Neotištěno v A2

Řezník, Slavík a debata, která se ztratila

V sobotu 23. listopadu proběhlo finále anketní soutěže Český slavík, z níž pořadatel vyloučil interpreta Martina Pohla s odůvodněním, že „kromě našich hodnot jsme vázáni právními předpisy České republiky, které nám mj. zakazují spojovat naše reklamní aktivity (…) s propagací násilí či snižováním lidské důstojnosti“ (oficiální prohlášení, 27.11.). Tento akt si na jedné straně získal mnoho stoupenců, třeba psychiatra Jana Cimického nebo publicistu Jakuba Patočku, argumentujících vesměs násilností a nebezpečností textů dotyčného, na straně druhé i množství odpůrců, kritizujících potom institut Českého slavíka tak vůbec a pobouřených jeho domněle totalitními způsoby. Mezi nejvýraznější z nich patří v těchto dnech zpěváci Tomáš Klus a Matěj Ruppert. Pro jedny je spor věcí dobrého vkusu a společenského rizika, pro druhé generační pří internetově gramotné a svobodou slova chránící avantgardy s normalizačním sedimentem společnosti. Oba tábory tak míjejí to, co je v kauze opravdu podstatné, a debata se utápí a rozmělňuje ve válce symbolických pozic.

Svoboda slova?

Jistou svízel působí už neobratné zdůvodnění Českého slavíka, kdy největší důraz je kladen na Řezníkovu – jak si Pohlem stvořená postava říká – vulgaritu, explicitnost, násilnost, na brutalitu jím evokovanou. Pokud by byl problém pouze tady, pak by měli kritici jeho vyloučení nejspíš pravdu, protože, slovy Rupperta, „nikdo by totiž neměl diktovat, co se v kultuře smí a co ne.“ (iDnes, 27.11.) Jenže tím se Řezníkova konfliktnost zdaleka nevyčerpává; Český slavík v žádném svém prohlášení neopomněl dodat, že uráží vybrané skupiny obyvatel nebo snižuje lidskou důstojnost (viz výše), čili že Řezník je především nesnášenlivý xenofob a rasista. Rupperta pak sice můžou nezvládnuté výroky o interpretově „závadném jednání“ esteticky urážet natolik, že pořadatele soutěže přirovnává k totalitní rozvědce, ať se ale sám zeptá své kolegyně Tonyi Graves, co říká na to, že se zastává spolutvůrce písně, v níž se zpívá mj. „když du po Andělu a je tam všude černo/s atomovou bombou bych tam udělal terno“ nebo „Hrobku s Pitvou nejvíc nasíraj ukrajinci/mě zas serou cigoši co čórujou na Florenci“? Právě skladba „Konečný řešení“ musí být zásadní referencí každého, kdo se chce ke kauze vyjadřovat. Bude dobré se u ní na chvíli zastavit.

