Přednášky se odehrávají ve velice odlehčeném duchu, profesoři si sami ze sebe utahují, smějou se tomu, když něco nevědí, na všetečné a občas poněkud jalové dotazy studentů odpovídají, že "I have no idea" nebo "I've just looked this up on wikipedia". Vzpomínám na přednášky na historii ve druhém patře na Náměstí Jana Palacha 2, uf, a jdou na mě mdloby. Nicméně celá tahle přátelská atmosféra je prodchnutá nervním pnutím, před halloweenem se blížily midterm exams, na konci semestru bakaláře čeká final paper. O přednáškách se množí dotazy na to, jakou by asi eseje měly mít dýlku, jak správně citovat (Chicago), kolik citací a zdrojů v bibliografii by asi tak mělo být, množí se oběžníky profesorů s doporučenou literaturou a pokyny. Studenti se o přestávkách nebaví o ničem jinym: kolik mají zkoušek, kolik toho už přečetli a ještě přečíst musí; atp. No nic.
Jednoho dne se ale takhle vracím do bytu, hulení cejtim už od druhýho patra, hned jak zmerčím koně, zavtipkuju na to téma, i když, dveře do pokoje mi upřímně mohli zavřít. Tim vypadá zmateně a má oči jak králík, Ben se ho ptá, proč nehulí aspoň z okna. Viník je odhalen. Tim se začne zmateně vymlouvat, že by to stejně všechno táhlo dovnitř, Ben mu říká, že you're just talking nonsense, ale nikdo se na nikoho nezlobí, je to spíš legrace. Po chvíli mi dojde, že Tim sedí u laptopu, co děláš?, opravuju písemky - vzpomínám si, že je GA neboli graduate assistant a svému vedoucímu pomáhá s hodnocením final exams. Teprve teď, když si spojím jeho koktání, zmatené pohyby a rudé oči s vyděšenými studenty na chodbách Brownu, začínám se královsky bavit!
*
Přítel mě po chatu v naší přetržité, leč kontinuálně vedené konverzaci upozornil na Mira Žbirku. Začlo to jen tím, že mi poslal jednu písničku, nemožně nadčasovou "Sedím doma". Její atmosféra ve mně rezonuje, i když hudba nutně ne. Smrt skladatele jsem samozřejmě zaregistroval, ale nijak neprožíval: jednak proto, že to prožívali všichni, jejichž krokodýlí slzy jsou mi z duše protivné, jednak jsem ho měl zkrátka hozenýho v pytli s Gottem, Vondráčkovou a Bílou, resp. s nesnesitelným slovenským poprockem (Habera a spol.). Normalizační popíkář. Vedle dotyčné písničky pak narazím na několik jeho nekrologů. Začíná mě zajímat. ... Pak na to jdu systematičtěji, beru to od Chlapce z ulice, Nemoderného chalana, Zlomků poznania, K.O.... Je to jak najít na půdě rodinný alba, na který nebyla vůle podívat se, dokud byli prarodiče naživu. Nebo jak nechat si odoperovat šedej zákal. Dopustil jsem se stejný hanebný chyby jako všichni ty lidi, co nesnášej "komunistickou architekturu" en bloc. Myslel jsem si, že se svym věděním a světonázorem jsem přesně vůči týhle chybě imunní, ale kdepak. Je to pro mě výzva, budu muset znovu projít celou minulostí, celym komunismem, nietzscheánsky ho zapomenout a naučit se ho jinak a nově. Přestavit příběhy, který nám o něm husákovi synové a dcery vyprávějí. Zacpat si uši před všema těma servilníma propuštěncema, co "děkují, že můžou" bydlet v bytech, který zprivatizovali po komouších, a jezdit autem po magistrále, kterou jim taky postavili komouši. Nenechat se víst zaslepeností generace mejch rodičů, jejich závěrama, třeba často oprávněnejma, ale jejich minulost je jejich, je v jiný časový kapsli, já si jí budu muset převyprávět jinak, jinou: bude mít úplně jinou výpravu a interiéry, bude se točit kolem jiných postav, s jinou zápletkou, bude se mít asi jako Nový zákon k Tenachu.
