Wikipedia on Husler

Edmund Husserl
Narození	8. dubna 1859 Prostějov  Rakouské císařství
Úmrtí	27. dubna 1938 (ve věku 79 let) Freiburg im Breisgau, Bádensko-Württembersko   Nacistické Německo
Povolání	filosof
Website	husserl.net

Oiseaux nocturnes / baristický realismus

noc přešla do své pozdní, tiché fáze, do hodin, ve kterých už nás zpravidla nic nového nečeká.

opilý barista svádí svou dívku, zatímco jeho osamělý kolega předstírá práci, aby unikl před hloučkem sobě navzájem neznámých, ale do řeči se davších lidí, jací se v tuto dobu na baru vždycky sejdou. ale byl opravdu tak osamělý, bylo jeho tajemství tak strašné a nesdělitelné, jak se snad domníval? ...

levně oblečený muž odkvetlého mládí, v jiných, drsnějších a méně kašírovaných časech by se o něm mluvilo jako o místním hlupákovi, se snaží překročit bariéru zející mezi ním a okolím (sedí až na kraji baru, ale hned u místa, kudy vychází obsluha mezi hosty). za focení druhých a smích, jímž opětuje vtipy, které zaslechl u ostatních, ale které mu nebyly určeny, si vyslouží leda posměšky a hrubost. zkrachovalý umělec, který svůj neúspěch nemůže svádět na dnes již padlou diktaturu a jehož postřehy vyzní jako intelektuální erotický román pro mladé ze 60. let - anebo jako kulturní rubrika té doby - okouzlí ne příliš zábavný pár, visící mu na rtech, k němuž se za chvíli připojí ještě jedna ještě nedůvtipnější dvojice. umělec pije nejlevnější červené víno ("ještě deci"), všichni ostatní pivo. obecní hlupák, který nemotorně prolomil baristovu fatální samotu (ale byla opravdu tak fatální?) snahou ho vyfotit, také za to byl náležitě okřiknut, aby snad nenavázal pouto mezi dvěma světy na obou stranách baru, obrátil svou pozornost k ostatním hodovníkům. Dopil svého turka a po chvíli váhání se rozhodl pro pivo. "Nesahejte na mě, je mi to opravdu nepříjemný", ošil se v předstíraném pobouření umělec, který byl za hlupáka ve skutečnosti vděčný, protože v něm našel cíl svého strefování i svých bonmotů a na barový pult tak mohl vynést všechen svůj intelektuální arzenál. teprve teď se stal okouzlujícím společníkem ("ještě deci!")!

onen odstrčený muž hráz mezi ním a ostatními překlenul, ale asi jinak, než si představoval. nakonec svěsí ruce do klína a jakoby v obraně řekně, že má svůj byteček, ve kterém je mu nejlíp. před baristou (osudového tajemství?) náhle vyvstal svět tohoto dítěte, zatoulaného zvířete, vydavšího se ze své důverné známé nory, možná ověšené magickými amulety; možná zde celý den podřimuje jako kočka a cení si takových banalit jako klidná neděle nebo teplá koupel; možná by se o svůj pozemský ráj rád s někým podělil a možná by návštěvníka potom zamordoval, vida, že narušuje zaběhnutý řád. a tento tajuplný tvor se dnes musel vypravit do nevděčného světa.

otravná něžná polovička jednoho z párů s ještě otravnějším hlasem mu začne podsouvat celou tu svou omezenou maloměšťáckou pravdu: "a proč si někoho nenajdeš?" "máš vůbec nějakou ženskou?" "a měl jsi..?" to už je příliš "já třeba mám s přítelem orgasmus lepší, než když jsem byla sama." kolem dívky utvoříme všetečný kroužek "..já se teda přiznám, že jsem měla problémy s orgasmem.."
"a to si měla problémy s vaginálním anebo klitoridálním orgasmem?"
"no, přesně tak"
"počkej to neni ano nebo ne. to je a) nebo b) ... třeba moje přítelkyně měla taky problémy s orgasmem, ale co sem jí začal mlátit, tak je po problému .. občas prosí že už nechce, ale ve skutečnosti chce ještě tvrději, a tak zesílim" dívka opilého baristy se uchechtne, zvěstovatelka manželství zkřiví nechápavý obličej, hlupák je zmaten. zamumlá ještě jednou cosi o svém bytečku a nakonec, jsa zmaten naší nevážností a naší ironií, naším zastíráním, seskočí z baru a mezi nohama nám odběhne - asi do svého bytečku.

ne, intelektuální erotický román ze 60. let opravdu není ono.

