Zobrazují se příspěvky se štítkemBořek ničitel. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemBořek ničitel. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 6. května 2016

Grandiozní jízda Paříží na hrbu velblouda / provinční sprosťák

1) Quebečanovy narozky

začíná to jako vtip: sejde se Čecháček (já), Brazilec, Brazilka a Němka, aby oslavili Quebečanovy narozky...
no a když se opijem, společnost nemůže dlouhé chvíle nabrat dech po mym vtipu o ekonomech a žárovce ("kolik je potřeba ekonomů na výměnu žárovky? žádnej, vymění ji neviditelná ruka trhu"). dochází mi, z jakýho příšernýho izolovanýho ostrova pocházim - o čem je u nás normální se do krve hádat s polovinou rodiny, přátel, kamarádů, známých z koníčků atp., to bere zbytek vyspělého světa - včetně jižní Ameriky - jako pouhou grotesku. jako jediný nepřináším Kanaďanovi dárek, a to přesto že se už nějakou dobu známe, zvu ho aspoň na panáka. předtím jsem si panáka ve Francii ještě nikdy neobjednával, je to dobrý pocit, poroučím další tři všem zúčastněným mládencům (a při odchodu další tři!). začínám být nebezpečně nalitej. přicházejí Kanaďanovi známí, Francouz se svou španělskou slečnou. vypadají, že žijí ve squatu, jsou vyzáblí, nejspíš smažej. Francouz Quebečanovi sáhodlouze vykládá o nastávající revoluci, Španělka už všechno zjevně slyšela, ptám se jí novou nesmrtelnou seznamovací větou:
"a ty seš levičák, nebo ultrapravičák?"
nalejme si sklenku čistého vína - takhle to totiž dnes stojí.

při loučení s kamarádkama exhibuju Brazilce, jak už neumím plynně brazilsky a co mě můj věrný druh nenaučil (jedná se samozřejmě o samý sprosťárny): "kočičko!, roštěnko!, prdelko!" - (gostosa, bunita, bunda!). je jí už hodně přes třicet, chvíli předtim jsme se předháněli, kdo nejvíc dokáže její věk pohanět - pověz, Mario, co bylo horší, bejt portugalskou kolonií, anebo objevení Ameriky? - ale na moje sprosťárny zaperlí krásným dívčim smíchem.
"tyvole, ta je dobrá tyvole"
"ta určitě dobře mrdá" poučuje mě Brazilec "to poznáš už z jejího ksichtu!"

výčitky z toho, že jsem jako jediný nepřinesl dárek, mě pronásledují zbytek večera. Quebečanovi kupuju od podomního prodejce růži za dvě eura.

Francouzovo vychvalování marných francouzských stávek, odborových akcí, organizování se a neposlušnosti, rozrušování hegemonního diskurzu, diskuzí s pracujícím prekariátem a plánování dalších kroků mě začne po chvíli rozčilovat - ještě ke všemu mu špatně rozumim. "všechno tohle ti je k ničemu, stejně bez voleb nic nezměníš." odpovídá mi. "to je hezký, ale bez voleb nezměníš nic." jsem k němu nespravedlivý, mluví ze mě zahořklost východní podvedené demokracie. vypadá nicméně vykolejen. o marxismu dnešních dnů musim ještě napsat samostatný blog: všichni levičáci dneška se samozřejmě mýlej, lidi nejsou fašistama kvůli chudobě. to totiž nevysvětluje, proč nejsem fašista já. ani vzdělání ani sociální stát nerozhoduje o tom, kdy se člověk stane fašistou, protože k hrůze zfašizovaná Francie, domovská země rasové teorie, má přece snový sociální i vzdělávací systémy. Slačálek, Májíček a další se hrubě mýlej. hrubě.

cestou domů je výluka v metru a musíme vypadnout. s Brazilcem na sebe opile hulákáme, u východu nás zastaví policejní hlídka: co tu děláme, o čem se bavíme, co lovim v kapse? vytahuju tramvajenku: "eee, tramvajenku!" policista se zhrozí - my ale nejsme kontrola! Brazilec začne vysvětlovat, co sme dělali:
"no my sme se bavili jak jet domů, byli sme na narozeninový oslavě kamaráda, bylo tam hodně známých, i hudba hrála, i když ne všem se líbila, no a on říkal, že rychlejší by bylo jet jedničkou a pak to vzít béčkem, ale víte přece, jakej je na Chatelet nesnesitelně dlouhej přechod, tak sme jeli pětkou že přestoupíme na šestku a kdyžtak to dojdem z Denfert-"
"táhněte!"
Brazilcovi se vysmívám jen na oko, ukecanou tetku zahrál výborně!

středa 11. listopadu 2015

Mariánský sloup // do ádvojky raděj ani nezašlu

Úplně náhodou jsem narazil na diskuzní vlákno (Pražské vycházky), kde architekti i náhodní kolemjdoucí naprosto samozřejmě akceptovali, že mariánský sloup by se měl na Staroměstské náměstí vrátit. Do diskuze se jim podařilo zapojit i Stropnického ml., jehož odpor proti opětovné instalaci si vykládali jako nesmyslný historický revizionismus, nebo rovnou jako anarchické levičáctví. Stropnický ml. se brání i návratu pomníku maršála Radeckého na Malostranské náměstí. Vlastně jsem z toho, jak nekriticky většina lidí k vztyčování padlých monumentů přistupuje, docela dost překvapený. Sloup prý dostane šanci snad až tak za 50 let, uzavřel kdosi diskuzi, až se z lidí vymyje nános komunistického dějepisu.
A přesně o to tady jde - o anamnézu.

Stropnický ml. sám nevede argument šťastně - sloup nemá být vztyčen, protože symbolizuje porobu třicetileté války. Jeho opětovná instalace by prý byla asi tak stejně smysluplná, jako kdyby Francouzi postavili pomník vídeňskému kongresu. Taková argumentace je vodou na mlýn těm, podle kterých je snaha zabránit návratu sloupu doznívajícím reliktem komunistického výkladu dějin. Argumentovat dnes tři sta lety temna je vážně anachronismem. A navíc, jako by nás události takto zasutých dějin ještě mohly bolet - to by se stejně Angličani mohli vztekat kvůli ztrátě Akvitánie za stoleté války a na truc nepít bordeaux. Tady by diskuze mohla skončit. Jenže ti, kdo se posmívají komunistickému výkladu dějin, zapomínají, kde k němu komunisti přišli.

