medailonek

mladý francouzský venkovan hledající štěstí v americe - popravdě to zas až tak v americe není, umí jenom francouzsky a od všech ostatních očekává to samé - překládám mu i jednoduché pokyny; québek

teď mimo sezónu se zástupy imigrantů přiživujou brigádama, kde se dá. mladý francouzský venkovan podle svých slov přes léto pracuje v zahradách, kde prořezává větve. představuju si, jak šplhá do korun stromů a jak se před ním otevírají vzdálené horizonty - možná i ty bretaňské. i něco tak monotóního, jako je práce ve skladu, vykonává svědomitě, s jakousi naivní dětskou vervou, skoro až zbrkle. když tento francouzský venkovan zívá, nedává si ruku před pusu. neostýchá se zeptat cizího člověka na parkovišti, jestli by nás nehodil na metro. k tomuto mladému francouzskému venkovanovi, pracovitému a prostému, musíme chtě nechtě držet sympatie.

dalšího dne na otázku, co dělal večer po práci, mladý francouzský venkovan odpovídá, že mrdal přítelkyni; k dobru přidá několik ilustrativních gest - takže odpočatý prý není. ("mít holku, to je jako sport" "to je horší než sport" - přisazuje pisklavým hláskem náš pan Homais, maghreban středního věku, člověk, který je schopen přerušit práci jen proto, že krabice na paletě nelze srovnat do obdélníku a který potom bezradně čeká, dokud někdo nepřijde a nepřerovná je.) o přestávce si čte v novinách výsledky NHL a na těstovinách, které si k obědu ohřál, má položené plátky šunky. a tomuto mladému francouzskému venkovanovi je teprve 23 let.

Encyclopaedia americana: nový prostor (americké město II)

v baráčku, který nese nabubřelý název Kanadské centrum architektury, ale jehož expozice čítají mizerných 5 místností, jsem narazil i na sbírku fotek místního kutilství. nekonečné a uniformní řady nízkých westernových domečků, z nichž každý má svůj nekonečně titěrný a uniformní zadní dvorek, skýtají nekonečný potenciál k prznění.

kdepak! kutilství v architektuře neni český specifikum, perverznosti, jaký lze vidět na cestě z prahy do hostivic a dál - třeba přístavby pater do sedlový střechy, až z domu zbyde krychle; dostavování dalších traktů; bizarní materiály, ze kterejch se stavěj garáže; polystyren nivelizující ornament fasády; atp - maj svůj podezřelý protějšek v kutilství severních američanů.

tak především z každýho balkónku a patra musí vést točitý požární schodiště; předsíň se dá nastavit přitlučením další místnosti na fasádu - a to v podstatě v jakymkoliv patře; má-li střecha garáže příliš malou plochu pro barbecue pergolu, můžeme tuto nechat v ladném zubu přečuhovat třeba o půl metru; atp.

míra diletantství a absence smyslu pro proporce je fascinující. jako by do prázdného a renesančními architekty narýsovaného města přišla banda němých divochů a přetloukla si ho ke svým potřebám. (Moorova Utopie - sídliště více méně unifikovaných paneláčků - převedená z papíru do praxe: na travnatých plochách a zcela mimo trasy chodníků se objevují vyšlapané cestičky; balkony hyzdí pověšené prádlo a satelity.) Velký Developer nechal v ulicích 1-16e Avenue vystavět lajny řadových domků, aby byly tyto přetlučeny k obrazu jejich nájemců.

ne, to nemůže být všechno. Od starověku kultivovaná a klučená evropská půda je protkána sítí mezí, brázd a remízků, jejichž názvy pamatují středověk, je podkopaná trubkami, kanály a dráty vysokého napětí. evropská půda je mocná a zkrocená struktura, která už předem definuje civilizace, které by na ní chtěly stavět. Evropa je rámec možného, je gramatikou. Evropani nejdřív stavěli megality, aby rituálně zkrotili prostor, ve kterém by pak mohli žít chránění od chaosu. Jiné plémě Evropanů muselo v každém kusu divočiny, který vyrvalo barabrům z rukou, postavit agoru, lázně, posádku a bazar. Taková byla jeho cesta řádu. My všichni jsme jejich potomci, snažíme se kolíkovat prostor za hranicemi prostoru samotného, protože až díky takovému nezjevenému řádu prostor jako takový vzniká. Do prostoru je lze vstoupit až tehdy, kdy jsme ho symbolicky a rituálně určili, a tím i ochočili. Dnešní zasíťovaná evropská krajina, popsaná regulemi rozvodu elektrického vedení, hygienickými normami, územními plány a stavebními povoleními, je dlouhým stínem prvního megalitu.

ohavné americké suburbie pučí z chaosu, zvětšují se a praskají a na jejich místě se stloukají nové stavby. každá věc se tak nějak kejve a hejbe, je nakřivo a přečuhuje. všechno je volšový a provizorní, protože všechno lze nakonec přibít jinak; popřípadě strhnout. v americe bylo první strhnutý sídliště na světě (jaká ironie, další stavbu téhož architekta strhla Al-Kaida) - domy padají a z jejich trosek rostou další a mezi tím vším se pohybují lidé jako brouci a přelézají úzké uličky a překližky, přepážky, vestibuly a slepé ulice, které ještě předvčírem někam vedly. adaptují si své město a to si adaptuje je.

město, to je myšlenkový stav. je nezbytné, aby se člověk nejdřív srovnal s městem. nejde mi to.

