Nečekané prozření

řezníka alias martina pohla nesnášim za tu jeho štvavou náckovskou piesničku obzvlášť. taky mě patřičně nasralo, že byl tenhle primitivní rasistickej idiot, kterej neohrabaný vrstvení nadávek vydává za humor (a přitom se s vulgaritou dá nakládat tak hravě a zábavně - viz moje blogy!) a banální cynismus za revoltu, pozvanej do div-ne-veřejnoprávního debatně-monologickýho pořadu na téma "židokřesťanská západní civilizace v ohrožení", do drtinová-veselovský-tele-vi-ze.

po chvíli zápasení s komentářema na facebooku jsem si nakonec přišel jako autista.

řezníkovo "konečný řešení" vypadá vedle náckovskýho ortelu, nacisty konvičky, nacisty zemana, nacistický národní bezpečnostní politiky vůči běžencům, nacistickýho veřejnýho mínění a nacistickejch útoků na mešitu v brně a muslimy a holky v šátcích na ulicích jako dětská hra.

přitom si moc dobře vzpomínám, jak mě ta rasistická prasečina do ruda rozběsňovala a jak sem investoval nemálo energie, abych lidi přesvědčil o její nepatřičnosti. no a neska by se takováhle čuňárna vlastně mohla v záplavě hnusu klidně ztratit.

---intermezzo---

petra hůlová a její namyšlený levicový intelektuálové, který se posmívaj rasistům a náckům a neberou vážně jejich strach. strach - to je věru rovnocenný argument, dobrý den, pane strach, řekněte nám co si myslíte a my se podle toho tedy zařídíme, vyjdeme vám vstříc, abyste se snad necítil dotčen. bojíte se muslimů? židů? cikánů? slávistů? nebojte, podle paní provozní z krymské, která se v argumentech sama utíká k tisíckrát vyvráceným lžím, se s vámi máme s vážnou tváří bavit - abychom se snad nedotkli vašeho delikátního jemnocitu. petra hůlová, spisovatelka, znalkyně lidské duše, která si mnohokrát dlouho do rána nad vybraným dekafeinovým fair-trade kávičkou nebo nad nějakou jinou sračkou co v krymský čepujou vyváženě, objektivně a bez předsudků - a na úrovni - povídala s pořvávajícíma náckama, s jejich pěstma a kopancema, s jejich zvířecí tupostí a bestiální omezeností, s jejich démonama, s jejich obzorem světa, který si nezadá s nejprimitivnějším strachem polekaného pračlověka, který cítí příchod zimy a ví, že jediná strava v okolí je jeho družka a jejich děti. ano, petro hůlová, už nikdy se nebudu smát ničímu strachu, na památku všech mejch zkopanejch kamarádů pankáču a anarchistů, na památku upálenejch cikánů, na památku židů, který práskali a oznamovali zcela obyčejní a vystrašení občané československa, žádný náckové; na památku sudeťáků postřílenejch na masaryčce při divokym odsunu - také bohabojnými a vystrašenými obyčejnými lidmi, těmito dobrými čechy.

---konec intermezza---

- ne, neustoupím ze svých pozic a nebudu vděčnej za menšího nácka za to, že neni větším náckem. můj cit pro to, co už je nepatřičný, zůstává stejně ostrej, v bažinách nacistickýho dneška neotupuje. budu - alespoň sám pro sebe - mít stále stejně přísný očekávání a nároky.

ovšem zjištění toho, že s tím, jak se kolem mě začíná rozprostírat temnota, přestávám zřetelně vnímat stíny, mě zděsila. je to opravdu, opravdu zlé.

//// jubilejní stý příspěvek, jak hořké zjištění.

Výlet do hrodné roudy

Zbytečně obrovská očekávání - zlatá Evropa, kde se pivo prodává i ve večerkách (dokonce i po jedenáctý! - zkurvenej Québek to v pozdějších hodinách zakázal, grr, c´est la loi, monsieur, ty běž taky doprdele viď) a hospody nezavíraj ve 2 ráno. kde nejsou ty přehnaně asertivní americký držky a čtvercový městský dystopie. kde mám kamarády a oblíbený lokály. dychtivé očekávání prastarého města, ve kterém povrchní turista zahlédne jenom památky a chlast, zatímco my, jeho děti, známe všechna skrytá zákoutí, víme, kam jít při každém našem rozmaru, kam se schovat v dešti, kam utéct před světem a kudy se do světa triumfálně vrátit.