Jedná se o společné dílo Martina Pohla a bratří Kopřivových a všichni tři pro ni stanuli před soudem za „rasismus a extremismus.“ Nakonec byli viny zproštěni. Ovšem co je legální, nemusí být nutně legitimní; navíc formulace obžaloby a konečný verdikt neřešily fakt, zdali skladba rasistická je či není, ale představuje-li bezpečnostní riziko, jinými slovy jak moc vážně je míněna a komu byla určena. Autoři svorně tvrdili, že se jedná o nadsázku a parodii, prý recese. O tom lze dozajista pochybovat, text skladby je doslovný a místy má ráz pamfletu („ani já ani Hrobník ani Pitva nechcem tě tu/jestli nehodláš tu makat radši chcípni někde v ghettu“). Lze se takovými výrazovými prostředky dostat k nadsázce? Nejspíš ano, a totiž buďto formou humorných re-prezentací, což je ovšem cesta utvrzování zažitých stereotypů a tedy cesta rasistická, nebo sebe-parodizací vlastního diskurzu skladby, ironickým citováním rasismu, parodickým přepálením xenofobního slovníku. Bohužel, nic není Řezníkovi vzdálenější než ironie, text, provedení klipu i hudební doprovod jsou instruktivní. Máme-li se tedy u písně smát, potom rasistickým obrazům Romů a bezdomovců („sou nalitý v noci ve dne a dokonce i ráno/kousky blitek v plnovousu a v teplákách načvachtáno“). Ta skladba je zpovědí, ne parodií. Lze namítnout, že explicitní jsou i ostatní nerasistické, pouze násilné texty – je snad Řezník i propagátorem násilné trestné činnosti? Snad není, ale na tom už tolik nezáleží. Soudce nakonec trio autorů osvobodil právě s ohledem na zbytek tvorby, kterou nenávistnou neshledal. Obsahuje sice násilné výjevy, ale tentokrát se zjevně jedná o nadsázku, parodii, o slovník, který se svou přepjatostí sám řadí do fikčního režimu, protože takové scény považujeme v našem aktuálním, skutečném světě za více méně nereálné. Jenže to je ovšem ten zásadní moment: soudce neměl brát v potaz jen kontext autorova díla, ale i kontext světa, ke kterému se jeho dílo vztahuje. A zatímco banálně sadistické obrazy jedněch písní můžou urážet vkus maloměšťáka, ale vlastně zpívají o něčem, co v naší současnosti nepředstavuje hrozbu, potom rasistický lynč „Konečnýho řešení“ vypouští do světa ty démony, které nás přivedly ke světové válce. Démony, kteří jsou v realitě České republiky začátku 21. století až příliš přítomní – násilí páchané na menšinách nebo upalování bezdomovců nejsou žádnou nespoutanou fantazií, ale naší každodenností! Kvůli vyslechnutí dotyčné skladby samozřejmě nikdo Romy lynčovat nepůjde, ale zato se s ní bude moci kdejaký rozhořčený xenofob identifikovat. A tak jako Wagnerova tvorba neomlouvá Wagnerův antisemitismus, tak Pohlova produkce neomlouvá Řezníkův rasismus.

Problém stojí jinde

Vraťme se nyní k probíhající diskuzi. Kritická strana se svou neschopností opřít vlastní argumentaci o skladbu „Konečný řešení“ sama diskredituje. Kritizovat Řezníka z titulu uraženého vkusu dává vítr do plachet kritikům cenzury. Jeho texty se nám z dobrých důvodů líbit nemusí, ale to přeci neznamená, že ho musíme umlčet. Sadismus, misogynství aj. jsou politováníhodné pozice, ale ne politicky nekorektní v nejlepším významu tohoto spojení. Řezník není nebezpečný překračováním konvencí dobrého chování, ale naopak naplňováním rozšířené konvence xenofobie a rasismu. Doporučení hospitalizovat Pohla snad netřeba komentovat, autor není vypravěč. Problém na druhou stranu nelze bagatelizovat tím, že ho převedeme na prostý spor zobrazování násilí v médiích a nad Řezníkem pokrčíme rameny stejně jako nad videohrami, jak nás o tom přesvědčují Honza Vedral a Tomáš Klus (iDnes, 30. a 29. 11.). Považovat jeho texty za „uměleckou provokaci“ nebo moment, který nás má „vytrhnout z letargie“, je tak dosti ošemetné. Řezník totiž žádné hranice nepřekračuje, pouze dává průchod tomu, co už je dávno normální – v kontextu výše řečeného navíc takové rady nechtěně vyznívají jako pro-rasistické povzbuzování. Jako naprostý alibismus se pak jeví Vedralova poznámka o tom, že Řezník má na své straně zákon. To je možná pravda, ale nijak to nerelativizuje faktický rasismus jeho textů. Když něco štěká jako pes a kouše jako pes, potom to asi bude pes. Nakonec převádět celou diskuzi na generační spor mezi jaksi zkostnatělým slavíkem a mladými, kteří chápou, že Řezník je přeci jen trolling a pochází z internetu (Robin Kvapil, a2larm, 2.12.), je naprostým nepochopením celého sporu. Řezník nemá být nepřijatelný pro sadismus svých textů, ale pro jejich rasismus. Jeden z mála, kdo se alespoň částečně přiblížil jádru věci, je Jakub Patočka (Deník Referendum, 3.12.), který, byť z pozice uraženého vkusu, tematizuje hranice svobody slova. A právě o svobodě slova by celá diskuze měla být, ale ne o domnělé cenzuře nespoutaného a nekonformního mladého umělce, ale o tom, co všechno ve svobodné společnosti ještě necháváme beztrestně říkat nahlas.

