Elegie

prý jsem

kopal v břiše a
řval po porodu,
ale jinak byl hodné dítě.

nejspíš jsem

také vypadl z kočárku
a sténal ze spánku,
zapomínal se pohledem,
                   neklidně snil.

bezděčný úsměv prozrazoval myšlenky
koktání hněv,
přerývavý dech zase
průhlednou dětskou lest.

domněle nepozorován, kousal jsem si rty
a abych skryl bolest, zatínal pěsti.

a později jako mládenec s utopií v očích
a podobný všem ostatním
a přece pořád já
zklámání či naděje jen pro vaše oči.

vašima očima už mě nikdo neuvidí:
není to tak, že žijete dál v nás.
to my umíráme s vámi.

Den v Paříži / zbytečné rozpomínání

umím spíše delší texty. v literatuře mám ambice, přestože literatura mojí ambicí není. nechybí mi nápady a střádám podklady, provedl jsem i nějakou tu předběžnou archivní činnost. mám rozepsaný osnovy, mám ale taky spoustu lepších věcí na práci - třeba nicnedělání. takže se omezím jen na cestovatelský fragment (povídku o Paříži ale jednoho dne napíšu):

ano, strávil jsem jeden jediný den v Paříži.

závan minulosti, především mojí minulosti, a vzpomínek města na mě. metrem už bych se neorientoval, zato ulicemi nebloudím. ale pěkně popořadě.

*

cesta vlakovou linkou, cesta suburbiemi z letiště, cesta s černochy, Íránci a Araby, běloši se přidávají až blíže k první tarifní zóně, až směrem k administrativní Paříži. odcizené suburbie plné odcizených lidí mluvících jazykem, který není jejich, lidí, kteří jazyk svých rodiču beztak neovládají. odcizené suburbie plné městysů a vesnic, jež se ještě nevzpamatovaly z toho, že už jsou jen ulicemi nového gigantického světa. tahle vysoká voda už neklesne. suburbie, které jsou živnou půdou násilí, fašismu a terorismu - jejich kořenům rozumím, nedokážu nikomu nic vyčítat.

*

nacházení známých ulic a známých rituálů (zase to čištění kanálů, lodičky v lucemburských zahradách), krátký a rozpačitý rozhovor, důvod mé návštěvy, a snaha zabití dalších 16ti hodin dělících mě do odletu. paměť na pachy. místa, ve kterých bylo zanecháno tolik stop, že už se v nich žádné další neotisknou, ba naopak, stopy už zůstávají jenom v nás. jiná fyziognomie lidí, jiné tváře, jiné oblečení. nebudem chodit kolem horký kaše, kulatý a dorotkovský obličeje slovanských selek s vysokým čelem a poslední moskevskou módou řízlou tím, jak si světovost představují regionální celebrity, všeho tohohle jsme zde ušetřeni. dokonce i ty hipsteři tu sou tak nějak stylovější, zůstává jim cosi z klasicistní proporčnosti, elegance - a hlavně jich tu není tolik. město mě poprvé v životě neděsí, naopak se mi jeho bombastická strohost začíná líbit.

