Zobrazují se příspěvky se štítkemStavek bořitel. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemStavek bořitel. Zobrazit všechny příspěvky

středa 11. listopadu 2015

Mariánský sloup // do ádvojky raděj ani nezašlu

Úplně náhodou jsem narazil na diskuzní vlákno (Pražské vycházky), kde architekti i náhodní kolemjdoucí naprosto samozřejmě akceptovali, že mariánský sloup by se měl na Staroměstské náměstí vrátit. Do diskuze se jim podařilo zapojit i Stropnického ml., jehož odpor proti opětovné instalaci si vykládali jako nesmyslný historický revizionismus, nebo rovnou jako anarchické levičáctví. Stropnický ml. se brání i návratu pomníku maršála Radeckého na Malostranské náměstí. Vlastně jsem z toho, jak nekriticky většina lidí k vztyčování padlých monumentů přistupuje, docela dost překvapený. Sloup prý dostane šanci snad až tak za 50 let, uzavřel kdosi diskuzi, až se z lidí vymyje nános komunistického dějepisu.
A přesně o to tady jde - o anamnézu.

Stropnický ml. sám nevede argument šťastně - sloup nemá být vztyčen, protože symbolizuje porobu třicetileté války. Jeho opětovná instalace by prý byla asi tak stejně smysluplná, jako kdyby Francouzi postavili pomník vídeňskému kongresu. Taková argumentace je vodou na mlýn těm, podle kterých je snaha zabránit návratu sloupu doznívajícím reliktem komunistického výkladu dějin. Argumentovat dnes tři sta lety temna je vážně anachronismem. A navíc, jako by nás události takto zasutých dějin ještě mohly bolet - to by se stejně Angličani mohli vztekat kvůli ztrátě Akvitánie za stoleté války a na truc nepít bordeaux. Tady by diskuze mohla skončit. Jenže ti, kdo se posmívají komunistickému výkladu dějin, zapomínají, kde k němu komunisti přišli.

Jednak Temno nenapsal Gottwlad ani Husák, ale Alois Jirásek, narozený roku 1851 a zesnulý roku 1930. Temno je ryze obrozeneckou interpretací baroka. Do komunistických osnov dostal národovecké vize 19. století až první poúnorový ministr školství, Zdeněk Nejedlý - podle vkusu poslední mohykán anebo Hamlet českého obrození. Mariánský sloup nezbourali komunisti, ale žižkovští hejsci v atmosféře triumfu obrozenecké myšlenky. A právě sem by se měla diskuze soustředit - nikoliv na moment vztyčení sloupu, ale na moment jeho stržení.

Ať už si o obrození myslíme cokoliv - Macura nás naučil dívat se na něj se skepsí - konec první světové války je momentem vítezství české, resp. československé emancipace, ale také vítězstvím republikánství a sekularizmu nad monarchickým zřízením v kvazikonkordátu s katolickou církví. Zbořením mariánského sloupu dosáhly právě tyto síly zadostiučinění. A nejen tím, ale i demontáží pomníku Radeckého, důstojníka ve službách konzervativních a restauračních sil, sil popírajících odkaz francouzské revoluce, tj. demokracii; důstojníka, který pomáhal zadupávat probouzející se italskou emancipaci. S odstupem sta let už to nemusí být tak zřetelné, ale Rakouské císařství, potažmo Rakousko-Uhersko bylo i neoabsolutistickou monarchií, jejíž menšiny - tj. právě Češi - zůstávaly přes pozvolné otevírání Říšské rady nedostatečně politicky zastoupeny, pokud už nebyly rovnou ignorovány nebo krvavě potlačovány (1848). Bylo monarchií, kde přežívaly feudální rudimenty v podobě privilegované aristokracie - privilegované, protože politicky naopak až příliš silně zastoupené. Monarchií s jednou z nejstarších tajných policií na světě, soustátím, které podle potřeby internovalo, zatýkalo, vyhošťovalo nebo popravovalo své nejzarytější odpůrce. A taky bylo dalším z impérií té doby, jež cynicky a zištně zasahovalo do záležitostí ostatních zemí, nehledě na jejich mrtvé. Bylo impériem, jež stálo celou první světovou válku po boku prušáckého militarizmu v paktu, proti kterému bojovali i adorovaní českoslovenští legionáři. A zároveň bylo spojencem Osmanské říše v době, kdy prováděla genocidu 1,5 milionu Arménů, o čemž Rakousko-Uhersko prokazatelně vědělo - mělo zde ostatně své vojenské pozorovatele - ale proti čemuž nijak nevystoupilo. A nakonec, Rakousko-Uhersko bylo poraženým první světové války, zatímco Československo, jež i symbolickým bouráním monumentů utlo kontinuitu s tímto politickým útvarem, patřilo mezi vítěze.

