Na konci / roku

    Napiš ještě o Praze, o svym návratu, napsal mi přítel, vášnivý čtenář tohoto blogu. Nechce se mi, ten blog nejde psát z Prahy. Psal jsem ho v cizině a tam má taky zůstat, odpovídám mu. Ne to je jasný, ale můžeš napsat aspoň o tom, jak se ti po návratu rozplynuly iluze, a naopak jak se ta cizina, kterou jsi svym způsobem protrpěl, najednou zdá drahá, pokračuje on. Já se ten blog snažim spíš nějak uzavřít, odpovídám mu a přemýšlím, že psát ho byla vlastně těžká zkušenost, přenášel jsem na něj všechnu tu tíhu, nechával ho snášet moje rány. To už mu neříkám, ale stejně mu to muselo bejt jasný.

***

    Přijet do Prahy na vánoční prázdniny, na tzv. "mezi svátkama": prázdniny, vskutku. Mimořádný čas, čas mimo rutinu, speciální, výjimečné období. Odchylka od normy, rituální čas. Po víkendu bych se mohl vrátit do práce, míněno do rutiny: ráno bych se probudil ve své rozvrzané posteli a jako první sáhnul po telefonu a podíval se na různé komunikační kanály, jestli si na mě v Praze mezitím někdo nevzpomněl: v Evropě by byla minimálně už jedna odpoledne. Snědl bych dva tousty, víc do sebe po ránu stejně nenasoukám, podle dne se oholil a vyrazil přes Prospect na Brown Street, na jih vždycky východním směrem, po Pratt jsme nikdo nechodili, leda do krámu na Main North, což byla výprava na dvě doby: do obchodu pro jídlo a do liquor storu (příznačně pojmenovaného "High Spirits") pro tvrdá americká piva. Na Prospect by přede mnou uskakovaly veverky a já bych bezmyšlenkovitě koukal na místní paláce. Ke scientologickýmu chrámu, hned naproti Lovecraftově rodnýmu domu, bych nedošel, naučil jsem se nevážit cestu až do Meeting Street, i když blíž k Thayer je na ní dobrý bistro: ukázkový americký, s chromovanym nábytkem, kafem v konvici a kečupem a hořticí v červeném a žlutém flakónku na stole. Thayer Street je samozřejmě středobodem, jsou na ní všechny obchody a restaurace; je v ní pošta, kam jsem chodil posílat svoje naděje a strachy přes oceán. Na Thayer jsem to většinou sřihnul přes kampus, tuhle zkratku jsem objevil až po dvou měsících života v Providence, je to ta nejpřímější cesta do CVS - to je takovej univerzální americkej řetězec, něco mezi lékárnou, drogerií a Žabkou -, kde jsem sehnal úplně cokoliv.

    Vrátil bych se po víkendu do těhle ulic a míst a navázal bych zcela plynule, zvednul bych tu nit ze země, čerstvou, čekala by na mě, byla by to ta nejpřirozenější, nejnormálnější věc, co lze udělat. Ráno bych řekl jednomu z koňů "hey" a oni by mi odpověděli "hey" nebo "mornin'" nebo "sup bro?" a podle příležitosti bysme se dali do řeči, anebo si každej hleděli svýho.

*

    Otevřít dveře do bytu a nepoznávat ho. Jako by ho někdo zaklel, něco je v něm jinak. Cestovní kufr se už týden válí na chodbě; pobyt v hotelu, tam taky kufry zůstávají ležet na zemi; v tomto svátečním, prázdninovém, výjimečném čase: mohl by ses okamžitě sbalit a vypadnout.

    Příjezdy z ciziny: na letišti nebo autobusovym nádraží tě vždycky vítá tvá holka, v nejbližších dnech zamíříš někam do hospody a sypeš ze sebe historky a zkušenosti. Máš ze sebe skvělý pocit, neleží na tobě žádná povinnost, přivezl sis úspěch, vavříny, seš ještě sám ohromený tím výkonem, tím, že jsi to dokázal a ustál; budeš na to vzpomínat, už vždycky. Triumf.

    Přílet do Prahy: nakonec se dostavuje pocit porážky.

    Přílet do Prahy: necítíš se triumfálně, cítíš spíš ztrátu. Covidová Praha, do sebe uzavřená, nevlídná, dveře i okenice jsou zavřené. "Jak bylo v Americe?" ptají se všichni a je jen logické, že se takhle ptají. A ty prostě nevíš, nevíš, co jim máš odpovídat, kroužíš kolem toho a vypouštíš nějaké fragmenty, ale chybí tomu ten velký, jednotící příběh, nebo ho spíš nikomu nechceš říkat, a tak se ta konverzace po chvíli omrzí a lidé se baví o svých pražských životech, které tu žili bez tebe, a ty nevíš, jak vstoupit do hovoru, a tak se ptáš "co je novýho?" a oni ti všichni do jednoho říkají, že nic, že je všechno při starym, jenže to je právě ta největší, nejděsivější změna, protože co ty víš co je tady starý a nový, dávno jsi vypadl z koloběhu zvaného "při starym", je to pro tebe cizí, uzavřený, místy až nepřátelský svět, kterému jsi přestal rozumět, do kterého jsi přestal patřit, "při starym" je gesto odmítnutí, vyděluje tě od ostatních, ty přece nejsi při starym, rozhodně nejsi nový, ale jiný určitě, proměněný, změněný, udělal jsi zkušenosti, některé drahocenné, o některé ses ani neprosil, a teď jseš zpátky v tom odvěkém a odjakživém světě svého domova, ale nepřiléháš do něj, je pokrytý tenkým filmem cizoty, odvrací se od tebe, staví se k tobě zády.

    Přílet do Prahy: je stejná jako vždycky. Bratr tě veze autem domů, těmi stejnými pražskými ulicemi a dálnicemi, znáš každou z nich, víš o nich všechno, jdeš do hospody, cesta z domu na metro a zpátky, jseš na ní alergický a nenávidíš jí, je stejná jako byla posledních deset let a jako bude příštích deset let, všechno je tu stejné, tak stejné, tak předvídatelné a nudné a úmorné a ubíjející, neumíš si představit, že by ses do toho zase vrátil, že bys zas chodil po -ské a -ově ulici, které se nikdy nezmění, a pokud ano, tak v Praze jedině k horšímu, tohle ustrašené, šeredné město plné ustrašených a šeredných lidí a vedené ustrašenými a šerednými představiteli s ustrašenými a šerednými názory, které ustrašenost a šerednost tohohle ustrašeného a šeredného města jenom prohlubují.

     Přílet do Prahy: dýcháš zrychleně, nervně, musíš otevřít pusu, jak lapáš po dechu, cítíš tlak na prsou, snad z tebe i vyjde sten, srdce má levou a pravou komoru a levou a pravou síň a ty ho teď máš rozlámané mezi dvěma kontinenty.

    Přílet do Prahy: kde je pocit triumfu? Tohle je porážka. Odporné, sychravé a špinavé město plné uhnilé vegetace. Vstoupil si do něj a před tebou se otevřela prázdnota, širá, rozlehlá pustina. "Nakonec přijde léto," ujišťuje tě tvůj přítel a nezbývá než mu dát za pravdu, ale tohle uvědomění je jak opojné, tak děsivé zároveň, protože sotva jsi se vypotácel z toho temného údolí, ze země Narragansettů, sotva jsi se jím proplazil, odškrtnul poslední den v kalendáři - bylo to tak nekonečný a ta vzpomínka se najednou zdá tak vzdálená -, sotva jsi se vynořil z moře a jeho slaných, černých vod, můžeš zase začít odpočítávat, zase začít čekat, zase vyhlížet nějakou nereálně, nekonečně vzdálenou vyhlídku a doufat, jenže ty už na to nemáš sílu, pořád na něco čekat, pořád zadržovat dech a šlapat vodu, jseš z toho tak vyčerpaný, čas tolik trvá a unavuje, sám sebe unavuješ, sám sebe vyčerpáváš a doufání vyčerpává ze všeho nejvíc.

*

    Mohl by jsi ráno vyjít po Prospect a později přes den trávit čas s Benem nebo Timem nebo Erin, Mikem, Channelle, Anou, Itamarem a dalšími, většinou nijak vřelá přátelství, spíš známosti, ale on se člověk po třech měsících o moc dál nedostane; zašel bys pak do High Spirits nebo Whole Foods nebo Stop&Shop nebo do jednoho z desítek podniků na Thayer, šel bys běžet přes Hope a Laurel na River Drive a večer bys psal blog, bylo by to to nejnormálnější, co můžeš udělat, ale tahle tvoje druhá přirozenost je teď 6 000 kilometrů daleko a ty jseš 6 000 kilometrů daleko od ní, a tak tu máš své přátele se slovanskými jmény a pro žrádlo si půjdeš do Albertu a běžet do místního lesoparku, je to všechno tak přirozené a normální, ale přece jen, je to trochu vykloubené a vyšinuté, být mezi těmito dvěma přirozenostmi, jak kdybys byl dva lidi, nejseš ani jedním, jseš průhledný, prosvítáš, na křižovatce, koukáš se vpravo, koukáš se vlevo, a pak zas a pak zas, váháš a nedokážeš udělat ten první krok, přemýšlíš, zvali tě zpátky, těší tě, žes aspoň na někoho udělal dojem, třeba se nakonec dostaví i ten pocit triumfu, jednou, ale třeba se to v tobě zažere a ty si budeš ještě jednou muset něco dokázat a ten triumf si opravdu vydobýt a zasloužit a přivízt zpátky, kdo ví, stojíš na tý křižovatce a čas stojí, je to konečná, jsi příliš unavený na to, dělat ještě nějaká rozhodnutí a dělat si nějaké vyhlídky, tak dlouho jsi se těšil zpátky, a teď tě tu nic netěší, "In the same old town, I saw your face / You seemed so sad, I felt the same / I knew you felt a way that I couldn't change", ale že čas stojí je samozřejmě metafora, čas totiž běží, pořád, neustále, na hrudi máš první šedé chlupy, čím dál tím víc, a dnes skončí i tenhle hrozný rok, další hrozný rok v téhle hrozné dějinné situaci, byl to dlouhý a nevděčný rok, je dobře, že už bude za tebou, změní se letopočet, zcela bez tvého přičinění, skončila tvoje cesta do Ameriky, skončilo toho spoustu v tvym životě, končí i tenhle rok, několik dalších konců je ještě na obzoru, čas běží dál, je to zcela bezpracné, stačí jen stát na místě a čekat, on se přes tebe už nějak převalí.

*

    V Providence koloval tenhle vtip: Providence, Rhode Island, where it rains two days out of three except during the rainy season when it snows like a bitch, and Friendship is a one-way street. Rich folks live on Power Street, but most of us live off Hope.

Cul de sac

Tam kde

se cesta vytrácí

a pevnina mizí v oceánu

a všechny dveře jsou zamčené

a vrátit se už stejně nedá

Tam co

je vidět jen tma za víčkama

a den se zastavil za svítání

zem bez ročních období

kde barvy zaschly na paletě

Tam kdy

minulost končí v přítomnosti

a dál nic, dál vidět není

cizí jsou i vlastní vzpomínky

včera končí všechny vyhlídky

Ten kdo

hrál v příběhu

který už se dovyprávěl

herec bez role

postava bez románu

 

Z téhle

 

básně není úniku

někde je jinde a někdy bude jindy

ne v těhle řádcích

hledících do oceánu

Pryč ze země Narragansettů

    Čekáš na letišti a nervózně si prohlížíš všechny ty ksichty, ty české ksichty mluvící českou češtinou, čekáš nervózně na odvoz, z posledních šesti letišť, která jsi navštívil, je tohle to nejliduprázdnější, všechno je na něm zavřené, zaslechneš zase češtinu a k tomu i ruštinu, začínáš nervózně klepat nohou, no konečně, vítá tě odvoz, ironicky a teatrálně se objímáte, vykračuješ do suchého mrazu té země pod věčným příkrovem mraků, nasedáš do auta, umolousané od dětí, které se v něm vozí, pozoruješ přes špinavá okýnka paneláky, billboardy, uhnilou vegetaci, odpadky ve škarpách, "tak co, mám ti pustit rádio?", ptá se tě jízlivě tvůj odvoz, ale odpověď zná.

