Otázka priorit

nemůžu pochopit, že za tímhle chorálem

i za tímhle

stojí jeden a tentýž skladatel. hmpfhm!

když už jsem u toho, nedávno sem na FB narazil na následující status (podobných budou myriády):

"Volejte sláva a tři dny se radujte! Gribin poprvé pekl. Bylo to peklo, ale dílo se zdařilo. Po 100letech jsem dostala k Valentýnu dárek, naprosto boží a to origo Disney Pocahontas barbie z Disney store! Fuck yeah💜 byla jsem pozvána na erotickej oběd 😄 a nejlepší véču do T.G. fakin I. Fridays. Já mám dop***le takovou kliku. Děkuju! ,,I'll allways be the one that runs up to protect you, cause I know if I was down you'd come and do the same" ❤ "

chacha, to ani nemá cenu rozpitvávat, pěkný žebříček priorit, no, jak si taky někdo může představovat štěstí nebo perfektní den. já si dal třeba dneska večeři už na oběd, pak šel na přednášku Didi-Hubermana, kterej vyprávěl filozofický vtipy o korespondenci Bataille Kojévovi (smála se celá aula, i já) a kde sem zase asi čtvrtinu proklimbal a nakonec sem vyrazil na chorály - tam jsem objevil první výše zmíněný. a teď po půlnoci si nečtu, jak bych měl, ale píšu tenhle text. taky dobrá práce!

***

no co. jako správný voayeur jsem se pustil do rešerše a mezi stalkerem a antropologem (ale jakej je v tom koneckonců rozdíl) si profil tý káči pořádně prolustroval - a jejího dop***le takovou kliku přítele sem projel taky. rebelka, drsňačka a - modelka (na hranici softporna). nejspíš taková ta výjezdní hosteska. motto: you hate me or you love me. samozřejmě, nothing in between, v dnešní narcistní době se charakter nevyjednává, člověk si stojí za tim jakej je čůrák, nemá svědomí ani pochybnosti, buď mě přijmeš takovou, jaká sem, anebo fuck you.
její přítel, to mi přišlo vtipný, svou slečnu všude možně propaguje (poprvý sem se na její profil proklikl z čsfd, abych pravdu řekl, kde jí její doprdele kurva takovou kliku přítel propagoval - a na jejím profilu na mě jako první vykoukly polonahý fotky a videa.) její přítel - anebo raději říkejme partner - propaguje kozy a svlíkání svojí holky. výstavní kus. asi jako nejnovější iPhone nebo iPod nebo nový Vansky nebo auto nebo motorka. konzumací spolu ti dva slaví konzumní svátek a jako produkty ke konzumaci se taky navzájem nazírají - v éře hipstrů je identita především dalším z řady produktů, to není novinka. neni to poprvý co narážím na mladíky, co se chlubí svýma přítelkyněma pornoherečkama (!!), v tomhle případě teda jen softmodelkou. tohle podle mě není libertinství, je to vystavování trofejí - sami sobě značkovým zbožím.
a profil doprdele kurva hovno kliku přítele nepřekvapil: posilovny, lopaťáckej NY hard core, kroucení hlavou nad vměšováním se do "tisícileté tradiční kultury" Číny ("maj to prostě jinak") a oslavování vojáků v (českých!) ulicích - prý si přijde bezpečněji. svalovec, který se cítí v bezpečí až díky automatickým pistolím, jak nepřekvapivé!

střež se smrtelníče abych nezavítal na tvůj profil!

