Encyclopaedia Americana: Downtown

Město věží lze vidět odevšad, majestátní, monumentální, těžké, mocné a hrozivé. Směřují k němu všechny cesty, železniční i dálniční, směřují k němu všechny pohledy, plné očekávání příslibů a nadějí, ale i plné obav strachu ohrožení. Ráno co ráno nasedají miliardy mravenců do svých dieselů s automatickou převodovkou, do trouchnivějícího metra, tramvají a autobusů a v dlouhých lajnách sem směřují - k městu věží, k downtownu, středu všeho dění.

Vydávám se s touto dychtivou řekou americké a imigrované populace, abych se taky mohl vyhřívat ve slávě temných ulic města věží, abych taky spatřil ten středobod všeho dění, místo, kam směřují všechny sny a naděje, důchody i splácené hypotéky, ambice a touhy. Chci taky spatřit to místo, místo, které je na tepu doby, Střed všehomíra, onen bod, který nás všechny přitahuje, odkud všechno vychází a prýští, chci zažít ten okamžik, mžik oka, popatřit onu Událost, zažít v jediné pikosekundě, jaké to je být v centru dění, významný, uznávaný, tvůrcem světa a světovosti, být současný. Nemůžu být špatně, všichni míří k věžím a věže míří k nebesům.

Procházím ulicemi mezi věžemi a hledám ten jeden Bod, místo, které je současností a středem zároveň, místo, kde se dějí všechny důležité a podstatné události, kde lidé z reklam zažívají své pamětihodné zážitky a zároveň tak tvoří dobu. Kde je každý okamžik světový, místo, které je navždy. Bloudím ulicemi, ale nemůžu ten střed najít, vždycky mě to vyhodí na stranu, na bok, mimo, na periferii. Rozbíhám se do centra, mezi mrakodrapy, ale po chvíli zjišťují, že už běžím směrem k periferiím; střed jsem musel minout. Bloudím mezi věžemi, kráčím křížem krážem hlavními třídami a snažím se najít tu úplně nejhlavnější, ale všechny vypadají jen jako přivaděče. Musí přeci vést ke středu! Je to snad ono náměstí? Náměstí má všechny atributy světodějného a dějinotvorného Bodu-středu, ale nic se zde neděje, nevím jestli si mám sednout na lavičku nebo se dát s někým do řeči; jestli si mám počkat na velkou večerní událost, ale i při té je člověk vžycky nějak stranou, na boku, jedním z mnoha obelhaných, kteří putovali do středu dění, aby skončili na obyčejné, byť epické noční slavnosti. Je snad toto ona světovost, jsme teď součástí doby? jsme současní?

Bloudím ulicemi, hledám ten barák, který je středem dění, ale není to ani kostel, ani nejvyšší ze všech mrakodrapů - kostel kapitalismu - ani muzeum a ani radnice, ne, tady se o podobě světa a budoucnosti času nerozhoduje. Kde ale? Bloudím podchody a ulicemi, mířím metrem ke kdysi nejvyšší budově světa, možná že zde najdu střed doby a centrum současnosti - ale podchody mě nechávají bloudit nekonečným labyrintem fastfoodů a obchodních galerií. Nakonec vždycky končím v postranní ulici, na příjezdové cestě, stranou a bokem, šejdrem, mimo. Kdysi nejvyšší stavba světa nejde ani odnikud vyfotit, v cestě vždy stojí nějaký ten mrakodrap, věžáček, značka nebo plot. Hledám místo pro dokonalou fotku, odkud bych spatřil centrum dění v celé jeho kráse, ale končím na parkovištích a pláccích, které zbyly mezi budovami.

Možná že střed světa je ve věžích samotných, v drahých hodinkách brookerů a businessmanů, v gigantických transakcích, které deně provádějí, vrací se po večerech do svých předměstských zámků s pocitem, že snad na chvíli spatřili střed světa a samotné Bytí, že se mu přiblížili ze všech nejblíže, neboť ne nadarmo sídlí v těch nejvyšších patrech. Možná že střed světa je v místních slovutných a proslulých univerzitách, možná že je ve vědeckém článku, který v tyto dny vychází v jednom z odborných bulletinů. Možná že dění a doba jsou ve studiích místního produkčního magnáta - ale kde a kdy přesně? Když se řekne klapka? Nebo když se dotočí poslední stopa? Je to ve studiu nebo ve střižně? V produkci nebo v monumentální hale mrakodrapu nahrávací společnosti?

