Koukat na televizi II / Enyclopaedia Americana: Realismus

Jsem v Americe teprv dva nebo tři dny. Se spolubydlícíma se teprve poznáváme. Svojí angličtinu začínám teprve rozmlouvat. Kostrbatě se s nima snažim konverzovat při večeři, ale spíš poslouchám (a zděšeně zjišťuju, že často nerozumim). Na kampusu jsem se sotva zorientoval, po ulicích kráčím jen opatrně a zkusmo. Jsem pořád hrozně napjatý a rád bych se o tom s někým podělil. V tuhle denní dobu už se ale telefony v Čechách stejně odmlčely.

Mládenci se rozhodli dokoukat Hry o trůny. Sledují poslední sérii. Protože je v tu dobu ještě moc neznám, rozložené snacky a zákusky na stole považuju za známku toho, že se jedná o mimořádný večer. Stejně tak i fakt, že se předtím mocně zhulili z bongu (v Čechách, dokud mě hulení zajímalo - dokud jsem byl na střední - byl bong vždycky něco svátečního, jinak se hulily jointy). Nabídnou mi taky. Je mezi náma pořád určité napětí, jak jsem sotva přijel, jsem o deset let starší než oni, nechci být za dědka, a tak se ze slušnosti zhulím s nima. Hry o trůny jsem koneckonců viděl, budu mít ten večer pevnou půdu pod nohama.

Akorátže s bongem je ta svízel, že se špatně odhaduje, jak moc se člověk napere. Takže se samozřejmě naperu tak, až se rozkašlám. Jak nějakej školák, jak trapnej strejček, co se snaží být cool, a tak hulí s omladinou, rozčiluju se v duchu. V té době jsem ale ještě nevěděl, že spolubydlící jsou vřelí lidé bez předsudků.

Má to samozřejmě i ten efekt, že jsem rázem na mrdky.

***

Propadám se do gauče, jsem na papriku (idiot) a koukáme na Hry o trůny. Mládenci spolu vtipkují, ale na mě jdou mrákoty. Mluví děsně rychle, ve slangu, povídaj si o věcech, který neznám, a tak si začínám zoufat, jestli ten blbej jazyk vůbec umím. Smějou se svým vtipům. Když se pokusím zavtipkovat já, možná to okomentují, ale rozhodně se nesmějí. Soustředím se teda chvíli na seriál.

***

Je to bizarní zážitek, koukat na ty americké ksichty, jaké tu člověk potkává v krámu, ve škole nebo na ulici, jak jsou navlečené ve zbrojích, s meči a draky. Když jsem se na seriál koukal v Čechách, nikdy mi nedošlo, jak stylizovanou, pseudo-shakespearovskou angličtinou se v něm mluví. Tyhlety tiráci a prodavačky a údržbáři, který vídám přes den mezi mrakodrapama a na vyasfaltovaných ulicích, tyhlety široký americký ksichty jsou tu najednou navlečený ve zbrojích, mluvěj rádoby archaizovanou hatmatilkou a hrajou si na evropskej středověk nebo co. Hry o trůny jsou, dochází mi, když se na to dívám se svýma americkýma spolubydlícíma a jejich americkýma očima, jenom LARPem, u kterého si americké publikum představuje, jak by vypadala Amerika, kdyby byla přesazená do středověku (ale do pořádnýho - s drakama a bílejma jezdcema!). Kdyby se z hispánskejch taxikářů a černošskejch vyhazovačů a bílejch pumpařů stali rytíři a z tý blondýny ve fitku princezna.

Aha!, dochází mi, my se v Evropě díváme na americký filmy jako na zprávu z cizího světa, jako na čistou fikci, kde lidé s pro nás exotickou fyziognomií hrajou exotické role; ale tady v Americe je to všechno jen zbytnělý realismus: ty stejné charaktery a typy lidí, jaké se tu daj vídat na ulicích, jsou zkrátka přesazené do jiných reálií, aby si skrze ně diváci mohli prožít fantasy středověk, konec světa, útok ufonů. Je to hyperrealismus: sebezběsilejší fantazie je zkrocená na byt 3+1 ve standardní výbavě, ve kterém si vždy titíž lidé prožijou své úzkosti, obavy, touhy a strachy jak na trenažéru.

***

(Tenhle příspěvek jsem rozepsal už před mnoha lety v Kanadě a mám tu jednu starou poznámku: "vývozem provinčního do světa se z něho stává světové - a to aby se z něj původní vlastníci nezbláznili, jak je lokální, provinční a absurdní". Když se koukám na starší blogy, musim říct, že už se na Ameriku dívám bez toho pobouřenýho evropskýho patosu, jsem vůči ní otevřenější, jsem taky starší, nemám od ní velký očekávání, a proto jí ani nemusím tak tvrdě soudit.)

***

Začínám mít klaustrofobii, začíná mi být z celý tý situace úzko. Nerozumím, o čem se baví spolubydlící, který seděj hned vedle mě na gauči; nerozumím tý stylizovaný řeči, která na mě hučí z televize; mám tu jen jeden pokoj, čtyřikrát čtyři metry, kde mě přikrývá cizí peřina, ale je to to jediný, co si tady můžu nárokovat jako "svoje"; nevím, co budu dělat zítra, mám nekonečně volnýho času a žádnej program; jsem bezprizorní a tápu. Jsem v Americe teprv třetí den; chyběj mi moji kamarádi, stýská se mi po mojí holce. Jsem na papriku a přijdu si legračně.

Když skončí díl, vymluvím se ne jet lag a du do svého pokoje, který vůbec není mým. Uklidňuju se, že začátky jsou vždycky krušný, ale že zejtra se s tim všim s velkou vervou poperu. Už to bude jenom lepší, říkám si.

***

Když to teď s měsíčním odstupem sepisuju, pohrává mi na rtech hořký úsměv.

