Vzhledem k tomu, že blog už jsem psal v letištní čekárně, v motelu, večer v hospodě na molu do zavíračky a teď v lobby hostelu, můžu už se oficiálně nazývat bloggerem? Pozvou si mě do veřejnoprávního média a na liště bude napsáno Jméno Příjmení, půl-PhD., blogger? A co magnesia litera za blog roku? V případě vítězství bych se zařadil do mimořádně ohavné společnosti. Mimořádně. Tenhle blog se nicméně chýlí ke konci; stejně jako já.
***
Florida Keys
Něco mezi surreálnym snem a počítačovou hrou. Šnůra ostrovů propojená dálnicí: to je první dojem většiny návštěvníků. Co ostrov, to jiný svět; jak postupovat z levelu do levelu: džunglový ostrov, lávový ostrov, sněžný ostrov, ostrov s pyramidou, hřbitovná ostrov, Heroes of Might and Magic III!!! Distinkci podtrhují exotické názvy ostrovů: Key Largo, Long Key, Key Duck, bokem ležící Tea Table, a dál Sugar Loaf Key, Bahia Honda Key, Boca Chica Key, Upper a Lower Matecumbe Key, No Name Key (sic!) a mnoho dalších a na konci toho všeho Key West, můj cíl. Každý ostrov má své netvory a svého hlavního bosse na závěr.
Na jednom ostrově jsou všude značky nakazující mimořádně pomalou rychlost, v noci dokonce ještě pomalejší, protože zde žije key deer. (Dávám si ho do googlu a ... jesisii, takový koloušci!) Jedinkrát ze silnice spatřim plazícího se leguána: jako všichni leguáni se tváří velice spokojený sám se sebou, přičemž se mračí. Ptáci, ptactvo: orli, cosi jako ibisové, volavky a pelikáni, neznám jejich názvy, někdy si je vygooglim a pak budu všechny ohromovat, jak nejsem na svých blozích chytrý, hotový Kaltenburg. Na dalším ostrově je starý stržený most. Na dalším je výzkumné centrum delfínů, na jiném žraloků (Dolphin Research Center, netuším, jestli jsou zde delfíni objektem, anebo subjektem zkoumání). Jiný ostrov je celý obsetý luxusníma vilkama, další zůstal jako rezervace, ty největší mají svá města, se širokým bulvárem vprostřed, s fastfoody, benzínkama, jsou úmorně homogenní se zbytkem USA. Na Key West, dochází mi, když tam konečně dorazím, se muselo odehrávat Vražedné pobřeží (odehrávající se na fiktivním Key Mariah a ironicky natáčené v Mexiku, Izraeli a Jihoafrické republice - a s kanadskými herci!). A dvoje keys spojuje sedmimílový most, jenž se velice americky a doslovně jmenuje Seven Mile Bridge. Keys vedle keys, celý svazek klíčů!
Míjím miliony potápěčských škol a marín, dochází mi, že z dálnice vidím jen pahýl, že skutečné keys se odehrávají do šíře, přes ostrovy a mangrovy, pod vodou na útesech a korálech; suchozemské krysy si sem natáhly dálnici a spolu s ní sem natahaly banalitu pevniny, ale mimo ni se beztak neodváží...
*
Jako surreálý sen: někdy je z obou stran dálnice jen nekonečná modrá rovina, je to velice abstraktní cesta, cesta nebesy, skok z ostrova na ostrov je kvalitativní proměnou, s mým ořem se stáváme něčím novým. Při západu slunce dochází k nanebevzetí. Po stranách je buď nekonečný Mexický záliv, anebo mangrovové mělčiny; nebo prales; nebo úmorná tropická americká suburbie; anebo rozpadající se, rezivějící železniční mosty. Moře, ostrovy, násilí betonové dálnice, prales, ptáci, loďky a lodičky, pohádková země, objevující se a zase mizející, náhlá krajina propojená dvěma sty kilometrů silnice. Ostrov, soustroví jako metafora: každý kus je originál, má svou identitu, je jiným světem. Dálnice coby optický kabel, internet silnice: obrazy se mění z okamžiku na okamžik, každý dramaticky jiný, ale ve fyzickém světě je tohle přeci jen nečekaný zážitek, až nepatřičná zkušenost, fyzický svět mívá plynulejší přechody. Stavím postupně na dvou benzínkách, podle palubního počítače mi ucházejí pneumatiky (na potvoru akorát najíždím na sedmimílový most, stres). Na první benzínce nemají kompresor, ale na pokladně je milá paní. Na druhé kompresor mají, mluví se tam španělsky, a když si otevřu dveře na hajzl, abych si umyl ruce zamazané od ventilů, vyruším nezamčeného muže vprostřed sraní.