Zklamaný opouštím město věží, končí stejně náhle, jako začalo - rozdílem jediné budovy. Kdo si dovolil tu drzost, máchat nám všem před očima středem dění, postavit něco tak monumentálního a naděje vzbuzujícího, něco tak nabubřelého a svévolného, něco tak klamavého, jako je downtown?

downtown: vždycky tak vzdálený, vždycky na dosah ruky. vyšli jsme z něj stejně nečekaně, jako jsme se v něm octli.

Vzhůru do budoucnosti

po boku Ženy přestává být muž kreativní, resp. předvádí se v kuchyni a taky tim, kolik toho neni schopnej zařídit a obstarat a s čim všim si neumí poradit - ostatně sám je tím překvapen, nikdy by nečekal, že se stane kapitalistickým žralokem na burze, neandrtálským lovcem a pupkatym fotrem v teplákách, kterej slaví slevu sv. Valentýna.

leč už je to tak.

ani to město už tolik nefotí, ostatně není co: jakkoliv je to město jiné, většinu skandálů severní Ameriky si odkroutil v její francouzské části. anglofonní město, město protestantský, kde neprodávaj chlast v obchodech (nealko víno, hahaha, půlprocentní pivo - zatlačuji nostalgickou slzu po 10% stroh pivu quebeckých horalů), ovšem taky město, kde zvládají alespoň elementární městskou regulaci a krajina-parkoviště, na které se uchytil plevel stoletých domů, věžáků, přilehlých uliček a plácků bez funkce, a proto plných odpadků, tedy nemocnou krajinu-parkoviště ošetřili drobnými parčíky a zátišími, které alespoň zdánlivě tmelí vykloubené domy a nespojitý prostor tohoto protestantského města.

za plivání na řidiče tramvaje je pokuta až 2000 dolarů, 6 měsíců protestantského žaláře, nebo obojí.

ani to město už tolik nefotí, níčeánská živelnost Ženy ho odvádí od odstupu, distance, nezúčastněnosti, ne, vyvěšuje velikonoční výzdobu, schovává svým dětem čokoládové králíčky. čokoládové králíčky, jejichž původ sahá k průmyslově zpracovaným kakaovým bobům z kalifornských superlánů a středozápadním koncentrákům pro krávy; k tisícům kilometrů uražených kamiony se spotřebou 50l/100km, brázdících americké a kanadské veverky, kočky a ježky; long-hauly řízené tiráky, kteří v kantýnách komentují papežský přepich s tím, že "ježíš se oblíkal jen do zvířecích kožešin (sic!)"; původ sahající k pásům obsluhovaných senegalskými emigranty, k senegalským emigrantům zabudovaných v pásech, ke krabicím ze senegalských emigrantů, ke krabicím převáženým z jednoho skladu do druhého, pokaždé jinak seřazeným a seštosovaným a zabaleným do plastiku, pokaždé vybaleným z téhož senegalského plastiku ze senegalců, aby byly přestavěny do jiné desadovské kombinace a opět přebaleny plastikem-latexem ze senegalců, jakési porno z krabic, cestující a překládané ve spoustech skladů, které by bez nekonečného procesu vykládání, přestavování a opětovného balení neměly co skladovat, a tudíž by ani nemohly existovat. a z krabic až do bříšek mužových dětí se tito čokoládoví králíčci dostanou jen skrze masivní kampaň reklamních agentur, miliardy tun amazonského papíru na billboardy a letáky, miliardám peněžního papíru utraceného za vysílací čas v komerčních pauzách hokejových zápasů, které se hrají jen proto, aby mohly být utraceny miliardy peněz za vysílací čas v komerčních pauzách. celý ten proces je promazáván lidským masem, nabíraným ve výcvikových a ideologických centrech HR (ejdž ár), krmeným čokoládovými králíčky, a to jen proto, aby si tato masitá, masová hmota nakonec zakoupila čokoládové králíčky a otrávila jimi své masové děti z masa. tak tedy žije ten muž po boku Ženy v severní Americe.

