Washington - nekropole

To město je překvapivý v mnoha ohledech. Čekal jsem Brasílii nebo Brusel, suchopárný, šedý, úřednický a nepřívětivý vládní sídlo, kde se přes den dře a večer se na něj raděj zapomene. Kdepak.

***

Washington vznikl jako teoretický město, na rýsovacích prknech, a postavil se na zelený louce. Plnění renesančních snů v gigantickym klasicistním provedení. V Evropě je to jasný: nejzápadněji je haussmannovská Paříž, to šedobílý vápencový fašistický monstrum obřích bulvárů a monumentů, hlavní město 19. století, která má se vzrůstající vzdáleností svý horší a horší napodobeniny: Vídeň, Budapešť, Bukurešť... (Praha má pak Pařížskou, uf, mlčeti zlato). Washington je ale, dochází mi, o půl století starší než Paris Haussmannien.

(Je to legrační souvislost, Washington totiž navrhnul Francouz. Francouzi si nejdřív všechno vyzkoušeli na Americe - hlavní město i revoluci - než se do toho sami pustili doma. V tomhle světle by se mělo číst i darování sochy svobody nebo Le Corbusierovo sídlo OSN v New Yorku - jako škodolibý pokusy Francouzů na Američanech.)

Lincolnův památník, obelisk s tim bazénkem, bílej dům, bílej kapitol, všechno je to notoricky známý z filmů nebo ze zpráv, ale ty baráky jsou všechny v jedný ose a maj na sebe velice hmatatelný vazby. Tou osou je National Mall, tříkilometrovej palouk obsypanej vládníma institucema a asi tuctem galerií a muzeí.

Působí to chvílema jako travestovaná Paříž: na západě jsou na dohled ještě normální baráky a vypadá to civilně, jako okolí Tuilerií - dokonce to je, podobně jako Place de la Concorde, pointovaný obeliskem. Akorátže Američani si ho neukradli z Egypta, ale radši si postavili svůj vlastní. Možná neni 3 000 let starej, zato je ale sto padesát metrů vysokej. (Až ho zavane písek, někdo si ho nepochybně taky odveze.) Východ je lemovanej šňůrou galerií, je to takovej zbytnělej a rozkouskovanej Louvre. Palouk je tak obrovskej, že si občas přijdu jak na Martovejch polích. Nepointuje ho ani Eiffelovka, ani vítěznej oblouk, ale kapitol a Lincolnův chrám. National Mall, to jsou Versailles mínus feudalismus.

***

Západní strana, ta blíž řece. Studený, slunný podzimní dopoledne (je mi zima a přitom se potim jak prase, nepochopitelný americký klima). Turisti choděj sem a tam a fotěj si všechny ty monumenty, všechny ty památky, jak kdyby to byly hrady nebo kostely nebo tančící dům nebo kdo ví co. Copak nevidí tu nit mezi nima?

Památník druhé světové války. Památník veteránům korejské války. Památník padlým ve Vietnamu. Vietnam Women's Memorial. Lincolnův památník. Jeffersonův památník. Památník M. L. Kinga. A pak samý muzea, mezi nima i muzeum a památník holokaustu. Samý hrobky, mauzolea, to nejsou žádný památky, to je jeden velkej hřbitov. Nakonec, obelisk byl pro Egypťany sochou slunečního paprsku, je to petrifikovaý světlo. Velká říše posílá stovky tisíc svých obyvatel do nekonečný války, kterou vede už staletí porůznu po celym světě, a pak je pohřbívá a vztyčuje jim památníky a monumenty, jako kdyby se jednalo o různé události s různými daty, ale za tři tisíce let se to bude zkrátka jmenovat Střední Říše a bude se to vnímat jako jedna Válka a National Mall bude se svým obeliskem cosi jako údolí králů. Říše se tu sama pohřbívá v muzejích a galeriích, budoucí egyptologové ameriky o tom nepochybně udělají spoustu závěrů.

National Mall má jemnou rovnováhu, je jako plošina balancující na špičce obelisku: na úplnym východě je kapitol, kde se tak nějak ještě odehrává přítomnost, zatimco na západě je Lincolnův antický chrám. je to kaple vprostřed hřbitova minulosti a Lincoln v ní trůní jako bůh smrti (jako Chronos? Mnémosyné? Léthé?). Zpoza oceánu se Spojený státy jeví jako země bez minulosti, ale tady ve Washingtonu je minulosti velice mnoho, přibývá každým dnem. kam se nacpe monument Iráku a Afghánistánu? minulost a mrtví stále přibývají, za chvíli je nebude kam dávat, plošina se začíná jasně naklánět na západ (západ!), k hrobkám, k řece (pak se všechno sveze do Potomaku a odnese to voda). (hned za řekou je navíc památník námořní pěchotě - vztyčování vlajky na Iwodžimě - a obrovský arlingtonský hřbitov... tady už jde do tuhýho.)

při pohledu na dění na kapitolu, kde vedou nominalisti a realisti věroučný spory o správný výklad čtvrt tisíciletí starý ústavy, se přitom zdá, že minulost už otrávila i východní část. (na východě je v kostele oltář.) vzpomínám na kostýmy opery 1789: zastánci ancien régime v ní měli na nohách uvázaný knihy, nechodili po zemi, ale po knihách, který jim bránily v dotyku se zemí... přímočará, ale úderná metafora. skvělá opera, v Praze jí vybučeli, měla jen pár repríz.