Jednak Temno nenapsal Gottwlad ani Husák, ale Alois Jirásek, narozený roku 1851 a zesnulý roku 1930. Temno je ryze obrozeneckou interpretací baroka. Do komunistických osnov dostal národovecké vize 19. století až první poúnorový ministr školství, Zdeněk Nejedlý - podle vkusu poslední mohykán anebo Hamlet českého obrození. Mariánský sloup nezbourali komunisti, ale žižkovští hejsci v atmosféře triumfu obrozenecké myšlenky. A právě sem by se měla diskuze soustředit - nikoliv na moment vztyčení sloupu, ale na moment jeho stržení.

Ať už si o obrození myslíme cokoliv - Macura nás naučil dívat se na něj se skepsí - konec první světové války je momentem vítezství české, resp. československé emancipace, ale také vítězstvím republikánství a sekularizmu nad monarchickým zřízením v kvazikonkordátu s katolickou církví. Zbořením mariánského sloupu dosáhly právě tyto síly zadostiučinění. A nejen tím, ale i demontáží pomníku Radeckého, důstojníka ve službách konzervativních a restauračních sil, sil popírajících odkaz francouzské revoluce, tj. demokracii; důstojníka, který pomáhal zadupávat probouzející se italskou emancipaci. S odstupem sta let už to nemusí být tak zřetelné, ale Rakouské císařství, potažmo Rakousko-Uhersko bylo i neoabsolutistickou monarchií, jejíž menšiny - tj. právě Češi - zůstávaly přes pozvolné otevírání Říšské rady nedostatečně politicky zastoupeny, pokud už nebyly rovnou ignorovány nebo krvavě potlačovány (1848). Bylo monarchií, kde přežívaly feudální rudimenty v podobě privilegované aristokracie - privilegované, protože politicky naopak až příliš silně zastoupené. Monarchií s jednou z nejstarších tajných policií na světě, soustátím, které podle potřeby internovalo, zatýkalo, vyhošťovalo nebo popravovalo své nejzarytější odpůrce. A taky bylo dalším z impérií té doby, jež cynicky a zištně zasahovalo do záležitostí ostatních zemí, nehledě na jejich mrtvé. Bylo impériem, jež stálo celou první světovou válku po boku prušáckého militarizmu v paktu, proti kterému bojovali i adorovaní českoslovenští legionáři. A zároveň bylo spojencem Osmanské říše v době, kdy prováděla genocidu 1,5 milionu Arménů, o čemž Rakousko-Uhersko prokazatelně vědělo - mělo zde ostatně své vojenské pozorovatele - ale proti čemuž nijak nevystoupilo. A nakonec, Rakousko-Uhersko bylo poraženým první světové války, zatímco Československo, jež i symbolickým bouráním monumentů utlo kontinuitu s tímto politickým útvarem, patřilo mezi vítěze.

Navrátit mariánský sloup a sochu Radeckého na jejich původní místa znamená přejít mlčením všechny motivace, které stály u jejich stržení. Čím se vlastně odůvodňuje jejich návrat? Nejčastěji se ozývají argumenty zahalené do architektonického hávu: Staroměstskému náměstí se prý navrátí jeho vertikála, genius loci, atp. Já si myslím, že hlavní motivací je pouhá nostalgie. Rakousko-Uhersko si dnes lze spojovat především s materiálními památkami, které nám zde zanechalo; můžeme se rozplývat nad kýčovými reprezentacemi pomalého tempa života ve starém mocnářství, můžeme si stýskat nad étosem fin de siécle... A hlavně, navzdory všem nepěkným věcem, které se snad v té době mohly dít, to, co přišlo potom, bylo přeci mnohem, mnohem horší. Já sám bych byl tím posledním, kdo by to popíral. Havlíčkova brixenská ozdravovna nebyla uranovým dolem ani gulagem, rakousko-uherská tajná policie se nedá srovnávat ani s Stb, natož s gestapem, zastupitelské principy Říšské rady byly ve srovnáním s vládou jedné strany učiněnou demokracií.

Nostalgický návrat kamsi k roku 1900, kdy věci nebyly zdaleka perfektní, ale pořád ještě nebyly hrůzostrašné, je v tomto ohledu pochopitelný. Jenže tento kýč nostalgie je právě něco, co v sobě musíme potlačit. Stejně jako se nelze vrátit do matčina lůna, nemůžeme se ani tvářit, že se 20. století nestalo. Anachroním vztyčováním monumentů epochám a říším, jež vzal čas, se žádná historická rána nezacelí, je to obelhávání sama sebe. Oba monumenty byly strženy z nějakých důvodů a v nějakém kontextu. Řetěz událostí, který následoval, se neodestane. Absence obou monumentů je právě sama o sobě monumentem, připomínkou toho, proč zde přestaly stát, i toho, co přislo po nich. Jejich oprášením jako bychom se chtěli tvářit, že se vlastně nic nestalo, že můžeme navázat, kde jsme byli přerušeni... To zkrátka nemůžeme. Přijdou-li někomu prázdná místa po monumentech bolavá, potom ho jeho instinkt vede správně - jejich bolestivě pociťovaná absence je ovšem bolestí z dějin, které proběhly a které už nezvrátíme.

Koneckonců, kdybychom se měli vrátit do období, kdy zde ještě obě díla stála, odsoudili bychom se k tomu, abychom si celé dějiny, které následovaly, prožili znovu. Za oběma sochami neredukovatelně stojí i všechny nespravedlnosti, kterých se staré mocnářství dopustilo. Někteří z katolíků, kteří se koncem první světové války těšili z mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, o dvacet let později vřele vítali fašistické autoritářství druhé republiky. Dokud oba monumenty stály, vyšlo také Jiráskovo Temno, jež potom nechtěně tak dobře posloužilo komunistickému školství. I tuhle minulost bychom se vztyčením monumentů vzkřísili. Navíc protože dějiny proběhly právě tak, jak proběhly, i nanovo vztyčené sloupy by vzhledem ke své paměti svědčily o svém odstranění. Nejen to: svědčily by zároveň o naší dnešní neschopnosti vyrovnat se s vlastní minulostí, o neschopnosti vdechnout dějinám nějaký nový obsah, který by nám dovolil nechat je ležet za námi a ne se vracet před ně. Vztyčením mariánského sloupu a Radeckého sochy už nic nenapravíme, jejich současná absence je ale dobrou připomínkou toho, co všechno se nám vymklo z rukou. A taky připomínkou republikánského československého státu, který měl z jejich sutě povstat. Myslím, že jestli už máme někde navázat, potom právě zde.