    48hodinový den, v letadle nešlo usnout, večer se vidíš s přítelem, objetí, dojetí, vtipkování, ožrat se zase po česku, pivo se pije po půllitrech, ale je slabé, při chlastání se pije tvrdej, do bytu se vracíš opilej, ale usneš jen na pár krátkých hodin, tvoje tělo si to spletlo s odpoledním šlofíkem a tak celou noc stejně probdíš, jsou Vánoce, den prospíš, večer jdeš navštívit rodinu, jsi jak praštěný do hlavy, apatický, máš ještě citlivou kůži z tropického slunce, ještě cítíš tu chuť všeho na jazyku, být v rodné zemi je velká exotika, když odemkneš dveře od bytu, ani ho nepoznáváš, vítá tě prázdný a zatuchlý, takhle sis to nepředstavoval, vůbec, vůbec nic sis nepředstavoval tak, jak to teď je, jsou Vánoce a ze zvyku posloucháš tu samou hudbu, ty samé skladby nebo písničky, co jsi poslouchal i tam, ale máš je zafixované s těma rozbitýma chodníkama a spadaným listím a pravoúhlýma ulicema a poskakujícíma veverkama, s jiným počasím a jinýma pachama, je to neskutečný, ne-skutečný pocit, slyšet tutéž hudbu tady v těch interiérech a exteriérech, podlamuješ se v kolenou, tak jsi to celé přežil, nemůžeš tomu uvěřit, je to jen pár dnů, co sis s lidmi říkal "hello how are you" nebo "no I'm all set" nebo "wow that's so cool", cos byl mezi mrakodrapama a zbytnělýma dálnicema a v placaté krajině, byl jsi v bažinách a viděl aligátora a iguany a exotické ptactvo, ale také jsi tam na břehu viděl povalovat se něčí tělo, ještě se hýbalo, bylo celé jakoby popsané, potetované, pokreslené, ale ve skutečnosti to byly samé jizvy, skládaly se v jakýsi příběh, napočítal jsi jich ... raději jsi odvrátil pohled, ne, tady ne, v tomhle koutu světa žádná minulost není, rozhodně ne tvoje, snad to tělo sežerou ještěři a nezůstane po něm ani stopy, ale tam na severu, v Providence, pořád bloudí ten duch, je celý popsaný a pokreslený, jakoby potetovaný, ale při bližším pohledu ..., bloumá tam po ulicích, v několika svých ustálených okruzích, cosi se mu honí hlavou, jedna jeho jizva je čekání, jedna je nedočkavost, třetí je zjištění, že není proč a nač čekat, jednou jizvou je i onen šťastný den, štěstí z tropického ostrova, který navštívil, kus štěstí, který si urval a vydobyl a vydupal ze země, sám pro sebe a za sebe, jeho vlastní akvizice, všemu nazvdory, ale právě síla toho štěstí nechtěně ukazuje, co je vše ostatní, co to bylo, co a proč a za jakou cenu, vrhá dlouhý stín, velmi, velmi dlouhý stín, to štěstí, které si vyvzdoroval, lehl si na pláž a usnul, blaženě, a slunce se opíralo do jeho jizev a kreslilo mu další, tento člověk, který absolvoval onen rituál, zůstane tam bloudit navždy, zůstane čekat na tom letišti na svůj kufr plný Evropy, čeká tam na něj dodnes, ten kufr nikdy nepřijde a on nikdy neodjede, navždy tam, 6000 kilometrů daleko odsud, zatímco ty jsi tu vzdálenost překonal v letadle společnosti Lufthansa, a teď koukáš z okna na vymrzlé a vysušené středoevropské sídliště a máš v sobě 6000 kilometrů prázdnoty a chybění, časem se ten příkop zanese, stupidní rutinou, zabřednutím, zacyklením, vždycky to tak bylo a ani teď to nebude jinak, ale ten čas ještě nepřišel, ještě ne, teď je v tobě 6000 kilometrů prázdnoty, která se v tobě rozeznívá, odráží se uvnitř tvého těla o jeho vnitřní stěny, máš zastřený pohled a nesoustředíš se, "ehm", odpovídáš někomu, kdo na tebe právě mluvil, ale tys mu nevěnoval pozornost, jak na ty lidi tady můžeš mluvit, copak vědí, copak mohou vědět, jaké to je, jaké to bylo, být 6000 kilometrů sám a přežít to a pak být 6000 kilometrů prázdný, ne nemohou, a tak je posloucháš, co mají na srdci, nebo jsou i zvědaví, co bys jim řekl, říkáš jim, jaké to bylo, říkáš jim, co bylo 6000 kilometrů daleko, říkáš jim to ze vzdálenosti 6000 kilometrů, mluvíš o někom, kdo je od tebe 6000 kilometrů daleko a už navždy tam zůstane, ztracený v ulicích a čekající na svůj kufr z Evropy, který nikdy nepřijde.

Florida - cestopis IV

    Ráno si beru mikinu Brown. Při čekání na autobus mě mine mladík (týpek) a zničehonic se mě zeptá "you study at Brown?" Napůl pravdivě, napůl lživě mu to odkývám, řekne mi, že tam vystudoval v roce 2015, "good luck", popřeje mi.

    Když si večer vybírám mezi svýma dvěma kšiltovkama, de facto se rozhoduju, jestli mě na ulici zmerčí buď fanoušci baseballu nebo Kanaďani, anebo vegani. Vskutku, při korzování po Collins Av. mě zastaví - snad - vrstevník, letní košilka a šortky, rovně střižené krátké vlasy, air pods v uších, ukázkový miamský švihák, musím si ty hadry taky pořídit, jen si počkejte na můj letní outfit v Praze, ha ha!, toužím být oblečený jako ten švihák, co mě zastaví při korzu na Collins Av., jde proti mě na ulici, zničehonic (kolik věcí se mi tu stalo zničehonic - zničehonic!) mě osloví, hej ty seš fakt vegan? no jo. to je nevídaný, tady v Miami skoro žádný nejsou, já byl asi deset let, těžko se tu hledá nějaký místo k jídlu, seš Němec? To je můj přízvuk fakt tak zřetelnej? Né, ale tak v Německu veganství frčí ne? Asi jo, Evropa je dál v zákonech, v Americe je zas snadnější bejt vegan prakticky. Říkám to naschvál, Američané si vdycky rádi poslechnou, co si o nich vnější svět myslí, ale tenhle má přeci jen přehled, "jo možná, když asi zrovna nejseš v Londýně nebo v Berlíně," dodá. A co říkáš na Miami? Je to hit or miss, opakuju moudro, které mi dokonce ten samý den prozradil přítel na telefonu, buď to je děsný, nebo skvělý, na jednu stranu cool, na druhou šílený, už jsem tu zkušenost taky udělal. Dotyčný pokračuje: nějaký lidi nazývaj Miami New Yorkem jihu, nevim, co si o tom myslíš, čeká na mou reakci, protože se tak jaksi automaticky předpokládá, že já už v New Yorku byl, což je naštěstí pravda, a musím mu dát za pravdu, že mě to vlastně přes den napadalo, downtown je gigantický, vysoký, šplhá se do výšky, je to obrovské město, ale přece jen, New York je žánr sám pro sebe, žádný druhý není, hm, asi jo, odpovídá mi zamyšleně, on je totiž původem z New Yorku, říká mi, no, nevim jestli máš ještě nějaký otázky, loučí se se mnou pomalu, veganský restaurace si asi vygoogluješ (protože všichni přece máme internet v mobilech), jdi na pláže, každopádně si to tu užij, já jsem Daniel [dejnijl], já se mu taky představuju, několikaminutová, veskrze příjemná a spontánní konverzace na ulici, de facto byla součástí mého kalkulu, třesem si rukou, čau.

 ***

Atrakce

    Bez žahadla a odsouzený k turismu, vydávám se s předplaceným zájezdem do Everglades, podívat se na tu tropickou pustinu Floridy, na její jedovatou, otrávenou zem plnou vražedné fauny (indiáni, na které Florida zbyla, sem byli vykázáni za trest, nejspustlejší ze všech kmenů, ani lovci bizonů, ani stavitelé puebel, ani lovci velryb a mrožů, ne, jakýsi bažinný lid, živořící mezi kyselou půdou, hmyzem a hurikány - tak si to alespoň představuju). Autobus postupně zastavuje u hotelů a nabírá další a další předplatitele, rodiny s dětmi, zaujme mě obzvláště ta švédská, otec, matka, dva synové, všichni ztepilí a plavovlasí, kolik té matce může být, něco pod padesát? vypadá skvěle, já takhle vypadat pod padesát! dorazíme do parku, celý den je nespouštím z očí, ani na vrtulových člunech, popovezou nás kilometr tam, kilometr zpátky, je to děsné zklamání, totálně na hovno výprava, výpravička, úskalí turismu, tady už nemůžu podávat stachanovské výkony cestovatelství, zajet si o sto kiláků dál, vidět toho co nejvíc, vyběhnout polonahý do lesa, tady je všechno krotké a zubožené, rodina je rodinou, jaké by to asi bylo, podniknout tuhle cestu s nějakou příteliňkou, s nějakou ženuškou, napadá mě, teď jsem několik dní mlčel, pokud jsem tedy zrovna nemluvil na recepci nebo na přepážce nebo mě neoslovovali náhodní kolemjdoucí Američané nebo spolubydlící na hostelu nebo jsem si falešně nezpíval s rádiem, jaké by to bylo ve dvou, mlčel bych akorát s někým jiným, po x letech chození, po dekádách manželství, všechno bylo řečeno v prvních dvou letech, pak už se spolu lidi jen nudí, mlčí vedle sebe, komentují banality, co je kde svrbí, podívej támhle napravo, jdou spolu večer na bar, ale nemaj si co říct, a tak se zase baví o svých dětech nebo kdo ví o čem se takhle lidi po letech baví, jenom si to představuju, kdo ví kdo ví, je to ubíjející představa, přímo ochromující, založit si rodinu a mít děti a slavit na Vánoce Vánoce a na Velikonoce Velikonoce a jet na dovolenou na dovolenou a tam se v moři koupat v moři a objednat si na internetu výlet, aby se s rodinou jelo na výlet, koupit si takhle letenku do Miami, aby se rodina vyvezla do Miami, a tak je rodina v Miami a tam se koupe a jede na výlet a korzuje po Collins Av. a mine člověka ve veganské kšiltovce ale nezaregistruje ho a nedá se s ním do řeči, protože je ve své vlastní pancéřové bublině, mlčení mezi rodiči jim zabere všechen čas, protože všechno už bylo řečeno a navíc cestou sem strávili devět hodin v letadle a čeká je to ještě jednou cestu zpátky, proč si vystřílet munici někde na ulici, a do toho ty děti, no jo, rostou, ale zlobí, atakdále. Dumám nad švédskou rodinou (všetečnému průvodci odpoví na otázku "odkud jste?") a projektuju si do ní všechno možný, ani neví, nešťastníci, co jsem si do nich všechno promítnul za nestoudnosti.

    Atrakce: trápení krokodýlů, ale vlastně jim tu všem pomáháme, Amerika ve své největší stupiditě a imbecilitě, plytká, bombastická, přezíravá a bezohledná, ignorantská, foťák vytáhnu, až když na ochozu přistane páv a charakteristicky zahouká, že strká krotitel aligátorů aligátorovi hlavu do tlamy je mi jedno, doufám, že to zvíře skousne, ne, přežil to, jedem domů, boha jeho, dýško nedávám.

***

Miami

    Cesta autobusem z Miami a zpět je poučnější. Projíždíme dálnice, kterými jsem se sám řítil, mám pocit zadostiučinění. Prohlížím si ve dne ty děsivé osmiproudovky, ještě, že jsem tu jel potmě a mimořádně unavený, jinak bych to hrůzou neuřídil. Exces automobilové kultury, estakády se zvedají nad estakádami, nad kterými se musely postavit ještě další estakády pro lidi, kteří si předplatí extra rychlý pruh, nemožně obrovský kus světa vyrvaný lidem i přírodě jen pro přejezd aut z dálnici na dálnici, v downtownu Miami se k tomu přidávají i estakády metra, vedou ještě nad estakádami nad estakádami dálnic, nad nimi se budují ještě další estakády, vůbec nechápu, kam se to město hodlá vyšplhat, proč vede to metro tak nemožně vysoko, snad dvacet metrů nad zemí, to není vaše běžná pařížská nebo berlínská estakádička, tohle jsou visuté mosty, miamská Loandepot Arena má jako architektonický prvek-doplňěk dvě nekonečně vysoké estakády, jsou na nich kolejnice pro odsouvací střechu, ale pořád, to město se klade přes sebe a nad sebe, stále výš, ke hvězdám, ostatně Miss Canaveral je taky na Floridě, mají tu úplně všechno.

