Paradise Lost, Phrenology Revised

 

objeveno v Muzeu člověka, za 72e. Až si tohle koupim, všechny si vás přečtu. všechny!

Hypostaze šesté nejvyšší inteligence, jejímuž poznání brání archont jménem Ježíš

S velkou slávou jsme vítali vznik regulačního úřadu a plánu pro naše m. hl. m. a opravdu, listovat např. manuálem tvorby veřejných prostranství, který mi svým soupisem všech existujících městských detailů, skulin, hrbolků, sloupků a proluk a návrhem jejich správy konečně dává pochopit, proč se města na západ od Rýna a na jih od Alp jeví už na první pohled líbeznější a na jaké podprahové úrovni jejich malebnost vzniká; nebo procházet strategickými plány pro rozvoj výstaviště nebo pražských břehů věru vlívá optimismus do žil a zároveň zbavuje oné bizarní a dnes tak rozšířené potřeby jít do politiky a udělat věci pořádně : konečně projetky, které byly udělané tak poctivě, že jejich východiskům kolikrát ani nerozumím, protože se jedná o práci znalců a ne diletantů - a tak to má být, já totiž taky nikdy nebudu psát tak, aby kdejakej občan m. hl. m. pochopil hermeneutiku dějinného vědomí v několika stručných a zábavných větách, jako to umí národní popularizátoři Václav Cílek a Stanislav Komárek - budiž jejich fyzické pomníky důmyslné jako jejich myšlenkový odkaz!

Ovšem jedna věc je odbornost a druhá její iluze, její průnik s ezoterikou. A tak jsem se nakonec proklikal k metropolitnímu plánu m. hl. m. Po poslechnutí celé přednášky jsem s hrůzou zjistil, že co jsem považoval za nablblé propagační video (viz výše), představuje ve skutečnosti manifest. Monáda, diáda a triáda, pleroma a elysejská pole, kabala a numerologie, hurá do plánování!

Celý plánování metropolitního plánu m. hl. m. dostal pod palec Roman Koucký, zasloužilý projektant dopravních staveb, jmenovitě mostů přes řeky a - plzeňák. Kouckýho argumentace je odzbrojující : na prvním místě svého proslovu uvádí dopravní stavby, ne proto že by byly nejdůležitější, ale že představují neblahé dědictví modernistického plánování, které je třeba smést ze stolu, abychom se mohli bavit dál. to je milé, jenže jeho řešení neplánuje ono dědictví překonat, ale naplnit : okruh musíme dostavit tak, jak je naplánovaný (od 70. let minulého tisíciletí), protože... protože jinak ho nikdy nedostavíme a nebudeme se moct zabývat dalšíma věcma. aha, takže základna dálnic určuje nadstavbu parčíků, kultury a náboženství.

Koucký zároveň bez dalšího vysvětlování tvrdí, že okruh musí vést co nejblíže m. hl. m., jinak obyvatelům m. hl. m. nebude sloužit - a důrazně ukazuje na nevelký úsek jižního obchvatu, který vede katastrálně mimo území m. hl. m. a který občané m. hl. m. prý nevyužívají - asi proto, že vede katastrálně už mimo m. hl. m. jak důležitou roli pro Kouckýho hrajou formální nahodilosti a ornamentální balast všeho druhu jsem se měl ovšem ještě dozvědět.

tímto apelem samozřejmě Koucký lobuje za dostavbu severního obchvatu Suchdolem - jehož přemostění Vltavy zasloužilý projektant dopravních staveb přes vodu sám návrhl. občanský odpor obyvatel Suchdolu, Troje, ale i mč m. hl. m. 6 a 8, natož jeho motivace, ho jako správného plánovače netrápí. architektury se totiž politický ani etický diskurz netýká.