S Italem v kuchyni

nevím co ho k nám na patro zavlálo, ale dneska jsme nad sporáky ve společné kuchyni mlčky vařili já a ten Ital. všiml jsem si ho už dřív - nevšimnout si ho nedalo. je pohledný a má pěstěné, dobře udržované kaštanové dready. mluví skvěle francouzsky a bohužel to není jen tím, že jeho rodilý jazyk je románský - zaslechl jsem ho totiž mluvit i dobrou angličtinou. jindy jsem ho viděl v areálu kampusu, jak hraje s kumpány fotbal. mým jediným sportem tady je facebook.

chtěl jsem si zrovna odskočit z kuchyně a střetli jsme se ve dveřích, ze slušnosti jsme čekali, než ten druhý projde jako první. vybídl mě slovy "tak jdi", zatímco já jako vždy při zdravení a loučení zazmatkoval a odpověděl jsem "tady máš" (v originále to jako takovej průser nezní: "vas-y" a "voilá"). nakonec prošel první on.

 

na uvítacím večírku s úspěchem bavil hlouček tří nejhezčích holek, dokonce i tu netýkavou a pěknou ukrajinskou blondýnu.

vařil jsem v teplácích, rozervaném tričku a papučích. on přišel v kotníkových kožených botách, takových, po jakých jsem se tu v obchodech marně sháněl! a měl brýle. normálně brýle nenosí, takže si musí každé ráno dávat práci s čočkama, kdežto ty moje odpočívaj v láku od doby mého příjezdu a po městě chodím rezignovaně v brýlích.

zatímco já jsem se snažil polívkovou lžící na pánvi otáčet čtvrt kila nakrájených brambor, abych zplodil pomfrity, on na pánvi nechal vadnou čerstvý špenát a vedle na své zpracování čekala propraná cizrna. na olejovém oleji jsme smažili oba. ten můj byl skoro prázdný, z lidlu a v pet lahvi. toho jeho také zbývalo jenom na dně, ale v originální skleněné lahvi.

umyl jsem po sobě nádobí, popřál mu dobrou chuť (jeho odpovědi jsem nerozuměl, určitě to bylo něco trefného!) a odebral se spást svojí porci do pokoje. protože za krátký čas odjíždím, předsevzal jsem si s touto večeří dojíst pixlu majonézy až do dna.

Dnes v novinách

Rodiny jsou v názorech zajedno, ukázal průzkum. Uprchlíků je tu moc, tvrdí

doprovozeno touto ilustrační fotkou:

Většina lidí si přitom myslí, že přistěhovalců u nás žije příliš. “Zhruba polovina respondentů s výrokem zcela nebo spíše souhlasila."

Encyclopaedia Americana: Tloušťka

sytý hladovému nevěří - a nenasytnému už vůbec ne.

tlusťoši a tlusťošky si chodí pro další a další dávky fountain drinks, přidávají si porce i chody a - což je ze všeho nejperverznější - vykládají si, co komu chutná a kde co vaří nejlíp. může těmto tvorům vůbec něco skutečně chutnat? mají vlastně ještě nějaké chutě?

nový lidský druh

stehna velikosti mého těla, nový orgán pod pupíkem ve tvaru močového měchýře; prsa rozlitá pod pas; celulitida na pažích a tváře tonoucí v tekutém písku hlavy. instalovaní, zapuštění ve svých invalidních čtyřkolkách se proplétají na chodnících. někdy se už ani neproplétají, prostě maj nohu na plynu a troubí; anebo zápasí s auty na silnicích. (čtyřkolky se vyrábí s nosičem na nákupy mezi řidítkama - obézní při jízdě připomínají oslíka jdoucího za mrkví; a jednou se jeden takový pán zastavil před naším bariérovým krámem - musel přesvědčit kolemjdoucího, ať mu k nám jde koupit wafli, a mezitím tento okolený kentaur vyčkával s puštěnýma blinkrama na chodníku.)

jídlo bylo lahodné a splnilo všechny mé požadavky po umění: rozšířilo mojí lidskou zkušenost světa, ukázalo mi dosud neznámé možnosti vlastního těla, otevřelo nové estetické horizonty; chtělo se mi smát a posléze brečet. a po tomto vyčerpávajícím zážitku chci jen meditovat, cítit ztrácející se vzpomínku na Indii nebo Ukrajinu nebo Mexiko na jazyku. jsem slabý a chci být držen za ruku.