***

ale přitom je National Mall tak elegickou krajinou, pořád tu vítězí klasicistní elegance, zjara tu kvetou třešně, stromy jsou seskupený do řídkých hájů, které propouštějí měkké světlo; monumenty jsou sice tíživý, ale zase ne dryáčnický, vybízej k pietě, na hřbitově se zkrátka mlčí, ale i to ticho může být smířený, krucinál, i veřejný hajzly tu maj hřbitovní architekturu. bylo by krásný, kdyby sem přibyly i památníky mrtvejch Korejců, Vietnamců, ale i Němců a Japonců, závěrečné usmíření lidstva, na konci dějin, Elysejská pole, kde se netruchlí za svoje hrdiny, ale všem je tak nějak líto, že se ty lidi z dávnověku vůbec museli vystřílet a vybombardovat, kdo ví proč.

transcendovat smutek v smíření, tisíc let míru, na nebesích budou zpívat v bílém suknu a voňaví, lev se naučí jíst trávu a beránek maso, všechno to dobře dopadne, to víš že jo.

***

vlezu do Air and Space Muzea, u nás by se tomu asi říkalo technický muzeum, a tam jsou v sekci "počátky kosmonautiky" vystavený V-1 a V-2. No nic.

Album / Cizina / Vody Potomacu (výňatek)

Album

Sedá si večer k laptopu, venku už je tma, aby se pustil do psaní, pochopitelně píše do šuplíku a pro sebe, píše propiskou do cestovního deníku, který dostal před odjezdem a který nikdy nikdo nespatří, píše dopisy, který neodesílá, píše si nápady na blogy, ale pak je nepublikuje. jeho ruka střídá povrchy a média, ale je to pořád jedno a to samý psaní. píše pro sebe: rozhodně nemá ambici dělat tady vědu nebo cokoli takzvaně produktivního. ne, k tomu už se tady nedostane, to v jednu chvíli zkrátka vzdal.

Sedá si večer k laptopu a k tomu si do uší pouští čerstvě vydaný album od E... (aby takříkajíc navodil atmosféru). poslouchá a protahuje si při tom chronicky zraněnou nohu. (taky nemusel jít běhat dva dny po sobě, ale co s tim nekonečnem času, kterej se zastavil?) poslouchá a napadá ho, jestli dotyčná nevystupuje někde v okolí, ne, ve Státech už jí nezastihne, co v zimě v Evropě, hm, Berlín nebo Lipsko? má cenu tam přespávat? prohlídnout si pak město? a kolik stojí půjčit si v Čechách auto? cože! jak dlouho tam jede vlak? cože! a kolik si veme lístků, jeden, protože tak se prostě věci maj, anebo dva, kdyby někoho trhnul s sebou?

Album dohrálo. nepamatuje si, kdy si naposled nějakou desku poslechl takhle soustředěně, celou v kuse, kdy kvůli nějaký hudbě přestal se všim ostatním a jen seděl a uhranutě poslouchal. texty jako "No one to steady your hand / All things lost in their own time / Where have you gone to?" nebo "Tear of Sodom and tears wept for Troy / But for you, friend, of joy / I see you there, dancing man" anebo "You plead you as failure / You wait for a savior / But leave knowing nothing’s resolved" atd., ale takhle napsaný ty texty vypadaj moc přímočaře, ale slyšet přitom její hlas, rozhodla se zpívat šeptem, poprvý od ní tenhle projev slyšel kdysi dávno v Praze, strašně dávno a nepochybně na jinym kontinentě, byl to tenkrát jen přídavek, no vida, tak se to mělo stát jejím novým hlasem. zpívá šeptem a zpívá mu do ucha, náhoda tomu chce, že vydává alba v tomhle intervalu, jako kdyby o něm věděla.

Poslouchá a mimoděk mu dojde, že si svůj život doma plánuje jako další dovolenou; jako něco nereálnýho, jako další mezičas a meziprostor, věčný vydědění: hotely, autopůjčovny, doprava, lístky na události, data a přibližný časy... probudit se ze snu do dalšího snu, navždy zabloudit.

...

