Anticipační nostalgie

zadumanému mi hned nedošlo, že metro zpomaluje mimo zastávku. kvůli výpadku proudu na stanici zastavilo vprostřed estakády na Blanquiho bulváru. estakáda je vyvedená ve verneovském industriálním stylu, má šedou barvu kovu, je zdobená falešnými nýty a vede asi v desetimetrové výšce nad zbytkem ulice. přesně v takové výšce, do jaké sahají koruny lipové aleje, jež estakádu lemuje. a tak jsem s ostatními cestujícími uvíznul v této nebeské lesní stezce, jakémsi myto-industriálním snu železnice vedoucí korunami stromů.

jeden ze dnů, kdy jsem se musel kvůli praní vypravit do hlavního pavilonu naší koleje, mě překvapila klavírní hudba naplňující prázdné chodby. náš hlavní pavilon je postaven v meziválečném neorománském stylu, jeho exteriér působí příliš těžce a vysoká věž zvonice zase zbytečně moc stroze, ale sad kvetoucích opuncií a vzrostlých listnáčů, jež kolem rostou, dává na těžkopádný styl zapomenout. interiéry jsou ovšem v přímém opaku k fásadě. secesně se kroutící lišty a sloupky z měkkého tmavého dřeva, které posloužilo i obložení stěn, závěsy a potahy nábytku ušité ze zelené látky a bíle natřený strop mají zároveň důstojnost i vřelost. studenti múzických oborů občas zkoušejí v hlavním sálu, vysokém na dvě patra a klenoucímu se až ke střeše a vykýřům. hřáč na klavír zatáhl mezi sálem a chodbou těžký závěs, a tak jeho přítomnost můžu jenom tušit. slyším jen rafinovaný poválečný bělošský jazz, poslechovou, tichou a lehkou hudbu. doufám, že až umřu, bude to pak vypadat nějak takhle.

(boha si představuju především jako statistika, po smrti mi řekne, kolik kilometrů vlasů mi během života vyrostlo, kolik jsem přečetl stránek a jak dlouho mi to v součtu trvalo; kolik jsem vyprodukoval CO2, kolik jsem měl nejvíc promile, jaké objemy jsem vymočil a vysral a kolik mi to zabralo času. a taky si budu moct přehrát svůj život a jako ve hře vyzkoušet, co by se bývalo stalo, kdybych se tenkrát býval zachoval jinak, kdybych řekl něco jiného: jak by reagovalo okolí, jak by se pak můj život odvíjel a kde by skončil; jak by to třeba bývalo vypadalo, kdybych se jednoho dne přestal ovládat a začal bez ustání řvát v prostřed ospalé přednáčky kurva, kurva!, pořád dokola, co by se asi stalo?; nebo kdybych nafackoval někomu z učitelů nebo příbuzných nebo lidí na párty; kdybych to zkusil na francouzštinářku na střední; kdybych vystudoval VŠE - sledoval bych svoje názory a postoje a otřásal se hrůzou!, nebo dokonce hledal takovou kombinaci rozhodnutí, jež by ze mě udělala nácka a rasistu (bohužek si to umím představit!) nebo tlusťocha nebo životního alibistu (není všem dnům konec) - anebo boháče. pravidlo by bylo takové, že měnit můžu jenom svoje volby, ne povolávat prozřetelnost. bylo by to něco jako nová úroveň nostalgie. rozhodně by to byla zábava!)

Wikipedia on Husler

Edmund Husserl
Narození	8. dubna 1859 Prostějov  Rakouské císařství
Úmrtí	27. dubna 1938 (ve věku 79 let) Freiburg im Breisgau, Bádensko-Württembersko   Nacistické Německo
Povolání	filosof
Website	husserl.net

Jeden den Petra Kamberského

na ádvojce mám zatim 43 lajků, takže si už několik dnů můžu připadat jako žurnalistická celebrita.
můj následující vývoj bude: napsat něco o tom jak se všude krade a jak sou naši politici zkorumpovaný, přidat několik banálních levičáckejch nebo pravičáckejch paralel, neboť tlačit svoje názory čtenářstvu je další zákonitý krok vývoje českého novináře.

tesařův koment mýho "polemickýho článku" na str. 11 ukazuje, že vůbec nepochopil o čem píšu: jaká mytická a ideologická kritika? no jestli to chce jak pro blbý, tou druhou sem myslel derridu (a ta první vůbec neexistuje) - a derrida vážně nespočívá v ukazování "tohle je levičácký, tohle pravičácký" - atd.

vlastně musim dát hujerovi za pravdu, i když jinak, než by si představoval: na světě je příliš mnoho zábavy na to, abych trávil tolik času s novinama/politikou
rozhovor špíny a jeho dvojníka s pokornym je tak přísnej, že mi z něj rostou chlupy na hrudi a odteď nosim už jen mokasíny. musel sem si pustit metaliku, abych si vůbec přišel hoden ho číst - tak je přísnej! přísnost největší.

-----------------------------
číst si svoje jméno - ať už v oponentskym posudku nebo v článcích druhejch - to je jako dostat první přesdívku nebo spatřit koitus rodičů. takže já opravdu existuju? doteď sem se se značkou mojí identity setkával jen na úřadech, občance: v kolonce jméno by se klidně mohlo psát odmocnina ze dvou nebo fantomas, prostě signatura. najednou si pod tim mám představovat sebe? jméno a příjmení: vypadá to skoro jako nadávka! je to nějak málo, neztotožňuju se s ním, ne, říkejte mi nějak jinak.

