"Jo, přemýšlím o románu. Už nějakou dobu, mám ho celkem rozmyšlenej, rozepsala jsem několik kapitol, i když si ještě nejsem úplně jistá, jak se bude vyvíjet jeho zápletka. Je o mym rodnym městečku, vlastně vesnici. Středobodem bude jezero, ta vesnice je vlastně celá rozprostřená kolem jezera, mluví se tam takovym zvláštním přízvukem, říká se mu joual, to podle výslovnosti slova cheval, kůň, je to vlastně přízvuk v přízvuku, québečtina v québčtině." Jak tak Kanaďanku poslouchá, napadá ho, že ten román je spíš o emigraci a o stesku, o mluvení v jazycích. "A co ty, taky něco píšeš?" přebírá ona iniciativu.
To bylo ale až večer.
*
Zase ses vzbudil do toho věčného dne, do toho věčného odpoledne? Zase tě před probuzením píchá světlo do víček, pořád pod nimi čekají ty přízraky? Časem vybledly, rozbředly, ale porád tam jsou. Ty taky.
Vstáváš - slunce je nízko. Vyšlo dnes na západě, zdá se tak blízko. Drží se už týden na nebi, už týden věčný den. Nebe je vymetený: čisto. Den co den samý den, paprsky dopadají z boku, kdežto zima ne a ne přijít, ani trochu. Den mrzne a je lezavo, začíná a končí na západě, bolavo, jen zima ne a ne přijít. Fouká, přitom nesněží, všechno omšelo, zima bez zimy, čas neběží, zbytečně dlouhý podzim zbytečně dlouhého dne, bezbřeží. Všechno omdlít, co mohlo, už uhnilo, podzim pořád pod sněhem nechce se pohřbít. Mrtvoly vegetace válí se po ulicích, živý mrtvý podzim, rok, který nebyl, po tisísích. Co mělo umřít nemá se k odchodu, okamžitě, sobecký otec požírá svoje děti, drží se od hrobu. Při životě, kde je zima, ten spravedlivý hrobník? Zima se dostaví až v Praze, smutník.
*
"Fuck, I can't believe you're already leaving. I thought you'd be here forever," Tim zní skoro smutně. Dneska jdu na večeři at the proffesors', říkám mu, poslyš je pravda, že in the U.S. je slušnost na návštěvě zůstat jen tři hodiny, ne víc, ne míň? "To slyšim poprvý, co to je za blbost. Zůstáváš, dokud je to zábava a příjemný. Klidně půl dne." "Samozřejmě si musíš všímat, jestli je ještě vhodný zůstávat, ale žádnej strop není," přispěchal mi i Ben poradit, jak jít v Americe na návštěvu. "Kdes to vůbec slyšel?" Přemýšlím. Myslim že sem to četl v sloupku nějaký český novinářky žijící tady. Psala o tom, jak si pozvala s manželem kamarády, ale ty se po třech hodinách zvedli a odešli. "Ne, žádný takový pravidlo neni." "Asi prostě byla otravná a nebavilo je to u ní." A pak aby se sama před sebou obhájila, ta kráva pitomá, tak o tom napíše sloupek do českejch novin. Posranej Deník N.
*
Sedíš a žvýkáš snídani, toast s humusem, žvýkáš a sedíš a koukáš z okna směrem na západ, na ten západní výhled, State House, dálnice, sklady, předměstí, lesy Nový Anglie, je to pořád ten samý výhled na západ, jako tu byl celou dobu, když se podíváš západním směrem, na horizontu, ještě za stožáry vysílačů a větrnými elektrárnami, se vše ztrácí v modré barvě a splývá s oblohou, nebe je vymetený, venku mrzne ale ty žvýkáš a sedíš, dokud to všechno nedojíš, máš pořád hlad, ale oběd bude až na oběd, snídaně je vždycky malá, snídat se nedá mnoho, jíš už čtvrt roku to samé, toast s humusem, po ránu tě bolí břicho a je ti hnusně, je jedno jestli máš sny, anebo ne, po probuzení se vždycky probouzíš do toho stejného dne a do té stejné situace, v tom stejném pokoji, ve kterém jsi předtím usnul, ostatně jako už několik posledních měsíců, z ložnice máš výhled na jihozápad, na downtown a rudé polární západy a bledé polární východy, z toho cizího pokoje, ze kterého po probuzení vyjdeš do kuchyně, kde si opečeš toast, pokaždé dva, a namažeš si je humusem, už se ti to skoro zajídá, ale jseš líný měnit zvyky, byť by byly sebehorší, je lepší mít aspoň nějaké, kdo má pořád vymýšlet něco nového, aspoň nějaká pevná půda pod nohama, byly dny, kdy se nedalo vstát ani pravou, ani levou nohou, nedalo se vstát vůbec žádnou nohou, ráno se teprve muselo dopadnout na zem, ba hůř, nejdřív se musela vyčarovat vůbec nějaká zem pod nohama, na kterou by se teprve dalo dopadnout, ze které by se pak dalo vykročit pravou nebo levou nohou, zásadně levou, s nevolností a nechutenstvím, vykročit do kuchyně a tam si opéct dva toasty, namazat je humusem, tvůj veganský