Navrátit mariánský sloup a sochu Radeckého na jejich původní místa znamená přejít mlčením všechny motivace, které stály u jejich stržení. Čím se vlastně odůvodňuje jejich návrat? Nejčastěji se ozývají argumenty zahalené do architektonického hávu: Staroměstskému náměstí se prý navrátí jeho vertikála, genius loci, atp. Já si myslím, že hlavní motivací je pouhá nostalgie. Rakousko-Uhersko si dnes lze spojovat především s materiálními památkami, které nám zde zanechalo; můžeme se rozplývat nad kýčovými reprezentacemi pomalého tempa života ve starém mocnářství, můžeme si stýskat nad étosem fin de siécle... A hlavně, navzdory všem nepěkným věcem, které se snad v té době mohly dít, to, co přišlo potom, bylo přeci mnohem, mnohem horší. Já sám bych byl tím posledním, kdo by to popíral. Havlíčkova brixenská ozdravovna nebyla uranovým dolem ani gulagem, rakousko-uherská tajná policie se nedá srovnávat ani s Stb, natož s gestapem, zastupitelské principy Říšské rady byly ve srovnáním s vládou jedné strany učiněnou demokracií.

Nostalgický návrat kamsi k roku 1900, kdy věci nebyly zdaleka perfektní, ale pořád ještě nebyly hrůzostrašné, je v tomto ohledu pochopitelný. Jenže tento kýč nostalgie je právě něco, co v sobě musíme potlačit. Stejně jako se nelze vrátit do matčina lůna, nemůžeme se ani tvářit, že se 20. století nestalo. Anachroním vztyčováním monumentů epochám a říším, jež vzal čas, se žádná historická rána nezacelí, je to obelhávání sama sebe. Oba monumenty byly strženy z nějakých důvodů a v nějakém kontextu. Řetěz událostí, který následoval, se neodestane. Absence obou monumentů je právě sama o sobě monumentem, připomínkou toho, proč zde přestaly stát, i toho, co přislo po nich. Jejich oprášením jako bychom se chtěli tvářit, že se vlastně nic nestalo, že můžeme navázat, kde jsme byli přerušeni... To zkrátka nemůžeme. Přijdou-li někomu prázdná místa po monumentech bolavá, potom ho jeho instinkt vede správně - jejich bolestivě pociťovaná absence je ovšem bolestí z dějin, které proběhly a které už nezvrátíme.

Koneckonců, kdybychom se měli vrátit do období, kdy zde ještě obě díla stála, odsoudili bychom se k tomu, abychom si celé dějiny, které následovaly, prožili znovu. Za oběma sochami neredukovatelně stojí i všechny nespravedlnosti, kterých se staré mocnářství dopustilo. Někteří z katolíků, kteří se koncem první světové války těšili z mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, o dvacet let později vřele vítali fašistické autoritářství druhé republiky. Dokud oba monumenty stály, vyšlo také Jiráskovo Temno, jež potom nechtěně tak dobře posloužilo komunistickému školství. I tuhle minulost bychom se vztyčením monumentů vzkřísili. Navíc protože dějiny proběhly právě tak, jak proběhly, i nanovo vztyčené sloupy by vzhledem ke své paměti svědčily o svém odstranění. Nejen to: svědčily by zároveň o naší dnešní neschopnosti vyrovnat se s vlastní minulostí, o neschopnosti vdechnout dějinám nějaký nový obsah, který by nám dovolil nechat je ležet za námi a ne se vracet před ně. Vztyčením mariánského sloupu a Radeckého sochy už nic nenapravíme, jejich současná absence je ale dobrou připomínkou toho, co všechno se nám vymklo z rukou. A taky připomínkou republikánského československého státu, který měl z jejich sutě povstat. Myslím, že jestli už máme někde navázat, potom právě zde.

