Ilustrovaná zpráva zůstavená podle rukopisů José de las Rares
čtvrtek 27. října 2011
Mám už jen 35 min na to vybrat si cestu mého života.
zápis končí v 6 : vypít sud plnej hoven a nechat si strčit 3 vibrátory do análu, aby se zvedla naděje, že Klamm přece jen někdy projede kočárem po cestě, po které nikdy nejezdí - ostatně ani nejezdí kočárem a zámek, pokud je mi známo, neopustil nikdy - anebo se upnout k vítězství procesu? smysl nedává nic, život zkurví oboje stejně. jako vybírat si formu umučení.
úterý 18. října 2011
ne, já do spitfirů opravdu nasedat nehodlám
absolvovat ve dvou dnech slyšení o pokračování blanky a besedu o romanu jochovi je na jedno ubohé ztrápené srdce až příliš. jako by z těch fašounů, inženýrskejch myslí a pozitivistů mluvili moji příbuzný a kamarádi - všichni sou tak strašně blbý. tenhle opojnej a tupej jazyk moci na mě mluví v hospodě i doma, jeho vítězstvím je ... těžko říct. jak je možný, že je tak automatickej? že je společnym jmenovatelem, tim prvnim, co každýho napadne říct? válčit s předsudkama se nedá.
jinak technika a fašounství sou odvěcí přátelé, blanka a spol. je vlastně pokračováním téže debaty. bagry SS a ofenziva zákos!
jinak technika a fašounství sou odvěcí přátelé, blanka a spol. je vlastně pokračováním téže debaty. bagry SS a ofenziva zákos!
neděle 2. října 2011
flashback
tak v praze stávkovali rozzlobení občané a nacisti, organizovaný přímo rolnickou stranou.
na veřejnoprávní, vyvážený a objektivní čt o demonstraci referovali jako o demonstrujících ze šluknovska, proti kterým se postavili levicoví radikálové. moderátorka se ještě usmívala!
na veřejnoprávní, vyvážený a objektivní čt o demonstraci referovali jako o demonstrujících ze šluknovska, proti kterým se postavili levicoví radikálové. moderátorka se ještě usmívala!
čtvrtek 15. září 2011
kontinuita a transformace: informace, edukace, performance s ohledem na aplikaci
"Byl to takový rituál: zavolali jsme pár kamarádů, kteří se už těšili, až si s námi tu chvíli užijou, shodili jsme bágl do rohu a zasněně jsme zírali na ten tolikrát propálený symbol češství, abychom se ujistili, že jsme udělali dobře, když se vracíme..."
fotky
to množství kontinuit je víc než zarážející. chtělo by to nějak inventarizovat, popsat a označit. fascinuje mě, jak byl českej disent fixovanej na národovectví. neustále se vracející motivy "založení republiky", " 28. října" a švejka v jeho nejpitomější interpretaci, totiž jako lstivýho českýho bojovníka proti rakušákům. můžou tvrdit, že republika má bejt metonymií sovobody, jenže nebude to ve smyslu rei publicae, ale 1. republiky. v tadytom sousedství svobody a národovectví má nacionalismus vždycky navrch. a když se po slavný revoluci ukáže, že svoboda leptá národovectví - protože každý vlastenectví je ve svý podstatě xenofobní a fašistický - hodí se přes palubu raděj ona, spíš než adorovaná tradice. víra v to, že existuje jedna jediná platná interpretace světa, je odvěkej předsudek, zakořeněnej jak v komouších, tak v jejich negativu, disentu, a plynule prostoupila i dnešek. víra ve fyzikalitu tržních zákonů, neviditelný nohy trhu především, je nejen marxistická, ale hlavně komunistická. celý to antikomunistický spílání na všechno, co je údajně komunistický, je arcikomunistický. david černý je ideologickej stranickej umělec, jehož dílo si nezadá s traktorovou poezií 50. let.
to sou všechno v podstatě banality. poslední dobou mě prostě dráždí, co všechno z disidentskýho vědeckýho světonázoru prorostlo do dnešního lidově demokratickýho diskurzu - a hlavně jak?