Koucký ovšem postupem přednášky přitvrzuje : pro potřeby manuálu tvorby veřejných prostranství potřebovali změřit průměrné šířky ulic m. hl. m. ukázalo se, že jejich posloupnost odpovídá fibonačiho posloupnosti. "bystřejší z vás si všimli, že ta řada odpovídá fibonačiho posloupnosti, takže jsme to tak nechali" - takovýhlema argumentama se tedy tvoří regulace m. hl. m.

celý postup definice účelových, odpočinkových a dalších prostorů města připoímá víceméně kabalu. určí se svévolná a nahodilá kritéria, ty se nechaj projít statistickými a projekčními programy a promítnou se na půdorys m. hl. m. : dojem to budí vskutku kubofuturistický, ale víc než scientismus to není. bohužel má takový postup ale reálné dopady, třeba při určování výškových limitů. Koucký a spol. zde postupovali následovně : určili kvadranty o šíři jednoho kilometru a spočítali jejich průměrnou výšku - nevyšlo jim nic. tak vzali stometrové kvadranty, výšku nejvyšších bodů a nejnižších, ty zprůměrovali a čtvereček obarvili tmavším či světlejším odstínem šedi v závislosti na mediánu - fakt, že Koucký pochopil tak důmyslný aspekt základoškolské statistiky nesměl Mistr opomenout zmínit udivenému publiku, které čekalo, až za smradu kadidel a oslnivé záře ohňostrojů vytáhne z klobouku další záhadně dedukovaný závěr pro městskou regulaci.

Koucký potom ukazuje různé bokorysy m. hl. m., kde šedivé čtverečky ilustrují průměrnou výšku budov - graficky z toho leze nepřehledná a nicneříkající sračka. navíc se ukazuje, že čtverečky překrývají místní dominanty (jako třeba středověkou katolickou katedrálu pojmenovanou po dětském světci) - takže protože tahle kvazi-scientistní metoda zase ukazuje hovno, musí se Koucký opět uchýlit k ezoterii. proto zapojuje obor jménem vedutologie, která se zabývá hledáním toho bodu v prostoru, jenž tvoří středisko našeho horizontu. ovšem v zákeřné jazykové hříčce Koucký není schopen onoho přechodu od hermetiky k hermeneutice. vedutologie nám tedy ukazuje červené puntíky vedut v záplavě šedivých čtverečků výškových průměrů. z toho neomylně vyvozuje, že na Pankráci a od Holešovic do Vysočan by se měly stavit mrakodrapy. óóó, jaké zjevení ti ukázalo tuto moudrost v záplavě šedivých čtverečků, Romane Koucký! Mistr sice po vzoru všech regionálních provinčních postmodernistů nesnáší modernismus reprezentovaný Aténskou chartou, ale její odkaz beze zbytku naplňuje svým nadšením pro dálnice a mrakodrapy. (pro mrakodrapy, které začali Američané stavit ve svých stepních městech, aby se z nekonečného prostoru nepomátli a aby získali pevný bod ve světě. tyto mrakodrapy se mají v m. hl. m. stavit na kopcích a v údolích.)

vedutologie, fibonačiho posloupnost, monády, dryády a najády, vidím město pod hvězdami, které v konjukci s Jupiterem nevěstí nic dobrého!

celé Kouckého počínání má ale ještě jeden nechutný aspekt. tím, jak ve své velké vizi Architektury ignoruje mrzké a mravenčí běsnění starousedlíků a rezidentů se z Kouckého stává Speer současnosti. novodobý Speer se pro svou vizi města budoucnosti nerozpakuje pracovat s mocnými dnešních dnů, nevádí mu fakt, že jeho stavby vznikají díky korupci a že jsou z definice antidemokratické. on má přeci Vizi. zasloužilému žákovi Šrámkové Pleskotovi taky nevadí stavit korupční radnici na Palmovce za miliardu. Koucký nelobuje jenom za korupční projekt severního obchvatu Suchdolem, neobhajuje jenom pomník korupce tunel Blanka, který by v otevřené společnosti nemohl ani vzniknout, protože jeho projekt je nejen neracionální, ale i neetický - svojí tajuplnou metodou, které rozumí jenom on, se snaží odstřihnout architekturu od politicko-etického diskurzu tak vůbec. ovšem architektura vždy byla především dílem společenským - diskuze o architektuře a urbanismu je přesně tím momentem, kde má stále smysl zůstávat politicky angažovaný.