sobota 7. března 2015

Hypostaze šesté nejvyšší inteligence, jejímuž poznání brání archont jménem Ježíš

S velkou slávou jsme vítali vznik regulačního úřadu a plánu pro naše m. hl. m. a opravdu, listovat např. manuálem tvorby veřejných prostranství, který mi svým soupisem všech existujících městských detailů, skulin, hrbolků, sloupků a proluk a návrhem jejich správy konečně dává pochopit, proč se města na západ od Rýna a na jih od Alp jeví už na první pohled líbeznější a na jaké podprahové úrovni jejich malebnost vzniká; nebo procházet strategickými plány pro rozvoj výstaviště nebo pražských břehů věru vlívá optimismus do žil a zároveň zbavuje oné bizarní a dnes tak rozšířené potřeby jít do politiky a udělat věci pořádně : konečně projetky, které byly udělané tak poctivě, že jejich východiskům kolikrát ani nerozumím, protože se jedná o práci znalců a ne diletantů - a tak to má být, já totiž taky nikdy nebudu psát tak, aby kdejakej občan m. hl. m. pochopil hermeneutiku dějinného vědomí v několika stručných a zábavných větách, jako to umí národní popularizátoři Václav Cílek a Stanislav Komárek - budiž jejich fyzické pomníky důmyslné jako jejich myšlenkový odkaz!

Ovšem jedna věc je odbornost a druhá její iluze, její průnik s ezoterikou. A tak jsem se nakonec proklikal k metropolitnímu plánu m. hl. m. Po poslechnutí celé přednášky jsem s hrůzou zjistil, že co jsem považoval za nablblé propagační video (viz výše), představuje ve skutečnosti manifest. Monáda, diáda a triáda, pleroma a elysejská pole, kabala a numerologie, hurá do plánování!

