6 000 kilometrů samoty

Vodopád

lidí v ulicích,

žbluňkneš v něm jako kámen

Jako malý

kamínek.

 

V kruhu

svých neznámých přátel,

všichni na sebe mluví

Všichni mluví

přes tebe.

 

Studená postel

rozestlaná,

zeje.

Pták

v okně

cizí řečí zpívá,

zpívá ti zimní koledy

Zlověstný

tažný pták.

Hluk města

doléhá zdáli,

zaslechneš známý hlas

Byl to jen racek

na moři.

(Cizí peřina

přikrýt chce tě.

Neopětuješ její něhu.)

 

A kolem tebe nic než

6 000 kilometrů samoty

a přes uschlou slzu na brýlích

procházíš po dně mrtvého moře.

New York - zlovolný svůdce

Byla tma. Akorát se vrátil z New Yorku do svého provinčního městečka. Viditelně si oddechl, ulevilo se mu. Bylo to za ním. Bylo to jak obstát ve zkoušce, v testu, v nějaký nepříjemný výzvě. Jak projít rituálem.

Město - nadměsto! Nejen že bylo zkouškou samo o sobě, ale taky si pro něj přichystalo své vlastní úklady. Kde jinde si sáhnout na dno než v New Yorku? Velké město před člověka klade velké překážky. Muselo se to stát v New Yorku, v té umělé, gigantické krajině, v té smrduté, přecpané, stísněné, zdrcující, hlučné a nebezpečné díře.

Původně jel čelit nepřízni megalopole a všem jejím záludnostem, aby nakonec čelil hlavně sám sobě.

Kde jinde se můžou dít velké a osudové věci než ve velkém a osudovém městě? Kráčel tichým centrem domů, nasával nozdrama čistý vzduch, slyšel ozvěnu svých kroků v potemnělých uicích. Přemýšlel, divil se, jak to předtím mohl nevidět - že když se vydá do tak mocného města, to ho bude zkoušet, nenechá ho odejít jen tak. Takové neuvážené kroky nezůstávají bez následků. Přivolal to na sebe: tím že se vydal do New Yorku.

Město ho pokoušelo a svádělo, potom zkoušelo, a nakonec rozdrtilo a zamáčklo. Bez budoucnosti a bez minulosti se vrátil do malého městečka v malém státečku, kterému říkal domov teprv 20 dní. Nebo alespoň to bylo nejblíž čemukoliv, čemu by tady mohl říkat domov. (Postel, povlečení, kuchyně, dva spolubydlící - to vše znal teprv 20 dnů - ale New York rozetnul čas vedví a těch prvních čtrnáct nebo kolik dní, jež New Yorku předcházely, se zdálo být strašně dávno. Tak dávno. Praha, ta už byla prehistorií. Čas se se vzdáleností natahuje.)

Bylo bláhové vydat se po 20 dnech, nový a nepřipravený, do New Yorku. Na to se musí trénovat. Na to se měl připravit, v cizině, ale už doma, s předstihem. Než se vydal do osudového města, měl se postarat, aby svůj osud pevně třímal v rukách. Město ho hned prokouklo: otevřelo mu jakoby nic své brány, aby po chvíli zjistil, že ho obklíčilo; pak na něj spadlo.

Ale teď se jeho kroky rozléhaly pokojnými ulicemi té vesnice, ve které, jak se mu to jevilo, dočista uvízl. New York byl nekonečně daleko, byl za ním. Kéž by všechno, co mu New York přivodil, zůstalo i v New Yorku. Kéž by ho temný rituál cesty do New Yorku nechal čistého. Proměněného, ale čistého.

Kéž by o New Yorku neměl zlé sny.