Encyclopaedia Americana: Tloušťka

sytý hladovému nevěří - a nenasytnému už vůbec ne.

tlusťoši a tlusťošky si chodí pro další a další dávky fountain drinks, přidávají si porce i chody a - což je ze všeho nejperverznější - vykládají si, co komu chutná a kde co vaří nejlíp. může těmto tvorům vůbec něco skutečně chutnat? mají vlastně ještě nějaké chutě?

nový lidský druh

stehna velikosti mého těla, nový orgán pod pupíkem ve tvaru močového měchýře; prsa rozlitá pod pas; celulitida na pažích a tváře tonoucí v tekutém písku hlavy. instalovaní, zapuštění ve svých invalidních čtyřkolkách se proplétají na chodnících. někdy se už ani neproplétají, prostě maj nohu na plynu a troubí; anebo zápasí s auty na silnicích. (čtyřkolky se vyrábí s nosičem na nákupy mezi řidítkama - obézní při jízdě připomínají oslíka jdoucího za mrkví; a jednou se jeden takový pán zastavil před naším bariérovým krámem - musel přesvědčit kolemjdoucího, ať mu k nám jde koupit wafli, a mezitím tento okolený kentaur vyčkával s puštěnýma blinkrama na chodníku.)

jídlo bylo lahodné a splnilo všechny mé požadavky po umění: rozšířilo mojí lidskou zkušenost světa, ukázalo mi dosud neznámé možnosti vlastního těla, otevřelo nové estetické horizonty; chtělo se mi smát a posléze brečet. a po tomto vyčerpávajícím zážitku chci jen meditovat, cítit ztrácející se vzpomínku na Indii nebo Ukrajinu nebo Mexiko na jazyku. jsem slabý a chci být držen za ruku.

míra. každé další sousto by přivodilo nevolnost, zkazilo rytmus, rozbilo proporčnost formy a přivodilo vpád amorfního chaosu. a proč si nezajít ještě na dezertní wafli? nebo na svačinový sendvič? a kam pak, na suši? a po cestě si dát hot dog nebo kousek pizzy? a hned na to zajít na večeři? a dát

si boršč, draniki a karbanátek,

pirohy zelí a kiš. a samozy,

pakory, alupatry,

lassy, tikku a mirch. no a taky

tortillas y quesadillas a pak

fish and chips and eggs and ham

burgr hned co dojím poutine.

a co pak a kam pak!

řasy zelí knedlík sója

hořčice a marmeláda

curry roti schwarmu hned

pudink k dezertu, štrůdl a gelato

a sýry k zákrmu-předkrmu

degustiv-aperitiv

camembert na chlebu, camembert v salátu

s kuřetem zálivkou, džemem a cibulkou,

polívka hlavní chod dezert a zákrm-

předkrm, degustiv-aperitiv

brie na chlebu a brie v sendviči

se šunkou salámem okurkou a dezertem a na svačinu na kávu na koblihu nakoupit do krámu na tržiště na farmer´s markets do diskontu ve večerce chipsy a salsu a kokakolu na snídani na přesnídávku do práce při práci před prací po práci zobnout tu a tam a ochutnat a sytý dorazit na oběd a přesto se nažrat a při čaji o páté myslet už na večeři jejíž zbytky pudou na snídani k toastu který děláme i na svačinu na svátek na vánoce na velikonoce tak co si dneska dáme?

amorfní druh améb posunujících se beze smyslu po městské mřížce, jež smyslu beztak brání. odkudkoliv kamkoliv a stále nikam. bez zájmů a bez koníčků, bez pravdy a beze lži, nenasytné, neukojitelné pokolení ve stavu permanentního zrodu-přerodu svého těla. narazit tak jednou na pevný bod, aby mohli opět zhubnout do lidských měřítek.