Celý plánování metropolitního plánu m. hl. m. dostal pod palec Roman Koucký, zasloužilý projektant dopravních staveb, jmenovitě mostů přes řeky a - plzeňák. Kouckýho argumentace je odzbrojující : na prvním místě svého proslovu uvádí dopravní stavby, ne proto že by byly nejdůležitější, ale že představují neblahé dědictví modernistického plánování, které je třeba smést ze stolu, abychom se mohli bavit dál. to je milé, jenže jeho řešení neplánuje ono dědictví překonat, ale naplnit : okruh musíme dostavit tak, jak je naplánovaný (od 70. let minulého tisíciletí), protože... protože jinak ho nikdy nedostavíme a nebudeme se moct zabývat dalšíma věcma. aha, takže základna dálnic určuje nadstavbu parčíků, kultury a náboženství.
Koucký zároveň bez dalšího vysvětlování tvrdí, že okruh musí vést co nejblíže m. hl. m., jinak obyvatelům m. hl. m. nebude sloužit - a důrazně ukazuje na nevelký úsek jižního obchvatu, který vede katastrálně mimo území m. hl. m. a který občané m. hl. m. prý nevyužívají - asi proto, že vede katastrálně už mimo m. hl. m. jak důležitou roli pro Kouckýho hrajou formální nahodilosti a ornamentální balast všeho druhu jsem se měl ovšem ještě dozvědět.
tímto apelem samozřejmě Koucký lobuje za dostavbu severního obchvatu Suchdolem - jehož přemostění Vltavy zasloužilý projektant dopravních staveb přes vodu sám návrhl. občanský odpor obyvatel Suchdolu, Troje, ale i mč m. hl. m. 6 a 8, natož jeho motivace, ho jako správného plánovače netrápí. architektury se totiž politický ani etický diskurz netýká.
Koucký ovšem postupem přednášky přitvrzuje : pro potřeby manuálu tvorby veřejných prostranství potřebovali změřit průměrné šířky ulic m. hl. m. ukázalo se, že jejich posloupnost odpovídá fibonačiho posloupnosti. "bystřejší z vás si všimli, že ta řada odpovídá fibonačiho posloupnosti, takže jsme to tak nechali" - takovýhlema argumentama se tedy tvoří regulace m. hl. m.
celý postup definice účelových, odpočinkových a dalších prostorů města připoímá víceméně kabalu. určí se svévolná a nahodilá kritéria, ty se nechaj projít statistickými a projekčními programy a promítnou se na půdorys m. hl. m. : dojem to budí vskutku kubofuturistický, ale víc než scientismus to není. bohužel má takový postup ale reálné dopady, třeba při určování výškových limitů. Koucký a spol. zde postupovali následovně : určili kvadranty o šíři jednoho kilometru a spočítali jejich průměrnou výšku - nevyšlo jim nic. tak vzali stometrové kvadranty, výšku nejvyšších bodů a nejnižších, ty zprůměrovali a čtvereček obarvili tmavším či světlejším odstínem šedi v závislosti na mediánu - fakt, že Koucký pochopil tak důmyslný aspekt základoškolské statistiky nesměl Mistr opomenout zmínit udivenému publiku, které čekalo, až za smradu kadidel a oslnivé záře ohňostrojů vytáhne z klobouku další záhadně dedukovaný závěr pro městskou regulaci.
Koucký potom ukazuje různé bokorysy m. hl. m., kde šedivé čtverečky ilustrují průměrnou výšku budov - graficky z toho leze nepřehledná a nicneříkající sračka. navíc se ukazuje, že čtverečky překrývají místní dominanty (jako třeba středověkou katolickou katedrálu pojmenovanou po dětském světci) - takže protože tahle kvazi-scientistní metoda zase ukazuje hovno, musí se Koucký opět uchýlit k ezoterii. proto zapojuje obor jménem vedutologie, která se zabývá hledáním toho bodu v prostoru, jenž tvoří středisko našeho horizontu. ovšem v zákeřné jazykové hříčce Koucký není schopen onoho přechodu od hermetiky k hermeneutice. vedutologie nám tedy ukazuje červené puntíky vedut v záplavě šedivých čtverečků výškových průměrů. z toho neomylně vyvozuje, že na Pankráci a od Holešovic do Vysočan by se měly stavit mrakodrapy. óóó, jaké zjevení ti ukázalo tuto moudrost v záplavě šedivých čtverečků, Romane Koucký! Mistr sice po vzoru všech regionálních provinčních postmodernistů nesnáší modernismus reprezentovaný Aténskou chartou, ale její odkaz beze zbytku naplňuje svým nadšením pro dálnice a mrakodrapy. (pro mrakodrapy, které začali Američané stavit ve svých stepních městech, aby se z nekonečného prostoru nepomátli a aby získali pevný bod ve světě. tyto mrakodrapy se mají v m. hl. m. stavit na kopcích a v údolích.)

vedutologie, fibonačiho posloupnost, monády, dryády a najády, vidím město pod hvězdami, které v konjukci s Jupiterem nevěstí nic dobrého!

celé Kouckého počínání má ale ještě jeden nechutný aspekt. tím, jak ve své velké vizi Architektury ignoruje mrzké a mravenčí běsnění starousedlíků a rezidentů se z Kouckého stává Speer současnosti. novodobý Speer se pro svou vizi města budoucnosti nerozpakuje pracovat s mocnými dnešních dnů, nevádí mu fakt, že jeho stavby vznikají díky korupci a že jsou z definice antidemokratické. on má přeci Vizi. zasloužilému žákovi Šrámkové Pleskotovi taky nevadí stavit korupční radnici na Palmovce za miliardu. Koucký nelobuje jenom za korupční projekt severního obchvatu Suchdolem, neobhajuje jenom pomník korupce tunel Blanka, který by v otevřené společnosti nemohl ani vzniknout, protože jeho projekt je nejen neracionální, ale i neetický - svojí tajuplnou metodou, které rozumí jenom on, se snaží odstřihnout architekturu od politicko-etického diskurzu tak vůbec. ovšem architektura vždy byla především dílem společenským - diskuze o architektuře a urbanismu je přesně tím momentem, kde má stále smysl zůstávat politicky angažovaný.