Koukat na televizi I

spolubydlící večer co večer vysedávají u televize a sledují baseball. je sezóna. liga jde do finále. závidim jim, že mají čas na televizi. jsou doktorantama fyziky, přes den si odkroutí svoje v laborce a doma mají padla. já přijdu ze školy nebo studovny a můžu si akorát zase číst.

mají v tom jistý rytmus. dají si první večeři, zhulí se bongem a pustí si baseball. to je celkem rozvleklý sport, kde se skóruje v náhlých a nervních výbuších, aby se pak zase dlouhé minuty nic nedělo (nic jako fotbal, kde je míč pořád na trávníku a poloprázdná brána pořád zeje do hřiště). baseball dává spoustu času ke konverzaci (anebo čumění do telefonu). poslouchám přes zavřené dveře jejich večerní rozpravy. povídají si, kam chodí nakupovat - míněno jídlo. do jakýho choděj supermarketu a kde maj lepší nabídku čeho. Trader Joe's maj nejlepší hotovky ("třeba orange chicken!"), Stop & Shop má zas nejnormálnější výběr jídla. Pak řeší fastfoody. Když přijdou z KFC, radí se spolu, kdo dostal víc omáčky a jak to má být správně. Regular chicken sandwich je podle nich k ničemu, když není spicy, není to jídlo. Když si dáš blue cheese zálivku do salátu, je strašně těžkej, ale do sendviče je to ideál. Chicken wings sauce, kuře, tatarka a čedar for sandwich - simple and perfect, right? Dlouze debatují o sýrech, jestli jsou lepší měkké, tvrdé, jestli už někdy jedli kozí (v Severní Americe mají totiž, podobně jako v Rusku, jen dva druhy sýrů, a tak je jejich pojídání velká věc).

hra baseballu trvá klidně ke 3 hodinám. u toho se stihnou zhulit na papriku. celý večer popíjejí malá piva, pojídají sušenky, krekry, na které si krájí sýr, nakrájená jabka pokapaná sirupem, anebo ještě před spaním, skoro o půlnoci, sežerou obří sendvič plný krůtího masa. (je jim oběma 25, říkám si, ještě jim funguje metabolismus, jsou oba štíhlí. jestli budou pokračovat tímhle stylem, přemýšlím dál, za pár let se to zlomí, ztloustnou jak prasata a budou z nich cukrovkáři.)

baví se o jídle nebo o sportu, tito dva američtí živočichové, plně oddaní přítomnosti, svým tělům, tomu, co se jim odehrává před očima, jsou jak dva koně, který žerou, když mají hlad, běží, když se jim chce běžet, lehnou si, když si chtějí lehnout. vznešení divoši, dva mladí Američané.

anebo se spolu takhle baví, protože jsou to prostě fyzici a nemusejí si myšlenky nosit domů.

anebo jsou prostě jen zkouřený. 

***

s výjimkou hokeje jsou americké sporty ruční, založené na házení: baseball, ragby, basketbal. když ožralí hrajeme hry, taky se v nich pořád hází: beer pong, flip cup, slap cup, nebo vlastní invence mých spolubydlících, "ledger".

žádná z ručních her neodsejpá, u všech se hrozně taktizuje a strašně dlouho čeká, než se něco stane. fotbal má tři pravidla (ruku, faul, ofsajd), hokej čtyři. házecí sporty jich mají desítky. neustále jsem opravován a poučován, pořád mi musejí něco vysvětlovat a dovysvětlovat. rozkoš z pravidel: házecí sporty se hrajou jenom pro pravidla.

Komárek, Cílek nebo Neubauer by z toho určitě vyvodili něco strašně antropologicky zásadního.

Do zrádné a cizí země, kterou tu po sobě Evropané zanechali

Přes oceán se letí přes den, dlouhé, nekonečné hodiny. Letadlo zeje prázdnotou, za časů pandemie patří naše posádka k těm nemnoha lidem, kteří mohou křižovat kontinenty. V nastalé intimní atmosféře vznikne nepsaná dohoda, že všechny okna zaklapneme a kabinu uvrhneme do milosrdného přítmí. Když se ale na monitoru dozvídám, že se blížíme k tomu exotickému kontinentu, vrhám se přes uličku na prázdná sedadla u oken a tmu kabiny bezohleně rozříznu.

