Úplně náhodou jsem narazil na diskuzní vlákno (Pražské vycházky), kde architekti i náhodní kolemjdoucí naprosto samozřejmě akceptovali, že mariánský sloup by se měl na Staroměstské náměstí vrátit. Do diskuze se jim podařilo zapojit i Stropnického ml., jehož odpor proti opětovné instalaci si vykládali jako nesmyslný historický revizionismus, nebo rovnou jako anarchické levičáctví. Stropnický ml. se brání i návratu pomníku maršála Radeckého na Malostranské náměstí. Vlastně jsem z toho, jak nekriticky většina lidí k vztyčování padlých monumentů přistupuje, docela dost překvapený. Sloup prý dostane šanci snad až tak za 50 let, uzavřel kdosi diskuzi, až se z lidí vymyje nános komunistického dějepisu.
A přesně o to tady jde - o anamnézu.
Stropnický ml. sám nevede argument šťastně - sloup nemá být vztyčen, protože symbolizuje porobu třicetileté války. Jeho opětovná instalace by prý byla asi tak stejně smysluplná, jako kdyby Francouzi postavili pomník vídeňskému kongresu. Taková argumentace je vodou na mlýn těm, podle kterých je snaha zabránit návratu sloupu doznívajícím reliktem komunistického výkladu dějin. Argumentovat dnes tři sta lety temna je vážně anachronismem. A navíc, jako by nás události takto zasutých dějin ještě mohly bolet - to by se stejně Angličani mohli vztekat kvůli ztrátě Akvitánie za stoleté války a na truc nepít bordeaux. Tady by diskuze mohla skončit. Jenže ti, kdo se posmívají komunistickému výkladu dějin, zapomínají, kde k němu komunisti přišli.
Jednak Temno nenapsal Gottwlad ani Husák, ale Alois Jirásek, narozený roku 1851 a zesnulý roku 1930. Temno je ryze obrozeneckou interpretací baroka. Do komunistických osnov dostal národovecké vize 19. století až první poúnorový ministr školství, Zdeněk Nejedlý - podle vkusu poslední mohykán anebo Hamlet českého obrození. Mariánský sloup nezbourali komunisti, ale žižkovští hejsci v atmosféře triumfu obrozenecké myšlenky. A právě sem by se měla diskuze soustředit - nikoliv na moment vztyčení sloupu, ale na moment jeho stržení.
Ať už si o obrození myslíme cokoliv - Macura nás naučil dívat se na něj se skepsí - konec první světové války je momentem vítezství české, resp. československé emancipace, ale také vítězstvím republikánství a sekularizmu nad monarchickým zřízením v kvazikonkordátu s katolickou církví. Zbořením mariánského sloupu dosáhly právě tyto síly zadostiučinění. A nejen tím, ale i demontáží pomníku Radeckého, důstojníka ve službách konzervativních a restauračních sil, sil popírajících odkaz francouzské revoluce, tj. demokracii; důstojníka, který pomáhal zadupávat probouzející se italskou emancipaci. S odstupem sta let už to nemusí být tak zřetelné, ale Rakouské císařství, potažmo Rakousko-Uhersko bylo i neoabsolutistickou monarchií, jejíž menšiny - tj. právě Češi - zůstávaly přes pozvolné otevírání Říšské rady nedostatečně politicky zastoupeny, pokud už nebyly rovnou ignorovány nebo krvavě potlačovány (1848). Bylo monarchií, kde přežívaly feudální rudimenty v podobě privilegované aristokracie - privilegované, protože politicky naopak až příliš silně zastoupené. Monarchií s jednou z nejstarších tajných policií na světě, soustátím, které podle potřeby internovalo, zatýkalo, vyhošťovalo nebo popravovalo své nejzarytější odpůrce. A taky bylo dalším z impérií té doby, jež cynicky a zištně zasahovalo do záležitostí ostatních zemí, nehledě na jejich mrtvé. Bylo impériem, jež stálo celou první světovou válku po boku prušáckého militarizmu v paktu, proti kterému bojovali i adorovaní českoslovenští legionáři. A zároveň bylo spojencem Osmanské říše v době, kdy prováděla genocidu 1,5 milionu Arménů, o čemž Rakousko-Uhersko prokazatelně vědělo - mělo zde ostatně své vojenské pozorovatele - ale proti čemuž nijak nevystoupilo. A nakonec, Rakousko-Uhersko bylo poraženým první světové války, zatímco Československo, jež i symbolickým bouráním monumentů utlo kontinuitu s tímto politickým útvarem, patřilo mezi vítěze.