Dotyčná byla provdaná za J..., což je pseudonym, nicméně jeho koncert už vyhmátl v Bostonu, je to jeden z milníků v tom nicnedělání, sice až zkraje prosince, ale pak už to půjde ráz na ráz. I jeho viděl v Praze, na stejnym koncertu jako E..., nahrávali spolu alba, ona s ním dokonce jedno ze svých nejsilnějších, právě přes tohle album jí tenkrát objevil, na koncertu si pořídil tričko její kapely, to neni možný, jak ho už má dlouho, diví se, že je ještě černý, je pravda, že ho nosí jen minimálně, někdy je i merch posvátnej, každopádně přemejšlel, že si to tričko vezme do Bostonu na koncert J..., i když je tahle fanouškovská příchylnost vlastně trapná a nestoudná, nicméně dilema je to tam, protože při hledání koncertů objevil, že dotyční už se rozvedli, letos v srpnu, no uf, rozhodně si s ním míní udělat selfíčko, ale jeho exmanželku teda ani nezmíní. jakej to musí být rozchod, když on je na jejím nejsilnějšim albu jako support kapela; když ona mu svym hlasem hostuje v jeho písničkách. dělat spolu umění, ztratit se jeden v druhym, navíc hudbu, jasně, nahrávky zůstanou, ale v jistym smyslu už ty skladby nikdy nezazněj, už zůstanou jen ve vzpomínkách. bude je bolet hrát je znovu na koncertech? zpřítomňovat si tam toho druhýho, nebo spíš jeho věčný chybění? z Louisvillu se odstěhovala do Kalifornie. 3 000 kilometrů daleko, 3 000 kilometrů samoty.

(Po další rešerši se ukáže, že E... a J... spolu v roce 2017 dokonce vydali split. Ona na něm zpívá "You arrive, now that I must leave / ... / Forever unseen / The distance is killing me, killing me / The distance between / I just want to die / I just want to lose you". Jak rozsypat střepy po cestě, po který se jednou budeš muset vracet.)

Co se člověk nedozví, když si pořídí novou desku.

***

Cizina

Ale původně jsem chtěl psát o něčem jinym, a protože do usnutí mi zbývá ještě nějakej čas a Ricoeura si už otvírat nemíním, napíšu to sem všechno na jeden zátah.

+ + +

Nejhorší ze všech mejch zahraničních pobytů byl samozřejmě hned ten první, Erasmus v Paříži. Nejspodnější geologická vrstva tohodle blogu. Jeho rodnej list. V hospodě jsme se jednou trumfovali, za jak málo jsme dokázali žít na Erasmu; kamarád byl v Utrechtu a dal to tuším za 14 euro na tejden - zhubl 8 kilo. Já žil v Paříži za 10 euro tejdně a zhubnul jsem kilo 14. (To bylo naposled, co jsem měl 70 kilo. Taky mi v tom věku vypadaly vlasy do tý míry, že jsem se začal holit strojkem. Před deseti lety. Kamarád, kterej byl součástí výpravy, jež mě tehdy přijela vyzvednout, mi pak s odstupem času řekl, že jsem vypadal jak koncentráčník. Ne kvůli váze, ale kvůli těm vlasům.)

Nechal jsem tenkrát svojí holku v Praze a odjel na dva semestry do ciziny; v těch nebo oněch obměnách jsem měl totéž dělat už vždycky. Zoufal jsem si a stýskal, žil na špinavý ubytovně, byl dezorientovanej z jazyka, kterýmu jsem sotva rozumněl, a počítal měsíce, týdny a dny do odjezdu.

Jezdil jsem RER C na St-Michel-Notre-Dame a pak metrem čtyřkou na Raspail. To je přesně osm zastávek metrem. Semestr má čtyři měsíce, každá zastávka značila dvě neděle, později už jen týden, nakonec dny, každý pondělí jsem to měl jako rituál, pomalu to odčekávat, ukrajovat dny, týdny, měsíce, obklopil jsem se celým náboženstvím odpočítávání, na čtvrteční, večerní kurz jsem z metra na Madeleine vystupoval za tmy, ale jak se blížilo léto a můj odjezd, chodil jsem na kurz za červánků, pak za západů, nakonec v podvečer, jezdil jsem vždycky tímtéž metrem, byl jsem jako pták, rozpoznal jsem, že noc ustoupila o pár minut. Kolikrát se ještě oholim (tenkrát jsem se holil jednou týdně), kolikrát si ještě udělám který žrádlo, točil sem pořád dokola tři stejný, špagety, čínu a o víkendu brambory, jednu sušenku po večeři, v balení jich bylo 14, dobře se skrze ně odpočítávaly tejdny.

+ + +

Kanada byla úplně jiná kapitola. Než přijela ..., byl to samozřejmě horor, nemohl jsem uvěřit, že jsem udělal podruhý stejnou chybu. Montreal, 20 stupňů pod nulou, rozdíl šest časových pásem, hulení s Belgičanama, jeden z nich už..., nehoda při potápění, bolelo dozvědět se to, kdybych tenkrát věděl, že se loučíme nadobro... s tím druhým si jednou za rok napíšeme, jak se máme, žije v Jižní Koreji. Ale pak jsme si šťastně založili domácnost v Torontu, ten druh vzpomínek, který budou vždycky hřát, je to vlastně potěšující, vědět, že jako se člověk dokáže v životě nemožně vytrestat, tak pozná i věci, kterejm zpětně nemůže uvěřit, jak byly dobrý.

+ + +

Druhá Paříž dávala smysl. Už jsem uměl trochu francouzsky, přidělili mi kolej, potkal jsem Brazilce... sluncem oslepenej ve Francii jsem neviděl, že v Čechách se mezitim začal rozlíhat stín.