fatalismus a agresivita současnýho pravičáctví, který neustále bojuje proti neexistujícím režimům. vítezství rétorický formy nad rozumem. nenávist k vědě a intelektuálům, protože nepřitakávaj, ohýbání už naměřeného (kolektivní nenávist ke genderistům a ekologistům). a vedle toho je v estrádě na nestátním kanále lucie bílá v porotě, na jinym běží šíp nebo uhlíř - ten komunista pro děti - a gott, jemuž sovětské publikum kdysi tak rozumělo a jehož dean reed hecoval, ať si zatancuje s diváky, je takřka hagiografickou ikonou. na discothèque v hlavním městě přechází michal david plynule v michala jacksona.
mimochodem, patologická nenávist k cizincům. jaktože polská, rumunská nebo slovinská literatura nestojí na rozdíl od tý český za hovno? jaktože se u nás historie - obor i interpretace - tak zakonzervovala? nejenže u nás nejsou žádný cizinci, ale ani tu nic nesměj dělat - viz kaplickýho a ježkův blobismus. a hlavně, oni předevšim vůbec nikoho nezajmaj.
ono se dycky říkalo, jak sou ty češi vlastně veskrze nacionalisti, ale přímá konfrontace s myšlenkovym světem (post)disentu je traumatizující. a to umění : nedávno sem snad poprvý v životě (a to říkám s hrdostí) koukal na nějaký cimrmanovo představení a vážně sem se nepobavil. je to připtiomělej inženýrskej nerdskej humor na způsob matfyzáckejch vtípků, plnej přisprostlejch epifanií. jeho hlavní estetická kvalita je ideologičnost : mezi řádky můžeme celou dobu číst to slizký proti. i ta umělecká produkce, nedejbože reflexe disentu je až na světlý výjimky naprosto sterilní - krása a pronikavost sou měřený jen mírou správný ideologičnosti, tj. antikomunističnosti (a přitom nedávno sem dočetl třeba tatarkova démona súhlasu, tj. slovenskej disent, a nestačil se divit, jak produktivně vepisuje kafku do ruský literatury - v roce 1956!). ideologičnost je estetika paranoiků, všechno musí mít nějaký mezi řádky, proti nim a pro nás, všechno je znakem něčeho jinýho. a hle, zalistujme kulturní rubrikou respektu, kde se umění dělí na to slušné, tj. antitotalitární, a ostatní - není divu že dreadař národa jan h. vitvar strhal goebbles baarová - neříkalo se tam totiž dost jasně, že komunismus a nacismus sou špatné!
(konzervatismus dnešních rádoby avantgardistů, někdy mě až překvapí upjatost a náckovství všech těch v pohodě rastamanů, dredařů, hipsterů apod.)
a teď lék : humanitní vzdělání v čechách a na moravě musí být rehabilitováno, jinak se těch sraček v hlavách ostatních nikdy nezbavíme a náš národ tak nikdy nebude moct povstat, aby splnil svou demokratickou historickou úlohu češství! vzhůry do středního školství, reformovat peďák!
fotky
to množství kontinuit je víc než zarážející. chtělo by to nějak inventarizovat, popsat a označit. fascinuje mě, jak byl českej disent fixovanej na národovectví. neustále se vracející motivy "založení republiky", " 28. října" a švejka v jeho nejpitomější interpretaci, totiž jako lstivýho českýho bojovníka proti rakušákům. můžou tvrdit, že republika má bejt metonymií sovobody, jenže nebude to ve smyslu rei publicae, ale 1. republiky. v tadytom sousedství svobody a národovectví má nacionalismus vždycky navrch. a když se po slavný revoluci ukáže, že svoboda leptá národovectví - protože každý vlastenectví je ve svý podstatě xenofobní a fašistický - hodí se přes palubu raděj ona, spíš než adorovaná tradice. víra v to, že existuje jedna jediná platná interpretace světa, je odvěkej předsudek, zakořeněnej jak v komouších, tak v jejich negativu, disentu, a plynule prostoupila i dnešek. víra ve fyzikalitu tržních zákonů, neviditelný nohy trhu především, je nejen marxistická, ale hlavně komunistická. celý to antikomunistický spílání na všechno, co je údajně komunistický, je arcikomunistický. david černý je ideologickej stranickej umělec, jehož dílo si nezadá s traktorovou poezií 50. let.
to sou všechno v podstatě banality. poslední dobou mě prostě dráždí, co všechno z disidentskýho vědeckýho světonázoru prorostlo do dnešního lidově demokratickýho diskurzu - a hlavně jak?