valpuržina noc

přiožrat se člověk musí už doma, v posraný protestantský sektářský severní americe se za chlast platěj prohibiční ceny. a hlavně: přece se na akci nebudeme s nikym dělit. zato jejich pivo, tekila a bufet byly vynikající! dorážím s dvouhodinovým zpožděním, na swingu sem bohužel vystřízlivěl - vše napraví litrovka sedmiprocentního piva, kterou do sebe na úvod kopnu. pivo je nechutná a strašně tvrdá chánka bez chuti. jsem vždycky překvapenej, když se z ničeho nic přistihnu úplně ožralej. barák sem našel rychle, i když hluk se ani moc nerozlýhal. dveře byly otevřený, vystupuju prázdnou chodbou, vidím asi 40 párů bot obdobnýho počtu lidí, který už tu chlastaj.

ujíma se mě hned první člověk zkraje, asi proto, že byl zrovna na kraji. skvěle, konečně anglofonní párty. srdečné vítání s belgičanama. to je náš českej kámo, jj, umí i francouzsky - u nich se totiž mluví jenom česky a nikde jinde se touhle řečí nemluví (dokonce i afričanům to přijde jako úplná bomba, asi jako kdybych byl ze země s osmitisícovkou nebo tak)! černoška, vysokoškolská profesorka chemie, / vysokoškolská profesorka chemie, černoška, hodinu vysvětluje svojí tezi, že maďarština je jeden z nejpůvodnějších jazyků lidstva - buhví jaká strašná tajemství skrývá! nevim jak jí setřást, aniž bych jí řekl, že mele úplný sračky. zato její prapůvodní rysy sou přitažlivý.

vylítne proud, pojistky nikdo nahodit neumí, s belgičanama sme apatický, ten hezčí jako vždy schání někoho s kym mrdat, ten chytřejší říká že je nesmělej, já sem jako vždy zadanej, na hajzlu bylo plno a tak se někdo před zraky 40ti lidí vyblije na dveře. v bytě je tma, nevíme kdo to byl, jenom posloucháme proudy tekutiny, tříštící se o dlaždice několik metrů od nás. chvíli i pochybuju, jestli se jenom nepochcal, snažím se nesmát, všichni kontrolujeme jestli nemáme poblitý boty (viník pod rouškou tmy okamžitě utekl ven). stojí to tu za píču, s tim chytřejším dem chlastat domů, doprovází nás kebecký známý. holandskej taxikář se ptá odkud sme, s kebečanem svorně tvrdíme, že ze středoafrický země makaluwuk a zbytek jízdy konverzujem naší smyšlenou africkou řečí (tu tralam makaluwuk prsk mlask? utimara butulum mlask!). u stolu padáme únavou, zmožený chlastem a drogama.

ráno mi ten hezčí povídá, jak se nakonec líbal akorát s tou nejhnusnější holkou na párty, užvaněnou tlustou mexičankou. kurva, chlape, ta byla nejhorší, furt něco žvanila, zavři už tu hubu sem jí chtěl říct, zapích sem to na první metro. v tý tmě sem stejně ani nevěděl, která z nich to byla. je odpoledne a belgičani už chlastaj a hulej. večer totiž zase někam vyrážíme.

Encyclopaedia Americana: Landmarks

1)

Vedle uniformity ulic, absence architektury a zaměnitelnosti všeho se vším má karteziánská soustava amerického města další neblahý rys: naprostou ztrátu hierarchie prostoru. Zapadlá ulička rozložitých a unylých domků představuje ve skutečnosti jednou z hlavních tříd, kdežto zapadlá ulička rozložitých domků, která je k ní kolmá a kterou vede stejně široká čtyřproudová silnice, je opravdu zapadlou uličkou. Klam. Hierarchii prostoru nelze odvozovat od struktury ulic, protože ty jsou všechny stejné (Evropa: od náměstí se vinou přímé a široké třídy, postranní ulice mizí v zatáčkách). Stále stejná struktura ulic paralyzuje veškerou architekturu - rozhodující je až míra provozu. Třídy míří k dálnicím a dálnice vedou nejspíš k tepu doby a centru všeho dění (anebo jsou to další slepé uličky). Kontinent auta. Hlavní třídy nelze rozeznat ani v centru. Četnost výškových budov nesvědčí o ničem, aby mrakodrap mířil alespoň portálem do hlavní ulice, musí ho z dalších tří stran obklopovat uliční šachty nejasného statusu. Co dělá třídu třídou: množství služeb nebo hustota dopravy?