Encyclopaedia Americana: Tloušťka

sytý hladovému nevěří - a nenasytnému už vůbec ne.

tlusťoši a tlusťošky si chodí pro další a další dávky fountain drinks, přidávají si porce i chody a - což je ze všeho nejperverznější - vykládají si, co komu chutná a kde co vaří nejlíp. může těmto tvorům vůbec něco skutečně chutnat? mají vlastně ještě nějaké chutě?

nový lidský druh

stehna velikosti mého těla, nový orgán pod pupíkem ve tvaru močového měchýře; prsa rozlitá pod pas; celulitida na pažích a tváře tonoucí v tekutém písku hlavy. instalovaní, zapuštění ve svých invalidních čtyřkolkách se proplétají na chodnících. někdy se už ani neproplétají, prostě maj nohu na plynu a troubí; anebo zápasí s auty na silnicích. (čtyřkolky se vyrábí s nosičem na nákupy mezi řidítkama - obézní při jízdě připomínají oslíka jdoucího za mrkví; a jednou se jeden takový pán zastavil před naším bariérovým krámem - musel přesvědčit kolemjdoucího, ať mu k nám jde koupit wafli, a mezitím tento okolený kentaur vyčkával s puštěnýma blinkrama na chodníku.)

jídlo bylo lahodné a splnilo všechny mé požadavky po umění: rozšířilo mojí lidskou zkušenost světa, ukázalo mi dosud neznámé možnosti vlastního těla, otevřelo nové estetické horizonty; chtělo se mi smát a posléze brečet. a po tomto vyčerpávajícím zážitku chci jen meditovat, cítit ztrácející se vzpomínku na Indii nebo Ukrajinu nebo Mexiko na jazyku. jsem slabý a chci být držen za ruku.

míra. každé další sousto by přivodilo nevolnost, zkazilo rytmus, rozbilo proporčnost formy a přivodilo vpád amorfního chaosu. a proč si nezajít ještě na dezertní wafli? nebo na svačinový sendvič? a kam pak, na suši? a po cestě si dát hot dog nebo kousek pizzy? a hned na to zajít na večeři? a dát

si boršč, draniki a karbanátek,

pirohy zelí a kiš. a samozy,

pakory, alupatry,

lassy, tikku a mirch. no a taky

tortillas y quesadillas a pak

fish and chips and eggs and ham

burgr hned co dojím poutine.

a co pak a kam pak!

řasy zelí knedlík sója

hořčice a marmeláda

curry roti schwarmu hned

pudink k dezertu, štrůdl a gelato

a sýry k zákrmu-předkrmu

degustiv-aperitiv

camembert na chlebu, camembert v salátu

s kuřetem zálivkou, džemem a cibulkou,

polívka hlavní chod dezert a zákrm-

předkrm, degustiv-aperitiv

brie na chlebu a brie v sendviči

se šunkou salámem okurkou a dezertem a na svačinu na kávu na koblihu nakoupit do krámu na tržiště na farmer´s markets do diskontu ve večerce chipsy a salsu a kokakolu na snídani na přesnídávku do práce při práci před prací po práci zobnout tu a tam a ochutnat a sytý dorazit na oběd a přesto se nažrat a při čaji o páté myslet už na večeři jejíž zbytky pudou na snídani k toastu který děláme i na svačinu na svátek na vánoce na velikonoce tak co si dneska dáme?

amorfní druh améb posunujících se beze smyslu po městské mřížce, jež smyslu beztak brání. odkudkoliv kamkoliv a stále nikam. bez zájmů a bez koníčků, bez pravdy a beze lži, nenasytné, neukojitelné pokolení ve stavu permanentního zrodu-přerodu svého těla. narazit tak jednou na pevný bod, aby mohli opět zhubnout do lidských měřítek.

Encyclopaedia Americana: Nový York / koncept

...a valpuržina noc, neony montrealu, cinkání sklenic a dým kouře, silným parfémem navoněná kurva, její lesklá pleť a pevné umělé poprsí - chichot mexičanek a zemité vtipy belgičanů. vyhazování peněz a cpaní se; elegický hukot motoru dálkového autobusu nás konejší, otírá slzy nostalgie dokud nezmizí i ta záře kdysi slavného města; tma.

(celníci vypadají se stars and stripes za zády mnohem děsivěji, padáme na kolena před symboly přetíženou vlajkou - zatímco evropa je plná byvších dějin, tady jim stojíme tváří v tvář, tady a teď)

při výjezdu z Lincolnova tunelu nás na chvíli oslní rozbřesk; vstupujeme do města věží, do jejich stínu, zakláníme hlavy a podjíždíme hustou spleť nadjezdů a ramp, které mizí v okolních budovách. autobus zajíždí pod strop drátů, rozvodů a potrubí, při slabém a žlutém elektrickém světle tušíme siluety nezazděné techniky - nejspíš už dávno nepoužívané. ranní davy pospíchají za svými cíli, turnikety, mříže, eskalátory a jiné pasti labyrintu překonávají bez přemýšlení. "yo yo, new york" "what´s up new york" "carnage in the uptown!" - kameloti přivezení až od břehů guinejského zálivu zde do rytmického bouchání kovových dveří a cvakání turniketů vyvolávají svá zaříkávadla; jejich hlasy se slévají ve zpěv šamanů. unylý nahraný mužský hlas nás z amplionu v pravidelných intervalech varuje před prodléváním pod eskalátory. steklé a rzí pokryté dláždění podzemní dráhy, mapy soli v betonových trámech. z několika kolejí řvoucího plechového metra nakonec vybíráme správnou linku, ze slovutných názvů stanic tušíme ctihodné památky na povrchu; památky, jejichž kořeny se právě proplétáme. přestupujeme za řekou, odpadu v kolejišti přibylo, už na Severu jsme zaslechli zvěsti o krysách velikosti kočky. řeku jsme už museli podjet, z Manhattanu jsme tedy byli pryč.