+ + +

"Hey, I'm expecting scamazon today (ano, chytlo se to), and won't be around, could you maybe pick it up for me?", zeptal jsem se dneska jednoho ze svých amerických koní. Dopotřeboval jsem poslední českej respirátor a objednal si americký, kvůli velikosti balení jich mám teď 60. až se dostanu k poslednímu, už tu dávno nebudu a tahle představa mě utěšuje. zbývá ... neděl, každá má nějaký milník, začátek novýho tejdne počítám, podle dne příletu, od úterků, mohl bych ale odpočítávát zbytek o tejden kratší, a to od pátků, v pátek mám letenku na Floridu... vyperu si ještě tak třikrát, dálniční škarpou na nákup pudu možná dvakrát, žeru tak málo, že mi jídlo vydrží hrozně dlouho.

a tak jsem jel washingtonskym metrem po silver line na National Mall a ohromeně zjistil, že jsem vystoupil v Paříži a je rok 2011.

***

Vody Potomacu

 

Koukám z marylandský strany na obří vodopády Potomacu, na tu vodní zkázu. Niagara byla apokalypsa, padající hora, výbuch atomový bomby, tohle je spíš manifestace čistý síly, dunící stádo bizonů. nedaří se mi zapříst žádnou myšlenku, tak je ta proudící voda neodbytná, řítí se pořád dopředu, tak aspoň dělám fotky jednu za druhou. v pravidelných intervalech se u mě zastavuje hostitel, krouží s dítětem (je to vlastně ještě děťátko) kolem dokola v kočárku, navíc tu je podle svých slov asi popátý. "tak co, vymyslíš z toho na svůj blog nějakou depresi?" "hm, ještě nevim, je to tu celkem hezký" "je tu všude kolem spoustu podzimu, můžeš napsat, jaká to byla deprese, jak opadává listí, točit to pořád dokola" "hm, mohl bych napsat, že Potomac se vlívá do Atlantiku a že jeho vody omývaj i břehy toho kontinentu, po kterym tak toužim. a že do toho samýho oceánu se vlívá i voda z Vltavy. všechno jedna voda. blízkost domova, ale iluzivní. nebo něco takovýho."

Vskutku, Potomac se vlívá do Atlantiku, kterej se rozlíhá přes 6 000 kilometrů samoty.

Dva roky prázdnin

v předtuše cesty se budí v pět ráno. okamžitě ví, že už neusne. na chvilku se mu zatočí hlava z včerejších piv, ale jeho myšlenky se přes noc stihly samovolně vrátit k rutině předchozích týdnů: že by snad?... jak, jakto... ne, nesmysl..., atd. za dveřma začne plakat dítě, slyší šrum rodičů. hm, chtěli vstávat později, napadá ho, to budou mít rozstřelenej den. má ještě vůbec cenu usínat? venku je úplná tma. taxík přijede za hodinu. dospat se můžu v letadle. od tohohle dne stejně nemám velký očekávání.

je to úvaha na vteřinu. zato na to, co ho čeká zpátky v Providence, nebo spíš co tam nechal, co ho tam dohnalo a co ho tam zase přivítá, pak myslí v polospánku, dokud jeho ranní limb neukončí zvonění budíku.

***

ve dveřích si podává ruku se svým hostitelem. dotýkají se dlaněma: jeden myslí na školku a na nadcházející den plnej nevyspalosti, na svojí náročnou domácnost, zatímco ten druhý začíná mít lehkou úzkost z letištního labyrintu a z prázdnoty Nový Anglie. tenhle víkend byla velká zábava, pokusí se ještě se smíchem na chvíli podržet přítomný okamžik; než si pustí ruce. celou tu scénu pozoruje zpovzdálí i dítě, vlastně ještě děťátko, pozoruje tyhle dva muže, stojící v ranní tmě, obklopuje je neklid, mluví na sebe tou řečí, kterou se k němu obrací otec (matka mluví anglicky) - oba mluví otcovou řečí. možná ucítí studený průvan, který zavane ze zabouchávajících se dveří. otec ho zvedá do náručí; před domem startuje auto.

***

taxík se řítí svítáním po poloprázdných dálnicích na letiště. barvící se lesy a bílá betonová svodidla; červánky. ukazatele zmiňují místa, kde nikdy nebyl a která nikdy neuvidí: Baltimore, Shenandoah, Wolf Trap... na Dullesově letišti jde tentokrát na jistotu. za poslední dva měsíce je tu potřetí. check-in ignoruje, přetrpí bezpečnostní kontrolu, na terminál A mu jede vlak z levýho perónu. prochází těmi nepřívětivými místy, kde před nějakou dobou poprvý stanul na tomhle kontinentě; na první pohled má dokonce i stejný oblečení! je netečnej a nevyspalej. už ho ani nenapadne pozastavit se nad tím, že má kokakola 600 mililitrů. military personnel on active duty má jako vždy přednost. (Když se ukáže, že se jedná o příslušníka Coast Guard, v duchu se zlomyslně zaraduje.)

