Encyclopaedia Americana: Downtown

Město věží lze vidět odevšad, majestátní, monumentální, těžké, mocné a hrozivé. Směřují k němu všechny cesty, železniční i dálniční, směřují k němu všechny pohledy, plné očekávání příslibů a nadějí, ale i plné obav strachu ohrožení. Ráno co ráno nasedají miliardy mravenců do svých dieselů s automatickou převodovkou, do trouchnivějícího metra, tramvají a autobusů a v dlouhých lajnách sem směřují - k městu věží, k downtownu, středu všeho dění.

Vydávám se s touto dychtivou řekou americké a imigrované populace, abych se taky mohl vyhřívat ve slávě temných ulic města věží, abych taky spatřil ten středobod všeho dění, místo, kam směřují všechny sny a naděje, důchody i splácené hypotéky, ambice a touhy. Chci taky spatřit to místo, místo, které je na tepu doby, Střed všehomíra, onen bod, který nás všechny přitahuje, odkud všechno vychází a prýští, chci zažít ten okamžik, mžik oka, popatřit onu Událost, zažít v jediné pikosekundě, jaké to je být v centru dění, významný, uznávaný, tvůrcem světa a světovosti, být současný. Nemůžu být špatně, všichni míří k věžím a věže míří k nebesům.

Procházím ulicemi mezi věžemi a hledám ten jeden Bod, místo, které je současností a středem zároveň, místo, kde se dějí všechny důležité a podstatné události, kde lidé z reklam zažívají své pamětihodné zážitky a zároveň tak tvoří dobu. Kde je každý okamžik světový, místo, které je navždy. Bloudím ulicemi, ale nemůžu ten střed najít, vždycky mě to vyhodí na stranu, na bok, mimo, na periferii. Rozbíhám se do centra, mezi mrakodrapy, ale po chvíli zjišťují, že už běžím směrem k periferiím; střed jsem musel minout. Bloudím mezi věžemi, kráčím křížem krážem hlavními třídami a snažím se najít tu úplně nejhlavnější, ale všechny vypadají jen jako přivaděče. Musí přeci vést ke středu! Je to snad ono náměstí? Náměstí má všechny atributy světodějného a dějinotvorného Bodu-středu, ale nic se zde neděje, nevím jestli si mám sednout na lavičku nebo se dát s někým do řeči; jestli si mám počkat na velkou večerní událost, ale i při té je člověk vžycky nějak stranou, na boku, jedním z mnoha obelhaných, kteří putovali do středu dění, aby skončili na obyčejné, byť epické noční slavnosti. Je snad toto ona světovost, jsme teď součástí doby? jsme současní?

Bloudím ulicemi, hledám ten barák, který je středem dění, ale není to ani kostel, ani nejvyšší ze všech mrakodrapů - kostel kapitalismu - ani muzeum a ani radnice, ne, tady se o podobě světa a budoucnosti času nerozhoduje. Kde ale? Bloudím podchody a ulicemi, mířím metrem ke kdysi nejvyšší budově světa, možná že zde najdu střed doby a centrum současnosti - ale podchody mě nechávají bloudit nekonečným labyrintem fastfoodů a obchodních galerií. Nakonec vždycky končím v postranní ulici, na příjezdové cestě, stranou a bokem, šejdrem, mimo. Kdysi nejvyšší stavba světa nejde ani odnikud vyfotit, v cestě vždy stojí nějaký ten mrakodrap, věžáček, značka nebo plot. Hledám místo pro dokonalou fotku, odkud bych spatřil centrum dění v celé jeho kráse, ale končím na parkovištích a pláccích, které zbyly mezi budovami.

Možná že střed světa je ve věžích samotných, v drahých hodinkách brookerů a businessmanů, v gigantických transakcích, které deně provádějí, vrací se po večerech do svých předměstských zámků s pocitem, že snad na chvíli spatřili střed světa a samotné Bytí, že se mu přiblížili ze všech nejblíže, neboť ne nadarmo sídlí v těch nejvyšších patrech. Možná že střed světa je v místních slovutných a proslulých univerzitách, možná že je ve vědeckém článku, který v tyto dny vychází v jednom z odborných bulletinů. Možná že dění a doba jsou ve studiích místního produkčního magnáta - ale kde a kdy přesně? Když se řekne klapka? Nebo když se dotočí poslední stopa? Je to ve studiu nebo ve střižně? V produkci nebo v monumentální hale mrakodrapu nahrávací společnosti?

