arbeit macht frei

práce za barem je mnohem větší zábava než sem čekal. vojta š. je mnohem větší zábava než sem čekal. měl jsem problémy s chováním a alkoholem na zš, měl jsem problémy s chováním a alkoholem na sš, na vš se tomu přestalo říkat problémy - takže jen s alkoholem - ale nečekal sem, že to jednoho dne přenesu i do pracovních vztahů; není radno pracovat v blízkosti alkoholu, s alkoholem a pomocí alkoholu. alkohol je pořád větší zábava. alkohol mi dělá dobře. bitka se štamgastem a pacifikace pomocí kravaty, rozbíjení skla, řev a výhružky, jímavé usmiřování a padání si v náruč; polootevřená hospoda, bordel, nezodpovědnost; rušení nočního klidu, stížnosti vyšinutý sousedky (are you fuckin´ kiddin´ me? i´m living upstairs - prý francouzka); nasraný sms naší nadřízené, a to dva dny po sobě a pokaždý uvozený "takže pánové (...)"; náš poslední průser vyplave až po třech dnech, protože dojde třetí flaška maleconu: "vždyť sme předvčírem kupovali tři, to se nemohlo vypít" "eh" "vy ste to tu spolu celý vychlastali?"; finální oslavný virvál za účasti trestaných i trestajících (zcela v duchu bachtinovskýho "jedli pili souložili, dobré bytí spolu měli" - něbo tak ňák), plivání na podlahu a vrávoravá swingová performance --- a to všechno za peníze!

Atomový bombardér Václav Havel

nevinná sci-fi aspirace se zvrhla v traktování nejbanálnějšího mediálního diskurzu (budoucnost, to je bankrot eu, rozpočet, rusko a mentalita studený války, volby a preference - a to implicitní pravičáctví) kdy neni jasný, jestli se teda probudíme do dystopie nebo utopie. bože, to je skoro oslava fašistickýho futurismu! když totéž dělaj amíci, tak už sme na to tak nějak zvyklí, jenže nacionální oslava vlastní národní budoucnosti se v případě Čechy Čechům promítá do společenství, který lynčuje cikány a libuje si ve fašistech á la Jan Fischer 99% (liberální technokraté, to je jako světovláda karla janečka?) - na stránkách tý hry sem v kolonce "bojové jednotky" objevil Tank Křižík - eh!

příjimačky na univerzitu

na americkou univerzitu před americkou komisí; mluví se česky - to poznám podle toho, že když se přejde na angličtinu, de mi to o poznání hůř - na mojí práci ani nepřijde řeč, jen se vedou nějaký povšechný a obecný pindy o všem možnym akademickym. pointou je hlasování o přijetí:
"..a teď si každej, kdo vás chce přijmout, kousne do tohohle jablka a když nakonci nezbyde nic, jste přijat." mladší blonďatá dáma v rozpacích odmítne, ostatní se zakusují, mám to, sem přece tak dobrej, po chvíli zůstává jen ohryzek.
"vítejte mezi námi, pane kolego." komise tleská, já se klaním, jsem šťastný k slzám, ještě několik desítek vteřin po probuzení mi to celé přijde uvěřitelné.

la jeunesse dorée de lindy hop

Odkouzlování světa

dočíst si tu okouzlující knihu ve vlaku bylo hloupý předsevzetí, vysočanský slumy a východopražský suburbie nadobro odvádějí všechnu mojí pozornost. a k tomu ten suchopárnej fotr.

jeho děti mi za zády listují nejspíš nějakou ilustrovanou encyklopedií: a tohle je ufo? a oni existujou? a tyhlety upíří? a žijou? ...

osmiletí křováci se dožadují kosmogonického vyprávění, svět je ještě prosycen magií, v lesech žijí duchové a ve městech démoni - ještě pořád umějí zabloudit, civět s otevřenou pusou a ztuhnout vytržením; ještě ne osy a rovnoběžky, ale východ a západ a eskymáci; pravděpodobně vůbec nežmoulají didaktickou knížku, jako spíš hermetický svitek - možná nejedem pantografem, ale letíme raketou do cirkusu.