S odstupem 40 let a 6 000 kilometrů se mnou konečně zarezonoval, ten melancholický slušňák, který zpívá "Už len 22 dní / Prosím nezabudni / že sa blíži / Deň keď zazvoní zvon / A tam stáť bude on / na prahu". Jak kdyby o mně věděl. [psáno 1.12.]
Test světovosti: poslouchám Žbirkovy osmdesátkový alba a koukám na mrakodrapy a na americký dálnice s projíždějícíma truckama z okna a dává to smysl. (Kdybych totéž udělal s Vondráčkovou mladší nebo Kryštofem, ech, studem bych si pomočil tepláky.)
*
"Hey, J..., we're throwing a party this Saturday!" Semestr se chýlí ke konci, všichni se rozutečou, a tak spolubydlící ještě zorganizují poslední večírek. Neoficiálně je to i rozlučka se mnou. Mí přátelští koňové se těší půlku týdne, pořád probírají, koho pozvali, vyjmenovávají, kdo jim potvrdil, že přijde, a kdo že jen možná, vypadá to na 20 lidí, z toho většina by měly bejt holky, navíc z fyziky, naplánují si důkladně režii, den předem jedeme autem koupit piva, jedeme asi 400 metrů, ale komu by se chtělo tahat ty krabice pěšky, v den párty jedou nakoupit snacks, poříděj i charakteristický červený kelímky na beer pong, Ben celý den pečlivě uklízí, když jim slíbím, že zas udělám salsu a guac, jejich nadšení se ještě vystupňuje, zbývají jen hodiny, lednice je narvaná pivama, na stole mísa s nachos, koňové pořídili i rodinné balení orea, kdyby lidi dostali chuť na sladký, chvíli řešili, jestli servírovat i purple bag dorritos, což jsou s barbeque příchutí, pokud vím, ale nakonec to zavrhnou s tím, že by to bylo moc jako narozeninová párty. Vzájemně se chválí, jakou uměj zorganizovat párty a že to bude coolest party konce semestru.
Hodiny před začátkem pár lidí odřekne účast, většinou holky, pořád něco slibujou a pak dělaj něco jinýho, přijde mi, že si s chlapcema trochu pohrávaj, z toho jak je pořád poslouchám, no co, pár lidí účast odřekne, což koně mírně rozladí, nakonec skončíme v pouhých devíti lidech, většinu znám z předchozí párty, dostavili se hlavně věrní kamarádi. Nálada je ale dobrá, ožíráme se malýma tvrdýma pivama a hulíme jak fabriky, já si na tenhle způsob ožírání až do konce nezvyknul, abych se opravdu ožral, potřeboval bych pít tvrdej, nebo něco tvrdšího, pít ty piva jinym tempem, něco mi vždycky brání nabrat klasickou ožírací trajektorii, nakonec se po hodinách cucání piva člověk přistihne ožralej, třeba když zvedám stoličku nad hlavu, abych s ní prásknul o zem s tím, že jí chci rozmlátit (okamžiky předtím si jeden silnější host sednul na malou stoličku a rozlomil jí, ale my jako hostitelé nad tím mávneme rukou, že to stejně nikomu nepatří a že tu nic není nikoho - stolička, kterou jsem se na to konto rozhodl rozmlátit já, abych potvrdil naše slova, se ale ukázala být Timova). Je nás nakonec devět a koně to viditelně nepotěšilo, navíc jsme v Americe, hrozí z toho i pokles společenskýho kapitálu, aby neskončili jako lidi, na jejichž párty nikdo nechodí, je mi jich trochu líto, tak se těšili, ale mně samotnýmu to nevadí, většinu lidí vidím podruhý, aspoň se líp poznáváme, říkám jim, že už pomalu