Encyclopaedia Americana: Nový York / koncept

...a valpuržina noc, neony montrealu, cinkání sklenic a dým kouře, silným parfémem navoněná kurva, její lesklá pleť a pevné umělé poprsí - chichot mexičanek a zemité vtipy belgičanů. vyhazování peněz a cpaní se; elegický hukot motoru dálkového autobusu nás konejší, otírá slzy nostalgie dokud nezmizí i ta záře kdysi slavného města; tma.

(celníci vypadají se stars and stripes za zády mnohem děsivěji, padáme na kolena před symboly přetíženou vlajkou - zatímco evropa je plná byvších dějin, tady jim stojíme tváří v tvář, tady a teď)

při výjezdu z Lincolnova tunelu nás na chvíli oslní rozbřesk; vstupujeme do města věží, do jejich stínu, zakláníme hlavy a podjíždíme hustou spleť nadjezdů a ramp, které mizí v okolních budovách. autobus zajíždí pod strop drátů, rozvodů a potrubí, při slabém a žlutém elektrickém světle tušíme siluety nezazděné techniky - nejspíš už dávno nepoužívané. ranní davy pospíchají za svými cíli, turnikety, mříže, eskalátory a jiné pasti labyrintu překonávají bez přemýšlení. "yo yo, new york" "what´s up new york" "carnage in the uptown!" - kameloti přivezení až od břehů guinejského zálivu zde do rytmického bouchání kovových dveří a cvakání turniketů vyvolávají svá zaříkávadla; jejich hlasy se slévají ve zpěv šamanů. unylý nahraný mužský hlas nás z amplionu v pravidelných intervalech varuje před prodléváním pod eskalátory. steklé a rzí pokryté dláždění podzemní dráhy, mapy soli v betonových trámech. z několika kolejí řvoucího plechového metra nakonec vybíráme správnou linku, ze slovutných názvů stanic tušíme ctihodné památky na povrchu; památky, jejichž kořeny se právě proplétáme. přestupujeme za řekou, odpadu v kolejišti přibylo, už na Severu jsme zaslechli zvěsti o krysách velikosti kočky. řeku jsme už museli podjet, z Manhattanu jsme tedy byli pryč.

Patrioti

"Sexy American blond poses in front of American Flag as a show of respect and patriotism for the greatest country in the world and to say thanks to our troops for their contribution to our freedom."

Výlet do hrodné roudy

Zbytečně obrovská očekávání - zlatá Evropa, kde se pivo prodává i ve večerkách (dokonce i po jedenáctý! - zkurvenej Québek to v pozdějších hodinách zakázal, grr, c´est la loi, monsieur, ty běž taky doprdele viď) a hospody nezavíraj ve 2 ráno. kde nejsou ty přehnaně asertivní americký držky a čtvercový městský dystopie. kde mám kamarády a oblíbený lokály. dychtivé očekávání prastarého města, ve kterém povrchní turista zahlédne jenom památky a chlast, zatímco my, jeho děti, známe všechna skrytá zákoutí, víme, kam jít při každém našem rozmaru, kam se schovat v dešti, kam utéct před světem a kudy se do světa triumfálně vrátit.

v letadle domácí aerolinky nám stevardi s rakousko-uherskou pedantičností do zblbnutí opakují bezpečnostní předpisy - a co je horší, vynucují po nás jejich dodržování! třetinu hodinového letu tak trávíme studováním nouzových východů a záchranných vest. drtivý dopad na Václav Havel internešjonl érport prág - na uvítanou hraje Smetanova Vltava. polil mě studený pot, když se mi při odchodu snažili vecpat tuzemské noviny.

scénář, kdy v severoamerické módě triumfálně vstupuju do haly příletů s přezíravostí kosmopolity vracejícího se do rodné vsi, se nakonec nekoná. bratr přijíždí se zpožděním a nemůže mě několik desítek minut najít. do města se posouváme po Evropské třídě. cesta trvá nekonečně dlouho, neb je zácpa způosbená desítkou rozkopaných úseků. míjíme staveniště nejmodernějšího městského okruhu v Evropě, který bude celé další století sloužit jako náhrobní památník svojí doby. přes den mi nejde usnout, bolí mě oči a stresuje množství věcí, které musím a zároveň nemůžu stihnout.