Miami Beach

    Jedná se o katastrálně jiné město, o ostrov předsunutý před Miami, směrem do oceánu, jednou nohou v mokrém hrobě a na svém hrobě bez ustání tancující.

    Ale stejně, to přirovnání k New Yorku jihu má jisté opodstatnění. Miami si nehraje na žádnou historii, jeho historií je meziválečná architektura, tady tomu říkají art deco, u nás to moc nemá obdoby, u nás se architekti mordovali s nesmyslama kubismu a rondokubismu a pak s ohromným patosem přešli na funkcionalismus, ale Mies van der Rohe se u nás zvrhnul ve fabriky a paneláky, modernismus máme spíš lecorbusierovský, zatímco tady je ten modernismus víc à la Luis Barragán, je hravý a barevný, bílá je podkladem pro barevnost života, ne lhůtou a kvótou, klasicistním dogmatem a později normou a nakonec jhem, jako v Evropě, tady má modernismus hravé provedení, je neuvěřitelné, jak silně se ty veskrze drobné meziválečné hotely a domky otiskly do identity města, tak silně, že město se až dodnes celé staví v bílé, ale tahle bílá ve výsledku vítá další, převážně pastelové barvy, barví se tu i dálnice - novoanglický sever má oproti tomu mrakodrapy z modrého skla, je černý a modrý a skleněný, bere se smrtelně vážně a je mu zima.

    A pak se taky Miami orientuje na současné umění, současné míněno současné, za padesát let z toho bude klasika a historické školy a bude to spíš přítěží a závazkem, ale teď to působí mimořádně lehce a živě; lepší než zprdelená Praha, kde za a) nejsou na umění prachy a za b) jsme měli Kupku, kterej beztak utek před Čecháčkama do Paříže, a Muchu, kterej udělal totéž, a pořád se za nima ohlížíme a nic lepšího už v životě nedokážeme, protože prostě Kupka a Mucha a možná ještě Toitoyen, současné umění je u nás Maximus Velčovský a jeho designová mísa ve tvaru Čechie, k níž se podle svých slov inspiroval ve Skandinávii, a pak samozřejmě Davidus Černý, Entropa, ha ha, klikující autobus, ha ha ha, s odkazem na Kupku, óóó, otočná hlava ha ha óóó, no a to je asi tak všechno co kdy udělal.

*

    Kubánci, neony, empanádas, palmy, mochíto, mičeláda, fašistas, kesadíjas, džalapeňo a čipoutl, ramendkouk, exces, prachy, lakovaný minisukně, šortky odhalující půl prdele, plavky zásadně hluboce vykrojený, cheekiny nebo tanga, twerk je ostatně floridský provenience, nakolik vím, košile s florálníma motivama, kristusky, krasavci a mrdny, mužské a ženské zadky, all in!

***

    Vydržel sem nepít rekordní dva dny, když jsem odlítal z Providence a pak když sem první den řídil. No a pak sem zase začal s mým daily drinking. Snad si to nepřivezu, na rozdíl od košil z florálními motivy a mikiny Brown a kožených bot na podpatku s ostrou špičkou, domů. Snad si to nepřivezu domů. Domů. Doma je doma.

Florida - cestopis III

    Vzhledem k tomu, že blog už jsem psal v letištní čekárně, v motelu, večer v hospodě na molu do zavíračky a teď v lobby hostelu, můžu už se oficiálně nazývat bloggerem? Pozvou si mě do veřejnoprávního média a na liště bude napsáno Jméno Příjmení, půl-PhD., blogger? A co magnesia litera za blog roku? V případě vítězství bych se zařadil do mimořádně ohavné společnosti. Mimořádně. Tenhle blog se nicméně chýlí ke konci; stejně jako já.

***

Florida Keys

    Něco mezi surreálnym snem a počítačovou hrou. Šnůra ostrovů propojená dálnicí: to je první dojem většiny návštěvníků. Co ostrov, to jiný svět; jak postupovat z levelu do levelu: džunglový ostrov, lávový ostrov, sněžný ostrov, ostrov s pyramidou, hřbitovná ostrov, Heroes of Might and Magic III!!! Distinkci podtrhují exotické názvy ostrovů: Key Largo, Long Key, Key Duck, bokem ležící Tea Table, a dál Sugar Loaf Key, Bahia Honda Key, Boca Chica Key, Upper a Lower Matecumbe Key, No Name Key (sic!) a mnoho dalších a na konci toho všeho Key West, můj cíl. Každý ostrov má své netvory a svého hlavního bosse na závěr.

    Na jednom ostrově jsou všude značky nakazující mimořádně pomalou rychlost, v noci dokonce ještě pomalejší, protože zde žije key deer. (Dávám si ho do googlu a ... jesisii, takový koloušci!) Jedinkrát ze silnice spatřim plazícího se leguána: jako všichni leguáni se tváří velice spokojený sám se sebou, přičemž se mračí. Ptáci, ptactvo: orli, cosi jako ibisové, volavky a pelikáni, neznám jejich názvy, někdy si je vygooglim a pak budu všechny ohromovat, jak nejsem na svých blozích chytrý, hotový Kaltenburg. Na dalším ostrově je starý stržený most. Na dalším je výzkumné centrum delfínů, na jiném žraloků (Dolphin Research Center, netuším, jestli jsou zde delfíni objektem, anebo subjektem zkoumání). Jiný ostrov je celý obsetý luxusníma vilkama, další zůstal jako rezervace, ty největší mají svá města, se širokým bulvárem vprostřed, s fastfoody, benzínkama, jsou úmorně homogenní se zbytkem USA. Na Key West, dochází mi, když tam konečně dorazím, se muselo odehrávat Vražedné pobřeží (odehrávající se na fiktivním Key Mariah a ironicky natáčené v Mexiku, Izraeli a Jihoafrické republice - a s kanadskými herci!). A dvoje keys spojuje sedmimílový most, jenž se velice americky a doslovně jmenuje Seven Mile Bridge. Keys vedle keys, celý svazek klíčů!

    Míjím miliony potápěčských škol a marín, dochází mi, že z dálnice vidím jen pahýl, že skutečné keys se odehrávají do šíře, přes ostrovy a mangrovy, pod vodou na útesech a korálech; suchozemské krysy si sem natáhly dálnici a spolu s ní sem natahaly banalitu pevniny, ale mimo ni se beztak neodváží...

*

    Jako surreálý sen: někdy je z obou stran dálnice jen nekonečná modrá rovina, je to velice abstraktní cesta, cesta nebesy, skok z ostrova na ostrov je kvalitativní proměnou, s mým ořem se stáváme něčím novým. Při západu slunce dochází k nanebevzetí. Po stranách je buď nekonečný Mexický záliv, anebo mangrovové mělčiny; nebo prales; nebo úmorná tropická americká suburbie; anebo rozpadající se, rezivějící železniční mosty. Moře, ostrovy, násilí betonové dálnice, prales, ptáci, loďky a lodičky, pohádková země, objevující se a zase mizející, náhlá krajina propojená dvěma sty kilometrů silnice. Ostrov, soustroví jako metafora: každý kus je originál, má svou identitu, je jiným světem. Dálnice coby optický kabel, internet silnice: obrazy se mění z okamžiku na okamžik, každý dramaticky jiný, ale ve fyzickém světě je tohle přeci jen nečekaný zážitek, až nepatřičná zkušenost, fyzický svět mívá plynulejší přechody. Stavím postupně na dvou benzínkách, podle palubního počítače mi ucházejí pneumatiky (na potvoru akorát najíždím na sedmimílový most, stres). Na první benzínce nemají kompresor, ale na pokladně je milá paní. Na druhé kompresor mají, mluví se tam španělsky, a když si otevřu dveře na hajzl, abych si umyl ruce zamazané od ventilů, vyruším nezamčeného muže vprostřed sraní.

*

    Na Key West, v cíli, v cíli Ameriky, na konci tří měsíců čekání a vzdychání, konečně, mám tu jen pár hodin, ono přece jen, jet po dvouproudové ucpané okresce dvě stě kiláků tam a zase zpátky, jak v neděli večer z jižních Čech po benešovský směrem na D1, v permanentní koloně, někdy se i cesta stane cestou, jak řekl jistý moudrý tibetský tirák. Najdu pláž, zaplatím parkování, na hodinu, du se cachtat do moře, blaženě usínám na pláži, opírá se do mě slunce, du si zaplatit ještě jednu hodinu, ještě jednou se vycachtám, abych mohl o to sladčeji zaklimbat na pláži, o neštěstí se píšou romány, štěstí je kouzelně banální. Jestli se ještě někdy budu ženit, na svatební cestu pojedu sem.

*

    Nastal čas návratu, zapínám GPS, zahněte doleva na South 1 a pokračujte 126 mil rovně...

***

Miami

    Čtyřstý kilometr na cestě už je přeci jen náročný, je tma a řidiči jsou nezvykle agresivní. Řítím se okresem Miami k městu samotnému, dálnice má střídavě něco mezi 2 a 8 proudy, nehorázně porušuju rychlost, protože proč ne, ale za chvíli jsem zase nejpomalejší, navigace mě provádí nesmyslnými dálničními kříženími, continue road 846 to SE 827, no uf, tak díky, motám se na letišti na nájezdech a podjezdech, za pár dní se odtud vznesu, z tohohle kontinentu, za pár dnů, konečně se mi podaří najít garáže. Loučím se se žahadlem, jak jsem tu svou japonskou prskavku pojmenoval, bílá Honda Civic, obyčejný hatchback, nicméně odpich měl mimořádný, mohl jsem vesele šikanovat namyšlený řidiče v monstrózních pickupech, jsem skoro dojatý, tak mi to blbé auto přirostlo k srdci, stal jsem se v něm koněm, byla to jen naše cesta, nás dvou, z nedostatku jiných společníků, animismus.

*

    Černošští taxikáři na letišti jsou zklamaní, že si beru hispánského ubera, sám z toho mám špatné svědomí, pozoruju ze zadního okna noční Miami, věže nad kanálem, nad mořem, pokračujem přes dlouhý most (parodie, ozvěna Keys) do Miami Beach, hostel, check-in, pokoj, čekání, otrava, spolubydlící z Německa, konec intimity, vyrážím do města, ani nevím, co chci dělat, je vedro, ale z ostychu si nechávám univerzitní mikinu, chrání mě před cizím protředím, palmy, lidi mluví španělsky, mladíci francouzsky, zvláštně oblečený pár holandsky, hotový Bábel, jsem unavenej a línej, ptám se googlu na bary v okolí, někam zapadnu, nechám tam majlant, autopůjčovna a hotely mě tak natáhly, že už je mi jedno, kolik peněz tu přiložim do kamen, holky maj letní módu, je to promyšlený, móda do věčnýho floridskýho léta, na ulicích projížděj sportovní dodge a lamborjeansy, bar je slušnej, pivo předražený jak prdel, ale barmanka má copánky a pěknou prdel, bloody mary bodla, jak asi chutná mojito na Floridě? jako všude jinde, vracím se do hostelu, míjím spoustu galerií a art shopů, domy: bílé art deco, vodní kanály, tyčící se bílé věže hotelů, jsem na hostelu, dopisuju tenhle blog a poslouchám skupinku mužů a chlapců různého věku a národností, jak se druží, je to trochu nechutné a slizké, jejich evropské přízvuky, nekonečné blábolení o hulení, je po půlnoci a páry a holky teprve vyrážej na párty, je to jiný svět, jejich svět, teprv sem ho nakousl a tak to taky zůstane.

Florida - cestopis II

    Američané si čtou nápisy. Když mám kšiltovku Blue Jays, musím všem vysvětlovat že ne, že tomu baseballovému klubu nefandím, že to je spíš moje pocta Torontu, kde jsem žil. Když mám kšiltovku vegan, dostávám otázku, jestli jsem opravdu vegan, nicméně - a to je velice příjemné - v Americe to dveře spíše otvírá. Paní na přepážce v autopůjčovně se rozpovídala, jak se její syn stal veganem, tuhle mu omylem udělala tacos s masem, kdo na to má pořád myslet, dělat dvě jídla, ve výsledku jí celá rodina častěji rostlinně, ale asi je to dobře, stejně je to hrozný, jak ty zvířata trpěj... mlčky přikyvuju a ze slušnosti se usmívám pod rouškou. Aletovítežejo.