2)

Prázdnota: bez prostorové hierarchie; bez prostoru není důvod k architektuře. Architektura spočívá podle Baudrillarda v práci s prostorem - kde zůstává prostor stále týž, nelze dělat architekturu. Prvotní struktura prostoru je příliš striktní, příliš totalitní a přitom zcela nicneříkající. Je prázdná, stejně jako čtvercové stavby, jež z ní rostou: ve skladišti lze skladovat cokoliv; patro kanceláře může mít jakoukoliv dispozici a jeho funkce zůstane vždycky táž; fastfood : kterákoliv světová kuchyně si vystačí s automatizovanou kuchyňkou a prodejním pultem; domky: dvoupodlažní, obsahují stále tytéž životní příběhy (jak draze se pojistit? budeme mít na studia dětí? víkendová barbecue, čumění na NHL, cesty do práce a ozvláštnění rutiny zájezdem do hotelu).

v takto definovaném prostoru není možné dělat architekturu. v takto definovaném prostoru můžeme tak maximálně pracovat s fasádou, s ornamentem v tom nejvulgárnějším slova smyslu, jak mu rozumělo 19. stol. není divu, že se v severní Americe tak naturalizovala provinční postmoderna 80. let.

Fasádovitost: mexická nebo hawaiská restaurace mohou sídlit v témž přízemním bungalovu, absence prostoru se dožene ornamentem interiéru. Všudypřítomný kýč ozdoby, povrchu, imitace. Všechno je exaltované, ilustrativní, vypjatě typizované (romantistická neogotika: středověčejší než středověk; neoklasicismus: antičtější než antika). Kýč vánoční výzdoby, římská sloupoví z umakartu, Las Vegaská kasína a jejich plastová hra na Paříž, na Benátky. K čemu mi je dobrá iluze exotiky, když vždycky provádím tentýž monotónní pohyb gamblera? Ornament bez estetického přesahu, ornament jako přespočetnost.

3)

Totalitní rámec karteziánského bloku si vždy vynucuje stále tutéž prázdnotu. Absence hierarchie a z toho plynoucí prázdnota funkce umožňuje jistou nekonečně pokřivenou svobodu. Na ploše bloku může vyrůst cokoli a jakkoli: stavby na sebe můžou navazovat a komentovat se, anebo taky nemusí. Můžou prostě jen maligně proliferovat, bujit na sobě jako nádory, přetloukat se, růst a padat. (Le Corbusier nazval New York středověkem.) Hlavní je zůstat v rámci bloku; v rámci bloku může dojít k jakékoliv perverzi: může tu být řada domků, nejvyšší mrakodrap na světě, Tádž Mahal nebo zábavní park. Identita města a čtvrti vzniká až prostřednictvím bloku: nekonečně potenciáního a dokonale uzavřeného.

Americké město nemůže mít identitu jako Praha nebo Paříž, identitu danou změtí ulic a jejich plynule proměnlivou architekturou, návazností funkcí a spojitými přechody. Americké město je soustavou nespojitých singularit, a proto k alespoň nějaké identitě potřebuje landmarks. Co si nesmíte nechat ujít v Montréalu! Hypermoderní olympijský stadion (roste z pouště přízemních domků řazených ve čtvercových ulicích). Katedrála pojme až 8 000 věřířích turistů (je utopená mezi indiferentními skleněnými věžáky). Zábavní park na ostrově Jean Drapeau (ostrov nabízí silnou prostorovou identitu sám o sobě, jaká škoda že na něm vyrostl theme park, jaký by mohl stát mezi poli stejně dobře jako vprostřed města). Nesmíte si nechat ujít jednotlivé body a momenty - bohužel je nic nespojuje, mapa je prázdná, k události jakožto kontinuu nedochází, jsme paralyzováni.

prodloužená ruka landmarks: nekontextuální umění v ulicích; kýčové svátky plné kostýmů (povrch ozvláštňující indiferenci obsahu); mexické dny v kantýně; dráha formule 1 - užitečná až 1x ročně! zábavní parky a jejich rakovinné a patetické zdobení atp.

landmark, to je zoufalství z prázdnoty.