Vidím pod sebou břehy, lesy a dálnice Nové Anglie. Krajina vypadá veskrze evropsky, je stejně zelená, stejně klidná, ale tahle blízkost a povědomost je klamavá a jako taková děsivá. Tyto lesy ne-lesy s dálnicema ne-dálnicema. Všechno je jiné, než jaké se zdá být. Budu muset zjistit, čím a jak. Padá na mě nervozita.

Zanedlouho spatřím hluboký záliv, ve kterém leží cíl mé cesty, jedno z nejstarších měst této části světa. Dostanu se do něj až za několik dlouhých hodin, náše zaoceánské plavidlo musí nejprve přistát ve velkém přístavu, odkud nás množtví malých lodiček, malých letadýlek rozestrká po kontinentě. O chvíli později pod sebou tuším New York, vskutku, mraky se rozthly, jen aby se na chvíli vylouplo tohle monstrum mezi městy.

***

 

Přistáli jsme. Dullesovo letiště je příznačně washingtonské, byrokratické, šedé, umakartové, nesmyslná msta logistické architektury na lidech. Američtí Američané. Jídlo se zde konzumuje po hrstech: čipsy nebo bonbóny. Všichni něco zobou, jak hejno ptáků. Kola má 600 ml - ale také se zde měřítka začínají udávat v uncích, fahrenheitech, stopách a mílích. Začíná check-in, stevardky dávají přednost starým, nemocným, dětěm a "military personel on duty - thank you for your service". Středověká země s vojenskými řády. Zjišťuju, že jsem si spletl gate.

***

Taxikář mě vyhodí před domem. Poslední zkouška na mojí cestě: dostat se do bytu. Měli by tu být dva spolubydlící. Zhasnuto, na zvonek nikdo nereaguje. Lomcuju dveřma, ale dochází mi, že v takhle dobré čtvrti by na mě taky někdo za chvíli mohl volat policii. Napadne mě podívat se do schránky (jako ve filmech) - a vskutku, leží tu klíče. Do zámku pasují, ale klika nechce povolit. Kulaté americké kliky, dočista jsem na ně zapomněl, jak jenom fungují... Říkám si, že tu může být zadní vchod... a vida, je tu, klíče pasují, klika povoluje, zaplavuje mě pocit úlevy. Přenáším kufry zepředu dozadu, vynáším je do třetího patra, ještě jedny dveře, jedna klika... Byt je prázdný. V lednici je hummus a zelenina, vědí, že jsem vegan, třeba to je pro mě, jak milé, ale vyhrává slovanský ostych a jídlo nechávám být. Ne už tak pivo, na to mám po 20 hodinách cesty a 20 hodinách nasazeného respirátoru (otlačený nos, bolest z gumiček za ušima, smrad plastu) morální nárok. Napiju se a zkřivím ksicht. Fuj, cider? To snad ne, vždyť to vypadalo jako pivní lahev, v téhle zemi, kde všechno vypadá stejně, podobně, povědomě, ale všechno je něčím jiným, něčím, co budu muset teprve objevit.

Smutek v Bnf

BnF neboli Bibliothèque national de France.

Sebald o ní v Austerlitzu, jinak taky Slavkově, po němž nese jméno nedaleké a poměrně důležité nádraží, napsal, že je autoritativní, monumentální, v podstatě fašistickou stavbou drtící smrtelníka. Jinde jsem zase četl, že představuje natolik autonomní architektonickou řeč, oproštěnou od jakéhokoliv konceptuálna, že je sama sobě jazykem; je návratem architektury k hmotě, objemu, váze, oprošťuje se od kulturních a historických aluzí. Je doslova mstou architektury knihám. Inu, pro knihovnu vážně poselství!

