V den předvečer

    "Jo, přemýšlím o románu. Už nějakou dobu, mám ho celkem rozmyšlenej, rozepsala jsem několik kapitol, i když si ještě nejsem úplně jistá, jak se bude vyvíjet jeho zápletka. Je o mym rodnym městečku, vlastně vesnici. Středobodem bude jezero, ta vesnice je vlastně celá rozprostřená kolem jezera, mluví se tam takovym zvláštním přízvukem, říká se mu joual, to podle výslovnosti slova cheval, kůň, je to vlastně přízvuk v přízvuku, québečtina v québčtině." Jak tak Kanaďanku poslouchá, napadá ho, že ten román je spíš o emigraci a o stesku, o mluvení v jazycích. "A co ty, taky něco píšeš?" přebírá ona iniciativu.

To bylo ale až večer.

 *

    Zase ses vzbudil do toho věčného dne, do toho věčného odpoledne? Zase tě před probuzením píchá světlo do víček, pořád pod nimi čekají ty přízraky? Časem vybledly, rozbředly, ale porád tam jsou. Ty taky.

    Vstáváš - slunce je nízko. Vyšlo dnes na západě, zdá se tak blízko. Drží se už týden na nebi, už týden věčný den. Nebe je vymetený: čisto. Den co den samý den, paprsky dopadají z boku, kdežto zima ne a ne přijít, ani trochu. Den mrzne a je lezavo, začíná a končí na západě, bolavo, jen zima ne a ne přijít. Fouká, přitom nesněží, všechno omšelo, zima bez zimy, čas neběží, zbytečně dlouhý podzim zbytečně dlouhého dne, bezbřeží. Všechno omdlít, co mohlo, už uhnilo, podzim pořád pod sněhem nechce se pohřbít. Mrtvoly vegetace válí se po ulicích, živý mrtvý podzim, rok, který nebyl, po tisísích. Co mělo umřít nemá se k odchodu, okamžitě, sobecký otec požírá svoje děti, drží se od hrobu. Při životě, kde je zima, ten spravedlivý hrobník? Zima se dostaví až v Praze, smutník.

*

     "Fuck, I can't believe you're already leaving. I thought you'd be here forever," Tim zní skoro smutně. Dneska jdu na večeři at the proffesors', říkám mu, poslyš je pravda, že in the U.S. je slušnost na návštěvě zůstat jen tři hodiny, ne víc, ne míň? "To slyšim poprvý, co to je za blbost. Zůstáváš, dokud je to zábava a příjemný. Klidně půl dne." "Samozřejmě si musíš všímat, jestli je ještě vhodný zůstávat, ale žádnej strop není," přispěchal mi i Ben poradit, jak jít v Americe na návštěvu. "Kdes to vůbec slyšel?" Přemýšlím. Myslim že sem to četl v sloupku nějaký český novinářky žijící tady. Psala o tom, jak si pozvala s manželem kamarády, ale ty se po třech hodinách zvedli a odešli. "Ne, žádný takový pravidlo neni." "Asi prostě byla otravná a nebavilo je to u ní." A pak aby se sama před sebou obhájila, ta kráva pitomá, tak o tom napíše sloupek do českejch novin. Posranej Deník N.

*

     Sedíš a žvýkáš snídani, toast s humusem, žvýkáš a sedíš a koukáš z okna směrem na západ, na ten západní výhled, State House, dálnice, sklady, předměstí, lesy Nový Anglie, je to pořád ten samý výhled na západ, jako tu byl celou dobu, když se podíváš západním směrem, na horizontu, ještě za stožáry vysílačů a větrnými elektrárnami, se vše ztrácí v modré barvě a splývá s oblohou, nebe je vymetený, venku mrzne ale ty žvýkáš a sedíš, dokud to všechno nedojíš, máš pořád hlad, ale oběd bude až na oběd, snídaně je vždycky malá, snídat se nedá mnoho, jíš už čtvrt roku to samé, toast s humusem, po ránu tě bolí břicho a je ti hnusně, je jedno jestli máš sny, anebo ne, po probuzení se vždycky probouzíš do toho stejného dne a do té stejné situace, v tom stejném pokoji, ve kterém jsi předtím usnul, ostatně jako už několik posledních měsíců, z ložnice máš výhled na jihozápad, na downtown a rudé polární západy a bledé polární východy, z toho cizího pokoje, ze kterého po probuzení vyjdeš do kuchyně, kde si opečeš toast, pokaždé dva, a namažeš si je humusem, už se ti to skoro zajídá, ale jseš líný měnit zvyky, byť by byly sebehorší, je lepší mít aspoň nějaké, kdo má pořád vymýšlet něco nového, aspoň nějaká pevná půda pod nohama, byly dny, kdy se nedalo vstát ani pravou, ani levou nohou, nedalo se vstát vůbec žádnou nohou, ráno se teprve muselo dopadnout na zem, ba hůř, nejdřív se musela vyčarovat vůbec nějaká zem pod nohama, na kterou by se teprve dalo dopadnout, ze které by se pak dalo vykročit pravou nebo levou nohou, zásadně levou, s nevolností a nechutenstvím, vykročit do kuchyně a tam si opéct dva toasty, namazat je humusem, tvůj veganský repertoár v Americe, namažeš si ty dva toasty a dáš si je na talíř, obložíš si je zeleninou, většinou rajčaty nebo paprikou, nějaké vlákniny, ať nemáš zácpy, osolíš je a popepříš, aby ta nechutnost měla vůbec nějakou chuť, s talířem s toasty namazanými humusem a obloženými paprikou nebo rajčaty se pak přesuneš do jídelny, kde sedíš a žvýkáš a přitom koukáš na západ, je tam stále ten západní výhled, State House, dálnice, předměstí, modrá barva na horizontu a někde za ní New York, ten zlovolný svůdce, otřeseš se, hrozná vzpomínka, už do toho města nikdy nevkročíš, ale tuhle asociaci běžně nemáš, protože váš západní výhled je orientovaný spíš směrem na Connecticut nebo Massachusetts, takže ten výhled je veskrze bezpečný, sedíš a žvýkáš, žvýkáš a žvýkáš, posloucháš svoje žvýkání v tom chladném prázdném ranním bytě pod zataženým nebem, slyšíš jen svoje žvýkání a máš nohu přes nohu, připomínáš si svého otce, nenáviděl si, když vstal ve stejný okamžik jako ty, sedl si vedle tebe ke stolu, koukal z okna na západ, to jest na Ruzyni, ale ano, přeneseně i na Connecticut nebo Massachusetts, měl nohu přes nohu a hrozně nahlas žvýkal, i když jedl se zavřenou pusou, tohle ti dokázalo zkazit ráno, a teď tu sedíš a žvýkáš a jseš svým otcem, je v tom pochopitelně mnoho dobrého, ale vážně, někdy bys ze sebe část toho dědictví nejraději vyříznul, amputoval jí, "vinit rodiče za svý chyby umí každej," řekl ti jednou v žertu tvůj otec, kterým se teď stáváš, akorátže jemu na rozdíl od tebe nikdy nevypadaly vlasy.

*

    Studenti neměli nic nosit, "maybe sixpack or two, if you want to drink beer," zachechtal se svým charakteristickým smíchem dotyčný profesor francouzské literatury, dvorní překladatel onoho obtížného francouzského filozofa do angličtiny. "Dinner at 7:00 p.m.," stálo v hromadném mailu, "we hope to see you then." Na jednom semináři se pravidelně podávala pizza a pivo, další byl zakončen indickým rautem, samozy se špenátem, pakory a tři druhy čatní, o den dříve ho pozvala slovutná profesorka bohemistiky na rodinnou večeři, podávalo se japonské kari, dnes se setkává kurz french studies, profesoři připravují indickou večeři. ...ská ulice, na jih od kampusu, no vida, sem se dostal párkrát při svých opileckých eskapádách, napadá ho, ale teď jde přímo do profesorského domu, už je dávno tma, najde ulici, ovšem najít číslo popisné může být v Americe celkem oříšek, potkává spolužačku, hi, how are you, I'm fine, how is it goin', I'm fine, thank you, už dům našla, je to tenhle, akorát před nimi přišli už dva další studenti, holohlavý profesor jim drží dveře a všechny vítá, má úsměv od ucha k uchu, "to jste si to všichni spletli s kurzem, že chodíte přesně na čas?", za nimi přicházejí v půlminutových intervalech další spolužáci, za chvíli jsou v domě všichni.

    "Kabáty si sundejte, boty si nechte", směruje je profesor dále do kuchyně, on přinesl pivo, jako jediný, jen jedna další spolužačka přinesla víno, "co si dáte k pití?", ptá se profesor, všichni pijí víno nebo vodu, on chvíli váhá, nakonec si říká o pivo, položí před profesora sixpack plzní, "I didn't really know what to bring, so I got czech pilsner", profesor v odpovědi cosi zavtipkuje, ale on mu nerozumí, a tak se jen ze slušnosti mlčky zasměje, profesor si ovšem taky nalije pivo, za chvíli přijde i profesorka, původem Indka, dává si taky pivo. Kuchyň je útulná, ale pro tucet lidí přece jen malá, spolužáci se už rozdělili do skupinek, pár se jich baví s vařícími profesory, holky spolu, opírá se o kuchyňskou linku, u stolu už neni židle, všichni mluví přes sebe, a tak jednotlivcům nerozumí a neví, jak se vložit do hovoru. Trochu tuhle situaci čekal, trčí u linky a hledí si, aby pivo nepil moc rychle.

*

    "Pojď se mnou ještě nahoru do kanceláře, zaplatim ti tu pizzu," říká mi ta mladá rázná profesorka historie, o níž jsem vygoogloval, že umí pět jazyků včetně maďarštiny, napsala dvě knihy a vždycky se směje na celé kolo. "Ten workshop se podle mě povedl, co myslíš, lidi říkali docela zajímavý věci, hm?" otáčí se na mě přes rameno cestou po chodbách Department of History. "Bylo to upřímně dost osvěžující, slyšet, co si o tom myslej Američani. Fakt originální nápady."

    Pořádá neformální semináře pro studenty i učitele, cosi jako spolek přátel východní Evropy, zmerčila a přizvala mě krátce po příjezdu, "je to dost neformální, vždycky objednáme pizzu, je tam nějaký pivo, a bavíme se o různejch textech, nic vážnýho." To se nedalo odmítnout. Byla agilní a hned při prvním osobním setkání mi navrhla, ať vymyslim téma jednoho z těch workshopů, že bude pod mojí taktovkou.

    Potkali jsme se pak zase na přednášce slovutného českého profesora, profesorka zopakovala svůj nápad. "Ale jaký texty?" "Třeba Švejka? Nebo Kunderův Žert? Hlavně nějakou legraci." "Hm, možná Egon Bondy, to je sprostý a vtipný, ale zároveň smrtelně vážný." "Anebo, jak se jmenuje, Jan Tesař?" "Jo, ten je taky hodně sprostej a vděčnej."

    Další týden jsem hledal a googloval, pirátil a kradl, co bylo přeložený do angličtiny. Egon Bondy ne, Plastic People mají přeložené tak tři texty, ha ha, ale je to legrační, když je dnes člověku dvacet, atd., co dál je v češtině vtipnýho? Je přeloženej T. R. Field? Není. Ani traktorová poezie, kruci, Krchovský, Havlovy básně, ne, nic, nic! Musel jsem na to jít jinak - zmínka o Tesařovi mě přivedla k antičeský literatuře. Je v angličtině Szczygiełův Gottland? No vida! A co Vladimír Macura? Ejhle, nějaký výběr... nakonec poslepuju eseje o Stalinově monumentu na Letný. Musim si ty texty po letech zase přečíst, no, popravdě to není takovej zázrak, Szczygiełovi se na Stalinovi ta dekonstrukce čecháčkovství zas tolik nepodařila, jeho Baťa je mnohem lepší, ve Stalinovi spíš recykluje mýty Čechů o nich samejch. Pozdní Macura taky není totéž co ve Znamení zrodu. Nic lepšího ale v angličtině není: ani básně Bondyho, ani Havla, Jirouse, Krchovskýho, T. R. Fielda... anglofonní svět má jen Švejka a Kunderu, Kafku si taky milosrdně asociuje s Čechama. Trnu hrůzou: Jakej mylnej obraz o nás musejí mít! A pak jsem z toho vlastně zklamanej: Jakej mylnej obraz o nás musejí mít?

