Stránky Institutu plánování a rozvoje načítám každý den, jako noviny (přitom vím, že jsou aktualizovány maximálně pětkrát do měsíce). Není to tak, že by mě snad zajímaly novinky z domova, politická pěna dní je mi naopak lhostejná. Kauzám, jež hýbou našimi předními komentátory a novináři, už několik let nerozumím a ani je nevnímám jako palčivé. Nemám přehled. Po vzoru strukturalistických historiků se pídím po těch detailech, jež dávají průchod mohutným spodním vodám dějinných tendencí; jež jsou znakem systémové změny. V mém případě hledám, kde se má rodná krajina vzedmula do podoby lidského společenství či architektury; kde pohled na malebné údolí proměňuje lidi na patrioty, kde se kopec prodloužil do rozhledny.
Na facebooku odebírám různé architektonické portály, lokální sdružení a sporadicky úspěšné lokální partaje nebo ekologické aktivisty. Pokud uvádí i místopis, vrhám se k mapě a oblasti prozkoumávám - postupně podle kartografického standardu, satelitních snímku a nakonec s turistickým průvodcem. Snímky, jež pořizuje ve vesmíru umístěná čočka, nemám rád; satelity fotí vprostřed nejparnějšího léta, tráva je spálená, země vysušená, louky a parky zažloutlé. Líbí se mi podzimní fotky; jejich vždy zapadající světlo a příslib konce. Propadám nestydaté nostalgii a kýči, toužím po této dobré domovině, po jejích strništích, zažloutlých břízách a vždy stepilých jehličnanech; po dlouhých tichých pochodech, kdy prcháme před soumrakem na vlak. Potůčky prodírající se betonovými rozvalinami, dějinami rozvrácené a zubožené vsi i nečekané druidské háje na žluté stezce. (Červená, zelená, modrá a žlutá. Ve čtyřech světových rozích čtyř světových stran byly položeny čtyři menhiry, jež ohraničují a chrání známou zem. Traduje se, že každá z uvedených čtyř barev pramení u jednoho ze čtyř kamenů; když půjdeme po zvolené stezce až na konec - tak se to alespoň říká - dojdeme k tomu menhiru, z něhož ona barva prýští. Na konec stezky.)
Když hledím na fotky, portréty a panorama rodné krajiny, domovské krajiny, krajiny, jež mi byla přisouzena zcela nahodile, na kterou přesto hledím s jistým porozuměním - s porozuměním prarodiče, jenž v odpovědi naivním otázkám vnoučat pevně svírá víčka a s úsměvem zakrývajícím zvlhlé oči jedinkrát záhadně a důrazně přikývne - když hledím na tyto pohlednice, kterým bůhví proč tak důvěrně rozumím, které mě svou lhostejností a nezúčastněností tolik svádějí, přijdu si zcela sláb a opuštěný.
Vždy mě fascinovaly pouště, protože mě nedovolily být jinak než sám se sebou, a i to jen za cenu značného úsilí - tváří v tvář jejich přespočetnosti a enormnosti se každá lidská bytost rozpadá. Dochází mi, že mezi pouští i touto mírnou podzimní krajinou je kontinuita, že i tato klidná a nijak dramatická, ba naopak konejšivá scenerie, mě vrací do mého těla, trhá všechna pouta, jež mě obepínají, osvobozuje mě, ovšem pouze za tu cenu, že musím nakonec opustit i sama sebe. Krajina, ve které sám sebe nacházím, mě v sobě nakonec nechává rozmělnit.
Pídím se virtuálně po všech známkách této krajiny, po jejích vzedmutích, nenápadných projevech, stazích a výdeších. Hledám její odrazy ve vodě a na skleněných fasádách, v očích a uších a nosech, ve hněvu i uhranutí. Teď, když už jsem pokořil Město, když vím, že Svět je velký, že je na dosah, ale že po něm ruku vztáhnout nehodlám, toužím jen po této krajině, po jejím nebezpečném klidu, jenž mi hrozí zánikem, po jejích neznámých meandrech, údolích, skalních městech, polích a lesích, jež jsou vždy nakonec stejné a v nichž lze pro jejich monotónost zabloudit na celý život. Nevím, jestli budu ještě někdy chtít vyvolat síly, která by mi dovolily z nich prchnout. Bohové ať při mě potom stojí.