    Dneska se budím v nevídané euforii, beru si na sebe tričko s potiskem své americké univerzity, ráno si skládám kufry do auta a zmerčí mě pan bytný, "jak se vám u nás líbilo," houkne na mě, "Brown, to je na severu, žejo, New York?" "Rhode Island" "Aha aha, já věděl že to je někde v Nový Anglii". Později přes den stojím ve frontě v jakémsi krámu, zastaví se přede mnou cizí člověk, změří si mě pohledem a oznámí mi "já jsem původem z Providence", úplně se leknu, zakoktám, že "oh, nice", ano, tričko mě prozradilo, nemůžu ho nosit jen tak: tady jsou nápisy na hadrech pravdou, protože proč by si někde oblíkl něco jen tak? Přímočaří, věcní, doslovní lidé. (Potlačuju myšlenku, že jsou přiblblí.)

***

Florida - krajina - cesta - civilizace

     GPS mi nejednou oznámí, ať zahnu doleva/doprava a pokračuju 20, 30, 50 mil rovně... To by se v Evropě mohlo stát leda na dálnici. Ale i ty evropské dálnice se vinou krajinou. Když jsem si na mapě hledal trasu napříč Floridou, vlastně mě ani nenapadlo nad tím přemýšlet, co to znamená, že vede nějaká silnice přes pětinu státu rovně. Čistě z toho vizuálního vjemu jsem usoudil, že se nebude jednat o dlouhé vzdálenosti. A pak jsem jel klidně 40 kilometrů rovně, než jsem mírně uhnul doprava, abych jel rovně dalších 50 kiláků.

    V důsledku toho jsem za volantem zlenivěl: protože převodovka je automatická, volantu se stačí jen přidržovat, aby auto jelo pořád rovně, druhá ruka je pak úplně volná. Během jízdy jsem se naučil propojit telefon s rádiem, takže jsem se celý den při výhledu na Ameriku mohl ukájet americkými War on Drugs a jejich šestiminutovýma skladbama; anebo za jízdy scrollovat, co si pusítm dál. Otvírám si při řízení pytlík načos a celé je sežeru; rovněž při řízení jezdím prstem po mapě v telefonu a koukám, kolik mi toho ještě zbývá; nedávám vůbec pozor na jízdu a stávám se nedbalým. Za jízdy si fotím tu nesmírnou placatost, nejdřív na mobil, pak na foťák, když už ho mám v ruce, tak si rovnou i natočím, jak řídím, celý den se v natáčení zdokonaluju, nakonec si k tomu pouštím i příslušnou hudbu, aby ta rovina na videích dobře vyzněla, točím pořád delší a delší videa a nahlas se směju vlastnímu hulvátství, ledabylosti a nezodpovědnosti (a toužím po spolujezdci nebo společníkovi). Mým rekordem je v zatáčce na nájezdu na dálnici přepínat album v telefonu (to sem teda úplně sjel z pruhu. ale co!).

*

    Začnu na obří šestiproudé interstate, pak sjedu na místní highways, jsou to dálnice v pravém slova smyslu, vedou do dálky, do nekonečna, ztrácí se na horizontu, kam mířím i já. (Jsou to dálnice v etymologickém, nikoliv technickém slova smyslu: vypadají jako okresky nebo jako dálnice v Polsku na začátku století - občas jsou na nich přechody a křižovatky. Jezdí se na nich něco mezi sedmdesátkou a devadesátkou.)

    Krajina kolem: nekonečně plochá, geografie jak od Polska na východ, zmínky jako "Everglades mají velikost Francie," to bohu došly nápady, že to prostě celý udělal rovný? Vedro a vlhko, když vypnu klimatizaci, začnou se mi zamlžovat okna. Vegetace se krčí při zemi, kombinace palem a teplomilných borovic. Z dálnice nevidím ani pole, vypadá to spíš na pastviny, podobá se to pampám, ale nevidím žádné krávy. Nekonečná, tropická pustina. Plná ptáků, všude samí ptáci, od dravců po velké letce přes kompletní škálu velikostí a rozměrů. Na benzínkách vidím pochodovat kohouty a slepice, pochodují si mezi zaparkovanými auty a hřadují, kde se jim zamane.

    Americký urbanismus tu vypadá ještě nepatřičněji než na severu. Je to jak vánoční výzdoba na ostrovech v Karibiku, kam mířím - severní rituál, který byl této krajině implantován zcela nepatřičně a od věci. Dálnice vede rovně desítky mil, dokonalá přímka, bez respektu ke krajině, která je ostatně beztak placatá, takže spíš chybí nějaký důvod, proč vést dálnici zrovna tady a ne o několik mil na východ nebo na západ. Plovoucí, eluzivní krajina bez záchytných bodů, bez kontextu. V ní jsou rozpláclé americké městyse, fastfoody, nákupní stripy, benzínky, ulice a křižovatky, obytné bungalovy, na zahrádkách a v květináčích jsou palmičky, v Arizoně by to byly kaktusy, v Nový Anglii listnáče, v Montaně asi jehličnany, ale ty ulice a městyse a nákupní stripy a dálnice a všechno ostatní zůstává totožný, nekonečná homogennost týhle země, ty města a ty dálnice, ta civilizace ke krajině, k těm různým krajinám, vůbec nepřilíhá, je to strašně arbitrární, v Evropě se vine kopec, tak se s ním vine i silnice a baráky jsou nějak poskládaný po vrstevnicích, nebo někudy teče nebo tekl potok, kolik tak za den ušel kůň, kam až dovlekl vůl jho, kam až se došlo, uspořádání prostoru nějak kopíruje lidské tělo, resp. těla zvířat, evropská krajina je živočišná, americkým živočichem je kentaur namontovaný do auta, je to post-příroda, kulturní krajina emancipovaná od živočišných limitů lidí a zvířat, no jo no, tenhle postřeh sem udělal už před osmi lety, ale tady mě to zase praštilo do očí.

    Fronta v Taco Bell: černoši mluvící anglicky a Hispánci mluvící španělsky, všechny černošky mají nalepovací řasy, několikacentimetrové, je to strašně přehnaný, ale budiž, nebývalé množství džípů, ale to mám zkreslené spíš já, z Nové Anglie, a taky začíná být patrné, že jsem v red state, v Providence se to na dvorcích hemžilo duhovými vlaječkami a bannery s akronymem BLM, tady z auta najednou vidím filiálky místních gun societies; před domy zabodané visačky, "volíme senátora XY" a pod jménem symbol pušky; sekuriťák v Kennedy Space Center měl roušku s šedou americkou vlajkou a jedním modrým pruhem, no, to už taky dneska nosej spíš jen náckové a trumpovci; v suvenýrech na Keys, na ostrovech, prodávají magnetky Trump 2024, no, já vám nevím nevím...

***

Slušnost

    Se slušností nejdál dojdeš, zní rčení. Je české, není americké? Na severu je to samé how are you, na jihu se oslovuje sir a 'mam,  prodavačky a recepční se usmívají, všichni se zdraví a děkují si a omlouvají se sobě navzájem při těch nejnepatrnějších příležitostech. V Kanadě jsem z toho rostl, přišlo mi to pokrytecké a nechutně neupřímné, lidi mají být snad v souladu se svým nitrem a cítěním a ne ze sebe pořád vydávat slušnost a příjemnost a milost, ne? Změnil jsem se. Sláva formálnosti: i povrch má svou hloubku, jako drapérie barokních soch, skrze formu se pak člověk sám stává slušným a milým. V Americe se slušností opravdu dojdeš dál, když se zeptám zpruzené černošky na přepážce, jak se má, zazáří úsměvem - je to sice jen zdvořilostní fráze, ale pořád má patrnou svou původní sémantiku. Zatímco v Čechách jsme všichni v souladu s naší nevědomou sebenenávistí a neuznáváme ani rituály, které by nás skrze svou formu od našeho zpíčeného nitra, o které stejně nikdo nestojí, osvobodily.

***

    Se svým autem jsem jako kůň: když se rozhodnu udělat si zajížďku, udělám si zajížďku. Najednou se rozhodnu, že chci burrito, a tak na křižovatce kompulzivně zahnu do Taco Bellu. Značka upozorňující na přírodní rezervaci, náhle brzdím a strhávám volant do protisměru, proč bych se neprošel. Běhám po parku, podivné tlusté palmy a přikrčené jehličnany, všude kolem zuřivě bzučí hmyz, zní to jak elektrické vedení, běhám tam po cestě vedoucí bílým pískem, svobodný, je vedro jak prase, opírá se do mě slunce, v té učiněné pleistocénní krajině, čekám, kdy potkám vyhynulého obřího lenochoda, sundavám si tričko, odhaluju bílou hruď, mé končetiny jsou hnědé, nejraději bych tu běhal nahý, jako strakatý kůň, jsem v euforii, těžkou minulost jsem nechal daleko na severu, těžká budoucnost je na jiném kontinentě, tady v těch pralesích a na ostrovech můžu ržát a pění se mi od huby, íhahá! Íhahá!

Florida - cestopis

A pak jedu na Floridu, říkám lidem, a jejich reakce jsou veskrze konzistentní:

- Florida? to je ten nejšílenější kus Ameriky.

- Florida je nejameričtější Amerika. je to Amerika ve svym excesu.

- Florida má to nejhorší z Ameriky v ještě horšim provedení, a to nejlepší v tom úplně nejlepšim.

- na Floridě se staly všechny ty nejujetější a nejšílenější kriminální činy.

- zadej do googlu "florida man"... (ve skutečnosti je to mem, "florida man udělal" - jedná se o nejhanebnějšího ze všech superhrdinů.)

- na sever od Miami burani a rasisti, na jih od Miami párty.

***

V Providence jsme nakonec všichni dojatí. Koně mě ještě zastihnou před odjezdem, pomůžou mi s kuframa, s Timem si podávám ruku, ale on mě nakonec obejme, s Benem se pak už obejmout musíme, čistě kvůli symetrii, i když jsme z toho na rozpacích. "Zase brzo na viděnou!" Přitom Američani se pořád někam stěhují a mizí. Pravda ale ne přes oceán. Máváme na sebe. Taxikář mě odveze z ulice, kterou jsem poslední tři měsíce chodil, sjede z College Hillu a projíždí downtownem. Tuhle část města jsem nikdy moc neprozkoumal. Smutek mě tlačí na prsou.

Na letišti úplně zapomenu, po kolikáté na něm už jsem. Už mě to pronásledování duchů minulosti přestalo bavit. Zamířím na jiný terminál než obvykle: cosi je jinak. Florida začíná už na letišti, čekárna u gateu se štosuje převážně černochy a hispánci; a taky chudinou. Je to klišé hiphopových klipů, ale ty ženy mají opravdu velké zadky. Mám dvě hodiny, smolím blog a snažím se neposlouchat dva otylé potetované mladíky, jak se sprostě vybavují o banalitách.

*

Let je úmorný, ale okamžitě si všimnu, že všichni stevardi jsou černoši (ne už tak pilot). Tlusťoch nalevo ode mě si celou dobu pouští film z laptopu, navíc jsem ho už viděl. Letadlo se se mnou vznáší z Nové Anglie, nasazuju si sluchátka a usínám... (vzlétání je vždycky emocionálně náročný: vidět naposledy rodnou zem, rodný kontinent, ale stejně tak dosednout poprvé na zem, je to tak tělesné, naprostý paradox, popření živlu vzduchu.) Budím se hodinu před přistáním, na čtení už to není, vlevo tlusťoch pouští film, vpravo jakýsi muž zabíjí čas hraním jednoduchých her na mobilu anebo scrolluje konverzací se svou přítelkyní, jak nejde nevyrozumět. Pouštím si do uší, co jsem tak v posledních třech měsících poslouchal, ale nic z toho mě netěší. Později vidím světla na zemi, hustou a rozlezlou pavučinu, černočerný výhled protkaný žlutými shluky a provazy. Tlusťoch si všimne, že se nakláním, snad se lekne, abych mu nevykoukal film, ale vidí, že hledím z okna, to ho zaujme, a tak se nakloní a svým masitým zátylkem mi zabere celý výhled. Přijdu si jak v ponorce, když se po chvíli podívám na nakloněného tlusťocha, vidím, že scrolluje tiktokem (v letadle?); výhled mi nezabírá o nic míň. Tlustoprd jeden.

Přistaneme, v letadle je cítit jisté napětí: let měl hodinu zpoždění a někteří přestupují. Stevard první vyprovodí nějakého muže v černých teplácích, bělocha. Pak se ve dveřích kabiny objeví strážník. Když vycházím kloubem, vidím potetovanou tlusťošku s tlustým piercingem v nose, ne neatraktivní, jak policii líčí, co jí všechno ten muž neříkal za nechutnosti... opodál stojí člověk v teplácích, první, který odcházel, můj první florida man, v letadle došlo k obtěžování...

