středa 29. června 2016

Smutek v Bnf

BnF neboli Bibliothèque national de France.

Sebald o ní v Austerlitzu, jinak taky Slavkově, po němž nese jméno nedaleké a poměrně důležité nádraží, napsal, že je autoritativní, monumentální, v podstatě fašistickou stavbou drtící smrtelníka. Jinde jsem zase četl, že představuje natolik autonomní architektonickou řeč, oproštěnou od jakéhokoliv konceptuálna, že je sama sobě jazykem; je návratem architektury k hmotě, objemu, váze, oprošťuje se od kulturních a historických aluzí. Je doslova mstou architektury knihám. Inu, pro knihovnu vážně poselství!

Mně osobně přišlo vždycky zvláštní, že někdo knihovnu rozloží do čtyř kancelářských věží. Mají půdorys písmene L (jako lettre, livre? nebo jako otevřená kniha?) a nacházejí se ve čtyřech rozích celé masivní stavby, jež je z jedné strany nábřežím, sama sobě potom esplanádou a ze zbývajících stran pokračováním ulice. Vlastní tělo čítáren se nachází ve dvou suterénních patrech, do kterých vstupuje světlo hlubokým a velkým atriem, osazeným polodivokým lesíkem a tvořícím střed celé konstrukce. Čtyři věžě jsou neustále zahaleny roletami a ať je jejich symbolika jakákoliv (jmenují se věž času, věž zákonů, čísel a písmen), vypadají jako čtyři kancelářský baráky - ze vzdálenějších výhledů dokonce ještě víc. Známka devadesátek.


Nevím, jestli barák působí tak monumentálně, že drtí jednotlivce, každopádně jeho interiéry nenechávají čtenáře ani na okamžik na pochybách, že je v Instituci. Vnitřní atrium je obklopeno ochozy dlouhými desítky metrů, výzkumné čítárny jsou jedním velkým open-spacem, z jednoho konce na druhý je vidět hrbící se armáda pracující inteligence. Vyložená továrna na čtení. Do samotných vědeckých čítáren, přístupných až na základě zvláštní registrace, po předložení doporučení vedoucího či výzkumné instituce, se vstupuje skrze troje turnikety a čtvery dveře. Ty jsou umístěny vždy po dvojicích za sebou: středoškoláci a bakaláři, kteří se do ochozů horního patra chodí hojně učit, tak mohou za jedněmi otevřenými dveřmi vidět jen druhé, zavřené, a co je dál se mohou jen domýšlet, protože když povolaní vědci vstupují druhými dveřmi, ty předešlé se mezitím zaklapnou. Výzkumné čítarny se navíc nachází až ve druhém, suterénním patře, jsou hlouběji.
Hned za dvojí bránou, kam se už obyčejný smrtelník nedostane, je betonová chrámová loď výšky dvou pater, kterou se sérií eskalátorů sjíždí k dalším turniketům a dalšímu dvojdveří.

Přesto, v chodbách je položen dlouhý souvislý červený koberec, velice příjemný. Židle jsou z měkkého dřeva, sedačka a opěrátko tvoří jedinou kroucenou desku, ergonomicky tradovanou, podél desítek metrů ubíhajících knihoven a regálů září měkké světlo stovek lamp, jež utíkají do dáli. V čítarně je sice čenář drcen institucí Čtení, ta ale zároveň nutí k nevídané koncentraci a soustředění. Málokde jinde se mi kdy pracovalo tak soustředěně.


