Přes oceán se letí přes den, dlouhé, nekonečné hodiny. Letadlo zeje prázdnotou, za časů pandemie patří naše posádka k těm nemnoha lidem, kteří mohou křižovat kontinenty. V nastalé intimní atmosféře vznikne nepsaná dohoda, že všechny okna zaklapneme a kabinu uvrhneme do milosrdného přítmí. Když se ale na monitoru dozvídám, že se blížíme k tomu exotickému kontinentu, vrhám se přes uličku na prázdná sedadla u oken a tmu kabiny bezohleně rozříznu.
Vidím pod sebou břehy, lesy a dálnice Nové Anglie. Krajina vypadá veskrze evropsky, je stejně zelená, stejně klidná, ale tahle blízkost a povědomost je klamavá a jako taková děsivá. Tyto lesy ne-lesy s dálnicema ne-dálnicema. Všechno je jiné, než jaké se zdá být. Budu muset zjistit, čím a jak. Padá na mě nervozita.
Zanedlouho spatřím hluboký záliv, ve kterém leží cíl mé cesty, jedno z nejstarších měst této části světa. Dostanu se do něj až za několik dlouhých hodin, náše zaoceánské plavidlo musí nejprve přistát ve velkém přístavu, odkud nás množtví malých lodiček, malých letadýlek rozestrká po kontinentě. O chvíli později pod sebou tuším New York, vskutku, mraky se rozthly, jen aby se na chvíli vylouplo tohle monstrum mezi městy.
***
Přistáli jsme. Dullesovo letiště je příznačně washingtonské, byrokratické, šedé, umakartové, nesmyslná msta logistické architektury na lidech. Američtí Američané. Jídlo se zde konzumuje po hrstech: čipsy nebo bonbóny. Všichni něco zobou, jak hejno ptáků. Kola má 600 ml - ale také se zde měřítka začínají udávat v uncích, fahrenheitech, stopách a mílích. Začíná check-in, stevardky dávají přednost starým, nemocným, dětěm a "military personel on duty - thank you for your service". Středověká země s vojenskými řády. Zjišťuju, že jsem si spletl gate.
***
Taxikář mě vyhodí před domem. Poslední zkouška na mojí cestě: dostat se do bytu. Měli by tu být dva spolubydlící. Zhasnuto, na zvonek nikdo nereaguje. Lomcuju dveřma, ale dochází mi, že v takhle dobré čtvrti by na mě taky někdo za chvíli mohl volat policii. Napadne mě podívat se do schránky (jako ve filmech) - a vskutku, leží tu klíče. Do zámku pasují, ale klika nechce povolit. Kulaté americké kliky, dočista jsem na ně zapomněl, jak jenom fungují... Říkám si, že tu může být zadní vchod... a vida, je tu, klíče pasují, klika povoluje, zaplavuje mě pocit úlevy. Přenáším kufry zepředu dozadu, vynáším je do třetího patra, ještě jedny dveře, jedna klika... Byt je prázdný. V lednici je hummus a zelenina, vědí, že jsem vegan, třeba to je pro mě, jak milé, ale vyhrává slovanský ostych a jídlo nechávám být. Ne už tak pivo, na to mám po 20 hodinách cesty a 20 hodinách nasazeného respirátoru (otlačený nos, bolest z gumiček za ušima, smrad plastu) morální nárok. Napiju se a zkřivím ksicht. Fuj, cider? To snad ne, vždyť to vypadalo jako pivní lahev, v téhle zemi, kde všechno vypadá stejně, podobně, povědomě, ale všechno je něčím jiným, něčím, co budu muset teprve objevit.
