Řezník, Slavík a debata, která se ztratila
V sobotu 23. listopadu
proběhlo finále anketní soutěže Český slavík, z níž pořadatel vyloučil
interpreta Martina Pohla s odůvodněním, že „kromě našich hodnot jsme
vázáni právními předpisy České republiky, které nám mj. zakazují spojovat naše
reklamní aktivity (…) s propagací násilí či snižováním lidské důstojnosti“
(oficiální prohlášení, 27.11.). Tento akt si na jedné straně získal mnoho
stoupenců, třeba psychiatra Jana Cimického nebo publicistu Jakuba Patočku,
argumentujících vesměs násilností a nebezpečností textů dotyčného, na straně
druhé i množství odpůrců, kritizujících potom institut Českého slavíka tak
vůbec a pobouřených jeho domněle totalitními způsoby. Mezi nejvýraznější
z nich patří v těchto dnech zpěváci Tomáš Klus a Matěj Ruppert. Pro
jedny je spor věcí dobrého vkusu a společenského rizika, pro druhé generační
pří internetově gramotné a svobodou slova chránící avantgardy s normalizačním
sedimentem společnosti. Oba tábory tak míjejí to, co je v kauze opravdu
podstatné, a debata se utápí a rozmělňuje ve válce symbolických pozic.
Svoboda slova?
Jistou svízel působí už neobratné
zdůvodnění Českého slavíka, kdy největší důraz je kladen na Řezníkovu – jak si
Pohlem stvořená postava říká – vulgaritu, explicitnost, násilnost, na brutalitu
jím evokovanou. Pokud by byl problém pouze tady, pak by měli kritici jeho
vyloučení nejspíš pravdu, protože, slovy Rupperta, „nikdo by totiž neměl
diktovat, co se v kultuře smí a co ne.“ (iDnes, 27.11.) Jenže tím se
Řezníkova konfliktnost zdaleka nevyčerpává; Český slavík v žádném svém
prohlášení neopomněl dodat, že uráží vybrané
skupiny obyvatel nebo snižuje lidskou důstojnost (viz výše), čili že Řezník
je především nesnášenlivý xenofob a rasista. Rupperta pak sice můžou
nezvládnuté výroky o interpretově „závadném jednání“ esteticky urážet natolik,
že pořadatele soutěže přirovnává k totalitní rozvědce, ať se ale sám zeptá
své kolegyně Tonyi Graves, co říká na to, že se zastává spolutvůrce písně,
v níž se zpívá mj. „když du po Andělu a je tam všude černo/s atomovou
bombou bych tam udělal terno“ nebo „Hrobku s Pitvou nejvíc nasíraj ukrajinci/mě
zas serou cigoši co čórujou na Florenci“? Právě skladba „Konečný řešení“ musí
být zásadní referencí každého, kdo se chce ke kauze vyjadřovat. Bude dobré se u
ní na chvíli zastavit.
Jedná se o společné dílo Martina
Pohla a bratří Kopřivových a všichni tři pro ni stanuli před soudem za
„rasismus a extremismus.“ Nakonec byli viny zproštěni. Ovšem co je legální,
nemusí být nutně legitimní; navíc formulace obžaloby a konečný verdikt
neřešily fakt, zdali skladba rasistická je či není, ale představuje-li
bezpečnostní riziko, jinými slovy jak moc vážně je míněna a komu byla určena.