Wikipedia on Husler

Edmund Husserl
Narození	8. dubna 1859 Prostějov  Rakouské císařství
Úmrtí	27. dubna 1938 (ve věku 79 let) Freiburg im Breisgau, Bádensko-Württembersko   Nacistické Německo
Povolání	filosof
Website	husserl.net

Výlet do hrodné roudy

Zbytečně obrovská očekávání - zlatá Evropa, kde se pivo prodává i ve večerkách (dokonce i po jedenáctý! - zkurvenej Québek to v pozdějších hodinách zakázal, grr, c´est la loi, monsieur, ty běž taky doprdele viď) a hospody nezavíraj ve 2 ráno. kde nejsou ty přehnaně asertivní americký držky a čtvercový městský dystopie. kde mám kamarády a oblíbený lokály. dychtivé očekávání prastarého města, ve kterém povrchní turista zahlédne jenom památky a chlast, zatímco my, jeho děti, známe všechna skrytá zákoutí, víme, kam jít při každém našem rozmaru, kam se schovat v dešti, kam utéct před světem a kudy se do světa triumfálně vrátit.

v letadle domácí aerolinky nám stevardi s rakousko-uherskou pedantičností do zblbnutí opakují bezpečnostní předpisy - a co je horší, vynucují po nás jejich dodržování! třetinu hodinového letu tak trávíme studováním nouzových východů a záchranných vest. drtivý dopad na Václav Havel internešjonl érport prág - na uvítanou hraje Smetanova Vltava. polil mě studený pot, když se mi při odchodu snažili vecpat tuzemské noviny.

scénář, kdy v severoamerické módě triumfálně vstupuju do haly příletů s přezíravostí kosmopolity vracejícího se do rodné vsi, se nakonec nekoná. bratr přijíždí se zpožděním a nemůže mě několik desítek minut najít. do města se posouváme po Evropské třídě. cesta trvá nekonečně dlouho, neb je zácpa způosbená desítkou rozkopaných úseků. míjíme staveniště nejmodernějšího městského okruhu v Evropě, který bude celé další století sloužit jako náhrobní památník svojí doby. přes den mi nejde usnout, bolí mě oči a stresuje množství věcí, které musím a zároveň nemůžu stihnout.

navracení se ke kořenům, večeře s rodiči. otec s kolegou z práce blahosklonně přecházejí moje nedobré dojmy z amerického kapitalismu, nezažil sem totáč a k tomu všemu jsem vegetarián. nechápu, že jsem navštívil nejlepší z možných světů. "na toho Nečase to je mediální kampaň, někdo si objednal předčasný volby" atp. (ta opravdu největší škoda, kterou komouši napáchali, není totiž to, že nejsme dost bohatý, jak si všichni myslej, ale to, že zdiskreditovali levicový myšlení.)
navracení se ke kořenům, chlastání s kamarády. jejich totožné životy, stereotyp a rutinní problémy. život tu zatím běžel nerušeně beze mě a vypadal by stejně, ať už bych tu byl nebo ne. a tenhle život se mi z dálky zdál tak drahocenný a jedinečný, a teď ho tu vidím a je banální, nudný a všední, stejně jako moje americká banální všední nuda.