Encyclopaedia Americana: americké město

kdysi se mě můj pařížský učitel ze slušnosti zeptal, jak se mi ve městě líbí a jestli už jsem zabloudil.

"nezabloudil, pořád je to evropský město a ne třeba africký"

"a nebo americký"

descartes

ta poznámka byla trochu tajemná, ale teď už tomu rozumim.

ptačí pohled na karteziánskou soustavu amerického města budí mylný dojem, že neexistuje nic přehlednějšího (jak sem nesnášel, když se mě u rudolfina někdo zeptal, jak se dostat na václavák) - ale to je pohled boha, plánovače města, ptáka, všechno jen ne pohled člověka. kvůli vertikální přehlednosti je nemožné chytit se nějakého orientačního bodu na zemi. idealita, čistota schématu a uniformnost z toho plynoucí vedou k naprosté zaměnitelnosti prostoru horizontálního. na domech nevisí názvy ulic a čísla se domům dávají zcela svévolně a hlavně jsou k ničemu, protože ulice se táhnou klidně celým městem - ostatně nebyl důvod je někde přerušit, natož jim v půlce změnit název (Příkopy by tak mohly vést dál přes Hybernskou, Seifertovu, Táboritskou a Olšanskou a zastavily by se až před Žižkovským nádražím, protože tam cesta končí pravym úhlem) - taková rue Berri je i centrální přestupní stanicí metra, i kulturním centrem, třídou restaurací a luxusních bytů, zaprdnutejch minidomečků, úzkou stezkou pro popelnice, pěší zónou, dálnicí a konečně anonymní silnicí mezi dílnama. Prostě vedla rovně.

diář mi zaplevelily mapičky bloků a ulic, protože po výstupu z metra můžu být kdekoliv a orientován kamkoliv. mrakodrapy nejsou orientačním bodem, z uliční úrovně vypadají všechny stejně.

čistá pravoúhlá tabulka čtvercového papíru, tak v takovém prostoru byly vynalezeny předměstský nákupní haly i mrakodrapy. urbanismus tak totalizující, až už neexistuje, architektura nemá na co reagovat, a tak tu taky žádná neni. kdekoliv může vyrůst cokoliv, viktoriánský domek střídá mrakodrap a ten zase benzínka. nekonečný suburbie upomínající westernovej městys - ale z nějakýho důvodu pod nim vede metro. a ze smetiště westernovejch domků občas vyčnívá desetipatrovej barák, památka někdejšího příslibu nikdy nenastalých lepších časů té které čtvrti.

mrakodrapy jsou autoritativní a totalitní baráky, člověka jímá bázeň, když do nich vstupuje, i když si de jen do kopírky, nebo se vychcat. ale i ty můžou být kdykoliv nahrazeny něčím větším - v dokonalé mřížce města, kde chybí jakkákoliv prostorová hierarchie, není nic památkou ani středobodem. každej blok je simulakrem a mohl by stát jinde. a mohl by být nahrazen jiným.

už chápu, proč tak američani milujou města s horou, řekou nebo zátokou: nutí alespoň k nějakému prostorovému projevu, dávají alespoň nějaký charakter.

mont-royal

při výstupu na mont-royal se ze mě stává K., protože na ni nejde odnikud vylízt. kopec je všudypřítomný a na dosah ruky, ale cesta vždy končí ve změti domečků a zadních dvorků. (nakonec se ale povedlo, Kafka odhodil papír, oženil se a žil šťastně až do druhý světový války).

pach

- a ten pach; nasládlý pach tuku, který dusí město, vychází ze vzuchotechnik tisíců fastfoodů, ocelové město kantýn promazávané rostlinným olejem; pach se v mrazech kondenzuje do oblaků a mlhy a přikrývá ulice a všechny dusí, je lepkavý, těžký a teplý, ulpívá tu na domech, věcech i v lidech. jsem celej upatlanej, všude nechávám stopy prstů, fuj.

nová fašistická sekta na obzoru / Eco: vágnost je matkou víry, běda tomu, kdo jde po detailech! / wtf?

Závěr debat: propojme slušné lidi a demokraticky nabourejme mocenské struktury, změňme volební systém tak, aby nám vládli ti nejlepší. Karel Janeček za pomoci slajdů podrobně vysvětluje svůj návrh změny volebního systému.

...