odjíždím, přijeďtedoPrahy, nojasněžepřijedem, můžetepřespatumě mámvbytěvolnouložnici, taktojeskvělý torozhodněpřijedem, týhle nabídky nelituju ani po probuzení, rád ty americké obličeje zase přivítám, nepřišlo jich tolik, ale aspoň se s nima o to líp seznamuju, s metalákem se bavíme o metalu, s vysokým a chytrým magistrem se posmíváme beer pongu a jeho závratnému množství pravidel, "pozoruj", říká mi, "až ta hra skončí, tak vymyslej nějaký pravidlo, podle kterýho se bude moc pokračovat dál", a vskutku, když dohrajou, vzpomenou si na pravidlo, který hru ještě protahuje, dál, do nekonečna, "to je hodně americká věc", dodává se smíchem ten vysoký a chytrý magistr fyziky, "hm, asi podobně jako vaše volby, tam se taky dohrálo, ale Trump chtěl počítat a hrát dál", to je ode mě celkem duchaplný postřeh a magistr se tomu směje a dál tu myšlenku rozvíjí.
Budím se v kocovině do neděle, pozdě dopoledne, polehávám, bloumám po bytě, najednou je po poledni, ale pořád brzo, tenhle den se narodil mrtvý a už aby byl za mnou a za náma, s koněma se sobě navzájem vyhýbáme, večer si nepochybně sednem s pizzou k televizi a párty okamžik po okamžiku probereme a zrekapitulujeme, ale teď ještě nevím, jestli si jí užili, anebo ne, já si jí svým způsobem užil, pro mě to vlastně byla dojemná rozlučka, i když to moje rozlučka vůbec nebyla, rád jsem strávil jeden z posledních víkendů s koněma a jejich přímočarostí, se svými dvěma průvodci v mojí samotě, kteří ani nevěděli, že jsou mými průvodci v samotě, ani ta kocovina druhý den není tak drtivá, předchozí kocoviny mě tu vyloženě ničily, dokonce jsem o tom rozepsal blog, ale nikdy jsem ho nezveřejnil, mám tu někde jeho koncept, počkej, tady, jo, dává smysl, že jsem ho nikdy nezveřejnil, je to jen další průzkum mojí deprese, další variace na osahávání mojí samoty, popisuju tam svůj byt v Praze jako exoskelet, který mě za normálních okolností při kocovině chrání, zatímco tady jsem vydán na pospas dezorientaci a klaustrofobii, to se povedlo, s tím exoskeletem, ty předchozí kocoviny byly vážně drtivý, jak píšu výš, občas jsem myslel, že to nevydržím, že si budu muset koupit letenku a prostě tomu všem utýct, uletět, ale teď už jsem tady, v cílový rovince, koukám do kalendáře, jako ostatně každý den, už jsou to jen dny, můžu si představovat, že jsem jen na dovolený, úplně obyčejný dovolený, sotva jsem přiletěl, za chvíli zase odlítám, nemusím myslet na ten tříměsíční stín, kterej to vrhá, můžu se zase začít těšit domů, i když se není vyloženě na co těšit a nakonec stejně skončim sám v nějaký hospodě, bude přede mnou stát pivo, v kruhu svých neznámých přátel, všichni na sebe mluví, všichni mluví přes tebe, atp., budu ožralej a budu myslet na ty dva koně, na výhled na State House a na dálnici, na křivý chodníky vedoucí ke kampusu, na dvouapůlhodinový kurzy, na malý tvrdý piva, na zvláštní chuť hořčice a kyselých okurek, na to, že jsem to všechno přežil a proč a za jakou cenu a k čemu mi to bylo.
Budím se v kocovině do neděle, ten den se už narodil mrtvý.
Žádné komentáře:
Okomentovat