V Providence jsou taxikáři Indové nebo Arabové a moc toho nenamluví. S černošským řidičem se sice chvíli naháníme, ale je hovorný, tahá ze mě, odkud letím, odpověď, že z Providence ani Rhode Islandu mu nestačí, "ale ten akcent", skoro bych se měl urazit, nicméně z faktu, že jsem z Evropy, je nadšený, a povídá mi, co všechno chtěl na starém kontinentě navštívit, než to překazila korona. "A co se ti na Americe líbí nejvíc?" ptá se dál, ptají se mě tu na to dost často, ti Američané posedlí svým obrazem ve světě, i pro Tima to byl zážitek, nazřít se zvnějšku, "ale my úplně typický Američani nejsme," dodává, "jo," přitakává Ben, "my asi hulíme o dost víc než je tu běžný."

"Nejlepší jsou tu lidi," odpovídám řidičovi, tuhle odpověď jsem piloval měsíce a s jistými ztrátami. Ha, je zaskočen!

***

Motel: jak z filmů, má ochozy, ložnice přístupné z pavlače; palmy a bazének, chybí jen přestřelka. Je vedro, schazuju bundu, mikinu i košili. Poskakuju radostí na pokoji, oblíkám si šortky a univerzitní mikinu, vůbec nevím proč, ale ty staré hadry, které jsem na sobě nosil v promrzlé Nové Anglii, jsou mi najednou cizí. Je skoro půlnoc, nejedl jsem od čtyř, vydávám se pěšky proti dálnici, z taxíku jsem viděl nějaká návěstidla. Zaplavuje mě euforie. Proplétám se mezi palmama a teplomilnýma keřema, míjím hloučky lidí před benzínkama nebo restauracema, mluví se často španělsky. Najdu 7/11, mají čipsy a sušenky, nic z toho nechci, všechny sendviče s masem, párky, k čertu, nakonec ale najdu tu nejúžasnější věc, a totiž balení nachos, které si můžu rozbalit, nasypat do krabičky a libovolně dozdobit. Utopím je v salse a cibuli, triumfálně si pořídím i obří kelímek s kolou. Sedám si na chodník u benzínky a nečistýma rukama to do sebe všechno házím; přijdu si jak objevitel kubánského koloritu Floridy a mám mimořádnou radost.

Na pokoji pouštím komp a přehlédnu svojí shozenu bundu, svojí mikinu a košili, starou kůži, přijde mi, že jsem je nosil někde dávno a někde daleko odsud, musel jsem být někým jiným, přijde mi to jako strašně cizí pocit, navlékat se do teplých hadrů. Koukám se, kdy si mám vyzvednout auto, aha, už v osm, to už nemám moc času na spánek, ale chci ještě dopsat blog, psal jsem ho několik dní, z nějakého důvodu mi na něm záleží, nechci na něj už dál myslet, nechci ho ani dopisovat v Orlandu, je to blog o Providence a měl i zůstat v Providence, ale možná to tak bývá, že věci se dají vypointovat až tehdy, když se za nima nadobro zabouchnou dveře. Píšu ho nakonec do tří do rána, sám sebe tím naštvu, mám před sebou něco přes čtyři hodiny spánku, pak budu celý den řídit, mám už rozplánovaný celý den, no, nějak to musím hecnout. Nervozitou nedokážu usnout ještě drahnou chvíli, za očima se mi honí všechno možné.

***

Z auta mám bázeň, vyberu si sportovní model, je to sice pořád jen hatchback, ale přesto, jednou ho přejdu, že budu zodpovědný a vyberu si něco usedlejšího, ale přejdu sotva pár dalších aut a vracím se k němu, rovnou si ho pro sebe pokřtím, tak tak do něj nacpu svoje kufry, jak je malý, rozbíhám GPS, opatrně se vydávám do hloubi Floridy.

***

Kennedy Space Center

Čekal jsem muzeum, něco jako Air and Space Museum ve Washingtonu, ale je to regulerní lunapark se vším, co k tomu patří: koncentrovaná nuda, stupidita, infantilnost, ale protože NASA, tak i patos, kýč, patriotismus. NASApark. Úmorná videa s patetickými sentimentálními kecy vysloužilých astronautů, hudba jak z válečného filmu, trocha národního šovinismu, nestačím se divit, že se ti lidi tady neotřásají trapností a hnusem. Stejně ale absolvuju, co se dá - za ty prachy! Rakety i raketoplán jsou skutečné. Z dálky vidíme i to ikonické skladiště, ve kterém se raketoplány dávaly dohromady. Z videa v prohlídkovém autobuse se dozvídám, že se do něj vejde 250 miliard pingpongových míčků! No považte! Vykřičníky!

O lunaparcích nemá cenu nic dalšího psát, všechno je v blogu o Niagáře. Omezený repertoár lidské tělesnosti: buď s námi lomcuje nějaký trenažér, nebo z nás ždímají emoce; totéž na tisíc způsobů. Je to monotónní a nudné, útočí se na libido, ale přitom mu to nemá co nabídnout. Jediná návštěva povedenýho koncertu je vděčnější. V jedné z atrakcí vystavují úlomky oněch dvou raketoplánů, které NASA porůznu explodovaly. Koukám na ty zkroucené střepy dvou vesmírných rakví, byly u toho, když se ti lidé... když pak... v takové výšce, přetížení, teplotě... konečně mnou něco pohne. Bázeň a soucit. Pomníky; vzpomenu si na Washington.

- Lapidárnost americké vlajky, perfektní ikona-logo, autochtonní znak. Rakety ji vynesly až do vesmíru, a tím získala na významnosti; kolik vlajek poletuje vesmírem? Sovětská je vlajkou faraónů, kosmické říše, která už není.

- Vzpomínky amerických kosmonautů: překvapivě mají jednu společnou linku. Při pohledu z vesmíru na Zem, při pohledu z Měsíce, jim lidské pinožení, válčení atp. najednou přišlo tak marné a zbytečné. Odstup. Přestali být Američany a začli být zas lidmi tak vůbec. Transcendovaní Američané. Po návratu dostanou metály a stanou se součástí propagandy - popření transcendence.

***

Podivná floridská fauna, jídlo nesomrují vrabčáci, holubi nebo vrány, ale drobní hnědí ptáci a větší modročerní. A velcí bílí. Mají nepochybně svá jména, někdy si je vygoogluju a pak budu machrovat jak nejsem vzdělanej autor svých vlastních textů.

Jedu zas Floridou, nocleh je od raket asi hodinu. Nekonečné bulváry nesrozumitelnou krajinou, plochou, z jedné strany nekonečná táhlá zátoka, rozlezlé pásy řídce se vyskytujících obchodů a domků, nesmyslné čtyřproudové bulváry vedoucí prázdnotou, kolem palmy a krčící se jehličnaté keře, nade mnou poletují velcí ptáci, vzpomínám si, že jsem spal jen čtyři hodiny, trochu se sebou bojuju, zdárně dorazím, vyhodím si kufry, mám hlad, googluju, nacházim veganskou restauraci, sedm minut jízdy autem, sedám zas do auta a jedu se do ní nažrat, jak Američan, parkuju na parkovišti vedle bulváru vedoucího středem ničeho, řada krámků, jídlo mě nenadchne tak snad to aspoň bylo zdravý, den první.

Na zítřek si ani nenařízuju budík.

V den předvečer

    "Jo, přemýšlím o románu. Už nějakou dobu, mám ho celkem rozmyšlenej, rozepsala jsem několik kapitol, i když si ještě nejsem úplně jistá, jak se bude vyvíjet jeho zápletka. Je o mym rodnym městečku, vlastně vesnici. Středobodem bude jezero, ta vesnice je vlastně celá rozprostřená kolem jezera, mluví se tam takovym zvláštním přízvukem, říká se mu joual, to podle výslovnosti slova cheval, kůň, je to vlastně přízvuk v přízvuku, québečtina v québčtině." Jak tak Kanaďanku poslouchá, napadá ho, že ten román je spíš o emigraci a o stesku, o mluvení v jazycích. "A co ty, taky něco píšeš?" přebírá ona iniciativu.

To bylo ale až večer.

 *

    Zase ses vzbudil do toho věčného dne, do toho věčného odpoledne? Zase tě před probuzením píchá světlo do víček, pořád pod nimi čekají ty přízraky? Časem vybledly, rozbředly, ale porád tam jsou. Ty taky.

    Vstáváš - slunce je nízko. Vyšlo dnes na západě, zdá se tak blízko. Drží se už týden na nebi, už týden věčný den. Nebe je vymetený: čisto. Den co den samý den, paprsky dopadají z boku, kdežto zima ne a ne přijít, ani trochu. Den mrzne a je lezavo, začíná a končí na západě, bolavo, jen zima ne a ne přijít. Fouká, přitom nesněží, všechno omšelo, zima bez zimy, čas neběží, zbytečně dlouhý podzim zbytečně dlouhého dne, bezbřeží. Všechno omdlít, co mohlo, už uhnilo, podzim pořád pod sněhem nechce se pohřbít. Mrtvoly vegetace válí se po ulicích, živý mrtvý podzim, rok, který nebyl, po tisísích. Co mělo umřít nemá se k odchodu, okamžitě, sobecký otec požírá svoje děti, drží se od hrobu. Při životě, kde je zima, ten spravedlivý hrobník? Zima se dostaví až v Praze, smutník.

*

     "Fuck, I can't believe you're already leaving. I thought you'd be here forever," Tim zní skoro smutně. Dneska jdu na večeři at the proffesors', říkám mu, poslyš je pravda, že in the U.S. je slušnost na návštěvě zůstat jen tři hodiny, ne víc, ne míň? "To slyšim poprvý, co to je za blbost. Zůstáváš, dokud je to zábava a příjemný. Klidně půl dne." "Samozřejmě si musíš všímat, jestli je ještě vhodný zůstávat, ale žádnej strop není," přispěchal mi i Ben poradit, jak jít v Americe na návštěvu. "Kdes to vůbec slyšel?" Přemýšlím. Myslim že sem to četl v sloupku nějaký český novinářky žijící tady. Psala o tom, jak si pozvala s manželem kamarády, ale ty se po třech hodinách zvedli a odešli. "Ne, žádný takový pravidlo neni." "Asi prostě byla otravná a nebavilo je to u ní." A pak aby se sama před sebou obhájila, ta kráva pitomá, tak o tom napíše sloupek do českejch novin. Posranej Deník N.

*

     Sedíš a žvýkáš snídani, toast s humusem, žvýkáš a sedíš a koukáš z okna směrem na západ, na ten západní výhled, State House, dálnice, sklady, předměstí, lesy Nový Anglie, je to pořád ten samý výhled na západ, jako tu byl celou dobu, když se podíváš západním směrem, na horizontu, ještě za stožáry vysílačů a větrnými elektrárnami, se vše ztrácí v modré barvě a splývá s oblohou, nebe je vymetený, venku mrzne ale ty žvýkáš a sedíš, dokud to všechno nedojíš, máš pořád hlad, ale oběd bude až na oběd, snídaně je vždycky malá, snídat se nedá mnoho, jíš už čtvrt roku to samé, toast s humusem, po ránu tě bolí břicho a je ti hnusně, je jedno jestli máš sny, anebo ne, po probuzení se vždycky probouzíš do toho stejného dne a do té stejné situace, v tom stejném pokoji, ve kterém jsi předtím usnul, ostatně jako už několik posledních měsíců, z ložnice máš výhled na jihozápad, na downtown a rudé polární západy a bledé polární východy, z toho cizího pokoje, ze kterého po probuzení vyjdeš do kuchyně, kde si opečeš toast, pokaždé dva, a namažeš si je humusem, už se ti to skoro zajídá, ale jseš líný měnit zvyky, byť by byly sebehorší, je lepší mít aspoň nějaké, kdo má pořád vymýšlet něco nového, aspoň nějaká pevná půda pod nohama, byly dny, kdy se nedalo vstát ani pravou, ani levou nohou, nedalo se vstát vůbec žádnou nohou, ráno se teprve muselo dopadnout na zem, ba hůř, nejdřív se musela vyčarovat vůbec nějaká zem pod nohama, na kterou by se teprve dalo dopadnout, ze které by se pak dalo vykročit pravou nebo levou nohou, zásadně levou, s nevolností a nechutenstvím, vykročit do kuchyně a tam si opéct dva toasty, namazat je humusem, tvůj veganský repertoár v Americe, namažeš si ty dva toasty a dáš si je na talíř, obložíš si je zeleninou, většinou rajčaty nebo paprikou, nějaké vlákniny, ať nemáš zácpy, osolíš je a popepříš, aby ta nechutnost měla vůbec nějakou chuť, s talířem s toasty namazanými humusem a obloženými paprikou nebo rajčaty se pak přesuneš do jídelny, kde sedíš a žvýkáš a přitom koukáš na západ, je tam stále ten západní výhled, State House, dálnice, předměstí, modrá barva na horizontu a někde za ní New York, ten zlovolný svůdce, otřeseš se, hrozná vzpomínka, už do toho města nikdy nevkročíš, ale tuhle asociaci běžně nemáš, protože váš západní výhled je orientovaný spíš směrem na Connecticut nebo Massachusetts, takže ten výhled je veskrze bezpečný, sedíš a žvýkáš, žvýkáš a žvýkáš, posloucháš svoje žvýkání v tom chladném prázdném ranním bytě pod zataženým nebem, slyšíš jen svoje žvýkání a máš nohu přes nohu, připomínáš si svého otce, nenáviděl si, když vstal ve stejný okamžik jako ty, sedl si vedle tebe ke stolu, koukal z okna na západ, to jest na Ruzyni, ale ano, přeneseně i na Connecticut nebo Massachusetts, měl nohu přes nohu a hrozně nahlas žvýkal, i když jedl se zavřenou pusou, tohle ti dokázalo zkazit ráno, a teď tu sedíš a žvýkáš a jseš svým otcem, je v tom pochopitelně mnoho dobrého, ale vážně, někdy bys ze sebe část toho dědictví nejraději vyříznul, amputoval jí, "vinit rodiče za svý chyby umí každej," řekl ti jednou v žertu tvůj otec, kterým se teď stáváš, akorátže jemu na rozdíl od tebe nikdy nevypadaly vlasy.