Navrátit mariánský sloup a sochu Radeckého na jejich původní místa znamená přejít mlčením všechny motivace, které stály u jejich stržení. Čím se vlastně odůvodňuje jejich návrat? Nejčastěji se ozývají argumenty zahalené do architektonického hávu: Staroměstskému náměstí se prý navrátí jeho vertikála, genius loci, atp. Já si myslím, že hlavní motivací je pouhá nostalgie. Rakousko-Uhersko si dnes lze spojovat především s materiálními památkami, které nám zde zanechalo; můžeme se rozplývat nad kýčovými reprezentacemi pomalého tempa života ve starém mocnářství, můžeme si stýskat nad étosem fin de siécle... A hlavně, navzdory všem nepěkným věcem, které se snad v té době mohly dít, to, co přišlo potom, bylo přeci mnohem, mnohem horší. Já sám bych byl tím posledním, kdo by to popíral. Havlíčkova brixenská ozdravovna nebyla uranovým dolem ani gulagem, rakousko-uherská tajná policie se nedá srovnávat ani s Stb, natož s gestapem, zastupitelské principy Říšské rady byly ve srovnáním s vládou jedné strany učiněnou demokracií.
Nostalgický návrat kamsi k roku 1900, kdy věci nebyly zdaleka perfektní, ale pořád ještě nebyly hrůzostrašné, je v tomto ohledu pochopitelný. Jenže tento kýč nostalgie je právě něco, co v sobě musíme potlačit. Stejně jako se nelze vrátit do matčina lůna, nemůžeme se ani tvářit, že se 20. století nestalo. Anachroním vztyčováním monumentů epochám a říším, jež vzal čas, se žádná historická rána nezacelí, je to obelhávání sama sebe. Oba monumenty byly strženy z nějakých důvodů a v nějakém kontextu. Řetěz událostí, který následoval, se neodestane. Absence obou monumentů je právě sama o sobě monumentem, připomínkou toho, proč zde přestaly stát, i toho, co přislo po nich. Jejich oprášením jako bychom se chtěli tvářit, že se vlastně nic nestalo, že můžeme navázat, kde jsme byli přerušeni... To zkrátka nemůžeme. Přijdou-li někomu prázdná místa po monumentech bolavá, potom ho jeho instinkt vede správně - jejich bolestivě pociťovaná absence je ovšem bolestí z dějin, které proběhly a které už nezvrátíme.
Koneckonců, kdybychom se měli vrátit do období, kdy zde ještě obě díla stála, odsoudili bychom se k tomu, abychom si celé dějiny, které následovaly, prožili znovu. Za oběma sochami neredukovatelně stojí i všechny nespravedlnosti, kterých se staré mocnářství dopustilo. Někteří z katolíků, kteří se koncem první světové války těšili z mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, o dvacet let později vřele vítali fašistické autoritářství druhé republiky. Dokud oba monumenty stály, vyšlo také Jiráskovo Temno, jež potom nechtěně tak dobře posloužilo komunistickému školství. I tuhle minulost bychom se vztyčením monumentů vzkřísili. Navíc protože dějiny proběhly právě tak, jak proběhly, i nanovo vztyčené sloupy by vzhledem ke své paměti svědčily o svém odstranění. Nejen to: svědčily by zároveň o naší dnešní neschopnosti vyrovnat se s vlastní minulostí, o neschopnosti vdechnout dějinám nějaký nový obsah, který by nám dovolil nechat je ležet za námi a ne se vracet před ně. Vztyčením mariánského sloupu a Radeckého sochy už nic nenapravíme, jejich současná absence je ale dobrou připomínkou toho, co všechno se nám vymklo z rukou. A taky připomínkou republikánského československého státu, který měl z jejich sutě povstat. Myslím, že jestli už máme někde navázat, potom právě zde.