repertoár v Americe, namažeš si ty dva toasty a dáš si je na talíř, obložíš si je zeleninou, většinou rajčaty nebo paprikou, nějaké vlákniny, ať nemáš zácpy, osolíš je a popepříš, aby ta nechutnost měla vůbec nějakou chuť, s talířem s toasty namazanými humusem a obloženými paprikou nebo rajčaty se pak přesuneš do jídelny, kde sedíš a žvýkáš a přitom koukáš na západ, je tam stále ten západní výhled, State House, dálnice, předměstí, modrá barva na horizontu a někde za ní New York, ten zlovolný svůdce, otřeseš se, hrozná vzpomínka, už do toho města nikdy nevkročíš, ale tuhle asociaci běžně nemáš, protože váš západní výhled je orientovaný spíš směrem na Connecticut nebo Massachusetts, takže ten výhled je veskrze bezpečný, sedíš a žvýkáš, žvýkáš a žvýkáš, posloucháš svoje žvýkání v tom chladném prázdném ranním bytě pod zataženým nebem, slyšíš jen svoje žvýkání a máš nohu přes nohu, připomínáš si svého otce, nenáviděl si, když vstal ve stejný okamžik jako ty, sedl si vedle tebe ke stolu, koukal z okna na západ, to jest na Ruzyni, ale ano, přeneseně i na Connecticut nebo Massachusetts, měl nohu přes nohu a hrozně nahlas žvýkal, i když jedl se zavřenou pusou, tohle ti dokázalo zkazit ráno, a teď tu sedíš a žvýkáš a jseš svým otcem, je v tom pochopitelně mnoho dobrého, ale vážně, někdy bys ze sebe část toho dědictví nejraději vyříznul, amputoval jí, "vinit rodiče za svý chyby umí každej," řekl ti jednou v žertu tvůj otec, kterým se teď stáváš, akorátže jemu na rozdíl od tebe nikdy nevypadaly vlasy.
*
Studenti neměli nic nosit, "maybe sixpack or two, if you want to drink beer," zachechtal se svým charakteristickým smíchem dotyčný profesor francouzské literatury, dvorní překladatel onoho obtížného francouzského filozofa do angličtiny. "Dinner at 7:00 p.m.," stálo v hromadném mailu, "we hope to see you then." Na jednom semináři se pravidelně podávala pizza a pivo, další byl zakončen indickým rautem, samozy se špenátem, pakory a tři druhy čatní, o den dříve ho pozvala slovutná profesorka bohemistiky na rodinnou večeři, podávalo se japonské kari, dnes se setkává kurz french studies, profesoři připravují indickou večeři. ...ská ulice, na jih od kampusu, no vida, sem se dostal párkrát při svých opileckých eskapádách, napadá ho, ale teď jde přímo do profesorského domu, už je dávno tma, najde ulici, ovšem najít číslo popisné může být v Americe celkem oříšek, potkává spolužačku, hi, how are you, I'm fine, how is it goin', I'm fine, thank you, už dům našla, je to tenhle, akorát před nimi přišli už dva další studenti, holohlavý profesor jim drží dveře a všechny vítá, má úsměv od ucha k uchu, "to jste si to všichni spletli s kurzem, že chodíte přesně na čas?", za nimi přicházejí v půlminutových intervalech další spolužáci, za chvíli jsou v domě všichni.
"Kabáty si sundejte, boty si nechte", směruje je profesor dále do kuchyně, on přinesl pivo, jako jediný, jen jedna další spolužačka přinesla víno, "co si dáte k pití?", ptá se profesor, všichni pijí víno nebo vodu, on chvíli váhá, nakonec si říká o pivo, položí před profesora sixpack plzní, "I didn't really know what to bring, so I got czech pilsner", profesor v odpovědi cosi zavtipkuje, ale on mu nerozumí, a tak se jen ze slušnosti mlčky zasměje, profesor si ovšem taky nalije pivo, za chvíli přijde i profesorka, původem Indka, dává si taky pivo. Kuchyň je útulná, ale pro tucet lidí přece jen malá, spolužáci se už rozdělili do skupinek, pár se jich baví s vařícími profesory, holky spolu, opírá se o kuchyňskou linku, u stolu už neni židle, všichni mluví přes sebe, a tak jednotlivcům nerozumí a neví, jak se vložit do hovoru. Trochu tuhle situaci čekal, trčí u linky a hledí si, aby pivo nepil moc rychle.
*
"Pojď se mnou ještě nahoru do kanceláře, zaplatim ti tu pizzu," říká mi ta mladá rázná profesorka historie, o níž jsem vygoogloval, že umí pět jazyků včetně maďarštiny, napsala dvě knihy a vždycky se směje na celé kolo. "Ten workshop se podle mě povedl, co myslíš, lidi říkali docela zajímavý věci, hm?" otáčí se na mě přes rameno cestou po chodbách Department of History. "Bylo to upřímně dost osvěžující, slyšet, co si o tom myslej Američani. Fakt originální nápady."
