Panteon dobrého lidu Čechů

...a abych nezapomněl, příteli, v této rukověti uvést i nějaké příklady, bys zorientovati se lépe v tom národě dokázal, jeho návykům přivykl, místní proti sobě nepopudil a své žití tam si nikterak neznepříjemnil, přikládám i tento výčet božstev a daimonů národa Čechů, jež ti snad dobře poslouží a tvé nesnadné cesty osvětlí.

+ + +

+ + +

Božstva dobrého národa Čechů snesly jako Prométheus tomuto lidu vědy a uměny a jako Mojžíš na hoře mu ukázaly cestu dobrého žití; leč na rozdíl od těchto héróů božstva Čechů nenechávají svůj prostý a dobrý lid tápat ve tmách a kdykoliv je třeba, zjeví se znovu a cesty Čechův bezbranných zavčas usměrňují. Tak se nestane, že by prostý Čech v nějakém okamžiku života svého snad musel bloudit a trápit se a hlavu si lámati, že by se ztratil a cestu správnou musel sám hledati. Příslušník národa Čechů se vždy zavčas obrátí na příslušné božstvo a to mu už cestu temnou roklí světa proklestí.

Běžný Čech tak, nevěda si rady, ví, že ve věcech kosmogonických na Grygara se stačí obrátit, ve věcech axiologických a životní cesty potom na Halíka; že ztělesněním slušných mravů je Marek Eben a jeho prorokem Ladislav Špaček; že autoritou ve věcech rituálu krmě jest Zdeněk Pohlreich, od jehož učení byť jen o píď neradno se odchylovati, aby hanba na tobě neulpěla, a jehož jménem při vstupu do pohostinství zaklínati se je třeba a růženec jeho pouček při každé příležitosti přeříkavati též.

Prostý Čech ví, že králové a vládci příliš rychle přicházejí a odcházejí a že není radno byť jen myšlenkou s koloběhem říší se zaplétat, proto ho zavčas Karel Janeček se světem usmíří, Tomáš Sedláček ekonomický cyklus eónů zpřehlední a věrní poslové Drtinová s Veselovským labyrint světa projasní; a je-li zde třeba nové krve, tu Dominik Feri jak Prométheus své ledví pokaždé všanc dá; a pokud oudy jejich rozbolí, potom přizvati Jana Pirka stačí, který démona amuletem příslušným zažene (tak alespoň Čechové věří).

Dobrý Čech konečně ví, že ve věcech vyorání brázdy města a položení prahu domova k bohu efemérnosti Gebrianovi pokaždé se třeba obrátit a že modlitby jemu směřované k jeho uchu posel jeho Vladimír 518, jinak národně zasloužilý akad. daimon hip-hopu, zanese; že jediným právoplatným a božským hudcem jest Šporcl zatímco jedinou právoplatnou divou Magdalena Kožená; kdežto svatý Velčovský inkarnací designu jest; že v chrámu múz nejvýše trůní Pygmalion David Černý, jehož sochy ožívají a hýbou se!; a že démona vodního ze světa sprovodí jedině sv. Jakub Vágner.

A v časech největší ouzkosti potom uvážlivý Čech svěří svůj osud královi celého panteonu, bohovi země a kamení, samotnému Václavu Cílkovi, jenž slovem svým mysticko-poetickým světu dal zroditi se.

Takto národ dobrých Čechů v každé životní nesnázi ví, na kterou ze zázračných bytostí obrátit se má, čímž mysli své uleví a ke své poctivé, drobné práci vrátit se opět může. Blažený národ Čechův!

 + + +

Paradise Lost, Phrenology Revised

 

objeveno v Muzeu člověka, za 72e. Až si tohle koupim, všechny si vás přečtu. všechny!

A portrait of a life in college

k umytí nádobí ležícího v umyvadle mě motivovalo především to, že jsem se do něj nutně potřeboval vychcat.

brazilec, navzdory své distingovanosti a svému původu ve vyšších třídách, je stále tím živočišným jihoameričanem. máme to rozložené v tandemu: on nás seznamuje s cizíma lidma, já umím anglicky pro případ, že holky nemluvěj francouzsky - a pro případ, že to sou sexy arabky, dokážu díky český abecedě a tomu, že je v ní písmeno "h", vyslovit jejich jména (I´m Rahma - yeah, you can actually say it!) - nekonečný námět k pohihňávání, seznamování se a k do nekonečna se opakujícímu porovnávání jazyků, kterými mluvíme; nás dva to samozřejmě vždycky mimořádně zajímá! 