v letadle domácí aerolinky nám stevardi s rakousko-uherskou pedantičností do zblbnutí opakují bezpečnostní předpisy - a co je horší, vynucují po nás jejich dodržování! třetinu hodinového letu tak trávíme studováním nouzových východů a záchranných vest. drtivý dopad na Václav Havel internešjonl érport prág - na uvítanou hraje Smetanova Vltava. polil mě studený pot, když se mi při odchodu snažili vecpat tuzemské noviny.

scénář, kdy v severoamerické módě triumfálně vstupuju do haly příletů s přezíravostí kosmopolity vracejícího se do rodné vsi, se nakonec nekoná. bratr přijíždí se zpožděním a nemůže mě několik desítek minut najít. do města se posouváme po Evropské třídě. cesta trvá nekonečně dlouho, neb je zácpa způosbená desítkou rozkopaných úseků. míjíme staveniště nejmodernějšího městského okruhu v Evropě, který bude celé další století sloužit jako náhrobní památník svojí doby. přes den mi nejde usnout, bolí mě oči a stresuje množství věcí, které musím a zároveň nemůžu stihnout.

navracení se ke kořenům, večeře s rodiči. otec s kolegou z práce blahosklonně přecházejí moje nedobré dojmy z amerického kapitalismu, nezažil sem totáč a k tomu všemu jsem vegetarián. nechápu, že jsem navštívil nejlepší z možných světů. "na toho Nečase to je mediální kampaň, někdo si objednal předčasný volby" atp. (ta opravdu největší škoda, kterou komouši napáchali, není totiž to, že nejsme dost bohatý, jak si všichni myslej, ale to, že zdiskreditovali levicový myšlení.)
navracení se ke kořenům, chlastání s kamarády. jejich totožné životy, stereotyp a rutinní problémy. život tu zatím běžel nerušeně beze mě a vypadal by stejně, ať už bych tu byl nebo ne. a tenhle život se mi z dálky zdál tak drahocenný a jedinečný, a teď ho tu vidím a je banální, nudný a všední, stejně jako moje americká banální všední nuda.

zpáteční let. nejsem a ani jsem nikdy nebyl cizincem, ale už zase nepatřím ani sem. ve světové severní Americe, tam, kde je Doba, Svět, Události a Dění, ale ve skutečnosti jen provinční buranství a obscénní zahleděnost sama do sebe, která si neustále namlouvá, jak neni světová, žádnou slávu, žádný Smysl nenajdu, žádný pocit z toho, že žiju ten nejlepší život ze všech možných nezískám. nepomůžou mi k tomu ani jejich peníze, ani jejich nabubřelé a na odiv dáváné zdání vlastní světovosti. pche, myslel jsem, že najdu ten nejvyšší vrcholek, nejtemější hlubinu. tu nejlepší školu, ve které konečně uhodili hřebíek na hlavičku a prolomili staleté filosofické aporie, ale jsou tu jenom semináře typu "bydlení v kanadě po 2. světové válce" nebo "gender, identita a přistěhovalectví" (zatimco v Paříži to bude "francouzská intelektualita po 2. světové válce" a v Německu "vybrané problémy heideggerovské fenomenologie"). největší výběr toppingů na hamburgery a největší menu bubble teas nejsou příznaky tý největší světovosti, jakkoli by si jejich místní konzumenti mohli myslet, že když si jinde nemůžou vybírat mezi gelatem, ice cream nebo frozen yogurt, popřípadě mezi old-fashioned dijon, real horseradish dijon, real ancho maple chipotle nebo zucchini relish, tak sou v nějaký zaostalý provinční východní buranský prdeli. provinční burani sou tu ale oni, když si myslej že jim to jejich provinční mý svý tvý naše lokální místní naservírujou všude na světě. říká se tomu autismus a omezenost. a tak raděj zůstaňte doma a dejte si ve svym oblíbenym BBQ shopu, est. 1975, ty vaše žebírka s šéfovym džalapeňo dipem, kterej v žádnym jinym krámu nikde jinde na světě nedělaj, což je ve vašich očích známkou toho, že svět je u vás.

ne, tenhle svět, kde se musí přitakávat tomu nejvíc obyčejnýmu a nejvíc banálnímu, kde se lidi obelhávaj, že to, co je nejvšednější a nejprovinčnější, představuje ve skutečnosti něco světovýho a mimořádnýho ("world famous BBQ!" "worldwide known country singers!"), aby se z toho nezbláznili a aby věcem dali smysl - tak tenhle svět neni pro mě. budu muset přitakat tý svý provincii a její všednosti a rutině a banalitě a obyčejnosti, protože ve skutečnosti se nidke na světě žádnej Svět nenachází, žádný Momenty, Okamžiky ani Události neexistujou, je jen to místní lokální a chvilkový. i já budu jednou muset přitakat tý svý provincii a prohlásit ji svým Světem, ne v nějakym mocnym prometheovskym postmodernim gestu demiurga, ale zcela rezignovaně. jednou. a pak, za pár let, až zplodím škodu octavii a na leasing si koupím děti, prohlásím, že žiju z nejlepších možných životů. a budu si myslet, že to je pravda. jednou.