Pořádá neformální semináře pro studenty i učitele, cosi jako spolek přátel východní Evropy, zmerčila a přizvala mě krátce po příjezdu, "je to dost neformální, vždycky objednáme pizzu, je tam nějaký pivo, a bavíme se o různejch textech, nic vážnýho." To se nedalo odmítnout. Byla agilní a hned při prvním osobním setkání mi navrhla, ať vymyslim téma jednoho z těch workshopů, že bude pod mojí taktovkou.
Potkali jsme se pak zase na přednášce slovutného českého profesora, profesorka zopakovala svůj nápad. "Ale jaký texty?" "Třeba Švejka? Nebo Kunderův Žert? Hlavně nějakou legraci." "Hm, možná Egon Bondy, to je sprostý a vtipný, ale zároveň smrtelně vážný." "Anebo, jak se jmenuje, Jan Tesař?" "Jo, ten je taky hodně sprostej a vděčnej."
Další týden jsem hledal a googloval, pirátil a kradl, co bylo přeložený do angličtiny. Egon Bondy ne, Plastic People mají přeložené tak tři texty, ha ha, ale je to legrační, když je dnes člověku dvacet, atd., co dál je v češtině vtipnýho? Je přeloženej T. R. Field? Není. Ani traktorová poezie, kruci, Krchovský, Havlovy básně, ne, nic, nic! Musel jsem na to jít jinak - zmínka o Tesařovi mě přivedla k antičeský literatuře. Je v angličtině Szczygiełův Gottland? No vida! A co Vladimír Macura? Ejhle, nějaký výběr... nakonec poslepuju eseje o Stalinově monumentu na Letný. Musim si ty texty po letech zase přečíst, no, popravdě to není takovej zázrak, Szczygiełovi se na Stalinovi ta dekonstrukce čecháčkovství zas tolik nepodařila, jeho Baťa je mnohem lepší, ve Stalinovi spíš recykluje mýty Čechů o nich samejch. Pozdní Macura taky není totéž co ve Znamení zrodu. Nic lepšího ale v angličtině není: ani básně Bondyho, ani Havla, Jirouse, Krchovskýho, T. R. Fielda... anglofonní svět má jen Švejka a Kunderu, Kafku si taky milosrdně asociuje s Čechama. Trnu hrůzou: Jakej mylnej obraz o nás musejí mít! A pak jsem z toho vlastně zklamanej: Jakej mylnej obraz o nás musejí mít?
"Ten workshop se podle mě povedl, co myslíš, lidi říkali docela zajímavý věci, hm?" otočila se na mě přes rameno cestou po chodbách Department of History.
*
Dal se pro začátek do řeči s mladým asertivním Američanem, o přestávkách v kurzu si povídali o univerzitním hokeji, a tak věděl, kde začít. "Co žes nebyl na zápasu Bears s tou prdelní college from New Jersey tuhle v neděli?" "Cha cha, moje angažmá s Bears končí tim, že chodim na tréninky. Jaký to bylo, tos musel bejt na tribuně jedinej člověk ne?" "Ha ha, no ne, ale jo, bylo nás tam tak patnáct. Ale ten výklep! 2:12! Nic tak ponižujícího sem v hokeji snad v životě neviděl." "Che che, to je síla! Ale Ben přitom hraje hrozně dobře, je rychlej a silnej." "Jo, nám pak říkal, že když byl na ledě, dostali jen jeden gól. Ona ta druhá college měla asi tři trenéry, zatimco Bears ani jednoho." "Jo, my sme o trenérovi přemejšleli, ale pak bysme zas přišli o nezávislost. Radši si vládneme sami." "A pak kdo je tady opravdovym vítězem zápasu, to pro ně musela bejt fakt prestiž, kodrcat se pět hodin, aby vyklepli tým, kterýmu to bylo srdečně jedno."
Po chvíli se ale hovor omrzí, a tak zase sám trčí u linky. Udělá si ovšem plán: až se holky odmlčej, vlítne jim do řeči, může navázat na to, že spolu chodili i do toho druhýho kurzu, kterej se rozhodl nedochodit. Holky se odmlčely; nezaváhal ani vteřinu. "Um, hi guys, you took that course too, right? Right. Did you like it? I had to drop it, like, halfway through." Ptají se ho proč, neváhá jim to vysvětlit, ale zároveň nechce vyznít moc negativně, tohle nejsou Čechy, tady se stěžování nenosí. Holky s ním nakonec souhlasí. Kanaďanka a Texasanka. Odkud vlastně jseš? a Kde jste kdo kdy v životě žili? a Jakejma mluvíte jazykama? "Ty seš podle jména z Kanady viď?" zeptá se jí. "A odkud? Aha, tam to znám, já žil chvíli v Montrealu, tam je to, jak se to jmenuje, Trois Iles? Aha, Trois Rivières, jejda" - ale dotyčnou už beztak dávno zaujal.
Večírek může začít.
