Zbytečně obrovská očekávání - zlatá Evropa, kde se pivo prodává i ve večerkách (dokonce i po jedenáctý! - zkurvenej Québek to v pozdějších hodinách zakázal, grr, c´est la loi, monsieur, ty běž taky doprdele viď) a hospody nezavíraj ve 2 ráno. kde nejsou ty přehnaně asertivní americký držky a čtvercový městský dystopie. kde mám kamarády a oblíbený lokály. dychtivé očekávání prastarého města, ve kterém povrchní turista zahlédne jenom památky a chlast, zatímco my, jeho děti, známe všechna skrytá zákoutí, víme, kam jít při každém našem rozmaru, kam se schovat v dešti, kam utéct před světem a kudy se do světa triumfálně vrátit.
v letadle domácí aerolinky nám stevardi s rakousko-uherskou pedantičností do zblbnutí opakují bezpečnostní předpisy - a co je horší, vynucují po nás jejich dodržování! třetinu hodinového letu tak trávíme studováním nouzových východů a záchranných vest. drtivý dopad na Václav Havel internešjonl érport prág - na uvítanou hraje Smetanova Vltava. polil mě studený pot, když se mi při odchodu snažili vecpat tuzemské noviny.
scénář, kdy v severoamerické módě triumfálně vstupuju do haly příletů s přezíravostí kosmopolity vracejícího se do rodné vsi, se nakonec nekoná. bratr přijíždí se zpožděním a nemůže mě několik desítek minut najít. do města se posouváme po Evropské třídě. cesta trvá nekonečně dlouho, neb je zácpa způosbená desítkou rozkopaných úseků. míjíme staveniště nejmodernějšího městského okruhu v Evropě, který bude celé další století sloužit jako náhrobní památník svojí doby. přes den mi nejde usnout, bolí mě oči a stresuje množství věcí, které musím a zároveň nemůžu stihnout.
navracení se ke kořenům, večeře s rodiči. otec s kolegou z práce blahosklonně přecházejí moje nedobré dojmy z amerického kapitalismu, nezažil sem totáč a k tomu všemu jsem vegetarián. nechápu, že jsem navštívil nejlepší z možných světů. "na toho Nečase to je mediální kampaň, někdo si objednal předčasný volby" atp. (ta opravdu největší škoda, kterou komouši napáchali, není totiž to, že nejsme dost bohatý, jak si všichni myslej, ale to, že zdiskreditovali levicový myšlení.)
navracení se ke kořenům, chlastání s kamarády. jejich totožné životy, stereotyp a rutinní problémy. život tu zatím běžel nerušeně beze mě a vypadal by stejně, ať už bych tu byl nebo ne. a tenhle život se mi z dálky zdál tak drahocenný a jedinečný, a teď ho tu vidím a je banální, nudný a všední, stejně jako moje americká banální všední nuda.
zpáteční let. nejsem a ani jsem nikdy nebyl cizincem, ale už zase nepatřím ani sem. ve světové severní Americe, tam, kde je Doba, Svět, Události a Dění, ale ve skutečnosti jen provinční buranství a obscénní zahleděnost sama do sebe, která si neustále namlouvá, jak neni světová, žádnou slávu, žádný Smysl nenajdu, žádný pocit z toho, že žiju ten nejlepší život ze všech možných nezískám. nepomůžou mi k tomu ani jejich peníze, ani jejich nabubřelé a na odiv dáváné zdání vlastní světovosti. pche, myslel jsem, že najdu ten nejvyšší vrcholek, nejtemější hlubinu. tu nejlepší školu, ve které konečně uhodili hřebíek na hlavičku a prolomili staleté filosofické aporie, ale jsou tu jenom semináře typu "bydlení v kanadě po 2. světové válce" nebo "gender, identita a přistěhovalectví" (zatimco v Paříži to bude "francouzská intelektualita po 2. světové válce" a v Německu "vybrané problémy heideggerovské fenomenologie"). největší výběr toppingů na hamburgery a největší menu bubble teas nejsou příznaky tý největší světovosti, jakkoli by si jejich místní konzumenti mohli myslet, že když si jinde nemůžou vybírat mezi gelatem, ice cream nebo frozen yogurt, popřípadě mezi old-fashioned dijon, real horseradish dijon, real ancho maple chipotle nebo zucchini relish, tak sou v nějaký zaostalý provinční východní buranský prdeli. provinční burani sou tu ale oni, když si myslej že jim to jejich provinční mý svý tvý naše lokální místní naservírujou všude na světě. říká se tomu autismus a omezenost. a tak raděj zůstaňte doma a dejte si ve svym oblíbenym BBQ shopu, est. 1975, ty vaše žebírka s šéfovym džalapeňo dipem, kterej v žádnym jinym krámu nikde jinde na světě nedělaj, což je ve vašich očích známkou toho, že svět je u vás.