míra. každé další sousto by přivodilo nevolnost, zkazilo rytmus, rozbilo proporčnost formy a přivodilo vpád amorfního chaosu. a proč si nezajít ještě na dezertní wafli? nebo na svačinový sendvič? a kam pak, na suši? a po cestě si dát hot dog nebo kousek pizzy? a hned na to zajít na večeři? a dát

si boršč, draniki a karbanátek,

pirohy zelí a kiš. a samozy,

pakory, alupatry,

lassy, tikku a mirch. no a taky

tortillas y quesadillas a pak

fish and chips and eggs and ham

burgr hned co dojím poutine.

a co pak a kam pak!

řasy zelí knedlík sója

hořčice a marmeláda

curry roti schwarmu hned

pudink k dezertu, štrůdl a gelato

a sýry k zákrmu-předkrmu

degustiv-aperitiv

camembert na chlebu, camembert v salátu

s kuřetem zálivkou, džemem a cibulkou,

polívka hlavní chod dezert a zákrm-

předkrm, degustiv-aperitiv

brie na chlebu a brie v sendviči

se šunkou salámem okurkou a dezertem a na svačinu na kávu na koblihu nakoupit do krámu na tržiště na farmer´s markets do diskontu ve večerce chipsy a salsu a kokakolu na snídani na přesnídávku do práce při práci před prací po práci zobnout tu a tam a ochutnat a sytý dorazit na oběd a přesto se nažrat a při čaji o páté myslet už na večeři jejíž zbytky pudou na snídani k toastu který děláme i na svačinu na svátek na vánoce na velikonoce tak co si dneska dáme?

amorfní druh améb posunujících se beze smyslu po městské mřížce, jež smyslu beztak brání. odkudkoliv kamkoliv a stále nikam. bez zájmů a bez koníčků, bez pravdy a beze lži, nenasytné, neukojitelné pokolení ve stavu permanentního zrodu-přerodu svého těla. narazit tak jednou na pevný bod, aby mohli opět zhubnout do lidských měřítek.

Výlet do hrodné roudy

Zbytečně obrovská očekávání - zlatá Evropa, kde se pivo prodává i ve večerkách (dokonce i po jedenáctý! - zkurvenej Québek to v pozdějších hodinách zakázal, grr, c´est la loi, monsieur, ty běž taky doprdele viď) a hospody nezavíraj ve 2 ráno. kde nejsou ty přehnaně asertivní americký držky a čtvercový městský dystopie. kde mám kamarády a oblíbený lokály. dychtivé očekávání prastarého města, ve kterém povrchní turista zahlédne jenom památky a chlast, zatímco my, jeho děti, známe všechna skrytá zákoutí, víme, kam jít při každém našem rozmaru, kam se schovat v dešti, kam utéct před světem a kudy se do světa triumfálně vrátit.

v letadle domácí aerolinky nám stevardi s rakousko-uherskou pedantičností do zblbnutí opakují bezpečnostní předpisy - a co je horší, vynucují po nás jejich dodržování! třetinu hodinového letu tak trávíme studováním nouzových východů a záchranných vest. drtivý dopad na Václav Havel internešjonl érport prág - na uvítanou hraje Smetanova Vltava. polil mě studený pot, když se mi při odchodu snažili vecpat tuzemské noviny.

scénář, kdy v severoamerické módě triumfálně vstupuju do haly příletů s přezíravostí kosmopolity vracejícího se do rodné vsi, se nakonec nekoná. bratr přijíždí se zpožděním a nemůže mě několik desítek minut najít. do města se posouváme po Evropské třídě. cesta trvá nekonečně dlouho, neb je zácpa způosbená desítkou rozkopaných úseků. míjíme staveniště nejmodernějšího městského okruhu v Evropě, který bude celé další století sloužit jako náhrobní památník svojí doby. přes den mi nejde usnout, bolí mě oči a stresuje množství věcí, které musím a zároveň nemůžu stihnout.

