Napiš ještě o Praze, o svym návratu, napsal mi přítel, vášnivý čtenář tohoto blogu. Nechce se mi, ten blog nejde psát z Prahy. Psal jsem ho v cizině a tam má taky zůstat, odpovídám mu. Ne to je jasný, ale můžeš napsat aspoň o tom, jak se ti po návratu rozplynuly iluze, a naopak jak se ta cizina, kterou jsi svym způsobem protrpěl, najednou zdá drahá, pokračuje on. Já se ten blog snažim spíš nějak uzavřít, odpovídám mu a přemýšlím, že psát ho byla vlastně těžká zkušenost, přenášel jsem na něj všechnu tu tíhu, nechával ho snášet moje rány. To už mu neříkám, ale stejně mu to muselo bejt jasný.
***
Přijet do Prahy na vánoční prázdniny, na tzv. "mezi svátkama": prázdniny, vskutku. Mimořádný čas, čas mimo rutinu, speciální, výjimečné období. Odchylka od normy, rituální čas. Po víkendu bych se mohl vrátit do práce, míněno do rutiny: ráno bych se probudil ve své rozvrzané posteli a jako první sáhnul po telefonu a podíval se na různé komunikační kanály, jestli si na mě v Praze mezitím někdo nevzpomněl: v Evropě by byla minimálně už jedna odpoledne. Snědl bych dva tousty, víc do sebe po ránu stejně nenasoukám, podle dne se oholil a vyrazil přes Prospect na Brown Street, na jih vždycky východním směrem, po Pratt jsme nikdo nechodili, leda do krámu na Main North, což byla výprava na dvě doby: do obchodu pro jídlo a do liquor storu (příznačně pojmenovaného "High Spirits") pro tvrdá americká piva. Na Prospect by přede mnou uskakovaly veverky a já bych bezmyšlenkovitě koukal na místní paláce. Ke scientologickýmu chrámu, hned naproti Lovecraftově rodnýmu domu, bych nedošel, naučil jsem se nevážit cestu až do Meeting Street, i když blíž k Thayer je na ní dobrý bistro: ukázkový americký, s chromovanym nábytkem, kafem v konvici a kečupem a hořticí v červeném a žlutém flakónku na stole. Thayer Street je samozřejmě středobodem, jsou na ní všechny obchody a restaurace; je v ní pošta, kam jsem chodil posílat svoje naděje a strachy přes oceán. Na Thayer jsem to většinou sřihnul přes kampus, tuhle zkratku jsem objevil až po dvou měsících života v Providence, je to ta nejpřímější cesta do CVS - to je takovej univerzální americkej řetězec, něco mezi lékárnou, drogerií a Žabkou -, kde jsem sehnal úplně cokoliv.
Vrátil bych se po víkendu do těhle ulic a míst a navázal bych zcela plynule, zvednul bych tu nit ze země, čerstvou, čekala by na mě, byla by to ta nejpřirozenější, nejnormálnější věc, co lze udělat. Ráno bych řekl jednomu z koňů "hey" a oni by mi odpověděli "hey" nebo "mornin'" nebo "sup bro?" a podle příležitosti bysme se dali do řeči, anebo si každej hleděli svýho.
*
Otevřít dveře do bytu a nepoznávat ho. Jako by ho někdo zaklel, něco je v něm jinak. Cestovní kufr se už týden válí na chodbě; pobyt v hotelu, tam taky kufry zůstávají ležet na zemi; v tomto svátečním, prázdninovém, výjimečném čase: mohl by ses okamžitě sbalit a vypadnout.
Příjezdy z ciziny: na letišti nebo autobusovym nádraží tě vždycky vítá tvá holka, v nejbližších dnech zamíříš někam do hospody a sypeš ze sebe historky a zkušenosti. Máš ze sebe skvělý pocit, neleží na tobě žádná povinnost, přivezl sis úspěch, vavříny, seš ještě sám ohromený tím výkonem, tím, že jsi to dokázal a ustál; budeš na to vzpomínat, už vždycky. Triumf.
Přílet do Prahy: nakonec se dostavuje pocit porážky.
Přílet do Prahy: necítíš se triumfálně, cítíš spíš ztrátu. Covidová Praha, do sebe uzavřená, nevlídná, dveře i okenice jsou zavřené. "Jak bylo v Americe?" ptají se všichni a je jen logické, že se takhle ptají. A ty prostě nevíš, nevíš, co jim máš odpovídat, kroužíš kolem toho a vypouštíš nějaké fragmenty, ale chybí tomu ten velký, jednotící příběh, nebo ho spíš nikomu nechceš říkat, a tak se ta konverzace po chvíli omrzí a lidé se baví o svých pražských životech, které tu žili bez tebe, a ty nevíš, jak vstoupit do hovoru, a tak se ptáš "co je novýho?" a oni ti všichni do jednoho říkají, že nic, že je všechno při starym, jenže to je právě ta největší, nejděsivější změna, protože co ty víš co je tady starý a nový, dávno jsi vypadl z koloběhu zvaného "při starym", je to pro tebe cizí, uzavřený, místy až nepřátelský svět, kterému jsi přestal rozumět, do kterého jsi přestal patřit, "při starym" je gesto odmítnutí, vyděluje tě od ostatních, ty přece nejsi při starym, rozhodně nejsi nový, ale jiný určitě, proměněný, změněný, udělal jsi zkušenosti, některé drahocenné, o některé ses ani neprosil, a teď jseš zpátky v tom odvěkém a odjakživém světě svého domova, ale nepřiléháš do něj, je pokrytý tenkým filmem cizoty, odvrací se od tebe, staví se k tobě zády.