    "Ten workshop se podle mě povedl, co myslíš, lidi říkali docela zajímavý věci, hm?" otočila se na mě přes rameno cestou po chodbách Department of History.

 *

     Dal se pro začátek do řeči s mladým asertivním Američanem, o přestávkách v kurzu si povídali o univerzitním hokeji, a tak věděl, kde začít. "Co žes nebyl na zápasu Bears s tou prdelní college from New Jersey tuhle v neděli?" "Cha cha, moje angažmá s Bears končí tim, že chodim na tréninky. Jaký to bylo, tos musel bejt na tribuně jedinej člověk ne?" "Ha ha, no ne, ale jo, bylo nás tam tak patnáct. Ale ten výklep! 2:12! Nic tak ponižujícího sem v hokeji snad v životě neviděl." "Che che, to je síla! Ale Ben přitom hraje hrozně dobře, je rychlej a silnej." "Jo, nám pak říkal, že když byl na ledě, dostali jen jeden gól. Ona ta druhá college měla asi tři trenéry, zatimco Bears ani jednoho." "Jo, my sme o trenérovi přemejšleli, ale pak bysme zas přišli o nezávislost. Radši si vládneme sami." "A pak kdo je tady opravdovym vítězem zápasu, to pro ně musela bejt fakt prestiž, kodrcat se pět hodin, aby vyklepli tým, kterýmu to bylo srdečně jedno."

    Po chvíli se ale hovor omrzí, a tak zase sám trčí u linky. Udělá si ovšem plán: až se holky odmlčej, vlítne jim do řeči, může navázat na to, že spolu chodili i do toho druhýho kurzu, kterej se rozhodl nedochodit. Holky se odmlčely; nezaváhal ani vteřinu. "Um, hi guys, you took that course too, right? Right. Did you like it? I had to drop it, like, halfway through." Ptají se ho proč, neváhá jim to vysvětlit, ale zároveň nechce vyznít moc negativně, tohle nejsou Čechy, tady se stěžování nenosí. Holky s ním nakonec souhlasí. Kanaďanka a Texasanka. Odkud vlastně jseš? a Kde jste kdo kdy v životě žili? a Jakejma mluvíte jazykama? "Ty seš podle jména z Kanady viď?" zeptá se jí. "A odkud? Aha, tam to znám, já žil chvíli v Montrealu, tam je to, jak se to jmenuje, Trois Iles? Aha, Trois Rivières, jejda" - ale dotyčnou už beztak dávno zaujal.

Večírek může začít.

*

    Studená postel, rozestlaná, zeje, den začne ustláním, myšlenky steleš, kam teď kam kudy? V gauči, na židli, na posteli, s knížkou beztak usneš, tak jako naposledy. (Vyvětráš po ránu prdy.) Oči se klíží, pořád padají, víčka tě tíží. Sotva jsi vstal, spánek se k tobě už zase blíží: hajej nanej, ňuňánku, pod víčky jsou střepy, strašáci ve spánku. Tohle není žádná ukolébavka, ale insomnie, nočními můrami zatopená náplavka, proto tak pije. Spánku se nedostává, dny, týdny, měsíce, odpočatost vydrží hodiny, číst se nedá. Snaží se, rána nedospává, v podvečer únavou knížku odloží, noc zase přetáhne, blog se sám nenapíše, báseň nesloží, den nikdy nekončí, den trvá týdny, dny trpí anémií a zima furt nepřichází, katarze ostatně taky ne - je věcí tragédií. Fikce - chorál a hlediště, kdy bude poslední dějství? Nevidí konce pro ožralství.

    Špinavým oknem proniká světlo, hřejivý zimní den, Nová Anglie a její vyhlášené zimy, žádné peklo. Globální oteplování hřeje tě přes sklo: ležíš u rybníku v objetí, cítíš dotek druhého, něčí tělo, nic ti neuteklo; budí tě vlídná slova, usínáš doma na gauči, doma v Praze, kůže se dotýká kůže, je ti teplo. Feta a levandule, Evropu unesl býk, příboj mu koule olizuje, hnusný penis býčí, vypadá jak lidský, strašně se tyčí, ruka s knížkou ti ochabuje. Trhneš sebou. Polospánek šlápnul na střep a střepy k úzkosti vedou, je to jen chiméra, nejseš v pohádce, nejseš po hádce, otvíráš Ricoeura, to se ti jen zdálo o lásce.

*

    Zazvonil na zvonek a trochu znervózněl. ...ská ulice už je zahalená tmou, sice je tu už podruhé, ale dům přeci jen chvíli hledal, všechny americké ulice vypadají stejně, rozvrácené betonové chodníky, opadané aleje, řady dřevěných domů, zaparkovaná auta, hlavní avenue a z ní vybíhají desítky zaměnitelných streets, lanes a drives, čas od času shluk obchodů a restaurací, pak zase nekonečný zástup domků a vilek. Suburbs nebo maloměsto, vypadá to nakonec stejně, Severní Amerika má velice omezený urbanistický a architektonický repertoár, existují jen tři čtyři základní městské krajiny, které se do nekonečna opakují, iterují, derivují, od Aljašky po Floridu, od Chalífornie po Novou Anglii. (Excesy jako New York potvrzují pravidlo.)

    Dveře zarachtají a otevřou se, pojďte dál, jde dál, tady máte bačkory, vítá ho japonský babička, zatímco česká děda mu bere bundu a dává jí na věšák. Posaďte se, sedá si, vlastně abych nezapomněl, tady jsem něco přinesl, říká, kdybyste se neurazili, koupil sixpack plzní a drahé víno, radil se o jeho ceně drahnou chvíli se spolubydlícími, nakonec vybral třicetidolarové, víno se rázem stává námětem hovoru, ne, jižní Moravu ještě procestovanou nemáme, ale vy jste byl dlouho ve Francii, jaké to tam bylo? Já si pamatuju za mlada, jak jsem byl na konferenci na Loiře, povídá protetická děda, český imigrant, všichni se opili vínkem, asi šest set lidí, pak se mělo jít zpátky na autobusy, ale celý turnus byl požádán, aby ještě půl hodiny vydržel, než vystřízliví i autobusáci... Já jsem slyšel, chápe se slova on, že potom, co si Francouzi v šedesátých letech zrušili promoce a celou tu parádu kolem nich, tak zavedli nový rituál, přípitky vínem, vskutku, zasloužilý profesor pozvedá sklínku a u toho básní nad vínem v ní nalitým, nad jeho barvou a třpytem a kdo ví čím, a z toho se pak odpíchne k básnění o Francii, kvůli tomuhle rituálu si začaly francouzské univerzity pořizovat zásoby drahého vína, každopádně, na jedné univerzitě se při jedné z každoročních studentských revolt studenti vloupali do dotyčného skladu vína a všechny bedínky s lahvemi pak v revolučním zápalu vyházeli z prvního patra, jak se i se svým obsahem tříštily o dvůr, přihlížejícím profesorům stékaly slzy po tvářích...

    A jaká je podle vás Amerika? ptá se protetický babička plynnou češtinou, jinak slovutná profesorka lingvistiky. Oproti Francouzům nejsou Američani tak povýšený, jsou fakt přátelský, odpovídá on. Studenti tu byli fajn, i ten styl učení. Bylo to hodně otevřený, na jednom kurzu, co jsem se tak bavil se spolužákama, pokračuje on, byli i dost kritický k profesorům, že jim psali drsné evaluace raději už nezmiňuje. Profesorka div neprotočí oči. Studenti jsou podle ní rok od roku neschopnější; než aby se na chvíli zamysleli, radši se jalově zeptaj, postěžuje si. "Přesuneme se ke stolu? Udělala jsem vám zase miso, ale tentokrát jinak, není jen z kombu, přidala jsem i wakame."

*

     Servíruje se kořeněný salát, naan, hrášek v kokosovém mléce, dušená pikantní zelenina a omáčka s rybami. Studenti se postaví do fronty a postupně si vše nakydávají na talíře. Profesorská vila je mimořádně velká, starý barák, večírek se sice drží v přízemí, v patře jsou tušit ložnice, soukromý prostor profesorů, ale i tak se pořád jedná o několik velkých sálů plných obrazů, knih, designového nábytku a skulptur. Většina studentů se usadí u dřevěného stolu v jídelně, on jde s Texasankou, Kanaďankou a pár dalšími do salonku. "Já jsem taky chvíli žila ve Francii, v takovém malém městečku, ..., to ti asi nic neřekne, u Remeše." "To je department Champagne, žejo." "Jo, přesně tam! Snad každý profesor tam měl svůj vinohrad, i v takové malé díře." Texasanka mluví pomalu a její hlas jakoby přicházel z dálky, všechno, co říká, zní promyšleně a rozmyšleně. Má příjemný projev a je radost jí poslouchat, pověstná southern politeness. Nosový přízvuk ale nemá. "Já jsem z velkého města, ale na venkově se tak fakt mluví. Ale něco mi z jižanského mluvení zůstalo. Třeba vy všichni říkáte y'all, žejo, tak my na jihu říkáme all y'all. Hey all y'alls, get the fuck vaccinated!" dodá pro ilustraci. Je drobná, má mohutné černé vlasy a hnědé psí oči. Je stejně jako on z dvojčat, dokonce jednovaječná, což zavdává další námět k hovoru.

    Po chvíli se k nim připojí profesoři, korzují mezi studenty a jídelnu už podle všeho vyzpovídali. Ptají se každého jednoho na jejich životní příběh, a to bez obalu, slovy "what's your story?" Kaliforňan povídá o své diplomce, cosi o literatuře a antropocénu, na svůj mladý věk je velice bystrý. Kaliforňanka píše básně. Kanaďanka vypráví, jak se v deseti letech s rodičema odstěhovali z Québeku na Floridu, otec jel za prací. Začala chodit do anglické školy, ale první rok prý neřekla anglicky ani slovo. A pak, z ničeho nic, začala mluvit plynně anglicky. Má výraznou sykavku, jako on, což se mu líbí, a nosí pilotky, jako on, což se mu líbí. "Aha a já myslel že máš ten svůj projekt v Amazonii?" "To byla moje diplomka, tak jsem se naučila španělsky a portugalsky, ale je to pořád moje srdcovka, pořád se tam vracím, seznámila jsem se s místníma indiánama, jezdim za nima na vlastní pěst, i když teď na to zrovna žádnej projekt nemám." Kolečko konečně vyjde na něj. Ptají se ho, jak se mu v USA líbí a o čem píše doktorát. Říká, že v únoru už má obhajobu, což si mezi studenty vyslouží uznalé pokyvování hlavou, i když on ví, že to je spíš hanebnost. V rychlosti vylíčí svůj doktorát, nechce se vykecávat, a navíc má respekt z profesorů, a tak to snad poprvý v životě vmáčkne do několika věcných vět. Uznale pokývají hlavou, což se mu líbí, indická profesorka - nemůže být o moc starší než on, ale napsala už pět knih - se ho dále vyptává, jak to v Čechách vypadá s antivaxerama, je to poměrně upjatá žena, nutno dodat vtipná, ale jako by se mezi studenty nemohla uvolnit, a tak hovory s ní vždycky působí jako zkoušení ze zdvořilostních frází. Tohle téma se mu nechce načínat, navíc cítí, že už mluvil dost dlouho, a tak přejde do protiútoku, což si vzhledem ke svému věku přece jen může dovolit; profesor mu navíc pořád dolévá pivo (jedná se samozřejmě o záminku, aby mohl dolévat sobě). "Ale změňme téma: vy jste oba studovali ve Francii, jaký to bylo?" Profesor se chvíli nechá přesvědčovat, ale nakonec se rozpovídá o své obhajobě. Naprostá fraška, v komisi měl ... a ..., veskrze nudné profesory, pérovali ho tehdy na chybách ve francouzštině, je mu dnes přes šedesát, ale zdá se z toho pořád rozčarovaný. Studenti z něj začnou tahat, jestli taky někdy něco nenapsal, míněno literaturu, o jeho deseti knihách o Derridovi všichni vědí. Po chvíli lámání z něj vypadne, že má v šuplíku rukopis, ve francouzštině, tisíciletý Olivier, kteréžto jméno se dá z francouzštiny rovněž přeložit jako olivovník, vskutku, olivovníky se dožívají milénia, jeden takový má být v jižní Francii, zkoušel to udat někdy v sedmdesátých nebo osmdesátých letech, pomáhala mu s tím Hélène Cixous, ale nikdo mu to nechtěl otisknout, je z Nového Zélandu, vystudoval v Paříži, teď žije v New Yorku a učí v Providence. Skupinka se po chvíli rozšíří o zbytek studentů, přijdou omluvně s tím, že si s námi taky chtěli povídat. V kolečku se postupně všichni svěřují, co má kdo rozepsaného a publikovaného, půlka lidí tu studuje kreativní psaní, jeden je nápaditější než druhý. Vyšlo to tak, že on sedí vklíněný mezi profesory, přijde si jak součástí komise, což je trochu nejapný pocit, ale zároveň je součástí toho všeho a tetelí se blahem. Zajde si přidat to vynikající indické jídlo, ale jen trochu, nechce se před ostatními přežírat, přidává si totiž jako jediný.