*

pořizuju si dosud nepřeloženýho Ricoeura a trojdílný dějiny moderního urbanismu; díky muzejní noci můžu v centru pana pompidůa čekat až na půlnoční vlak - mimochodem se seznámím s kritickym zhodnocením umění od osmdesátek podnes: prý bylo/je angažovaný a aktivistický, staví se po bok historikům. jak ironický verdikt nad uměním toho období, které mělo být koncem dějin! objevuju libanonský konceptualizmus a videoart, čínskej videoart, vietnamskej videoart.. a zjišťuju, že třetí svět má svou vlastní důsledně vedenou, dlouho promýšlenou a velmi současnou uměleckou diskuzi. a že tito Arabové, Číňani a Vietnamci vlastně myslí a cítí úplně stejně jako my, dokonce stejně jemnými, rafinovanými a sofistikovanými prostředky. jejich díla neustále tematizují násilí a války. jedná se o války, jež jsou vedeny našimi jmény, a o násilí, se kterým se našimi jmény uzavírají výhodné obchody. a je děsivé, že toto násilí a tyto války představují každodennost oněch jemných myslí, jež se nám tak podobají. a je ještě děsivější, že jejich každodennost je v naší každodennosti pouhou mediální rétorikou (- neboť oni jsou pro nás stejně třetím světem, barbary a otroky). rétorikou, která vůbec není nevinná: nejde o to, že by nám podsouvala nějaké spiknutí (to je názor paranoiků) nebo v druhém plánu ideologii (to si zase myslí marxisti), ale vůbec způsob uvažování o světě: způsob ryze verbální, formou narativních legend, vzdáleného a upadlého potomka epických vyprávění o vznešených událostech. a i zprávy musí podávat vznešené obsahy, ovšem ne v tom smyslu, že utrpení obyčejného člověka se do zpráv nedostane, ale naopak: utrpení obyčejného člověka je tak estetizováno, činěno tak vznešeným, že už mu přestáváme rozumět jakožto utrpení. jedná se o Událost a tu lze z komentátorského křesla dávat do geopolitických, ekonomických a jiných velkolepých a zajisté ctihodných souvislostí. neutralita západních zpráv tváří v tvář tomuto násilí je nevídaným civilizačním imperialismem. Ourslerovy záběry dolního Manhattanu po oné tragické události nezaznamenávají šibíkovský kýč ruin mrakodrapů, utrpení přeživších a vyčerpání hasičů - tohle všechno jsme viděli ve zprávách -; naopak si všímá čumilů a nekonečných davů lidí s foťáky - turistů i američanů; zachycuje záplavu náboženských potřeštěnců s letáky plnými spásy; zaznamenává dovedné drobné kapitalisty, baťa-many, kteří se chopili poptávky a namísto klíčenek se sochou svobody začali prodávat v pietních černých oblecích manžety a brože s motivem stars and stripes. sleduji dokument o vyklizených ulicích a zavřených obchodech, o pachtění, rutině, námaze pořádkových složek, o hmyzím proplétání se pod ruinami Tragické Události, o neodbytném a plíživém navracení života do míst sopečné erupce, o znovuosidlování zpustošených míst.

- tedy takové a jiné podněty mi Paříž za nekolik hodin nabídla.

to uvádím jen pro ilustraci, aby byl patrný rozdíl vůči městu, jehož světovost se měří počtem runwayů a kde má umělecká a kritická diskuze hloubku večerních zpráv.

Taková už je doba / Vyprávej, epizoda 2014

Z rubriky "Otázka pro..."

dnes s Vladimírou Ludkovou, místostarostkou P 8

"Jak to vypadá s výstavbou neveřejného muslimského hřbitova v Libni?"

"Stále platí negativní stanovisko radnice Prahy 8. Muslimská obec má nyní v podstatě tři možnosti. Snažit se dohodnout s majitelem (hlavním městem) o pronájmu či prodeji pozemku, nebo od záměru upustit a zkusit to jinde. My jsme se k první možnosti postavili negativně, což bychom zcela jistě učinili i k té druhé. Ke třetí variantě se samozřejmě vyjadřovat nechci.

Za sebe mohu slíbit, že stejné stanovisko budu hájit i nadále, ať už se jedná o pohřebiště, modlitebnu nebo mešitu.

Důvodem je mimo jiné absolutní nezájem o komunikaci muslimů s místní samosprávou. Vždyť o plánu na zřízení neveřejného pohřebiště jsme se dozvěděli od pražského magistrátu v podstatě až jako poslední.

Dalším příkaldem je i fungování utajené modlitebny v ulici Na Košince v Libni. Celé měsíce jsme pátrali po tom, proč se v lokalitě tolik zvýšil počet zahalených žen. Až z médií jsme se dověděli o pravém využití objektu. Stinnou stránkou je i jejich nesolidní jednání. Za pozemky pod "modlitebnou" její vlastník nezaplatil osmé městské části dlužnou částku v řádech statisíců korun. Radnice proto od smlouvy odstoupila.

Muslimská obec se pak nemůže divit, že nejen u některých politiků, ale i občanů roste nedůvěra. Za požadovaná práva a nároky očekáváme férové jednání. K němu tajnůstkaření a neplacení dluhů určitě nepatří. Skutečnost, že se o svých záměrech nechtějí příliš bavit a ještě k tomu nedodržují místní pravidla, mi zkrátka vadí.

Celá řada příkladů ze zahraničí, ale bohužel už i z některých obcí a měst České republiky, nám velí, abychom se o tomto tématu nebáli otevřeně mluvit a přestali se vozit na vlně naivní korektnosti."