sobota 7. března 2015

Hypostaze šesté nejvyšší inteligence, jejímuž poznání brání archont jménem Ježíš

S velkou slávou jsme vítali vznik regulačního úřadu a plánu pro naše m. hl. m. a opravdu, listovat např. manuálem tvorby veřejných prostranství, který mi svým soupisem všech existujících městských detailů, skulin, hrbolků, sloupků a proluk a návrhem jejich správy konečně dává pochopit, proč se města na západ od Rýna a na jih od Alp jeví už na první pohled líbeznější a na jaké podprahové úrovni jejich malebnost vzniká; nebo procházet strategickými plány pro rozvoj výstaviště nebo pražských břehů věru vlívá optimismus do žil a zároveň zbavuje oné bizarní a dnes tak rozšířené potřeby jít do politiky a udělat věci pořádně : konečně projetky, které byly udělané tak poctivě, že jejich východiskům kolikrát ani nerozumím, protože se jedná o práci znalců a ne diletantů - a tak to má být, já totiž taky nikdy nebudu psát tak, aby kdejakej občan m. hl. m. pochopil hermeneutiku dějinného vědomí v několika stručných a zábavných větách, jako to umí národní popularizátoři Václav Cílek a Stanislav Komárek - budiž jejich fyzické pomníky důmyslné jako jejich myšlenkový odkaz!

Ovšem jedna věc je odbornost a druhá její iluze, její průnik s ezoterikou. A tak jsem se nakonec proklikal k metropolitnímu plánu m. hl. m. Po poslechnutí celé přednášky jsem s hrůzou zjistil, že co jsem považoval za nablblé propagační video (viz výše), představuje ve skutečnosti manifest. Monáda, diáda a triáda, pleroma a elysejská pole, kabala a numerologie, hurá do plánování!

Celý plánování metropolitního plánu m. hl. m. dostal pod palec Roman Koucký, zasloužilý projektant dopravních staveb, jmenovitě mostů přes řeky a - plzeňák. Kouckýho argumentace je odzbrojující : na prvním místě svého proslovu uvádí dopravní stavby, ne proto že by byly nejdůležitější, ale že představují neblahé dědictví modernistického plánování, které je třeba smést ze stolu, abychom se mohli bavit dál. to je milé, jenže jeho řešení neplánuje ono dědictví překonat, ale naplnit : okruh musíme dostavit tak, jak je naplánovaný (od 70. let minulého tisíciletí), protože... protože jinak ho nikdy nedostavíme a nebudeme se moct zabývat dalšíma věcma. aha, takže základna dálnic určuje nadstavbu parčíků, kultury a náboženství.
Koucký zároveň bez dalšího vysvětlování tvrdí, že okruh musí vést co nejblíže m. hl. m., jinak obyvatelům m. hl. m. nebude sloužit - a důrazně ukazuje na nevelký úsek jižního obchvatu, který vede katastrálně mimo území m. hl. m. a který občané m. hl. m. prý nevyužívají - asi proto, že vede katastrálně už mimo m. hl. m. jak důležitou roli pro Kouckýho hrajou formální nahodilosti a ornamentální balast všeho druhu jsem se měl ovšem ještě dozvědět.
tímto apelem samozřejmě Koucký lobuje za dostavbu severního obchvatu Suchdolem - jehož přemostění Vltavy zasloužilý projektant dopravních staveb přes vodu sám návrhl. občanský odpor obyvatel Suchdolu, Troje, ale i mč m. hl. m. 6 a 8, natož jeho motivace, ho jako správného plánovače netrápí. architektury se totiž politický ani etický diskurz netýká.
Koucký ovšem postupem přednášky přitvrzuje : pro potřeby manuálu tvorby veřejných prostranství potřebovali změřit průměrné šířky ulic m. hl. m. ukázalo se, že jejich posloupnost odpovídá fibonačiho posloupnosti. "bystřejší z vás si všimli, že ta řada odpovídá fibonačiho posloupnosti, takže jsme to tak nechali" - takovýhlema argumentama se tedy tvoří regulace m. hl. m.
celý postup definice účelových, odpočinkových a dalších prostorů města připoímá víceméně kabalu. určí se svévolná a nahodilá kritéria, ty se nechaj projít statistickými a projekčními programy a promítnou se na půdorys m. hl. m. : dojem to budí vskutku kubofuturistický, ale víc než scientismus to není. bohužel má takový postup ale reálné dopady, třeba při určování výškových limitů. Koucký a spol. zde postupovali následovně : určili kvadranty o šíři jednoho kilometru a spočítali jejich průměrnou výšku - nevyšlo jim nic. tak vzali stometrové kvadranty, výšku nejvyšších bodů a nejnižších, ty zprůměrovali a čtvereček obarvili tmavším či světlejším odstínem šedi v závislosti na mediánu - fakt, že Koucký pochopil tak důmyslný aspekt základoškolské statistiky nesměl Mistr opomenout zmínit udivenému publiku, které čekalo, až za smradu kadidel a oslnivé záře ohňostrojů vytáhne z klobouku další záhadně dedukovaný závěr pro městskou regulaci.
Koucký potom ukazuje různé bokorysy m. hl. m., kde šedivé čtverečky ilustrují průměrnou výšku budov - graficky z toho leze nepřehledná a nicneříkající sračka. navíc se ukazuje, že čtverečky překrývají místní dominanty (jako třeba středověkou katolickou katedrálu pojmenovanou po dětském světci) - takže protože tahle kvazi-scientistní metoda zase ukazuje hovno, musí se Koucký opět uchýlit k ezoterii. proto zapojuje obor jménem vedutologie, která se zabývá hledáním toho bodu v prostoru, jenž tvoří středisko našeho horizontu. ovšem v zákeřné jazykové hříčce Koucký není schopen onoho přechodu od hermetiky k hermeneutice. vedutologie nám tedy ukazuje červené puntíky vedut v záplavě šedivých čtverečků výškových průměrů. z toho neomylně vyvozuje, že na Pankráci a od Holešovic do Vysočan by se měly stavit mrakodrapy. óóó, jaké zjevení ti ukázalo tuto moudrost v záplavě šedivých čtverečků, Romane Koucký! Mistr sice po vzoru všech regionálních provinčních postmodernistů nesnáší modernismus reprezentovaný Aténskou chartou, ale její odkaz beze zbytku naplňuje svým nadšením pro dálnice a mrakodrapy. (pro mrakodrapy, které začali Američané stavit ve svých stepních městech, aby se z nekonečného prostoru nepomátli a aby získali pevný bod ve světě. tyto mrakodrapy se mají v m. hl. m. stavit na kopcích a v údolích.)

vedutologie, fibonačiho posloupnost, monády, dryády a najády, vidím město pod hvězdami, které v konjukci s Jupiterem nevěstí nic dobrého!