*

     Opakuje se konverzace o veganství, stará děda si nenechává pro sebe, že mu to není po chuti, on se s ním nehádá, miso bylo jako vždy vynikající, následuje japonské kari, "nemělo by být tak pikantní jako indické, my ho děláme jemnější," je samozřejmě vynikající, jako dezert se podávají jahody v želé, pořád mu nabízejí pivo, ke kari bodne, viďte, tovítežejo, tak pořád pije pivo. "Kdyby se vám podařilo přemluvit aspoň jedinýho studenta na češtinu! Letos se zapsal jen jeden, v devadesátých letech jsem měla plnou učebnu, tehdy tu byl i váš současný školitel, viďte, jak se vůbec má," školitel prý pozdravuje, ale čím to, že byl tehdy zájem o češtinu a teď není, padla euforie z osvobozeného východního bloku? ukázalo se, že vlastně není moc o co stát? "on opadává zájem o učení cizích jazyků obecně, bojují s tím všichni. Pravda, jediný, na co se lidi ještě hlásej, je korejština. Za to může k-pop." Co by tak asi mohli nabídnout Češi, Kunderu a Haška a Hrabala? Koho to dneska zajímá.

    Přijde ten moment napětí, kdy se omluví, že musí na záchod, všichni se hluboce nadechnou, pamatujete si, jak se tam jde? hned v kuchyni, že? ano prosím. zavře za sebou dveře, ale naštěstí se jde tentokrát jen vychcat, ovšem nemůže si nevšimnout, že v míse od posledně přibyla vonná mýdlíčka. přibylo jich mnoho.

*

     Rozhodl se, že si promluví i s ostatními studenty, chtěl se zeptat Kentučanky na její román, na posledním kurzu představovala jeho osnovu, bude ve formě glosáře nebo slovníku, o chování koní v Kentucky, bude se to vrstvit, geologické vrstvy, kulturní vrstvy, chov koní, nástup modernity, který jejím předkům, chovatelům koní, nakonec zlomí vaz, to je moc zajímavý, to je moc pěkný, ptá se jí pak, jestli zná Chazarský slovník, nezná, říká jí, o čem tak asi je, to je zajímavý na to se podívám, zapisuje si jméno a autora. Zmerčí jí v kuchyni, "ty jseš z Kentucky, viď?" chce se jí zeptat, jestli jsou po tornádech všichni naživu, "ne ne, já jsem z Kansasu," říká ona, má krátce střižené vlasy a vypadá jak francouzská filmová hvězda z šedesátých let, vzala si dneska jako jediná šaty, má v nich holá celá záda, "Kentucky nebo Kansas, pro mě je to to samý," oba se smějí, přidá se její přítel, vysoký krasavec, píše ekologickou povídku o Arizoně, četl jim z ní úryvek na kurzu, bylo to celé založené na iteracích a reiteracích, znělo to málem jak Bernhard, ale americky, tady Bernharda nikdo nečte, nevnímají opakování nutně jako ironii, on opakování vnímá jako ironii, když se něco pořád dokola opakuje, třeba figura opakování, tak se zprůhledňuje, vyprazdňuje, je to velmi ironický efekt, který způsobuje ironii, ale pro ně to je spíš věcnost a vrženost, předměty světa, ve kterých člověk leží a vězí, opakování je spíš známkou mnohosti, snad i dezorientace, přítel Kansasanky je velký sympaťák, Kansasanka se zeptá, co říká na Ameriku, jaká je jeho největší zkušenost, no uf, odpovídá, to je těžká otázka, říká dál, neví moc co na to odpovědět, šátrá po slovech, nakonec jim zreprodukuje svojí zkušenost z galerie, samé otrokářství a otroctví, v každé galerii tady, ale mně to nic neříká, my máme zase holokaust, všude něco, snaží se na tomhle příkladu ukázat, že Amerika vlastně není Světem, za který se ráda vydává, ale prostě jen Amerikou, "jel jsem do Ameriky, abych tady nakonec našel jen Ameriku - vlastně nevim, na co si stěžuju," říká on, mluví dost dlouho, oni se mlčky usmívají, jemu dochází, že se vyjadřuje dost neobratně, že si stěžuje, což se tady moc nedělá, rozumí se tomu jinak než v Čechách, v Čechách je to normální komunikační kanál, stěžování, tady to ale vyzní útočně, navíc do toho hodil to otroctví, dochází mu, že ho taky můžou cancellovat, jestli už se tak neděje, poslouchají ho velice mlčenlivě, neříkají si, aby ten kretén už ztichnul? sotva dokončí větu a popadne dech, rychle se zase chápe slova, aby to celé nějak zaonačil, ale topí se v té bažině hlouběji a hlouběji, nakonec se odmlčí, "okay", řekne Kansasanka s přítelem a odejdou si pro dezert, zůstane tam trčet s dalšíma dvěma studentkama, obě dvě se znají ze školy, povídají si spolu, on na ně civí, nemají snahu ho zapojit do hovoru a on prováhá vhodnou chvíli odejít, stojí tam, nemá se jak vložit do hovoru, neví, jestli ho nemaj za dementa hodnýho cancellingu, neví, jak odejít, nakonec něco zakoktá a potichu zmizí.

* 

    Úmorné dny, dny bez konce a bez začátku, dny bez práce, dny na oprátku, zima bez zimy, dny bez světla, čas pozpátku. Prokrastinace posvátná činnost, práce zůstává ideálem; ve svém životě dočasný host, nikdy tu nejseš svým pánem: tak chodíš běhat. Vybíháš z domu, hnus je třeba vstřebat. Pět bloků rovně pak u školy doleva, do kopce z kopce a to celé dokola, dobíháš k řece a běžíš zas sem a tam, chodci a auta a pohozená kola; cestou jenom kyneš veverkám. Únava hněv, násilí bolest, běhání člověka vyčerpává, proklínáš osud, všechno je na pěst, běhání je práce namáhavá. Co krok, to vnitřní monolog: všechno bys zničil, pokácel tu každý strom, nejseš vůbec nic, bohnický Napoleon. Krok a pích a au a uf, vzdech a sten a bol a všemohoucí titánská bolest padajících nebes mravence rozšlápnutého na podrážce. Svědění na vyrážce. Knedlíky ku omáčce.

    Míjíš značku "4-way", žádná přednost, pouští se zprava; 4-way jak 3-way jak grupáč, posedlost. Je nahá. Co to je kdo by snad kdo žije v pornu? kdo má snad píchání jako svou normu? Býk na tripu, unes Evropu. Ze stromů roste penis, na keřích péro kvete, s penis se rýmuje tetris, sny a svět, všechno se plete. Byl máj lásky čas, na ulici mě zmerčil penisovník, dvacet až třicet cizích údů, kape z něj chám je jak vodník, vydal se cestou za mnou. Budu: muset mu utýct, té zrůdě, té ohavnosti, živí se mou intimitou, bezradností. Jeho penisy mě zraňují, krvácí mi z něj mozek. Potají, číhá ti za víčky, vráží ti do nich, úplně malinké, hřebíčky. Ráno tě slunce zas píchá do očí, oči se protočí, z běhu máš jenom vztek, vztek hněv a bol, zas piješ alkohol, fyzická námaha zkurvená, děsivá myšlenka, rány do temena.

*

    Vrátil se do salonu, ke své úlevě zde najde Texasanku i s Kanaďankou pohromadě. Na párty se objevil nějaký další kluk, podle všeho už učí, takže se opakuje kolečko a každý říká, co tvoří a co píše. Texasanka se rozpovídá, jak hraje na mandolínu, doma na ní prej zkouší v garáži, protože rodina odmítala trpět jejím cvičením, směje se. Druhá jižanka říká, že v karanténě psala svému klukovi, onomu nově příchozímu, milostné básně. Zároveň nenechává nikoho na pochybách, že to byla hodně náročná láska, něco na škále od úzkostí po mrdání na kuchyňské lince. Kolo zas vyjde na něj. Nechce se opakovat, a tak řekne, že hrál v grindcoreový kapele. A na co? neskrývá své nadšení Texasanka. Odpoví jí. "Oh man, that's so cool" říká Texasanka svou charakteristicky pomalou dikcí a protahuje óčka. Kanaďanka sedí mlčky po jeho pravici. V obličeji má cosi mužského, modré oči, oblečená je na slušňačku, pěšinku má sčesanou středem, ale conversky a pilotky prozrazují, že za fasádou je ještě další člověk. "A kdy vlastně odjíždíš?" ptá se. Odpovídá. Salonem obecně zazní povzdech, že to je brzo a že mysleli, že tu bude ještě aspoň příští semestr. Jak ho ten zájem těší, tak ho mrzí.

    Po chvíli se studenti začnou sami sebe ptát, jestli už nepokročila hodina a profesoři nejsou unavení, přece jen, jsou tu už hodně přes tři hodiny, asi bysme se už měli sebrat, baví se mezi sebou. Zvednou se a s nimi se začnou zvedat i všichni ostatní v dalších sálech. Jídla zbylo opravdu mnoho, hladově kouká na plné pánve, proč jen se všichni tak upejpali, klidně by sežral ještě tři talíře, profesoři se ptají, jestli si to jídlo někdo nechce odnýst, bere to jako řečnickou otázku, ale mladý hokejista se nerozpakuje, a tak dostane všechno jídlo s sebou on. Texasanka s Kanaďankou odcházejí mezi prvními, loučí se s nima, usmívají se na sebe, škoda, že už se asi neuvidíme, jo, je to škoda, it was such a pleasure to meet you, napůl zdvořilostní fráze, napůl upřímnost, neznají se ani natolik, aby si vyměnili kontakt, aby se zaklikli na facebooku, ta rozvážná Texasanka a ta tajnosnubná Kanaďanka, kdyby tu byl ještě jeden semestr, zeptal by se jich, na co budou chodit, mohli by z nich být aspoň kamarádi, obě odcházejí a s nimi i jeden z jeho snů o Americe.

* 

    Děda už zívá, stále mu nabízejí pivo, ale snědli už všechen dezert a i kdyby, tak v nejlepším se má přestat. Říká, že se zvedne, dělají, že ho neslyší, po chvíli to zopakuje, věci se dávají pomalu do pohybu. "Zkuste si zažádat o fulbrighta, potkal jste tu profesory, určitě by vám napsali doporučující dopisy, rozhodně to zkuste," "já nad tím od té doby, co jste to poprvé zmínila, přemýšlím," říká, ale ve skutečnosti si jen hýčká tu ideu, ve skutečnosti neví, co by, představuje si, jaké by to bylo žít v té Americe, která je stejně tak úmorná a monotónní, jako je nečekaná a překvapivá. Zítra má jít se spolužáky na večeři k nějakým profesorům, kdo ví, co tam najde.

    Loučí se s těmi starými lidmi ve dveřích, děda mu podává kabát, babička třese rukou, říkají si v dobrém rozmaru, že se zase rozhodně uvidí, "tak zase brzy na viděnou", "tohle bylo krátké, to byla jen taková ochutnávka, musíte ještě přijet", slibovat si se starými lidmi na shledanou, kdo ví, jestli, kdo ví, jestli ještě někdy, oni stojí v oranžově osvětleném rámu dveří jejich rozsvíceného domečku, rozsvícené chaloupky, on už se noří do tmy na ulici, otáčí se a zničehonic jim zamává, oni mu zamávají zpět, otočí se zády a po pár krocích slyší, jak se zaklapnou dveře.

