námluvy

ta vaše hluboká spřízněnost se životem, tu jsem vždycky obdivoval - jste totožní sami se sebou, nepředbíháte se a ani nezpožďujete, vaše identity se kryjí. stopy zanecháváte tam, kam jste šlápli, a řeč z vás vychází jen když mluvíte. nevrháte žádný stín, protože nic mimo vás tu není, zkrátka a dobře, když hledíte, tak hledíte, když pijete, tak pijete, když milujete, tak pouze a především milujete.

proto bych ti nikdy nemohl být přítelem, ne, scholastickou konstrukcí mého života vane mrazivý vítr - všechno jsem to musel pracně postavit, za strašného odříkání a studu, a přesto přese všechno nakonec hledím na cizí a kovově lesklý stroj svojí minulosti: teď už pracuje on za mě, spřádá nitky mé budoucnosti, poháněn hanbou a vyhýbavými pohledy. já už jsem své tělo dávno opustil, vlastně jsem z něj byl vypuzen; nepřítel byl mojí ukvapenou kapitulací sice poněkud zaskočen, ostatně neměl ani obléhací stroje a hradbu mého masa by zdolával jen s největšími obtížemi, ale boj byl tak jako tak předem ztracený. ne, nemohl jsem konat jinak, navíc teď je to už jedno.
a do tohoto města se vracím jen s největším vypětím sil, rozklepán strachy, krvácející, těžce a rychle oddechující, v křečích, vřeštím bolestí, zatínám svaly - takto se neslyšně plížím ve stínech, aby mou přítomnost nikdo nezpozoroval. někdy zkouším oslovovat kolemjdoucí. když si mě některý všimne a nadechne se k odpovědi, prchám zase pryč za hradby a z dálky pozoruji, jak mé tělo beze mě prosperuje.
potřeboval bych tvojí krev, sát skrze tebe mízu života, ale určitě bych tě tím zabil. křehla bys, až by ses roztříštila jako led: ale moje krevní potrubí by stejně zůstávalo vyschlé; život se nedá osvojit, může se na něm jenom cizopasit. jenom tehdy, když po schodištích města tečou potoky tvojí krve, osměluji se a s přiblblým úsměvem kráčím ulicemi, poněkud v rozpacích, nesvůj z té nečekané možnosti, rád bych se podíval na známá místa, ale z ostychu raději chodím tudy, kudy všichni ostatní.
ne, raději se k tomu vampírovi marnosti ani nepřibližuj, už příliš lidí zemřelo kvůli jeho studu. nikdo nemá tolik krve, aby ho nasytil, nikdo jí nemá tolik, aby tekla ve dvou řečištích; co ti zůstane, budou jen odumřelé končetiny - proměníš se v krystal. před ním samým ho nezachráníš, zato on tě naučí, jak zapomínat sama sebe, jak se v sobě nepoznávat, jak mizet ve stínech a nenávratně zneviditelňovat vlastní osobnost. je smrtelně nemocný - a bude s námi žít ještě tak dlouho!

Jeden den Petra Kamberského

na ádvojce mám zatim 43 lajků, takže si už několik dnů můžu připadat jako žurnalistická celebrita.
můj následující vývoj bude: napsat něco o tom jak se všude krade a jak sou naši politici zkorumpovaný, přidat několik banálních levičáckejch nebo pravičáckejch paralel, neboť tlačit svoje názory čtenářstvu je další zákonitý krok vývoje českého novináře.

tesařův koment mýho "polemickýho článku" na str. 11 ukazuje, že vůbec nepochopil o čem píšu: jaká mytická a ideologická kritika? no jestli to chce jak pro blbý, tou druhou sem myslel derridu (a ta první vůbec neexistuje) - a derrida vážně nespočívá v ukazování "tohle je levičácký, tohle pravičácký" - atd.

vlastně musim dát hujerovi za pravdu, i když jinak, než by si představoval: na světě je příliš mnoho zábavy na to, abych trávil tolik času s novinama/politikou
rozhovor špíny a jeho dvojníka s pokornym je tak přísnej, že mi z něj rostou chlupy na hrudi a odteď nosim už jen mokasíny. musel sem si pustit metaliku, abych si vůbec přišel hoden ho číst - tak je přísnej! přísnost největší.