*
Studená postel, rozestlaná, zeje, den začne ustláním, myšlenky steleš, kam teď kam kudy? V gauči, na židli, na posteli, s knížkou beztak usneš, tak jako naposledy. (Vyvětráš po ránu prdy.) Oči se klíží, pořád padají, víčka tě tíží. Sotva jsi vstal, spánek se k tobě už zase blíží: hajej nanej, ňuňánku, pod víčky jsou střepy, strašáci ve spánku. Tohle není žádná ukolébavka, ale insomnie, nočními můrami zatopená náplavka, proto tak pije. Spánku se nedostává, dny, týdny, měsíce, odpočatost vydrží hodiny, číst se nedá. Snaží se, rána nedospává, v podvečer únavou knížku odloží, noc zase přetáhne, blog se sám nenapíše, báseň nesloží, den nikdy nekončí, den trvá týdny, dny trpí anémií a zima furt nepřichází, katarze ostatně taky ne - je věcí tragédií. Fikce - chorál a hlediště, kdy bude poslední dějství? Nevidí konce pro ožralství.
Špinavým oknem proniká světlo, hřejivý zimní den, Nová Anglie a její vyhlášené zimy, žádné peklo. Globální oteplování hřeje tě přes sklo: ležíš u rybníku v objetí, cítíš dotek druhého, něčí tělo, nic ti neuteklo; budí tě vlídná slova, usínáš doma na gauči, doma v Praze, kůže se dotýká kůže, je ti teplo. Feta a levandule, Evropu unesl býk, příboj mu koule olizuje, hnusný penis býčí, vypadá jak lidský, strašně se tyčí, ruka s knížkou ti ochabuje. Trhneš sebou. Polospánek šlápnul na střep a střepy k úzkosti vedou, je to jen chiméra, nejseš v pohádce, nejseš po hádce, otvíráš Ricoeura, to se ti jen zdálo o lásce.
*
Zazvonil na zvonek a trochu znervózněl. ...ská ulice už je zahalená tmou, sice je tu už podruhé, ale dům přeci jen chvíli hledal, všechny americké ulice vypadají stejně, rozvrácené betonové chodníky, opadané aleje, řady dřevěných domů, zaparkovaná auta, hlavní avenue a z ní vybíhají desítky zaměnitelných streets, lanes a drives, čas od času shluk obchodů a restaurací, pak zase nekonečný zástup domků a vilek. Suburbs nebo maloměsto, vypadá to nakonec stejně, Severní Amerika má velice omezený urbanistický a architektonický repertoár, existují jen tři čtyři základní městské krajiny, které se do nekonečna opakují, iterují, derivují, od Aljašky po Floridu, od Chalífornie po Novou Anglii. (Excesy jako New York potvrzují pravidlo.)
Dveře zarachtají a otevřou se, pojďte dál, jde dál, tady máte bačkory, vítá ho japonský babička, zatímco česká děda mu bere bundu a dává jí na věšák. Posaďte se, sedá si, vlastně abych nezapomněl, tady jsem něco přinesl, říká, kdybyste se neurazili, koupil sixpack plzní a drahé víno, radil se o jeho ceně drahnou chvíli se spolubydlícími, nakonec vybral třicetidolarové, víno se rázem stává námětem hovoru, ne, jižní Moravu ještě procestovanou nemáme, ale vy jste byl dlouho ve Francii, jaké to tam bylo? Já si pamatuju za mlada, jak jsem byl na konferenci na Loiře, povídá protetická děda, český imigrant, všichni se opili vínkem, asi šest set lidí, pak se mělo jít zpátky na autobusy, ale celý turnus byl požádán, aby ještě půl hodiny vydržel, než vystřízliví i autobusáci... Já jsem slyšel, chápe se slova on, že potom, co si Francouzi v šedesátých letech zrušili promoce a celou tu parádu kolem nich, tak zavedli nový rituál, přípitky vínem, vskutku, zasloužilý profesor pozvedá sklínku a u toho básní nad vínem v ní nalitým, nad jeho barvou a třpytem a kdo ví čím, a z toho se pak odpíchne k básnění o Francii, kvůli tomuhle rituálu si začaly francouzské univerzity pořizovat zásoby drahého vína, každopádně, na jedné univerzitě se při jedné z každoročních studentských revolt studenti vloupali do dotyčného skladu vína a všechny bedínky s lahvemi pak v revolučním zápalu vyházeli z prvního patra, jak se i se svým obsahem tříštily o dvůr, přihlížejícím profesorům stékaly slzy po tvářích...
A jaká je podle vás Amerika? ptá se protetický babička plynnou češtinou, jinak slovutná profesorka lingvistiky. Oproti Francouzům nejsou Američani tak povýšený, jsou fakt přátelský, odpovídá on. Studenti tu byli fajn, i ten styl učení. Bylo to hodně otevřený, na jednom kurzu, co jsem se tak bavil se spolužákama, pokračuje on, byli i dost kritický k profesorům, že jim psali drsné evaluace raději už nezmiňuje. Profesorka div neprotočí oči. Studenti jsou podle ní rok od roku neschopnější; než aby se na chvíli zamysleli, radši se jalově zeptaj, postěžuje si. "Přesuneme se ke stolu? Udělala jsem vám zase miso, ale tentokrát jinak, není jen z kombu, přidala jsem i wakame."
