koupit ty okurky jen tak, k jídlu, chlapi na nás čuměli a pořvávali, protože si mysleli, že chystáme nějakou obří chlastačku. Ale než jsem letěla do Soči, tak jsme se s kamarádkou strašně ožraly, kolem Soči pak byla bouřka a letadlo nemohlo přistát, kroužilo dokola, já myslela, že se pobliju, ale neměli blicí pytlíky, vyškemrala sem jeden od letušky, ale matka sedící vedle mě o něj poprosila pro svý dítě, dítě začlo blít, mně se chtělo blít, v letadle se na chvíli zhasly světla a propadlo se o několik metrů, víš co, bouřka a turbulence, kamarádce bylo taky na blití, měla záložní plán, stočila si prospekt aerolinek do role, že bude blít do tý ruličky, že by to tim odváděla do tý kapsy na sedačce před tebou..." U toho tak hýkal smíchy, až se začali ostatní studenti ve frontě na varhany otáčet. Muselo jim být protivné, poslouchat hodinu ten cizí a hlučný jazyk, který zní jako něco mezi němčinou a ruštinou. Fronta byla na dlouho, stihl si prohlídnout zadky všech studentek v cosplay kostýmech. Teploty ten večer padaly nízko a často neměly ani podprsenky.
Zatímco řídil, ona ho navigovala z jeho telefonu. Až po chvíli jí došlo, že ten telefon, kterej je jeho, a ne její, odemyká úplně bezděčně, protože oba používají stejný obrazec. Anglicky mluví spíš on, dopravu řeší taky, zato cesty plánuje ona - jedna z jejich mnoha nepsaných dohod. Tou další je, že se nebaví o Evropě. Stráví měsíc vyprávěním historek z cest, zasvěcují se do svých oborů, reflektují Ameriku, ale rozhodli se nebýt osobní. Proč taky, vidí se poprvé v životě, neznají se a ani nepoznají, tady na tom pustém ostrově, v tomhle mezičase, v tomhle dějství jejich životů, které je jen jako, jak fikce nebo svátek, čas vykloubený z jejich skutečných životů, jež se odehrávají v Evropě a jež se teď jeví úplně neskutečně. A tak zatímco tu šlapou vodu a zadržují dech a jsou vlastně duchem jinde, jsou pro sebe lidmi bez minulosti: taky už by se nemuseli nikdy potkat, možná se ani nikdy nepotkali, v tomhle věčném denním snu, který se snad ani nestal. "Pošli mi pak pohled z Key West," říká mu. "Jasan, ty mi zas pošli pohled ze San Franciska!", ale za pár dnů se opraví, "pošli mi pohled odněkud, kde budeš vědět, že seš na úplnym konci světa, někde z Nevady nebo kde budeš."
Na poslední, rozlučkovou pitku se sejdou už po šestý hodině. Rozhodli se zpít jak v český hospodě, lámat jedno za druhym, i když se to tu tak nedělá. Se sarkasmem si zaberou svoje židle na baru, ostatně už tu jsou podruhé, a začínají si poroučet jedno za druhým. Koupil si konečně zimní boty, kožené, na podpatku a špičaté, líbí se mu, jak vypadají americky, všímá si, že ona má podobné, jsou oba hubení a vysocí, v upnutých riflích, vypadají jak ze stejné země; anebo jako sourozenci. Vidí se naposled, přímo se nabízí, aby začali bilancovat, aby si teda řekli, kým opravdu jsou a odkud přicházejí a jaké démony na svých celách po večerech zahánějí. "Mám ti to teda říct?" ptá se ona. "No, to už se pak ale neska nebudem bavit o ničem jinym," namítá on. A tak se rozhodnout zůstat si cizincema až do konce, jeden pro druhého hádankou, otázkou, kterou si raději nepoložili, protože bylo mnohem vděčnější cestovat nebo si říkat historky nebo se oddávat chlastání. "Zeman je Lenin," komentuje ona českou politiku. "Posraná česká pivní monokultura," nadává on, když mu nesou asi pátý druh piva. Už sotva artikulují. Ona zítra vyráží na západ, on o něco později na jih. Tihle dva lidé ztracení v cizině, kteří si mohli vybrat, kým po tenhle krátký čas budou, protože v první řadě nechtěli být sami sebou. Po půlnoci se loučí, jako vždy, na té noční křižovatce, kolem mlčí zhasnuté vily, některé mají ještě halloweenskou výzdobu; popřejí si hodně štěstí.
***
Probouzí se v osm ráno zamotaný do změti peřin, prostěradel a povlaků, tričko má vytažené k prsům, trenýrky zařízlé. Na to, jak se ožral, ho hlava zas tolik nebolí. Ví, že to bude den plný osamění, den strávený v propasti, den kdy ... den který ...