Tak nám zase evaluovali

Drahé mšmt,

tak už se na to vyserte, grantovej systém zrušte, stipendium nám zvyšte, vykazovat činnost pitomostma přestaňte.

 

*  *  *

 

Dobrý den,

obdržel jsem dotazník k šetření DOKTORANDI 2014 a prošel několika jeho oddíly, resp. otázkami. Nakonec jsem se však rozhodl ho nevyplňovat a na spolupráci s šetřením se nepodílet, protože klade otázky, na které v mém studiu neexistuje odpověď, resp. nedává mi na výběr takové odpovědi, které by odpovídaly mé situaci. Nechci se tak odpovídáním na otázky, které se nijak nevztahují k realitě, podílet na budování obrazu doktorského studia, které se nijak nezakládá na skutečnosti. Nechápu například, co si mám představit pod otázkou "Jaká je má administrativní situace" - a už vůbec ne, zda-li je dobrá nebo ne. Taky nechápu, proč by měl můj školitel, znalec ve svém oboru, stát o nějakou mou odezvu - nebo vážně myslíte, že se i člověk, který v životě vedl desítky doktorandů, neustále musí ptát každého nováčka, jak může zlepšit svoje služby? U některých otázek potom žádná odpověď nebyla správná; tak např. školitel si mě ani nevybral, ani mi nebyl přidělen, ani mi nebyl přidělen bez mého vědomí, ale prostě jsem za ním zašel a zeptal se ho, jestli by ho moje téma nazajímalo a nechtěl ho vést.

Nevím, jaké měl tým podílející se na vzniku dotazníku zkušenosti s doktorským programem, ale než klást zjednodušující otázky mimo kontext, na něž odpovídat by nutně znamenalo křivit obraz toho, jak se věci mají, to raději opustit zplošťující formu dotazníku a zkusit si získat požadovaná data jinak.

S přáním hezkého dne,

Neotištěno v A2

Řezník, Slavík a debata, která se ztratila

V sobotu 23. listopadu proběhlo finále anketní soutěže Český slavík, z níž pořadatel vyloučil interpreta Martina Pohla s odůvodněním, že „kromě našich hodnot jsme vázáni právními předpisy České republiky, které nám mj. zakazují spojovat naše reklamní aktivity (…) s propagací násilí či snižováním lidské důstojnosti“ (oficiální prohlášení, 27.11.). Tento akt si na jedné straně získal mnoho stoupenců, třeba psychiatra Jana Cimického nebo publicistu Jakuba Patočku, argumentujících vesměs násilností a nebezpečností textů dotyčného, na straně druhé i množství odpůrců, kritizujících potom institut Českého slavíka tak vůbec a pobouřených jeho domněle totalitními způsoby. Mezi nejvýraznější z nich patří v těchto dnech zpěváci Tomáš Klus a Matěj Ruppert. Pro jedny je spor věcí dobrého vkusu a společenského rizika, pro druhé generační pří internetově gramotné a svobodou slova chránící avantgardy s normalizačním sedimentem společnosti. Oba tábory tak míjejí to, co je v kauze opravdu podstatné, a debata se utápí a rozmělňuje ve válce symbolických pozic.

Svoboda slova?