zpáteční let. nejsem a ani jsem nikdy nebyl cizincem, ale už zase nepatřím ani sem. ve světové severní Americe, tam, kde je Doba, Svět, Události a Dění, ale ve skutečnosti jen provinční buranství a obscénní zahleděnost sama do sebe, která si neustále namlouvá, jak neni světová, žádnou slávu, žádný Smysl nenajdu, žádný pocit z toho, že žiju ten nejlepší život ze všech možných nezískám. nepomůžou mi k tomu ani jejich peníze, ani jejich nabubřelé a na odiv dáváné zdání vlastní světovosti. pche, myslel jsem, že najdu ten nejvyšší vrcholek, nejtemější hlubinu. tu nejlepší školu, ve které konečně uhodili hřebíek na hlavičku a prolomili staleté filosofické aporie, ale jsou tu jenom semináře typu "bydlení v kanadě po 2. světové válce" nebo "gender, identita a přistěhovalectví" (zatimco v Paříži to bude "francouzská intelektualita po 2. světové válce" a v Německu "vybrané problémy heideggerovské fenomenologie"). největší výběr toppingů na hamburgery a největší menu bubble teas nejsou příznaky tý největší světovosti, jakkoli by si jejich místní konzumenti mohli myslet, že když si jinde nemůžou vybírat mezi gelatem, ice cream nebo frozen yogurt, popřípadě mezi old-fashioned dijon, real horseradish dijon, real ancho maple chipotle nebo zucchini relish, tak sou v nějaký zaostalý provinční východní buranský prdeli. provinční burani sou tu ale oni, když si myslej že jim to jejich provinční mý svý tvý naše lokální místní naservírujou všude na světě. říká se tomu autismus a omezenost. a tak raděj zůstaňte doma a dejte si ve svym oblíbenym BBQ shopu, est. 1975, ty vaše žebírka s šéfovym džalapeňo dipem, kterej v žádnym jinym krámu nikde jinde na světě nedělaj, což je ve vašich očích známkou toho, že svět je u vás.

ne, tenhle svět, kde se musí přitakávat tomu nejvíc obyčejnýmu a nejvíc banálnímu, kde se lidi obelhávaj, že to, co je nejvšednější a nejprovinčnější, představuje ve skutečnosti něco světovýho a mimořádnýho ("world famous BBQ!" "worldwide known country singers!"), aby se z toho nezbláznili a aby věcem dali smysl - tak tenhle svět neni pro mě. budu muset přitakat tý svý provincii a její všednosti a rutině a banalitě a obyčejnosti, protože ve skutečnosti se nidke na světě žádnej Svět nenachází, žádný Momenty, Okamžiky ani Události neexistujou, je jen to místní lokální a chvilkový. i já budu jednou muset přitakat tý svý provincii a prohlásit ji svým Světem, ne v nějakym mocnym prometheovskym postmodernim gestu demiurga, ale zcela rezignovaně. jednou. a pak, za pár let, až zplodím škodu octavii a na leasing si koupím děti, prohlásím, že žiju z nejlepších možných životů. a budu si myslet, že to je pravda. jednou.

Encyclopaedia Americana: Niagara [naɪˈæɡrə]

Pyramidy, velká čínská zeď, eiffelovka a niagára. a mona lisa. to všechno vidět a v klidu umřít. turista přijíždí k niagaře, hltá ji pohledem a celý zaznamenáníhodný moment zaznamenává foťákem.

niagáry se de pohledem nabažit za půl hodiny, ale taky nikdy. je lze se chránit foťákem nebo dalekohledem, tvářit se jakože nic, jakože vlastně o nic nejde, dá se uhýbat pohledem, anebo taky vstoupit pohledem do vody a být uhranutý, padat s vodou až do pekla. kdo s démony nechce obcovat, toho vodopád rychle omrzí, ve skutečnosti je totiž mnohem menší než v televizi, menší a užší a s nepřehledným okolím (jako vždy: absence Události a Pointy - kračíme po zapadlé ulici podél údolí, po zapadlé ulici plné nudných a typických amerických domů, abychom zjistili, že jsme se celou dobu epicky blížili k vodopádu - musíme ale ještě podejít dálniční most vedoucí k hranicím země Otců-zakladatelů a obejít oprýskanou rozhlednu ze 60. let - až u pavilonu suvenýrů mimochodem zjišťujeme, že lepší už vyhlídka nebude). kdepak, niagara je nudná jako celá pozemská příroda a žádnou extázi nepřivodí; nesvítí jako lesy na pandoře a ani superman tudy nelítá. takovou nudu, jakou poskytuje pozemská příroda, je nakonec třeba vylepšit, stimulovat, vydráždit a excitovat, doplnit a ozdobit. proto se tu postaví shopping mall, několik kasín, hotely ve tvaru mrakodrapů (s pavilonem suvenýrů je spojuje stylizovaný můstek přes silnici a lanovka!), zoo, aqua park a mnoho dalších kratochvílí pro antropologicky nestvůrně se chovající kmen turistů. takové prázdno a zklamání, jaké nám vodopád přivodil, může zachránit jen nátěr ještě otřesnější nudy atrakcí a turistických destinací - v noci se vodní stěna nasvětluje, aby byla alespoň tak reálná, jako 3D svítící džungle pandory. nakonec, povrch této země je těhotný kasíny, theme parky a hotely, tobogány a lanovkami, insektárii a biggest retail shopy - stačí jen záminka! třeba protržená plodová voda vodopádu.

