sotva se probudil, došlo mu, že je asi nostalgický.
"jsem asi nostalgický, mňau", napadlo ho. jenže nevěděl, co to slovo znamená.
bylo pozdě v noci, snad už nad ránem, ale stejně vyskočil z pelechu a přikráčel ke svému cestovnímu kufříku. cestovní už ostatně dávno nebyl, stejně si v něm ale schovával vzpomínky - na paříž. prohrábl se v hromadě vstupenek, lístků, permanentek, letáků, mapiček, vizitek, upoutávek na kabarety a hampejzy, pozvánek, odmočených etiket od kočičích konzerv a účtů a nechal si je protékat mezi tlapama. Před před, pomyslel si, zahrabal se do svého království vzpomínek, vyhazoval papírky nad sebe ... stejně mu bylo smutno. a tak se tuze zadumal.
co mu dělalo přes den dobře, bylo štrádování po městě na zadních, hezky s buřinkou a hůlkou. lidé ho pak zdravili: "dobrý den, Pane Kocourku" a "četl jste už dnešní noviny, Pane Kocourku?" a tak podobně a Pan Kocourek vrňel, přišel si důležitý a na tepu doby, i když by tomu takle asi sám říct neuměl. každopádně si tuhle noc nasadil svou nepochybně elegantní buřinku a hůlku a párkrát se po dvou prošel po místnosti; sem a tam, tam a zase sem. jenže mu bylo pořád teskno.
napadlo ho, že když vyšplhá do vykýřového okna a zadívá se do dáli, udělá mu to radost. vyskákal přes dřevotřískový nábytek k těžkému pozlacemému lustru, přes ten se zhoupl na barokní trámy, které přecupital a přes lomený výklenek se dostal do kamenného obloukového vykýře. pořád na dvou, zapřel se bokem o hůlku a hleděl na střechy města přes sebou. Pan Kocourek měl rád, když odrážely svit měsíce. horské vrcholky domů před ním se zvedaly z temnot lidských ulic - lidé se na svá města ostatně neumí koukat z vrcholků střech, mňau mňau! jinak by viděli, jak jsou nepravidelná a křivolaká, nejasná a neforemná. ostatně, mňau mňau, proto se nám kočičkám tak dobře přes lidské střechy skáče - kamarádi odjinud mňoukávali, že si lidé staví i města pravidelná a rovná, s domy daleko od sebe. jenže to jsou tak zvláštní města, že uvádí do rozpaků jak kočičí cestovatele, tak lidi samotné.
za chvíli začal kocourek v dáli rozeznávat pražský hrad a věže chrámu svatého mikuláše. když zaostřil víc, uviděl vyšehrad a cukrák. nakonec oči zavřel a z mlhy vytanula eiffelovka, kupole invalidovny a oblouk na la défense. překvapeně zamrkal, ale siluety nezmizely. leknutím zavrávoral a spadl na ulici. tam si na něj hned začali ukazovat lidé ve slamácích, pánové v trojhranných kloboucích a redingotech a napudrované dámy s parukama. projíždějící kočár Pana Kocourka tak vyděsil, že doslova vystřelil na nejbližší parapet a po okapu se vydrápal zpátky do svého bytečku. protože nevěděl, co si o tom všem má myslet, otřásl se, dal si do gramofonu svou milovanou arabesku a zašil se zase do pelíšku, kde několikrát zazíval, zavrňel .. zachumlal se ... párkrát převalil,
a, .. a .usnul