Autoři svorně tvrdili, že se jedná o nadsázku a parodii, prý recese. O tom lze
dozajista pochybovat, text skladby je doslovný a místy má ráz pamfletu („ani já
ani Hrobník ani Pitva nechcem tě tu/jestli nehodláš tu makat radši chcípni
někde v ghettu“). Lze se takovými výrazovými prostředky dostat
k nadsázce? Nejspíš ano, a totiž buďto formou humorných re-prezentací, což
je ovšem cesta utvrzování zažitých stereotypů a tedy cesta rasistická, nebo
sebe-parodizací vlastního diskurzu skladby, ironickým citováním rasismu,
parodickým přepálením xenofobního slovníku. Bohužel, nic není Řezníkovi
vzdálenější než ironie, text, provedení klipu i hudební doprovod jsou
instruktivní. Máme-li se tedy u písně smát, potom rasistickým obrazům Romů a
bezdomovců („sou nalitý v noci ve dne a dokonce i ráno/kousky blitek v
plnovousu a v teplákách načvachtáno“). Ta
skladba je zpovědí, ne parodií. Lze namítnout, že explicitní jsou i ostatní
nerasistické, pouze násilné texty – je snad Řezník i propagátorem násilné
trestné činnosti? Snad není, ale na tom už tolik nezáleží. Soudce nakonec trio
autorů osvobodil právě s ohledem na zbytek tvorby, kterou nenávistnou
neshledal. Obsahuje sice násilné výjevy, ale tentokrát se zjevně jedná o
nadsázku, parodii, o slovník, který se svou přepjatostí sám řadí do fikčního
režimu, protože takové scény považujeme v našem aktuálním, skutečném světě
za více méně nereálné. Jenže to je ovšem ten zásadní moment: soudce neměl brát
v potaz jen kontext autorova díla, ale i kontext světa, ke kterému se jeho
dílo vztahuje. A zatímco banálně sadistické obrazy jedněch písní můžou urážet
vkus maloměšťáka, ale vlastně zpívají o něčem, co v naší současnosti
nepředstavuje hrozbu, potom rasistický lynč „Konečnýho řešení“ vypouští do
světa ty démony, které nás přivedly ke světové válce. Démony, kteří jsou
v realitě České republiky začátku 21. století až příliš přítomní – násilí
páchané na menšinách nebo upalování bezdomovců nejsou žádnou nespoutanou
fantazií, ale naší každodenností! Kvůli vyslechnutí dotyčné skladby samozřejmě
nikdo Romy lynčovat nepůjde, ale zato se s ní bude moci kdejaký rozhořčený
xenofob identifikovat. A tak jako Wagnerova tvorba neomlouvá Wagnerův
antisemitismus, tak Pohlova produkce neomlouvá Řezníkův rasismus.
Problém stojí jinde
Vraťme
se nyní k probíhající diskuzi. Kritická strana se svou neschopností opřít
vlastní argumentaci o skladbu „Konečný řešení“ sama diskredituje. Kritizovat
Řezníka z titulu uraženého vkusu dává vítr do plachet kritikům cenzury.
Jeho texty se nám z dobrých důvodů líbit nemusí, ale to přeci neznamená,
že ho musíme umlčet. Sadismus, misogynství aj. jsou politováníhodné pozice, ale
ne politicky nekorektní v nejlepším významu tohoto spojení. Řezník není
nebezpečný překračováním konvencí dobrého chování, ale naopak naplňováním
rozšířené konvence xenofobie a rasismu. Doporučení hospitalizovat Pohla snad
netřeba komentovat, autor není vypravěč. Problém na druhou stranu nelze
bagatelizovat tím, že ho převedeme na prostý spor zobrazování násilí
v médiích a nad Řezníkem pokrčíme rameny stejně jako nad videohrami, jak
nás o tom přesvědčují Honza Vedral a Tomáš Klus (iDnes, 30. a 29. 11.).
Považovat jeho texty za „uměleckou provokaci“ nebo moment, který nás má
„vytrhnout z letargie“, je tak dosti ošemetné. Řezník totiž žádné hranice
nepřekračuje, pouze dává průchod tomu, co už je dávno normální –
v kontextu výše řečeného navíc takové rady nechtěně vyznívají jako
pro-rasistické povzbuzování. Jako naprostý alibismus se pak jeví Vedralova
poznámka o tom, že Řezník má na své straně zákon. To je možná pravda, ale nijak
to nerelativizuje faktický rasismus jeho textů. Když něco štěká jako pes a
kouše jako pes, potom to asi bude pes. Nakonec převádět celou diskuzi na
generační spor mezi jaksi zkostnatělým slavíkem a mladými, kteří chápou, že
Řezník je přeci jen trolling a pochází z internetu (Robin Kvapil, a2larm,
2.12.), je naprostým nepochopením celého sporu. Řezník nemá být nepřijatelný
pro sadismus svých textů, ale pro jejich rasismus. Jeden z mála, kdo se alespoň
částečně přiblížil jádru věci, je Jakub Patočka (Deník Referendum, 3.12.), který,
byť z pozice uraženého vkusu, tematizuje hranice svobody slova. A právě o
svobodě slova by celá diskuze měla být, ale ne o domnělé cenzuře nespoutaného a
nekonformního mladého umělce, ale o tom, co všechno ve svobodné
společnosti ještě necháváme beztrestně říkat nahlas.