***

potřetí je i na letišti v Providence. letět letadlem. letět letadlem je předtucha konce. nakonec taky poletí letadlem. ještě naposled, ještě jednou z tohohle letiště. čeká na kufr, chodí sem a tam po terminálu a potkává svoje duchy. spoj DC-Providence, přilítá tím samým okružním letem, který ho vzal před pár dny odsud. (dokonce letěl s tou stejnou letuškou: odkvétající, ale právě tím atraktivní; asi tak v jeho věku.) míjí sám sebe, jak čeká před pár dny u gateu a jak se těší na výlet. raději odvrací pohled. když míjí baggage claim, vidí sám sebe před dvěma měsícema, jak tam čeká na zavazadlo, jak je nervózní, jestli se dostane do bytu, jak je dychtivej po tom kontinentu, jak si myslí, že tomu všemu přijde na kloub; vidí toho člověka minulosti a přidá do kroku. ten člověk tam zůstane čekat navždy, na svoje zavazadlo plný Evropy, člověk, kterýho to všechno teprve čeká. přidává do kroku a otřese se.

***

tak je zpátky z dovolený, z výletu, z toho dočasnýho časoprostoru, který ho přitom díky péči hostitele tak samozřejmě přivítal, div ne přivinul, cítil, jak mu to všechno padá z ramen, jak zase může dýchat, jak něco puká. je zpátky z výletu, aby byl zase doma. už dřív, když listoval diářem, těšil se, že po příletu bude konečně v půlce. kristova noho, to je teprve v půlce? takže ještě jednou tolik? myslel, že ho odpočinek posílí, ale ve skutečnosti ho atrofoval: není radno vystupovat z rutiny. stojí ve svym bytě, je prázdnej, zjišťuje, že někdo spal v jeho posteli, vidí na lednici hromadu víček od piva. za hodinu by mohl jít na přednášku a vrhnout se zpátky do toho všeho; navázat, kde přestal. zašklebí se: tenhle tejden se ve škole neukáže, to ví s naprostou jistotou.

v lednici už nemá žádný jídlo.

škarpou dálnice jde na nákup. cestou na zastávkách míjí lidskou spodinu, žvatlá v cancech, jde kolem nich v new balancech, no jo, atakdále.

později odpoledne jde běhat, při běhu postřehne, že nad trasou už nepřemýšlí, zato je zase rychlejší, zase se mu podařilo předběhnout svoje myšlenky a nechat na chvíli Evropu Evropou a Prahu Prahou a středoevropskej čas středoevropskym časem a prostě se jen soustředit na bolest v noze a na pálení v plících.

je to jako smyčka, jako začarovanej kruh: co by se o tom tak ještě dalo napsat? má se o tom psát pořád dokola? psát se zadrženym dechem?

***

otevíráš oči v letadle, konejšivé přítmí kabiny rozřízneš vytažením okenice. vidíš pod sebou Novou Anglii, její dálnice a lesy. stromy jsou už opadané, podzim bude přecházet v zimu, po horizont se rozlíhá mrtvolná, morbidní hněď nervózní vegetace. tyhle lesy něco pamatují, tyhle lesy vědí, co je čeká. letadlo klesá do zátoky, na runway. cítíš náraz podvozku na beton, ale z okna pozoruješ, že letadlo nepřestalo klesat, ne, noří se dál a dál, hlouběji do zátoky, pod hladinu, zastavuje, až když se dotkne dna. vystupuješ z letadla, není tu žádný světlo, jen modrá tma a němé ryby, kráčíš po dně mrtvýho moře a kolem tebe bloudí slepí duchové po terminálu. poohlížíš se po cestě ven, až jí konečně spatříš. je to ta, která vede přes zemi N..., ta cesta?, cesta sedmdesáti pěti...?

přijel jsi z dovolený zpátky do týhle druhý dovolený, do týhle nekonečný dovolený, do týhle smyčky, jak probudit se ze snu, aby člověk zjistil, že pořád sní. vydáváš se s neveselým úsměvem k hladině, míjí tě letuška a zpoza roušky na tebe blýskne očima, má kolem nich už první vrásky; je krásná. tak ještě jednou, ještě jednou totéž.

aspoň že už jsi poslal pohledy.

Opylovač

Slunce hřeje

žluté listí,

je to slunce podzimu.

 

Příroda se

mocně barví,

jsou to barvy úhynu.

(Co však to mé

oči bledé

toho rána nevidí!)

Na květině

opylovač,

je sám? Ze všech poslední?

 

Stíny rostou,

kvítí mrzne,

noc se dlouží,

rána bez dne.

 

Vítr vede

mraky šedé,

mrazivý déšť

padá z nebe.

 

Včela malá,

osamělá,

dnešek ještě přežije,

snad i zítřek,

i den potom,

kytku tiše pyluje.

(Byly časy

kdy život jsi

tak nezjištně šířila:

nektar, vůně,

barvy, něhu,

pro něs byla stvořena.)

Pamatuje

letní slunce,

pamatuje

vřelou tmu.

 

Provinila

se jenom tím,

že je stále

naživu.

 

Měla jsi včas

zemřít, včelo,

mělas zemřít,

dokuds mohla.