fatalismus a agresivita současnýho pravičáctví, který neustále bojuje proti neexistujícím režimům. vítezství rétorický formy nad rozumem. nenávist k vědě a intelektuálům, protože nepřitakávaj, ohýbání už naměřeného (kolektivní nenávist ke genderistům a ekologistům). a vedle toho je v estrádě na nestátním kanále lucie bílá v porotě, na jinym běží šíp nebo uhlíř - ten komunista pro děti - a gott, jemuž sovětské publikum kdysi tak rozumělo a jehož dean reed hecoval, ať si zatancuje s diváky, je takřka hagiografickou ikonou. na discothèque v hlavním městě přechází michal david plynule v michala jacksona.
mimochodem, patologická nenávist k cizincům. jaktože polská, rumunská nebo slovinská literatura nestojí na rozdíl od tý český za hovno? jaktože se u nás historie - obor i interpretace - tak zakonzervovala? nejenže u nás nejsou žádný cizinci, ale ani tu nic nesměj dělat - viz kaplickýho a ježkův blobismus. a hlavně, oni předevšim vůbec nikoho nezajmaj.
ono se dycky říkalo, jak sou ty češi vlastně veskrze nacionalisti, ale přímá konfrontace s myšlenkovym světem (post)disentu je traumatizující. a to umění : nedávno sem snad poprvý v životě (a to říkám s hrdostí) koukal na nějaký cimrmanovo představení a vážně sem se nepobavil. je to připtiomělej inženýrskej nerdskej humor na způsob matfyzáckejch vtípků, plnej přisprostlejch epifanií. jeho hlavní estetická kvalita je ideologičnost : mezi řádky můžeme celou dobu číst to slizký proti. i ta umělecká produkce, nedejbože reflexe disentu je až na světlý výjimky naprosto sterilní - krása a pronikavost sou měřený jen mírou správný ideologičnosti, tj. antikomunističnosti (a přitom nedávno sem dočetl třeba tatarkova démona súhlasu, tj. slovenskej disent, a nestačil se divit, jak produktivně vepisuje kafku do ruský literatury - v roce 1956!). ideologičnost je estetika paranoiků, všechno musí mít nějaký mezi řádky, proti nim a pro nás, všechno je znakem něčeho jinýho. a hle, zalistujme kulturní rubrikou respektu, kde se umění dělí na to slušné, tj. antitotalitární, a ostatní - není divu že dreadař národa jan h. vitvar strhal goebbles baarová - neříkalo se tam totiž dost jasně, že komunismus a nacismus sou špatné!
(konzervatismus dnešních rádoby avantgardistů, někdy mě až překvapí upjatost a náckovství všech těch v pohodě rastamanů, dredařů, hipsterů apod.)
a teď lék : humanitní vzdělání v čechách a na moravě musí být rehabilitováno, jinak se těch sraček v hlavách ostatních nikdy nezbavíme a náš národ tak nikdy nebude moct povstat, aby splnil svou demokratickou historickou úlohu češství! vzhůry do středního školství, reformovat peďák!
pondělí 5. září 2011
sraní hoven do záchoda
moje nejnovější porno: gynekolog líže kundu uroložce, která ho v poloze 69 zdatně kouří. do prdele jí přitom mrdá proktolog, jehož úd nalubrikovala ssátím až do krku asistentka z orl.
the L world vrchovatym způspobem reprezentuje podvod revolty v kapitalismu. další ukecaná konvenční a konzervativní telenovela, utvrzující ženský stereotypy a korunující jakýkoliv mrdací soužití lidí vítězstvím heterosexuální matrice : ať žije láska, monogamie, věrnost, vztah, rodina - záběry na cecky ještě ze seriálu nedělaj nic pobuřujícího. ať mi halík a všichni ty další, co "znají také několik homosexuálů, kteří ale způsob provedení prague pride považují za vrchovatě nevkusný" vykouřej péro : sláva latexu, make-upu a ženskejm prsům na mužích, sláva burlesknu, promiskuitě a zvrácenosti. jedině co je opravdu ošklivé, garantuje svobodu.