*
Servíruje se kořeněný salát, naan, hrášek v kokosovém mléce, dušená pikantní zelenina a omáčka s rybami. Studenti se postaví do fronty a postupně si vše nakydávají na talíře. Profesorská vila je mimořádně velká, starý barák, večírek se sice drží v přízemí, v patře jsou tušit ložnice, soukromý prostor profesorů, ale i tak se pořád jedná o několik velkých sálů plných obrazů, knih, designového nábytku a skulptur. Většina studentů se usadí u dřevěného stolu v jídelně, on jde s Texasankou, Kanaďankou a pár dalšími do salonku. "Já jsem taky chvíli žila ve Francii, v takovém malém městečku, ..., to ti asi nic neřekne, u Remeše." "To je department Champagne, žejo." "Jo, přesně tam! Snad každý profesor tam měl svůj vinohrad, i v takové malé díře." Texasanka mluví pomalu a její hlas jakoby přicházel z dálky, všechno, co říká, zní promyšleně a rozmyšleně. Má příjemný projev a je radost jí poslouchat, pověstná southern politeness. Nosový přízvuk ale nemá. "Já jsem z velkého města, ale na venkově se tak fakt mluví. Ale něco mi z jižanského mluvení zůstalo. Třeba vy všichni říkáte y'all, žejo, tak my na jihu říkáme all y'all. Hey all y'alls, get the fuck vaccinated!" dodá pro ilustraci. Je drobná, má mohutné černé vlasy a hnědé psí oči. Je stejně jako on z dvojčat, dokonce jednovaječná, což zavdává další námět k hovoru.
Po chvíli se k nim připojí profesoři, korzují mezi studenty a jídelnu už podle všeho vyzpovídali. Ptají se každého jednoho na jejich životní příběh, a to bez obalu, slovy "what's your story?" Kaliforňan povídá o své diplomce, cosi o literatuře a antropocénu, na svůj mladý věk je velice bystrý. Kaliforňanka píše básně. Kanaďanka vypráví, jak se v deseti letech s rodičema odstěhovali z Québeku na Floridu, otec jel za prací. Začala chodit do anglické školy, ale první rok prý neřekla anglicky ani slovo. A pak, z ničeho nic, začala mluvit plynně anglicky. Má výraznou sykavku, jako on, což se mu líbí, a nosí pilotky, jako on, což se mu líbí. "Aha a já myslel že máš ten svůj projekt v Amazonii?" "To byla moje diplomka, tak jsem se naučila španělsky a portugalsky, ale je to pořád moje srdcovka, pořád se tam vracím, seznámila jsem se s místníma indiánama, jezdim za nima na vlastní pěst, i když teď na to zrovna žádnej projekt nemám." Kolečko konečně vyjde na něj. Ptají se ho, jak se mu v USA líbí a o čem píše doktorát. Říká, že v únoru už má obhajobu, což si mezi studenty vyslouží uznalé pokyvování hlavou, i když on ví, že to je spíš hanebnost. V rychlosti vylíčí svůj doktorát, nechce se vykecávat, a navíc má respekt z profesorů, a tak to snad poprvý v životě vmáčkne do několika věcných vět. Uznale pokývají hlavou, což se mu líbí, indická profesorka - nemůže být o moc starší než on, ale napsala už pět knih - se ho dále vyptává, jak to v Čechách vypadá s antivaxerama, je to poměrně upjatá žena, nutno dodat vtipná, ale jako by se mezi studenty nemohla uvolnit, a tak hovory s ní vždycky působí jako zkoušení ze zdvořilostních frází. Tohle téma se mu nechce načínat, navíc cítí, že už mluvil dost dlouho, a tak přejde do protiútoku, což si vzhledem ke svému věku přece jen může dovolit; profesor mu navíc pořád dolévá pivo (jedná se samozřejmě o záminku, aby mohl dolévat sobě). "Ale změňme téma: vy jste oba studovali ve Francii, jaký to bylo?" Profesor se chvíli nechá přesvědčovat, ale nakonec se rozpovídá o své obhajobě. Naprostá fraška, v komisi měl ... a ..., veskrze nudné profesory, pérovali ho tehdy na chybách ve francouzštině, je mu dnes přes šedesát, ale zdá se z toho pořád rozčarovaný. Studenti z něj začnou tahat, jestli taky někdy něco nenapsal, míněno literaturu, o jeho deseti knihách o Derridovi všichni vědí. Po chvíli lámání z něj vypadne, že má v šuplíku rukopis, ve francouzštině, tisíciletý Olivier, kteréžto jméno se dá z francouzštiny rovněž přeložit jako olivovník, vskutku, olivovníky se dožívají milénia, jeden takový má být v jižní Francii, zkoušel to udat někdy v sedmdesátých nebo osmdesátých letech, pomáhala mu s tím Hélène Cixous, ale nikdo mu to nechtěl otisknout, je z Nového Zélandu, vystudoval v Paříži, teď žije v New Yorku a učí v Providence. Skupinka se po chvíli rozšíří o zbytek studentů, přijdou omluvně s tím, že si s námi taky chtěli povídat. V kolečku se postupně všichni svěřují, co má kdo rozepsaného a publikovaného, půlka lidí tu studuje kreativní psaní, jeden je nápaditější než druhý. Vyšlo to tak, že on sedí vklíněný mezi profesory, přijde si jak součástí komise, což je trochu nejapný pocit, ale zároveň je součástí toho všeho a tetelí se blahem. Zajde si přidat to vynikající indické jídlo, ale jen trochu, nechce se před ostatními přežírat, přidává si totiž jako jediný.