celé Kouckého počínání má ale ještě jeden nechutný aspekt. tím, jak ve své velké vizi Architektury ignoruje mrzké a mravenčí běsnění starousedlíků a rezidentů se z Kouckého stává Speer současnosti. novodobý Speer se pro svou vizi města budoucnosti nerozpakuje pracovat s mocnými dnešních dnů, nevádí mu fakt, že jeho stavby vznikají díky korupci a že jsou z definice antidemokratické. on má přeci Vizi. zasloužilému žákovi Šrámkové Pleskotovi taky nevadí stavit korupční radnici na Palmovce za miliardu. Koucký nelobuje jenom za korupční projekt severního obchvatu Suchdolem, neobhajuje jenom pomník korupce tunel Blanka, který by v otevřené společnosti nemohl ani vzniknout, protože jeho projekt je nejen neracionální, ale i neetický - svojí tajuplnou metodou, které rozumí jenom on, se snaží odstřihnout architekturu od politicko-etického diskurzu tak vůbec. ovšem architektura vždy byla především dílem společenským - diskuze o architektuře a urbanismu je přesně tím momentem, kde má stále smysl zůstávat politicky angažovaný.

čtvrtek 11. září 2014

Taková už je doba / Vyprávej, epizoda 2014

Z rubriky "Otázka pro..."
dnes s Vladimírou Ludkovou, místostarostkou P 8

"Jak to vypadá s výstavbou neveřejného muslimského hřbitova v Libni?"
"Stále platí negativní stanovisko radnice Prahy 8. Muslimská obec má nyní v podstatě tři možnosti. Snažit se dohodnout s majitelem (hlavním městem) o pronájmu či prodeji pozemku, nebo od záměru upustit a zkusit to jinde. My jsme se k první možnosti postavili negativně, což bychom zcela jistě učinili i k té druhé. Ke třetí variantě se samozřejmě vyjadřovat nechci.
Za sebe mohu slíbit, že stejné stanovisko budu hájit i nadále, ať už se jedná o pohřebiště, modlitebnu nebo mešitu.
Důvodem je mimo jiné absolutní nezájem o komunikaci muslimů s místní samosprávou. Vždyť o plánu na zřízení neveřejného pohřebiště jsme se dozvěděli od pražského magistrátu v podstatě až jako poslední.
Dalším příkaldem je i fungování utajené modlitebny v ulici Na Košince v Libni. Celé měsíce jsme pátrali po tom, proč se v lokalitě tolik zvýšil počet zahalených žen. Až z médií jsme se dověděli o pravém využití objektu. Stinnou stránkou je i jejich nesolidní jednání. Za pozemky pod "modlitebnou" její vlastník nezaplatil osmé městské části dlužnou částku v řádech statisíců korun. Radnice proto od smlouvy odstoupila.
Muslimská obec se pak nemůže divit, že nejen u některých politiků, ale i občanů roste nedůvěra. Za požadovaná práva a nároky očekáváme férové jednání. K němu tajnůstkaření a neplacení dluhů určitě nepatří. Skutečnost, že se o svých záměrech nechtějí příliš bavit a ještě k tomu nedodržují místní pravidla, mi zkrátka vadí.
Celá řada příkladů ze zahraničí, ale bohužel už i z některých obcí a měst České republiky, nám velí, abychom se o tomto tématu nebáli otevřeně mluvit a přestali se vozit na vlně naivní korektnosti."


 www.ludkova.cz

no to snad--? ale vždyť--? tohle--? si snad dělá--? mm--!

a když utichlo tříštění mečů, nechali pohřbít své mrtvé... tak už ani tahle starověká zásada neplatí. nezvýšil se taky někde výskyt mužů s pejzama? pátrá po tom někdo? odmítnou mi na stavebním úřadě povolení k instalaci markýzy na balkón, protože jsem nenahlásil svojí koupelnovou modlitebnu Aštara Šarana?
přemýšlel jsem, že té dámě napíšu konstruktivní mail. přemýšlel jsem, že jí pošlu hodně sprostý mail. ale to nejhorší, co jí můžu udělat, je archivovat ji pro budoucnost, zaznamenat její prostořekost a nechat ji jako odkaz pokolením budoucím. a tak si článek pečlivě schovávám do šanonu, bude zde čekat na vhodnou příležitost. čtenáři by to ovšem nemělo zabránit v nějaké nepřizpůsobivé reakci na mail té paní, jež se nebála vstoupit do střetů Politiky, střetů epochálních, ba i civilizačních rozměrů.

..a večer jsem se ještě dočetl, kterak další z ministrů-tělocvikářů-bachařů mládeže a sportu (a toho ostatního) ustoupil nátlaku fašistů, kurev a sviní a stornoval záštitu islámské osvěty na gymnáziích. byv zamyšlen a rozhořčen v chůzi, nedával jsem jako obvykle pozor a na šnečí stezce, přes kterou je třeba dostat se do roboty a z ní, jednoho rozšlápl. a aby netrpěl, raději jsem na něj ještě dupnul. a aby netrpěl ještě více, dupnul jsem na něj ještě několikrát a nakonec ho ještě rozmázl podrážkou, aby už se nesvíjel v agónii. a spatřiv zbytečnou oběť šneka, který za nic nemohl a který by neumřel, kdybych si o té nehoráznosti nepřečetl a nešel rozčilený, ale obezřetný jako vždy, a vida brutalitu, které jsem se následkem všech těchto okolností dopustil, jsem proklel tuhle hnusnou západoslovanskou hordu jednou provždy a vyhlásil jí otevřenou válku. odnynějška zde.

pondělí 5. května 2014

Tak nám zase evaluovali

Drahé mšmt,
tak už se na to vyserte, grantovej systém zrušte, stipendium nám zvyšte, vykazovat činnost pitomostma přestaňte.
 