navracení se ke kořenům, večeře s rodiči. otec s kolegou z práce blahosklonně přecházejí moje nedobré dojmy z amerického kapitalismu, nezažil sem totáč a k tomu všemu jsem vegetarián. nechápu, že jsem navštívil nejlepší z možných světů. "na toho Nečase to je mediální kampaň, někdo si objednal předčasný volby" atp. (ta opravdu největší škoda, kterou komouši napáchali, není totiž to, že nejsme dost bohatý, jak si všichni myslej, ale to, že zdiskreditovali levicový myšlení.)
navracení se ke kořenům, chlastání s kamarády. jejich totožné životy, stereotyp a rutinní problémy. život tu zatím běžel nerušeně beze mě a vypadal by stejně, ať už bych tu byl nebo ne. a tenhle život se mi z dálky zdál tak drahocenný a jedinečný, a teď ho tu vidím a je banální, nudný a všední, stejně jako moje americká banální všední nuda.

zpáteční let. nejsem a ani jsem nikdy nebyl cizincem, ale už zase nepatřím ani sem. ve světové severní Americe, tam, kde je Doba, Svět, Události a Dění, ale ve skutečnosti jen provinční buranství a obscénní zahleděnost sama do sebe, která si neustále namlouvá, jak neni světová, žádnou slávu, žádný Smysl nenajdu, žádný pocit z toho, že žiju ten nejlepší život ze všech možných nezískám. nepomůžou mi k tomu ani jejich peníze, ani jejich nabubřelé a na odiv dáváné zdání vlastní světovosti. pche, myslel jsem, že najdu ten nejvyšší vrcholek, nejtemější hlubinu. tu nejlepší školu, ve které konečně uhodili hřebíek na hlavičku a prolomili staleté filosofické aporie, ale jsou tu jenom semináře typu "bydlení v kanadě po 2. světové válce" nebo "gender, identita a přistěhovalectví" (zatimco v Paříži to bude "francouzská intelektualita po 2. světové válce" a v Německu "vybrané problémy heideggerovské fenomenologie"). největší výběr toppingů na hamburgery a největší menu bubble teas nejsou příznaky tý největší světovosti, jakkoli by si jejich místní konzumenti mohli myslet, že když si jinde nemůžou vybírat mezi gelatem, ice cream nebo frozen yogurt, popřípadě mezi old-fashioned dijon, real horseradish dijon, real ancho maple chipotle nebo zucchini relish, tak sou v nějaký zaostalý provinční východní buranský prdeli. provinční burani sou tu ale oni, když si myslej že jim to jejich provinční mý svý tvý naše lokální místní naservírujou všude na světě. říká se tomu autismus a omezenost. a tak raděj zůstaňte doma a dejte si ve svym oblíbenym BBQ shopu, est. 1975, ty vaše žebírka s šéfovym džalapeňo dipem, kterej v žádnym jinym krámu nikde jinde na světě nedělaj, což je ve vašich očích známkou toho, že svět je u vás.

ne, tenhle svět, kde se musí přitakávat tomu nejvíc obyčejnýmu a nejvíc banálnímu, kde se lidi obelhávaj, že to, co je nejvšednější a nejprovinčnější, představuje ve skutečnosti něco světovýho a mimořádnýho ("world famous BBQ!" "worldwide known country singers!"), aby se z toho nezbláznili a aby věcem dali smysl - tak tenhle svět neni pro mě. budu muset přitakat tý svý provincii a její všednosti a rutině a banalitě a obyčejnosti, protože ve skutečnosti se nidke na světě žádnej Svět nenachází, žádný Momenty, Okamžiky ani Události neexistujou, je jen to místní lokální a chvilkový. i já budu jednou muset přitakat tý svý provincii a prohlásit ji svým Světem, ne v nějakym mocnym prometheovskym postmodernim gestu demiurga, ale zcela rezignovaně. jednou. a pak, za pár let, až zplodím škodu octavii a na leasing si koupím děti, prohlásím, že žiju z nejlepších možných životů. a budu si myslet, že to je pravda. jednou.