Jistou svízel působí už neobratné zdůvodnění Českého slavíka, kdy největší důraz je kladen na Řezníkovu – jak si Pohlem stvořená postava říká – vulgaritu, explicitnost, násilnost, na brutalitu jím evokovanou. Pokud by byl problém pouze tady, pak by měli kritici jeho vyloučení nejspíš pravdu, protože, slovy Rupperta, „nikdo by totiž neměl diktovat, co se v kultuře smí a co ne.“ (iDnes, 27.11.) Jenže tím se Řezníkova konfliktnost zdaleka nevyčerpává; Český slavík v žádném svém prohlášení neopomněl dodat, že uráží vybrané skupiny obyvatel nebo snižuje lidskou důstojnost (viz výše), čili že Řezník je především nesnášenlivý xenofob a rasista. Rupperta pak sice můžou nezvládnuté výroky o interpretově „závadném jednání“ esteticky urážet natolik, že pořadatele soutěže přirovnává k totalitní rozvědce, ať se ale sám zeptá své kolegyně Tonyi Graves, co říká na to, že se zastává spolutvůrce písně, v níž se zpívá mj. „když du po Andělu a je tam všude černo/s atomovou bombou bych tam udělal terno“ nebo „Hrobku s Pitvou nejvíc nasíraj ukrajinci/mě zas serou cigoši co čórujou na Florenci“? Právě skladba „Konečný řešení“ musí být zásadní referencí každého, kdo se chce ke kauze vyjadřovat. Bude dobré se u ní na chvíli zastavit.

Jedná se o společné dílo Martina Pohla a bratří Kopřivových a všichni tři pro ni stanuli před soudem za „rasismus a extremismus.“ Nakonec byli viny zproštěni. Ovšem co je legální, nemusí být nutně legitimní; navíc formulace obžaloby a konečný verdikt neřešily fakt, zdali skladba rasistická je či není, ale představuje-li bezpečnostní riziko, jinými slovy jak moc vážně je míněna a komu byla určena. Autoři svorně tvrdili, že se jedná o nadsázku a parodii, prý recese. O tom lze dozajista pochybovat, text skladby je doslovný a místy má ráz pamfletu („ani já ani Hrobník ani Pitva nechcem tě tu/jestli nehodláš tu makat radši chcípni někde v ghettu“). Lze se takovými výrazovými prostředky dostat k nadsázce? Nejspíš ano, a totiž buďto formou humorných re-prezentací, což je ovšem cesta utvrzování zažitých stereotypů a tedy cesta rasistická, nebo sebe-parodizací vlastního diskurzu skladby, ironickým citováním rasismu, parodickým přepálením xenofobního slovníku. Bohužel, nic není Řezníkovi vzdálenější než ironie, text, provedení klipu i hudební doprovod jsou instruktivní. Máme-li se tedy u písně smát, potom rasistickým obrazům Romů a bezdomovců („sou nalitý v noci ve dne a dokonce i ráno/kousky blitek v plnovousu a v teplákách načvachtáno“). Ta skladba je zpovědí, ne parodií. Lze namítnout, že explicitní jsou i ostatní nerasistické, pouze násilné texty – je snad Řezník i propagátorem násilné trestné činnosti? Snad není, ale na tom už tolik nezáleží. Soudce nakonec trio autorů osvobodil právě s ohledem na zbytek tvorby, kterou nenávistnou neshledal. Obsahuje sice násilné výjevy, ale tentokrát se zjevně jedná o nadsázku, parodii, o slovník, který se svou přepjatostí sám řadí do fikčního režimu, protože takové scény považujeme v našem aktuálním, skutečném světě za více méně nereálné. Jenže to je ovšem ten zásadní moment: soudce neměl brát v potaz jen kontext autorova díla, ale i kontext světa, ke kterému se jeho dílo vztahuje. A zatímco banálně sadistické obrazy jedněch písní můžou urážet vkus maloměšťáka, ale vlastně zpívají o něčem, co v naší současnosti nepředstavuje hrozbu, potom rasistický lynč „Konečnýho řešení“ vypouští do světa ty démony, které nás přivedly ke světové válce. Démony, kteří jsou v realitě České republiky začátku 21. století až příliš přítomní – násilí páchané na menšinách nebo upalování bezdomovců nejsou žádnou nespoutanou fantazií, ale naší každodenností! Kvůli vyslechnutí dotyčné skladby samozřejmě nikdo Romy lynčovat nepůjde, ale zato se s ní bude moci kdejaký rozhořčený xenofob identifikovat. A tak jako Wagnerova tvorba neomlouvá Wagnerův antisemitismus, tak Pohlova produkce neomlouvá Řezníkův rasismus.