navracení se ke kořenům, večeře s rodiči. otec s kolegou z práce blahosklonně přecházejí moje nedobré dojmy z amerického kapitalismu, nezažil sem totáč a k tomu všemu jsem vegetarián. nechápu, že jsem navštívil nejlepší z možných světů. "na toho Nečase to je mediální kampaň, někdo si objednal předčasný volby" atp. (ta opravdu největší škoda, kterou komouši napáchali, není totiž to, že nejsme dost bohatý, jak si všichni myslej, ale to, že zdiskreditovali levicový myšlení.)
navracení se ke kořenům, chlastání s kamarády. jejich totožné životy, stereotyp a rutinní problémy. život tu zatím běžel nerušeně beze mě a vypadal by stejně, ať už bych tu byl nebo ne. a tenhle život se mi z dálky zdál tak drahocenný a jedinečný, a teď ho tu vidím a je banální, nudný a všední, stejně jako moje americká banální všední nuda.

zpáteční let. nejsem a ani jsem nikdy nebyl cizincem, ale už zase nepatřím ani sem. ve světové severní Americe, tam, kde je Doba, Svět, Události a Dění, ale ve skutečnosti jen provinční buranství a obscénní zahleděnost sama do sebe, která si neustále namlouvá, jak neni světová, žádnou slávu, žádný Smysl nenajdu, žádný pocit z toho, že žiju ten nejlepší život ze všech možných nezískám. nepomůžou mi k tomu ani jejich peníze, ani jejich nabubřelé a na odiv dáváné zdání vlastní světovosti. pche, myslel jsem, že najdu ten nejvyšší vrcholek, nejtemější hlubinu. tu nejlepší školu, ve které konečně uhodili hřebíek na hlavičku a prolomili staleté filosofické aporie, ale jsou tu jenom semináře typu "bydlení v kanadě po 2. světové válce" nebo "gender, identita a přistěhovalectví" (zatimco v Paříži to bude "francouzská intelektualita po 2. světové válce" a v Německu "vybrané problémy heideggerovské fenomenologie"). největší výběr toppingů na hamburgery a největší menu bubble teas nejsou příznaky tý největší světovosti, jakkoli by si jejich místní konzumenti mohli myslet, že když si jinde nemůžou vybírat mezi gelatem, ice cream nebo frozen yogurt, popřípadě mezi old-fashioned dijon, real horseradish dijon, real ancho maple chipotle nebo zucchini relish, tak sou v nějaký zaostalý provinční východní buranský prdeli. provinční burani sou tu ale oni, když si myslej že jim to jejich provinční mý svý tvý naše lokální místní naservírujou všude na světě. říká se tomu autismus a omezenost. a tak raděj zůstaňte doma a dejte si ve svym oblíbenym BBQ shopu, est. 1975, ty vaše žebírka s šéfovym džalapeňo dipem, kterej v žádnym jinym krámu nikde jinde na světě nedělaj, což je ve vašich očích známkou toho, že svět je u vás.

ne, tenhle svět, kde se musí přitakávat tomu nejvíc obyčejnýmu a nejvíc banálnímu, kde se lidi obelhávaj, že to, co je nejvšednější a nejprovinčnější, představuje ve skutečnosti něco světovýho a mimořádnýho ("world famous BBQ!" "worldwide known country singers!"), aby se z toho nezbláznili a aby věcem dali smysl - tak tenhle svět neni pro mě. budu muset přitakat tý svý provincii a její všednosti a rutině a banalitě a obyčejnosti, protože ve skutečnosti se nidke na světě žádnej Svět nenachází, žádný Momenty, Okamžiky ani Události neexistujou, je jen to místní lokální a chvilkový. i já budu jednou muset přitakat tý svý provincii a prohlásit ji svým Světem, ne v nějakym mocnym prometheovskym postmodernim gestu demiurga, ale zcela rezignovaně. jednou. a pak, za pár let, až zplodím škodu octavii a na leasing si koupím děti, prohlásím, že žiju z nejlepších možných životů. a budu si myslet, že to je pravda. jednou.

Redaktoři Respektu se ptají

- V čem spočívá výjimečná hodnota Hotelu Praha?