čtvrtek 11. září 2014

Taková už je doba / Vyprávej, epizoda 2014

Z rubriky "Otázka pro..."
dnes s Vladimírou Ludkovou, místostarostkou P 8

"Jak to vypadá s výstavbou neveřejného muslimského hřbitova v Libni?"
"Stále platí negativní stanovisko radnice Prahy 8. Muslimská obec má nyní v podstatě tři možnosti. Snažit se dohodnout s majitelem (hlavním městem) o pronájmu či prodeji pozemku, nebo od záměru upustit a zkusit to jinde. My jsme se k první možnosti postavili negativně, což bychom zcela jistě učinili i k té druhé. Ke třetí variantě se samozřejmě vyjadřovat nechci.
Za sebe mohu slíbit, že stejné stanovisko budu hájit i nadále, ať už se jedná o pohřebiště, modlitebnu nebo mešitu.
Důvodem je mimo jiné absolutní nezájem o komunikaci muslimů s místní samosprávou. Vždyť o plánu na zřízení neveřejného pohřebiště jsme se dozvěděli od pražského magistrátu v podstatě až jako poslední.
Dalším příkaldem je i fungování utajené modlitebny v ulici Na Košince v Libni. Celé měsíce jsme pátrali po tom, proč se v lokalitě tolik zvýšil počet zahalených žen. Až z médií jsme se dověděli o pravém využití objektu. Stinnou stránkou je i jejich nesolidní jednání. Za pozemky pod "modlitebnou" její vlastník nezaplatil osmé městské části dlužnou částku v řádech statisíců korun. Radnice proto od smlouvy odstoupila.
Muslimská obec se pak nemůže divit, že nejen u některých politiků, ale i občanů roste nedůvěra. Za požadovaná práva a nároky očekáváme férové jednání. K němu tajnůstkaření a neplacení dluhů určitě nepatří. Skutečnost, že se o svých záměrech nechtějí příliš bavit a ještě k tomu nedodržují místní pravidla, mi zkrátka vadí.
Celá řada příkladů ze zahraničí, ale bohužel už i z některých obcí a měst České republiky, nám velí, abychom se o tomto tématu nebáli otevřeně mluvit a přestali se vozit na vlně naivní korektnosti."


 www.ludkova.cz

no to snad--? ale vždyť--? tohle--? si snad dělá--? mm--!

a když utichlo tříštění mečů, nechali pohřbít své mrtvé... tak už ani tahle starověká zásada neplatí. nezvýšil se taky někde výskyt mužů s pejzama? pátrá po tom někdo? odmítnou mi na stavebním úřadě povolení k instalaci markýzy na balkón, protože jsem nenahlásil svojí koupelnovou modlitebnu Aštara Šarana?
přemýšlel jsem, že té dámě napíšu konstruktivní mail. přemýšlel jsem, že jí pošlu hodně sprostý mail. ale to nejhorší, co jí můžu udělat, je archivovat ji pro budoucnost, zaznamenat její prostořekost a nechat ji jako odkaz pokolením budoucím. a tak si článek pečlivě schovávám do šanonu, bude zde čekat na vhodnou příležitost. čtenáři by to ovšem nemělo zabránit v nějaké nepřizpůsobivé reakci na mail té paní, jež se nebála vstoupit do střetů Politiky, střetů epochálních, ba i civilizačních rozměrů.

..a večer jsem se ještě dočetl, kterak další z ministrů-tělocvikářů-bachařů mládeže a sportu (a toho ostatního) ustoupil nátlaku fašistů, kurev a sviní a stornoval záštitu islámské osvěty na gymnáziích. byv zamyšlen a rozhořčen v chůzi, nedával jsem jako obvykle pozor a na šnečí stezce, přes kterou je třeba dostat se do roboty a z ní, jednoho rozšlápl. a aby netrpěl, raději jsem na něj ještě dupnul. a aby netrpěl ještě více, dupnul jsem na něj ještě několikrát a nakonec ho ještě rozmázl podrážkou, aby už se nesvíjel v agónii. a spatřiv zbytečnou oběť šneka, který za nic nemohl a který by neumřel, kdybych si o té nehoráznosti nepřečetl a nešel rozčilený, ale obezřetný jako vždy, a vida brutalitu, které jsem se následkem všech těchto okolností dopustil, jsem proklel tuhle hnusnou západoslovanskou hordu jednou provždy a vyhlásil jí otevřenou válku. odnynějška zde.