*

    Studenti neměli nic nosit, "maybe sixpack or two, if you want to drink beer," zachechtal se svým charakteristickým smíchem dotyčný profesor francouzské literatury, dvorní překladatel onoho obtížného francouzského filozofa do angličtiny. "Dinner at 7:00 p.m.," stálo v hromadném mailu, "we hope to see you then." Na jednom semináři se pravidelně podávala pizza a pivo, další byl zakončen indickým rautem, samozy se špenátem, pakory a tři druhy čatní, o den dříve ho pozvala slovutná profesorka bohemistiky na rodinnou večeři, podávalo se japonské kari, dnes se setkává kurz french studies, profesoři připravují indickou večeři. ...ská ulice, na jih od kampusu, no vida, sem se dostal párkrát při svých opileckých eskapádách, napadá ho, ale teď jde přímo do profesorského domu, už je dávno tma, najde ulici, ovšem najít číslo popisné může být v Americe celkem oříšek, potkává spolužačku, hi, how are you, I'm fine, how is it goin', I'm fine, thank you, už dům našla, je to tenhle, akorát před nimi přišli už dva další studenti, holohlavý profesor jim drží dveře a všechny vítá, má úsměv od ucha k uchu, "to jste si to všichni spletli s kurzem, že chodíte přesně na čas?", za nimi přicházejí v půlminutových intervalech další spolužáci, za chvíli jsou v domě všichni.

    "Kabáty si sundejte, boty si nechte", směruje je profesor dále do kuchyně, on přinesl pivo, jako jediný, jen jedna další spolužačka přinesla víno, "co si dáte k pití?", ptá se profesor, všichni pijí víno nebo vodu, on chvíli váhá, nakonec si říká o pivo, položí před profesora sixpack plzní, "I didn't really know what to bring, so I got czech pilsner", profesor v odpovědi cosi zavtipkuje, ale on mu nerozumí, a tak se jen ze slušnosti mlčky zasměje, profesor si ovšem taky nalije pivo, za chvíli přijde i profesorka, původem Indka, dává si taky pivo. Kuchyň je útulná, ale pro tucet lidí přece jen malá, spolužáci se už rozdělili do skupinek, pár se jich baví s vařícími profesory, holky spolu, opírá se o kuchyňskou linku, u stolu už neni židle, všichni mluví přes sebe, a tak jednotlivcům nerozumí a neví, jak se vložit do hovoru. Trochu tuhle situaci čekal, trčí u linky a hledí si, aby pivo nepil moc rychle.

*

    "Pojď se mnou ještě nahoru do kanceláře, zaplatim ti tu pizzu," říká mi ta mladá rázná profesorka historie, o níž jsem vygoogloval, že umí pět jazyků včetně maďarštiny, napsala dvě knihy a vždycky se směje na celé kolo. "Ten workshop se podle mě povedl, co myslíš, lidi říkali docela zajímavý věci, hm?" otáčí se na mě přes rameno cestou po chodbách Department of History. "Bylo to upřímně dost osvěžující, slyšet, co si o tom myslej Američani. Fakt originální nápady."

    Pořádá neformální semináře pro studenty i učitele, cosi jako spolek přátel východní Evropy, zmerčila a přizvala mě krátce po příjezdu, "je to dost neformální, vždycky objednáme pizzu, je tam nějaký pivo, a bavíme se o různejch textech, nic vážnýho." To se nedalo odmítnout. Byla agilní a hned při prvním osobním setkání mi navrhla, ať vymyslim téma jednoho z těch workshopů, že bude pod mojí taktovkou.

    Potkali jsme se pak zase na přednášce slovutného českého profesora, profesorka zopakovala svůj nápad. "Ale jaký texty?" "Třeba Švejka? Nebo Kunderův Žert? Hlavně nějakou legraci." "Hm, možná Egon Bondy, to je sprostý a vtipný, ale zároveň smrtelně vážný." "Anebo, jak se jmenuje, Jan Tesař?" "Jo, ten je taky hodně sprostej a vděčnej."

    Další týden jsem hledal a googloval, pirátil a kradl, co bylo přeložený do angličtiny. Egon Bondy ne, Plastic People mají přeložené tak tři texty, ha ha, ale je to legrační, když je dnes člověku dvacet, atd., co dál je v češtině vtipnýho? Je přeloženej T. R. Field? Není. Ani traktorová poezie, kruci, Krchovský, Havlovy básně, ne, nic, nic! Musel jsem na to jít jinak - zmínka o Tesařovi mě přivedla k antičeský literatuře. Je v angličtině Szczygiełův Gottland? No vida! A co Vladimír Macura? Ejhle, nějaký výběr... nakonec poslepuju eseje o Stalinově monumentu na Letný. Musim si ty texty po letech zase přečíst, no, popravdě to není takovej zázrak, Szczygiełovi se na Stalinovi ta dekonstrukce čecháčkovství zas tolik nepodařila, jeho Baťa je mnohem lepší, ve Stalinovi spíš recykluje mýty Čechů o nich samejch. Pozdní Macura taky není totéž co ve Znamení zrodu. Nic lepšího ale v angličtině není: ani básně Bondyho, ani Havla, Jirouse, Krchovskýho, T. R. Fielda... anglofonní svět má jen Švejka a Kunderu, Kafku si taky milosrdně asociuje s Čechama. Trnu hrůzou: Jakej mylnej obraz o nás musejí mít! A pak jsem z toho vlastně zklamanej: Jakej mylnej obraz o nás musejí mít?

    "Ten workshop se podle mě povedl, co myslíš, lidi říkali docela zajímavý věci, hm?" otočila se na mě přes rameno cestou po chodbách Department of History.

 *

     Dal se pro začátek do řeči s mladým asertivním Američanem, o přestávkách v kurzu si povídali o univerzitním hokeji, a tak věděl, kde začít. "Co žes nebyl na zápasu Bears s tou prdelní college from New Jersey tuhle v neděli?" "Cha cha, moje angažmá s Bears končí tim, že chodim na tréninky. Jaký to bylo, tos musel bejt na tribuně jedinej člověk ne?" "Ha ha, no ne, ale jo, bylo nás tam tak patnáct. Ale ten výklep! 2:12! Nic tak ponižujícího sem v hokeji snad v životě neviděl." "Che che, to je síla! Ale Ben přitom hraje hrozně dobře, je rychlej a silnej." "Jo, nám pak říkal, že když byl na ledě, dostali jen jeden gól. Ona ta druhá college měla asi tři trenéry, zatimco Bears ani jednoho." "Jo, my sme o trenérovi přemejšleli, ale pak bysme zas přišli o nezávislost. Radši si vládneme sami." "A pak kdo je tady opravdovym vítězem zápasu, to pro ně musela bejt fakt prestiž, kodrcat se pět hodin, aby vyklepli tým, kterýmu to bylo srdečně jedno."

    Po chvíli se ale hovor omrzí, a tak zase sám trčí u linky. Udělá si ovšem plán: až se holky odmlčej, vlítne jim do řeči, může navázat na to, že spolu chodili i do toho druhýho kurzu, kterej se rozhodl nedochodit. Holky se odmlčely; nezaváhal ani vteřinu. "Um, hi guys, you took that course too, right? Right. Did you like it? I had to drop it, like, halfway through." Ptají se ho proč, neváhá jim to vysvětlit, ale zároveň nechce vyznít moc negativně, tohle nejsou Čechy, tady se stěžování nenosí. Holky s ním nakonec souhlasí. Kanaďanka a Texasanka. Odkud vlastně jseš? a Kde jste kdo kdy v životě žili? a Jakejma mluvíte jazykama? "Ty seš podle jména z Kanady viď?" zeptá se jí. "A odkud? Aha, tam to znám, já žil chvíli v Montrealu, tam je to, jak se to jmenuje, Trois Iles? Aha, Trois Rivières, jejda" - ale dotyčnou už beztak dávno zaujal.

Večírek může začít.

*

    Studená postel, rozestlaná, zeje, den začne ustláním, myšlenky steleš, kam teď kam kudy? V gauči, na židli, na posteli, s knížkou beztak usneš, tak jako naposledy. (Vyvětráš po ránu prdy.) Oči se klíží, pořád padají, víčka tě tíží. Sotva jsi vstal, spánek se k tobě už zase blíží: hajej nanej, ňuňánku, pod víčky jsou střepy, strašáci ve spánku. Tohle není žádná ukolébavka, ale insomnie, nočními můrami zatopená náplavka, proto tak pije. Spánku se nedostává, dny, týdny, měsíce, odpočatost vydrží hodiny, číst se nedá. Snaží se, rána nedospává, v podvečer únavou knížku odloží, noc zase přetáhne, blog se sám nenapíše, báseň nesloží, den nikdy nekončí, den trvá týdny, dny trpí anémií a zima furt nepřichází, katarze ostatně taky ne - je věcí tragédií. Fikce - chorál a hlediště, kdy bude poslední dějství? Nevidí konce pro ožralství.

    Špinavým oknem proniká světlo, hřejivý zimní den, Nová Anglie a její vyhlášené zimy, žádné peklo. Globální oteplování hřeje tě přes sklo: ležíš u rybníku v objetí, cítíš dotek druhého, něčí tělo, nic ti neuteklo; budí tě vlídná slova, usínáš doma na gauči, doma v Praze, kůže se dotýká kůže, je ti teplo. Feta a levandule, Evropu unesl býk, příboj mu koule olizuje, hnusný penis býčí, vypadá jak lidský, strašně se tyčí, ruka s knížkou ti ochabuje. Trhneš sebou. Polospánek šlápnul na střep a střepy k úzkosti vedou, je to jen chiméra, nejseš v pohádce, nejseš po hádce, otvíráš Ricoeura, to se ti jen zdálo o lásce.

*

    Zazvonil na zvonek a trochu znervózněl. ...ská ulice už je zahalená tmou, sice je tu už podruhé, ale dům přeci jen chvíli hledal, všechny americké ulice vypadají stejně, rozvrácené betonové chodníky, opadané aleje, řady dřevěných domů, zaparkovaná auta, hlavní avenue a z ní vybíhají desítky zaměnitelných streets, lanes a drives, čas od času shluk obchodů a restaurací, pak zase nekonečný zástup domků a vilek. Suburbs nebo maloměsto, vypadá to nakonec stejně, Severní Amerika má velice omezený urbanistický a architektonický repertoár, existují jen tři čtyři základní městské krajiny, které se do nekonečna opakují, iterují, derivují, od Aljašky po Floridu, od Chalífornie po Novou Anglii. (Excesy jako New York potvrzují pravidlo.)