Vzhůru do budoucnosti

po boku Ženy přestává být muž kreativní, resp. předvádí se v kuchyni a taky tim, kolik toho neni schopnej zařídit a obstarat a s čim všim si neumí poradit - ostatně sám je tím překvapen, nikdy by nečekal, že se stane kapitalistickým žralokem na burze, neandrtálským lovcem a pupkatym fotrem v teplákách, kterej slaví slevu sv. Valentýna.

leč už je to tak.

ani to město už tolik nefotí, ostatně není co: jakkoliv je to město jiné, většinu skandálů severní Ameriky si odkroutil v její francouzské části. anglofonní město, město protestantský, kde neprodávaj chlast v obchodech (nealko víno, hahaha, půlprocentní pivo - zatlačuji nostalgickou slzu po 10% stroh pivu quebeckých horalů), ovšem taky město, kde zvládají alespoň elementární městskou regulaci a krajina-parkoviště, na které se uchytil plevel stoletých domů, věžáků, přilehlých uliček a plácků bez funkce, a proto plných odpadků, tedy nemocnou krajinu-parkoviště ošetřili drobnými parčíky a zátišími, které alespoň zdánlivě tmelí vykloubené domy a nespojitý prostor tohoto protestantského města.

za plivání na řidiče tramvaje je pokuta až 2000 dolarů, 6 měsíců protestantského žaláře, nebo obojí.

ani to město už tolik nefotí, níčeánská živelnost Ženy ho odvádí od odstupu, distance, nezúčastněnosti, ne, vyvěšuje velikonoční výzdobu, schovává svým dětem čokoládové králíčky. čokoládové králíčky, jejichž původ sahá k průmyslově zpracovaným kakaovým bobům z kalifornských superlánů a středozápadním koncentrákům pro krávy; k tisícům kilometrů uražených kamiony se spotřebou 50l/100km, brázdících americké a kanadské veverky, kočky a ježky; long-hauly řízené tiráky, kteří v kantýnách komentují papežský přepich s tím, že "ježíš se oblíkal jen do zvířecích kožešin (sic!)"; původ sahající k pásům obsluhovaných senegalskými emigranty, k senegalským emigrantům zabudovaných v pásech, ke krabicím ze senegalských emigrantů, ke krabicím převáženým z jednoho skladu do druhého, pokaždé jinak seřazeným a seštosovaným a zabaleným do plastiku, pokaždé vybaleným z téhož senegalského plastiku ze senegalců, aby byly přestavěny do jiné desadovské kombinace a opět přebaleny plastikem-latexem ze senegalců, jakési porno z krabic, cestující a překládané ve spoustech skladů, které by bez nekonečného procesu vykládání, přestavování a opětovného balení neměly co skladovat, a tudíž by ani nemohly existovat. a z krabic až do bříšek mužových dětí se tito čokoládoví králíčci dostanou jen skrze masivní kampaň reklamních agentur, miliardy tun amazonského papíru na billboardy a letáky, miliardám peněžního papíru utraceného za vysílací čas v komerčních pauzách hokejových zápasů, které se hrají jen proto, aby mohly být utraceny miliardy peněz za vysílací čas v komerčních pauzách. celý ten proces je promazáván lidským masem, nabíraným ve výcvikových a ideologických centrech HR (ejdž ár), krmeným čokoládovými králíčky, a to jen proto, aby si tato masitá, masová hmota nakonec zakoupila čokoládové králíčky a otrávila jimi své masové děti z masa. tak tedy žije ten muž po boku Ženy v severní Americe.

Encyclopaedia Americana: americké město

kdysi se mě můj pařížský učitel ze slušnosti zeptal, jak se mi ve městě líbí a jestli už jsem zabloudil.

