Den v Paříži / zbytečné rozpomínání

umím spíše delší texty. v literatuře mám ambice, přestože literatura mojí ambicí není. nechybí mi nápady a střádám podklady, provedl jsem i nějakou tu předběžnou archivní činnost. mám rozepsaný osnovy, mám ale taky spoustu lepších věcí na práci - třeba nicnedělání. takže se omezím jen na cestovatelský fragment (povídku o Paříži ale jednoho dne napíšu):

ano, strávil jsem jeden jediný den v Paříži.

závan minulosti, především mojí minulosti, a vzpomínek města na mě. metrem už bych se neorientoval, zato ulicemi nebloudím. ale pěkně popořadě.

*

cesta vlakovou linkou, cesta suburbiemi z letiště, cesta s černochy, Íránci a Araby, běloši se přidávají až blíže k první tarifní zóně, až směrem k administrativní Paříži. odcizené suburbie plné odcizených lidí mluvících jazykem, který není jejich, lidí, kteří jazyk svých rodiču beztak neovládají. odcizené suburbie plné městysů a vesnic, jež se ještě nevzpamatovaly z toho, že už jsou jen ulicemi nového gigantického světa. tahle vysoká voda už neklesne. suburbie, které jsou živnou půdou násilí, fašismu a terorismu - jejich kořenům rozumím, nedokážu nikomu nic vyčítat.

*

nacházení známých ulic a známých rituálů (zase to čištění kanálů, lodičky v lucemburských zahradách), krátký a rozpačitý rozhovor, důvod mé návštěvy, a snaha zabití dalších 16ti hodin dělících mě do odletu. paměť na pachy. místa, ve kterých bylo zanecháno tolik stop, že už se v nich žádné další neotisknou, ba naopak, stopy už zůstávají jenom v nás. jiná fyziognomie lidí, jiné tváře, jiné oblečení. nebudem chodit kolem horký kaše, kulatý a dorotkovský obličeje slovanských selek s vysokým čelem a poslední moskevskou módou řízlou tím, jak si světovost představují regionální celebrity, všeho tohohle jsme zde ušetřeni. dokonce i ty hipsteři tu sou tak nějak stylovější, zůstává jim cosi z klasicistní proporčnosti, elegance - a hlavně jich tu není tolik. město mě poprvé v životě neděsí, naopak se mi jeho bombastická strohost začíná líbit.

*

pořizuju si dosud nepřeloženýho Ricoeura a trojdílný dějiny moderního urbanismu; díky muzejní noci můžu v centru pana pompidůa čekat až na půlnoční vlak - mimochodem se seznámím s kritickym zhodnocením umění od osmdesátek podnes: prý bylo/je angažovaný a aktivistický, staví se po bok historikům. jak ironický verdikt nad uměním toho období, které mělo být koncem dějin! objevuju libanonský konceptualizmus a videoart, čínskej videoart, vietnamskej videoart.. a zjišťuju, že třetí svět má svou vlastní důsledně vedenou, dlouho promýšlenou a velmi současnou uměleckou diskuzi. a že tito Arabové, Číňani a Vietnamci vlastně myslí a cítí úplně stejně jako my, dokonce stejně jemnými, rafinovanými a sofistikovanými prostředky. jejich díla neustále tematizují násilí a války. jedná se o války, jež jsou vedeny našimi jmény, a o násilí, se kterým se našimi jmény uzavírají výhodné obchody. a je děsivé, že toto násilí a tyto války představují každodennost oněch jemných myslí, jež se nám tak podobají. a je ještě děsivější, že jejich každodennost je v naší každodennosti pouhou mediální rétorikou (- neboť oni jsou pro nás stejně třetím světem, barbary a otroky). rétorikou, která vůbec není nevinná: nejde o to, že by nám podsouvala nějaké spiknutí (to je názor paranoiků) nebo v druhém plánu ideologii (to si zase myslí marxisti), ale vůbec způsob uvažování o světě: způsob ryze verbální, formou narativních legend, vzdáleného a upadlého potomka epických vyprávění o vznešených událostech. a i zprávy musí podávat vznešené obsahy, ovšem ne v tom smyslu, že utrpení obyčejného člověka se do zpráv nedostane, ale naopak: utrpení obyčejného člověka je tak estetizováno, činěno tak vznešeným, že už mu přestáváme rozumět jakožto utrpení. jedná se o Událost a tu lze z komentátorského křesla dávat do geopolitických, ekonomických a jiných velkolepých a zajisté ctihodných souvislostí. neutralita západních zpráv tváří v tvář tomuto násilí je nevídaným civilizačním imperialismem. Ourslerovy záběry dolního Manhattanu po oné tragické události nezaznamenávají šibíkovský kýč ruin mrakodrapů, utrpení přeživších a vyčerpání hasičů - tohle všechno jsme viděli ve zprávách -; naopak si všímá čumilů a nekonečných davů lidí s foťáky - turistů i američanů; zachycuje záplavu náboženských potřeštěnců s letáky plnými spásy; zaznamenává dovedné drobné kapitalisty, baťa-many, kteří se chopili poptávky a namísto klíčenek se sochou svobody začali prodávat v pietních černých oblecích manžety a brože s motivem stars and stripes. sleduji dokument o vyklizených ulicích a zavřených obchodech, o pachtění, rutině, námaze pořádkových složek, o hmyzím proplétání se pod ruinami Tragické Události, o neodbytném a plíživém navracení života do míst sopečné erupce, o znovuosidlování zpustošených míst.

