Florida - cestopis

A pak jedu na Floridu, říkám lidem, a jejich reakce jsou veskrze konzistentní:

- Florida? to je ten nejšílenější kus Ameriky.

- Florida je nejameričtější Amerika. je to Amerika ve svym excesu.

- Florida má to nejhorší z Ameriky v ještě horšim provedení, a to nejlepší v tom úplně nejlepšim.

- na Floridě se staly všechny ty nejujetější a nejšílenější kriminální činy.

- zadej do googlu "florida man"... (ve skutečnosti je to mem, "florida man udělal" - jedná se o nejhanebnějšího ze všech superhrdinů.)

- na sever od Miami burani a rasisti, na jih od Miami párty.

***

V Providence jsme nakonec všichni dojatí. Koně mě ještě zastihnou před odjezdem, pomůžou mi s kuframa, s Timem si podávám ruku, ale on mě nakonec obejme, s Benem se pak už obejmout musíme, čistě kvůli symetrii, i když jsme z toho na rozpacích. "Zase brzo na viděnou!" Přitom Američani se pořád někam stěhují a mizí. Pravda ale ne přes oceán. Máváme na sebe. Taxikář mě odveze z ulice, kterou jsem poslední tři měsíce chodil, sjede z College Hillu a projíždí downtownem. Tuhle část města jsem nikdy moc neprozkoumal. Smutek mě tlačí na prsou.

Na letišti úplně zapomenu, po kolikáté na něm už jsem. Už mě to pronásledování duchů minulosti přestalo bavit. Zamířím na jiný terminál než obvykle: cosi je jinak. Florida začíná už na letišti, čekárna u gateu se štosuje převážně černochy a hispánci; a taky chudinou. Je to klišé hiphopových klipů, ale ty ženy mají opravdu velké zadky. Mám dvě hodiny, smolím blog a snažím se neposlouchat dva otylé potetované mladíky, jak se sprostě vybavují o banalitách.

*

Let je úmorný, ale okamžitě si všimnu, že všichni stevardi jsou černoši (ne už tak pilot). Tlusťoch nalevo ode mě si celou dobu pouští film z laptopu, navíc jsem ho už viděl. Letadlo se se mnou vznáší z Nové Anglie, nasazuju si sluchátka a usínám... (vzlétání je vždycky emocionálně náročný: vidět naposledy rodnou zem, rodný kontinent, ale stejně tak dosednout poprvé na zem, je to tak tělesné, naprostý paradox, popření živlu vzduchu.) Budím se hodinu před přistáním, na čtení už to není, vlevo tlusťoch pouští film, vpravo jakýsi muž zabíjí čas hraním jednoduchých her na mobilu anebo scrolluje konverzací se svou přítelkyní, jak nejde nevyrozumět. Pouštím si do uší, co jsem tak v posledních třech měsících poslouchal, ale nic z toho mě netěší. Později vidím světla na zemi, hustou a rozlezlou pavučinu, černočerný výhled protkaný žlutými shluky a provazy. Tlusťoch si všimne, že se nakláním, snad se lekne, abych mu nevykoukal film, ale vidí, že hledím z okna, to ho zaujme, a tak se nakloní a svým masitým zátylkem mi zabere celý výhled. Přijdu si jak v ponorce, když se po chvíli podívám na nakloněného tlusťocha, vidím, že scrolluje tiktokem (v letadle?); výhled mi nezabírá o nic míň. Tlustoprd jeden.

Přistaneme, v letadle je cítit jisté napětí: let měl hodinu zpoždění a někteří přestupují. Stevard první vyprovodí nějakého muže v černých teplácích, bělocha. Pak se ve dveřích kabiny objeví strážník. Když vycházím kloubem, vidím potetovanou tlusťošku s tlustým piercingem v nose, ne neatraktivní, jak policii líčí, co jí všechno ten muž neříkal za nechutnosti... opodál stojí člověk v teplácích, první, který odcházel, můj první florida man, v letadle došlo k obtěžování...

V Providence jsou taxikáři Indové nebo Arabové a moc toho nenamluví. S černošským řidičem se sice chvíli naháníme, ale je hovorný, tahá ze mě, odkud letím, odpověď, že z Providence ani Rhode Islandu mu nestačí, "ale ten akcent", skoro bych se měl urazit, nicméně z faktu, že jsem z Evropy, je nadšený, a povídá mi, co všechno chtěl na starém kontinentě navštívit, než to překazila korona. "A co se ti na Americe líbí nejvíc?" ptá se dál, ptají se mě tu na to dost často, ti Američané posedlí svým obrazem ve světě, i pro Tima to byl zážitek, nazřít se zvnějšku, "ale my úplně typický Američani nejsme," dodává, "jo," přitakává Ben, "my asi hulíme o dost víc než je tu běžný."

"Nejlepší jsou tu lidi," odpovídám řidičovi, tuhle odpověď jsem piloval měsíce a s jistými ztrátami. Ha, je zaskočen!

***

Motel: jak z filmů, má ochozy, ložnice přístupné z pavlače; palmy a bazének, chybí jen přestřelka. Je vedro, schazuju bundu, mikinu i košili. Poskakuju radostí na pokoji, oblíkám si šortky a univerzitní mikinu, vůbec nevím proč, ale ty staré hadry, které jsem na sobě nosil v promrzlé Nové Anglii, jsou mi najednou cizí. Je skoro půlnoc, nejedl jsem od čtyř, vydávám se pěšky proti dálnici, z taxíku jsem viděl nějaká návěstidla. Zaplavuje mě euforie. Proplétám se mezi palmama a teplomilnýma keřema, míjím hloučky lidí před benzínkama nebo restauracema, mluví se často španělsky. Najdu 7/11, mají čipsy a sušenky, nic z toho nechci, všechny sendviče s masem, párky, k čertu, nakonec ale najdu tu nejúžasnější věc, a totiž balení nachos, které si můžu rozbalit, nasypat do krabičky a libovolně dozdobit. Utopím je v salse a cibuli, triumfálně si pořídím i obří kelímek s kolou. Sedám si na chodník u benzínky a nečistýma rukama to do sebe všechno házím; přijdu si jak objevitel kubánského koloritu Floridy a mám mimořádnou radost.