My, Evropané

zpoza okna hledíme na tuhou zimu a zaváté ulice. tma padá brzo, nudíme se. tři ztroskotanci na cizím kontinentě porostlém cizí flórou, prolezlém neznámou havětí. marně se snažíme obnovit zvyky, jež jsme si kdysi osvojili ve vzdálených domovech, ale příliš se jim zde nedaří: po několika dnech živoření zpravidla usychají. spoustu času trávíme nad mapami vzpomínáním a sněním o minulosti. pamatujeme si i lepší dny, teplé dny plné naděje kdesi za oceánem.

dělá se nám na nic z toho, jak do nás místní separatisti neustále cpou svoje touhy. náš boj to není, naše rodné země už nejsou přes jizvy válek ani vidět, jsou to jen rozpadající se ruiny zvrácených monumentů. jsme příliš zatížení minulostí našich předků, adoptovali jsme jejich paměť a bolest z rozpadu a utrpení je nám důvěrně známá a jakkoliv jsme ji nikdy nezažili, zůstává latentně s námi.

- valonští přátelé jsou z všudypřítomného separatismu melancholičtí, sami nevědí, jestli se ještě vrátí do té země, ze které vycestovali. jsou v pozici chudých Slováků, od kterých se chtějí jejich bohatí Češi odtrhnout. o Evropě mluvíme s nostalgií a jako o něčem, co už neexistuje.

společná řeč: soccer, hokej, sport; megalomanské trance parties, nezřízený alkoholismus a braní drog - nejmenší společný jmenovatel evropanství, který k mé smůle z větší části nesdílím. zima a prohibiční daň z alkoholu nás odsoudily k domácímu vězení, u karet nebo internetu bez ustání hulíme. museli jsme urazit tisíce kilometrů, abychom s potrhlou radostí opakovali všechna juvenilní klišé huličství: mudrování nad různými styly balení (v Bruselu se motá na front, v Praze na back); hulit se dá rty anebo skrz prsty; osvojování huličského slovníku v cizí řeči; spotřeba hulení, jakou pamatujeme naposled snad ze střední; po několikagramovém maratonu se vrháme na ledničku s dětskou radostí z toho, že můžeme. "jestli takle budem pokračovat, ztloustnem tu jak prasata!"

to víno se nedá pít. pivo sou chcanky. proč je všechno jídlo sladký? nic tu nemá vůni ani chuť! všechno dědictví anglickejch protestantů. to v belgii, to v evropě.
co to jako má bejt, ta jejich hromadná doprava? "ST Montreal - nejlepší přepravce severní ameriky": to je ale spíš vizitka severní ameriky, než montrealu. jo to v čechách, to v evropě. a ten jejich pokus o ekologii, to má bejt snad vtip? to by museli zbourat města a postavit je znovu a jinak. evropštěji. jinde než v evropě hromadná doprava ani ekologie snad ani bejt nemůžou. neni to prostě fyzicky možný.
o evropě mluvíme jenom v minulém čase. byla odsouzena k minulosti.

medailonek

mladý francouzský venkovan hledající štěstí v americe - popravdě to zas až tak v americe není, umí jenom francouzsky a od všech ostatních očekává to samé - překládám mu i jednoduché pokyny; québek

teď mimo sezónu se zástupy imigrantů přiživujou brigádama, kde se dá. mladý francouzský venkovan podle svých slov přes léto pracuje v zahradách, kde prořezává větve. představuju si, jak šplhá do korun stromů a jak se před ním otevírají vzdálené horizonty - možná i ty bretaňské. i něco tak monotóního, jako je práce ve skladu, vykonává svědomitě, s jakousi naivní dětskou vervou, skoro až zbrkle. když tento francouzský venkovan zívá, nedává si ruku před pusu. neostýchá se zeptat cizího člověka na parkovišti, jestli by nás nehodil na metro. k tomuto mladému francouzskému venkovanovi, pracovitému a prostému, musíme chtě nechtě držet sympatie.

dalšího dne na otázku, co dělal večer po práci, mladý francouzský venkovan odpovídá, že mrdal přítelkyni; k dobru přidá několik ilustrativních gest - takže odpočatý prý není. ("mít holku, to je jako sport" "to je horší než sport" - přisazuje pisklavým hláskem náš pan Homais, maghreban středního věku, člověk, který je schopen přerušit práci jen proto, že krabice na paletě nelze srovnat do obdélníku a který potom bezradně čeká, dokud někdo nepřijde a nepřerovná je.) o přestávce si čte v novinách výsledky NHL a na těstovinách, které si k obědu ohřál, má položené plátky šunky. a tomuto mladému francouzskému venkovanovi je teprve 23 let.