- tedy takové a jiné podněty mi Paříž za nekolik hodin nabídla.

to uvádím jen pro ilustraci, aby byl patrný rozdíl vůči městu, jehož světovost se měří počtem runwayů a kde má umělecká a kritická diskuze hloubku večerních zpráv.

valpuržina noc

přiožrat se člověk musí už doma, v posraný protestantský sektářský severní americe se za chlast platěj prohibiční ceny. a hlavně: přece se na akci nebudeme s nikym dělit. zato jejich pivo, tekila a bufet byly vynikající! dorážím s dvouhodinovým zpožděním, na swingu sem bohužel vystřízlivěl - vše napraví litrovka sedmiprocentního piva, kterou do sebe na úvod kopnu. pivo je nechutná a strašně tvrdá chánka bez chuti. jsem vždycky překvapenej, když se z ničeho nic přistihnu úplně ožralej. barák sem našel rychle, i když hluk se ani moc nerozlýhal. dveře byly otevřený, vystupuju prázdnou chodbou, vidím asi 40 párů bot obdobnýho počtu lidí, který už tu chlastaj.

ujíma se mě hned první člověk zkraje, asi proto, že byl zrovna na kraji. skvěle, konečně anglofonní párty. srdečné vítání s belgičanama. to je náš českej kámo, jj, umí i francouzsky - u nich se totiž mluví jenom česky a nikde jinde se touhle řečí nemluví (dokonce i afričanům to přijde jako úplná bomba, asi jako kdybych byl ze země s osmitisícovkou nebo tak)! černoška, vysokoškolská profesorka chemie, / vysokoškolská profesorka chemie, černoška, hodinu vysvětluje svojí tezi, že maďarština je jeden z nejpůvodnějších jazyků lidstva - buhví jaká strašná tajemství skrývá! nevim jak jí setřást, aniž bych jí řekl, že mele úplný sračky. zato její prapůvodní rysy sou přitažlivý.

vylítne proud, pojistky nikdo nahodit neumí, s belgičanama sme apatický, ten hezčí jako vždy schání někoho s kym mrdat, ten chytřejší říká že je nesmělej, já sem jako vždy zadanej, na hajzlu bylo plno a tak se někdo před zraky 40ti lidí vyblije na dveře. v bytě je tma, nevíme kdo to byl, jenom posloucháme proudy tekutiny, tříštící se o dlaždice několik metrů od nás. chvíli i pochybuju, jestli se jenom nepochcal, snažím se nesmát, všichni kontrolujeme jestli nemáme poblitý boty (viník pod rouškou tmy okamžitě utekl ven). stojí to tu za píču, s tim chytřejším dem chlastat domů, doprovází nás kebecký známý. holandskej taxikář se ptá odkud sme, s kebečanem svorně tvrdíme, že ze středoafrický země makaluwuk a zbytek jízdy konverzujem naší smyšlenou africkou řečí (tu tralam makaluwuk prsk mlask? utimara butulum mlask!). u stolu padáme únavou, zmožený chlastem a drogama.

ráno mi ten hezčí povídá, jak se nakonec líbal akorát s tou nejhnusnější holkou na párty, užvaněnou tlustou mexičankou. kurva, chlape, ta byla nejhorší, furt něco žvanila, zavři už tu hubu sem jí chtěl říct, zapích sem to na první metro. v tý tmě sem stejně ani nevěděl, která z nich to byla. je odpoledne a belgičani už chlastaj a hulej. večer totiž zase někam vyrážíme.