Encyclopaedia Americana: Niagara [naɪˈæɡrə]

Pyramidy, velká čínská zeď, eiffelovka a niagára. a mona lisa. to všechno vidět a v klidu umřít. turista přijíždí k niagaře, hltá ji pohledem a celý zaznamenáníhodný moment zaznamenává foťákem.

niagáry se de pohledem nabažit za půl hodiny, ale taky nikdy. je lze se chránit foťákem nebo dalekohledem, tvářit se jakože nic, jakože vlastně o nic nejde, dá se uhýbat pohledem, anebo taky vstoupit pohledem do vody a být uhranutý, padat s vodou až do pekla. kdo s démony nechce obcovat, toho vodopád rychle omrzí, ve skutečnosti je totiž mnohem menší než v televizi, menší a užší a s nepřehledným okolím (jako vždy: absence Události a Pointy - kračíme po zapadlé ulici podél údolí, po zapadlé ulici plné nudných a typických amerických domů, abychom zjistili, že jsme se celou dobu epicky blížili k vodopádu - musíme ale ještě podejít dálniční most vedoucí k hranicím země Otců-zakladatelů a obejít oprýskanou rozhlednu ze 60. let - až u pavilonu suvenýrů mimochodem zjišťujeme, že lepší už vyhlídka nebude). kdepak, niagara je nudná jako celá pozemská příroda a žádnou extázi nepřivodí; nesvítí jako lesy na pandoře a ani superman tudy nelítá. takovou nudu, jakou poskytuje pozemská příroda, je nakonec třeba vylepšit, stimulovat, vydráždit a excitovat, doplnit a ozdobit. proto se tu postaví shopping mall, několik kasín, hotely ve tvaru mrakodrapů (s pavilonem suvenýrů je spojuje stylizovaný můstek přes silnici a lanovka!), zoo, aqua park a mnoho dalších kratochvílí pro antropologicky nestvůrně se chovající kmen turistů. takové prázdno a zklamání, jaké nám vodopád přivodil, může zachránit jen nátěr ještě otřesnější nudy atrakcí a turistických destinací - v noci se vodní stěna nasvětluje, aby byla alespoň tak reálná, jako 3D svítící džungle pandory. nakonec, povrch této země je těhotný kasíny, theme parky a hotely, tobogány a lanovkami, insektárii a biggest retail shopy - stačí jen záminka! třeba protržená plodová voda vodopádu.

cestou k vodopádu povážlivě klesá teplota, nebe se zatahuje mlžným potahem a viditelnost klesá. jak sestupujeme výtahem k patě vodopádu, začíná mrznout, sestupujeme až k zamrzlému jezeru, společně s apatyckými turisty a jako jedni z apatyckých turistů. lhostejných. bez zájmu a s potřebou dráždidel. a atrakcí. a jiných pomůcek,

protože už nic necítíme, nic nás nepřekvapí a neosloví,

nic námi nepohne a neotevře nás,

hledíme do vodního kotouče,

mrzneme na dně tohoto ledového sedla
a z vodní tříště duje vítr,

vítr z této Dvojice vodopádů,

z tý parodie,

z toho výsměchu

hledíme do zamrzlého jezera jako do zrcadla

a slyšíme rej čarodejnic a smích démonů

a když odcházíme od vodopádu, už není jasný den, ale prší, prší, protože jsme zhřešili, protože jsme přišli jakoby nic a jakoby nic odcházíme, od toho démona, ke kterému měli bázeň už indiáni a hrůzou se k tomuto maelstromu, k tomu konci světa ani nepřibližovali a svědky onoho démona raději v noci a potají vraždili a jejich svázané mrtvoly kdesi zapomínali.

Encyclopaedia Americana: Hard working

tak vedle nás zkrachovalo BBQ, neb jeho majitel prý nebyl dost hard working. náš majitel odprodal frenčíz svýho upocenýho fast foodu za 200 tisíc partnerovi, který záhy na to zkrachoval a nyní prosperující pobočku musel bossovi odprodat za mizerných 50 k. prý nebyl dost hard working a snad i bral drogy. kdo totiž neni dost hard working, bere drogy. hard working je jediný způsob, jak být tady na pozemském světě odměněn, hard working je protikladem wellfare-state, který spočívá ve flákání se a v braní drog. hard working je projevem boží přízně ve světě, ve kterém se už nechodí do nebe, ale lítá na maledivy nebo na londýnskou olympijádu.

hard working znamená pracovat dvanáctky a být svolný k přesčasu kdykoliv a kdekoliv. hard working znamená 6 ale i 7 pracovních dní v týdnu po dobu několika let i desetiletí. hard working nás odměňuje zvoněním penízků a úspěchem, společenskou prestiží a luxusem. zapomeň že máš holku nebo rodinu nebo koníčky nebo osobní život, teď budeš tvrdě pracovat a žít pro tadyten náš zkurvenej kiosek, making business, budeš mít ke svý minimum wage nějaký tips, to ti bude odměnou - a hlavně musíš bejt hard working, protože když seš enough hard working, otevřeš si jednoho dne třeba vlastní kiosek a budeš v balíku (a nebo taky budeš tvrdě umejvat nádobí do konce života, jenže to do našeho hard working narativu nepatří). luxus pro každého kdo je hard working, ty ostatní chudáci nebyli dost hard working a tak si jedině zasloužej bídu a náš despekt. my manažeři a právníci sme byli enough hard working, zatimco manuální lůza se fláká a bere drogy a neni enough hard working, jen si dělaj těch svejch šest dvanáctek v tejdnu a to i v těhotenství, ne, tenhleten třídní póvl neni dost hard working jako my, manažeři a právníci a doktoři, co sme tvrdě studovali a teď tvrdě splácíme naše školný a narodili sme se v lepších a bohatejch rodinách, který nebyly imigrantský, ale naopak už tu sou několik generací a proto rozhodně nemaj lepší výchozí podmínky než ta imigrantská dělnická lůza, ne, všeho se dopídili vlastním hard working, jinak to ani být nemůže, protože takový jmění, to si mohli záskat jedině dostatečně tvrdym hard working.

ale tak přece jen chceme tomu světu pomoct a udělat nějakej ten dobrej skutek pro obecnou spravedlnost, tak uspořádáme benefiční raut, kde se 80% peněz prožere a prosvítí a zbytek pude támhle malýmu akimovi na hajzlpapír k cholerickýmu průjmu (+ firemní hrnek; boss ví jak se propagovat!); a nafotíme se u toho v našich gala špercích a hadrech a dáme to do místních plátků, jaká jsme místní hard working smetánka, a přitom tak milosrdná, tak milosrdná že by nám každej měl bejt vděčnej za to jak sme hard working, a proto se všude musíme připomínat: každej sál, každej drn s kytkama, každej pokoj v nemocnici, každej foyer v divadle se musí jmenovat po jednom z nás, mecenášů a donátorů a lidumilů, musíte si bejt pořád vědomý naší milosrdnosti, vy dělnická lůzo, naší milosrdnosti, bez který byste žádnou kulturu ani vzdělání ani zdraví neměli, musíte se nám pořád vděčně klanět a lízat nám z ruky tyhlety drobky jako psi, pořád si bejt vědomý, jak ste nám za všechno vděčný, naší tvrdý práci a našemu milosrdenství.