- Hotel ovšem sloužil řadu let komunistickým pohlavárům a symbolizuje do velké míry bezohlednost a aroganci minulého režimu.
- Hotel Praha je v soukromých rukou. Má podle vás stát, potažmo veřejnost mít právo v takových situacích diktovat, jak se smí nakládat soukromým majetkem?

a mluvčí investiční skupiny zodpovídající za komunikaci se státními institucemi dodává: „Tento typ staveb nemůže v tržní ekonomice existovat.  Hotel je příliš energeticky náročný; a v místě tak vzdáleném centru, jako je Hanspaulka, by navíc bylo obtížné ho naplnit.“

hovno kurva prdel

Encyclopaedia Americana: Niagara [naɪˈæɡrə]

Pyramidy, velká čínská zeď, eiffelovka a niagára. a mona lisa. to všechno vidět a v klidu umřít. turista přijíždí k niagaře, hltá ji pohledem a celý zaznamenáníhodný moment zaznamenává foťákem.

niagáry se de pohledem nabažit za půl hodiny, ale taky nikdy. je lze se chránit foťákem nebo dalekohledem, tvářit se jakože nic, jakože vlastně o nic nejde, dá se uhýbat pohledem, anebo taky vstoupit pohledem do vody a být uhranutý, padat s vodou až do pekla. kdo s démony nechce obcovat, toho vodopád rychle omrzí, ve skutečnosti je totiž mnohem menší než v televizi, menší a užší a s nepřehledným okolím (jako vždy: absence Události a Pointy - kračíme po zapadlé ulici podél údolí, po zapadlé ulici plné nudných a typických amerických domů, abychom zjistili, že jsme se celou dobu epicky blížili k vodopádu - musíme ale ještě podejít dálniční most vedoucí k hranicím země Otců-zakladatelů a obejít oprýskanou rozhlednu ze 60. let - až u pavilonu suvenýrů mimochodem zjišťujeme, že lepší už vyhlídka nebude). kdepak, niagara je nudná jako celá pozemská příroda a žádnou extázi nepřivodí; nesvítí jako lesy na pandoře a ani superman tudy nelítá. takovou nudu, jakou poskytuje pozemská příroda, je nakonec třeba vylepšit, stimulovat, vydráždit a excitovat, doplnit a ozdobit. proto se tu postaví shopping mall, několik kasín, hotely ve tvaru mrakodrapů (s pavilonem suvenýrů je spojuje stylizovaný můstek přes silnici a lanovka!), zoo, aqua park a mnoho dalších kratochvílí pro antropologicky nestvůrně se chovající kmen turistů. takové prázdno a zklamání, jaké nám vodopád přivodil, může zachránit jen nátěr ještě otřesnější nudy atrakcí a turistických destinací - v noci se vodní stěna nasvětluje, aby byla alespoň tak reálná, jako 3D svítící džungle pandory. nakonec, povrch této země je těhotný kasíny, theme parky a hotely, tobogány a lanovkami, insektárii a biggest retail shopy - stačí jen záminka! třeba protržená plodová voda vodopádu.

cestou k vodopádu povážlivě klesá teplota, nebe se zatahuje mlžným potahem a viditelnost klesá. jak sestupujeme výtahem k patě vodopádu, začíná mrznout, sestupujeme až k zamrzlému jezeru, společně s apatyckými turisty a jako jedni z apatyckých turistů. lhostejných. bez zájmu a s potřebou dráždidel. a atrakcí. a jiných pomůcek,

protože už nic necítíme, nic nás nepřekvapí a neosloví,

nic námi nepohne a neotevře nás,

hledíme do vodního kotouče,

mrzneme na dně tohoto ledového sedla
a z vodní tříště duje vítr,

vítr z této Dvojice vodopádů,

z tý parodie,

z toho výsměchu

hledíme do zamrzlého jezera jako do zrcadla

a slyšíme rej čarodejnic a smích démonů

a když odcházíme od vodopádu, už není jasný den, ale prší, prší, protože jsme zhřešili, protože jsme přišli jakoby nic a jakoby nic odcházíme, od toho démona, ke kterému měli bázeň už indiáni a hrůzou se k tomuto maelstromu, k tomu konci světa ani nepřibližovali a svědky onoho démona raději v noci a potají vraždili a jejich svázané mrtvoly kdesi zapomínali.