(začínáme být jako dvojčata: oba narozeni v září - já nicméně v poslední letní den, on, vzhledem k tomu, že se narodil na jižní polokouli, narozen v zimě. na otázku "co studujete?" jsme si nascvičili: já historii vědy, on vědu historie. portugalská výslovnost mi prý jde. jsme ateisti a nesnášíme víru!)

ta, o níž jsem si myslel, že je američankou, je ve skutečnosti jihoafričankou. dokazuje mi to plynnou afrikaans. jenom si tady udělá art trading, aby byla v cashi a mohla střílet africký sošky číňanům - ty sou z toho prej úplně hotový! - a pak si udělá svůj doktorát. - jakejže? - reprezentace hysterie a šílenství. - that´s so cool! didi-hubermana znáš? - si děláš prdel? to je základ. vyprávím jí o videoartu co sem viděl v centre pompidou, o koláži roztrhaných a neumělými plastickými operacemi vyspravených obličejů vojáků z první světové války, doprovázené fotkami afrických fetišistických masek. vypadá potěšeně a zaujatě, zve nás, ať si přisedneme na zahrádku. nakonec se nepřidáme.

(on mi vyprávěl, jak byl dnes v musee d´orsay podívat se na expozici o primitivním hraném pornu - o protopornu - prý z roku 1910! ptám se ho jestli mu u toho stál a hrubě se smějeme. říkám si, proč se o takovýhle věcech, o výstavách, o ambicích, o světě, nedá bavit i v praze.)

vulgární a zcela přízemní hovory o ženách - ne ve smyslu cos komu kde kam dělal, ale naopak, co u koho jak bereš. je z jižní ameriky, vyspal by se s jakoukoliv, byť i sebeškaredější blondýnou - přitom je tím kultivovaným exotickým Nessimem Hosnanim, kterého jsem doufal jednoho dne potkat mezi araby, afričany nebo asiaty. nakonec ho ale potkávám v tomto mladém vědcovi z jezuitské země, z tohoto utopického barokního státu založeného v džungli, jehož hlavní město se v šedesátých letech dotýkalo hvězd. tváří v tvář blondýnám ho ale opanovává darwinistická říčnost.

každý týden mi podá zprávu o nějaké nové dívce. indky prej dávaj. rozpačitě se dívám stranou a piju pivo za 150,- dvojnásobným tempem. jsem, jak je to trapné, jak by to ale taky mohlo být jinak!, pořád tím zasmušilým středoevropanem.

(v oranžérii jsem druhdy viděl výstavu raných evropských fotografek. z 19. století. přestože byly odsouzeny k domácím pracem, tj. k focení dalších žen, portrétů, rodinných portrétů, krajinek, zátiší atp., dokázaly si v baldachýnovém přítmí této intimní říše vytvořit celý snový svět. jeden portrét byl pro mě učiněnou époché. byla na něm jistá anglická dáma ostrých rysů, s orlím nosem a vystouplými lícemi, velice štíhlá a majestátní, zabraná pouze ve své bystě a v kompozici, jež obraz zřetelně dělila na dvě nesmiřitelné části, světlou a tmavou. záběr byl učiněný z profilu, fotka byla vzhledem k dobovým možnostem v odstínech hnědé. podle popisku jsem měl hledět na portrét puritánské zásadovosti; na samotnou sílu charakteru té ženy. podíval jsem se na fotku ještě jednou a bezděčně pokynul hlavou (to se mi poslední dobou stává často, když obraz rozluštím - až budu dědek, tuhle vlastnost na mě bude někdo nesnášet). upjatost, striktnost a odměřenost podané jako pozitivní a překvapivě svěží, beztížné hodnoty. v éře, kdy nás přepadá deprese z toho, že nejsme dost asertivní a rozjaření, na mě taková perspektiva zapůsobila jako facka, po jejímž úderu tvář zároveň hřeje a šimrá.)

hledím stranou a přemýšlím nad svým odrazem, jež jsem právě zahlédl v brazilcově mladé a pohledné tváři, nad vybledlým odrazem oné anglické dámy. rozplynul se ještě dřív, než jsem si ho stihl všimnout. nejsem zcela rozhodnut, jestli je i mým odrazem.