*
Opakuje se konverzace o veganství, stará děda si nenechává pro sebe, že mu to není po chuti, on se s ním nehádá, miso bylo jako vždy vynikající, následuje japonské kari, "nemělo by být tak pikantní jako indické, my ho děláme jemnější," je samozřejmě vynikající, jako dezert se podávají jahody v želé, pořád mu nabízejí pivo, ke kari bodne, viďte, tovítežejo, tak pořád pije pivo. "Kdyby se vám podařilo přemluvit aspoň jedinýho studenta na češtinu! Letos se zapsal jen jeden, v devadesátých letech jsem měla plnou učebnu, tehdy tu byl i váš současný školitel, viďte, jak se vůbec má," školitel prý pozdravuje, ale čím to, že byl tehdy zájem o češtinu a teď není, padla euforie z osvobozeného východního bloku? ukázalo se, že vlastně není moc o co stát? "on opadává zájem o učení cizích jazyků obecně, bojují s tím všichni. Pravda, jediný, na co se lidi ještě hlásej, je korejština. Za to může k-pop." Co by tak asi mohli nabídnout Češi, Kunderu a Haška a Hrabala? Koho to dneska zajímá.
Přijde ten moment napětí, kdy se omluví, že musí na záchod, všichni se hluboce nadechnou, pamatujete si, jak se tam jde? hned v kuchyni, že? ano prosím. zavře za sebou dveře, ale naštěstí se jde tentokrát jen vychcat, ovšem nemůže si nevšimnout, že v míse od posledně přibyla vonná mýdlíčka. přibylo jich mnoho.
*
Rozhodl se, že si promluví i s ostatními studenty, chtěl se zeptat Kentučanky na její román, na posledním kurzu představovala jeho osnovu, bude ve formě glosáře nebo slovníku, o chování koní v Kentucky, bude se to vrstvit, geologické vrstvy, kulturní vrstvy, chov koní, nástup modernity, který jejím předkům, chovatelům koní, nakonec zlomí vaz, to je moc zajímavý, to je moc pěkný, ptá se jí pak, jestli zná Chazarský slovník, nezná, říká jí, o čem tak asi je, to je zajímavý na to se podívám, zapisuje si jméno a autora. Zmerčí jí v kuchyni, "ty jseš z Kentucky, viď?" chce se jí zeptat, jestli jsou po tornádech všichni naživu, "ne ne, já jsem z Kansasu," říká ona, má krátce střižené vlasy a vypadá jak francouzská filmová hvězda z šedesátých let, vzala si dneska jako jediná šaty, má v nich holá celá záda, "Kentucky nebo Kansas, pro mě je to to samý," oba se smějí, přidá se její přítel, vysoký krasavec, píše ekologickou povídku o Arizoně, četl jim z ní úryvek na kurzu, bylo to celé založené na iteracích a reiteracích, znělo to málem jak Bernhard, ale americky, tady Bernharda nikdo nečte, nevnímají opakování nutně jako ironii, on opakování vnímá jako ironii, když se něco pořád dokola opakuje, třeba figura opakování, tak se zprůhledňuje, vyprazdňuje, je to velmi ironický efekt, který způsobuje ironii, ale pro ně to je spíš věcnost a vrženost, předměty světa, ve kterých člověk leží a vězí, opakování je spíš známkou mnohosti, snad i dezorientace, přítel Kansasanky je velký sympaťák, Kansasanka se zeptá, co říká na Ameriku, jaká je jeho největší zkušenost, no uf, odpovídá, to je těžká otázka, říká dál, neví moc co na to odpovědět, šátrá po slovech, nakonec jim zreprodukuje svojí zkušenost z galerie, samé otrokářství a otroctví, v každé galerii tady, ale mně to nic neříká, my máme zase holokaust, všude něco, snaží se na tomhle příkladu ukázat, že Amerika vlastně není Světem, za který se ráda vydává, ale prostě jen Amerikou, "jel jsem do Ameriky, abych tady nakonec našel jen Ameriku - vlastně nevim, na co si stěžuju," říká on, mluví dost dlouho, oni se mlčky usmívají, jemu dochází, že se vyjadřuje dost neobratně, že si stěžuje, což se tady moc nedělá, rozumí se tomu jinak než v Čechách, v Čechách je to normální komunikační kanál, stěžování, tady to ale vyzní útočně, navíc do toho hodil to otroctví, dochází mu, že ho taky můžou cancellovat, jestli už se tak neděje, poslouchají ho velice mlčenlivě, neříkají si, aby ten kretén už ztichnul? sotva dokončí větu a popadne dech, rychle se zase chápe slova, aby to celé nějak zaonačil, ale topí se v té bažině hlouběji a hlouběji, nakonec se odmlčí, "okay", řekne Kansasanka s přítelem a odejdou si pro dezert, zůstane tam trčet s dalšíma dvěma studentkama, obě dvě se znají ze školy, povídají si spolu, on na ně civí, nemají snahu ho zapojit do hovoru a on prováhá vhodnou chvíli odejít, stojí tam, nemá se jak vložit do hovoru, neví, jestli ho nemaj za dementa hodnýho cancellingu, neví, jak odejít, nakonec něco zakoktá a potichu zmizí.
