námluvy

ta vaše hluboká spřízněnost se životem, tu jsem vždycky obdivoval - jste totožní sami se sebou, nepředbíháte se a ani nezpožďujete, vaše identity se kryjí. stopy zanecháváte tam, kam jste šlápli, a řeč z vás vychází jen když mluvíte. nevrháte žádný stín, protože nic mimo vás tu není, zkrátka a dobře, když hledíte, tak hledíte, když pijete, tak pijete, když milujete, tak pouze a především milujete.

proto bych ti nikdy nemohl být přítelem, ne, scholastickou konstrukcí mého života vane mrazivý vítr - všechno jsem to musel pracně postavit, za strašného odříkání a studu, a přesto přese všechno nakonec hledím na cizí a kovově lesklý stroj svojí minulosti: teď už pracuje on za mě, spřádá nitky mé budoucnosti, poháněn hanbou a vyhýbavými pohledy. já už jsem své tělo dávno opustil, vlastně jsem z něj byl vypuzen; nepřítel byl mojí ukvapenou kapitulací sice poněkud zaskočen, ostatně neměl ani obléhací stroje a hradbu mého masa by zdolával jen s největšími obtížemi, ale boj byl tak jako tak předem ztracený. ne, nemohl jsem konat jinak, navíc teď je to už jedno.
a do tohoto města se vracím jen s největším vypětím sil, rozklepán strachy, krvácející, těžce a rychle oddechující, v křečích, vřeštím bolestí, zatínám svaly - takto se neslyšně plížím ve stínech, aby mou přítomnost nikdo nezpozoroval. někdy zkouším oslovovat kolemjdoucí. když si mě některý všimne a nadechne se k odpovědi, prchám zase pryč za hradby a z dálky pozoruji, jak mé tělo beze mě prosperuje.
potřeboval bych tvojí krev, sát skrze tebe mízu života, ale určitě bych tě tím zabil. křehla bys, až by ses roztříštila jako led: ale moje krevní potrubí by stejně zůstávalo vyschlé; život se nedá osvojit, může se na něm jenom cizopasit. jenom tehdy, když po schodištích města tečou potoky tvojí krve, osměluji se a s přiblblým úsměvem kráčím ulicemi, poněkud v rozpacích, nesvůj z té nečekané možnosti, rád bych se podíval na známá místa, ale z ostychu raději chodím tudy, kudy všichni ostatní.
ne, raději se k tomu vampírovi marnosti ani nepřibližuj, už příliš lidí zemřelo kvůli jeho studu. nikdo nemá tolik krve, aby ho nasytil, nikdo jí nemá tolik, aby tekla ve dvou řečištích; co ti zůstane, budou jen odumřelé končetiny - proměníš se v krystal. před ním samým ho nezachráníš, zato on tě naučí, jak zapomínat sama sebe, jak se v sobě nepoznávat, jak mizet ve stínech a nenávratně zneviditelňovat vlastní osobnost. je smrtelně nemocný - a bude s námi žít ještě tak dlouho!