 

 www.ludkova.cz

no to snad--? ale vždyť--? tohle--? si snad dělá--? mm--!

a když utichlo tříštění mečů, nechali pohřbít své mrtvé... tak už ani tahle starověká zásada neplatí. nezvýšil se taky někde výskyt mužů s pejzama? pátrá po tom někdo? odmítnou mi na stavebním úřadě povolení k instalaci markýzy na balkón, protože jsem nenahlásil svojí koupelnovou modlitebnu Aštara Šarana?
přemýšlel jsem, že té dámě napíšu konstruktivní mail. přemýšlel jsem, že jí pošlu hodně sprostý mail. ale to nejhorší, co jí můžu udělat, je archivovat ji pro budoucnost, zaznamenat její prostořekost a nechat ji jako odkaz pokolením budoucím. a tak si článek pečlivě schovávám do šanonu, bude zde čekat na vhodnou příležitost. čtenáři by to ovšem nemělo zabránit v nějaké nepřizpůsobivé reakci na mail té paní, jež se nebála vstoupit do střetů Politiky, střetů epochálních, ba i civilizačních rozměrů.

..a večer jsem se ještě dočetl, kterak další z ministrů-tělocvikářů-bachařů mládeže a sportu (a toho ostatního) ustoupil nátlaku fašistů, kurev a sviní a stornoval záštitu islámské osvěty na gymnáziích. byv zamyšlen a rozhořčen v chůzi, nedával jsem jako obvykle pozor a na šnečí stezce, přes kterou je třeba dostat se do roboty a z ní, jednoho rozšlápl. a aby netrpěl, raději jsem na něj ještě dupnul. a aby netrpěl ještě více, dupnul jsem na něj ještě několikrát a nakonec ho ještě rozmázl podrážkou, aby už se nesvíjel v agónii. a spatřiv zbytečnou oběť šneka, který za nic nemohl a který by neumřel, kdybych si o té nehoráznosti nepřečetl a nešel rozčilený, ale obezřetný jako vždy, a vida brutalitu, které jsem se následkem všech těchto okolností dopustil, jsem proklel tuhle hnusnou západoslovanskou hordu jednou provždy a vyhlásil jí otevřenou válku. odnynějška zde.

Cesta ven, recenze navzdory všem

během promítání se mi začaly romské tváře líbit. zjistil sem, že takhle dlouho jsem se na romskou tvář nikdy v životě nedíval - žádné neznám, žádné nepotkávám, možná že jsem vlastně ani nikdy žádné znát nechtěl.

Cesta ven se vyhýbá strnulému žánru "sociálně kritického realismu" nebo "naturalismu". co k nám mluví především, je zkušenost (jiného). přihlouplé reflexe ve smyslu že "Romové zde nejsou vylíčeni černobíle, jsou totiž i tací, kteří se snaží" nebo že to je "výlet do romské kultury" se míjí s provedením. nejde o různé třídy a skupiny romstva, o typy-synekdochy. jde o různé zkušenosti romství a cikánství, o zkušenost, kterou nemáme a které nerozumíme.

dokumentární vložka s fašounskejma průvodama rozlícené majority napříč severníma čechama, záběr na starou Romku hádající se s vševědoucím a spravedlivě rozhořčeným bílým mládencem. my, tedy celý bílý kinosál, rozumíme situaci bělocha a i když s ním nemusíme souhlasit, jeho slova jsou i našimi slovy. Žaneta a její rodina se ale koukají na úplně jiné zprávy, Romka prý musela vypít alespoň litr vodky aby se šla s náckem hádat, "frajerka". stejný obraz, dvě různé perspektivy.

fragmenty, které ze života Romů sami známe v podobě zaručeně pravdivých karikatur, jakými jsou pořvávání na sídlišti, výhružky úřednici za přepážkou nebo hádka mezi Romy ve frontě, zde lze vidět z druhé strany: jak rostou ze svého kontextu, jak dávají smysl a jak znamenají něco jiného než útok na maloměšťáckou morálku, tváří v tvář které se ony fragmenty teprve stávají pro většinu viditelnými - a bohužel také čitelnými. (Čitelnými špatně, protože podle špatného klíče.)

Různé zkušenosti romství provází různé jazyky - rozmanité podoby češtiny podle odlišných skupin Romů. slangy uzavřených spolků. náboženské blouznění a žbleptání vyndaného Davidova bratra. Anglie jako možnost je uzavřena, protože Žaneta ani David anglicky neumí. romská čeština - pravopisně zcela chybná čeština - internetové korespondence. jak sestupujeme ke zkušenosti starších Romů, mluví se romsky, jíž postavy, na rozdíl od diváků, rozumí bez titulků; jsme u otce doma, vzpomíná se na Slovensko, na komunismus (jehož perspektiva je od perspektivy bílého sálu samozřejmě zase jiná).

zato jazyk bílé většiny je podle mě do cizích jazyků nepřeložitelný a ukazuje, jak film mluví především k naší české zkušenosti. bílá většina mluví oním odporným odosobněným jazykem tiskových mluvčí, textuálním, nepřirozeně spisovným, překorektnělým a přetíženým jazykem, kterým se mezi sebou sami bílí nebaví, ale který zaujímají, když se stávají Institucí. k Romům mluví pouze z druhé strany stolu, přes přepážku, z titulu vyšší funkce, často ale v záběru chybí úplně: jsou jen všudypřítomným hlasem institucionální a neosobní moci, jsou bílým šumem, který romy v jejich životech obklopuje.