Držíš se té

kytky chladné,

pyl z ní sosáš,

hořce, do dna.

 

Umřeš těžce,

každým dnem,

sama, přitom neprávem.

Diaspora

Jakkoliv jsem si od tý přednášky nic nesliboval, odcházím z ní jako někdo jiný.

Profesorka mluví o českých diasporách v zahraničí. Z její angličtiny nejsem s to uhádnout, jestli je Američankou s perfektní češtinou, anebo amerikanizovanou Češkou.

Čechů není 10 milionů, dozvídám se. I s jejich (de facto etnickými) potomky v diasporách, kteří se ke svému českému původu pořád hlásí, je jich 12 milionů. "Každý šestý Čech žije mimo hranice země", říká profesorka a já valím oči. No tohle! Takže my nejsme žádnej etnicky, teritoriálně a jazykově homogenní národ, jsme spíš něco jako Arméni, Židi nebo Irové! Jsme (když už na tu kolektivní identitu přistoupím) rozprsknutý po celým světě a hned milion nás žije v USA.

"Další významný komunity jsou v jižní Austrálii a Argentině... a pak samozřejmě Banát, Srbsko, Ukrajina..." Je to úleva, nebýt tím zapšklým pronárodem, nárůdečkem, který se krčí ve své domovině, ale naopak být součástí světoobčanstva rozkročeného přes kontinenty.

"Bohužel, pokračuje profesorka, nemaj volební právo a obecně mají malou podporu (od metropole), od politiků, se kterými jsme se bavili, zaznívá, že to nejsou Češi, dokonce že jsou to traitors." Jak by taky ne, co jinýho čekat od tý totálně zamindrákovaný a méněcenný hordy, jejíž životní horizont končí s Babišovym čau lidi, s Okamurovym fašismem, s pravicovym českym twitterem, s českou televizí, českym internetem a českejma novinama. Nenávidět všechno, co se vymyká: dokonce i svýho krajana, když si dovolí tu transgresi a překročí hranici. Už není jedním z nás. Hnusný primitivní jeskynní kmenový myšlení. Něco jako Paštúni nebo jako Taliban, akorátže v kalhotách od hudy sportu nebo oblecích od blažka. Máš-li v garáži škodovku, jsi přece civilizovaný člověk.

"To je fakt na hovno, že na ty diaspory Češi totálně mrdaj. Vždyť by to mohla bejt naše spojka do zahraničí." "Myslíš pátá kolona?", vtipkuje se mnou známá. "Ha ha, to úplně ne, ale je to smutný, že Češi prostě na všechno mrdaj." "To neni úplně pravda", opravuje mě ta známá, "třeba v Srbsku nebo v Batátu, když přijedeš, maj ty Češi úplně normální plynnou češtinu, protože jim tam ministerstvo posílá učitele, maj tam protažený vysílání ČT." Existuje takováhle podpora i pro milionovou českou diasporu v USA? Krčíme ramenama, nevíme.

Nedivil bych se, kdyby ne. Podporovat krajany v Srbsku, Rumunsku, někde v prdeli, to si můžeme připadat jak spasitelé, pořádně patriarchálně. Ale Američani, to jsou samozřejmě zrádci a beztak se maj líp. Jsou tohle rezidua družby mezi východním blokem, důsledek odseknutí Západu? 

Největší diaspora je v Texasu (což vysvětluje existenci vyhlášené bohemistiky v Austinu). Přišla tam už v 19. století, většinou se severní Moravy a Slezska. Co se ale mezitím stalo s tím jazykem. Zní jak z budoucnosti: jako čeština lidí, kteří zapomněli písmo a po sto letech vylezli z atomového bunkru; lidí, kteří uvízli na cizí planetě a po pár stoletích se podařilo zachránit aspoň jejich potomky. "Ono bylo chmurný týden s mlhou, lehký déšť a zamračeno. Jen v pátek jsme uviděli slunce, co se cítilo jak pozdní jarní den. Ono bylo krásně teplo, a já jsem tak chtěla jít ven a dělat něco zahráčit," píše se v krajanském listu zvaném Našinec.

Profesorka ukazuje, jak se americká diaspora zuby nehty drží svých kořenů: tancují ve stupidních moravských krojích, volí si svoji "queen" a svého "king". Tahle výspa, tihle lidé z minulosti, kteří odešli ze země, která už není, a upínají se k zemi, která je něčím naprosto jiným a která se v nich nepoznává a nejraději by je zapřela. Traitors! Je mi jich líto, těch trosečníků, těch Hamletů. (Připomínají mi Québečany s jejich francouzštinou z 16. století, kterou si snaží stůj co stůj udržet, postupující amerikanizaci navzdory, zatímco metropolitní Francouzi se jí leda posmívají.)

Je mi jich líto, těch trosečníků, nejraději bych je všechny objal v náruči, jak štěňátka, jak malé děti.

Jejich ztroskotání velice dobře rozumím.

Z přednášky odcházím jako někdo jiný: ne jako příslušník desetimilionové tribální hordy, ale jako vyděděnec 12milionové diaspory.