a tak vyšlem angelinu a její dva prsy do unicef, což je takovej větší večírek pro lidi s těma vůbec nejdražšíma šperkama a nejnarvanějšíma kárama, co se budou ukazovat v africe a v asii a všude kde bylo zemětřesení a kde sou v prdeli, protože asi nejsou enough hard working, a budou si tam adoptovat děti a vozit je do tý naší hard working země zaslíbený penězům a investičním příležitostem, unesco, tadyta kratochvíle pro ty nejvíc hard working a nejvíc za vodou z nás, unicef a podobný charitativní koníčky pro filantropy, který kdyby to mysleli aspoň za nehet vážně, tak by přece museli začít volit socialisty, anebo spíš rovnou komunisty a přestat jezdit arabskou ropou a používat v číně vyrobený výrobky a obchodovat s africkejma nerostnejma surovinama a všelijak jinak přestat těžit z vykořisťování třetího světa, museli by přestat nutit svý zaměstnance k přesčasům a k zapření svýho osobního života a přestat je vydírat hard workingem a ztrátou práce a životního statusu, přestat se k nim chovat jako k otrokům, tyhlety hard working majitelé kiosků a manažeři, který zbohazli na hard working ždímání a znásilňování svejch podřízenejch, který snad ani nemaj volební právo, protože nemaj tolik peněz co oni, naši hard working nadřízení, kterejm sme na každym kroku vděčný za to, že nám uspořádali charitativní koncert, kde se dává zadarmo polívka a zadarmo panák sirupu proti kašli (konec zimy je zrádný!), obdivujeme je jakejch maj peněz a jaký sou to lidunilové, tyhlety nelidové a necitové, co svoje paláce postavili z načich svalů a jejichž SUVčka pohání náš pot.

kde sou teď ty hrdinský užitečný idioti a advokáti kapitalismu, kde seš romane jochu a petře nečasi a miltone friedmane a vy další jim podobný, zkoušeli ste si někdy zbavit se vašeho kulturního a sociálního statusu a jako anonymní imigrantská nula začínat svůj hard working americkej sen tady v tý úžasný zemi otců-zakladatelů? umejvali ste nádobí dost hard? vynášeli ste odpadky dost hard? zapoměli ste na vaší rodinu dost hard? a jak je možný že ste pořád ty stejný nuly jako když ste sem přišli, akorátže starý, plný zášti a servilního vděku k vašim pánům za každej drobek co jim upadne od stolu? že by se ta vaše pohádka o tvrdý práci někde pokazila?

Encyclopaedia Americana: Přitakání

a v tadytom nivelizovaném americkém městě, placatém městě nekonečných pravoúhlých ulic, v této dekontextualizované městské poušti, v kultuře, jež všech kontextů zbavuje, ve městě, jež roste na povrchu planety bez toho, aby zapouštělo kořeny, tak tedy má takové město a taková kultura vůbec nějaké tradice nebo pevné body?

vybavuju si slováka a českýho fašouna Romana Jocha - poturčence horšího Turka - jak svou norimberskou dikcí a se slzou v oku píše rozechvělým hlasem do Lidově-demokratických Novin o Otcích Zakladatelích a Ústavě a její svatosvaté Liteře a pokračuje dobrácky o světcích papuánského kultu jménem konzervatismus a o tom v jakém poměru si míchali gin-tonic a jak to vypovídá o jejich lidskosti (náš soused Klaus se tak pečlivě staral o kaktusy - kdo by do něj řekl že pracuje v koncentráku!) - jako kdyby šlo o nějaké americké dějiny nebo co, jako kdyby v tadytěch epizodách byla fyzikální pravda místní tajgy a prapůvod místních dálničních uzlů.

ale stejně jako polynéský kult konzervatismu se svými oděvy, rituály a nápoji - které by ostatně mohly být i jiné, ale to neznamená že se pro ně dotyční nepřestanou vraždit - , tak i těch posledních a jediných 300 let amerických dějin není než arbitrární epizodou na povrchu tajgy a prérií, rakovinným a zbytnělým výběžkem zatoulaných evropských dějin, svévolnou epizodou, potrhlou kapitolou místního půlmiliardového Charentonu. epizodou, která by mohla být i jiná, třeba kdyby sem tenkrát z evropy vyhnaly jiný sektáře a né ty cvoky na Mayfloweru.

dějin a kontextu se amerika dobrovolně vzdala vyvražděním indiánů, s tragickým pádem posledního Mohykána se rozpadá i kontext a zůstává poušť, znaková prázdnota, mělká písčitá půda, kde se nedaří stromům, ale jen polétavým travinám a keříkům. každý pokus o nalezení kontextu, Středu a Smyslu končí fraškou a dalším rakovinným výběžkem, další svévolnou epizodou a další sektářskou slepou uličkou.

a není to tak, že si američani nestihli dějiny vytvořit, že sou stále mladí. je to jejich dobrovolný úděl a bič: když se s evropanama podivujem struktuře místních měst, dostáváme jako nejčastější odpověď, že americká města jsou mladá, že si nestihla vytvořit spleť ulic jako prastará města evropská. jenže to je liché uvažování: ten nevelký prostor, do kterého se stihla evropská města do konce 17. stol. roztáhnout a ze kterého nyní už mnoho nezbýva, dnes určuje maximálně nejužší městská centra. nynější tvář dostala evropská města především v posledních 200 letech, tedy v době, ve které expandovala i města americká. jenže evropská města se i přes masivní nivelizaci pořád vinou kolem říčních břehů, pořád padají a stoupají s kopci a údolími. tuhle šanci dostala i města americká: montréalský starý přístav má točité ulice opisující řeku Sv. Vavřince. Opodál stojící downtown už má šachovnicový půdorys. V Torontu tekl jistý Garrison Creek, který hloubil od severu k jihu nevelké údolíčko napříč městem. Vedlo přes něj i několik můstků - nicméně potok byl sveden do kanalizační šachty a údolí zasypáno zeminou vytěženou při stavbě metra v 60. letech. ulice, kterou most nesl, vede parkem dodnes, dokonce na tom samém mostě, ale jeho konstrukce je pohřbená v zemi. místní američané se tak dobrovolně rozhodli zapomenout na reliéf krajiny a srovnat celou zem do plochy, jež nebude klást překážky ortogonálnímu rámci, rámci, jež dává nekonečné možnosti a jež nedává - na rozdíl od sebemenší strouhy - žádná východiska a nenabízí žádně řešení.