Cesta ven začíná panoramatickými záběry industriálního českého města, ale v záběrech chybí horizont: nekocháme se krajinou, hledíme do ulic, na špinavé cesty, na paneláky protkané průmyslovou infrastrukturou, na oprýskané zastávky, na prostor zkušenosti našich hrdinů. velká péče je věnována interiérům: od nevkusu či prefabrikované skromnosti nižších středních tříd přes chudé bydlení Žanetina otce, kde si lze všimnout skříně postavené tak, že z poloviny zakrývá obraz na zdi, až po oprýskané a kolektivní prostory zašlé ubytovny. (okamžitý kontrast s luxusním bydlením Politika, plným designu a - překvapivě - vkusu.) na oslavě stojí na stolech limonády v pet flaškách, limonády, o kterých sami víme, že se v obchodech prodávají za pět korun; limonády a petky s levným vínem. věci, které ve svých životech vídáme, ale které se nás netýkají, protože my si je nekupuje a lidí, kteří se pro ně sehnou, se štítíme.

předměty a interiéry tak netvoří jen balzakovský depozitář, jsou sublimací zkušenosti. věci jsou každodenními předměty našich hrdinů, jsou to předměty, jejichž statusům a funkcím rozumíme, ale které nežijeme. interiéry byly vybaveny konkrétními postavami a promlouvají tak jako horizont jejich možností, jejich vkusu, jejich kupní síly, jejich světa. životní reálie: fabriky s nekvalifikovanou pracovní sílou, zastavárny, vybydlené čtvrti, pro mě nesrozumitelný prostor romské veselky. na diskotéku se nepodíváme, vyhazovač Žanetu nevpustí, její interiér netvoří prostor romské zkušenosti.

Cesta ven představuje nakonec výzvu vpravdě teoretickou, protože pojmenovává a činí pro nás srozumitelné věci, které sami známe a vídáme, ale které přesto nevidíme a neregistrujeme. Neříká nám, jací vlastně Romové jsou, ale ukazuje možné způsoby, jakými je svět pro Romy. Ukazuje nám nás v pohledu druhého.

Wikipedia on Husler

Edmund Husserl
Narození	8. dubna 1859 Prostějov  Rakouské císařství
Úmrtí	27. dubna 1938 (ve věku 79 let) Freiburg im Breisgau, Bádensko-Württembersko   Nacistické Německo
Povolání	filosof
Website	husserl.net

Oiseaux nocturnes / baristický realismus

noc přešla do své pozdní, tiché fáze, do hodin, ve kterých už nás zpravidla nic nového nečeká.

opilý barista svádí svou dívku, zatímco jeho osamělý kolega předstírá práci, aby unikl před hloučkem sobě navzájem neznámých, ale do řeči se davších lidí, jací se v tuto dobu na baru vždycky sejdou. ale byl opravdu tak osamělý, bylo jeho tajemství tak strašné a nesdělitelné, jak se snad domníval? ...

levně oblečený muž odkvetlého mládí, v jiných, drsnějších a méně kašírovaných časech by se o něm mluvilo jako o místním hlupákovi, se snaží překročit bariéru zející mezi ním a okolím (sedí až na kraji baru, ale hned u místa, kudy vychází obsluha mezi hosty). za focení druhých a smích, jímž opětuje vtipy, které zaslechl u ostatních, ale které mu nebyly určeny, si vyslouží leda posměšky a hrubost. zkrachovalý umělec, který svůj neúspěch nemůže svádět na dnes již padlou diktaturu a jehož postřehy vyzní jako intelektuální erotický román pro mladé ze 60. let - anebo jako kulturní rubrika té doby - okouzlí ne příliš zábavný pár, visící mu na rtech, k němuž se za chvíli připojí ještě jedna ještě nedůvtipnější dvojice. umělec pije nejlevnější červené víno ("ještě deci"), všichni ostatní pivo. obecní hlupák, který nemotorně prolomil baristovu fatální samotu (ale byla opravdu tak fatální?) snahou ho vyfotit, také za to byl náležitě okřiknut, aby snad nenavázal pouto mezi dvěma světy na obou stranách baru, obrátil svou pozornost k ostatním hodovníkům. Dopil svého turka a po chvíli váhání se rozhodl pro pivo. "Nesahejte na mě, je mi to opravdu nepříjemný", ošil se v předstíraném pobouření umělec, který byl za hlupáka ve skutečnosti vděčný, protože v něm našel cíl svého strefování i svých bonmotů a na barový pult tak mohl vynést všechen svůj intelektuální arzenál. teprve teď se stal okouzlujícím společníkem ("ještě deci!")!