Problém stojí jinde

Vraťme se nyní k probíhající diskuzi. Kritická strana se svou neschopností opřít vlastní argumentaci o skladbu „Konečný řešení“ sama diskredituje. Kritizovat Řezníka z titulu uraženého vkusu dává vítr do plachet kritikům cenzury. Jeho texty se nám z dobrých důvodů líbit nemusí, ale to přeci neznamená, že ho musíme umlčet. Sadismus, misogynství aj. jsou politováníhodné pozice, ale ne politicky nekorektní v nejlepším významu tohoto spojení. Řezník není nebezpečný překračováním konvencí dobrého chování, ale naopak naplňováním rozšířené konvence xenofobie a rasismu. Doporučení hospitalizovat Pohla snad netřeba komentovat, autor není vypravěč. Problém na druhou stranu nelze bagatelizovat tím, že ho převedeme na prostý spor zobrazování násilí v médiích a nad Řezníkem pokrčíme rameny stejně jako nad videohrami, jak nás o tom přesvědčují Honza Vedral a Tomáš Klus (iDnes, 30. a 29. 11.). Považovat jeho texty za „uměleckou provokaci“ nebo moment, který nás má „vytrhnout z letargie“, je tak dosti ošemetné. Řezník totiž žádné hranice nepřekračuje, pouze dává průchod tomu, co už je dávno normální – v kontextu výše řečeného navíc takové rady nechtěně vyznívají jako pro-rasistické povzbuzování. Jako naprostý alibismus se pak jeví Vedralova poznámka o tom, že Řezník má na své straně zákon. To je možná pravda, ale nijak to nerelativizuje faktický rasismus jeho textů. Když něco štěká jako pes a kouše jako pes, potom to asi bude pes. Nakonec převádět celou diskuzi na generační spor mezi jaksi zkostnatělým slavíkem a mladými, kteří chápou, že Řezník je přeci jen trolling a pochází z internetu (Robin Kvapil, a2larm, 2.12.), je naprostým nepochopením celého sporu. Řezník nemá být nepřijatelný pro sadismus svých textů, ale pro jejich rasismus. Jeden z mála, kdo se alespoň částečně přiblížil jádru věci, je Jakub Patočka (Deník Referendum, 3.12.), který, byť z pozice uraženého vkusu, tematizuje hranice svobody slova. A právě o svobodě slova by celá diskuze měla být, ale ne o domnělé cenzuře nespoutaného a nekonformního mladého umělce, ale o tom, co všechno ve svobodné společnosti ještě necháváme beztrestně říkat nahlas.

Encyclopaedia Americana: Tloušťka

sytý hladovému nevěří - a nenasytnému už vůbec ne.

tlusťoši a tlusťošky si chodí pro další a další dávky fountain drinks, přidávají si porce i chody a - což je ze všeho nejperverznější - vykládají si, co komu chutná a kde co vaří nejlíp. může těmto tvorům vůbec něco skutečně chutnat? mají vlastně ještě nějaké chutě?

nový lidský druh

stehna velikosti mého těla, nový orgán pod pupíkem ve tvaru močového měchýře; prsa rozlitá pod pas; celulitida na pažích a tváře tonoucí v tekutém písku hlavy. instalovaní, zapuštění ve svých invalidních čtyřkolkách se proplétají na chodnících. někdy se už ani neproplétají, prostě maj nohu na plynu a troubí; anebo zápasí s auty na silnicích. (čtyřkolky se vyrábí s nosičem na nákupy mezi řidítkama - obézní při jízdě připomínají oslíka jdoucího za mrkví; a jednou se jeden takový pán zastavil před naším bariérovým krámem - musel přesvědčit kolemjdoucího, ať mu k nám jde koupit wafli, a mezitím tento okolený kentaur vyčkával s puštěnýma blinkrama na chodníku.)

jídlo bylo lahodné a splnilo všechny mé požadavky po umění: rozšířilo mojí lidskou zkušenost světa, ukázalo mi dosud neznámé možnosti vlastního těla, otevřelo nové estetické horizonty; chtělo se mi smát a posléze brečet. a po tomto vyčerpávajícím zážitku chci jen meditovat, cítit ztrácející se vzpomínku na Indii nebo Ukrajinu nebo Mexiko na jazyku. jsem slabý a chci být držen za ruku.

míra. každé další sousto by přivodilo nevolnost, zkazilo rytmus, rozbilo proporčnost formy a přivodilo vpád amorfního chaosu. a proč si nezajít ještě na dezertní wafli? nebo na svačinový sendvič? a kam pak, na suši? a po cestě si dát hot dog nebo kousek pizzy? a hned na to zajít na večeři? a dát

si boršč, draniki a karbanátek,

pirohy zelí a kiš. a samozy,

pakory, alupatry,

lassy, tikku a mirch. no a taky

tortillas y quesadillas a pak

fish and chips and eggs and ham

burgr hned co dojím poutine.

a co pak a kam pak!