*
Úmorné dny, dny bez konce a bez začátku, dny bez práce, dny na oprátku, zima bez zimy, dny bez světla, čas pozpátku. Prokrastinace posvátná činnost, práce zůstává ideálem; ve svém životě dočasný host, nikdy tu nejseš svým pánem: tak chodíš běhat. Vybíháš z domu, hnus je třeba vstřebat. Pět bloků rovně pak u školy doleva, do kopce z kopce a to celé dokola, dobíháš k řece a běžíš zas sem a tam, chodci a auta a pohozená kola; cestou jenom kyneš veverkám. Únava hněv, násilí bolest, běhání člověka vyčerpává, proklínáš osud, všechno je na pěst, běhání je práce namáhavá. Co krok, to vnitřní monolog: všechno bys zničil, pokácel tu každý strom, nejseš vůbec nic, bohnický Napoleon. Krok a pích a au a uf, vzdech a sten a bol a všemohoucí titánská bolest padajících nebes mravence rozšlápnutého na podrážce. Svědění na vyrážce. Knedlíky ku omáčce.
Míjíš značku "4-way", žádná přednost, pouští se zprava; 4-way jak 3-way jak grupáč, posedlost. Je nahá. Co to je kdo by snad kdo žije v pornu? kdo má snad píchání jako svou normu? Býk na tripu, unes Evropu. Ze stromů roste penis, na keřích péro kvete, s penis se rýmuje tetris, sny a svět, všechno se plete. Byl máj lásky čas, na ulici mě zmerčil penisovník, dvacet až třicet cizích údů, kape z něj chám je jak vodník, vydal se cestou za mnou. Budu: muset mu utýct, té zrůdě, té ohavnosti, živí se mou intimitou, bezradností. Jeho penisy mě zraňují, krvácí mi z něj mozek. Potají, číhá ti za víčky, vráží ti do nich, úplně malinké, hřebíčky. Ráno tě slunce zas píchá do očí, oči se protočí, z běhu máš jenom vztek, vztek hněv a bol, zas piješ alkohol, fyzická námaha zkurvená, děsivá myšlenka, rány do temena.
*
Vrátil se do salonu, ke své úlevě zde najde Texasanku i s Kanaďankou pohromadě. Na párty se objevil nějaký další kluk, podle všeho už učí, takže se opakuje kolečko a každý říká, co tvoří a co píše. Texasanka se rozpovídá, jak hraje na mandolínu, doma na ní prej zkouší v garáži, protože rodina odmítala trpět jejím cvičením, směje se. Druhá jižanka říká, že v karanténě psala svému klukovi, onomu nově příchozímu, milostné básně. Zároveň nenechává nikoho na pochybách, že to byla hodně náročná láska, něco na škále od úzkostí po mrdání na kuchyňské lince. Kolo zas vyjde na něj. Nechce se opakovat, a tak řekne, že hrál v grindcoreový kapele. A na co? neskrývá své nadšení Texasanka. Odpoví jí. "Oh man, that's so cool" říká Texasanka svou charakteristicky pomalou dikcí a protahuje óčka. Kanaďanka sedí mlčky po jeho pravici. V obličeji má cosi mužského, modré oči, oblečená je na slušňačku, pěšinku má sčesanou středem, ale conversky a pilotky prozrazují, že za fasádou je ještě další člověk. "A kdy vlastně odjíždíš?" ptá se. Odpovídá. Salonem obecně zazní povzdech, že to je brzo a že mysleli, že tu bude ještě aspoň příští semestr. Jak ho ten zájem těší, tak ho mrzí.
Po chvíli se studenti začnou sami sebe ptát, jestli už nepokročila hodina a profesoři nejsou unavení, přece jen, jsou tu už hodně přes tři hodiny, asi bysme se už měli sebrat, baví se mezi sebou. Zvednou se a s nimi se začnou zvedat i všichni ostatní v dalších sálech. Jídla zbylo opravdu mnoho, hladově kouká na plné pánve, proč jen se všichni tak upejpali, klidně by sežral ještě tři talíře, profesoři se ptají, jestli si to jídlo někdo nechce odnýst, bere to jako řečnickou otázku, ale mladý hokejista se nerozpakuje, a tak dostane všechno jídlo s sebou on. Texasanka s Kanaďankou odcházejí mezi prvními, loučí se s nima, usmívají se na sebe, škoda, že už se asi neuvidíme, jo, je to škoda, it was such a pleasure to meet you, napůl zdvořilostní fráze, napůl upřímnost, neznají se ani natolik, aby si vyměnili kontakt, aby se zaklikli na facebooku, ta rozvážná Texasanka a ta tajnosnubná Kanaďanka, kdyby tu byl ještě jeden semestr, zeptal by se jich, na co budou chodit, mohli by z nich být aspoň kamarádi, obě odcházejí a s nimi i jeden z jeho snů o Americe.