Nicméně tento monument hermetismu devadesátých let vrhá velice tělesný stín.
Hajzly jsou umístěné ve čtyřech rozích ochozů neprůchozího atria vprostřed. Když dostane čtenář místo přidělené ve středu ochozu, na záchod kráčí klidně 200 metrů. (Místo si čtenář ale nevybere, čítárny jsou rozdělené podle vědeckých disciplín, takže jako historik jsem mohl sedět buď v KL, nebo LM - K je filozofie a religionistika, L historie, M etnologie, geografie a sociologie.) Když čtenář zjistí, že záchod je kvůli údržbě mimo provoz, musí vyrazit k dalšímu rohu celého atria, dalších alespoň 300 metrů. Nezkušený čtenář ale neví, že tam probíhá zrovna rekonstrukce, takže musí přeběhnout dalších 500 metrů po delší obvodové straně k dalšímu hajzlu a modlit se, že ten už bude v provozu. Ano, byla i doba, kdy byly v provozu jen dva hajzly, a to úhlopříčně naproti sobě přes celé neprůchozí atrium. Když potom jeden ze zbývajících hajzlů asi na týden vyřadili, na hajzl se chodilo asi kilometr (a na ceduli "mimo provoz, děkujeme za pochopení" se objevovaly vzkazy jako "už toho bylo dost!" nebo "pomóc!").
Do samotného prostoru ochozů se mělo podle původního návrhu vstupovat dvěma velkými branami na východě a na západě. Bezpečnostní opatření ale vedla k tomu, že otevřená zůstala jen východní brána - ta vzdálenější od metra, kterým jsem k budově od západu přijížděl. Musel jsem tedy vždy přejít 300 m esplanády, abych vlezl východní bránou, od které jsem kračel symetrických 300 metrů zpátky ochozem svrchních čítáren až ke skříňkám, kde jsem teprve sestoupil do chrámu vědeckých čítáren a kráčel zase symetricky zpět dalších 300 metrů, abych se dostal do traktu čítárny historie.


I nakázal anděl prorokovi měřítka chrámu: po 4 branách a po 3 turniketech vstoupíš do chrámu, jehož východní a západní stěna budou měřit po 100 metrech a jehož jižní a severní stěna budou měřit po 300 metrech. Uděláš dvě patra ochozů podél atria vprostřed, jeden ochoz nahoře, jeden dole. A ochoz nahoře bude mít 10 čítáren, vždy jednu v čele a další po stranách. A ochoz vespod bude mít 13 čítáren a právě 13, ani 12, což je málo, a ani 14, což je moc, a bude mít po jedné čítárně v čele. Do čtyř rohů umístíš čtyři věže, věž času do jednoho, vež písmen do druhého, věž čísel do třetího a věž zákonů do čtvrtého. Do kořenů každé věže umístíš právě jeden hajzl a další dva umístíš do horního ochozu. Do každého ochozu umístíš po jednom bufetu o 100 loktech šířky a 50 loktech délky a ten bufet bude právě v čele ochozu...

V atriu je polodivoký les, představující vrchol post-strukturalistické hermetiky. Na les můžeme hledět právě jen skrze vysoké vitráže, jež lemují všechny ochozy od stropu až po podlahu a které dovnitř vpouští světlo. V čítárnách si můžeme číst, hledět přes sklo na divoký lesík a přemýšlet o něm nebo se jím kochat, nebo jeho směrem jenom bezmyšlenkovitě upírat zrak, ale zůstává nám nepřístupný. Zatímco my, pracující inteligence, muži a ženy písmene a textu, můžeme bloudit ochozy a spekulovat jak chceme, les zde zůstává neredukovatelně přítomný i nedostupný zároveň. Je nepřístupnou Referencí, filtruje nám světlo ke čtení, ale kromě zraku - tedy myšlení - našim smyslům uniká (skleněné stěny do atria nelze otevřít, les nelze ani přivonět). Příroda je zde oddělena od textu, smysl slova od jeho významu, litera od denotátu. Lesík je pro nás pouhým noumenon, bude nám vždy unikat, nezbývá nám než pouze šustit papírem - tímto transsubstanciovaným dřevem nějakého vzdáleného lesa -; šustit papírem knih.
A teď, v poslední den, kdy jsem v této strašlivé Instituci trávil čas a kdy mě čeká jen návrat do bezútěšné, vyprahlé a nestimulující české intelektuální pouště; kdy už ve zlověstném proroctví tuším, že hvězdy, které se mi z tohoto hermetického svatostánku zdály tak blízko a o jejichž tajuplných vztazích jsem si začínal myslet, že jim rozumím, budou navždy ztraceny a já uvržen zpátky do tmy; v tento trudný den mi netečný intelektuální život této Instituce, její koberce a sedačky z měkkého dřeva připadají náhle tak lidské, tak blízké. Je mi zatěžko se s nimi loučit; je mi za těžko loučit se s vlastními ambicemi. Tuším tvojí otevřenou náruč, domovino: je to otevřená náruč Chárona, který mě usadí u stolu provinčnosti v hostinci omezenosti, kde mi bude až do smrti servírovat otupující a nedobré nápoje. Per aspera ad astra!