neděle 3. února 2013

Encyclopaedia americana: nový prostor (americké město II)

v baráčku, který nese nabubřelý název Kanadské centrum architektury, ale jehož expozice čítají mizerných 5 místností, jsem narazil i na sbírku fotek místního kutilství. nekonečné a uniformní řady nízkých westernových domečků, z nichž každý má svůj nekonečně titěrný a uniformní zadní dvorek, skýtají nekonečný potenciál k prznění.

kdepak! kutilství v architektuře neni český specifikum, perverznosti, jaký lze vidět na cestě z prahy do hostivic a dál - třeba přístavby pater do sedlový střechy, až z domu zbyde krychle; dostavování dalších traktů; bizarní materiály, ze kterejch se stavěj garáže; polystyren nivelizující ornament fasády; atp - maj svůj podezřelý protějšek v kutilství severních američanů.

tak především z každýho balkónku a patra musí vést točitý požární schodiště; předsíň se dá nastavit přitlučením další místnosti na fasádu - a to v podstatě v jakymkoliv patře; má-li střecha garáže příliš malou plochu pro barbecue pergolu, můžeme tuto nechat v ladném zubu přečuhovat třeba o půl metru; atp.

míra diletantství a absence smyslu pro proporce je fascinující. jako by do prázdného a renesančními architekty narýsovaného města přišla banda němých divochů a přetloukla si ho ke svým potřebám. (Moorova Utopie - sídliště více méně unifikovaných paneláčků - převedená z papíru do praxe: na travnatých plochách a zcela mimo trasy chodníků se objevují vyšlapané cestičky; balkony hyzdí pověšené prádlo a satelity.) Velký Developer nechal v ulicích 1-16e Avenue vystavět lajny řadových domků, aby byly tyto přetlučeny k obrazu jejich nájemců.

ne, to nemůže být všechno. Od starověku kultivovaná a klučená evropská půda je protkána sítí mezí, brázd a remízků, jejichž názvy pamatují středověk, je podkopaná trubkami, kanály a dráty vysokého napětí. evropská půda je mocná a zkrocená struktura, která už předem definuje civilizace, které by na ní chtěly stavět. Evropa je rámec možného, je gramatikou. Evropani nejdřív stavěli megality, aby rituálně zkrotili prostor, ve kterém by pak mohli žít chránění od chaosu. Jiné plémě Evropanů muselo v každém kusu divočiny, který vyrvalo barabrům z rukou, postavit agoru, lázně, posádku a bazar. Taková byla jeho cesta řádu. My všichni jsme jejich potomci, snažíme se kolíkovat prostor za hranicemi prostoru samotného, protože až díky takovému nezjevenému řádu prostor jako takový vzniká. Do prostoru je lze vstoupit až tehdy, kdy jsme ho symbolicky a rituálně určili, a tím i ochočili. Dnešní zasíťovaná evropská krajina, popsaná regulemi rozvodu elektrického vedení, hygienickými normami, územními plány a stavebními povoleními, je dlouhým stínem prvního megalitu.

ohavné americké suburbie pučí z chaosu, zvětšují se a praskají a na jejich místě se stloukají nové stavby. každá věc se tak nějak kejve a hejbe, je nakřivo a přečuhuje. všechno je volšový a provizorní, protože všechno lze nakonec přibít jinak; popřípadě strhnout. v americe bylo první strhnutý sídliště na světě (jaká ironie, další stavbu téhož architekta strhla Al-Kaida) - domy padají a z jejich trosek rostou další a mezi tím vším se pohybují lidé jako brouci a přelézají úzké uličky a překližky, přepážky, vestibuly a slepé ulice, které ještě předvčírem někam vedly. adaptují si své město a to si adaptuje je.

město, to je myšlenkový stav. je nezbytné, aby se člověk nejdřív srovnal s městem. nejde mi to.