řasy zelí knedlík sója

hořčice a marmeláda

curry roti schwarmu hned

pudink k dezertu, štrůdl a gelato

a sýry k zákrmu-předkrmu

degustiv-aperitiv

camembert na chlebu, camembert v salátu

s kuřetem zálivkou, džemem a cibulkou,

polívka hlavní chod dezert a zákrm-

předkrm, degustiv-aperitiv

brie na chlebu a brie v sendviči

se šunkou salámem okurkou a dezertem a na svačinu na kávu na koblihu nakoupit do krámu na tržiště na farmer´s markets do diskontu ve večerce chipsy a salsu a kokakolu na snídani na přesnídávku do práce při práci před prací po práci zobnout tu a tam a ochutnat a sytý dorazit na oběd a přesto se nažrat a při čaji o páté myslet už na večeři jejíž zbytky pudou na snídani k toastu který děláme i na svačinu na svátek na vánoce na velikonoce tak co si dneska dáme?

amorfní druh améb posunujících se beze smyslu po městské mřížce, jež smyslu beztak brání. odkudkoliv kamkoliv a stále nikam. bez zájmů a bez koníčků, bez pravdy a beze lži, nenasytné, neukojitelné pokolení ve stavu permanentního zrodu-přerodu svého těla. narazit tak jednou na pevný bod, aby mohli opět zhubnout do lidských měřítek.

Encyclopaedia Americana: Nový York / koncept

...a valpuržina noc, neony montrealu, cinkání sklenic a dým kouře, silným parfémem navoněná kurva, její lesklá pleť a pevné umělé poprsí - chichot mexičanek a zemité vtipy belgičanů. vyhazování peněz a cpaní se; elegický hukot motoru dálkového autobusu nás konejší, otírá slzy nostalgie dokud nezmizí i ta záře kdysi slavného města; tma.

(celníci vypadají se stars and stripes za zády mnohem děsivěji, padáme na kolena před symboly přetíženou vlajkou - zatímco evropa je plná byvších dějin, tady jim stojíme tváří v tvář, tady a teď)

při výjezdu z Lincolnova tunelu nás na chvíli oslní rozbřesk; vstupujeme do města věží, do jejich stínu, zakláníme hlavy a podjíždíme hustou spleť nadjezdů a ramp, které mizí v okolních budovách. autobus zajíždí pod strop drátů, rozvodů a potrubí, při slabém a žlutém elektrickém světle tušíme siluety nezazděné techniky - nejspíš už dávno nepoužívané. ranní davy pospíchají za svými cíli, turnikety, mříže, eskalátory a jiné pasti labyrintu překonávají bez přemýšlení. "yo yo, new york" "what´s up new york" "carnage in the uptown!" - kameloti přivezení až od břehů guinejského zálivu zde do rytmického bouchání kovových dveří a cvakání turniketů vyvolávají svá zaříkávadla; jejich hlasy se slévají ve zpěv šamanů. unylý nahraný mužský hlas nás z amplionu v pravidelných intervalech varuje před prodléváním pod eskalátory. steklé a rzí pokryté dláždění podzemní dráhy, mapy soli v betonových trámech. z několika kolejí řvoucího plechového metra nakonec vybíráme správnou linku, ze slovutných názvů stanic tušíme ctihodné památky na povrchu; památky, jejichž kořeny se právě proplétáme. přestupujeme za řekou, odpadu v kolejišti přibylo, už na Severu jsme zaslechli zvěsti o krysách velikosti kočky. řeku jsme už museli podjet, z Manhattanu jsme tedy byli pryč.

Patrioti

"Sexy American blond poses in front of American Flag as a show of respect and patriotism for the greatest country in the world and to say thanks to our troops for their contribution to our freedom."