Encyclopaedia americana: nový prostor (americké město II)

v baráčku, který nese nabubřelý název Kanadské centrum architektury, ale jehož expozice čítají mizerných 5 místností, jsem narazil i na sbírku fotek místního kutilství. nekonečné a uniformní řady nízkých westernových domečků, z nichž každý má svůj nekonečně titěrný a uniformní zadní dvorek, skýtají nekonečný potenciál k prznění.

kdepak! kutilství v architektuře neni český specifikum, perverznosti, jaký lze vidět na cestě z prahy do hostivic a dál - třeba přístavby pater do sedlový střechy, až z domu zbyde krychle; dostavování dalších traktů; bizarní materiály, ze kterejch se stavěj garáže; polystyren nivelizující ornament fasády; atp - maj svůj podezřelý protějšek v kutilství severních američanů.

tak především z každýho balkónku a patra musí vést točitý požární schodiště; předsíň se dá nastavit přitlučením další místnosti na fasádu - a to v podstatě v jakymkoliv patře; má-li střecha garáže příliš malou plochu pro barbecue pergolu, můžeme tuto nechat v ladném zubu přečuhovat třeba o půl metru; atp.

míra diletantství a absence smyslu pro proporce je fascinující. jako by do prázdného a renesančními architekty narýsovaného města přišla banda němých divochů a přetloukla si ho ke svým potřebám. (Moorova Utopie - sídliště více méně unifikovaných paneláčků - převedená z papíru do praxe: na travnatých plochách a zcela mimo trasy chodníků se objevují vyšlapané cestičky; balkony hyzdí pověšené prádlo a satelity.) Velký Developer nechal v ulicích 1-16e Avenue vystavět lajny řadových domků, aby byly tyto přetlučeny k obrazu jejich nájemců.

ne, to nemůže být všechno. Od starověku kultivovaná a klučená evropská půda je protkána sítí mezí, brázd a remízků, jejichž názvy pamatují středověk, je podkopaná trubkami, kanály a dráty vysokého napětí. evropská půda je mocná a zkrocená struktura, která už předem definuje civilizace, které by na ní chtěly stavět. Evropa je rámec možného, je gramatikou. Evropani nejdřív stavěli megality, aby rituálně zkrotili prostor, ve kterém by pak mohli žít chránění od chaosu. Jiné plémě Evropanů muselo v každém kusu divočiny, který vyrvalo barabrům z rukou, postavit agoru, lázně, posádku a bazar. Taková byla jeho cesta řádu. My všichni jsme jejich potomci, snažíme se kolíkovat prostor za hranicemi prostoru samotného, protože až díky takovému nezjevenému řádu prostor jako takový vzniká. Do prostoru je lze vstoupit až tehdy, kdy jsme ho symbolicky a rituálně určili, a tím i ochočili. Dnešní zasíťovaná evropská krajina, popsaná regulemi rozvodu elektrického vedení, hygienickými normami, územními plány a stavebními povoleními, je dlouhým stínem prvního megalitu.

ohavné americké suburbie pučí z chaosu, zvětšují se a praskají a na jejich místě se stloukají nové stavby. každá věc se tak nějak kejve a hejbe, je nakřivo a přečuhuje. všechno je volšový a provizorní, protože všechno lze nakonec přibít jinak; popřípadě strhnout. v americe bylo první strhnutý sídliště na světě (jaká ironie, další stavbu téhož architekta strhla Al-Kaida) - domy padají a z jejich trosek rostou další a mezi tím vším se pohybují lidé jako brouci a přelézají úzké uličky a překližky, přepážky, vestibuly a slepé ulice, které ještě předvčírem někam vedly. adaptují si své město a to si adaptuje je.

město, to je myšlenkový stav. je nezbytné, aby se člověk nejdřív srovnal s městem. nejde mi to.