-----------------------------
číst si svoje jméno - ať už v oponentskym posudku nebo v článcích druhejch - to je jako dostat první přesdívku nebo spatřit koitus rodičů. takže já opravdu existuju? doteď sem se se značkou mojí identity setkával jen na úřadech, občance: v kolonce jméno by se klidně mohlo psát odmocnina ze dvou nebo fantomas, prostě signatura. najednou si pod tim mám představovat sebe? jméno a příjmení: vypadá to skoro jako nadávka! je to nějak málo, neztotožňuju se s ním, ne, říkejte mi nějak jinak.

Maudio Clagris: Ohře / cestopis po psaních

poetika banality: newspeak tiskových mluvčí už nám dal téměř zapomenout na rétoriku, na metafory, na opisy a paraboly; na tropy a nadsázku. ježto jazyk je objektivním laboratorním záznamem reality, musejí se používat jenom substantiva a všechna expresivní slovesa (což sou všechny) na substantiva převést; pokud možno za pomoci sloves provést, vykonat, realizovat... (byla provedena evakuace X evakuovali jsme) ...trpný rod! světem hýbou makroekonomické dějinné procesy, individuum je potlačeno; věci se dějí a jsou vykonány.

je poněkud svízelí, že jazyk je celej fiktivní a přibližnej; je pomůckou, hrou - každej pokus o pozitivistický psaní pak končí onanií uvozovek, neboť každý nelaboratorní zápis zavání fikcí a arbitrárností z toho plynoucí. tahle antropologie už pronikla i do odborný literatury, třeba madame Haškovcová ve Fenoménu stáří píše:

"Obecně se vyskytuje tendence k "delšímu stonání". Tam, kde se mladší člověk uzdraví "za týden", potřebuje senior "měsíc"." - eh, to je vážně "na pováženou", "profesorko".

je "komické", jak se někdy tahle snaha o "exaktní" "laboratorní zápis" "zvrtne":

"Nabízí se otázka, zda starý člověk, trpící samotou, ztrátou elánu, řadou obtíží nebo dlouhodobou nemocí, může žít kvalitní život. Odpověď je jednoznačná: někdo může, každý by se o to měl alespoň pokusit." Věru jednoznačná odpověď!

dalším krokem je encyklopedičnost - ale ne ledajaká! viz spis Thanatologie téže autorky:

"Dobrovolníci mohou nemocným zpříjemnit pobyt na lůžku osobním rozhovorem, četbou nebo společným poslechem hudby. Mohou podávat nemocným a příbuzným kávu, čaj nebo zajistit laskominy (uvařit pudink, připravit obložený chlebíček, donést zákusek ap.). Vítaná je pomoc v recepci, v administrativních činnostech, při opravách prádla, drobných řemeslnických opravách atd. Lze poskytovat také kadeřnické a holičské služby, manikúru a pedikúru, pečovat o vnitřní květinovou výzdobu nebo se podílet na zahradnických pracích. Mladí dobrovolníci zvládnou přípravu propagačních materiálů a s chutí realizují krátké kulturní, zejména hudební programy. Bývá zvykem, že se v prostorných halách a chodbách hospice konají výstavy uměleckých děl. Umělci zpravidla vystavují bez nároku na honorář a některá umělecká díla věnují hospici. Je-li výstava prodejní, pak určitá část honoráře putuje do hospicové pokladny."

a tadytim řídkym, plytkym, průsvitnym a prázdnym stylem to pokračuje dalších 160 str.; říká se tomu skripta.

Nejtvrdší kameňák celý mý diplomový četby ale zasadil Říčan v Cestě životem:

"Americký psycholog Riegel provedl tento zajímavý výzkum: Změřil inteligenci většího počtu gerontů - a pak čekal, kdy kteří z nich zemřou." Na to bych chtěl dostat grant!

(osobní zápas se psaním: vyhejbat se žurnalismům, sou neodbytný a automatický; jejich polohovorovej styl vede k výše zmíněný uvozovkový onanii; protože zapomněl na esejistickej styl, pomáhá si pseudoobjektivitou tiskovejch mluvčích. proskribovaný slova: pluralita, moderní, apod.; otevřená metafora: něco je jako něco; přirovnání je možná nadsazené, přesto trefné - neustálá suspenze fikce. člověk by se za expresivitu neměl stydět.)