*

    Na seminář jsme objednali pizzy a pořídili pivo - jako vždy -, ale protože se ten den na ústavu historie shodou okolností konala nějaká žranice, na chodbách jsme objevili i řecký raut, nakládané lilky a olivy a saláty. Než jsem se pustil do úvodního slova, seprali jsme, co jsme mohli. Zbylo nám pak o to víc pizzy, do které už se nikomu nechtělo. "Tu veganskou si vem domů," pobídla mě ta mladá rázná profesorka u svého kabinetu. Chvíli stojíme nad jejím psacím stolem, každý z jedné strany. Povídá mi o amerických vejškách, o místních levičácích, neví, s kým má ve mně tu čest, a tak je ve formulacích opatrná, "v Americe je politika něco jako hobby, lidi se do toho na chvíli hrozně položej, ale když je to přestane bavit, stejně náhle od toho odejdou. V Evropě se kvůli politickýmu přesvědčení skládaj oběti, to tady ty děcka vůbec nechápou." "Já zas nemám rád to výchoďácký vyvážení traumat, nutit ostatní do špatnýho svědomí. Je ale pravda, že když tu chodim po galeriích, je to všechno jen o politice identit, moc mě to neoslovuje." "Jo, tohleto, to je prostě americká nemoc, začarovanej kruh." Občas se na chvíli odmlčíme, říkám si, jestli bych neměl jít, ale profesorka se zas chopí slova. Má k Praze určité vazby, osobní, kdo ví, jak moc jsou intimní. "Tady na Ivy league máme bejt údajně na tepu doby a dělat ten nejprogresivnější výzkum. Já mám často ale úplně opačnej pocit. Naopak když se pak bavim třeba s někým z Prahy, přijdu si najednou mnohem víc v obraze a že se něco skutečnýho děje." Ráda mluví o Slačálkovi, Barša jí k srdci nepřirostl. Zase se odmlčíme. "Je škoda, že odjíždíš tak brzo, mohli jsme tu toho vymyslet víc." Říká mi to už podruhé nebo potřetí, třeba to myslí vážně.

    Vracím se domů a hážu veganskou pizzu na stůl. Bytem je cítit hulení. "Are you guys stoned to death?" ptám se. "Přines sem pizzu, i když jen veganskou." Koně přiběhnou od televize a obestoupí se mnou krabici. Začneme se cpát. Protože jsem v lednici nenašel žádnou rozumnou pálivou omáčku, leju si na jídlo buffalo sauce. "Buffalo sauce on pizza?" diví se Tim. "I like your move, I gotta try it too." Invence neobratného cizince. Pak se jdeme koukat na anime. "Ty budeš už vlastně za chvíli odjíždět, co," zeptá se mě poprvé.

*

    Jdeš noční Providence, vylidněnou, ztichlou, jdeš kolem kampusu od profesorů. Zimní vítr fouká od oceánu, přímořská zima, srdce ti mrzne. Je už k ránu; jdeš s hudbou: tichou a smutnou, jdeš tam kam jdeš, když říkáš že jdeš domů. Náhle se otočíš, ucítils vůni a teplo. Zaslechneš ho, to dávné jméno v otázce - trvá to jen vteřinu, vykročíš dál: to se ti jen zdálo o lásce.

Providence -- Orlando, 14.-18.12.

Coda

    Všechno se to děje ve spěchu. Taxík přijede za hodinu, byt je prázdný, chlapci slíbili, že se mě ještě pokusí zastihnout. Vyklizený pokoj, svlečená postel, teplé zimní slunce a ten stejný výhled co vždycky, downtown města, State House, dálnice, naše ulice.

    Všechno moje jmění, poslední tři měsíce života, je složené a nacpané v kufrech. Čekám. Čekám už dlouho. Tenhle nekonečně dlouhý výlet, který se tak strašně protáhl, najednou zničehonic končí, ze dne na den, bez ohlášení. Sotva si začneš dělat kamarády. Sotva se posbíráš dohromady. Sotva to začne dávat smysl. Tim už několik dnů podotýká, že vlastně za chvíli odjedu. Vypadá smutný. Je to smutný. Obsazovat cizí životy a zase z nich mizet. Začínat nové životy a zase je ukončovat. Naposledy prošel ty známé ulice. Naposledy nervózně chodí po bytě. Co budou asi spolubydlící večer dělat? Páteční večer. Vymetený nebe, teplo, město vypadá opuštěně, ale to je samozřejmě jen pocit.

    Slova na rozloučenou se školitelem. "Pleasure to meet you." Včera naposled na pivu. "No vida, i ten hnusnej Narragansett se dá pít," alespoň teda v pivovarský restauraci. "Pleasure to meet you," další loučení, už dva týdny se jen loučíš. Rozloučíš se i s tím člověkem, kterýho tu necháš navždy čekat, v cizí ložnici, hledícího do smartphonu a čekajícího na odpověď, člověk, který zabloudil, nech ho tu, nech ho, ať tu zmizí mezi veverkami.

    Poslední běh: v půlce se zastavíš, na cestě podél řeky, už nemůžeš, dnes ne, sedáš si na lavičku a koukáš na vodní hladinu, oceán je v přílivu, voda se obrátila a teče do vnitrozemí, sedíš a dáváš si emoce do pořádku, nevíš, jak se zachováš, co čekat od sebe nebo od druhých, co čekat od návratu, cos čekal od odjezdu, před pár dny ti zase říkali, ať zažádáš o další stipendium a vrátíš se, tentokrát ve velkym stylu, kdo ví, kdo ví, co bude, napadá tě, když kouáš na tu řeku, která teče proti času, do kopce, zpátky, proti vší logice, proti všem očekáváním. Začínáš chladnout, dáváš se zase do běhu, strašně tě bolí nohy, ale nikdo to za tebe neujde, jako vždy jseš na svůj život sám, kdo není. Pointa.

Koněové

V harvardském antropologickém muzeu to konečně všechno rozlousknul:

     "Ze všech zvířat je největším přítelem indiána kůň, neboť bez něj by se nemohl vydat na dlouhé cesty. Kůň je nejcennějším indiánovým majetkem. Když si indián přeje něco získat, slíbí svému koni, že jestliže mu toho pomůže dosáhnout, koně nabarví, to aby všichni viděli, že se mu dostalo pomoci právě od jeho koně."

- Statečný Bizon, Sioux od Standing Rock

    Koně, dočítá se dále, byli nejstálejšími společníky indiánů. Koně neboli sunka wakan čili doslova "posvátní psi" byli obecně považování za akicita, tj. posly nebo vojska nadpřirozených sil, jež vládnou bitevní vřavě. Nejvíce si cenili koní vhodných pro válčení, lov bizonů a závodění. Válečníci na ně v bojích byli pochopitelně zcela odkázáni, a tak platili šamanům a svatým mužům za modlitby, bojové zaříkání (wotawe) a posvátné malby, které měly koně ochránit. Cestou do boje koňům svázali ocas kusem rudé látky. Kůň, jenž se vyznamenal, třeba tím, že uhnal nepřítele nebo zachránil svého jezdce (i takoví koně se našli), byl kolem krku opásán rudou látkou (sina luta) anebo čelenkou s orlími pery. Výjimeční koně také mohli dostat stříbrné uzdy, jaké se vyráběly na Jihozápadě. V lakotštině (tj. dakotštině či siouxštině) existují desítky výrazů popisujících koně, jejich barvu, věk, zdatnost, zdraví a chování.

    A pod dalším exponátem čte, že Lakotové si jako bojové koně vybírali modré grošáky, neboť jejich barva vyjadřovala sílu a rychlost nebeských sil. Lakotští muži si vyřezávali sošky zasloužilých koňů a vyprávěli jejich příběhy během rituálních tanců. Butch Thunder Hawk (asi mužný hromový jestřáb? mužohromostřáb?) vyrobil zde vystavený exponát, "aby uctil a zůstavil památku významného bojového poníka - majitel si ho velice cenil a lidé ve vesnici ho uznávali jako posvátnou bytost."

    Zcela se oddává snění a tetelí se, jak šťastně své spolubydlící pojmenoval. Představuje si ta dakotská stanová města, kde indiáni z posledních sil zápasí s bílým mužem o zbytky prérií v Nebrasce, Jižní a Severní Dakotě, o tu bídnou zem, a přitom žijí bok po boku s těmito magickými bytostmi, které o pár století dřív utekly prvním Evropanům, již je přivezli na svých lodích, aby se na tomto kontinentě zařídily podle sebe, indiánské vesnice jsou hotové fantasy, akorátže vedle sebe nežijí elfové a trpaslíci, ale lidé a koněové, kteří si mezi nimi vykračují se svými čelenkami, šperky a malůvkami, ržají a perou se, nepochybně jedí maso a kouří kalumety, protože jsou to ostatně koněové, kadí, kde je napadne, ale těší se velké vážnosti, neboť pak jdou s muži umírat do válek, tito blbí koněové.

    V expozici promítají i krátké video s oněmi modrými grošáky, jak si žijí a hřadují na dakotských pláních, na záběru jsou dva koně, jak se potkají na pláni, jen tak si tam běhají, úplně nazí, s trčícími penisy, očuchávají si zadky, kopou se a koušou se, ržají a íhahají, íhahá, jsou to úplně blbá zvířata, ostatně jako všechna zvířata, ale indiáni v nich viděli cosi mezi tankem, andělem a přítelem, tito živočichové-spoluobčané-věci, napůl rodina, napůl nábytek, tupí nabarvení koněové.

(První Američané, kteří před snad 15 tisíci lety přešli Beringův průliv, na novém kontinentě také potkali místní vývojovou větev koní, ale tito nešťastníci ono setkání nepřežili, podobně jako americký velbloud, mastodont nebo obří lenochod. Dobří divoši, nebyli tak zákeřní jako koně Starého světa, kteří lidi nabírali na rohy a pojídali jejich maso, zjednali si u nich patřičný respekt, než se uvolili bojovat s nimi v jejich válkách a tahat jejich vlečky. [První starověké čínské říše prý vznikly až poté, co se na Orient z Blízkého východu dostali koně. Jaké překvapení.])

*

    Nebrasku začal brát na zřetel už dříve, když stáli připití s jením z koňů pod mapou Ameriky v obýváků a Američan mu vysvětloval, jak je to obrovská země, třeba taková Nebraska, tam nikdo nežije, tohle všechno sou nějaký Sand Hills, úplná pustina. Musí si dát pak Sand Hills do googlu a při té přiležitosti zjistí, že tam přeci jen někdo žije: bizoni. A teď už ví, že i modří grošáci. Vládnou spolu těm pláním a utlačují lidi v těch jejich zakrnělých městečkách, ve kterých se nezmůžou na nic lepšího než na volení bigotních republikánských senátorů. Jen ať se lísaj ke svému středomořskému bůžkovi, prý býval bohem války, co tady zmůže, v tomhle travnatém moři, přijde den, kdy si spokojeně přečte v novinách, že se bizoni a koně vzbouřili, ukradli lidem pušky a vyhnali je z obou Dakot i Nebrasky, jen aby si založili svou stepní samosprávu, kde se běží do dálky, dokud stačej síly nebo dokud se nenarazí na potok, protože z toho se pak lemtá voda, protože proč ne, když má takový bizon nebo kůň žízeň.

*

    Po zkušenostmi s kentuckými bizony si šel vygooglovat i Kentucky, "10 věcí co dělat v Louisvillu", "co dělat v Kentucky tak vůbec" atp. Lousiville je prý vyhlášené město pro foodies, no považte, mají tam například místní specialitu, hot brown. Dělá se následovně: Na pánvi necháme rozpustit máslo a zaprášíme ho moukou, mícháme, dokud se neudělá jíška. Tu pak smažíme další dvě minuty na mírném plameni za stálého míchání, dále vmícháme smetanu a plnotučné mléko a necháme mírně povařit další dvě až tři minuty. Sundáme z plotny a vmícháme pecorino, dokud není omáčka Mornay hotová. Dochutíme muškátovým oříškem, osolíme, opepříme.

