Encyclopaedia Americana: americké město

kdysi se mě můj pařížský učitel ze slušnosti zeptal, jak se mi ve městě líbí a jestli už jsem zabloudil.

"nezabloudil, pořád je to evropský město a ne třeba africký"

"a nebo americký"

descartes

ta poznámka byla trochu tajemná, ale teď už tomu rozumim.

ptačí pohled na karteziánskou soustavu amerického města budí mylný dojem, že neexistuje nic přehlednějšího (jak sem nesnášel, když se mě u rudolfina někdo zeptal, jak se dostat na václavák) - ale to je pohled boha, plánovače města, ptáka, všechno jen ne pohled člověka. kvůli vertikální přehlednosti je nemožné chytit se nějakého orientačního bodu na zemi. idealita, čistota schématu a uniformnost z toho plynoucí vedou k naprosté zaměnitelnosti prostoru horizontálního. na domech nevisí názvy ulic a čísla se domům dávají zcela svévolně a hlavně jsou k ničemu, protože ulice se táhnou klidně celým městem - ostatně nebyl důvod je někde přerušit, natož jim v půlce změnit název (Příkopy by tak mohly vést dál přes Hybernskou, Seifertovu, Táboritskou a Olšanskou a zastavily by se až před Žižkovským nádražím, protože tam cesta končí pravym úhlem) - taková rue Berri je i centrální přestupní stanicí metra, i kulturním centrem, třídou restaurací a luxusních bytů, zaprdnutejch minidomečků, úzkou stezkou pro popelnice, pěší zónou, dálnicí a konečně anonymní silnicí mezi dílnama. Prostě vedla rovně.

diář mi zaplevelily mapičky bloků a ulic, protože po výstupu z metra můžu být kdekoliv a orientován kamkoliv. mrakodrapy nejsou orientačním bodem, z uliční úrovně vypadají všechny stejně.

čistá pravoúhlá tabulka čtvercového papíru, tak v takovém prostoru byly vynalezeny předměstský nákupní haly i mrakodrapy. urbanismus tak totalizující, až už neexistuje, architektura nemá na co reagovat, a tak tu taky žádná neni. kdekoliv může vyrůst cokoliv, viktoriánský domek střídá mrakodrap a ten zase benzínka. nekonečný suburbie upomínající westernovej městys - ale z nějakýho důvodu pod nim vede metro. a ze smetiště westernovejch domků občas vyčnívá desetipatrovej barák, památka někdejšího příslibu nikdy nenastalých lepších časů té které čtvrti.

mrakodrapy jsou autoritativní a totalitní baráky, člověka jímá bázeň, když do nich vstupuje, i když si de jen do kopírky, nebo se vychcat. ale i ty můžou být kdykoliv nahrazeny něčím větším - v dokonalé mřížce města, kde chybí jakkákoliv prostorová hierarchie, není nic památkou ani středobodem. každej blok je simulakrem a mohl by stát jinde. a mohl by být nahrazen jiným.

už chápu, proč tak američani milujou města s horou, řekou nebo zátokou: nutí alespoň k nějakému prostorovému projevu, dávají alespoň nějaký charakter.

mont-royal

při výstupu na mont-royal se ze mě stává K., protože na ni nejde odnikud vylízt. kopec je všudypřítomný a na dosah ruky, ale cesta vždy končí ve změti domečků a zadních dvorků. (nakonec se ale povedlo, Kafka odhodil papír, oženil se a žil šťastně až do druhý světový války).

pach

- a ten pach; nasládlý pach tuku, který dusí město, vychází ze vzuchotechnik tisíců fastfoodů, ocelové město kantýn promazávané rostlinným olejem; pach se v mrazech kondenzuje do oblaků a mlhy a přikrývá ulice a všechny dusí, je lepkavý, těžký a teplý, ulpívá tu na domech, věcech i v lidech. jsem celej upatlanej, všude nechávám stopy prstů, fuj.