    Dveře zarachtají a otevřou se, pojďte dál, jde dál, tady máte bačkory, vítá ho japonský babička, zatímco česká děda mu bere bundu a dává jí na věšák. Posaďte se, sedá si, vlastně abych nezapomněl, tady jsem něco přinesl, říká, kdybyste se neurazili, koupil sixpack plzní a drahé víno, radil se o jeho ceně drahnou chvíli se spolubydlícími, nakonec vybral třicetidolarové, víno se rázem stává námětem hovoru, ne, jižní Moravu ještě procestovanou nemáme, ale vy jste byl dlouho ve Francii, jaké to tam bylo? Já si pamatuju za mlada, jak jsem byl na konferenci na Loiře, povídá protetická děda, český imigrant, všichni se opili vínkem, asi šest set lidí, pak se mělo jít zpátky na autobusy, ale celý turnus byl požádán, aby ještě půl hodiny vydržel, než vystřízliví i autobusáci... Já jsem slyšel, chápe se slova on, že potom, co si Francouzi v šedesátých letech zrušili promoce a celou tu parádu kolem nich, tak zavedli nový rituál, přípitky vínem, vskutku, zasloužilý profesor pozvedá sklínku a u toho básní nad vínem v ní nalitým, nad jeho barvou a třpytem a kdo ví čím, a z toho se pak odpíchne k básnění o Francii, kvůli tomuhle rituálu si začaly francouzské univerzity pořizovat zásoby drahého vína, každopádně, na jedné univerzitě se při jedné z každoročních studentských revolt studenti vloupali do dotyčného skladu vína a všechny bedínky s lahvemi pak v revolučním zápalu vyházeli z prvního patra, jak se i se svým obsahem tříštily o dvůr, přihlížejícím profesorům stékaly slzy po tvářích...

    A jaká je podle vás Amerika? ptá se protetický babička plynnou češtinou, jinak slovutná profesorka lingvistiky. Oproti Francouzům nejsou Američani tak povýšený, jsou fakt přátelský, odpovídá on. Studenti tu byli fajn, i ten styl učení. Bylo to hodně otevřený, na jednom kurzu, co jsem se tak bavil se spolužákama, pokračuje on, byli i dost kritický k profesorům, že jim psali drsné evaluace raději už nezmiňuje. Profesorka div neprotočí oči. Studenti jsou podle ní rok od roku neschopnější; než aby se na chvíli zamysleli, radši se jalově zeptaj, postěžuje si. "Přesuneme se ke stolu? Udělala jsem vám zase miso, ale tentokrát jinak, není jen z kombu, přidala jsem i wakame."

*

     Servíruje se kořeněný salát, naan, hrášek v kokosovém mléce, dušená pikantní zelenina a omáčka s rybami. Studenti se postaví do fronty a postupně si vše nakydávají na talíře. Profesorská vila je mimořádně velká, starý barák, večírek se sice drží v přízemí, v patře jsou tušit ložnice, soukromý prostor profesorů, ale i tak se pořád jedná o několik velkých sálů plných obrazů, knih, designového nábytku a skulptur. Většina studentů se usadí u dřevěného stolu v jídelně, on jde s Texasankou, Kanaďankou a pár dalšími do salonku. "Já jsem taky chvíli žila ve Francii, v takovém malém městečku, ..., to ti asi nic neřekne, u Remeše." "To je department Champagne, žejo." "Jo, přesně tam! Snad každý profesor tam měl svůj vinohrad, i v takové malé díře." Texasanka mluví pomalu a její hlas jakoby přicházel z dálky, všechno, co říká, zní promyšleně a rozmyšleně. Má příjemný projev a je radost jí poslouchat, pověstná southern politeness. Nosový přízvuk ale nemá. "Já jsem z velkého města, ale na venkově se tak fakt mluví. Ale něco mi z jižanského mluvení zůstalo. Třeba vy všichni říkáte y'all, žejo, tak my na jihu říkáme all y'all. Hey all y'alls, get the fuck vaccinated!" dodá pro ilustraci. Je drobná, má mohutné černé vlasy a hnědé psí oči. Je stejně jako on z dvojčat, dokonce jednovaječná, což zavdává další námět k hovoru.

    Po chvíli se k nim připojí profesoři, korzují mezi studenty a jídelnu už podle všeho vyzpovídali. Ptají se každého jednoho na jejich životní příběh, a to bez obalu, slovy "what's your story?" Kaliforňan povídá o své diplomce, cosi o literatuře a antropocénu, na svůj mladý věk je velice bystrý. Kaliforňanka píše básně. Kanaďanka vypráví, jak se v deseti letech s rodičema odstěhovali z Québeku na Floridu, otec jel za prací. Začala chodit do anglické školy, ale první rok prý neřekla anglicky ani slovo. A pak, z ničeho nic, začala mluvit plynně anglicky. Má výraznou sykavku, jako on, což se mu líbí, a nosí pilotky, jako on, což se mu líbí. "Aha a já myslel že máš ten svůj projekt v Amazonii?" "To byla moje diplomka, tak jsem se naučila španělsky a portugalsky, ale je to pořád moje srdcovka, pořád se tam vracím, seznámila jsem se s místníma indiánama, jezdim za nima na vlastní pěst, i když teď na to zrovna žádnej projekt nemám." Kolečko konečně vyjde na něj. Ptají se ho, jak se mu v USA líbí a o čem píše doktorát. Říká, že v únoru už má obhajobu, což si mezi studenty vyslouží uznalé pokyvování hlavou, i když on ví, že to je spíš hanebnost. V rychlosti vylíčí svůj doktorát, nechce se vykecávat, a navíc má respekt z profesorů, a tak to snad poprvý v životě vmáčkne do několika věcných vět. Uznale pokývají hlavou, což se mu líbí, indická profesorka - nemůže být o moc starší než on, ale napsala už pět knih - se ho dále vyptává, jak to v Čechách vypadá s antivaxerama, je to poměrně upjatá žena, nutno dodat vtipná, ale jako by se mezi studenty nemohla uvolnit, a tak hovory s ní vždycky působí jako zkoušení ze zdvořilostních frází. Tohle téma se mu nechce načínat, navíc cítí, že už mluvil dost dlouho, a tak přejde do protiútoku, což si vzhledem ke svému věku přece jen může dovolit; profesor mu navíc pořád dolévá pivo (jedná se samozřejmě o záminku, aby mohl dolévat sobě). "Ale změňme téma: vy jste oba studovali ve Francii, jaký to bylo?" Profesor se chvíli nechá přesvědčovat, ale nakonec se rozpovídá o své obhajobě. Naprostá fraška, v komisi měl ... a ..., veskrze nudné profesory, pérovali ho tehdy na chybách ve francouzštině, je mu dnes přes šedesát, ale zdá se z toho pořád rozčarovaný. Studenti z něj začnou tahat, jestli taky někdy něco nenapsal, míněno literaturu, o jeho deseti knihách o Derridovi všichni vědí. Po chvíli lámání z něj vypadne, že má v šuplíku rukopis, ve francouzštině, tisíciletý Olivier, kteréžto jméno se dá z francouzštiny rovněž přeložit jako olivovník, vskutku, olivovníky se dožívají milénia, jeden takový má být v jižní Francii, zkoušel to udat někdy v sedmdesátých nebo osmdesátých letech, pomáhala mu s tím Hélène Cixous, ale nikdo mu to nechtěl otisknout, je z Nového Zélandu, vystudoval v Paříži, teď žije v New Yorku a učí v Providence. Skupinka se po chvíli rozšíří o zbytek studentů, přijdou omluvně s tím, že si s námi taky chtěli povídat. V kolečku se postupně všichni svěřují, co má kdo rozepsaného a publikovaného, půlka lidí tu studuje kreativní psaní, jeden je nápaditější než druhý. Vyšlo to tak, že on sedí vklíněný mezi profesory, přijde si jak součástí komise, což je trochu nejapný pocit, ale zároveň je součástí toho všeho a tetelí se blahem. Zajde si přidat to vynikající indické jídlo, ale jen trochu, nechce se před ostatními přežírat, přidává si totiž jako jediný.

*

     Opakuje se konverzace o veganství, stará děda si nenechává pro sebe, že mu to není po chuti, on se s ním nehádá, miso bylo jako vždy vynikající, následuje japonské kari, "nemělo by být tak pikantní jako indické, my ho děláme jemnější," je samozřejmě vynikající, jako dezert se podávají jahody v želé, pořád mu nabízejí pivo, ke kari bodne, viďte, tovítežejo, tak pořád pije pivo. "Kdyby se vám podařilo přemluvit aspoň jedinýho studenta na češtinu! Letos se zapsal jen jeden, v devadesátých letech jsem měla plnou učebnu, tehdy tu byl i váš současný školitel, viďte, jak se vůbec má," školitel prý pozdravuje, ale čím to, že byl tehdy zájem o češtinu a teď není, padla euforie z osvobozeného východního bloku? ukázalo se, že vlastně není moc o co stát? "on opadává zájem o učení cizích jazyků obecně, bojují s tím všichni. Pravda, jediný, na co se lidi ještě hlásej, je korejština. Za to může k-pop." Co by tak asi mohli nabídnout Češi, Kunderu a Haška a Hrabala? Koho to dneska zajímá.

    Přijde ten moment napětí, kdy se omluví, že musí na záchod, všichni se hluboce nadechnou, pamatujete si, jak se tam jde? hned v kuchyni, že? ano prosím. zavře za sebou dveře, ale naštěstí se jde tentokrát jen vychcat, ovšem nemůže si nevšimnout, že v míse od posledně přibyla vonná mýdlíčka. přibylo jich mnoho.

*

     Rozhodl se, že si promluví i s ostatními studenty, chtěl se zeptat Kentučanky na její román, na posledním kurzu představovala jeho osnovu, bude ve formě glosáře nebo slovníku, o chování koní v Kentucky, bude se to vrstvit, geologické vrstvy, kulturní vrstvy, chov koní, nástup modernity, který jejím předkům, chovatelům koní, nakonec zlomí vaz, to je moc zajímavý, to je moc pěkný, ptá se jí pak, jestli zná Chazarský slovník, nezná, říká jí, o čem tak asi je, to je zajímavý na to se podívám, zapisuje si jméno a autora. Zmerčí jí v kuchyni, "ty jseš z Kentucky, viď?" chce se jí zeptat, jestli jsou po tornádech všichni naživu, "ne ne, já jsem z Kansasu," říká ona, má krátce střižené vlasy a vypadá jak francouzská filmová hvězda z šedesátých let, vzala si dneska jako jediná šaty, má v nich holá celá záda, "Kentucky nebo Kansas, pro mě je to to samý," oba se smějí, přidá se její přítel, vysoký krasavec, píše ekologickou povídku o Arizoně, četl jim z ní úryvek na kurzu, bylo to celé založené na iteracích a reiteracích, znělo to málem jak Bernhard, ale americky, tady Bernharda nikdo nečte, nevnímají opakování nutně jako ironii, on opakování vnímá jako ironii, když se něco pořád dokola opakuje, třeba figura opakování, tak se zprůhledňuje, vyprazdňuje, je to velmi ironický efekt, který způsobuje ironii, ale pro ně to je spíš věcnost a vrženost, předměty světa, ve kterých člověk leží a vězí, opakování je spíš známkou mnohosti, snad i dezorientace, přítel Kansasanky je velký sympaťák, Kansasanka se zeptá, co říká na Ameriku, jaká je jeho největší zkušenost, no uf, odpovídá, to je těžká otázka, říká dál, neví moc co na to odpovědět, šátrá po slovech, nakonec jim zreprodukuje svojí zkušenost z galerie, samé otrokářství a otroctví, v každé galerii tady, ale mně to nic neříká, my máme zase holokaust, všude něco, snaží se na tomhle příkladu ukázat, že Amerika vlastně není Světem, za který se ráda vydává, ale prostě jen Amerikou, "jel jsem do Ameriky, abych tady nakonec našel jen Ameriku - vlastně nevim, na co si stěžuju," říká on, mluví dost dlouho, oni se mlčky usmívají, jemu dochází, že se vyjadřuje dost neobratně, že si stěžuje, což se tady moc nedělá, rozumí se tomu jinak než v Čechách, v Čechách je to normální komunikační kanál, stěžování, tady to ale vyzní útočně, navíc do toho hodil to otroctví, dochází mu, že ho taky můžou cancellovat, jestli už se tak neděje, poslouchají ho velice mlčenlivě, neříkají si, aby ten kretén už ztichnul? sotva dokončí větu a popadne dech, rychle se zase chápe slova, aby to celé nějak zaonačil, ale topí se v té bažině hlouběji a hlouběji, nakonec se odmlčí, "okay", řekne Kansasanka s přítelem a odejdou si pro dezert, zůstane tam trčet s dalšíma dvěma studentkama, obě dvě se znají ze školy, povídají si spolu, on na ně civí, nemají snahu ho zapojit do hovoru a on prováhá vhodnou chvíli odejít, stojí tam, nemá se jak vložit do hovoru, neví, jestli ho nemaj za dementa hodnýho cancellingu, neví, jak odejít, nakonec něco zakoktá a potichu zmizí.