Pro každý hot brown nyní umístíme do mísy na pečení dva krajíce toastového chleba s odkrojenými kůrkami, jeden ponecháme jako čtverec, druhý rozkrojíme úhlopříčně, abychom dostali dva trojúhelníky. Na čtvercový toast položíme 200 gramů krůtího masa, po stranách ho obložíme dvěma půlkami rajčat a odkrojenými půlkami toastů. Zalijeme omáčkou Mornay tak, aby v ní bylo celé jídlo ponořené, a posypeme pecorinem. Celé jídlo pak dáme pod gril a pečeme, dokud sýr nezačne hnědnout a bublat. Vyjmeme, na toast položíme křížem dva plátky křupavé slaniny, posypeme paprikou a petrželí a okamžitě podáváme.

Vskutku nečekaná a mimořádná místní specialita! A takhle si ti Kentučané žijí.

Celou dobu se tu pachtí na Ivy League a dokazuje si v newyorských galeriích a na bostonských koncertech, jak neni světový, a jeho srdce přitom celou dobu toužilo jen po tom zanořit se do hebké srsti plání na středozápadu a tam běhat s koněma a bizonama, dokud se mu bude chtít, ne dýl, ne kratčeji.

Hockey Fans!

Už v Čechách věděl, že na žádný baseball, hokej ani ragby nepude, protože kolektivní sporty mu jsou nadobro ukradený.

Pak skončil se spolubydlícíma, se kterejma se večer co večer koukali na baseball: nechal si vysvětlit pravidla, co je pitch, inning, atp., zápal jednoho z nich, fanouška Red Socks, ho dokonce strhnul natolik, že jim taky začal fandit.

Hostitel ho pak v DC vzal na NHL. To bylo po všech stránkách obrovské.

Po návratu o tom pořád mlel spolubydlícím, možná se i chlubil, ale spíš tim byl pořád ohromený. V Providence žádný prvoligový klub není, ale co, tak to hecnem a půjdem aspoň na druhou ligu, na AHL, ne? Nakonec to hecli. Byl pátek.

*

    Akorát přišel domů z kurzu, chlapci se vrátili z liquor storu s basama piv. "Let's crack it open" a pudeme na hokej! Americký styl pití - přiožrat se doma, kde je chlast levný, a až pak jít do barů nebo za zábavou. Každý vyexujou dvě piva, Tim vyškemrá od Bena jeden chicken nugget, když mu ho Ben strká do pusy, on na ně zahouká "feed that bitch!", je v tom cosi erotického, plní euforie se vydají z kopce do downtownu. Ben přitom komentuje svojí čepici, kulicha, že ho na sobě ještě nikdy neměl. To je všechno. Vypadá potěšeně. On chvíli přemýšlí, proč o tom vůbec mluví, ale pak mu dojde, že koně jsou od přírody přímočaří, běží, když chtějí běžet, pasou se, když dostanou hlad, pijí pivo, když mají chuť na pivo, ale nedají si jich tolik, aby se jim udělalo špatně, protože ostatně proč, když by se jim pak udělalo špatně, a když mají kulicha, kterého na sobě ještě neměli, vezmou si ho na sebe a zmíní to.

*

    Druhá liga čpí parodičností od základů na půdu. Místní stadion se nejmenuje Madison Square Garden nebo Capital One, ale, po řetězci rychlého občerstvení, Dunkin' Donuts Arena (ta představa, kafíčka a koblihy v gladiátorském zápasu na život a na smrt!). Místní tým se jmenuje Providence Bruins, což je druholigová skupina Boston Bruins, kteří hrajou NHL. Uvnitř je překvapí několik skupin dětí. Dětí je tu opravdu hodně. Mnoho rodin s dětmi. Rodinná zábava, počkat, dokonce přivezli i celé třídy a týmy ze sportovních kroužků. Do prdele, kde sme se to octli, vždyť to je jak letní tábor tady! Na chodbách vřeštěj děti jak v pražský zoo, jsou zděšení, okamžitě zamířej pro piva, litrové plechovky, jedna v přepočtu za tři stovky, a najdou si místa. Aréna je poloprázdná, což vysvětluje, proč sem svážejí děti. Kamery zabírají skotačící děti, pitvořící se děti, jásající děti a promítají je na obřích tabulích zavěšených vprostřed stadionu. "Do prdele", dochází jim, "při tom, jak je tu málo lidí, se nám může stát, že nás fakt zaberou!" A tak souběžně se zápasem trnou a pozorují obří obrazovky, jestli se na nich neobjeví. Děsí je to o to víc, že na rozdíl od NHL, kde se po lidech chce jen to, aby zajásali, se tady lidi - míněno děti - hecují k opakování tanečních kroků nebo k pitvoření. O to horlivěji do sebe tlačí ty předražené plechovky jednu za druhou.

    Na hokej se dá ale překvapivě dívat. "To hrajou jen samý Američani, co?" ptá se on. "Ne, mají nějaký zahraniční drafty." "Cože?" "Počkej," začne Ben googlovat, "hele, hraje za ně i pár Čechů." Vyhlížíme dresy a vskutku, vidíme česká příjmení, Vladař, Pastrňák, Tenkrát, dokonce i několik severských. "Ty vole, a to emigrovali, aby tady na ně skandovaly děti?" "Well, they ain't no millionaires, but they got an okay living." To je kouzelná představa, emigrovat do USA, jen aby tu člověk osedlal svého sedana v předměstské vilce v Providence, na halloweena slavil halloweena a na Den díkůvzdání Den díkůvzdání, dopřával si exportní plzínku a chodil na tacos a barbeque, dobrá, skromná idyla rodinných životů... Přestávka, rychle pro další piva! A teď si zabereme lepší místa! Za chvíli je z nich vyhodí nějaký otec s malým synem, prý byla jejich. "Když nad tim přemejšlim, tak ty sedačky byly nějaký zahřátý," napadá Tima. On se rozhlíží kolem, samé mámy s dětmi v dresech, tátové s dětmi v dresech, masynové a tasynové, marodiny a tarodiny, děti se radují z dětských aktivit, páteční večer, je to svým způsobem hezký, určitě by mi to taky šlo, jak tak nad tím přemýšlí, ukrkne se nahlas na celé kolo, nahlas a dlouze, přesně jak ho to učili bratři, "ohmygod", odvrátí se Tim studem a rudý smíchy, "J... is burpin' so loud, he's chillin' so hard!"

*

    V posledním mezičase se na ledě roztáhne fialový koberec, obestoupí ho mladí urostlí muži se založenýma rukama a v oblecích, nastupuje místní taneční skupina asi tak 8letých holčiček, poloprázdnému stadionu představí svou choreografii, one, two, one two three four, všichni tři konsternovaně sedí a ohromeně na to zírají s rozšířenýma zorničkama, neskutečný, taková ostuda, holky se snad ani jednou netrefěj synchronizovaně do rytmu, což je s podivem, vzhledem k tomu, jak jalovou choreografii si vybraly, on má obzvláště vyvinutý stud za druhé, nevydrží to a odchází na záchod a pro další piva.

*

    Končí třetí třetina, je vyrovnáno, Providence vyhrávala, ale flákali se a Connecticut vyrovnal, jde se do prodloužení, opilí fandí, on je překvapený, že skanduje a pokřikuje "shoot!" při šancích, jak to odposlouchal na zápase v DC, prodloužení sotva začíná, Tim se akorát vrací z hajzlu a Providence vstřelí gól, on se úplně reflexivně zvedá ze sedačky a s ostatními skanduje "yay!", s Timem zdvihají ruce nad hlavu a chytají se kolem ramen, taková euforie!

    Kam dál co dál? "Pojďte někam do baru, než pudem chlastat zpátky na byt!" zavelí on. V downtownu zná kupodivu víc barů než chlapci a neví, jestli se má za tu skutečnost stydět, anebo na ni být pyšný. První irish bar spolubydlícím nehoví, tak jdou do druhého. Pošlou do sebe drinky. Jsou ožralí a on začíná být sentimentální, říká jim, že doufá, že jim dostal Prahu do zřetele, oni že jasně, on že kdyby někdy přijeli, všechno jim to vysvětlí a ukáže, krucinál, že sou těma fyzikama, třeba by jim u otce vyškemral i prohlídku laseru! jak se jmenuje tvůj otec? jméno a příjmení. Ben ho hodí do google scholaru, chvíli mlčí a pak výsledek ukáže Timovi. "Cos tam našel? Já se teď otce skoro bojim!" "To já taky, žádnýho vědce s tolika citacema sem asi nikdy neviděl." Dlouhý stín předků, požehnání, nebo prokletí? Z rozpaků mládence ukecá do panáků, "je to na mě" je ten poslední, zlomový argument. Teď se na mě musej dívat jak na syna nějakýho východního oligarchy, napadá ho, když ani neprotestují proti tomu, že platí on.

(S měsíčním odstupem zadá do google scholaru i svoje jméno. Nikdo ho necituje, a když už, tak aby s ním nesouhlasil.)

*

    "Pojďte tady do večerky, potřebujeme nějaký čipsy," zavelí on s až podezřelou znalostí ožraleckých štací v downtownu. Koupěj jedny načos, a pak koupí tytéž načos ještě jednou, protože proč ne. Nechají se jím už vláčet, a tak když zavelí "demtadytadyjezkratka!", bez váhání s ním skončejí vprostřed kampusu místní umělecké školy, na konci slepé uličky. Koně se začnou z legrace prát a rozhazují na terase kampusu židle. Pokračují dál ulicema, Tim se rozhodne svlíknout si bundu, mikinu, no vida, i tričko, prsí se do vymrzlé ulice a něco řve. Když se k té epizodě za dva dny vrátí, on podotkne, že naproti na ulici šla nějaká holka, "I guess we must've had a sort of gang rape vibe", kurva to mě vůbec nenapadlo, odpovídá Tim, "but it felt so liberating to take your clothes off you see?", to víš, že I see. V Čechách by takováhle konverzace nikdy neproběhla a ani by nikdo nenapadlo se nad tím rozpakovat. Jiný kraj.

*

    Přijdou do bytu. Jde se převlíct do pokoje, vběhne tam za ním polonahý Tim, do pokojů si zásadně nechodí, to je naprostý tabu, Tim na něj skočí, chlapecké zápasení, on ho chytne pod krkem a láskyplně s ním práskne do postele, Tim se tomu chvatu nevěřícně směje, je v tom cosi až erotického. Začnou do sebe tlačit další plechovky. "Deme hulit." Překouří se jak dobytci a plácají nesmysly, on prochází klasickou trajektorií, nejdřív přestane umět mluvit, pak přestane rozumět, musel to tentokrát přehnat opravdu hodně, najednou se slyší, jakoby zvnějšku, slyší svojí strašnou výchoďáckou výslovnost, jak plácá nesmysly, jeden z nich je Žid, on si z nějakýho důvodu vzpomene, jak byl kdysi v Mnichově, a žertem prohlásí, že součástí návštěvy každýho evropskýho města je navštívit místní hrad a místní koncentrák, ale jak to řekne, dojde mu, že tyhle infantilní historický vtipy tady vůbec nejsou vtipný, najednou se zděsí, že překročil čáru, neví, jak z toho vybruslit, strašně mu po bongu buší srdce, radši se de schovat do pokoje, ale ne, tuhle situaci musí nějak vyžehlit, ještě by ho mohli cancellovat, vrací se zpátky a něco ze sebe vykoktává, ale nedokáže tou řečí už skoro mluvit, slyší se jen jak říká cosi jako "talking shit", strašně mu buší srdce a vrací se do pokoje, slyší, jak za zdí vysolovují jeho jméno, začíná být úplně paranoidní, neví, co v týhle zemi co znamená, co se kolem děje, nenasypali mu něco do pití? vychází po chvíli ven, vidí tam už jen Bena, říká mu, že "I feel sort of ODed", Ben se ho zcela věcně ptá, jestli ho nenapadá něco, co by ho uklidnilo, on říká, že ne, že se z toho asi musí jít vyspat, ráno se budí a vedle postele má položenou mísu na popcorn, tu největší, co maj v bytě, ale zjevně neblil.

Rozepíše blog o kocovině, který nikdy nepublikuje. Druhý den se ostatním vyhýbá, ale když se večer potkají u televize, jsou v družné náladě.