čtvrtek 16. června 2016

Anticipační nostalgie

zadumanému mi hned nedošlo, že metro zpomaluje mimo zastávku. kvůli výpadku proudu na stanici zastavilo vprostřed estakády na Blanquiho bulváru. estakáda je vyvedená ve verneovském industriálním stylu, má šedou barvu kovu, je zdobená falešnými nýty a vede asi v desetimetrové výšce nad zbytkem ulice. přesně v takové výšce, do jaké sahají koruny lipové aleje, jež estakádu lemuje. a tak jsem s ostatními cestujícími uvíznul v této nebeské lesní stezce, jakémsi myto-industriálním snu železnice vedoucí korunami stromů.

jeden ze dnů, kdy jsem se musel kvůli praní vypravit do hlavního pavilonu naší koleje, mě překvapila klavírní hudba naplňující prázdné chodby. náš hlavní pavilon je postaven v meziválečném neorománském stylu, jeho exteriér působí příliš těžce a vysoká věž zvonice zase zbytečně moc stroze, ale sad kvetoucích opuncií a vzrostlých listnáčů, jež kolem rostou, dává na těžkopádný styl zapomenout. interiéry jsou ovšem v přímém opaku k fásadě. secesně se kroutící lišty a sloupky z měkkého tmavého dřeva, které posloužilo i obložení stěn, závěsy a potahy nábytku ušité ze zelené látky a bíle natřený strop mají zároveň důstojnost i vřelost. studenti múzických oborů občas zkoušejí v hlavním sálu, vysokém na dvě patra a klenoucímu se až ke střeše a vykýřům. hřáč na klavír zatáhl mezi sálem a chodbou těžký závěs, a tak jeho přítomnost můžu jenom tušit. slyším jen rafinovaný poválečný bělošský jazz, poslechovou, tichou a lehkou hudbu. doufám, že až umřu, bude to pak vypadat nějak takhle.

(boha si představuju především jako statistika, po smrti mi řekne, kolik kilometrů vlasů mi během života vyrostlo, kolik jsem přečetl stránek a jak dlouho mi to v součtu trvalo; kolik jsem vyprodukoval CO2, kolik jsem měl nejvíc promile, jaké objemy jsem vymočil a vysral a kolik mi to zabralo času. a taky si budu moct přehrát svůj život a jako ve hře vyzkoušet, co by se bývalo stalo, kdybych se tenkrát býval zachoval jinak, kdybych řekl něco jiného: jak by reagovalo okolí, jak by se pak můj život odvíjel a kde by skončil; jak by to třeba bývalo vypadalo, kdybych se jednoho dne přestal ovládat a začal bez ustání řvát v prostřed ospalé přednáčky kurva, kurva!, pořád dokola, co by se asi stalo?; nebo kdybych nafackoval někomu z učitelů nebo příbuzných nebo lidí na párty; kdybych to zkusil na francouzštinářku na střední; kdybych vystudoval VŠE - sledoval bych svoje názory a postoje a otřásal se hrůzou!, nebo dokonce hledal takovou kombinaci rozhodnutí, jež by ze mě udělala nácka a rasistu (bohužek si to umím představit!) nebo tlusťocha nebo životního alibistu (není všem dnům konec) - anebo boháče. pravidlo by bylo takové, že měnit můžu jenom svoje volby, ne povolávat prozřetelnost. bylo by to něco jako nová úroveň nostalgie. rozhodně by to byla zábava!)