v kulturním národě potomků komenského a palackého, ano, mám na mysli onu západoslovanskou hordu mluvící plynnou češtinou bez akcentu, mě překvapuje zarážející množství vláčkových modýlků, vydávaných za muzeum, za kultůru. ve všeobecné absenci humanitního vzdělání zaplavujou venkovský galerie a muzea expozice provaznictví, hrnčířství, adorace technickejch staveb a ... a modely vláčků. překoná-li někdo kulturní očekávání pozitivisty 19. stol. a vystaví něco netechnokratického charakteru, dopadá to jako marxistický muzeum pohádky v jičíně : hleďte, rumcajs s cipískem..
the L world vrchovatym způspobem reprezentuje podvod revolty v kapitalismu. další ukecaná konvenční a konzervativní telenovela, utvrzující ženský stereotypy a korunující jakýkoliv mrdací soužití lidí vítězstvím heterosexuální matrice : ať žije láska, monogamie, věrnost, vztah, rodina - záběry na cecky ještě ze seriálu nedělaj nic pobuřujícího. ať mi halík a všichni ty další, co "znají také několik homosexuálů, kteří ale způsob provedení prague pride považují za vrchovatě nevkusný" vykouřej péro : sláva latexu, make-upu a ženskejm prsům na mužích, sláva burlesknu, promiskuitě a zvrácenosti. jedině co je opravdu ošklivé, garantuje svobodu.
v kulturním národě potomků komenského a palackého, ano, mám na mysli onu západoslovanskou hordu mluvící plynnou češtinou bez akcentu, mě překvapuje zarážející množství vláčkových modýlků, vydávaných za muzeum, za kultůru. ve všeobecné absenci humanitního vzdělání zaplavujou venkovský galerie a muzea expozice provaznictví, hrnčířství, adorace technickejch staveb a ... a modely vláčků. překoná-li někdo kulturní očekávání pozitivisty 19. stol. a vystaví něco netechnokratického charakteru, dopadá to jako marxistický muzeum pohádky v jičíně : hleďte, rumcajs s cipískem..
úterý 16. srpna 2011
Proti špatné náladě / pour monsieur Petite Racine
Pan Kocourek ležel ve svém pelíšku, ale pořád ho to nějak tlačilo, házel sebou sem a tam, jednou mu vadil ocas, podruhý zase zádní tlapy a hned na to přední. Když se mu podařilo na chvilku usnout, zdálo se mu ... o kufru, o dálkách, o, o ...
sotva se probudil, došlo mu, že je asi nostalgický.
"jsem asi nostalgický, mňau", napadlo ho. jenže nevěděl, co to slovo znamená.
bylo pozdě v noci, snad už nad ránem, ale stejně vyskočil z pelechu a přikráčel ke svému cestovnímu kufříku. cestovní už ostatně dávno nebyl, stejně si v něm ale schovával vzpomínky - na paříž. prohrábl se v hromadě vstupenek, lístků, permanentek, letáků, mapiček, vizitek, upoutávek na kabarety a hampejzy, pozvánek, odmočených etiket od kočičích konzerv a účtů a nechal si je protékat mezi tlapama. Před před, pomyslel si, zahrabal se do svého království vzpomínek, vyhazoval papírky nad sebe ... stejně mu bylo smutno. a tak se tuze zadumal.
co mu dělalo přes den dobře, bylo štrádování po městě na zadních, hezky s buřinkou a hůlkou. lidé ho pak zdravili: "dobrý den, Pane Kocourku" a "četl jste už dnešní noviny, Pane Kocourku?" a tak podobně a Pan Kocourek vrňel, přišel si důležitý a na tepu doby, i když by tomu takle asi sám říct neuměl. každopádně si tuhle noc nasadil svou nepochybně elegantní buřinku a hůlku a párkrát se po dvou prošel po místnosti; sem a tam, tam a zase sem. jenže mu bylo pořád teskno.
napadlo ho, že když vyšplhá do vykýřového okna a zadívá se do dáli, udělá mu to radost. vyskákal přes dřevotřískový nábytek k těžkému pozlacemému lustru, přes ten se zhoupl na barokní trámy, které přecupital a přes lomený výklenek se dostal do kamenného obloukového vykýře. pořád na dvou, zapřel se bokem o hůlku a hleděl na střechy města přes sebou. Pan Kocourek měl rád, když odrážely svit měsíce. horské vrcholky domů před ním se zvedaly z temnot lidských ulic - lidé se na svá města ostatně neumí koukat z vrcholků střech, mňau mňau! jinak by viděli, jak jsou nepravidelná a křivolaká, nejasná a neforemná. ostatně, mňau mňau, proto se nám kočičkám tak dobře přes lidské střechy skáče - kamarádi odjinud mňoukávali, že si lidé staví i města pravidelná a rovná, s domy daleko od sebe. jenže to jsou tak zvláštní města, že uvádí do rozpaků jak kočičí cestovatele, tak lidi samotné.
