Čekáš na letišti a nervózně si prohlížíš všechny ty ksichty, ty české ksichty mluvící českou češtinou, čekáš nervózně na odvoz, z posledních šesti letišť, která jsi navštívil, je tohle to nejliduprázdnější, všechno je na něm zavřené, zaslechneš zase češtinu a k tomu i ruštinu, začínáš nervózně klepat nohou, no konečně, vítá tě odvoz, ironicky a teatrálně se objímáte, vykračuješ do suchého mrazu té země pod věčným příkrovem mraků, nasedáš do auta, umolousané od dětí, které se v něm vozí, pozoruješ přes špinavá okýnka paneláky, billboardy, uhnilou vegetaci, odpadky ve škarpách, "tak co, mám ti pustit rádio?", ptá se tě jízlivě tvůj odvoz, ale odpověď zná.
48hodinový den, v letadle nešlo usnout, večer se vidíš s přítelem, objetí, dojetí, vtipkování, ožrat se zase po česku, pivo se pije po půllitrech, ale je slabé, při chlastání se pije tvrdej, do bytu se vracíš opilej, ale usneš jen na pár krátkých hodin, tvoje tělo si to spletlo s odpoledním šlofíkem a tak celou noc stejně probdíš, jsou Vánoce, den prospíš, večer jdeš navštívit rodinu, jsi jak praštěný do hlavy, apatický, máš ještě citlivou kůži z tropického slunce, ještě cítíš tu chuť všeho na jazyku, být v rodné zemi je velká exotika, když odemkneš dveře od bytu, ani ho nepoznáváš, vítá tě prázdný a zatuchlý, takhle sis to nepředstavoval, vůbec, vůbec nic sis nepředstavoval tak, jak to teď je, jsou Vánoce a ze zvyku posloucháš tu samou hudbu, ty samé skladby nebo písničky, co jsi poslouchal i tam, ale máš je zafixované s těma rozbitýma chodníkama a spadaným listím a pravoúhlýma ulicema a poskakujícíma veverkama, s jiným počasím a jinýma pachama, je to neskutečný, ne-skutečný pocit, slyšet tutéž hudbu tady v těch interiérech a exteriérech, podlamuješ se v kolenou, tak jsi to celé přežil, nemůžeš tomu uvěřit, je to jen pár dnů, co sis s lidmi říkal "hello how are you" nebo "no I'm all set" nebo "wow that's so cool", cos byl mezi mrakodrapama a zbytnělýma dálnicema a v placaté krajině, byl jsi v bažinách a viděl aligátora a iguany a exotické ptactvo, ale také jsi tam na břehu viděl povalovat se něčí tělo, ještě se hýbalo, bylo celé jakoby popsané, potetované, pokreslené, ale ve skutečnosti to byly samé jizvy, skládaly se v jakýsi příběh, napočítal jsi jich ... raději jsi odvrátil pohled, ne, tady ne, v tomhle koutu světa žádná minulost není, rozhodně ne tvoje, snad to tělo sežerou ještěři a nezůstane po něm ani stopy, ale tam na severu, v Providence, pořád bloudí ten duch, je celý popsaný a pokreslený, jakoby potetovaný, ale při bližším pohledu ..., bloumá tam po ulicích, v několika svých ustálených okruzích, cosi se mu honí hlavou, jedna jeho jizva je čekání, jedna je nedočkavost, třetí je zjištění, že není proč a nač čekat, jednou jizvou je i onen šťastný den, štěstí z tropického ostrova, který navštívil, kus štěstí, který si urval a vydobyl a vydupal ze země, sám pro sebe a za sebe, jeho vlastní akvizice, všemu nazvdory, ale právě síla toho štěstí nechtěně ukazuje, co je vše ostatní, co to bylo, co a proč a za jakou cenu, vrhá dlouhý stín, velmi, velmi dlouhý stín, to štěstí, které si vyvzdoroval, lehl si na pláž a usnul, blaženě, a slunce se opíralo do jeho jizev a kreslilo mu další, tento člověk, který absolvoval onen rituál, zůstane tam bloudit navždy, zůstane čekat na tom letišti na svůj kufr plný Evropy, čeká tam na něj dodnes, ten kufr nikdy nepřijde a on nikdy neodjede, navždy tam, 6000 kilometrů daleko odsud, zatímco ty jsi tu vzdálenost překonal v letadle společnosti Lufthansa, a teď koukáš z okna na vymrzlé a vysušené středoevropské sídliště a máš v sobě 6000 kilometrů prázdnoty a chybění, časem se ten příkop zanese, stupidní rutinou, zabřednutím, zacyklením, vždycky to tak bylo a ani teď to nebude jinak, ale ten čas ještě nepřišel, ještě ne, teď je v tobě 6000 kilometrů prázdnoty, která se v tobě rozeznívá, odráží se uvnitř tvého těla o jeho vnitřní stěny, máš zastřený pohled a nesoustředíš se, "ehm", odpovídáš někomu, kdo na tebe právě mluvil, ale tys mu nevěnoval pozornost, jak na ty lidi tady můžeš mluvit, copak vědí, copak mohou vědět, jaké to je, jaké to bylo, být 6000 kilometrů sám a přežít to a pak být 6000 kilometrů prázdný, ne nemohou, a tak je posloucháš, co mají na srdci, nebo jsou i zvědaví, co bys jim řekl, říkáš jim, jaké to bylo, říkáš jim, co bylo 6000 kilometrů daleko, říkáš jim to ze vzdálenosti 6000 kilometrů, mluvíš o někom, kdo je od tebe 6000 kilometrů daleko a už navždy tam zůstane, ztracený v ulicích a čekající na svůj kufr z Evropy, který nikdy nepřijde.
Žádné komentáře:
Okomentovat