Víkend (výňatek)

Spolubydlící odjeli na víkend, rozutekli se na halloween za svými záležitostmi. Dlouhý víkend o samotě, čtvrtek až neděle, tik tak, tik tak, čas se vleče, čas stojí, čas není.

Když si dává před čtrnácti dnama poprvý dohromady, že tu bude o víkendu sám, je zrovna mírně připitej a do toho zkouřenej jak dobytek - zase to neodhadl s bongem. (Pak se proklíná, že s tím už musí přestat. Na to jsem starej, šklebí se zhnusením nad sebou.) Přijde si v tu chvíli jak v pasti, je v depresích, úzkost ho tlačí na prsou a už po několikátý přemejšlí, že si pořídí letenku domů a prostě to poprvý v životě vzdá. (Jsem na to starej, jsem starej na to se nenávidět, těkají mu zmateně myšlenky.) Vyhlídka víkendu o samotě je v tu chvíli příšerná. Neví, co si má počít, a jestli mu ta cela nebude bez jalových řečí o krekrách a o fastfoodech ještě těsnější.

Ten víkend je tu. Samota se dostavuje po ránu a pak mezi šestou a desátou večer. Celoživotně, ale tady je obzvláště palčivá. Tady a teď. Ráno se není vedle koho budit, večer není koho vytáhnout ven.

***

Ten víkend je tu a je překvapivě klidnej. Má sice svý propasti a trnový keře. Ale jak osamí na bytě, může přece jen trochu volněji dýchat. V Praze žije sám a tadyta samota v interiérech mu přijde povědomá a blízká. První den drží dekorum a ještě bere ohledy na své nepřítomné spolubydlící, ale hned nazítří všechno hodí za hlavu. Vytočí topení na maximum (proč sou ty Američani tak zasraně otužilí?, lamentuje). Krká a prdí, kdy chce. Když si dělá sendvič, nakydá si do něj tolik tatarky, až mu při žraní všechna stejká po rukou a odkapává na talíř, kap kap - ne že by to nedělal i před nima, ale teď se za to aspoň nestydí. Nechává na sebe týct horkou vodu, třeba půl hodiny v kuse, a tupě při tom hledí do rohu sprchovýho koutu, úplně ztracený ve svých myšlenkách, aniž by ho při tom kdokoliv podezíral, že masturbuje. Ze sprchy do pokoje může jít nahý. Nemusí se zamykat na záchodě, když jde srát. Co zamykat, teď už ani nezavírá dveře, a když mu to dojde, ještě se potutelně uchechtne!

Přesunul si pracovní stůl do obýváku. Moří se celé dny s knížkama v cizích jazycích, ale ta práce je tak vysilující, že často jen hledí z okna, do dálky, na kterou mu jejich stavení na kopci skýtá pohled. Kouká na State House, na zbarvující se a opadávající stromy (podzim, fakt trapná metafora, zkurvená příroda, věděl by i bez ní, že všechno odchází a umírá); kouká na monotónní proud aut na dálnici a dál, na předměstí, na lesy, na větrné elektrárny na obzoru, na nízko položené mraky.

Kouká takhle klidně desítky minut, otupělý a apatický ke všemu, dokud nepřestane být otupělý a apatický a nezačne ho zase všechno bolet (pak si otevře první pivo).

Je za tu samotu nakonec rád, takovouhle samotu zná, je mu blízká a je mu v ní dobře.

...

***

...

A když to takhle běželo pořád dokola, už týdny, pořád a pořád, dokola a dokola, přispěchala na pomoc sama Evropa (zjevila se v podobě série mailů): vyhráli jste Grant. Má na půl dne ničím nezkalenou, nepokrytou radost. Ten grant vymýšleli všichni dohromady, kdyby se nepodával jménem té instituce, jejímž jménem se podával, byl by bezcenným cárem papíru. Ale přece jen si ho v duchu nárokuje jako svou velkou zásluhu; pamatuje si, v jakých okolnostech ho psal, o víkendu, ... přijel se postarat... nebylo mu z té situace dobře. Vymýšlel rozpočet, jednotlivé položky, dal grantu konkrétní tvář a znění. Grant teď uspěl, přinesl do ústavu spoustu peněz, může to být jeho práce na několik dalších let. Dobrá práce, dobrý výkon, slyší plácání kolegů po zádech. // A hned na to se mu ozvali ze Žurnálu, anglofonního, ano, omlouváme se, že reagujeme po tak dlouhé době, Váš článek přijmeme k otištění, pozoruhodně prohlubuje danou problematiku a daného myslitele, jen tam ještě upravte pár věcí, ozvěte se do čtrnácti dnů, ještě letos Vám to vyjde. Je to šibeniční termín, ale potěší ho to, dává ho to zase do pohybu. // A pak už jen, jako směšný přívěšek, se mu ozvou z Konference, ano, víme, byla už v lednu, ale Váš příspěvek jsme vybrali k otištění, konferenční sborníky, kdo se o ně prosí, ale pro mě za mě, lepší než drátem do oka. Týdenní lhůta? No, nevím nevím. Všechny maily přišly ve dvou dnech.