a tak se tu stavějí domy, jaké se tu stavějí. domy, jež na sebe nenavazují zdmi a světlíky, ale kladou se vedle sebe. mezi domy zůstávají šachty a uličky nejasného statusu, věci se nespojují, vše je neustále rozpojitelné a nahraditelné. všechno se staví z tvárnic a papundeklu a umakartu a neomítnutých cihel a levného betonu a padá s prvním zemětřesením nebo tornádem nebo developerským záměrem. řady westernových domků, na které vrhají stín desítky pater bytovek, vypadají jako z papíru. v přízemích mají obchody nebo restaurace, které nesou názvy jako Frank´s, Timothy´s a Ed´s, názvy svých otců-zakladatelů, názvy toužící po tradici, historii a dějinách, a proto pevně vyrytých do kovových a plastikových návěštidel, do návěštidel, která budou s příštím zvratem ekonomického cyklu odstraněna, odstraněna nebo nahrazena jménem někoho jiného. Vincent´s, est. 2005 : přáli bychom si tu nějaké dějiny, nějakou tradici, nějaké pevné a spolehlivé body, jenže to v poměrech místního kapitalismu, který je ale jenom jednou z forem celkové neutuchající dekontextualizace, není možné. a tak tradiční stánek nebo restaurace končí po dlouhých padesáti letech a nahrazuje je jiná restaurace nebo bar, které tu chtějí vydržet tak dlouho, jak jen to bude možné, a proto vyvěšují nová plastiková návěštidla, vybavují interiér jinými nahraditelnými materiály a jinými ornamenty, protože dál než za ornament se v těchto papírových domech bez základů jít nedá, usazuje se zde nový majitel, chce zde založit nové tradice, nové zvyky, získat si své stálé zákazníky, dostat se do místního slangu (let´s go to Ed´s), stát se součástí životů těchto lidí a učinit je součástí života svého. a tito lidé-zákazníci sem začnou chodit a oblíbí si to místo, chodí si sem odpočinout i slavit významné chvíle svých životů, sem, do těchto papundeklových rekvizit z papíru, mezi tato plastiková návěštidla, do tohoto fastfoodového interiéru, který zde nemá žádné opodstatnění, ne, je zcela přespočetný, nahodilý a zbytný, nemá důvod ani příčinu, nemá vysvětlení, nezbývá než mu mocně přitakat: ano: toto je místo mého života, zde, v těchto překližkových interiérech, založených r. 2005, budu slavit významné chvíle svého života, budu se s nimi identifikovat a nacházet v nich svůj život, učiním z nich zrcadlo sama sebe, a to i přes to, že tu není Bůh ani Král, ale ani Důvod ani žádný jiný Smysl, ne, přitakávám tomuto místu protože musím, protože nic pevnějšího tu stejně nenajdu, protože celý svůj život strávím ve filmových kulisách a fastfoodových interiérech a v domech s přenositelnou hypotékou a v autech na leasing a v pravoúhlé mřížce, která nemá střed ani počátek, nemá kontext, ale je všudypřítomná a paralyzující.

Encyclopaedia Americana: Habitus

vživotě bych neřekl, že se ze mě stane agresivní stánkař, co se slovy "go fuck yourself" metá na lidi kornouty na zmrzlinu. leč je tomu tak

úsměvy, gesta, asertivita, přehánění, hlučnost, familiárnost, žoviálnost, instantní přátelskost. i v tak obřím protestantském městě se cizí lidi zastavují na ulici a dávají do řeči, vykládají si svoje problémy, oslovují se "man", "buddy", "brother", "honey", "sweetie" a tak podobně. největší ctností je bejt místnim týpkem, znát se se všema místníma prodejcema, trafikantama a stánkařema, prohodit s nima vždycky pár slov, ale nikdy ne víc, vlastních problémů se jen tak dotkneme, hlavně se moc neponořit; zdravit ostatní týpky, co dělaj totéž, pokud možno na sebe pokřikovat přes celou čtyřproudovou ulici, aby ostatní viděli, jak sem místní týpek, zkrátka mít to svoje a bejt tu doma. chovat se jak buran z nějaký zapadlý minidíry tváří v tvář cizinci. to je největší ctnost, bejt tim místnim týpkem, některý bad boys už se na to trénujou ve svejch 20ti a chválej kolemjdoucím holkám zadky, taková žoviálnost, to je ctnost. mávnutím proutku sou z nich starý dědci, kterejm se všichni známí místní týpci už odstěhovali nebo zhebli, ale pořád melou tu svou asertivní, hulákaj na cizí lidi, žvatlaj si pro sebe, pindaj nově příchozím prodejcům, trafikantům a stánkařům paranoidní cinty o tom, koho všeho vláda nesleduje a co marxistická entita "oni" ví a neví, a ty nový prodejci, trafikanti a stánkaři ty jejich žvásty poslouchaj jen proto, že sou to asiati nebo arabové nebo slovani a chtěj bejt taky součástí tohohle velkýho světa, kde pod velkejma věžákama jezděj drahý auta ještě dražších lidí, slavných lidí, který sou worldwide known, totiž od Nashvillu až po Nunavut, tak tohohle velkýho světa chtěj bejt součástí, a tak trpělivě poslouchaj idiotský žvásty těhletěch přestárlejch pitomců, pitomců ve středních letech, který ve skutečnost nejsou než cvoci a blázni, a to jen proto že si kdysi začli hrát na místní týpky, na asertivní niggas co se se všema oslovujou "man", "honey" a "buddy" a chovaj se jak vesnický burani.

bejt místňákem na Václaváku, znát tu všechny vyhazovače bordelů a stánkařky v párcích, bejt ve středu toho dění, v pointě města, nechat na sebe dopadat symbolickou a úplně prázdnou záři Středu, a bejt přitom vesnickym buranem.