Encyclopaedia Americana: Hard working

tak vedle nás zkrachovalo BBQ, neb jeho majitel prý nebyl dost hard working. náš majitel odprodal frenčíz svýho upocenýho fast foodu za 200 tisíc partnerovi, který záhy na to zkrachoval a nyní prosperující pobočku musel bossovi odprodat za mizerných 50 k. prý nebyl dost hard working a snad i bral drogy. kdo totiž neni dost hard working, bere drogy. hard working je jediný způsob, jak být tady na pozemském světě odměněn, hard working je protikladem wellfare-state, který spočívá ve flákání se a v braní drog. hard working je projevem boží přízně ve světě, ve kterém se už nechodí do nebe, ale lítá na maledivy nebo na londýnskou olympijádu.

hard working znamená pracovat dvanáctky a být svolný k přesčasu kdykoliv a kdekoliv. hard working znamená 6 ale i 7 pracovních dní v týdnu po dobu několika let i desetiletí. hard working nás odměňuje zvoněním penízků a úspěchem, společenskou prestiží a luxusem. zapomeň že máš holku nebo rodinu nebo koníčky nebo osobní život, teď budeš tvrdě pracovat a žít pro tadyten náš zkurvenej kiosek, making business, budeš mít ke svý minimum wage nějaký tips, to ti bude odměnou - a hlavně musíš bejt hard working, protože když seš enough hard working, otevřeš si jednoho dne třeba vlastní kiosek a budeš v balíku (a nebo taky budeš tvrdě umejvat nádobí do konce života, jenže to do našeho hard working narativu nepatří). luxus pro každého kdo je hard working, ty ostatní chudáci nebyli dost hard working a tak si jedině zasloužej bídu a náš despekt. my manažeři a právníci sme byli enough hard working, zatimco manuální lůza se fláká a bere drogy a neni enough hard working, jen si dělaj těch svejch šest dvanáctek v tejdnu a to i v těhotenství, ne, tenhleten třídní póvl neni dost hard working jako my, manažeři a právníci a doktoři, co sme tvrdě studovali a teď tvrdě splácíme naše školný a narodili sme se v lepších a bohatejch rodinách, který nebyly imigrantský, ale naopak už tu sou několik generací a proto rozhodně nemaj lepší výchozí podmínky než ta imigrantská dělnická lůza, ne, všeho se dopídili vlastním hard working, jinak to ani být nemůže, protože takový jmění, to si mohli záskat jedině dostatečně tvrdym hard working.

ale tak přece jen chceme tomu světu pomoct a udělat nějakej ten dobrej skutek pro obecnou spravedlnost, tak uspořádáme benefiční raut, kde se 80% peněz prožere a prosvítí a zbytek pude támhle malýmu akimovi na hajzlpapír k cholerickýmu průjmu (+ firemní hrnek; boss ví jak se propagovat!); a nafotíme se u toho v našich gala špercích a hadrech a dáme to do místních plátků, jaká jsme místní hard working smetánka, a přitom tak milosrdná, tak milosrdná že by nám každej měl bejt vděčnej za to jak sme hard working, a proto se všude musíme připomínat: každej sál, každej drn s kytkama, každej pokoj v nemocnici, každej foyer v divadle se musí jmenovat po jednom z nás, mecenášů a donátorů a lidumilů, musíte si bejt pořád vědomý naší milosrdnosti, vy dělnická lůzo, naší milosrdnosti, bez který byste žádnou kulturu ani vzdělání ani zdraví neměli, musíte se nám pořád vděčně klanět a lízat nám z ruky tyhlety drobky jako psi, pořád si bejt vědomý, jak ste nám za všechno vděčný, naší tvrdý práci a našemu milosrdenství.