*  *  *
 
Dobrý den,
obdržel jsem dotazník k šetření DOKTORANDI 2014 a prošel několika jeho oddíly, resp. otázkami. Nakonec jsem se však rozhodl ho nevyplňovat a na spolupráci s šetřením se nepodílet, protože klade otázky, na které v mém studiu neexistuje odpověď, resp. nedává mi na výběr takové odpovědi, které by odpovídaly mé situaci. Nechci se tak odpovídáním na otázky, které se nijak nevztahují k realitě, podílet na budování obrazu doktorského studia, které se nijak nezakládá na skutečnosti. Nechápu například, co si mám představit pod otázkou "Jaká je má administrativní situace" - a už vůbec ne, zda-li je dobrá nebo ne. Taky nechápu, proč by měl můj školitel, znalec ve svém oboru, stát o nějakou mou odezvu - nebo vážně myslíte, že se i člověk, který v životě vedl desítky doktorandů, neustále musí ptát každého nováčka, jak může zlepšit svoje služby? U některých otázek potom žádná odpověď nebyla správná; tak např. školitel si mě ani nevybral, ani mi nebyl přidělen, ani mi nebyl přidělen bez mého vědomí, ale prostě jsem za ním zašel a zeptal se ho, jestli by ho moje téma nazajímalo a nechtěl ho vést.
Nevím, jaké měl tým podílející se na vzniku dotazníku zkušenosti s doktorským programem, ale než klást zjednodušující otázky mimo kontext, na něž odpovídat by nutně znamenalo křivit obraz toho, jak se věci mají, to raději opustit zplošťující formu dotazníku a zkusit si získat požadovaná data jinak.
S přáním hezkého dne,

pátek 27. září 2013

Encyclopaedia Americana: Tloušťka

sytý hladovému nevěří - a nenasytnému už vůbec ne.

tlusťoši a tlusťošky si chodí pro další a další dávky fountain drinks, přidávají si porce i chody a - což je ze všeho nejperverznější - vykládají si, co komu chutná a kde co vaří nejlíp. může těmto tvorům vůbec něco skutečně chutnat? mají vlastně ještě nějaké chutě?

nový lidský druh
stehna velikosti mého těla, nový orgán pod pupíkem ve tvaru močového měchýře; prsa rozlitá pod pas; celulitida na pažích a tváře tonoucí v tekutém písku hlavy. instalovaní, zapuštění ve svých invalidních čtyřkolkách se proplétají na chodnících. někdy se už ani neproplétají, prostě maj nohu na plynu a troubí; anebo zápasí s auty na silnicích. (čtyřkolky se vyrábí s nosičem na nákupy mezi řidítkama - obézní při jízdě připomínají oslíka jdoucího za mrkví; a jednou se jeden takový pán zastavil před naším bariérovým krámem - musel přesvědčit kolemjdoucího, ať mu k nám jde koupit wafli, a mezitím tento okolený kentaur vyčkával s puštěnýma blinkrama na chodníku.)

jídlo bylo lahodné a splnilo všechny mé požadavky po umění: rozšířilo mojí lidskou zkušenost světa, ukázalo mi dosud neznámé možnosti vlastního těla, otevřelo nové estetické horizonty; chtělo se mi smát a posléze brečet. a po tomto vyčerpávajícím zážitku chci jen meditovat, cítit ztrácející se vzpomínku na Indii nebo Ukrajinu nebo Mexiko na jazyku. jsem slabý a chci být držen za ruku.
míra. každé další sousto by přivodilo nevolnost, zkazilo rytmus, rozbilo proporčnost formy a přivodilo vpád amorfního chaosu. a proč si nezajít ještě na dezertní wafli? nebo na svačinový sendvič? a kam pak, na suši? a po cestě si dát hot dog nebo kousek pizzy? a hned na to zajít na večeři? a dát
si boršč, draniki a karbanátek,
pirohy zelí a kiš. a samozy,
pakory, alupatry,
lassy, tikku a mirch. no a taky
tortillas y quesadillas a pak
fish and chips and eggs and ham
burgr hned co dojím poutine.
a co pak a kam pak!
řasy zelí knedlík sója
hořčice a marmeláda
curry roti schwarmu hned
pudink k dezertu, štrůdl a gelato
a sýry k zákrmu-předkrmu
degustiv-aperitiv
camembert na chlebu, camembert v salátu
s kuřetem zálivkou, džemem a cibulkou,
polívka hlavní chod dezert a zákrm-
předkrm, degustiv-aperitiv
brie na chlebu a brie v sendviči
se šunkou salámem okurkou a dezertem a na svačinu na kávu na koblihu nakoupit do krámu na tržiště na farmer´s markets do diskontu ve večerce chipsy a salsu a kokakolu na snídani na přesnídávku do práce při práci před prací po práci zobnout tu a tam a ochutnat a sytý dorazit na oběd a přesto se nažrat a při čaji o páté myslet už na večeři jejíž zbytky pudou na snídani k toastu který děláme i na svačinu na svátek na vánoce na velikonoce tak co si dneska dáme?

amorfní druh améb posunujících se beze smyslu po městské mřížce, jež smyslu beztak brání. odkudkoliv kamkoliv a stále nikam. bez zájmů a bez koníčků, bez pravdy a beze lži, nenasytné, neukojitelné pokolení ve stavu permanentního zrodu-přerodu svého těla. narazit tak jednou na pevný bod, aby mohli opět zhubnout do lidských měřítek.

čtvrtek 9. května 2013

Encyclopaedia Americana: Přitakání

a v tadytom nivelizovaném americkém městě, placatém městě nekonečných pravoúhlých ulic, v této dekontextualizované městské poušti, v kultuře, jež všech kontextů zbavuje, ve městě, jež roste na povrchu planety bez toho, aby zapouštělo kořeny, tak tedy má takové město a taková kultura vůbec nějaké tradice nebo pevné body?

vybavuju si slováka a českýho fašouna Romana Jocha - poturčence horšího Turka - jak svou norimberskou dikcí a se slzou v oku píše rozechvělým hlasem do Lidově-demokratických Novin o Otcích Zakladatelích a Ústavě a její svatosvaté Liteře a pokračuje dobrácky o světcích papuánského kultu jménem konzervatismus a o tom v jakém poměru si míchali gin-tonic a jak to vypovídá o jejich lidskosti (náš soused Klaus se tak pečlivě staral o kaktusy - kdo by do něj řekl že pracuje v koncentráku!) - jako kdyby šlo o nějaké americké dějiny nebo co, jako kdyby v tadytěch epizodách byla fyzikální pravda místní tajgy a prapůvod místních dálničních uzlů.

ale stejně jako polynéský kult konzervatismu se svými oděvy, rituály a nápoji - které by ostatně mohly být i jiné, ale to neznamená že se pro ně dotyční nepřestanou vraždit - , tak i těch posledních a jediných 300 let amerických dějin není než arbitrární epizodou na povrchu tajgy a prérií, rakovinným a zbytnělým výběžkem zatoulaných evropských dějin, svévolnou epizodou, potrhlou kapitolou místního půlmiliardového Charentonu. epizodou, která by mohla být i jiná, třeba kdyby sem tenkrát z evropy vyhnaly jiný sektáře a né ty cvoky na Mayfloweru.
dějin a kontextu se amerika dobrovolně vzdala vyvražděním indiánů, s tragickým pádem posledního Mohykána se rozpadá i kontext a zůstává poušť, znaková prázdnota, mělká písčitá půda, kde se nedaří stromům, ale jen polétavým travinám a keříkům. každý pokus o nalezení kontextu, Středu a Smyslu končí fraškou a dalším rakovinným výběžkem, další svévolnou epizodou a další sektářskou slepou uličkou.