Mně osobně přišlo vždycky zvláštní, že někdo knihovnu rozloží do čtyř kancelářských věží. Mají půdorys písmene L (jako lettre, livre? nebo jako otevřená kniha?) a nacházejí se ve čtyřech rozích celé masivní stavby, jež je z jedné strany nábřežím, sama sobě potom esplanádou a ze zbývajících stran pokračováním ulice. Vlastní tělo čítáren se nachází ve dvou suterénních patrech, do kterých vstupuje světlo hlubokým a velkým atriem, osazeným polodivokým lesíkem a tvořícím střed celé konstrukce. Čtyři věžě jsou neustále zahaleny roletami a ať je jejich symbolika jakákoliv (jmenují se věž času, věž zákonů, čísel a písmen), vypadají jako čtyři kancelářský baráky - ze vzdálenějších výhledů dokonce ještě víc. Známka devadesátek.

Nevím, jestli barák působí tak monumentálně, že drtí jednotlivce, každopádně jeho interiéry nenechávají čtenáře ani na okamžik na pochybách, že je v Instituci. Vnitřní atrium je obklopeno ochozy dlouhými desítky metrů, výzkumné čítárny jsou jedním velkým open-spacem, z jednoho konce na druhý je vidět hrbící se armáda pracující inteligence. Vyložená továrna na čtení. Do samotných vědeckých čítáren, přístupných až na základě zvláštní registrace, po předložení doporučení vedoucího či výzkumné instituce, se vstupuje skrze troje turnikety a čtvery dveře. Ty jsou umístěny vždy po dvojicích za sebou: středoškoláci a bakaláři, kteří se do ochozů horního patra chodí hojně učit, tak mohou za jedněmi otevřenými dveřmi vidět jen druhé, zavřené, a co je dál se mohou jen domýšlet, protože když povolaní vědci vstupují druhými dveřmi, ty předešlé se mezitím zaklapnou. Výzkumné čítarny se navíc nachází až ve druhém, suterénním patře, jsou hlouběji.

Hned za dvojí bránou, kam se už obyčejný smrtelník nedostane, je betonová chrámová loď výšky dvou pater, kterou se sérií eskalátorů sjíždí k dalším turniketům a dalšímu dvojdveří.

Přesto, v chodbách je položen dlouhý souvislý červený koberec, velice příjemný. Židle jsou z měkkého dřeva, sedačka a opěrátko tvoří jedinou kroucenou desku, ergonomicky tradovanou, podél desítek metrů ubíhajících knihoven a regálů září měkké světlo stovek lamp, jež utíkají do dáli. V čítarně je sice čenář drcen institucí Čtení, ta ale zároveň nutí k nevídané koncentraci a soustředění. Málokde jinde se mi kdy pracovalo tak soustředěně.

Nicméně tento monument hermetismu devadesátých let vrhá velice tělesný stín.

Hajzly jsou umístěné ve čtyřech rozích ochozů neprůchozího atria vprostřed. Když dostane čtenář místo přidělené ve středu ochozu, na záchod kráčí klidně 200 metrů. (Místo si čtenář ale nevybere, čítárny jsou rozdělené podle vědeckých disciplín, takže jako historik jsem mohl sedět buď v KL, nebo LM - K je filozofie a religionistika, L historie, M etnologie, geografie a sociologie.) Když čtenář zjistí, že záchod je kvůli údržbě mimo provoz, musí vyrazit k dalšímu rohu celého atria, dalších alespoň 300 metrů. Nezkušený čtenář ale neví, že tam probíhá zrovna rekonstrukce, takže musí přeběhnout dalších 500 metrů po delší obvodové straně k dalšímu hajzlu a modlit se, že ten už bude v provozu. Ano, byla i doba, kdy byly v provozu jen dva hajzly, a to úhlopříčně naproti sobě přes celé neprůchozí atrium. Když potom jeden ze zbývajících hajzlů asi na týden vyřadili, na hajzl se chodilo asi kilometr (a na ceduli "mimo provoz, děkujeme za pochopení" se objevovaly vzkazy jako "už toho bylo dost!" nebo "pomóc!").