"nezabloudil, pořád je to evropský město a ne třeba africký"

"a nebo americký"

descartes

ta poznámka byla trochu tajemná, ale teď už tomu rozumim.

ptačí pohled na karteziánskou soustavu amerického města budí mylný dojem, že neexistuje nic přehlednějšího (jak sem nesnášel, když se mě u rudolfina někdo zeptal, jak se dostat na václavák) - ale to je pohled boha, plánovače města, ptáka, všechno jen ne pohled člověka. kvůli vertikální přehlednosti je nemožné chytit se nějakého orientačního bodu na zemi. idealita, čistota schématu a uniformnost z toho plynoucí vedou k naprosté zaměnitelnosti prostoru horizontálního. na domech nevisí názvy ulic a čísla se domům dávají zcela svévolně a hlavně jsou k ničemu, protože ulice se táhnou klidně celým městem - ostatně nebyl důvod je někde přerušit, natož jim v půlce změnit název (Příkopy by tak mohly vést dál přes Hybernskou, Seifertovu, Táboritskou a Olšanskou a zastavily by se až před Žižkovským nádražím, protože tam cesta končí pravym úhlem) - taková rue Berri je i centrální přestupní stanicí metra, i kulturním centrem, třídou restaurací a luxusních bytů, zaprdnutejch minidomečků, úzkou stezkou pro popelnice, pěší zónou, dálnicí a konečně anonymní silnicí mezi dílnama. Prostě vedla rovně.

diář mi zaplevelily mapičky bloků a ulic, protože po výstupu z metra můžu být kdekoliv a orientován kamkoliv. mrakodrapy nejsou orientačním bodem, z uliční úrovně vypadají všechny stejně.

čistá pravoúhlá tabulka čtvercového papíru, tak v takovém prostoru byly vynalezeny předměstský nákupní haly i mrakodrapy. urbanismus tak totalizující, až už neexistuje, architektura nemá na co reagovat, a tak tu taky žádná neni. kdekoliv může vyrůst cokoliv, viktoriánský domek střídá mrakodrap a ten zase benzínka. nekonečný suburbie upomínající westernovej městys - ale z nějakýho důvodu pod nim vede metro. a ze smetiště westernovejch domků občas vyčnívá desetipatrovej barák, památka někdejšího příslibu nikdy nenastalých lepších časů té které čtvrti.

mrakodrapy jsou autoritativní a totalitní baráky, člověka jímá bázeň, když do nich vstupuje, i když si de jen do kopírky, nebo se vychcat. ale i ty můžou být kdykoliv nahrazeny něčím větším - v dokonalé mřížce města, kde chybí jakkákoliv prostorová hierarchie, není nic památkou ani středobodem. každej blok je simulakrem a mohl by stát jinde. a mohl by být nahrazen jiným.

už chápu, proč tak američani milujou města s horou, řekou nebo zátokou: nutí alespoň k nějakému prostorovému projevu, dávají alespoň nějaký charakter.

mont-royal

při výstupu na mont-royal se ze mě stává K., protože na ni nejde odnikud vylízt. kopec je všudypřítomný a na dosah ruky, ale cesta vždy končí ve změti domečků a zadních dvorků. (nakonec se ale povedlo, Kafka odhodil papír, oženil se a žil šťastně až do druhý světový války).

pach

- a ten pach; nasládlý pach tuku, který dusí město, vychází ze vzuchotechnik tisíců fastfoodů, ocelové město kantýn promazávané rostlinným olejem; pach se v mrazech kondenzuje do oblaků a mlhy a přikrývá ulice a všechny dusí, je lepkavý, těžký a teplý, ulpívá tu na domech, věcech i v lidech. jsem celej upatlanej, všude nechávám stopy prstů, fuj.

Debata Lorda Lupton s Lordem Hawkem o ideální době louhování čaje v poměru k množství a teplotě vody, uskutečněná při dělostřelecké steči pruské armády u Verdunu.

Yorkshire captaincy affair of 1927

The Yorkshire captaincy affair of 1927 arose from a disagreement among members of Yorkshire County Cricket Club over the selection of a new captain to succeed the retired Major Arthur Lupton. The main issue was whether a professional cricketer should be appointed to the post. It was a tradition throughout English county cricket that captains should always be amateurs. At Yorkshire, a succession of amateur captains held office in the 1920s, on the grounds of their supposed leadership qualities, although they were not worth their place in the team as cricketers. None lasted long; after Lupton's departure some members felt it was time to appoint a more accomplished cricketer on a long-term basis.
The Yorkshire committee, prompted by the influential county president, Lord Hawke, approached Herbert Sutcliffe, one of the side's leading professionals. After Sutcliffe's provisional acceptance of the captaincy, controversy arose. Some members objected to the appointment on the traditional grounds that Sutcliffe was not an amateur; others felt that if a professional was to be appointed, the post should be offered to the county's senior professional, Wilfred Rhodes, who had been playing much longer than Sutcliffe. Rhodes himself was offended that he had not been approached. When Sutcliffe became aware of the controversy, he withdrew his acceptance. No offer was made to Rhodes, and the county subsequently appointed amateur William Worsley as captain. He was respected by the team but had little personal success, lasted for just two seasons, and was followed by two further short-term leaders. In 1933 Brian Sellers, a more competent amateur, was appointed and became the long-serving captain that Yorkshire had sought.
(...)