ne, tenhle svět, kde se musí přitakávat tomu nejvíc obyčejnýmu a nejvíc banálnímu, kde se lidi obelhávaj, že to, co je nejvšednější a nejprovinčnější, představuje ve skutečnosti něco světovýho a mimořádnýho ("world famous BBQ!" "worldwide known country singers!"), aby se z toho nezbláznili a aby věcem dali smysl - tak tenhle svět neni pro mě. budu muset přitakat tý svý provincii a její všednosti a rutině a banalitě a obyčejnosti, protože ve skutečnosti se nidke na světě žádnej Svět nenachází, žádný Momenty, Okamžiky ani Události neexistujou, je jen to místní lokální a chvilkový. i já budu jednou muset přitakat tý svý provincii a prohlásit ji svým Světem, ne v nějakym mocnym prometheovskym postmodernim gestu demiurga, ale zcela rezignovaně. jednou. a pak, za pár let, až zplodím škodu octavii a na leasing si koupím děti, prohlásím, že žiju z nejlepších možných životů. a budu si myslet, že to je pravda. jednou.
navracení se ke kořenům, chlastání s kamarády. jejich totožné životy, stereotyp a rutinní problémy. život tu zatím běžel nerušeně beze mě a vypadal by stejně, ať už bych tu byl nebo ne. a tenhle život se mi z dálky zdál tak drahocenný a jedinečný, a teď ho tu vidím a je banální, nudný a všední, stejně jako moje americká banální všední nuda.
zpáteční let. nejsem a ani jsem nikdy nebyl cizincem, ale už zase nepatřím ani sem. ve světové severní Americe, tam, kde je Doba, Svět, Události a Dění, ale ve skutečnosti jen provinční buranství a obscénní zahleděnost sama do sebe, která si neustále namlouvá, jak neni světová, žádnou slávu, žádný Smysl nenajdu, žádný pocit z toho, že žiju ten nejlepší život ze všech možných nezískám. nepomůžou mi k tomu ani jejich peníze, ani jejich nabubřelé a na odiv dáváné zdání vlastní světovosti. pche, myslel jsem, že najdu ten nejvyšší vrcholek, nejtemější hlubinu. tu nejlepší školu, ve které konečně uhodili hřebíek na hlavičku a prolomili staleté filosofické aporie, ale jsou tu jenom semináře typu "bydlení v kanadě po 2. světové válce" nebo "gender, identita a přistěhovalectví" (zatimco v Paříži to bude "francouzská intelektualita po 2. světové válce" a v Německu "vybrané problémy heideggerovské fenomenologie"). největší výběr toppingů na hamburgery a největší menu bubble teas nejsou příznaky tý největší světovosti, jakkoli by si jejich místní konzumenti mohli myslet, že když si jinde nemůžou vybírat mezi gelatem, ice cream nebo frozen yogurt, popřípadě mezi old-fashioned dijon, real horseradish dijon, real ancho maple chipotle nebo zucchini relish, tak sou v nějaký zaostalý provinční východní buranský prdeli. provinční burani sou tu ale oni, když si myslej že jim to jejich provinční mý svý tvý naše lokální místní naservírujou všude na světě. říká se tomu autismus a omezenost. a tak raděj zůstaňte doma a dejte si ve svym oblíbenym BBQ shopu, est. 1975, ty vaše žebírka s šéfovym džalapeňo dipem, kterej v žádnym jinym krámu nikde jinde na světě nedělaj, což je ve vašich očích známkou toho, že svět je u vás.
ne, tenhle svět, kde se musí přitakávat tomu nejvíc obyčejnýmu a nejvíc banálnímu, kde se lidi obelhávaj, že to, co je nejvšednější a nejprovinčnější, představuje ve skutečnosti něco světovýho a mimořádnýho ("world famous BBQ!" "worldwide known country singers!"), aby se z toho nezbláznili a aby věcem dali smysl - tak tenhle svět neni pro mě. budu muset přitakat tý svý provincii a její všednosti a rutině a banalitě a obyčejnosti, protože ve skutečnosti se nidke na světě žádnej Svět nenachází, žádný Momenty, Okamžiky ani Události neexistujou, je jen to místní lokální a chvilkový. i já budu jednou muset přitakat tý svý provincii a prohlásit ji svým Světem, ne v nějakym mocnym prometheovskym postmodernim gestu demiurga, ale zcela rezignovaně. jednou. a pak, za pár let, až zplodím škodu octavii a na leasing si koupím děti, prohlásím, že žiju z nejlepších možných životů. a budu si myslet, že to je pravda. jednou.