Do samotného prostoru ochozů se mělo podle původního návrhu vstupovat dvěma velkými branami na východě a na západě. Bezpečnostní opatření ale vedla k tomu, že otevřená zůstala jen východní brána - ta vzdálenější od metra, kterým jsem k budově od západu přijížděl. Musel jsem tedy vždy přejít 300 m esplanády, abych vlezl východní bránou, od které jsem kračel symetrických 300 metrů zpátky ochozem svrchních čítáren až ke skříňkám, kde jsem teprve sestoupil do chrámu vědeckých čítáren a kráčel zase symetricky zpět dalších 300 metrů, abych se dostal do traktu čítárny historie.

I nakázal anděl prorokovi měřítka chrámu: po 4 branách a po 3 turniketech vstoupíš do chrámu, jehož východní a západní stěna budou měřit po 100 metrech a jehož jižní a severní stěna budou měřit po 300 metrech. Uděláš dvě patra ochozů podél atria vprostřed, jeden ochoz nahoře, jeden dole. A ochoz nahoře bude mít 10 čítáren, vždy jednu v čele a další po stranách. A ochoz vespod bude mít 13 čítáren a právě 13, ani 12, což je málo, a ani 14, což je moc, a bude mít po jedné čítárně v čele. Do čtyř rohů umístíš čtyři věže, věž času do jednoho, vež písmen do druhého, věž čísel do třetího a věž zákonů do čtvrtého. Do kořenů každé věže umístíš právě jeden hajzl a další dva umístíš do horního ochozu. Do každého ochozu umístíš po jednom bufetu o 100 loktech šířky a 50 loktech délky a ten bufet bude právě v čele ochozu...

V atriu je polodivoký les, představující vrchol post-strukturalistické hermetiky. Na les můžeme hledět právě jen skrze vysoké vitráže, jež lemují všechny ochozy od stropu až po podlahu a které dovnitř vpouští světlo. V čítárnách si můžeme číst, hledět přes sklo na divoký lesík a přemýšlet o něm nebo se jím kochat, nebo jeho směrem jenom bezmyšlenkovitě upírat zrak, ale zůstává nám nepřístupný. Zatímco my, pracující inteligence, muži a ženy písmene a textu, můžeme bloudit ochozy a spekulovat jak chceme, les zde zůstává neredukovatelně přítomný i nedostupný zároveň. Je nepřístupnou Referencí, filtruje nám světlo ke čtení, ale kromě zraku - tedy myšlení - našim smyslům uniká (skleněné stěny do atria nelze otevřít, les nelze ani přivonět). Příroda je zde oddělena od textu, smysl slova od jeho významu, litera od denotátu. Lesík je pro nás pouhým noumenon, bude nám vždy unikat, nezbývá nám než pouze šustit papírem - tímto transsubstanciovaným dřevem nějakého vzdáleného lesa -; šustit papírem knih.

A teď, v poslední den, kdy jsem v této strašlivé Instituci trávil čas a kdy mě čeká jen návrat do bezútěšné, vyprahlé a nestimulující české intelektuální pouště; kdy už ve zlověstném proroctví tuším, že hvězdy, které se mi z tohoto hermetického svatostánku zdály tak blízko a o jejichž tajuplných vztazích jsem si začínal myslet, že jim rozumím, budou navždy ztraceny a já uvržen zpátky do tmy; v tento trudný den mi netečný intelektuální život této Instituce, její koberce a sedačky z měkkého dřeva připadají náhle tak lidské, tak blízké. Je mi zatěžko se s nimi loučit; je mi za těžko loučit se s vlastními ambicemi. Tuším tvojí otevřenou náruč, domovino: je to otevřená náruč Chárona, který mě usadí u stolu provinčnosti v hostinci omezenosti, kde mi bude až do smrti servírovat otupující a nedobré nápoje. Per aspera ad astra!