cestou k vodopádu povážlivě klesá teplota, nebe se zatahuje mlžným potahem a viditelnost klesá. jak sestupujeme výtahem k patě vodopádu, začíná mrznout, sestupujeme až k zamrzlému jezeru, společně s apatyckými turisty a jako jedni z apatyckých turistů. lhostejných. bez zájmu a s potřebou dráždidel. a atrakcí. a jiných pomůcek,

protože už nic necítíme, nic nás nepřekvapí a neosloví,

nic námi nepohne a neotevře nás,

hledíme do vodního kotouče,

mrzneme na dně tohoto ledového sedla
a z vodní tříště duje vítr,

vítr z této Dvojice vodopádů,

z tý parodie,

z toho výsměchu

hledíme do zamrzlého jezera jako do zrcadla

a slyšíme rej čarodejnic a smích démonů

a když odcházíme od vodopádu, už není jasný den, ale prší, prší, protože jsme zhřešili, protože jsme přišli jakoby nic a jakoby nic odcházíme, od toho démona, ke kterému měli bázeň už indiáni a hrůzou se k tomuto maelstromu, k tomu konci světa ani nepřibližovali a svědky onoho démona raději v noci a potají vraždili a jejich svázané mrtvoly kdesi zapomínali.

Encyclopaedia Americana: Hard working

tak vedle nás zkrachovalo BBQ, neb jeho majitel prý nebyl dost hard working. náš majitel odprodal frenčíz svýho upocenýho fast foodu za 200 tisíc partnerovi, který záhy na to zkrachoval a nyní prosperující pobočku musel bossovi odprodat za mizerných 50 k. prý nebyl dost hard working a snad i bral drogy. kdo totiž neni dost hard working, bere drogy. hard working je jediný způsob, jak být tady na pozemském světě odměněn, hard working je protikladem wellfare-state, který spočívá ve flákání se a v braní drog. hard working je projevem boží přízně ve světě, ve kterém se už nechodí do nebe, ale lítá na maledivy nebo na londýnskou olympijádu.

hard working znamená pracovat dvanáctky a být svolný k přesčasu kdykoliv a kdekoliv. hard working znamená 6 ale i 7 pracovních dní v týdnu po dobu několika let i desetiletí. hard working nás odměňuje zvoněním penízků a úspěchem, společenskou prestiží a luxusem. zapomeň že máš holku nebo rodinu nebo koníčky nebo osobní život, teď budeš tvrdě pracovat a žít pro tadyten náš zkurvenej kiosek, making business, budeš mít ke svý minimum wage nějaký tips, to ti bude odměnou - a hlavně musíš bejt hard working, protože když seš enough hard working, otevřeš si jednoho dne třeba vlastní kiosek a budeš v balíku (a nebo taky budeš tvrdě umejvat nádobí do konce života, jenže to do našeho hard working narativu nepatří). luxus pro každého kdo je hard working, ty ostatní chudáci nebyli dost hard working a tak si jedině zasloužej bídu a náš despekt. my manažeři a právníci sme byli enough hard working, zatimco manuální lůza se fláká a bere drogy a neni enough hard working, jen si dělaj těch svejch šest dvanáctek v tejdnu a to i v těhotenství, ne, tenhleten třídní póvl neni dost hard working jako my, manažeři a právníci a doktoři, co sme tvrdě studovali a teď tvrdě splácíme naše školný a narodili sme se v lepších a bohatejch rodinách, který nebyly imigrantský, ale naopak už tu sou několik generací a proto rozhodně nemaj lepší výchozí podmínky než ta imigrantská dělnická lůza, ne, všeho se dopídili vlastním hard working, jinak to ani být nemůže, protože takový jmění, to si mohli záskat jedině dostatečně tvrdym hard working.