a není to tak, že si američani nestihli dějiny vytvořit, že sou stále mladí. je to jejich dobrovolný úděl a bič: když se s evropanama podivujem struktuře místních měst, dostáváme jako nejčastější odpověď, že americká města jsou mladá, že si nestihla vytvořit spleť ulic jako prastará města evropská. jenže to je liché uvažování: ten nevelký prostor, do kterého se stihla evropská města do konce 17. stol. roztáhnout a ze kterého nyní už mnoho nezbýva, dnes určuje maximálně nejužší městská centra. nynější tvář dostala evropská města především v posledních 200 letech, tedy v době, ve které expandovala i města americká. jenže evropská města se i přes masivní nivelizaci pořád vinou kolem říčních břehů, pořád padají a stoupají s kopci a údolími. tuhle šanci dostala i města americká: montréalský starý přístav má točité ulice opisující řeku Sv. Vavřince. Opodál stojící downtown už má šachovnicový půdorys. V Torontu tekl jistý Garrison Creek, který hloubil od severu k jihu nevelké údolíčko napříč městem. Vedlo přes něj i několik můstků - nicméně potok byl sveden do kanalizační šachty a údolí zasypáno zeminou vytěženou při stavbě metra v 60. letech. ulice, kterou most nesl, vede parkem dodnes, dokonce na tom samém mostě, ale jeho konstrukce je pohřbená v zemi. místní američané se tak dobrovolně rozhodli zapomenout na reliéf krajiny a srovnat celou zem do plochy, jež nebude klást překážky ortogonálnímu rámci, rámci, jež dává nekonečné možnosti a jež nedává - na rozdíl od sebemenší strouhy - žádná východiska a nenabízí žádně řešení.

a tak se tu stavějí domy, jaké se tu stavějí. domy, jež na sebe nenavazují zdmi a světlíky, ale kladou se vedle sebe. mezi domy zůstávají šachty a uličky nejasného statusu, věci se nespojují, vše je neustále rozpojitelné a nahraditelné. všechno se staví z tvárnic a papundeklu a umakartu a neomítnutých cihel a levného betonu a padá s prvním zemětřesením nebo tornádem nebo developerským záměrem. řady westernových domků, na které vrhají stín desítky pater bytovek, vypadají jako z papíru. v přízemích mají obchody nebo restaurace, které nesou názvy jako Frank´s, Timothy´s a Ed´s, názvy svých otců-zakladatelů, názvy toužící po tradici, historii a dějinách, a proto pevně vyrytých do kovových a plastikových návěštidel, do návěštidel, která budou s příštím zvratem ekonomického cyklu odstraněna, odstraněna nebo nahrazena jménem někoho jiného. Vincent´s, est. 2005 : přáli bychom si tu nějaké dějiny, nějakou tradici, nějaké pevné a spolehlivé body, jenže to v poměrech místního kapitalismu, který je ale jenom jednou z forem celkové neutuchající dekontextualizace, není možné. a tak tradiční stánek nebo restaurace končí po dlouhých padesáti letech a nahrazuje je jiná restaurace nebo bar, které tu chtějí vydržet tak dlouho, jak jen to bude možné, a proto vyvěšují nová plastiková návěštidla, vybavují interiér jinými nahraditelnými materiály a jinými ornamenty, protože dál než za ornament se v těchto papírových domech bez základů jít nedá, usazuje se zde nový majitel, chce zde založit nové tradice, nové zvyky, získat si své stálé zákazníky, dostat se do místního slangu (let´s go to Ed´s), stát se součástí životů těchto lidí a učinit je součástí života svého. a tito lidé-zákazníci sem začnou chodit a oblíbí si to místo, chodí si sem odpočinout i slavit významné chvíle svých životů, sem, do těchto papundeklových rekvizit z papíru, mezi tato plastiková návěštidla, do tohoto fastfoodového interiéru, který zde nemá žádné opodstatnění, ne, je zcela přespočetný, nahodilý a zbytný, nemá důvod ani příčinu, nemá vysvětlení, nezbývá než mu mocně přitakat: ano: toto je místo mého života, zde, v těchto překližkových interiérech, založených r. 2005, budu slavit významné chvíle svého života, budu se s nimi identifikovat a nacházet v nich svůj život, učiním z nich zrcadlo sama sebe, a to i přes to, že tu není Bůh ani Král, ale ani Důvod ani žádný jiný Smysl, ne, přitakávám tomuto místu protože musím, protože nic pevnějšího tu stejně nenajdu, protože celý svůj život strávím ve filmových kulisách a fastfoodových interiérech a v domech s přenositelnou hypotékou a v autech na leasing a v pravoúhlé mřížce, která nemá střed ani počátek, nemá kontext, ale je všudypřítomná a paralyzující.

sobota 20. dubna 2013

Encyclopaedia Americana: Habitus

vživotě bych neřekl, že se ze mě stane agresivní stánkař, co se slovy "go fuck yourself" metá na lidi kornouty na zmrzlinu. leč je tomu tak

úsměvy, gesta, asertivita, přehánění, hlučnost, familiárnost, žoviálnost, instantní přátelskost. i v tak obřím protestantském městě se cizí lidi zastavují na ulici a dávají do řeči, vykládají si svoje problémy, oslovují se "man", "buddy", "brother", "honey", "sweetie" a tak podobně. největší ctností je bejt místnim týpkem, znát se se všema místníma prodejcema, trafikantama a stánkařema, prohodit s nima vždycky pár slov, ale nikdy ne víc, vlastních problémů se jen tak dotkneme, hlavně se moc neponořit; zdravit ostatní týpky, co dělaj totéž, pokud možno na sebe pokřikovat přes celou čtyřproudovou ulici, aby ostatní viděli, jak sem místní týpek, zkrátka mít to svoje a bejt tu doma. chovat se jak buran z nějaký zapadlý minidíry tváří v tvář cizinci. to je největší ctnost, bejt tim místnim týpkem, některý bad boys už se na to trénujou ve svejch 20ti a chválej kolemjdoucím holkám zadky, taková žoviálnost, to je ctnost. mávnutím proutku sou z nich starý dědci, kterejm se všichni známí místní týpci už odstěhovali nebo zhebli, ale pořád melou tu svou asertivní, hulákaj na cizí lidi, žvatlaj si pro sebe, pindaj nově příchozím prodejcům, trafikantům a stánkařům paranoidní cinty o tom, koho všeho vláda nesleduje a co marxistická entita "oni" ví a neví, a ty nový prodejci, trafikanti a stánkaři ty jejich žvásty poslouchaj jen proto, že sou to asiati nebo arabové nebo slovani a chtěj bejt taky součástí tohohle velkýho světa, kde pod velkejma věžákama jezděj drahý auta ještě dražších lidí, slavných lidí, který sou worldwide known, totiž od Nashvillu až po Nunavut, tak tohohle velkýho světa chtěj bejt součástí, a tak trpělivě poslouchaj idiotský žvásty těhletěch přestárlejch pitomců, pitomců ve středních letech, který ve skutečnost nejsou než cvoci a blázni, a to jen proto že si kdysi začli hrát na místní týpky, na asertivní niggas co se se všema oslovujou "man", "honey" a "buddy" a chovaj se jak vesnický burani.

bejt místňákem na Václaváku, znát tu všechny vyhazovače bordelů a stánkařky v párcích, bejt ve středu toho dění, v pointě města, nechat na sebe dopadat symbolickou a úplně prázdnou záři Středu, a bejt přitom vesnickym buranem.