za chvíli začal kocourek v dáli rozeznávat pražský hrad a věže chrámu svatého mikuláše. když zaostřil víc, uviděl vyšehrad a cukrák. nakonec oči zavřel a z mlhy vytanula eiffelovka, kupole invalidovny a oblouk na la défense. překvapeně zamrkal, ale siluety nezmizely. leknutím zavrávoral a spadl na ulici. tam si na něj hned začali ukazovat lidé ve slamácích, pánové v trojhranných kloboucích a redingotech a napudrované dámy s parukama. projíždějící kočár Pana Kocourka tak vyděsil, že doslova vystřelil na nejbližší parapet a po okapu se vydrápal zpátky do svého bytečku. protože nevěděl, co si o tom všem má myslet, otřásl se, dal si do gramofonu svou milovanou arabesku a zašil se zase do pelíšku, kde několikrát zazíval, zavrňel .. zachumlal se ... párkrát převalil,
a, .. a .usnul
sotva se probudil, došlo mu, že je asi nostalgický.
"jsem asi nostalgický, mňau", napadlo ho. jenže nevěděl, co to slovo znamená.
bylo pozdě v noci, snad už nad ránem, ale stejně vyskočil z pelechu a přikráčel ke svému cestovnímu kufříku. cestovní už ostatně dávno nebyl, stejně si v něm ale schovával vzpomínky - na paříž. prohrábl se v hromadě vstupenek, lístků, permanentek, letáků, mapiček, vizitek, upoutávek na kabarety a hampejzy, pozvánek, odmočených etiket od kočičích konzerv a účtů a nechal si je protékat mezi tlapama. Před před, pomyslel si, zahrabal se do svého království vzpomínek, vyhazoval papírky nad sebe ... stejně mu bylo smutno. a tak se tuze zadumal.
co mu dělalo přes den dobře, bylo štrádování po městě na zadních, hezky s buřinkou a hůlkou. lidé ho pak zdravili: "dobrý den, Pane Kocourku" a "četl jste už dnešní noviny, Pane Kocourku?" a tak podobně a Pan Kocourek vrňel, přišel si důležitý a na tepu doby, i když by tomu takle asi sám říct neuměl. každopádně si tuhle noc nasadil svou nepochybně elegantní buřinku a hůlku a párkrát se po dvou prošel po místnosti; sem a tam, tam a zase sem. jenže mu bylo pořád teskno.
napadlo ho, že když vyšplhá do vykýřového okna a zadívá se do dáli, udělá mu to radost. vyskákal přes dřevotřískový nábytek k těžkému pozlacemému lustru, přes ten se zhoupl na barokní trámy, které přecupital a přes lomený výklenek se dostal do kamenného obloukového vykýře. pořád na dvou, zapřel se bokem o hůlku a hleděl na střechy města přes sebou. Pan Kocourek měl rád, když odrážely svit měsíce. horské vrcholky domů před ním se zvedaly z temnot lidských ulic - lidé se na svá města ostatně neumí koukat z vrcholků střech, mňau mňau! jinak by viděli, jak jsou nepravidelná a křivolaká, nejasná a neforemná. ostatně, mňau mňau, proto se nám kočičkám tak dobře přes lidské střechy skáče - kamarádi odjinud mňoukávali, že si lidé staví i města pravidelná a rovná, s domy daleko od sebe. jenže to jsou tak zvláštní města, že uvádí do rozpaků jak kočičí cestovatele, tak lidi samotné.