* 

    Úmorné dny, dny bez konce a bez začátku, dny bez práce, dny na oprátku, zima bez zimy, dny bez světla, čas pozpátku. Prokrastinace posvátná činnost, práce zůstává ideálem; ve svém životě dočasný host, nikdy tu nejseš svým pánem: tak chodíš běhat. Vybíháš z domu, hnus je třeba vstřebat. Pět bloků rovně pak u školy doleva, do kopce z kopce a to celé dokola, dobíháš k řece a běžíš zas sem a tam, chodci a auta a pohozená kola; cestou jenom kyneš veverkám. Únava hněv, násilí bolest, běhání člověka vyčerpává, proklínáš osud, všechno je na pěst, běhání je práce namáhavá. Co krok, to vnitřní monolog: všechno bys zničil, pokácel tu každý strom, nejseš vůbec nic, bohnický Napoleon. Krok a pích a au a uf, vzdech a sten a bol a všemohoucí titánská bolest padajících nebes mravence rozšlápnutého na podrážce. Svědění na vyrážce. Knedlíky ku omáčce.

    Míjíš značku "4-way", žádná přednost, pouští se zprava; 4-way jak 3-way jak grupáč, posedlost. Je nahá. Co to je kdo by snad kdo žije v pornu? kdo má snad píchání jako svou normu? Býk na tripu, unes Evropu. Ze stromů roste penis, na keřích péro kvete, s penis se rýmuje tetris, sny a svět, všechno se plete. Byl máj lásky čas, na ulici mě zmerčil penisovník, dvacet až třicet cizích údů, kape z něj chám je jak vodník, vydal se cestou za mnou. Budu: muset mu utýct, té zrůdě, té ohavnosti, živí se mou intimitou, bezradností. Jeho penisy mě zraňují, krvácí mi z něj mozek. Potají, číhá ti za víčky, vráží ti do nich, úplně malinké, hřebíčky. Ráno tě slunce zas píchá do očí, oči se protočí, z běhu máš jenom vztek, vztek hněv a bol, zas piješ alkohol, fyzická námaha zkurvená, děsivá myšlenka, rány do temena.

*

    Vrátil se do salonu, ke své úlevě zde najde Texasanku i s Kanaďankou pohromadě. Na párty se objevil nějaký další kluk, podle všeho už učí, takže se opakuje kolečko a každý říká, co tvoří a co píše. Texasanka se rozpovídá, jak hraje na mandolínu, doma na ní prej zkouší v garáži, protože rodina odmítala trpět jejím cvičením, směje se. Druhá jižanka říká, že v karanténě psala svému klukovi, onomu nově příchozímu, milostné básně. Zároveň nenechává nikoho na pochybách, že to byla hodně náročná láska, něco na škále od úzkostí po mrdání na kuchyňské lince. Kolo zas vyjde na něj. Nechce se opakovat, a tak řekne, že hrál v grindcoreový kapele. A na co? neskrývá své nadšení Texasanka. Odpoví jí. "Oh man, that's so cool" říká Texasanka svou charakteristicky pomalou dikcí a protahuje óčka. Kanaďanka sedí mlčky po jeho pravici. V obličeji má cosi mužského, modré oči, oblečená je na slušňačku, pěšinku má sčesanou středem, ale conversky a pilotky prozrazují, že za fasádou je ještě další člověk. "A kdy vlastně odjíždíš?" ptá se. Odpovídá. Salonem obecně zazní povzdech, že to je brzo a že mysleli, že tu bude ještě aspoň příští semestr. Jak ho ten zájem těší, tak ho mrzí.

    Po chvíli se studenti začnou sami sebe ptát, jestli už nepokročila hodina a profesoři nejsou unavení, přece jen, jsou tu už hodně přes tři hodiny, asi bysme se už měli sebrat, baví se mezi sebou. Zvednou se a s nimi se začnou zvedat i všichni ostatní v dalších sálech. Jídla zbylo opravdu mnoho, hladově kouká na plné pánve, proč jen se všichni tak upejpali, klidně by sežral ještě tři talíře, profesoři se ptají, jestli si to jídlo někdo nechce odnýst, bere to jako řečnickou otázku, ale mladý hokejista se nerozpakuje, a tak dostane všechno jídlo s sebou on. Texasanka s Kanaďankou odcházejí mezi prvními, loučí se s nima, usmívají se na sebe, škoda, že už se asi neuvidíme, jo, je to škoda, it was such a pleasure to meet you, napůl zdvořilostní fráze, napůl upřímnost, neznají se ani natolik, aby si vyměnili kontakt, aby se zaklikli na facebooku, ta rozvážná Texasanka a ta tajnosnubná Kanaďanka, kdyby tu byl ještě jeden semestr, zeptal by se jich, na co budou chodit, mohli by z nich být aspoň kamarádi, obě odcházejí a s nimi i jeden z jeho snů o Americe.

* 

    Děda už zívá, stále mu nabízejí pivo, ale snědli už všechen dezert a i kdyby, tak v nejlepším se má přestat. Říká, že se zvedne, dělají, že ho neslyší, po chvíli to zopakuje, věci se dávají pomalu do pohybu. "Zkuste si zažádat o fulbrighta, potkal jste tu profesory, určitě by vám napsali doporučující dopisy, rozhodně to zkuste," "já nad tím od té doby, co jste to poprvé zmínila, přemýšlím," říká, ale ve skutečnosti si jen hýčká tu ideu, ve skutečnosti neví, co by, představuje si, jaké by to bylo žít v té Americe, která je stejně tak úmorná a monotónní, jako je nečekaná a překvapivá. Zítra má jít se spolužáky na večeři k nějakým profesorům, kdo ví, co tam najde.

    Loučí se s těmi starými lidmi ve dveřích, děda mu podává kabát, babička třese rukou, říkají si v dobrém rozmaru, že se zase rozhodně uvidí, "tak zase brzy na viděnou", "tohle bylo krátké, to byla jen taková ochutnávka, musíte ještě přijet", slibovat si se starými lidmi na shledanou, kdo ví, jestli, kdo ví, jestli ještě někdy, oni stojí v oranžově osvětleném rámu dveří jejich rozsvíceného domečku, rozsvícené chaloupky, on už se noří do tmy na ulici, otáčí se a zničehonic jim zamává, oni mu zamávají zpět, otočí se zády a po pár krocích slyší, jak se zaklapnou dveře.

*

    Na seminář jsme objednali pizzy a pořídili pivo - jako vždy -, ale protože se ten den na ústavu historie shodou okolností konala nějaká žranice, na chodbách jsme objevili i řecký raut, nakládané lilky a olivy a saláty. Než jsem se pustil do úvodního slova, seprali jsme, co jsme mohli. Zbylo nám pak o to víc pizzy, do které už se nikomu nechtělo. "Tu veganskou si vem domů," pobídla mě ta mladá rázná profesorka u svého kabinetu. Chvíli stojíme nad jejím psacím stolem, každý z jedné strany. Povídá mi o amerických vejškách, o místních levičácích, neví, s kým má ve mně tu čest, a tak je ve formulacích opatrná, "v Americe je politika něco jako hobby, lidi se do toho na chvíli hrozně položej, ale když je to přestane bavit, stejně náhle od toho odejdou. V Evropě se kvůli politickýmu přesvědčení skládaj oběti, to tady ty děcka vůbec nechápou." "Já zas nemám rád to výchoďácký vyvážení traumat, nutit ostatní do špatnýho svědomí. Je ale pravda, že když tu chodim po galeriích, je to všechno jen o politice identit, moc mě to neoslovuje." "Jo, tohleto, to je prostě americká nemoc, začarovanej kruh." Občas se na chvíli odmlčíme, říkám si, jestli bych neměl jít, ale profesorka se zas chopí slova. Má k Praze určité vazby, osobní, kdo ví, jak moc jsou intimní. "Tady na Ivy league máme bejt údajně na tepu doby a dělat ten nejprogresivnější výzkum. Já mám často ale úplně opačnej pocit. Naopak když se pak bavim třeba s někým z Prahy, přijdu si najednou mnohem víc v obraze a že se něco skutečnýho děje." Ráda mluví o Slačálkovi, Barša jí k srdci nepřirostl. Zase se odmlčíme. "Je škoda, že odjíždíš tak brzo, mohli jsme tu toho vymyslet víc." Říká mi to už podruhé nebo potřetí, třeba to myslí vážně.

    Vracím se domů a hážu veganskou pizzu na stůl. Bytem je cítit hulení. "Are you guys stoned to death?" ptám se. "Přines sem pizzu, i když jen veganskou." Koně přiběhnou od televize a obestoupí se mnou krabici. Začneme se cpát. Protože jsem v lednici nenašel žádnou rozumnou pálivou omáčku, leju si na jídlo buffalo sauce. "Buffalo sauce on pizza?" diví se Tim. "I like your move, I gotta try it too." Invence neobratného cizince. Pak se jdeme koukat na anime. "Ty budeš už vlastně za chvíli odjíždět, co," zeptá se mě poprvé.

*

    Jdeš noční Providence, vylidněnou, ztichlou, jdeš kolem kampusu od profesorů. Zimní vítr fouká od oceánu, přímořská zima, srdce ti mrzne. Je už k ránu; jdeš s hudbou: tichou a smutnou, jdeš tam kam jdeš, když říkáš že jdeš domů. Náhle se otočíš, ucítils vůni a teplo. Zaslechneš ho, to dávné jméno v otázce - trvá to jen vteřinu, vykročíš dál: to se ti jen zdálo o lásce.

Providence -- Orlando, 14.-18.12.

Coda

    Všechno se to děje ve spěchu. Taxík přijede za hodinu, byt je prázdný, chlapci slíbili, že se mě ještě pokusí zastihnout. Vyklizený pokoj, svlečená postel, teplé zimní slunce a ten stejný výhled co vždycky, downtown města, State House, dálnice, naše ulice.

    Všechno moje jmění, poslední tři měsíce života, je složené a nacpané v kufrech. Čekám. Čekám už dlouho. Tenhle nekonečně dlouhý výlet, který se tak strašně protáhl, najednou zničehonic končí, ze dne na den, bez ohlášení. Sotva si začneš dělat kamarády. Sotva se posbíráš dohromady. Sotva to začne dávat smysl. Tim už několik dnů podotýká, že vlastně za chvíli odjedu. Vypadá smutný. Je to smutný. Obsazovat cizí životy a zase z nich mizet. Začínat nové životy a zase je ukončovat. Naposledy prošel ty známé ulice. Naposledy nervózně chodí po bytě. Co budou asi spolubydlící večer dělat? Páteční večer. Vymetený nebe, teplo, město vypadá opuštěně, ale to je samozřejmě jen pocit.

    Slova na rozloučenou se školitelem. "Pleasure to meet you." Včera naposled na pivu. "No vida, i ten hnusnej Narragansett se dá pít," alespoň teda v pivovarský restauraci. "Pleasure to meet you," další loučení, už dva týdny se jen loučíš. Rozloučíš se i s tím člověkem, kterýho tu necháš navždy čekat, v cizí ložnici, hledícího do smartphonu a čekajícího na odpověď, člověk, který zabloudil, nech ho tu, nech ho, ať tu zmizí mezi veverkami.

    Poslední běh: v půlce se zastavíš, na cestě podél řeky, už nemůžeš, dnes ne, sedáš si na lavičku a koukáš na vodní hladinu, oceán je v přílivu, voda se obrátila a teče do vnitrozemí, sedíš a dáváš si emoce do pořádku, nevíš, jak se zachováš, co čekat od sebe nebo od druhých, co čekat od návratu, cos čekal od odjezdu, před pár dny ti zase říkali, ať zažádáš o další stipendium a vrátíš se, tentokrát ve velkym stylu, kdo ví, kdo ví, co bude, napadá tě, když kouáš na tu řeku, která teče proti času, do kopce, zpátky, proti vší logice, proti všem očekáváním. Začínáš chladnout, dáváš se zase do běhu, strašně tě bolí nohy, ale nikdo to za tebe neujde, jako vždy jseš na svůj život sám, kdo není. Pointa.