onen odstrčený muž hráz mezi ním a ostatními překlenul, ale asi jinak, než si představoval. nakonec svěsí ruce do klína a jakoby v obraně řekně, že má svůj byteček, ve kterém je mu nejlíp. před baristou (osudového tajemství?) náhle vyvstal svět tohoto dítěte, zatoulaného zvířete, vydavšího se ze své důverné známé nory, možná ověšené magickými amulety; možná zde celý den podřimuje jako kočka a cení si takových banalit jako klidná neděle nebo teplá koupel; možná by se o svůj pozemský ráj rád s někým podělil a možná by návštěvníka potom zamordoval, vida, že narušuje zaběhnutý řád. a tento tajuplný tvor se dnes musel vypravit do nevděčného světa.

otravná něžná polovička jednoho z párů s ještě otravnějším hlasem mu začne podsouvat celou tu svou omezenou maloměšťáckou pravdu: "a proč si někoho nenajdeš?" "máš vůbec nějakou ženskou?" "a měl jsi..?" to už je příliš "já třeba mám s přítelem orgasmus lepší, než když jsem byla sama." kolem dívky utvoříme všetečný kroužek "..já se teda přiznám, že jsem měla problémy s orgasmem.."
"a to si měla problémy s vaginálním anebo klitoridálním orgasmem?"
"no, přesně tak"
"počkej to neni ano nebo ne. to je a) nebo b) ... třeba moje přítelkyně měla taky problémy s orgasmem, ale co sem jí začal mlátit, tak je po problému .. občas prosí že už nechce, ale ve skutečnosti chce ještě tvrději, a tak zesílim" dívka opilého baristy se uchechtne, zvěstovatelka manželství zkřiví nechápavý obličej, hlupák je zmaten. zamumlá ještě jednou cosi o svém bytečku a nakonec, jsa zmaten naší nevážností a naší ironií, naším zastíráním, seskočí z baru a mezi nohama nám odběhne - asi do svého bytečku.

ne, intelektuální erotický román ze 60. let opravdu není ono.

Tak nám zase evaluovali

Drahé mšmt,

tak už se na to vyserte, grantovej systém zrušte, stipendium nám zvyšte, vykazovat činnost pitomostma přestaňte.

 

*  *  *

 

Dobrý den,

obdržel jsem dotazník k šetření DOKTORANDI 2014 a prošel několika jeho oddíly, resp. otázkami. Nakonec jsem se však rozhodl ho nevyplňovat a na spolupráci s šetřením se nepodílet, protože klade otázky, na které v mém studiu neexistuje odpověď, resp. nedává mi na výběr takové odpovědi, které by odpovídaly mé situaci. Nechci se tak odpovídáním na otázky, které se nijak nevztahují k realitě, podílet na budování obrazu doktorského studia, které se nijak nezakládá na skutečnosti. Nechápu například, co si mám představit pod otázkou "Jaká je má administrativní situace" - a už vůbec ne, zda-li je dobrá nebo ne. Taky nechápu, proč by měl můj školitel, znalec ve svém oboru, stát o nějakou mou odezvu - nebo vážně myslíte, že se i člověk, který v životě vedl desítky doktorandů, neustále musí ptát každého nováčka, jak může zlepšit svoje služby? U některých otázek potom žádná odpověď nebyla správná; tak např. školitel si mě ani nevybral, ani mi nebyl přidělen, ani mi nebyl přidělen bez mého vědomí, ale prostě jsem za ním zašel a zeptal se ho, jestli by ho moje téma nazajímalo a nechtěl ho vést.

Nevím, jaké měl tým podílející se na vzniku dotazníku zkušenosti s doktorským programem, ale než klást zjednodušující otázky mimo kontext, na něž odpovídat by nutně znamenalo křivit obraz toho, jak se věci mají, to raději opustit zplošťující formu dotazníku a zkusit si získat požadovaná data jinak.

S přáním hezkého dne,