Zklamaný opouštím město věží, končí stejně náhle, jako začalo - rozdílem jediné budovy. Kdo si dovolil tu drzost, máchat nám všem před očima středem dění, postavit něco tak monumentálního a naděje vzbuzujícího, něco tak nabubřelého a svévolného, něco tak klamavého, jako je downtown?

downtown: vždycky tak vzdálený, vždycky na dosah ruky. vyšli jsme z něj stejně nečekaně, jako jsme se v něm octli.

Vzhůru do budoucnosti

po boku Ženy přestává být muž kreativní, resp. předvádí se v kuchyni a taky tim, kolik toho neni schopnej zařídit a obstarat a s čim všim si neumí poradit - ostatně sám je tím překvapen, nikdy by nečekal, že se stane kapitalistickým žralokem na burze, neandrtálským lovcem a pupkatym fotrem v teplákách, kterej slaví slevu sv. Valentýna.

leč už je to tak.

ani to město už tolik nefotí, ostatně není co: jakkoliv je to město jiné, většinu skandálů severní Ameriky si odkroutil v její francouzské části. anglofonní město, město protestantský, kde neprodávaj chlast v obchodech (nealko víno, hahaha, půlprocentní pivo - zatlačuji nostalgickou slzu po 10% stroh pivu quebeckých horalů), ovšem taky město, kde zvládají alespoň elementární městskou regulaci a krajina-parkoviště, na které se uchytil plevel stoletých domů, věžáků, přilehlých uliček a plácků bez funkce, a proto plných odpadků, tedy nemocnou krajinu-parkoviště ošetřili drobnými parčíky a zátišími, které alespoň zdánlivě tmelí vykloubené domy a nespojitý prostor tohoto protestantského města.

za plivání na řidiče tramvaje je pokuta až 2000 dolarů, 6 měsíců protestantského žaláře, nebo obojí.

ani to město už tolik nefotí, níčeánská živelnost Ženy ho odvádí od odstupu, distance, nezúčastněnosti, ne, vyvěšuje velikonoční výzdobu, schovává svým dětem čokoládové králíčky. čokoládové králíčky, jejichž původ sahá k průmyslově zpracovaným kakaovým bobům z kalifornských superlánů a středozápadním koncentrákům pro krávy; k tisícům kilometrů uražených kamiony se spotřebou 50l/100km, brázdících americké a kanadské veverky, kočky a ježky; long-hauly řízené tiráky, kteří v kantýnách komentují papežský přepich s tím, že "ježíš se oblíkal jen do zvířecích kožešin (sic!)"; původ sahající k pásům obsluhovaných senegalskými emigranty, k senegalským emigrantům zabudovaných v pásech, ke krabicím ze senegalských emigrantů, ke krabicím převáženým z jednoho skladu do druhého, pokaždé jinak seřazeným a seštosovaným a zabaleným do plastiku, pokaždé vybaleným z téhož senegalského plastiku ze senegalců, aby byly přestavěny do jiné desadovské kombinace a opět přebaleny plastikem-latexem ze senegalců, jakési porno z krabic, cestující a překládané ve spoustech skladů, které by bez nekonečného procesu vykládání, přestavování a opětovného balení neměly co skladovat, a tudíž by ani nemohly existovat. a z krabic až do bříšek mužových dětí se tito čokoládoví králíčci dostanou jen skrze masivní kampaň reklamních agentur, miliardy tun amazonského papíru na billboardy a letáky, miliardám peněžního papíru utraceného za vysílací čas v komerčních pauzách hokejových zápasů, které se hrají jen proto, aby mohly být utraceny miliardy peněz za vysílací čas v komerčních pauzách. celý ten proces je promazáván lidským masem, nabíraným ve výcvikových a ideologických centrech HR (ejdž ár), krmeným čokoládovými králíčky, a to jen proto, aby si tato masitá, masová hmota nakonec zakoupila čokoládové králíčky a otrávila jimi své masové děti z masa. tak tedy žije ten muž po boku Ženy v severní Americe.