Úsměvy: asertivní úsměvy, rozesmáté rty a tváře, zářící vybělené zuby, sebezakomplexovanější stará panna je rázem tvojí kámoškou a hustou typkou, protože si s tebou dá high five a usmívá se. každej sme hustym týpkem ve středu dění, na vrcholu sil a na tepu doby, každej sme ve filmu a proto sme všichni nonstop hustý a asertivní. jednou se nám to zúročí tim, že naší papírovou schránku bude znát hodně jiných papírových a šustivých schránek. všechno tady na ulicích šustí a ševelí a když se zvedne vítr, ulice jsou rázem prázdné.

Encyclopaedia Americana: Downtown

Město věží lze vidět odevšad, majestátní, monumentální, těžké, mocné a hrozivé. Směřují k němu všechny cesty, železniční i dálniční, směřují k němu všechny pohledy, plné očekávání příslibů a nadějí, ale i plné obav strachu ohrožení. Ráno co ráno nasedají miliardy mravenců do svých dieselů s automatickou převodovkou, do trouchnivějícího metra, tramvají a autobusů a v dlouhých lajnách sem směřují - k městu věží, k downtownu, středu všeho dění.

Vydávám se s touto dychtivou řekou americké a imigrované populace, abych se taky mohl vyhřívat ve slávě temných ulic města věží, abych taky spatřil ten středobod všeho dění, místo, kam směřují všechny sny a naděje, důchody i splácené hypotéky, ambice a touhy. Chci taky spatřit to místo, místo, které je na tepu doby, Střed všehomíra, onen bod, který nás všechny přitahuje, odkud všechno vychází a prýští, chci zažít ten okamžik, mžik oka, popatřit onu Událost, zažít v jediné pikosekundě, jaké to je být v centru dění, významný, uznávaný, tvůrcem světa a světovosti, být současný. Nemůžu být špatně, všichni míří k věžím a věže míří k nebesům.

Procházím ulicemi mezi věžemi a hledám ten jeden Bod, místo, které je současností a středem zároveň, místo, kde se dějí všechny důležité a podstatné události, kde lidé z reklam zažívají své pamětihodné zážitky a zároveň tak tvoří dobu. Kde je každý okamžik světový, místo, které je navždy. Bloudím ulicemi, ale nemůžu ten střed najít, vždycky mě to vyhodí na stranu, na bok, mimo, na periferii. Rozbíhám se do centra, mezi mrakodrapy, ale po chvíli zjišťují, že už běžím směrem k periferiím; střed jsem musel minout. Bloudím mezi věžemi, kráčím křížem krážem hlavními třídami a snažím se najít tu úplně nejhlavnější, ale všechny vypadají jen jako přivaděče. Musí přeci vést ke středu! Je to snad ono náměstí? Náměstí má všechny atributy světodějného a dějinotvorného Bodu-středu, ale nic se zde neděje, nevím jestli si mám sednout na lavičku nebo se dát s někým do řeči; jestli si mám počkat na velkou večerní událost, ale i při té je člověk vžycky nějak stranou, na boku, jedním z mnoha obelhaných, kteří putovali do středu dění, aby skončili na obyčejné, byť epické noční slavnosti. Je snad toto ona světovost, jsme teď součástí doby? jsme současní?

Bloudím ulicemi, hledám ten barák, který je středem dění, ale není to ani kostel, ani nejvyšší ze všech mrakodrapů - kostel kapitalismu - ani muzeum a ani radnice, ne, tady se o podobě světa a budoucnosti času nerozhoduje. Kde ale? Bloudím podchody a ulicemi, mířím metrem ke kdysi nejvyšší budově světa, možná že zde najdu střed doby a centrum současnosti - ale podchody mě nechávají bloudit nekonečným labyrintem fastfoodů a obchodních galerií. Nakonec vždycky končím v postranní ulici, na příjezdové cestě, stranou a bokem, šejdrem, mimo. Kdysi nejvyšší stavba světa nejde ani odnikud vyfotit, v cestě vždy stojí nějaký ten mrakodrap, věžáček, značka nebo plot. Hledám místo pro dokonalou fotku, odkud bych spatřil centrum dění v celé jeho kráse, ale končím na parkovištích a pláccích, které zbyly mezi budovami.

Možná že střed světa je ve věžích samotných, v drahých hodinkách brookerů a businessmanů, v gigantických transakcích, které deně provádějí, vrací se po večerech do svých předměstských zámků s pocitem, že snad na chvíli spatřili střed světa a samotné Bytí, že se mu přiblížili ze všech nejblíže, neboť ne nadarmo sídlí v těch nejvyšších patrech. Možná že střed světa je v místních slovutných a proslulých univerzitách, možná že je ve vědeckém článku, který v tyto dny vychází v jednom z odborných bulletinů. Možná že dění a doba jsou ve studiích místního produkčního magnáta - ale kde a kdy přesně? Když se řekne klapka? Nebo když se dotočí poslední stopa? Je to ve studiu nebo ve střižně? V produkci nebo v monumentální hale mrakodrapu nahrávací společnosti?

Zklamaný opouštím město věží, končí stejně náhle, jako začalo - rozdílem jediné budovy. Kdo si dovolil tu drzost, máchat nám všem před očima středem dění, postavit něco tak monumentálního a naděje vzbuzujícího, něco tak nabubřelého a svévolného, něco tak klamavého, jako je downtown?

downtown: vždycky tak vzdálený, vždycky na dosah ruky. vyšli jsme z něj stejně nečekaně, jako jsme se v něm octli.

