prý jsem
kopal v břiše a
řval po porodu,
ale jinak byl hodné dítě.
nejspíš jsem
také vypadl z kočárku
a sténal ze spánku,
zapomínal se pohledem,
neklidně snil.
bezděčný úsměv prozrazoval myšlenky
koktání hněv,
přerývavý dech zase
průhlednou dětskou lest.
domněle nepozorován, kousal jsem si rty
a abych skryl bolest, zatínal pěsti.
a později jako mládenec s utopií v očích
a podobný všem ostatním
a přece pořád já
zklámání či naděje jen pro vaše oči.
vašima očima už mě nikdo neuvidí:
není to tak, že žijete dál v nás.
to my umíráme s vámi.