Úsměvy: asertivní úsměvy, rozesmáté rty a tváře, zářící vybělené zuby, sebezakomplexovanější stará panna je rázem tvojí kámoškou a hustou typkou, protože si s tebou dá high five a usmívá se. každej sme hustym týpkem ve středu dění, na vrcholu sil a na tepu doby, každej sme ve filmu a proto sme všichni nonstop hustý a asertivní. jednou se nám to zúročí tim, že naší papírovou schránku bude znát hodně jiných papírových a šustivých schránek. všechno tady na ulicích šustí a ševelí a když se zvedne vítr, ulice jsou rázem prázdné.

úterý 12. března 2013

Encyclopaedia Americana: Downtown

Město věží lze vidět odevšad, majestátní, monumentální, těžké, mocné a hrozivé. Směřují k němu všechny cesty, železniční i dálniční, směřují k němu všechny pohledy, plné očekávání příslibů a nadějí, ale i plné obav strachu ohrožení. Ráno co ráno nasedají miliardy mravenců do svých dieselů s automatickou převodovkou, do trouchnivějícího metra, tramvají a autobusů a v dlouhých lajnách sem směřují - k městu věží, k downtownu, středu všeho dění.
Vydávám se s touto dychtivou řekou americké a imigrované populace, abych se taky mohl vyhřívat ve slávě temných ulic města věží, abych taky spatřil ten středobod všeho dění, místo, kam směřují všechny sny a naděje, důchody i splácené hypotéky, ambice a touhy. Chci taky spatřit to místo, místo, které je na tepu doby, Střed všehomíra, onen bod, který nás všechny přitahuje, odkud všechno vychází a prýští, chci zažít ten okamžik, mžik oka, popatřit onu Událost, zažít v jediné pikosekundě, jaké to je být v centru dění, významný, uznávaný, tvůrcem světa a světovosti, být současný. Nemůžu být špatně, všichni míří k věžím a věže míří k nebesům.
Procházím ulicemi mezi věžemi a hledám ten jeden Bod, místo, které je současností a středem zároveň, místo, kde se dějí všechny důležité a podstatné události, kde lidé z reklam zažívají své pamětihodné zážitky a zároveň tak tvoří dobu. Kde je každý okamžik světový, místo, které je navždy. Bloudím ulicemi, ale nemůžu ten střed najít, vždycky mě to vyhodí na stranu, na bok, mimo, na periferii. Rozbíhám se do centra, mezi mrakodrapy, ale po chvíli zjišťují, že už běžím směrem k periferiím; střed jsem musel minout. Bloudím mezi věžemi, kráčím křížem krážem hlavními třídami a snažím se najít tu úplně nejhlavnější, ale všechny vypadají jen jako přivaděče. Musí přeci vést ke středu! Je to snad ono náměstí? Náměstí má všechny atributy světodějného a dějinotvorného Bodu-středu, ale nic se zde neděje, nevím jestli si mám sednout na lavičku nebo se dát s někým do řeči; jestli si mám počkat na velkou večerní událost, ale i při té je člověk vžycky nějak stranou, na boku, jedním z mnoha obelhaných, kteří putovali do středu dění, aby skončili na obyčejné, byť epické noční slavnosti. Je snad toto ona světovost, jsme teď součástí doby? jsme současní?
Bloudím ulicemi, hledám ten barák, který je středem dění, ale není to ani kostel, ani nejvyšší ze všech mrakodrapů - kostel kapitalismu - ani muzeum a ani radnice, ne, tady se o podobě světa a budoucnosti času nerozhoduje. Kde ale? Bloudím podchody a ulicemi, mířím metrem ke kdysi nejvyšší budově světa, možná že zde najdu střed doby a centrum současnosti - ale podchody mě nechávají bloudit nekonečným labyrintem fastfoodů a obchodních galerií. Nakonec vždycky končím v postranní ulici, na příjezdové cestě, stranou a bokem, šejdrem, mimo. Kdysi nejvyšší stavba světa nejde ani odnikud vyfotit, v cestě vždy stojí nějaký ten mrakodrap, věžáček, značka nebo plot. Hledám místo pro dokonalou fotku, odkud bych spatřil centrum dění v celé jeho kráse, ale končím na parkovištích a pláccích, které zbyly mezi budovami.
Možná že střed světa je ve věžích samotných, v drahých hodinkách brookerů a businessmanů, v gigantických transakcích, které deně provádějí, vrací se po večerech do svých předměstských zámků s pocitem, že snad na chvíli spatřili střed světa a samotné Bytí, že se mu přiblížili ze všech nejblíže, neboť ne nadarmo sídlí v těch nejvyšších patrech. Možná že střed světa je v místních slovutných a proslulých univerzitách, možná že je ve vědeckém článku, který v tyto dny vychází v jednom z odborných bulletinů. Možná že dění a doba jsou ve studiích místního produkčního magnáta - ale kde a kdy přesně? Když se řekne klapka? Nebo když se dotočí poslední stopa? Je to ve studiu nebo ve střižně? V produkci nebo v monumentální hale mrakodrapu nahrávací společnosti?