***

...

***

Ten víkend je tu. Kouká tupě z okna, chodí po bytě sem a tam a ke svým novým úkolům je vesměs lhostejný. Možná je stihne, možná ne, moc mu na tom nesejde. Někde v dálce, nejspíš na temeni hlavy, už ale tuší konec. Konec bez pointy, ale o tu se ani neprosí. Hlavně zatím ten konec.

 

Frontová linie třetí světové války vede po dřevotřískových stolech pracovníků Ústavu pro Babičku Němcovou

Český profesor to umí vylíčit v těch nejtemnějších barvách: hybridní válka a kyberbezpečnost; Česko jako frontová země na hranici mezi Východem a Západem, která čelí ofenzivě dezinformací, trolů, samotného Putina a Si Ťin-pchinga. V sále se rozhostí fatální, až paranoidní atmosféra. Tady jde do tuhého. Naštěstí nám vědecká Věda korpusové lingvistiky umožní vše objektivně nazřít, vše zvážit, změřit, porovnat, korelovat, juxtaponovat. Proti hypermoderní válce nastupuje hypermoderní Věda. Humanitní obory v první linii. Americký discussant ze security studies, prokvetlý 50letý profesor, se toho neštítí a provede onu fatální synekdochu: Česká republika je na frontové linii hybridní války, ale nejen ona, protože my všichni jsme Česká republika, i USA jsou Česká republika - když padne internet České republiky, zákopy budou prolomeny a nepřítel pronikne až do internetů vašich novoanglických počítačů, vašich applů a smartphonů. The end is nigh.

Na projektoru v americké aule se objevují zásadní textové korelace a syntagmata, hotová gramatika znaků: můžu číst slova jako "Babiš", "Zeman", "imigrant" atp.; polévá mě horko studu. Upatlaný, smrdutý, rozmazaný hovno v kalhotách českýho internetu a tiskovin tu vypadá jako něco osudovýho a závažnýho. Korelace sdílených zdrojů. Protiproud. Parlamentní listy. Mainstreamová média: Mladá fronta, Lidové noviny, Národní příbor. Je mi trapně. Trapně, že vidím češtinu v jejích nejstupidnějších projevech; trapně, že je to tu prodávaný jako něco, co by bylo třeba brát jakkoliv vážně.

Docházíme k závěrům: protisystémová média, potom, co jsou změřená, zvážená a protažená osmero aplikacema, devatero datasety a čtvero algorytmy, vydávají svůj vzorec: tvoří totiž jiné souvislosti než mainstreamová média!! (!) Třeba imigrant je v nich vždycky ilegální. Závěrečný závěr na závěr.

Uf. Rozhostí se mlčení. V naší aule, v našem generálním štábu, který se musí nacházet bezmála v atomovém bunkru, zatímco na povrchu se zabíjejí roboti podobající se kostlivcům, jsme dokázali objevit formuli Konečného Vítězství. Přivezl jí český profeosr na svém úesbéčku a ve formátu .pptx. Česká republika ani její internet nepadnou. Tolik vědy pro takovou píčovinu, kroutím palcema na noze. Palec na noze, palec na noze.

***

Český profesor má zvláštní angličtinu, pochopitelně mnohem lepší než já, ale překvapivě ne bezchybnou a poněkud strohou. Samozřejmě se těší, že až sleze z pultu a odkroutí debatu, pudou si všichni panelisti zachlastat. Budou si u toho říkat trapný akademický vtipy, ujišťovat se v tom, že všichni četli to samý, a doporučovat si knížky, po kterejch nikdy nesáhnou. Předtím dopoledne nás zavaluje vzpomínkami z americké univerzity. Přes den ale přesto cítí, že už sem nepatří, a při objednávání jídla v bistru mu hned na poprvé nerozumějí. "Say that again?" Chvílema ho opustí doprovod, a tak se nudí. Je bezprizorní. Později nakoupí dárky rodině domů. Do životopisu si pak dopíše další řádek, něco ve stylu honorary lecture at ...ská University. Doma se na něj budou dívat jako na boha.

***

Kroutím palcema na nohou a potměšile se raduju, že na mě se taky doma všichni budou koukat jak na boha. Čistě za to, že jsem tu nemoh spát dýl jak do 7 do rána, protože mě budila úzkost. Za to, že jsem přes den klimbal a flákal se a večer co večer se marně pokoušel přiožrat lahvovym pivem, a to jen abych se v očekávání dalšího hnusnýho rána nebál jít spát. Angličtinu ale budu mít pěknou, to jo.

Oběti pro vědu. Vývoz upachtěnosti a dovoz marnosti. Jako suvenýr si všichni vozíme bolest.

(Dopis jsem nakonec neodeslal: neodhodlal jsem se ho hodit do schránky; popravdě jsem na něj ani nenalepil známku; nedokázal jsem vlastně ani napsat jeho text; pro jistotu jsem ani nekoupil obálku a papír.)

***

tak takhle nějak jsem psal kdysi blogy z paříže. coming to terms with myself atp.