*
Děda už zívá, stále mu nabízejí pivo, ale snědli už všechen dezert a i kdyby, tak v nejlepším se má přestat. Říká, že se zvedne, dělají, že ho neslyší, po chvíli to zopakuje, věci se dávají pomalu do pohybu. "Zkuste si zažádat o fulbrighta, potkal jste tu profesory, určitě by vám napsali doporučující dopisy, rozhodně to zkuste," "já nad tím od té doby, co jste to poprvé zmínila, přemýšlím," říká, ale ve skutečnosti si jen hýčká tu ideu, ve skutečnosti neví, co by, představuje si, jaké by to bylo žít v té Americe, která je stejně tak úmorná a monotónní, jako je nečekaná a překvapivá. Zítra má jít se spolužáky na večeři k nějakým profesorům, kdo ví, co tam najde.
Loučí se s těmi starými lidmi ve dveřích, děda mu podává kabát, babička třese rukou, říkají si v dobrém rozmaru, že se zase rozhodně uvidí, "tak zase brzy na viděnou", "tohle bylo krátké, to byla jen taková ochutnávka, musíte ještě přijet", slibovat si se starými lidmi na shledanou, kdo ví, jestli, kdo ví, jestli ještě někdy, oni stojí v oranžově osvětleném rámu dveří jejich rozsvíceného domečku, rozsvícené chaloupky, on už se noří do tmy na ulici, otáčí se a zničehonic jim zamává, oni mu zamávají zpět, otočí se zády a po pár krocích slyší, jak se zaklapnou dveře.
*
Na seminář jsme objednali pizzy a pořídili pivo - jako vždy -, ale protože se ten den na ústavu historie shodou okolností konala nějaká žranice, na chodbách jsme objevili i řecký raut, nakládané lilky a olivy a saláty. Než jsem se pustil do úvodního slova, seprali jsme, co jsme mohli. Zbylo nám pak o to víc pizzy, do které už se nikomu nechtělo. "Tu veganskou si vem domů," pobídla mě ta mladá rázná profesorka u svého kabinetu. Chvíli stojíme nad jejím psacím stolem, každý z jedné strany. Povídá mi o amerických vejškách, o místních levičácích, neví, s kým má ve mně tu čest, a tak je ve formulacích opatrná, "v Americe je politika něco jako hobby, lidi se do toho na chvíli hrozně položej, ale když je to přestane bavit, stejně náhle od toho odejdou. V Evropě se kvůli politickýmu přesvědčení skládaj oběti, to tady ty děcka vůbec nechápou." "Já zas nemám rád to výchoďácký vyvážení traumat, nutit ostatní do špatnýho svědomí. Je ale pravda, že když tu chodim po galeriích, je to všechno jen o politice identit, moc mě to neoslovuje." "Jo, tohleto, to je prostě americká nemoc, začarovanej kruh." Občas se na chvíli odmlčíme, říkám si, jestli bych neměl jít, ale profesorka se zas chopí slova. Má k Praze určité vazby, osobní, kdo ví, jak moc jsou intimní. "Tady na Ivy league máme bejt údajně na tepu doby a dělat ten nejprogresivnější výzkum. Já mám často ale úplně opačnej pocit. Naopak když se pak bavim třeba s někým z Prahy, přijdu si najednou mnohem víc v obraze a že se něco skutečnýho děje." Ráda mluví o Slačálkovi, Barša jí k srdci nepřirostl. Zase se odmlčíme. "Je škoda, že odjíždíš tak brzo, mohli jsme tu toho vymyslet víc." Říká mi to už podruhé nebo potřetí, třeba to myslí vážně.
Vracím se domů a hážu veganskou pizzu na stůl. Bytem je cítit hulení. "Are you guys stoned to death?" ptám se. "Přines sem pizzu, i když jen veganskou." Koně přiběhnou od televize a obestoupí se mnou krabici. Začneme se cpát. Protože jsem v lednici nenašel žádnou rozumnou pálivou omáčku, leju si na jídlo buffalo sauce. "Buffalo sauce on pizza?" diví se Tim. "I like your move, I gotta try it too." Invence neobratného cizince. Pak se jdeme koukat na anime. "Ty budeš už vlastně za chvíli odjíždět, co," zeptá se mě poprvé.
*
Jdeš noční Providence, vylidněnou, ztichlou, jdeš kolem kampusu od profesorů. Zimní vítr fouká od oceánu, přímořská zima, srdce ti mrzne. Je už k ránu; jdeš s hudbou: tichou a smutnou, jdeš tam kam jdeš, když říkáš že jdeš domů. Náhle se otočíš, ucítils vůni a teplo. Zaslechneš ho, to dávné jméno v otázce - trvá to jen vteřinu, vykročíš dál: to se ti jen zdálo o lásce.
Providence -- Orlando, 14.-18.12.
Žádné komentáře:
Okomentovat