Na pokoji pouštím komp a přehlédnu svojí shozenu bundu, svojí mikinu a košili, starou kůži, přijde mi, že jsem je nosil někde dávno a někde daleko odsud, musel jsem být někým jiným, přijde mi to jako strašně cizí pocit, navlékat se do teplých hadrů. Koukám se, kdy si mám vyzvednout auto, aha, už v osm, to už nemám moc času na spánek, ale chci ještě dopsat blog, psal jsem ho několik dní, z nějakého důvodu mi na něm záleží, nechci na něj už dál myslet, nechci ho ani dopisovat v Orlandu, je to blog o Providence a měl i zůstat v Providence, ale možná to tak bývá, že věci se dají vypointovat až tehdy, když se za nima nadobro zabouchnou dveře. Píšu ho nakonec do tří do rána, sám sebe tím naštvu, mám před sebou něco přes čtyři hodiny spánku, pak budu celý den řídit, mám už rozplánovaný celý den, no, nějak to musím hecnout. Nervozitou nedokážu usnout ještě drahnou chvíli, za očima se mi honí všechno možné.

***

Z auta mám bázeň, vyberu si sportovní model, je to sice pořád jen hatchback, ale přesto, jednou ho přejdu, že budu zodpovědný a vyberu si něco usedlejšího, ale přejdu sotva pár dalších aut a vracím se k němu, rovnou si ho pro sebe pokřtím, tak tak do něj nacpu svoje kufry, jak je malý, rozbíhám GPS, opatrně se vydávám do hloubi Floridy.

***

Kennedy Space Center

Čekal jsem muzeum, něco jako Air and Space Museum ve Washingtonu, ale je to regulerní lunapark se vším, co k tomu patří: koncentrovaná nuda, stupidita, infantilnost, ale protože NASA, tak i patos, kýč, patriotismus. NASApark. Úmorná videa s patetickými sentimentálními kecy vysloužilých astronautů, hudba jak z válečného filmu, trocha národního šovinismu, nestačím se divit, že se ti lidi tady neotřásají trapností a hnusem. Stejně ale absolvuju, co se dá - za ty prachy! Rakety i raketoplán jsou skutečné. Z dálky vidíme i to ikonické skladiště, ve kterém se raketoplány dávaly dohromady. Z videa v prohlídkovém autobuse se dozvídám, že se do něj vejde 250 miliard pingpongových míčků! No považte! Vykřičníky!

O lunaparcích nemá cenu nic dalšího psát, všechno je v blogu o Niagáře. Omezený repertoár lidské tělesnosti: buď s námi lomcuje nějaký trenažér, nebo z nás ždímají emoce; totéž na tisíc způsobů. Je to monotónní a nudné, útočí se na libido, ale přitom mu to nemá co nabídnout. Jediná návštěva povedenýho koncertu je vděčnější. V jedné z atrakcí vystavují úlomky oněch dvou raketoplánů, které NASA porůznu explodovaly. Koukám na ty zkroucené střepy dvou vesmírných rakví, byly u toho, když se ti lidé... když pak... v takové výšce, přetížení, teplotě... konečně mnou něco pohne. Bázeň a soucit. Pomníky; vzpomenu si na Washington.

- Lapidárnost americké vlajky, perfektní ikona-logo, autochtonní znak. Rakety ji vynesly až do vesmíru, a tím získala na významnosti; kolik vlajek poletuje vesmírem? Sovětská je vlajkou faraónů, kosmické říše, která už není.

- Vzpomínky amerických kosmonautů: překvapivě mají jednu společnou linku. Při pohledu z vesmíru na Zem, při pohledu z Měsíce, jim lidské pinožení, válčení atp. najednou přišlo tak marné a zbytečné. Odstup. Přestali být Američany a začli být zas lidmi tak vůbec. Transcendovaní Američané. Po návratu dostanou metály a stanou se součástí propagandy - popření transcendence.

***

Podivná floridská fauna, jídlo nesomrují vrabčáci, holubi nebo vrány, ale drobní hnědí ptáci a větší modročerní. A velcí bílí. Mají nepochybně svá jména, někdy si je vygoogluju a pak budu machrovat jak nejsem vzdělanej autor svých vlastních textů.

Jedu zas Floridou, nocleh je od raket asi hodinu. Nekonečné bulváry nesrozumitelnou krajinou, plochou, z jedné strany nekonečná táhlá zátoka, rozlezlé pásy řídce se vyskytujících obchodů a domků, nesmyslné čtyřproudové bulváry vedoucí prázdnotou, kolem palmy a krčící se jehličnaté keře, nade mnou poletují velcí ptáci, vzpomínám si, že jsem spal jen čtyři hodiny, trochu se sebou bojuju, zdárně dorazím, vyhodím si kufry, mám hlad, googluju, nacházim veganskou restauraci, sedm minut jízdy autem, sedám zas do auta a jedu se do ní nažrat, jak Američan, parkuju na parkovišti vedle bulváru vedoucího středem ničeho, řada krámků, jídlo mě nenadchne tak snad to aspoň bylo zdravý, den první.

Na zítřek si ani nenařízuju budík.