Encyclopaedia Americana: Landmarks

1)

Vedle uniformity ulic, absence architektury a zaměnitelnosti všeho se vším má karteziánská soustava amerického města další neblahý rys: naprostou ztrátu hierarchie prostoru. Zapadlá ulička rozložitých a unylých domků představuje ve skutečnosti jednou z hlavních tříd, kdežto zapadlá ulička rozložitých domků, která je k ní kolmá a kterou vede stejně široká čtyřproudová silnice, je opravdu zapadlou uličkou. Klam. Hierarchii prostoru nelze odvozovat od struktury ulic, protože ty jsou všechny stejné (Evropa: od náměstí se vinou přímé a široké třídy, postranní ulice mizí v zatáčkách). Stále stejná struktura ulic paralyzuje veškerou architekturu - rozhodující je až míra provozu. Třídy míří k dálnicím a dálnice vedou nejspíš k tepu doby a centru všeho dění (anebo jsou to další slepé uličky). Kontinent auta. Hlavní třídy nelze rozeznat ani v centru. Četnost výškových budov nesvědčí o ničem, aby mrakodrap mířil alespoň portálem do hlavní ulice, musí ho z dalších tří stran obklopovat uliční šachty nejasného statusu. Co dělá třídu třídou: množství služeb nebo hustota dopravy?

2)

Prázdnota: bez prostorové hierarchie; bez prostoru není důvod k architektuře. Architektura spočívá podle Baudrillarda v práci s prostorem - kde zůstává prostor stále týž, nelze dělat architekturu. Prvotní struktura prostoru je příliš striktní, příliš totalitní a přitom zcela nicneříkající. Je prázdná, stejně jako čtvercové stavby, jež z ní rostou: ve skladišti lze skladovat cokoliv; patro kanceláře může mít jakoukoliv dispozici a jeho funkce zůstane vždycky táž; fastfood : kterákoliv světová kuchyně si vystačí s automatizovanou kuchyňkou a prodejním pultem; domky: dvoupodlažní, obsahují stále tytéž životní příběhy (jak draze se pojistit? budeme mít na studia dětí? víkendová barbecue, čumění na NHL, cesty do práce a ozvláštnění rutiny zájezdem do hotelu).

v takto definovaném prostoru není možné dělat architekturu. v takto definovaném prostoru můžeme tak maximálně pracovat s fasádou, s ornamentem v tom nejvulgárnějším slova smyslu, jak mu rozumělo 19. stol. není divu, že se v severní Americe tak naturalizovala provinční postmoderna 80. let.

Fasádovitost: mexická nebo hawaiská restaurace mohou sídlit v témž přízemním bungalovu, absence prostoru se dožene ornamentem interiéru. Všudypřítomný kýč ozdoby, povrchu, imitace. Všechno je exaltované, ilustrativní, vypjatě typizované (romantistická neogotika: středověčejší než středověk; neoklasicismus: antičtější než antika). Kýč vánoční výzdoby, římská sloupoví z umakartu, Las Vegaská kasína a jejich plastová hra na Paříž, na Benátky. K čemu mi je dobrá iluze exotiky, když vždycky provádím tentýž monotónní pohyb gamblera? Ornament bez estetického přesahu, ornament jako přespočetnost.

3)

Totalitní rámec karteziánského bloku si vždy vynucuje stále tutéž prázdnotu. Absence hierarchie a z toho plynoucí prázdnota funkce umožňuje jistou nekonečně pokřivenou svobodu. Na ploše bloku může vyrůst cokoli a jakkoli: stavby na sebe můžou navazovat a komentovat se, anebo taky nemusí. Můžou prostě jen maligně proliferovat, bujit na sobě jako nádory, přetloukat se, růst a padat. (Le Corbusier nazval New York středověkem.) Hlavní je zůstat v rámci bloku; v rámci bloku může dojít k jakékoliv perverzi: může tu být řada domků, nejvyšší mrakodrap na světě, Tádž Mahal nebo zábavní park. Identita města a čtvrti vzniká až prostřednictvím bloku: nekonečně potenciáního a dokonale uzavřeného.

Americké město nemůže mít identitu jako Praha nebo Paříž, identitu danou změtí ulic a jejich plynule proměnlivou architekturou, návazností funkcí a spojitými přechody. Americké město je soustavou nespojitých singularit, a proto k alespoň nějaké identitě potřebuje landmarks. Co si nesmíte nechat ujít v Montréalu! Hypermoderní olympijský stadion (roste z pouště přízemních domků řazených ve čtvercových ulicích). Katedrála pojme až 8 000 věřířích turistů (je utopená mezi indiferentními skleněnými věžáky). Zábavní park na ostrově Jean Drapeau (ostrov nabízí silnou prostorovou identitu sám o sobě, jaká škoda že na něm vyrostl theme park, jaký by mohl stát mezi poli stejně dobře jako vprostřed města). Nesmíte si nechat ujít jednotlivé body a momenty - bohužel je nic nespojuje, mapa je prázdná, k události jakožto kontinuu nedochází, jsme paralyzováni.

prodloužená ruka landmarks: nekontextuální umění v ulicích; kýčové svátky plné kostýmů (povrch ozvláštňující indiferenci obsahu); mexické dny v kantýně; dráha formule 1 - užitečná až 1x ročně! zábavní parky a jejich rakovinné a patetické zdobení atp.

landmark, to je zoufalství z prázdnoty.

Encyclopaedia americana: nový prostor (americké město II)

v baráčku, který nese nabubřelý název Kanadské centrum architektury, ale jehož expozice čítají mizerných 5 místností, jsem narazil i na sbírku fotek místního kutilství. nekonečné a uniformní řady nízkých westernových domečků, z nichž každý má svůj nekonečně titěrný a uniformní zadní dvorek, skýtají nekonečný potenciál k prznění.

kdepak! kutilství v architektuře neni český specifikum, perverznosti, jaký lze vidět na cestě z prahy do hostivic a dál - třeba přístavby pater do sedlový střechy, až z domu zbyde krychle; dostavování dalších traktů; bizarní materiály, ze kterejch se stavěj garáže; polystyren nivelizující ornament fasády; atp - maj svůj podezřelý protějšek v kutilství severních američanů.

tak především z každýho balkónku a patra musí vést točitý požární schodiště; předsíň se dá nastavit přitlučením další místnosti na fasádu - a to v podstatě v jakymkoliv patře; má-li střecha garáže příliš malou plochu pro barbecue pergolu, můžeme tuto nechat v ladném zubu přečuhovat třeba o půl metru; atp.