a tak vyšlem angelinu a její dva prsy do unicef, což je takovej větší večírek pro lidi s těma vůbec nejdražšíma šperkama a nejnarvanějšíma kárama, co se budou ukazovat v africe a v asii a všude kde bylo zemětřesení a kde sou v prdeli, protože asi nejsou enough hard working, a budou si tam adoptovat děti a vozit je do tý naší hard working země zaslíbený penězům a investičním příležitostem, unesco, tadyta kratochvíle pro ty nejvíc hard working a nejvíc za vodou z nás, unicef a podobný charitativní koníčky pro filantropy, který kdyby to mysleli aspoň za nehet vážně, tak by přece museli začít volit socialisty, anebo spíš rovnou komunisty a přestat jezdit arabskou ropou a používat v číně vyrobený výrobky a obchodovat s africkejma nerostnejma surovinama a všelijak jinak přestat těžit z vykořisťování třetího světa, museli by přestat nutit svý zaměstnance k přesčasům a k zapření svýho osobního života a přestat je vydírat hard workingem a ztrátou práce a životního statusu, přestat se k nim chovat jako k otrokům, tyhlety hard working majitelé kiosků a manažeři, který zbohazli na hard working ždímání a znásilňování svejch podřízenejch, který snad ani nemaj volební právo, protože nemaj tolik peněz co oni, naši hard working nadřízení, kterejm sme na každym kroku vděčný za to, že nám uspořádali charitativní koncert, kde se dává zadarmo polívka a zadarmo panák sirupu proti kašli (konec zimy je zrádný!), obdivujeme je jakejch maj peněz a jaký sou to lidunilové, tyhlety nelidové a necitové, co svoje paláce postavili z načich svalů a jejichž SUVčka pohání náš pot.

kde sou teď ty hrdinský užitečný idioti a advokáti kapitalismu, kde seš romane jochu a petře nečasi a miltone friedmane a vy další jim podobný, zkoušeli ste si někdy zbavit se vašeho kulturního a sociálního statusu a jako anonymní imigrantská nula začínat svůj hard working americkej sen tady v tý úžasný zemi otců-zakladatelů? umejvali ste nádobí dost hard? vynášeli ste odpadky dost hard? zapoměli ste na vaší rodinu dost hard? a jak je možný že ste pořád ty stejný nuly jako když ste sem přišli, akorátže starý, plný zášti a servilního vděku k vašim pánům za každej drobek co jim upadne od stolu? že by se ta vaše pohádka o tvrdý práci někde pokazila?

medailonek

mladý francouzský venkovan hledající štěstí v americe - popravdě to zas až tak v americe není, umí jenom francouzsky a od všech ostatních očekává to samé - překládám mu i jednoduché pokyny; québek

teď mimo sezónu se zástupy imigrantů přiživujou brigádama, kde se dá. mladý francouzský venkovan podle svých slov přes léto pracuje v zahradách, kde prořezává větve. představuju si, jak šplhá do korun stromů a jak se před ním otevírají vzdálené horizonty - možná i ty bretaňské. i něco tak monotóního, jako je práce ve skladu, vykonává svědomitě, s jakousi naivní dětskou vervou, skoro až zbrkle. když tento francouzský venkovan zívá, nedává si ruku před pusu. neostýchá se zeptat cizího člověka na parkovišti, jestli by nás nehodil na metro. k tomuto mladému francouzskému venkovanovi, pracovitému a prostému, musíme chtě nechtě držet sympatie.

dalšího dne na otázku, co dělal večer po práci, mladý francouzský venkovan odpovídá, že mrdal přítelkyni; k dobru přidá několik ilustrativních gest - takže odpočatý prý není. ("mít holku, to je jako sport" "to je horší než sport" - přisazuje pisklavým hláskem náš pan Homais, maghreban středního věku, člověk, který je schopen přerušit práci jen proto, že krabice na paletě nelze srovnat do obdélníku a který potom bezradně čeká, dokud někdo nepřijde a nepřerovná je.) o přestávce si čte v novinách výsledky NHL a na těstovinách, které si k obědu ohřál, má položené plátky šunky. a tomuto mladému francouzskému venkovanovi je teprve 23 let.