ale tak přece jen chceme tomu světu pomoct a udělat nějakej ten dobrej skutek pro obecnou spravedlnost, tak uspořádáme benefiční raut, kde se 80% peněz prožere a prosvítí a zbytek pude támhle malýmu akimovi na hajzlpapír k cholerickýmu průjmu (+ firemní hrnek; boss ví jak se propagovat!); a nafotíme se u toho v našich gala špercích a hadrech a dáme to do místních plátků, jaká jsme místní hard working smetánka, a přitom tak milosrdná, tak milosrdná že by nám každej měl bejt vděčnej za to jak sme hard working, a proto se všude musíme připomínat: každej sál, každej drn s kytkama, každej pokoj v nemocnici, každej foyer v divadle se musí jmenovat po jednom z nás, mecenášů a donátorů a lidumilů, musíte si bejt pořád vědomý naší milosrdnosti, vy dělnická lůzo, naší milosrdnosti, bez který byste žádnou kulturu ani vzdělání ani zdraví neměli, musíte se nám pořád vděčně klanět a lízat nám z ruky tyhlety drobky jako psi, pořád si bejt vědomý, jak ste nám za všechno vděčný, naší tvrdý práci a našemu milosrdenství.

a tak vyšlem angelinu a její dva prsy do unicef, což je takovej větší večírek pro lidi s těma vůbec nejdražšíma šperkama a nejnarvanějšíma kárama, co se budou ukazovat v africe a v asii a všude kde bylo zemětřesení a kde sou v prdeli, protože asi nejsou enough hard working, a budou si tam adoptovat děti a vozit je do tý naší hard working země zaslíbený penězům a investičním příležitostem, unesco, tadyta kratochvíle pro ty nejvíc hard working a nejvíc za vodou z nás, unicef a podobný charitativní koníčky pro filantropy, který kdyby to mysleli aspoň za nehet vážně, tak by přece museli začít volit socialisty, anebo spíš rovnou komunisty a přestat jezdit arabskou ropou a používat v číně vyrobený výrobky a obchodovat s africkejma nerostnejma surovinama a všelijak jinak přestat těžit z vykořisťování třetího světa, museli by přestat nutit svý zaměstnance k přesčasům a k zapření svýho osobního života a přestat je vydírat hard workingem a ztrátou práce a životního statusu, přestat se k nim chovat jako k otrokům, tyhlety hard working majitelé kiosků a manažeři, který zbohazli na hard working ždímání a znásilňování svejch podřízenejch, který snad ani nemaj volební právo, protože nemaj tolik peněz co oni, naši hard working nadřízení, kterejm sme na každym kroku vděčný za to, že nám uspořádali charitativní koncert, kde se dává zadarmo polívka a zadarmo panák sirupu proti kašli (konec zimy je zrádný!), obdivujeme je jakejch maj peněz a jaký sou to lidunilové, tyhlety nelidové a necitové, co svoje paláce postavili z načich svalů a jejichž SUVčka pohání náš pot.

kde sou teď ty hrdinský užitečný idioti a advokáti kapitalismu, kde seš romane jochu a petře nečasi a miltone friedmane a vy další jim podobný, zkoušeli ste si někdy zbavit se vašeho kulturního a sociálního statusu a jako anonymní imigrantská nula začínat svůj hard working americkej sen tady v tý úžasný zemi otců-zakladatelů? umejvali ste nádobí dost hard? vynášeli ste odpadky dost hard? zapoměli ste na vaší rodinu dost hard? a jak je možný že ste pořád ty stejný nuly jako když ste sem přišli, akorátže starý, plný zášti a servilního vděku k vašim pánům za každej drobek co jim upadne od stolu? že by se ta vaše pohádka o tvrdý práci někde pokazila?