Přílet do Prahy: je stejná jako vždycky. Bratr tě veze autem domů, těmi stejnými pražskými ulicemi a dálnicemi, znáš každou z nich, víš o nich všechno, jdeš do hospody, cesta z domu na metro a zpátky, jseš na ní alergický a nenávidíš jí, je stejná jako byla posledních deset let a jako bude příštích deset let, všechno je tu stejné, tak stejné, tak předvídatelné a nudné a úmorné a ubíjející, neumíš si představit, že by ses do toho zase vrátil, že bys zas chodil po -ské a -ově ulici, které se nikdy nezmění, a pokud ano, tak v Praze jedině k horšímu, tohle ustrašené, šeredné město plné ustrašených a šeredných lidí a vedené ustrašenými a šerednými představiteli s ustrašenými a šerednými názory, které ustrašenost a šerednost tohohle ustrašeného a šeredného města jenom prohlubují.
Přílet do Prahy: dýcháš zrychleně, nervně, musíš otevřít pusu, jak lapáš po dechu, cítíš tlak na prsou, snad z tebe i vyjde sten, srdce má levou a pravou komoru a levou a pravou síň a ty ho teď máš rozlámané mezi dvěma kontinenty.
Přílet do Prahy: kde je pocit triumfu? Tohle je porážka. Odporné, sychravé a špinavé město plné uhnilé vegetace. Vstoupil si do něj a před tebou se otevřela prázdnota, širá, rozlehlá pustina. "Nakonec přijde léto," ujišťuje tě tvůj přítel a nezbývá než mu dát za pravdu, ale tohle uvědomění je jak opojné, tak děsivé zároveň, protože sotva jsi se vypotácel z toho temného údolí, ze země Narragansettů, sotva jsi se jím proplazil, odškrtnul poslední den v kalendáři - bylo to tak nekonečný a ta vzpomínka se najednou zdá tak vzdálená -, sotva jsi se vynořil z moře a jeho slaných, černých vod, můžeš zase začít odpočítávat, zase začít čekat, zase vyhlížet nějakou nereálně, nekonečně vzdálenou vyhlídku a doufat, jenže ty už na to nemáš sílu, pořád na něco čekat, pořád zadržovat dech a šlapat vodu, jseš z toho tak vyčerpaný, čas tolik trvá a unavuje, sám sebe unavuješ, sám sebe vyčerpáváš a doufání vyčerpává ze všeho nejvíc.
*
Mohl by jsi ráno vyjít po Prospect a později přes den trávit čas s Benem nebo Timem nebo Erin, Mikem, Channelle, Anou, Itamarem a dalšími, většinou nijak vřelá přátelství, spíš známosti, ale on se člověk po třech měsících o moc dál nedostane; zašel bys pak do High Spirits nebo Whole Foods nebo Stop&Shop nebo do jednoho z desítek podniků na Thayer, šel bys běžet přes Hope a Laurel na River Drive a večer bys psal blog, bylo by to to nejnormálnější, co můžeš udělat, ale tahle tvoje druhá přirozenost je teď 6 000 kilometrů daleko a ty jseš 6 000 kilometrů daleko od ní, a tak tu máš své přátele se slovanskými jmény a pro žrádlo si půjdeš do Albertu a běžet do místního lesoparku, je to všechno tak přirozené a normální, ale přece jen, je to trochu vykloubené a vyšinuté, být mezi těmito dvěma přirozenostmi, jak kdybys byl dva lidi, nejseš ani jedním, jseš průhledný, prosvítáš, na křižovatce, koukáš se vpravo, koukáš se vlevo, a pak zas a pak zas, váháš a nedokážeš udělat ten první krok, přemýšlíš, zvali tě zpátky, těší tě, žes aspoň na někoho udělal dojem, třeba se nakonec dostaví i ten pocit triumfu, jednou, ale třeba se to v tobě zažere a ty si budeš ještě jednou muset něco dokázat a ten triumf si opravdu vydobýt a zasloužit a přivízt zpátky, kdo ví, stojíš na tý křižovatce a čas stojí, je to konečná, jsi příliš unavený na to, dělat ještě nějaká rozhodnutí a dělat si nějaké vyhlídky, tak dlouho jsi se těšil zpátky, a teď tě tu nic netěší, "In the same old town, I saw your face / You seemed so sad, I felt the same / I knew you felt a way that I couldn't change", ale že čas stojí je samozřejmě metafora, čas totiž běží, pořád, neustále, na hrudi máš první šedé chlupy, čím dál tím víc, a dnes skončí i tenhle hrozný rok, další hrozný rok v téhle hrozné dějinné situaci, byl to dlouhý a nevděčný rok, je dobře, že už bude za tebou, změní se letopočet, zcela bez tvého přičinění, skončila tvoje cesta do Ameriky, skončilo toho spoustu v tvym životě, končí i tenhle rok, několik dalších konců je ještě na obzoru, čas běží dál, je to zcela bezpracné, stačí jen stát na místě a čekat, on se přes tebe už nějak převalí.
*
V Providence koloval tenhle vtip: Providence, Rhode Island, where it rains two days out of three except during the rainy season when it snows like a bitch, and Friendship is a one-way street. Rich folks live on Power Street, but most of us live off Hope.
Žádné komentáře:
Okomentovat