Maudio Clagris: Ohře / cestopis po psaních

poetika banality: newspeak tiskových mluvčí už nám dal téměř zapomenout na rétoriku, na metafory, na opisy a paraboly; na tropy a nadsázku. ježto jazyk je objektivním laboratorním záznamem reality, musejí se používat jenom substantiva a všechna expresivní slovesa (což sou všechny) na substantiva převést; pokud možno za pomoci sloves provést, vykonat, realizovat... (byla provedena evakuace X evakuovali jsme) ...trpný rod! světem hýbou makroekonomické dějinné procesy, individuum je potlačeno; věci se dějí a jsou vykonány.

je poněkud svízelí, že jazyk je celej fiktivní a přibližnej; je pomůckou, hrou - každej pokus o pozitivistický psaní pak končí onanií uvozovek, neboť každý nelaboratorní zápis zavání fikcí a arbitrárností z toho plynoucí. tahle antropologie už pronikla i do odborný literatury, třeba madame Haškovcová ve Fenoménu stáří píše:

"Obecně se vyskytuje tendence k "delšímu stonání". Tam, kde se mladší člověk uzdraví "za týden", potřebuje senior "měsíc"." - eh, to je vážně "na pováženou", "profesorko".

je "komické", jak se někdy tahle snaha o "exaktní" "laboratorní zápis" "zvrtne":

"Nabízí se otázka, zda starý člověk, trpící samotou, ztrátou elánu, řadou obtíží nebo dlouhodobou nemocí, může žít kvalitní život. Odpověď je jednoznačná: někdo může, každý by se o to měl alespoň pokusit." Věru jednoznačná odpověď!

dalším krokem je encyklopedičnost - ale ne ledajaká! viz spis Thanatologie téže autorky:

"Dobrovolníci mohou nemocným zpříjemnit pobyt na lůžku osobním rozhovorem, četbou nebo společným poslechem hudby. Mohou podávat nemocným a příbuzným kávu, čaj nebo zajistit laskominy (uvařit pudink, připravit obložený chlebíček, donést zákusek ap.). Vítaná je pomoc v recepci, v administrativních činnostech, při opravách prádla, drobných řemeslnických opravách atd. Lze poskytovat také kadeřnické a holičské služby, manikúru a pedikúru, pečovat o vnitřní květinovou výzdobu nebo se podílet na zahradnických pracích. Mladí dobrovolníci zvládnou přípravu propagačních materiálů a s chutí realizují krátké kulturní, zejména hudební programy. Bývá zvykem, že se v prostorných halách a chodbách hospice konají výstavy uměleckých děl. Umělci zpravidla vystavují bez nároku na honorář a některá umělecká díla věnují hospici. Je-li výstava prodejní, pak určitá část honoráře putuje do hospicové pokladny."

a tadytim řídkym, plytkym, průsvitnym a prázdnym stylem to pokračuje dalších 160 str.; říká se tomu skripta.

Nejtvrdší kameňák celý mý diplomový četby ale zasadil Říčan v Cestě životem:

"Americký psycholog Riegel provedl tento zajímavý výzkum: Změřil inteligenci většího počtu gerontů - a pak čekal, kdy kteří z nich zemřou." Na to bych chtěl dostat grant!

(osobní zápas se psaním: vyhejbat se žurnalismům, sou neodbytný a automatický; jejich polohovorovej styl vede k výše zmíněný uvozovkový onanii; protože zapomněl na esejistickej styl, pomáhá si pseudoobjektivitou tiskovejch mluvčích. proskribovaný slova: pluralita, moderní, apod.; otevřená metafora: něco je jako něco; přirovnání je možná nadsazené, přesto trefné - neustálá suspenze fikce. člověk by se za expresivitu neměl stydět.)

wikipedie: pramen moudrosti

"An Indian Hijra peeling a banana."

vskutku ano.

Josefův nekrolog: 1986 - 2011

Správce tohoto blogu byl odstraněn. Vzpomeňte, jak Vás všechny zarmoutil odchod Václava Havla a jak si ho konečně začli úplně všichni vážit a napiště do komentářů taky nějaké pěkné kondolence. Teď, když vidíme, co všechno pro nás pozůstalé správce tohoto blogu znamenal a co všechno s ním odešlo..

Mám už jen 35 min na to vybrat si cestu mého života.

zápis končí v 6 : vypít sud plnej hoven a nechat si strčit 3 vibrátory do análu, aby se zvedla naděje, že Klamm přece jen někdy projede kočárem po cestě, po které nikdy nejezdí - ostatně ani nejezdí kočárem a zámek, pokud je mi známo, neopustil nikdy - anebo se upnout k vítězství procesu? smysl nedává nic, život zkurví oboje stejně. jako vybírat si formu umučení.

ne, já do spitfirů opravdu nasedat nehodlám

absolvovat ve dvou dnech slyšení o pokračování blanky a besedu o romanu jochovi je na jedno ubohé ztrápené srdce až příliš. jako by z těch fašounů, inženýrskejch myslí a pozitivistů mluvili moji příbuzný a kamarádi - všichni sou tak strašně blbý. tenhle opojnej a tupej jazyk moci na mě mluví v hospodě i doma, jeho vítězstvím je ... těžko říct. jak je možný, že je tak automatickej? že je společnym jmenovatelem, tim prvnim, co každýho napadne říct? válčit s předsudkama se nedá.

jinak technika a fašounství sou odvěcí přátelé, blanka a spol. je vlastně pokračováním téže debaty. bagry SS a ofenziva zákos!