Otec: ne (freudovské nebo lacanovské ne?), není možná, to neexistuje, tak to neni, už si přestaňte vymejšlet atp.

za oknem míjí neutěšená a banální scenérie, Otcova myšlenková krajina - je ostatně i mojí krajinou, slepou mapou, ze které nevím, jak uniknout. děti zmlky, nápovědu už nedostanu.

když vystupuju, koukám, že listovaly Týdnem.

co se dá dělat ve 4 ráno

vysávat moly, uklízet prádlo, spravovat tekoucí umyvadlo, čistit odtokovou baterii - opilcovo instalatérské odhodlání! některý věci se ani za střízliva dělat nedaj

usnout po pátý u trona, usnout u porna, usnout mimo ložnici, usnout oblečenej

začít gruntovat kuchyň, rovnat obsah ledničky - nicméně už mnoho let se ovládám a opilej raděj nežeru; kdysi jsem se nad ránem s oblibou vrhával na vyvařování - hodinu sem jídlo připravoval a další hodinu ho do sebe soukal - následující den se nemuselo jíst až do večera

čtení vzdávám už při pohledu na knížku

zálibně listovat vlastní diplomkou a cvičit na španělu - hlavní sou dobré sousedské vztahy!

hybernovat u televize, hybernovat u youtubu

začít chatovat s chvostou

rozvazovat uzel na tkaničce a komicky upadnout na zadek

stříhat si nehty, provádět půlhodinovej dentální rituál, holit se, vytrhávat chlupy z nosu a vůbec vykonávat všechnu tu metrosexuální činnost, jejíž zanedbávání sem si celej večer vyčítal

nechat nedopitýho plechovýho braníka větrat na lince a strčit svoje smradlavý hadry do šatníku k bussiness oblekům spolubydlících, abych je pak ráno našel poházený na balkónu

začít přítelkyni vyprávět všechno, co se přihodilo od tý doby, co z hospody odešla, a ignorovat její záštiplný pohledy

vzteky rozkopat půlku pokoje, protože na policii se mnou odmítli sepsat protokol o okradení

fotit noční panorama sídláku

smrdět, chrápat a jít třikrát za noc na záchod.

námluvy

ta vaše hluboká spřízněnost se životem, tu jsem vždycky obdivoval - jste totožní sami se sebou, nepředbíháte se a ani nezpožďujete, vaše identity se kryjí. stopy zanecháváte tam, kam jste šlápli, a řeč z vás vychází jen když mluvíte. nevrháte žádný stín, protože nic mimo vás tu není, zkrátka a dobře, když hledíte, tak hledíte, když pijete, tak pijete, když milujete, tak pouze a především milujete.

proto bych ti nikdy nemohl být přítelem, ne, scholastickou konstrukcí mého života vane mrazivý vítr - všechno jsem to musel pracně postavit, za strašného odříkání a studu, a přesto přese všechno nakonec hledím na cizí a kovově lesklý stroj svojí minulosti: teď už pracuje on za mě, spřádá nitky mé budoucnosti, poháněn hanbou a vyhýbavými pohledy. já už jsem své tělo dávno opustil, vlastně jsem z něj byl vypuzen; nepřítel byl mojí ukvapenou kapitulací sice poněkud zaskočen, ostatně neměl ani obléhací stroje a hradbu mého masa by zdolával jen s největšími obtížemi, ale boj byl tak jako tak předem ztracený. ne, nemohl jsem konat jinak, navíc teď je to už jedno.
a do tohoto města se vracím jen s největším vypětím sil, rozklepán strachy, krvácející, těžce a rychle oddechující, v křečích, vřeštím bolestí, zatínám svaly - takto se neslyšně plížím ve stínech, aby mou přítomnost nikdo nezpozoroval. někdy zkouším oslovovat kolemjdoucí. když si mě některý všimne a nadechne se k odpovědi, prchám zase pryč za hradby a z dálky pozoruji, jak mé tělo beze mě prosperuje.
potřeboval bych tvojí krev, sát skrze tebe mízu života, ale určitě bych tě tím zabil. křehla bys, až by ses roztříštila jako led: ale moje krevní potrubí by stejně zůstávalo vyschlé; život se nedá osvojit, může se na něm jenom cizopasit. jenom tehdy, když po schodištích města tečou potoky tvojí krve, osměluji se a s přiblblým úsměvem kráčím ulicemi, poněkud v rozpacích, nesvůj z té nečekané možnosti, rád bych se podíval na známá místa, ale z ostychu raději chodím tudy, kudy všichni ostatní.
ne, raději se k tomu vampírovi marnosti ani nepřibližuj, už příliš lidí zemřelo kvůli jeho studu. nikdo nemá tolik krve, aby ho nasytil, nikdo jí nemá tolik, aby tekla ve dvou řečištích; co ti zůstane, budou jen odumřelé končetiny - proměníš se v krystal. před ním samým ho nezachráníš, zato on tě naučí, jak zapomínat sama sebe, jak se v sobě nepoznávat, jak mizet ve stínech a nenávratně zneviditelňovat vlastní osobnost. je smrtelně nemocný - a bude s námi žít ještě tak dlouho!