"pane vrchní, přineste nám ještě chleba!"
"ten je ale jen pro lidi co si dávaj jídlo, pane"
"ale no tak!"

když dojíme chleba, přinesou nám z obezřetnosti raději ještě nachos. výhoda jeho jižanství spočívá i v jeho mimořádné neomalenosti. z té se dá hodně těžit!
"tyvole, aspoň na ty číšníky neluskej!"

S Italem v kuchyni

nevím co ho k nám na patro zavlálo, ale dneska jsme nad sporáky ve společné kuchyni mlčky vařili já a ten Ital. všiml jsem si ho už dřív - nevšimnout si ho nedalo. je pohledný a má pěstěné, dobře udržované kaštanové dready. mluví skvěle francouzsky a bohužel to není jen tím, že jeho rodilý jazyk je románský - zaslechl jsem ho totiž mluvit i dobrou angličtinou. jindy jsem ho viděl v areálu kampusu, jak hraje s kumpány fotbal. mým jediným sportem tady je facebook.

chtěl jsem si zrovna odskočit z kuchyně a střetli jsme se ve dveřích, ze slušnosti jsme čekali, než ten druhý projde jako první. vybídl mě slovy "tak jdi", zatímco já jako vždy při zdravení a loučení zazmatkoval a odpověděl jsem "tady máš" (v originále to jako takovej průser nezní: "vas-y" a "voilá"). nakonec prošel první on.

 

na uvítacím večírku s úspěchem bavil hlouček tří nejhezčích holek, dokonce i tu netýkavou a pěknou ukrajinskou blondýnu.

vařil jsem v teplácích, rozervaném tričku a papučích. on přišel v kotníkových kožených botách, takových, po jakých jsem se tu v obchodech marně sháněl! a měl brýle. normálně brýle nenosí, takže si musí každé ráno dávat práci s čočkama, kdežto ty moje odpočívaj v láku od doby mého příjezdu a po městě chodím rezignovaně v brýlích.

zatímco já jsem se snažil polívkovou lžící na pánvi otáčet čtvrt kila nakrájených brambor, abych zplodil pomfrity, on na pánvi nechal vadnou čerstvý špenát a vedle na své zpracování čekala propraná cizrna. na olejovém oleji jsme smažili oba. ten můj byl skoro prázdný, z lidlu a v pet lahvi. toho jeho také zbývalo jenom na dně, ale v originální skleněné lahvi.

umyl jsem po sobě nádobí, popřál mu dobrou chuť (jeho odpovědi jsem nerozuměl, určitě to bylo něco trefného!) a odebral se spást svojí porci do pokoje. protože za krátký čas odjíždím, předsevzal jsem si s touto večeří dojíst pixlu majonézy až do dna.

I like to move it move it

Párty za moc nestála, ani sem si nezašukal.

(hra o jednom dějství. text je rytmizován tím jak chodim chcát do umyvadla, neb koedukovanej hajzl je na chodbě a já mám na sobě jenom spoďáry. a sem línej jak veš.)

Svízel pořadatele: anglo-francouzská kolej; na párty dorazilo zoufalých 150 lidí. zoufám si ale i já, a to z promarněnýho mládí: kdybych nevyrůstal ve střední intelektuální třídě zastydlýho národa, kde se cení lhostejnost, držení huby a ignorance, ale i nesmělost, skromnost a další vlastnosti, který můžou bejt za jinejch okolností celkem sympatický; no tak bych chodil víkend co víkend s kemarádama na diskošky, tancoval s kamarádkama erotický tance bez sexuálního podtextu, do dvaceti pěti let měl dvacet pět sexuálních partnerů/ek a pak se spokojeně oženit do italskýho manželství. tenhle potenciál jsem ale spatřil až na prahu třicítky.
(jenže: to by taky český diskošky musely hrát raggeaton, africký/jihoamerický/jižanský disko atp. na didžinách kde se 25 let dokola točí michal david s michaelem jacksonem žádnou vášnivou nebo opravdovou lásku zažehnout nejde. lze tam zažehnout jen českou lásku: lásku srdečného smíchu, smíchu lidového, čapkovského, takového, který z plna hrdla nenávidí cizince a uprchlíky, smíchu lidového, paranoidního a nesnášenlivého. smíchu zubožených a ponížených - takový smích je zdravý! ne smích destruktivní a ironický, ne, s tím by čapek nesouhlasil. východoevropský dízy: panoptikum přetvařování, defilé křeče. danse macabre)
na křepčící mládež hledím ze vzdálenosti deseti let a zoufám si: proč jen sem byl takovym zoufalym stydlínem, život moh být jinde...