Anticipační nostalgie

zadumanému mi hned nedošlo, že metro zpomaluje mimo zastávku. kvůli výpadku proudu na stanici zastavilo vprostřed estakády na Blanquiho bulváru. estakáda je vyvedená ve verneovském industriálním stylu, má šedou barvu kovu, je zdobená falešnými nýty a vede asi v desetimetrové výšce nad zbytkem ulice. přesně v takové výšce, do jaké sahají koruny lipové aleje, jež estakádu lemuje. a tak jsem s ostatními cestujícími uvíznul v této nebeské lesní stezce, jakémsi myto-industriálním snu železnice vedoucí korunami stromů.

jeden ze dnů, kdy jsem se musel kvůli praní vypravit do hlavního pavilonu naší koleje, mě překvapila klavírní hudba naplňující prázdné chodby. náš hlavní pavilon je postaven v meziválečném neorománském stylu, jeho exteriér působí příliš těžce a vysoká věž zvonice zase zbytečně moc stroze, ale sad kvetoucích opuncií a vzrostlých listnáčů, jež kolem rostou, dává na těžkopádný styl zapomenout. interiéry jsou ovšem v přímém opaku k fásadě. secesně se kroutící lišty a sloupky z měkkého tmavého dřeva, které posloužilo i obložení stěn, závěsy a potahy nábytku ušité ze zelené látky a bíle natřený strop mají zároveň důstojnost i vřelost. studenti múzických oborů občas zkoušejí v hlavním sálu, vysokém na dvě patra a klenoucímu se až ke střeše a vykýřům. hřáč na klavír zatáhl mezi sálem a chodbou těžký závěs, a tak jeho přítomnost můžu jenom tušit. slyším jen rafinovaný poválečný bělošský jazz, poslechovou, tichou a lehkou hudbu. doufám, že až umřu, bude to pak vypadat nějak takhle.

(boha si představuju především jako statistika, po smrti mi řekne, kolik kilometrů vlasů mi během života vyrostlo, kolik jsem přečetl stránek a jak dlouho mi to v součtu trvalo; kolik jsem vyprodukoval CO2, kolik jsem měl nejvíc promile, jaké objemy jsem vymočil a vysral a kolik mi to zabralo času. a taky si budu moct přehrát svůj život a jako ve hře vyzkoušet, co by se bývalo stalo, kdybych se tenkrát býval zachoval jinak, kdybych řekl něco jiného: jak by reagovalo okolí, jak by se pak můj život odvíjel a kde by skončil; jak by to třeba bývalo vypadalo, kdybych se jednoho dne přestal ovládat a začal bez ustání řvát v prostřed ospalé přednáčky kurva, kurva!, pořád dokola, co by se asi stalo?; nebo kdybych nafackoval někomu z učitelů nebo příbuzných nebo lidí na párty; kdybych to zkusil na francouzštinářku na střední; kdybych vystudoval VŠE - sledoval bych svoje názory a postoje a otřásal se hrůzou!, nebo dokonce hledal takovou kombinaci rozhodnutí, jež by ze mě udělala nácka a rasistu (bohužek si to umím představit!) nebo tlusťocha nebo životního alibistu (není všem dnům konec) - anebo boháče. pravidlo by bylo takové, že měnit můžu jenom svoje volby, ne povolávat prozřetelnost. bylo by to něco jako nová úroveň nostalgie. rozhodně by to byla zábava!)

Grandiozní jízda Paříží na hrbu velblouda / provinční sprosťák

1) Quebečanovy narozky

začíná to jako vtip: sejde se Čecháček (já), Brazilec, Brazilka a Němka, aby oslavili Quebečanovy narozky...