Zklamaný opouštím město věží, končí stejně náhle, jako začalo - rozdílem jediné budovy. Kdo si dovolil tu drzost, máchat nám všem před očima středem dění, postavit něco tak monumentálního a naděje vzbuzujícího, něco tak nabubřelého a svévolného, něco tak klamavého, jako je downtown?

downtown: vždycky tak vzdálený, vždycky na dosah ruky. vyšli jsme z něj stejně nečekaně, jako jsme se v něm octli.

neděle 17. února 2013

My, Evropané

zpoza okna hledíme na tuhou zimu a zaváté ulice. tma padá brzo, nudíme se. tři ztroskotanci na cizím kontinentě porostlém cizí flórou, prolezlém neznámou havětí. marně se snažíme obnovit zvyky, jež jsme si kdysi osvojili ve vzdálených domovech, ale příliš se jim zde nedaří: po několika dnech živoření zpravidla usychají. spoustu času trávíme nad mapami vzpomínáním a sněním o minulosti. pamatujeme si i lepší dny, teplé dny plné naděje kdesi za oceánem.

dělá se nám na nic z toho, jak do nás místní separatisti neustále cpou svoje touhy. náš boj to není, naše rodné země už nejsou přes jizvy válek ani vidět, jsou to jen rozpadající se ruiny zvrácených monumentů. jsme příliš zatížení minulostí našich předků, adoptovali jsme jejich paměť a bolest z rozpadu a utrpení je nám důvěrně známá a jakkoliv jsme ji nikdy nezažili, zůstává latentně s námi.

- valonští přátelé jsou z všudypřítomného separatismu melancholičtí, sami nevědí, jestli se ještě vrátí do té země, ze které vycestovali. jsou v pozici chudých Slováků, od kterých se chtějí jejich bohatí Češi odtrhnout. o Evropě mluvíme s nostalgií a jako o něčem, co už neexistuje.

společná řeč: soccer, hokej, sport; megalomanské trance parties, nezřízený alkoholismus a braní drog - nejmenší společný jmenovatel evropanství, který k mé smůle z větší části nesdílím. zima a prohibiční daň z alkoholu nás odsoudily k domácímu vězení, u karet nebo internetu bez ustání hulíme. museli jsme urazit tisíce kilometrů, abychom s potrhlou radostí opakovali všechna juvenilní klišé huličství: mudrování nad různými styly balení (v Bruselu se motá na front, v Praze na back); hulit se dá rty anebo skrz prsty; osvojování huličského slovníku v cizí řeči; spotřeba hulení, jakou pamatujeme naposled snad ze střední; po několikagramovém maratonu se vrháme na ledničku s dětskou radostí z toho, že můžeme. "jestli takle budem pokračovat, ztloustnem tu jak prasata!"

to víno se nedá pít. pivo sou chcanky. proč je všechno jídlo sladký? nic tu nemá vůni ani chuť! všechno dědictví anglickejch protestantů. to v belgii, to v evropě.
co to jako má bejt, ta jejich hromadná doprava? "ST Montreal - nejlepší přepravce severní ameriky": to je ale spíš vizitka severní ameriky, než montrealu. jo to v čechách, to v evropě. a ten jejich pokus o ekologii, to má bejt snad vtip? to by museli zbourat města a postavit je znovu a jinak. evropštěji. jinde než v evropě hromadná doprava ani ekologie snad ani bejt nemůžou. neni to prostě fyzicky možný.
o evropě mluvíme jenom v minulém čase. byla odsouzena k minulosti.

neděle 3. února 2013

Encyclopaedia americana: nový prostor (americké město II)

v baráčku, který nese nabubřelý název Kanadské centrum architektury, ale jehož expozice čítají mizerných 5 místností, jsem narazil i na sbírku fotek místního kutilství. nekonečné a uniformní řady nízkých westernových domečků, z nichž každý má svůj nekonečně titěrný a uniformní zadní dvorek, skýtají nekonečný potenciál k prznění.

kdepak! kutilství v architektuře neni český specifikum, perverznosti, jaký lze vidět na cestě z prahy do hostivic a dál - třeba přístavby pater do sedlový střechy, až z domu zbyde krychle; dostavování dalších traktů; bizarní materiály, ze kterejch se stavěj garáže; polystyren nivelizující ornament fasády; atp - maj svůj podezřelý protějšek v kutilství severních američanů.

tak především z každýho balkónku a patra musí vést točitý požární schodiště; předsíň se dá nastavit přitlučením další místnosti na fasádu - a to v podstatě v jakymkoliv patře; má-li střecha garáže příliš malou plochu pro barbecue pergolu, můžeme tuto nechat v ladném zubu přečuhovat třeba o půl metru; atp.

míra diletantství a absence smyslu pro proporce je fascinující. jako by do prázdného a renesančními architekty narýsovaného města přišla banda němých divochů a přetloukla si ho ke svým potřebám. (Moorova Utopie - sídliště více méně unifikovaných paneláčků - převedená z papíru do praxe: na travnatých plochách a zcela mimo trasy chodníků se objevují vyšlapané cestičky; balkony hyzdí pověšené prádlo a satelity.) Velký Developer nechal v ulicích 1-16e Avenue vystavět lajny řadových domků, aby byly tyto přetlučeny k obrazu jejich nájemců.

ne, to nemůže být všechno. Od starověku kultivovaná a klučená evropská půda je protkána sítí mezí, brázd a remízků, jejichž názvy pamatují středověk, je podkopaná trubkami, kanály a dráty vysokého napětí. evropská půda je mocná a zkrocená struktura, která už předem definuje civilizace, které by na ní chtěly stavět. Evropa je rámec možného, je gramatikou. Evropani nejdřív stavěli megality, aby rituálně zkrotili prostor, ve kterém by pak mohli žít chránění od chaosu. Jiné plémě Evropanů muselo v každém kusu divočiny, který vyrvalo barabrům z rukou, postavit agoru, lázně, posádku a bazar. Taková byla jeho cesta řádu. My všichni jsme jejich potomci, snažíme se kolíkovat prostor za hranicemi prostoru samotného, protože až díky takovému nezjevenému řádu prostor jako takový vzniká. Do prostoru je lze vstoupit až tehdy, kdy jsme ho symbolicky a rituálně určili, a tím i ochočili. Dnešní zasíťovaná evropská krajina, popsaná regulemi rozvodu elektrického vedení, hygienickými normami, územními plány a stavebními povoleními, je dlouhým stínem prvního megalitu.

ohavné americké suburbie pučí z chaosu, zvětšují se a praskají a na jejich místě se stloukají nové stavby. každá věc se tak nějak kejve a hejbe, je nakřivo a přečuhuje. všechno je volšový a provizorní, protože všechno lze nakonec přibít jinak; popřípadě strhnout. v americe bylo první strhnutý sídliště na světě (jaká ironie, další stavbu téhož architekta strhla Al-Kaida) - domy padají a z jejich trosek rostou další a mezi tím vším se pohybují lidé jako brouci a přelézají úzké uličky a překližky, přepážky, vestibuly a slepé ulice, které ještě předvčírem někam vedly. adaptují si své město a to si adaptuje je.

město, to je myšlenkový stav. je nezbytné, aby se člověk nejdřív srovnal s městem. nejde mi to.