míra diletantství a absence smyslu pro proporce je fascinující. jako by do prázdného a renesančními architekty narýsovaného města přišla banda němých divochů a přetloukla si ho ke svým potřebám. (Moorova Utopie - sídliště více méně unifikovaných paneláčků - převedená z papíru do praxe: na travnatých plochách a zcela mimo trasy chodníků se objevují vyšlapané cestičky; balkony hyzdí pověšené prádlo a satelity.) Velký Developer nechal v ulicích 1-16e Avenue vystavět lajny řadových domků, aby byly tyto přetlučeny k obrazu jejich nájemců.

ne, to nemůže být všechno. Od starověku kultivovaná a klučená evropská půda je protkána sítí mezí, brázd a remízků, jejichž názvy pamatují středověk, je podkopaná trubkami, kanály a dráty vysokého napětí. evropská půda je mocná a zkrocená struktura, která už předem definuje civilizace, které by na ní chtěly stavět. Evropa je rámec možného, je gramatikou. Evropani nejdřív stavěli megality, aby rituálně zkrotili prostor, ve kterém by pak mohli žít chránění od chaosu. Jiné plémě Evropanů muselo v každém kusu divočiny, který vyrvalo barabrům z rukou, postavit agoru, lázně, posádku a bazar. Taková byla jeho cesta řádu. My všichni jsme jejich potomci, snažíme se kolíkovat prostor za hranicemi prostoru samotného, protože až díky takovému nezjevenému řádu prostor jako takový vzniká. Do prostoru je lze vstoupit až tehdy, kdy jsme ho symbolicky a rituálně určili, a tím i ochočili. Dnešní zasíťovaná evropská krajina, popsaná regulemi rozvodu elektrického vedení, hygienickými normami, územními plány a stavebními povoleními, je dlouhým stínem prvního megalitu.

ohavné americké suburbie pučí z chaosu, zvětšují se a praskají a na jejich místě se stloukají nové stavby. každá věc se tak nějak kejve a hejbe, je nakřivo a přečuhuje. všechno je volšový a provizorní, protože všechno lze nakonec přibít jinak; popřípadě strhnout. v americe bylo první strhnutý sídliště na světě (jaká ironie, další stavbu téhož architekta strhla Al-Kaida) - domy padají a z jejich trosek rostou další a mezi tím vším se pohybují lidé jako brouci a přelézají úzké uličky a překližky, přepážky, vestibuly a slepé ulice, které ještě předvčírem někam vedly. adaptují si své město a to si adaptuje je.

město, to je myšlenkový stav. je nezbytné, aby se člověk nejdřív srovnal s městem. nejde mi to.

Encyclopaedia Americana: americké město

kdysi se mě můj pařížský učitel ze slušnosti zeptal, jak se mi ve městě líbí a jestli už jsem zabloudil.

"nezabloudil, pořád je to evropský město a ne třeba africký"

"a nebo americký"

descartes

ta poznámka byla trochu tajemná, ale teď už tomu rozumim.

ptačí pohled na karteziánskou soustavu amerického města budí mylný dojem, že neexistuje nic přehlednějšího (jak sem nesnášel, když se mě u rudolfina někdo zeptal, jak se dostat na václavák) - ale to je pohled boha, plánovače města, ptáka, všechno jen ne pohled člověka. kvůli vertikální přehlednosti je nemožné chytit se nějakého orientačního bodu na zemi. idealita, čistota schématu a uniformnost z toho plynoucí vedou k naprosté zaměnitelnosti prostoru horizontálního. na domech nevisí názvy ulic a čísla se domům dávají zcela svévolně a hlavně jsou k ničemu, protože ulice se táhnou klidně celým městem - ostatně nebyl důvod je někde přerušit, natož jim v půlce změnit název (Příkopy by tak mohly vést dál přes Hybernskou, Seifertovu, Táboritskou a Olšanskou a zastavily by se až před Žižkovským nádražím, protože tam cesta končí pravym úhlem) - taková rue Berri je i centrální přestupní stanicí metra, i kulturním centrem, třídou restaurací a luxusních bytů, zaprdnutejch minidomečků, úzkou stezkou pro popelnice, pěší zónou, dálnicí a konečně anonymní silnicí mezi dílnama. Prostě vedla rovně.

diář mi zaplevelily mapičky bloků a ulic, protože po výstupu z metra můžu být kdekoliv a orientován kamkoliv. mrakodrapy nejsou orientačním bodem, z uliční úrovně vypadají všechny stejně.

čistá pravoúhlá tabulka čtvercového papíru, tak v takovém prostoru byly vynalezeny předměstský nákupní haly i mrakodrapy. urbanismus tak totalizující, až už neexistuje, architektura nemá na co reagovat, a tak tu taky žádná neni. kdekoliv může vyrůst cokoliv, viktoriánský domek střídá mrakodrap a ten zase benzínka. nekonečný suburbie upomínající westernovej městys - ale z nějakýho důvodu pod nim vede metro. a ze smetiště westernovejch domků občas vyčnívá desetipatrovej barák, památka někdejšího příslibu nikdy nenastalých lepších časů té které čtvrti.

mrakodrapy jsou autoritativní a totalitní baráky, člověka jímá bázeň, když do nich vstupuje, i když si de jen do kopírky, nebo se vychcat. ale i ty můžou být kdykoliv nahrazeny něčím větším - v dokonalé mřížce města, kde chybí jakkákoliv prostorová hierarchie, není nic památkou ani středobodem. každej blok je simulakrem a mohl by stát jinde. a mohl by být nahrazen jiným.

už chápu, proč tak američani milujou města s horou, řekou nebo zátokou: nutí alespoň k nějakému prostorovému projevu, dávají alespoň nějaký charakter.

mont-royal

při výstupu na mont-royal se ze mě stává K., protože na ni nejde odnikud vylízt. kopec je všudypřítomný a na dosah ruky, ale cesta vždy končí ve změti domečků a zadních dvorků. (nakonec se ale povedlo, Kafka odhodil papír, oženil se a žil šťastně až do druhý světový války).

pach

- a ten pach; nasládlý pach tuku, který dusí město, vychází ze vzuchotechnik tisíců fastfoodů, ocelové město kantýn promazávané rostlinným olejem; pach se v mrazech kondenzuje do oblaků a mlhy a přikrývá ulice a všechny dusí, je lepkavý, těžký a teplý, ulpívá tu na domech, věcech i v lidech. jsem celej upatlanej, všude nechávám stopy prstů, fuj.