***

    To byl páteční večer. V neděli má hrát Ben hokej za univerzitní tým, jo, fakt mě draftovali, to je něco, s Timem jsou rozlámaní a unavení ze sobotní kocoviny z pátečního chlastání a fetování, ale hecnou to, univerzitní stadion je vymrzlý, v  hale je vítá obří a moly prožraný medvěd, totemické zvíře univerzity, tým se jmenuje Brown Bears, na tribunách je asi 15 lidí, koukají na rozbruslující se hráče a tipují, který je Ben, "doprdele pamatuješ si, jaký měl číslo?", koukají na všechny drobné hráče, nakonec ho rozpoznají pod číslem "3". Hra začíná, hraje se proti jakési college ze severní New Jersey, to je snad pět hodin jízdy autobusem, je to naprosto no name college s jakýmsi indiánsky znějícím názvem, přežívající toponymie tady v Severní Americe, Manhattan, Connecticut, Massachusetts, Mississippi, Quahog, Narragansett, Pawtucket, Toronto, Québec, Canada a další a další, Kalifornie je ve skutečnosti od slova chalífa, Rhode Island je asi z holandštiny.

    Začne zápas a ano, Bears dávají první góóóól! No ty krávo viděls to? Viděls to? Let's go Brown! Ironicky skandují jméno a příjmení Bena, je překvapivě mrštný, rychlý a agresivní, on ho musí v duchu obdivovat, tenhle sport ani na tý nejamatérštější úrovni nejde hrát alespoň poloprofesionálně, působí to hrozně náročně, všichni v těch dresech, chráničích a helmách vypadají jak v plné polní, ale to snad ne, Brown dostává gól, nevadí, slibný začátek, 1:1, jedeme dál ale to né, Brown dostává další gól, tak do toho chlapci, pojďme do toho, vlastně chlapci a dívko, za Bears hraje i jedna asijská dívka, ta hraje regulerní ligu, ale tady na škole se připojila k studentskému klu- ale to je další gól! nyní už 3:1, tak se trochu seberte, brankář by měl jít do se- do píči další gól? náskok tří gólů se jim bude stahovat už hůř, "let's go Brown" a "go Brown!"

*

    Na začátku třetí třetiny je skóre 8:1 a na tribunách se modlí, ať už je to rychle za nima. "Ty vole ať aspoň neprohrajou o deset, to by byla ostuda," snížili patřičně svá očekává- ale ne doprdele, to je další gól! Holky obsluhující světelnou tabuli už i zapomínají počítat góly, takže skóre na displeji je neaktuální, nechápou, proč má tahle fraška, tahle dětská kopaná hned tři rozhodčí, v druhé přestávce dokonce přijel zamboni neboli čistič ledu, kolik to může vůbec stát, držet tenhle stadion rozsvícenej a vychlazenej pro tuhle čutanou, pro tuhle vybíjenou, ale to snad ne, gól! Brown srovnal na krásných 2:10! Let's go Brown! Go Brown! Když je šance, přistihuje se, jak sedí na kraji sedačky a při výstřelech se div div nezvedá ze židle, i když je jich na tribunách asi 15, teď už spíš jen 10, protože nějaký lidi se museli odejít učit na zkoušky, prohlížejí si lavičku pozvaného týmu, napočítají celkem tři trenéry, zatímco tým Brownu má... nemá trenéra ani jednoho. Zápas končí 12:2, prohráli (jsme) o magických deset gólů, když jede Ben po ledě do šatny, přátelé na něj skandují, on si jich konečně všimne a mává jim zpátky, pak na něj čekají před stadionem, je zima jak když praští, i když pořád tepleji než na stadionu, Ben přijde uřícený v tričku, říkají mu, že hrál dobře, ale že to bylo fiasko, jak si asi sám všimnul, on říká, že když byl na ledě, dostali jen jeden gól, takže on si zas tak blbě nevedl, ale jinak jo, ten první brankář byl dement, no jo, ale vy úplně nemáte trenéra, co? no přemejšleli sme, že bysme ho měli, ale pak by to přestala bejt taková legrace, takhle si aspoň vládneme sami. a beztak, je neděle, půlka našeho týmu měla ukrutnou kocovinu.

    a takhle si ta studentská samospráva se stadionem za milion vesele hospodaří, zatímco protivníky, pyšné na jejich drtivé vítězství, hecované hned třemi trenéry, čeká 5hodinová cesta autobusem s klubovým polepem kamsi na sever New Jersey do jejich prdelní college, kde se můžou se svým úspěchem nechat vyfotit, jak jeli půl světa, aby vyklepli ten tým, kterýmu je všechno srdečně u prdele.

Pravý vítěz večera byl odhalen, Ben si za odměnu zajde koupit plněnou pizzu a zhulí se na papriku. Kafkův kůň pojídajíci maso. Šťastný to kůň.

Milníky na cestě / Bizoni z Kentucky

    Na vlak z Providence vyrážel už chvíli po setmění a celá ta situace mu přišla mírně nereálná. Musel se spěšně rozloučit s kamarády, popravdě spíš známými ze semináře, skoro ho až zamrzelo, jak to proběhlo bez zájmu, ale ten kurz byl beztak nesnesitelnej. Kráčí noční Providence na nádraží, je sotva podvečer, má čas, ulice ozařuje oranžové světlo lamp, má pocit, že denní světlo už neviděl strašně dlouho a že jeho oči z toho permanentního šera krátkých dnů ztrácejí cit pro barvy. Jen stěží si připouští, že se dneška vůbec dočkal, že přišel ten den, milník, vytyčený na konci kalendáře.

*

    Jet na koncert do Bostonu byl v kalendáři milník. Kdy si jen ten lístek pořídil? V den, kdy přistál na letišti, a s hrůzou zjistil, že zdaleka nic nekončí? Probloudil tu další měsíc, cizinec, nikým nehledán a nikým nenalezen, navázal pár skromných přátelství, nic velkého, ve škole už ve skutečnosti nikdy nezabral a co zvládnul, to prostě odložil. Na cestě mezi kampusem, supermarketem a poštou, mezi domem a nábřežím, kam chodil běhat, mezi ložnicí, koupelnou a kuchyní, to celé pořád dokola, do toho pár skromných přátelství, nic velkého, den co den odpočítával dny, každý den jeden den, den za dnem, jeden týden strávil o samotě, nikým neviděn, mohl zmizet, možná dokonce zmizel a v tu dobu nebyl, i to se mohlo stát, těžko se to nějak potvrdí nebo vyvrátí, a takhle se tu nenápadně plížil dny, které se skládaly v týdny a ty zase v měsíce.

    Na konci toho všeho se v kalendáři krčila upomínka, že přespává v Bostonu. Tak vzdálená, až se zdála nereálná, neměla nikdy nastat, ale nakonec přece jen nastala a on se skoro až bál, jak cestování o samotě zase zvládne; jako kdyby tu snad nebyl o samotě celou dobu.

*

    Bostonské metro je samozřejmě unikátní, jako každé metro každého amerického města. Ve stavu polovičního shnití a polovičního rozpadu, poslední modernizace proběhla nejpozději v sedmdesátých letech, vagony se třesou, vlak řve, je to pomalé a nepřehledné a samozřejmě - jak jinak! - má svůj unikátní systém jízdenek, který zásadně nebere evropské karty, alespoň debetní ne, moment, ne, vskutku, tak ani kreditní, vůbec žádné, a na rozdíl od New Yorku tu není ani ten velkorysý černoch v kukani, který by ho s unaveným mávnutím ruky pustil za turniket. Není tu poprvé, nakonec si poradí, průkazku do bostonského metra kdysi vybarteroval s cestovatelkou, vyráží červenou linkou, z mostu přes Charles River, směrem do Cambridge, je nečekaný výhled na noční siluetu Bostonu, je to přímořské, studené a bohaté město, jeho downtown se v hloučcích vynořuje a zanořuje podél zátoky, za mostem je Cambridge a v ní Harvard a MIT, je to jak Amerika z budoucnosti, bohatá, plná vědy, robotů a mladých bratříčkujících se právníků, ale to ho dnes nezajímá, dneska ho zajímá koncert a jak se pak dostane do hostelu.

   *   

    Na semináři se už druhý týden v kuse podával bufet, tentokrát žádné nechutné sladké zákusky, ale indický raut, samozy a pakory a tři druhy čatní, bylo mu trapný, začít se tam futrovat, když se všichni drželi zkrátka, ale zároveň věděl, že bude muset odejít dřív a odběhnout na vlak, se spolužáky ze své skupiny se o přestávce sotva stihne rozloučit, ale tu jednu samozu, kterou si dovolil ukořistit, si pak ve vlaku nepříjemně vydejchává do roušky, celou hodinu, a pak další půlhodinu v metru, navíc má jen o to větší hlad. Vystoupí na příslušné zastávce, ujistí se, že klub stojí na svém místě, už je dokonce otevřený, ale koncert začíná až za hodinu, jde si vyhlídnout, kde by zajedl svůj hlad a svoje rozčarování z rozpačitého rozloučení se spolužáky.

*

    Volba padne na čínu, na menu sjíždí prstem k zelenině, generál cosi kdosi tofu, dejte mi tohle, jo, s rýží, ne, nebudu nic pít. Velikostí talíře je až překvapen, instinkt ho vedl správně, levný a místní podnik, je to ostré a mastné, uf, skoro to ani nedožere, kouká se u toho nervně na facebook, na whatsapp, na mail, na zprávy, na signal, ne, v tuhle denní dobu už je v domovině mrtvo, je to hloupý tik a zlozvyk, měl by si aspoň číst americké zprávy, ale ty ho nezajímají, ty ho začnou zajímat zase až v Evropě, kde ho rázem přestane zajímat domácí politika, je to nějaké pravidlo, no vida, na jeho americkém telefonu to přece jen žije, spolužáci ze skupiny tam lajou na profesory, tahá z nich rozumy, ještě jednou zopakuje, že se s nima loučí a že dík že ho vzali do skupiny, reaguje na něj jen Baskička, moc rádi jsme tě ve skupině přivítali a dík že si s náma sdílel trauma toho semináře, kdybyste ale ještě do mýho odjezdu zašli třeba někam do baru, odpovídá on na to, tak vás ještě rád uvidím, jo to bysme rozhodně mohli, odpovídá zase jen Baskička, no vida, kdybyste měli někdy cestu Prahou, píše jim, kdybyste se tu někdy ocitli, což se v nějakém okamžiku vašich životů nepochybně stane, tak mi dejte vědět, můžete u mě i klidně přespat, prostory mám, Baskička odpovídá množstvím srdíček, Američanka rozepíše nějakou zprávu, ale nedopíše jí a ani neodešle, jen Izraelec pak napíše, že byl zpívat s dalšíma studentama vánoční koledy a že si snad nikdy nepřišel tak židovsky, ten cynik!