21:40 - Aneta Langerová: Občas se mi stane, že někam přijedu zpívat a někdo řekne to je prima, těším se na koncert, a mně to moc pomůže. Tyhle drobnosti můžeme dělat každý. Potlesk. Libor Malý: Radost je životní energie, kde není, tam to zapáchá. Ideální svět neexistuje, ale důležitá je právě radost. Potlesk.

21:55 - David Koller s kytarou přichází na pódium zazpívat písničku Karla Kryla Pieta, napsanou v roce 1965. Proč právě tu? Ještě nezestárla, dodneška jsme si to s těmi bolševiky úplně nevyřídili.

...

22:08 - Závěrečné slovo. Aneta Langerová: Panu Janečkovi chci poděkovat, že nám jde příkladem. Hnízdil: Možná, že Pozitivní evoluce je naivní, možná má své chyby, ale myslím si, že to není chybný projekt. To, co nás nejvíc ohrožuje, je naše vlastní apatie a lhostejnost, a já doufám, že Pozitivní evoluce je nástrojem, který nám to pomůže prolomit. Václav Cílek: Jsem rád, že jsem tady, protože mám pocit, že tady něco nového vzniká. Taťána le Moigne: Doufám, že tato diskuse bude pokračovat, děkuju panu Janečkovi, že to zorganizoval, a vám všem, že jste přišli a máte zájem o to, jak to v této zemi bude vypadat. Karel Janeček: Nebuďme pasivní, pojďme zlepšit komunikaci, pozitivně vnímat jeden druhého. Máme historicky jedinečnou příležitost změnit stav společnosti k lepšímu. Dříve to nebylo možné, teď to jde, záleží jen na nás. Potlesk.

22:21 - Moderátoři děkují všem přítomným a končí diskusi. Potlesk sálu vestoje.

http://www.pozitivnievoluce.cz/cs-CZ/projekty/pozitivni-mesta/praha/lucerna-velky-sal.html

arbeit macht frei

práce za barem je mnohem větší zábava než sem čekal. vojta š. je mnohem větší zábava než sem čekal. měl jsem problémy s chováním a alkoholem na zš, měl jsem problémy s chováním a alkoholem na sš, na vš se tomu přestalo říkat problémy - takže jen s alkoholem - ale nečekal sem, že to jednoho dne přenesu i do pracovních vztahů; není radno pracovat v blízkosti alkoholu, s alkoholem a pomocí alkoholu. alkohol je pořád větší zábava. alkohol mi dělá dobře. bitka se štamgastem a pacifikace pomocí kravaty, rozbíjení skla, řev a výhružky, jímavé usmiřování a padání si v náruč; polootevřená hospoda, bordel, nezodpovědnost; rušení nočního klidu, stížnosti vyšinutý sousedky (are you fuckin´ kiddin´ me? i´m living upstairs - prý francouzka); nasraný sms naší nadřízené, a to dva dny po sobě a pokaždý uvozený "takže pánové (...)"; náš poslední průser vyplave až po třech dnech, protože dojde třetí flaška maleconu: "vždyť sme předvčírem kupovali tři, to se nemohlo vypít" "eh" "vy ste to tu spolu celý vychlastali?"; finální oslavný virvál za účasti trestaných i trestajících (zcela v duchu bachtinovskýho "jedli pili souložili, dobré bytí spolu měli" - něbo tak ňák), plivání na podlahu a vrávoravá swingová performance --- a to všechno za peníze!

Atomový bombardér Václav Havel

nevinná sci-fi aspirace se zvrhla v traktování nejbanálnějšího mediálního diskurzu (budoucnost, to je bankrot eu, rozpočet, rusko a mentalita studený války, volby a preference - a to implicitní pravičáctví) kdy neni jasný, jestli se teda probudíme do dystopie nebo utopie. bože, to je skoro oslava fašistickýho futurismu! když totéž dělaj amíci, tak už sme na to tak nějak zvyklí, jenže nacionální oslava vlastní národní budoucnosti se v případě Čechy Čechům promítá do společenství, který lynčuje cikány a libuje si ve fašistech á la Jan Fischer 99% (liberální technokraté, to je jako světovláda karla janečka?) - na stránkách tý hry sem v kolonce "bojové jednotky" objevil Tank Křižík - eh!

příjimačky na univerzitu

na americkou univerzitu před americkou komisí; mluví se česky - to poznám podle toho, že když se přejde na angličtinu, de mi to o poznání hůř - na mojí práci ani nepřijde řeč, jen se vedou nějaký povšechný a obecný pindy o všem možnym akademickym. pointou je hlasování o přijetí:
"..a teď si každej, kdo vás chce přijmout, kousne do tohohle jablka a když nakonci nezbyde nic, jste přijat." mladší blonďatá dáma v rozpacích odmítne, ostatní se zakusují, mám to, sem přece tak dobrej, po chvíli zůstává jen ohryzek.
"vítejte mezi námi, pane kolego." komise tleská, já se klaním, jsem šťastný k slzám, ještě několik desítek vteřin po probuzení mi to celé přijde uvěřitelné.