pure dada

http://en.wikipedia.org/wiki/Yorkshire_captaincy_affair_of_1927

Anální vagína

pánské jízdy, příliš mnoho pánských jízd! dva páni na pivu ještě nejsou pánská jízda, kdepak. proměnit chlastání v pánskou jízdu chce snahu, šovinismus, ztrátu, ba přímo pošlapání dekora. vést řeči o ženskejch, co kam jak, to mi nikdy nešlo. tak sem to nedělal. resp. vedl sem je, jenže za rámcem chlapskýho tlachání, o věcech nepřijatelných, snad i nemimetických. pánský řeči musej mít jistou úroveň banality a obyčejnosti. jsou surové, brr!

pánská jízda se dá strávit i sledováním sexu ve městě, hotelu paradise a top star magazínu.

pánské jízdy mají svou poetiku, řízením osudu nebo náhodou nás zrovna při pánských jízdách vyhazují z hospod a napadájí delikventi. "...ty mě moc neser, ty, pudeš si dát šachy vole támle 400 metrů na rohu jo? jo dáš si šachy? ty máš štěstí ty zmrde že tu sou kamery jinak bych ti namlátil to by ses posral. máš štěstí že tu sou ty kamery sem totiž v podmínce ale venku bych tě skopal ty jeden zasranej zjebanej zachcanej (ty nečum!) zmrdanej posranej debilní chudáku. čí je ta taška? jo tvoje a pak bys prudil že sem ti jí šlohnul co? jaký děkuju ty zmrde ty mě moc neser nebo taky dostaneš co tu do mě prudíš jaký děkuju dostaneš taky jednu ty prostě dostat chceš. já bych vás voba tak skopal to byste se posrali dát si se mnou šachy (e2 na e5) cože co do mě prudíš jaký e2 na e5 říkám ti poď si dát šachy a dostaneš ty sráči. sráči jeden. takový chudáci tady to byste zasloužili zmrdi jedny..." s nedopitým půllitrem v ruce odchází z herny, barmanka se s náma odmítá bavit, prý už nemáme chodit.

o den dříve mi jiný recidivista hrozí od vchodu do kavárny - dál bohudík nepokračoval, kdo ví, jaká síla mu v tom zabránila - hrozí mi pěstí a násilně vyhrožuje. jeď jeď, kamkoliv, rovně, naléhám na taxikáře, trochu vzrušen dramatičností situace. vůz se za toku delikventových výhružek rozjíždí, konečně si můžu ulevit, přes okýnko jedoucího vozu vztyčuji prostředníček. později přichází telefonem informace, že dotyčný mi na celý lokál přísahá odplatu. též posílám zdravici, "já mu zase vykopu zuby!" vědomí, že si s ním musí poradit dvě křehčí známé, toho času za barem, mě škodolibě těší - ještě několik dnů mi tečou slzy smíchu při pomyšlení na vlastní zbabělost!

Bez nápadů, bez invence. Nedělní večer.

praha je to město, kde poslední nonstop zavírá v šest ráno. a těch nudných žen libujících si ve svých komplexech. zničit si život kancelářskou prací, chvála novým tisícům metrů na druhou utracených životů!

roses are red, ready for plucking
you are sixteen and ready for
high school

ohromené pohledy na toho mudrce halíka v tv noe: a ve své největší slabosti poznáš mou sílu! a tak pořád dokola. proč se uchylovat k tomuhle modloslužebnictví? samý klanění a zapalování kadidel, podřezávání kozlů a vrhání ošťepů na čtenáře jiný Knížky. nevim co se z toho modlářství snažej vykřesat, ať už to rsdr. halík zabalí do sebezastřenějšího šepotu: pár trhlejch gnostickejch židáků se kdysi trhlo a rozhodlo to sepsat trochu čtivěj, njn, ámen.
a modlářství úspěchu, mačkavé hábity, rituální účesy a pokrmy v ambiente a smrad linoucí se metry dopředu, sephora nebo kozí chcanky, je v tom vážně takovej rozdíl?

no vidiš, kdyby sme se narodili jako pořádný chlapáci, tak teď sedíme v přízemí ve sportbaru a nadáváme u fotbalu. ale my u tebe čumíme na tv noe. a pivo nám došlo.