*
Na Key West, v cíli, v cíli Ameriky, na konci tří měsíců čekání a vzdychání, konečně, mám tu jen pár hodin, ono přece jen, jet po dvouproudové ucpané okresce dvě stě kiláků tam a zase zpátky, jak v neděli večer z jižních Čech po benešovský směrem na D1, v permanentní koloně, někdy se i cesta stane cestou, jak řekl jistý moudrý tibetský tirák. Najdu pláž, zaplatím parkování, na hodinu, du se cachtat do moře, blaženě usínám na pláži, opírá se do mě slunce, du si zaplatit ještě jednu hodinu, ještě jednou se vycachtám, abych mohl o to sladčeji zaklimbat na pláži, o neštěstí se píšou romány, štěstí je kouzelně banální. Jestli se ještě někdy budu ženit, na svatební cestu pojedu sem.
*
Nastal čas návratu, zapínám GPS, zahněte doleva na South 1 a pokračujte 126 mil rovně...
***
Miami
Čtyřstý kilometr na cestě už je přeci jen náročný, je tma a řidiči jsou nezvykle agresivní. Řítím se okresem Miami k městu samotnému, dálnice má střídavě něco mezi 2 a 8 proudy, nehorázně porušuju rychlost, protože proč ne, ale za chvíli jsem zase nejpomalejší, navigace mě provádí nesmyslnými dálničními kříženími, continue road 846 to SE 827, no uf, tak díky, motám se na letišti na nájezdech a podjezdech, za pár dní se odtud vznesu, z tohohle kontinentu, za pár dnů, konečně se mi podaří najít garáže. Loučím se se žahadlem, jak jsem tu svou japonskou prskavku pojmenoval, bílá Honda Civic, obyčejný hatchback, nicméně odpich měl mimořádný, mohl jsem vesele šikanovat namyšlený řidiče v monstrózních pickupech, jsem skoro dojatý, tak mi to blbé auto přirostlo k srdci, stal jsem se v něm koněm, byla to jen naše cesta, nás dvou, z nedostatku jiných společníků, animismus.
*
Černošští taxikáři na letišti jsou zklamaní, že si beru hispánského ubera, sám z toho mám špatné svědomí, pozoruju ze zadního okna noční Miami, věže nad kanálem, nad mořem, pokračujem přes dlouhý most (parodie, ozvěna Keys) do Miami Beach, hostel, check-in, pokoj, čekání, otrava, spolubydlící z Německa, konec intimity, vyrážím do města, ani nevím, co chci dělat, je vedro, ale z ostychu si nechávám univerzitní mikinu, chrání mě před cizím protředím, palmy, lidi mluví španělsky, mladíci francouzsky, zvláštně oblečený pár holandsky, hotový Bábel, jsem unavenej a línej, ptám se googlu na bary v okolí, někam zapadnu, nechám tam majlant, autopůjčovna a hotely mě tak natáhly, že už je mi jedno, kolik peněz tu přiložim do kamen, holky maj letní módu, je to promyšlený, móda do věčnýho floridskýho léta, na ulicích projížděj sportovní dodge a lamborjeansy, bar je slušnej, pivo předražený jak prdel, ale barmanka má copánky a pěknou prdel, bloody mary bodla, jak asi chutná mojito na Floridě? jako všude jinde, vracím se do hostelu, míjím spoustu galerií a art shopů, domy: bílé art deco, vodní kanály, tyčící se bílé věže hotelů, jsem na hostelu, dopisuju tenhle blog a poslouchám skupinku mužů a chlapců různého věku a národností, jak se druží, je to trochu nechutné a slizké, jejich evropské přízvuky, nekonečné blábolení o hulení, je po půlnoci a páry a holky teprve vyrážej na párty, je to jiný svět, jejich svět, teprv sem ho nakousl a tak to taky zůstane.
Žádné komentáře:
Okomentovat