*

    Vleze do baru, jmenuje se záhadně Middle East Nightclub, už když si kupoval lístek, trochu mu zatrnulo, to budou hrát v nějakym kebabu?, na místě zjistí, že se jedná asi o pět podniků, chodí tam jak blbec ode dveří ke dveřím, než ho napadne se zeptat, jo, je to ten úplně vpředu, jde zpátky, vchází do poloprázdného lokálu polepeného nálepkama, je tu pár potetovaných lidí, všichni v černém, bingo, soudě podle interiéru ten klub kdysi opravdu mohl být nějakou středomořskou nebo libanonskou restaurací, "Middle East?", podiví se později Ben, "ten je super slavnej, kolíbka bostonskýho indie", ale onen studený večer vypadá ten poloprázdný podnik bídně. Kapela přijela z Kentucky, jedná se o Kentučany, ano, Kentučané, kdo ví, jak se to správně píše nebo říká, česká mluvnice to slovo nezná, zmerčí je už ode dveří, všichni mají vysoké kožené boty, sedí na baru a mají před sebou vypité panáky, hvězda večera, frontman, mezi nimi ale není, i tak k nim má nějaký hloupý ostych, sedne si na druhý konec baru, obsluha je nemožně pomalá, starý dredař, ale je milý, a tak nemá to srdce nedat mu dýško. Začíná hrát předkapela, aha, bude to noise, no budiž, cucá studené pivo v tom studeném klubu a je mu zima, je kdo ví proč nervózní, po chvíli mu dojde, že ta předkapela, ti dva interpreti s krabičkami a elektrickými piány a cingrlátky a kdo ví čím, vůbec nevědí, co dělají, ne, to se nedá svíst ani na noise, to prostě zrovna netrefili dobu, ztratili rytmus, jeden z nich pořád pokukuje po druhém jak kdyby si nevěděl rady a čekal na pokyny, ještě že mám roušku, říká si, když zjistí, že se tomu nepokrytě směje, posmívá, trousí se sem metaláci a hárdkóráři a další alternativci, najednou si přijde velice doma, vybavuje si všechny ty místní kluby, ty špinavý hospody a sklepy a vesnický sokolovny s nepadnoucími interiéry, tenkrát ještě zahulený, smrad vylitýho piva, místního promotéra a jeho holku, místní vesnický či maloměstský mikrokosmos metalový scény, jedna kráska s kérkou, kterou chtěj ošukat úplně všichni, jeden zaručený krasavec, který zároveň hraje na kytaru a zpívá v místní kapele, která třeba ani nemusí být špatná, toho chtějí ošukat úplně všechny, a pak nějaký basák, který sotva vlezl do kapely a sotva si osvojil, jak se má patřičně oblíkat, a touží po tý krásce, ale nemá šanci, a pak další kytarista, bubeník, nějak si během života vystřídaj holky, malej rybník, nakonec jeden vyhraje tu, kterou chtěj všichni, a jedna vyhraje toho, kterýho chtěj všechny, někdo se odstěhuje a už se s kamarádama s kapely nebude chtít nikdy vidět, založej si rodiny a všichni přiberou, metal bude jen vzpomínka nebo už jen velice občasná kratochvíle, zůstane jim to ve vkusu, ale děti se stejně musej vodit do školky nebo do školy, no jo, atp., atd., vybavuje si, jak mu onehdy řekla ta dívka, že se jí líbí v černých kalhotách, "já jsem pořád metalačka", dodala skoro smutně, on už o sobě v tý době takhle dávno nepřemýšlel, co se dá dělat, stojí zde, v Middle East v Bostonu, teda Cambridgi, kouká na to otřesné americké noisové duo a přijde si zase jak na českym maloměstě, není z toho nijak nostalgicky dojatý, je to spíš znepokojivá představa, odvrácená strana toho být doma, být místní, takhle to dopadne, když od toho nemůžeš utýct, skončíš s tím, že můžeš toužit jen po tý metalačce, po který toužej všichni, a nakonec stejně skončíš se second best, ale třeba si zařídíte hezkej život, brr, kapela dohrála, potlesk, ohlédne se, kdo to tak nahlas tleská, to jsou ruce jak lopaty, má vysoké kožené boty, dlouhý černý kabát, plnovous, pilotky, potetovanou hruď, je to on, frontman, sám J...

*

    Než nastoupí hvězda večera, musí se dostat do nálady a porazit tu zimu, poroučí si další pivo a po vteřině váhání si poručí i ..., je to na tomto kontinentě jeho oblíbený drink, jeho akvizice, naučil se ho pít od svého hostitele v DC, to bylo před měsícem, sotva se vrátil, byl nakopnutý, rozhodl se tu z toho ještě aspoň něco vyždímat, pořídil si s měsíčním předstihem lístky, jako kdyby se snad mohly vyprodat, na tuhle akci, na kterou přislo stěží dvacet lidí, barman, ten postarší sympatický dredař, před něj položí pivo a ..., there you go, thank you very much, dává mu přestřelený dýško, zaplavuje ho euforie, když pohlédne na to množství pití, pustí se do ..., ale je to to nejhnusnější provedení ..., jaký tu kdy pil, chutná to akorát jak levná whisky s ledem, no uf, namísto usrkávání do sebe drink rovnou kopne, nedobrou whisky na těžké mastné tofu v žaludku, ble, do drinku ani nedostal naloženou třešni, jak bývá zvykem, vrací se do sálu, kapela si teprve staví pedalboardy, ale jsou zkušení, frontman vtipkuje do publika, mluví pomalu a má mimořádně hluboký hlas, "neni nic horšího, ne když přijdete hrát do podniku, a ten je narvanej, já nesnášim narvaný podniky, kdo by to chtěl" a "je tu jen nás pět, a budeme hrát jen pro vás ... (viditelně počítá publikum a postupně se podívá na každého z nás) ... pro vás patnáct nebo dvacet lidí" a "we're gonna talk to each other tonight, no catching up, no ,hey, how is it goin'?'", nakonec konečně spustěj...

*

    Líčit hudbu je nevděčný a trapný a snad v životě jsem nečetl popis, ze kterýho by člověk nebyl rozpačitej, nezvlád to Rushdie ani v jednom ze svejch románů a co si tak pamatuju, nezvlád to asi vůbec nikdo, co taky psát, aby se to neproměnilo v bombastičnost fanzinový recenze, že zpěvák má hluboko položený hlas, závažně znějící bas, v podstatě se na nás obrací mluveným slovem, přičemž si jeho zpěv zachovává velice country polohy, pravda, po tom, co jsem tu čtvrt roku poslouchal Tima prozpěvovat si na bytě, mi dochází, že takhle prostě Američani zpívaj, že to neni zas tak promyšlený, je to zkrátka jejich hlas a projev, trilky a půltóny a táhlé melodie? Co k tomu dodat, než že rytmika hraje velice monotónně, ve čtvrtkách, ale spíš v půltónech nebo celých tónech, což mě už během druhé skladby dostává do transu, ta repetitivní, rituální rytmika, přijdu si jak v indiánském stanu před vykonáním nějaké obětiny? Nebo že kytary jsou přebuzené, ale s minimálním náznakem melodií, jsou rovněž pomalé, splývají s krabičkama a efektama a klávesama, je to jak mírný příboj, kterej se ale zvedá s každým dalším šplouchnutím vlny? Mám napat, že celá ta masa pak splývá s projekcí a s tmou, která kapelu a klub obklopuje? Co tak o tom asi psát, lepší je o tom nepsat, stejně to nikdy nepůsobí věrohodně, není to ostatně ani moje nejoblíbenější kapela. Mám v duchu seznam skladeb, o který bych případně škemral, kdyby se hulákalo o příspěvky, ale oni je zahrajou úplně všechny, celej můj imaginární playlist, některý jsem slyšel už tolikrát, že znám i texty, zahraje mi i tu, kterou jsem vyloženě toužil slyšet, je mojí hymnou tady, "He sits on the corner of San Francisco and Serios / He's been there for years / She's lost and he's never been found / And she barely knows her way around town", jak kdyby o mně věděl.

*

    Koncert skončí a na rozdíl od českejch klubů se ten večer o příspěvky nežádá, zato se všichni rovnou postaví do fronty k merchi a nechávají v něm stovky dolarů. Američani. Už chápu, napadne ho, proč jsou kapely v Čechách vždycky tak na větvi, v Čechách se dupe a tleská a volá do padnutí, protože přídavek je prostě norma, a hlavně jsou zadarmo, protože dalším pravidlem je, že v merchi si našinec nikdy nic nekoupí, přemýšlí dál. Z nějakého důvodu si slíbil, že si pořídí tričko, ale hlavně že si udělá selfíčko s frontmanem, což je stupidní nápad a najednou se k němu nemá, neví, proč si to vůbec předsevzal, navíc ho ten plán teď stresuje, kapela mezitím zmizela do backstage, je pořád asi jedenáct večer, sedá si ještě na bar a dává si pivo, do hostelu se mu ještě nechce, spát s cizíma lidma na pokoji, půjde tam, teprve až bude úplně padat spánkem, najednou ale ztuhne, ob židli vedle něj si sedá sám J...

víří mu myšlenky a přepadá ho ostych. jak dotyčného oslovit ho napadlo už před nějakým časem, řekne něco ve smyslu skvělá show a pak já vás viděl už i dvakrát v Praze, to je zaručeně zaujme, teď sedí frontman vedle něj, napůl otočený zády, napůl bokem, na volné místo mezi nimi si náhle sedá druhý kytarista, oba jsou démonickými zjevy, obrovské kentucké hlavy a široké čelisti, jsou o hlavu vyšší než on, což je co říct, potetovaní, mají dlouhé černá kabáty a vysoké kožené boty, hotové rockstars, vůbec se nemá k tomu je oslovit, v duchu se mu třese hlas a těžce polyká, ale těší ho, že sedí s kapelou na baru, taková klika.

*

    "Um, guys, sorry to bother you", otáčejí se k němu, "but the show was huge..." "Sorry what?" přeruší jeho kuňkání sám J... a nakloní k němu svou obří bizoní hlavu, "just sayin' that the show was really huge, it was great." "Oh, thanks man, I appreciate that." "Já už vás vlastně viděl dvakrát, ale to bylo v Praze", pokračuje ve svém plánu. "Are you visiting?" zeptá se J... Zasvětí je, že přijel z Providence. Co tam děláš? Školu. Co říkáš na Providence?, ptají se ho ti dva obrovští kentučtí bizoni s vysokými koženými botami a na rtech jim pohrává úsměv. No, je to malá díra, ale je tam zas ta univerzita no. A taky hrob Lovecrafta, dodají bizoni. Hrob? Já viděl jen jeho dům. Tak di na hrob, to je bizár. Ale neni to nic jako kostnice v Kutný Hoře, dodá kytarista. "No way!" Jo jo, my už v Čechách byli víckrát. Jak se jmenuje ten váš klub tam, "double o seven, right? That old dirty punk rock club!" Někdy během hovoru mu podávají své obří ruce, jak se jmenuješ? Já jsem E..., představuje se frontman svým občanským jménem, já vím, odpovídá mu on s chechotem, představuje se mu i kytarista, C..., frontman se po chvíli zvedne a jde si dál po svých, s kytaristou pak sedí na baru až do zavíračky, Praha je fakt pěkný město, naučil se tohle už nerozporovat, jak by bylo českým instinktem, jen mu na to říká, že se naučil mít rád i Ameriku, i když je to přece jen něco jinýho, ále, tady to stojí za hovno, zamručí ten kentucký bizon, kultura umřela, posraná pandemie, my teď nehráli rok a půl a sám pak vidíš, kolik lidí přijde na koncert, pokračuje, tyhle špatné zprávy ho překvapují, v Providence byl před měsícem na koncertě, kde bylo narváno a všichni bez roušek, ale kdo ví, jak to vlastně je, zas to je studentské město, "a vy ste vlastně z Lousivillu v Kentucky, jaká tam je scéna?", rozhodne se změnit téma hovoru, co ti na to říct, všem nám táhne na čtyřicet nebo na padesát, máme rodiny, mladší generace se toho nějak nechytá, zazní povzdech toho obřího vymírajícího bizona, který před chvíli na pódiu dávil svou country kytaru tunou krabiček, znělo to, jak kdyby měla spadnout noční obloha, a co vlastně děláš tady v Americe, aha, a jakej máš plán pak, na Floridu? ta je šílená, ale od Miami na jih to je legrace, co pak chystáš se životem, aha, neni u vás dost příležitostí? a do jaký jiný země v Evropě bys šel, do Německa třeba? je v obraze, má toho hodně co říct a je radost ho poslouchat, a tak jim čas utíká, oba je zjevně těší spolu pít, poslední drinky, hospoda zavírá, kytarista musí jít nakládat aparát, celé tohle kapelní pinožení, loučí se skoro omluvně a doptává se barmana, kde se dá v okolí ještě koupit chlast, má slinu, on kytaristovi popřeje štěstí s jejich turné a odejde z klubu na vymrzlou ulici.

*

    Na metru se s ním dá do řeči černošský výpravčí, obrátil se na něj, protože si v tom posraném nepřehledném metru nebyl hned jistý, jakým směrem je to do centra, průvodčí mu odpovídá a zároveň si všímá, že má na nohou tenisky new balance, on totiž taky, to je bostonská firma, tos věděl? nevěděl, žejo? nejlepší tenisky na světě, proto v nich všichni běhaj, zdvořile se s ním baví, jak to tak Američané dělají, když se dají do řeči na ulici, ale nebere ho moc vážně, měl si vzít raději svoje nové vysoké kožené boty, s podpatkem a špičaté, aspoň by vypadal jak bizoni, lituje v duchu a poslouchá toho výpravčího, prochází kolem nich nějaká dívka, při bližším pohledu se ukáže, že má ve tváři už několik vrásek, její krása se s nimi stává zřetelnější, může být tak o pět let starší než on, how you doin' tonight? volá na ní ten černoch a ona ukáže své bílé zuby a zaperlí smíchy a ohlíží se za nimi a říká, že skvělě, ale nezastaví se.