za chvíli začal kocourek v dáli rozeznávat pražský hrad a věže chrámu svatého mikuláše. když zaostřil víc, uviděl vyšehrad a cukrák. nakonec oči zavřel a z mlhy vytanula eiffelovka, kupole invalidovny a oblouk na la défense. překvapeně zamrkal, ale siluety nezmizely. leknutím zavrávoral a spadl na ulici. tam si na něj hned začali ukazovat lidé ve slamácích, pánové v trojhranných kloboucích a redingotech a napudrované dámy s parukama. projíždějící kočár Pana Kocourka tak vyděsil, že doslova vystřelil na nejbližší parapet a po okapu se vydrápal zpátky do svého bytečku. protože nevěděl, co si o tom všem má myslet, otřásl se, dal si do gramofonu svou milovanou arabesku a zašil se zase do pelíšku, kde několikrát zazíval, zavrňel .. zachumlal se ... párkrát převalil,
a, .. a .usnul
pondělí 18. července 2011
Pozorování a další zkoumání
lehká nevolnost z lehké dezorientace, to je to částečné vykořenění - ne celá kytička, takovej pozér zase nejsem - ovšem cosi se zlomilo. ne, necítím se ve fašisticku doma, to ostatně nikde, ale čím to, že všechno nabralo takový divný barvy?
televize, noviny, přátelé a kamarádi, rodina, ty všichni na mě mluví stejnou řečí, obhajujou tytéž hodnoty, jeden světonázor, maj stejnou fantazii; jako jeden muž. dokonce i ženy. ten sou-hlas, ta monotonie! není úniku, neexistuje východisko, tváří v tvář
nenalomitelnýmu monolitu domoviny
menamolitelnýmu lolitu voloviny
propadám panice : hlavně zase nezakořenit, nezamotat se v ubýjejícím depozitáři češství (kdyby měl alespoň v prvním patře kavárnu! ale je to jen rozložitý přízemní depozitář - psací stroj kdysi opatřil nyní zažloutlé popisky. nesmrdí to tu, ovšem ani nevoní.); voda zurčí ve vybetonovaném korýtku potoka, bory šumí z betonových kaslíků maloměst - zvláště z toho milionového. jakej má ale smysl se bránit, když je mi to všechno tak blízký?
De barbaris
za první tři dny hned dvě konfrontace s domorodci (vždy se jedná o bělošské slovanské muže ve středních letech, hovořících plynnou češtinou bez akcentu a vyskytujících se v jistém dusivém milionovém maloměstě). asiatické hordy barbarských slovanů se vyznačují nebývalou rtuťovitostí a žlučovitostí, není radno bránit jezdcům plenícím město na svých stádech oktávií : kdo se účastní zápasu, stává se rázem jedním z nás. to by byl můj konec.
nechat tak tu asiatickou hordu na pokoj, ale to by kolěm mě nesměla pořád poletovat, šmírovat, očmuchávat, bedlivě pozorovat a střežit, těšit se na první prohřešek aby mohla okamžitě jakoby náhodou přikráčet se špatně skrývaným úsměvěm zadostiučinění a vybýt si agresivitu. každý přece víme, co se, co je normální a v pořádku, kdo je jak nevychovaný a měl by být zavřen do ústavu, nebo alespoň nepatřit do společnosti slušných lidí.
děti asiatické hordy jsou asiatickou hordou z východní Evropy vedeny k těmto pocitům už od nejútlejšího dětství : permanentním sekýrováním, okřikováním, poučováním, děláním vše pro jejich dobro a hudrováním je těmto dětem asiatické hordy brzy vštípeno, že neustálě dělají něco špatně, že neustále hřeší proti slušným mravům a onomu všemocnému a zvrácenému se, které zajisté nějaký světec slušných mravů někdy opanoval a dokázal podle nich žít - kdo ví, možná to byl Eduard Janota - ale spíš nikdo takový ani nikdy nežil. podstatný je zděděný pocit života ve vině; lapeni pravoúhlou pavučinou zákazů a doporučení, se se může kdykoliv rozzlobit a vykonat trest prostřednictvím všudypřítomných milicí slušnosti.
jednou takovou zkouškou před se, zkouškou z nejnáročnějších, zato každodenní, je jízda mhd. mít akorát shrbené tělo, nohy pod sedačkou, koukat se v mírném úhlu z okýnka do tmy toho směšného metra, nezdaří-li se urvat místo u okna, čumět do země. pustit seniora je nepatičná asertivita, ovšem neuvolnění místa zasluhuje lynčování. asiatická horda z východn Evropy si v lynčování libuje. batoh se musí sundat, ale kdo si ho sundá nevhod, zaslouží pohrdání. nemluví se moc nahlas, hudba se neposlouché moc nahlas, nečte se moc okatě, vlastně se raději neexistuje. mhd totiž ani nejedeme. bránit se lynčujícímu se je jako snažit se dostat z bažiny - jenom se v ní víc a víc máčet, až sem cele pohlcen asiatickou hordou, celej od sraček, jedním z nich, jedním z nás.