Encyclopaedia Americana: americké město

kdysi se mě můj pařížský učitel ze slušnosti zeptal, jak se mi ve městě líbí a jestli už jsem zabloudil.

"nezabloudil, pořád je to evropský město a ne třeba africký"

"a nebo americký"

descartes

ta poznámka byla trochu tajemná, ale teď už tomu rozumim.

ptačí pohled na karteziánskou soustavu amerického města budí mylný dojem, že neexistuje nic přehlednějšího (jak sem nesnášel, když se mě u rudolfina někdo zeptal, jak se dostat na václavák) - ale to je pohled boha, plánovače města, ptáka, všechno jen ne pohled člověka. kvůli vertikální přehlednosti je nemožné chytit se nějakého orientačního bodu na zemi. idealita, čistota schématu a uniformnost z toho plynoucí vedou k naprosté zaměnitelnosti prostoru horizontálního. na domech nevisí názvy ulic a čísla se domům dávají zcela svévolně a hlavně jsou k ničemu, protože ulice se táhnou klidně celým městem - ostatně nebyl důvod je někde přerušit, natož jim v půlce změnit název (Příkopy by tak mohly vést dál přes Hybernskou, Seifertovu, Táboritskou a Olšanskou a zastavily by se až před Žižkovským nádražím, protože tam cesta končí pravym úhlem) - taková rue Berri je i centrální přestupní stanicí metra, i kulturním centrem, třídou restaurací a luxusních bytů, zaprdnutejch minidomečků, úzkou stezkou pro popelnice, pěší zónou, dálnicí a konečně anonymní silnicí mezi dílnama. Prostě vedla rovně.

diář mi zaplevelily mapičky bloků a ulic, protože po výstupu z metra můžu být kdekoliv a orientován kamkoliv. mrakodrapy nejsou orientačním bodem, z uliční úrovně vypadají všechny stejně.

čistá pravoúhlá tabulka čtvercového papíru, tak v takovém prostoru byly vynalezeny předměstský nákupní haly i mrakodrapy. urbanismus tak totalizující, až už neexistuje, architektura nemá na co reagovat, a tak tu taky žádná neni. kdekoliv může vyrůst cokoliv, viktoriánský domek střídá mrakodrap a ten zase benzínka. nekonečný suburbie upomínající westernovej městys - ale z nějakýho důvodu pod nim vede metro. a ze smetiště westernovejch domků občas vyčnívá desetipatrovej barák, památka někdejšího příslibu nikdy nenastalých lepších časů té které čtvrti.

mrakodrapy jsou autoritativní a totalitní baráky, člověka jímá bázeň, když do nich vstupuje, i když si de jen do kopírky, nebo se vychcat. ale i ty můžou být kdykoliv nahrazeny něčím větším - v dokonalé mřížce města, kde chybí jakkákoliv prostorová hierarchie, není nic památkou ani středobodem. každej blok je simulakrem a mohl by stát jinde. a mohl by být nahrazen jiným.

už chápu, proč tak američani milujou města s horou, řekou nebo zátokou: nutí alespoň k nějakému prostorovému projevu, dávají alespoň nějaký charakter.

mont-royal

při výstupu na mont-royal se ze mě stává K., protože na ni nejde odnikud vylízt. kopec je všudypřítomný a na dosah ruky, ale cesta vždy končí ve změti domečků a zadních dvorků. (nakonec se ale povedlo, Kafka odhodil papír, oženil se a žil šťastně až do druhý světový války).

pach

- a ten pach; nasládlý pach tuku, který dusí město, vychází ze vzuchotechnik tisíců fastfoodů, ocelové město kantýn promazávané rostlinným olejem; pach se v mrazech kondenzuje do oblaků a mlhy a přikrývá ulice a všechny dusí, je lepkavý, těžký a teplý, ulpívá tu na domech, věcech i v lidech. jsem celej upatlanej, všude nechávám stopy prstů, fuj.