*

    Prochází nočním a vylidněným downtownem Bostonu, jeho vysokými a neproporčně úzkými ulicemi, všude svítí vánoční výzdoba, zářivky blikají na opadaných listnáčích, centrum je zde mimořádně čisté a fouká jím ledový vítr od oceánu, stále nezasněžilo, hostel najde okamžitě, vtipkuje ještě s mladým a ochotným recepčním, hostel je ve vysoké budově v centru, má snad pět nebo šest pater, chodby jsou bez oken, černé zdi a červená futra, nachází svůj pokoj, napadne ho, že ještě před tím, než do něj vleze, by si mohl vyčistit zuby a sundat čočky, ať nebudí lidi, i ožralej má pořád nějakou míru ohleduplnosti, kouká na sebe v umývárně do zrcadla, spokojeně zavrní, protože viditelně zhubnul, když se na sebe zazubí, zjistí, že mu po studentském bufetu uvíznul kus špenátu ze samozy mezi předními zuby, zleva, tou stranou byl celý večer na baru natočený ke kytaristovi s frontmanem.

Zlomky dnů, cáry nocí II

Přednášky se odehrávají ve velice odlehčeném duchu, profesoři si sami ze sebe utahují, smějou se tomu, když něco nevědí, na všetečné a občas poněkud jalové dotazy studentů odpovídají, že "I have no idea" nebo "I've just looked this up on wikipedia". Vzpomínám na přednášky na historii ve druhém patře na Náměstí Jana Palacha 2, uf, a jdou na mě mdloby. Nicméně celá tahle přátelská atmosféra je prodchnutá nervním pnutím, před halloweenem se blížily midterm exams, na konci semestru bakaláře čeká final paper. O přednáškách se množí dotazy na to, jakou by asi eseje měly mít dýlku, jak správně citovat (Chicago), kolik citací a zdrojů v bibliografii by asi tak mělo být, množí se oběžníky profesorů s doporučenou literaturou a pokyny. Studenti se o přestávkách nebaví o ničem jinym: kolik mají zkoušek, kolik toho už přečetli a ještě přečíst musí; atp. No nic.

Jednoho dne se ale takhle vracím do bytu, hulení cejtim už od druhýho patra, hned jak zmerčím koně, zavtipkuju na to téma, i když, dveře do pokoje mi upřímně mohli zavřít. Tim vypadá zmateně a má oči jak králík, Ben se ho ptá, proč nehulí aspoň z okna. Viník je odhalen. Tim se začne zmateně vymlouvat, že by to stejně všechno táhlo dovnitř, Ben mu říká, že you're just talking nonsense, ale nikdo se na nikoho nezlobí, je to spíš legrace. Po chvíli mi dojde, že Tim sedí u laptopu, co děláš?, opravuju písemky - vzpomínám si, že je GA neboli graduate assistant a svému vedoucímu pomáhá s hodnocením final exams. Teprve teď, když si spojím jeho koktání, zmatené pohyby a rudé oči s vyděšenými studenty na chodbách Brownu, začínám se královsky bavit!

 *

Přítel mě po chatu v naší přetržité, leč kontinuálně vedené konverzaci upozornil na Mira Žbirku. Začlo to jen tím, že mi poslal jednu písničku, nemožně nadčasovou "Sedím doma". Její atmosféra ve mně rezonuje, i když hudba nutně ne. Smrt skladatele jsem samozřejmě zaregistroval, ale nijak neprožíval: jednak proto, že to prožívali všichni, jejichž krokodýlí slzy jsou mi z duše protivné, jednak jsem ho měl zkrátka hozenýho v pytli s Gottem, Vondráčkovou a Bílou, resp. s nesnesitelným slovenským poprockem (Habera a spol.). Normalizační popíkář. Vedle dotyčné písničky pak narazím na několik jeho nekrologů. Začíná mě zajímat. ... Pak na to jdu systematičtěji, beru to od Chlapce z ulice, Nemoderného chalana, Zlomků poznania, K.O.... Je to jak najít na půdě rodinný alba, na který nebyla vůle podívat se, dokud byli prarodiče naživu. Nebo jak nechat si odoperovat šedej zákal. Dopustil jsem se stejný hanebný chyby jako všichni ty lidi, co nesnášej "komunistickou architekturu" en bloc. Myslel jsem si, že se svym věděním a světonázorem jsem přesně vůči týhle chybě imunní, ale kdepak. Je to pro mě výzva, budu muset znovu projít celou minulostí, celym komunismem, nietzscheánsky ho zapomenout a naučit se ho jinak a nově. Přestavit příběhy, který nám o něm husákovi synové a dcery vyprávějí. Zacpat si uši před všema těma servilníma propuštěncema, co "děkují, že můžou" bydlet v bytech, který zprivatizovali po komouších, a jezdit autem po magistrále, kterou jim taky postavili komouši. Nenechat se víst zaslepeností generace mejch rodičů, jejich závěrama, třeba často oprávněnejma, ale jejich minulost je jejich, je v jiný časový kapsli, já si jí budu muset převyprávět jinak, jinou: bude mít úplně jinou výpravu a interiéry, bude se točit kolem jiných postav, s jinou zápletkou, bude se mít asi jako Nový zákon k Tenachu.

S odstupem 40 let a 6 000 kilometrů se mnou konečně zarezonoval, ten melancholický slušňák, který zpívá "Už len 22 dní / Prosím nezabudni / že sa blíži / Deň keď zazvoní zvon / A tam stáť bude on / na prahu". Jak kdyby o mně věděl. [psáno 1.12.]

Test světovosti: poslouchám Žbirkovy osmdesátkový alba a koukám na mrakodrapy a na americký dálnice s projíždějícíma truckama z okna a dává to smysl. (Kdybych totéž udělal s Vondráčkovou mladší nebo Kryštofem, ech, studem bych si pomočil tepláky.)

*

    "Hey, J..., we're throwing a party this Saturday!" Semestr se chýlí ke konci, všichni se rozutečou, a tak spolubydlící ještě zorganizují poslední večírek. Neoficiálně je to i rozlučka se mnou. Mí přátelští koňové se těší půlku týdne, pořád probírají, koho pozvali, vyjmenovávají, kdo jim potvrdil, že přijde, a kdo že jen možná, vypadá to na 20 lidí, z toho většina by měly bejt holky, navíc z fyziky, naplánují si důkladně režii, den předem jedeme autem koupit piva, jedeme asi 400 metrů, ale komu by se chtělo tahat ty krabice pěšky, v den párty jedou nakoupit snacks, poříděj i charakteristický červený kelímky na beer pong, Ben celý den pečlivě uklízí, když jim slíbím, že zas udělám salsu a guac, jejich nadšení se ještě vystupňuje, zbývají jen hodiny, lednice je narvaná pivama, na stole mísa s nachos, koňové pořídili i rodinné balení orea, kdyby lidi dostali chuť na sladký, chvíli řešili, jestli servírovat i purple bag dorritos, což jsou s barbeque příchutí, pokud vím, ale nakonec to zavrhnou s tím, že by to bylo moc jako narozeninová párty. Vzájemně se chválí, jakou uměj zorganizovat párty a že to bude coolest party konce semestru.

    Hodiny před začátkem pár lidí odřekne účast, většinou holky, pořád něco slibujou a pak dělaj něco jinýho, přijde mi, že si s chlapcema trochu pohrávaj, z toho jak je pořád poslouchám, no co, pár lidí účast odřekne, což koně mírně rozladí, nakonec skončíme v pouhých devíti lidech, většinu znám z předchozí párty, dostavili se hlavně věrní kamarádi. Nálada je ale dobrá, ožíráme se malýma tvrdýma pivama a hulíme jak fabriky, já si na tenhle způsob ožírání až do konce nezvyknul, abych se opravdu ožral, potřeboval bych pít tvrdej, nebo něco tvrdšího, pít ty piva jinym tempem, něco mi vždycky brání nabrat klasickou ožírací trajektorii, nakonec se po hodinách cucání piva člověk přistihne ožralej, třeba když zvedám stoličku nad hlavu, abych s ní prásknul o zem s tím, že jí chci rozmlátit (okamžiky předtím si jeden silnější host sednul na malou stoličku a rozlomil jí, ale my jako hostitelé nad tím mávneme rukou, že to stejně nikomu nepatří a že tu nic není nikoho - stolička, kterou jsem se na to konto rozhodl rozmlátit já, abych potvrdil naše slova, se ale ukázala být Timova). Je nás nakonec devět a koně to viditelně nepotěšilo, navíc jsme v Americe, hrozí z toho i pokles společenskýho kapitálu, aby neskončili jako lidi, na jejichž párty nikdo nechodí, je mi jich trochu líto, tak se těšili, ale mně samotnýmu to nevadí, většinu lidí vidím podruhý, aspoň se líp poznáváme, říkám jim, že už pomalu odjíždím, přijeďtedoPrahy, nojasněžepřijedem, můžetepřespatumě mámvbytěvolnouložnici, taktojeskvělý torozhodněpřijedem, týhle nabídky nelituju ani po probuzení, rád ty americké obličeje zase přivítám, nepřišlo jich tolik, ale aspoň se s nima o to líp seznamuju, s metalákem se bavíme o metalu, s vysokým a chytrým magistrem se posmíváme beer pongu a jeho závratnému množství pravidel, "pozoruj", říká mi, "až ta hra skončí, tak vymyslej nějaký pravidlo, podle kterýho se bude moc pokračovat dál", a vskutku, když dohrajou, vzpomenou si na pravidlo, který hru ještě protahuje, dál, do nekonečna, "to je hodně americká věc", dodává se smíchem ten vysoký a chytrý magistr fyziky, "hm, asi podobně jako vaše volby, tam se taky dohrálo, ale Trump chtěl počítat a hrát dál", to je ode mě celkem duchaplný postřeh a magistr se tomu směje a dál tu myšlenku rozvíjí.

    Budím se v kocovině do neděle, pozdě dopoledne, polehávám, bloumám po bytě, najednou je po poledni, ale pořád brzo, tenhle den se narodil mrtvý a už aby byl za mnou a za náma, s koněma se sobě navzájem vyhýbáme, večer si nepochybně sednem s pizzou k televizi a párty okamžik po okamžiku probereme a zrekapitulujeme, ale teď ještě nevím, jestli si jí užili, anebo ne, já si jí svým způsobem užil, pro mě to vlastně byla dojemná rozlučka, i když to moje rozlučka vůbec nebyla, rád jsem strávil jeden z posledních víkendů s koněma a jejich přímočarostí, se svými dvěma průvodci v mojí samotě, kteří ani nevěděli, že jsou mými průvodci v samotě, ani ta kocovina druhý den není tak drtivá, předchozí kocoviny mě tu vyloženě ničily, dokonce jsem o tom rozepsal blog, ale nikdy jsem ho nezveřejnil, mám tu někde jeho koncept, počkej, tady, jo, dává smysl, že jsem ho nikdy nezveřejnil, je to jen další průzkum mojí deprese, další variace na osahávání mojí samoty, popisuju tam svůj byt v Praze jako exoskelet, který mě za normálních okolností při kocovině chrání, zatímco tady jsem vydán na pospas dezorientaci a klaustrofobii, to se povedlo, s tím exoskeletem, ty předchozí kocoviny byly vážně drtivý, jak píšu výš, občas jsem myslel, že to nevydržím, že si budu muset koupit letenku a prostě tomu všem utýct, uletět, ale teď už jsem tady, v cílový rovince, koukám do kalendáře, jako ostatně každý den, už jsou to jen dny, můžu si představovat, že jsem jen na dovolený, úplně obyčejný dovolený, sotva jsem přiletěl, za chvíli zase odlítám, nemusím myslet na ten tříměsíční stín, kterej to vrhá, můžu se zase začít těšit domů, i když se není vyloženě na co těšit a nakonec stejně skončim sám v nějaký hospodě, bude přede mnou stát pivo, v kruhu svých neznámých přátel, všichni na sebe mluví, všichni mluví přes tebe, atp., budu ožralej a budu myslet na ty dva koně, na výhled na State House a na dálnici, na křivý chodníky vedoucí ke kampusu, na dvouapůlhodinový kurzy, na malý tvrdý piva, na zvláštní chuť hořčice a kyselých okurek, na to, že jsem to všechno přežil a proč a za jakou cenu a k čemu mi to bylo.

    Budím se v kocovině do neděle, ten den se už narodil mrtvý.