no a když se opijem, společnost nemůže dlouhé chvíle nabrat dech po mym vtipu o ekonomech a žárovce ("kolik je potřeba ekonomů na výměnu žárovky? žádnej, vymění ji neviditelná ruka trhu"). dochází mi, z jakýho příšernýho izolovanýho ostrova pocházim - o čem je u nás normální se do krve hádat s polovinou rodiny, přátel, kamarádů, známých z koníčků atp., to bere zbytek vyspělého světa - včetně jižní Ameriky - jako pouhou grotesku. jako jediný nepřináším Kanaďanovi dárek, a to přesto že se už nějakou dobu známe, zvu ho aspoň na panáka. předtím jsem si panáka ve Francii ještě nikdy neobjednával, je to dobrý pocit, poroučím další tři všem zúčastněným mládencům (a při odchodu další tři!). začínám být nebezpečně nalitej. přicházejí Kanaďanovi známí, Francouz se svou španělskou slečnou. vypadají, že žijí ve squatu, jsou vyzáblí, nejspíš smažej. Francouz Quebečanovi sáhodlouze vykládá o nastávající revoluci, Španělka už všechno zjevně slyšela, ptám se jí novou nesmrtelnou seznamovací větou:

"a ty seš levičák, nebo ultrapravičák?"

nalejme si sklenku čistého vína - takhle to totiž dnes stojí.

při loučení s kamarádkama exhibuju Brazilce, jak už neumím plynně brazilsky a co mě můj věrný druh nenaučil (jedná se samozřejmě o samý sprosťárny): "kočičko!, roštěnko!, prdelko!" - (gostosa, bunita, bunda!). je jí už hodně přes třicet, chvíli předtim jsme se předháněli, kdo nejvíc dokáže její věk pohanět - pověz, Mario, co bylo horší, bejt portugalskou kolonií, anebo objevení Ameriky? - ale na moje sprosťárny zaperlí krásným dívčim smíchem.

"tyvole, ta je dobrá tyvole"

"ta určitě dobře mrdá" poučuje mě Brazilec "to poznáš už z jejího ksichtu!"

výčitky z toho, že jsem jako jediný nepřinesl dárek, mě pronásledují zbytek večera. Quebečanovi kupuju od podomního prodejce růži za dvě eura.

Francouzovo vychvalování marných francouzských stávek, odborových akcí, organizování se a neposlušnosti, rozrušování hegemonního diskurzu, diskuzí s pracujícím prekariátem a plánování dalších kroků mě začne po chvíli rozčilovat - ještě ke všemu mu špatně rozumim. "všechno tohle ti je k ničemu, stejně bez voleb nic nezměníš." odpovídá mi. "to je hezký, ale bez voleb nezměníš nic." jsem k němu nespravedlivý, mluví ze mě zahořklost východní podvedené demokracie. vypadá nicméně vykolejen. o marxismu dnešních dnů musim ještě napsat samostatný blog: všichni levičáci dneška se samozřejmě mýlej, lidi nejsou fašistama kvůli chudobě. to totiž nevysvětluje, proč nejsem fašista já. ani vzdělání ani sociální stát nerozhoduje o tom, kdy se člověk stane fašistou, protože k hrůze zfašizovaná Francie, domovská země rasové teorie, má přece snový sociální i vzdělávací systémy. Slačálek, Májíček a další se hrubě mýlej. hrubě.

cestou domů je výluka v metru a musíme vypadnout. s Brazilcem na sebe opile hulákáme, u východu nás zastaví policejní hlídka: co tu děláme, o čem se bavíme, co lovim v kapse? vytahuju tramvajenku: "eee, tramvajenku!" policista se zhrozí - my ale nejsme kontrola! Brazilec začne vysvětlovat, co sme dělali:

"no my sme se bavili jak jet domů, byli sme na narozeninový oslavě kamaráda, bylo tam hodně známých, i hudba hrála, i když ne všem se líbila, no a on říkal, že rychlejší by bylo jet jedničkou a pak to vzít béčkem, ale víte přece, jakej je na Chatelet nesnesitelně dlouhej přechod, tak sme jeli pětkou že přestoupíme na šestku a kdyžtak to dojdem z Denfert-"

"táhněte!"

Brazilcovi se vysmívám jen na oko, ukecanou tetku zahrál výborně!