a to je právě moje noční můra - ale upřímně, jak můžu nebejt jednim z nich, když nevim čim jinym bejt?
televize, noviny, přátelé a kamarádi, rodina, ty všichni na mě mluví stejnou řečí, obhajujou tytéž hodnoty, jeden světonázor, maj stejnou fantazii; jako jeden muž. dokonce i ženy. ten sou-hlas, ta monotonie! není úniku, neexistuje východisko, tváří v tvář
nenalomitelnýmu monolitu domoviny
menamolitelnýmu lolitu voloviny
propadám panice : hlavně zase nezakořenit, nezamotat se v ubýjejícím depozitáři češství (kdyby měl alespoň v prvním patře kavárnu! ale je to jen rozložitý přízemní depozitář - psací stroj kdysi opatřil nyní zažloutlé popisky. nesmrdí to tu, ovšem ani nevoní.); voda zurčí ve vybetonovaném korýtku potoka, bory šumí z betonových kaslíků maloměst - zvláště z toho milionového. jakej má ale smysl se bránit, když je mi to všechno tak blízký?
De barbaris
za první tři dny hned dvě konfrontace s domorodci (vždy se jedná o bělošské slovanské muže ve středních letech, hovořících plynnou češtinou bez akcentu a vyskytujících se v jistém dusivém milionovém maloměstě). asiatické hordy barbarských slovanů se vyznačují nebývalou rtuťovitostí a žlučovitostí, není radno bránit jezdcům plenícím město na svých stádech oktávií : kdo se účastní zápasu, stává se rázem jedním z nás. to by byl můj konec.
nechat tak tu asiatickou hordu na pokoj, ale to by kolěm mě nesměla pořád poletovat, šmírovat, očmuchávat, bedlivě pozorovat a střežit, těšit se na první prohřešek aby mohla okamžitě jakoby náhodou přikráčet se špatně skrývaným úsměvěm zadostiučinění a vybýt si agresivitu. každý přece víme, co se, co je normální a v pořádku, kdo je jak nevychovaný a měl by být zavřen do ústavu, nebo alespoň nepatřit do společnosti slušných lidí.
děti asiatické hordy jsou asiatickou hordou z východní Evropy vedeny k těmto pocitům už od nejútlejšího dětství : permanentním sekýrováním, okřikováním, poučováním, děláním vše pro jejich dobro a hudrováním je těmto dětem asiatické hordy brzy vštípeno, že neustálě dělají něco špatně, že neustále hřeší proti slušným mravům a onomu všemocnému a zvrácenému se, které zajisté nějaký světec slušných mravů někdy opanoval a dokázal podle nich žít - kdo ví, možná to byl Eduard Janota - ale spíš nikdo takový ani nikdy nežil. podstatný je zděděný pocit života ve vině; lapeni pravoúhlou pavučinou zákazů a doporučení, se se může kdykoliv rozzlobit a vykonat trest prostřednictvím všudypřítomných milicí slušnosti.
jednou takovou zkouškou před se, zkouškou z nejnáročnějších, zato každodenní, je jízda mhd. mít akorát shrbené tělo, nohy pod sedačkou, koukat se v mírném úhlu z okýnka do tmy toho směšného metra, nezdaří-li se urvat místo u okna, čumět do země. pustit seniora je nepatičná asertivita, ovšem neuvolnění místa zasluhuje lynčování. asiatická horda z východn Evropy si v lynčování libuje. batoh se musí sundat, ale kdo si ho sundá nevhod, zaslouží pohrdání. nemluví se moc nahlas, hudba se neposlouché moc nahlas, nečte se moc okatě, vlastně se raději neexistuje. mhd totiž ani nejedeme. bránit se lynčujícímu se je jako snažit se dostat z bažiny - jenom se v ní víc a víc máčet, až sem cele pohlcen asiatickou hordou, celej od sraček, jedním z nich, jedním z nás.
a to je právě moje noční můra - ale upřímně, jak můžu nebejt jednim z nich, když nevim čim jinym bejt?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