hudba je příšerná a ani x piv to nezlomí: next level generation disko jsou přiblblý naivní hloupoučký kýčový bezduchý veselý africký a jihoamerický rytmy - tancujeme pod sluncem a - a toť vše, veselá hudba, ze který na člověka leze deprese.

nad druhou ranní nás párty omrzela, tancovat jen v mládencích je homo, kamarádky se nedostavily, mizíme. jsme šokováni: z americký koleje naproti řvou beaty, až se otřásaj zdi ctihodných meziválečných domů. nahlížím suterénním okenm dovnitř: narváno. jede se deep bass dancecore - ba ne, nic takovýho neexistuje, ale nevim jak jinak popsat hudbu založenou na samplování kytarovejch riffů, kde se místo veselejch optimistickejch imbecilních popěvků regulerně řve a která je celá přehlušovaná subwooferama. a přitom je to skvěle taneční. cestou na ubikaci zamyšleně (jak jinak - středoevropský melancholik!) obcházím americkou kolej. s odporem překračuju vyčerpaný potůček chcanek. očima postupně mířím ke zdroji. u plotu, na dohled od vstupu do americké koleje, stojí pohledný mládenec ve velmi vkusné kombinaci letošní konfekce. oběma rukama se věnuje svému smartphonu. pramen potoka. z kalhot mu visí v klidovém stavu alespoň patnácticentimetrový, perfektně depilovaný lofas. mládenec se plně věnuje smartphonu, stojí nedaleko nemalého hloučku před vchodem do americké koleje a z kalhot mu kouká velký péro. jsem ohromen! hlouček před vchodem do americké koleje mluví převážně francouzsky. lidé jsou zde lépe a dráže oblečeni než na na přeci jen dost internacionální párty koleje anglo-francouszké.
američani. maj to na háku.
jdu domů psát tuto reportáž z norska od karla čapka.

Dnes v novinách

Rodiny jsou v názorech zajedno, ukázal průzkum. Uprchlíků je tu moc, tvrdí

doprovozeno touto ilustrační fotkou:

Většina lidí si přitom myslí, že přistěhovalců u nás žije příliš. “Zhruba polovina respondentů s výrokem zcela nebo spíše souhlasila."

Nečekané prozření

řezníka alias martina pohla nesnášim za tu jeho štvavou náckovskou piesničku obzvlášť. taky mě patřičně nasralo, že byl tenhle primitivní rasistickej idiot, kterej neohrabaný vrstvení nadávek vydává za humor (a přitom se s vulgaritou dá nakládat tak hravě a zábavně - viz moje blogy!) a banální cynismus za revoltu, pozvanej do div-ne-veřejnoprávního debatně-monologickýho pořadu na téma "židokřesťanská západní civilizace v ohrožení", do drtinová-veselovský-tele-vi-ze.

po chvíli zápasení s komentářema na facebooku jsem si nakonec přišel jako autista.

řezníkovo "konečný řešení" vypadá vedle náckovskýho ortelu, nacisty konvičky, nacisty zemana, nacistický národní bezpečnostní politiky vůči běžencům, nacistickýho veřejnýho mínění a nacistickejch útoků na mešitu v brně a muslimy a holky v šátcích na ulicích jako dětská hra.

přitom si moc dobře vzpomínám, jak mě ta rasistická prasečina do ruda rozběsňovala a jak sem investoval nemálo energie, abych lidi přesvědčil o její nepatřičnosti. no a neska by se takováhle čuňárna vlastně mohla v záplavě hnusu klidně ztratit.

---intermezzo---

petra hůlová a její namyšlený levicový intelektuálové, který se posmívaj rasistům a náckům a neberou vážně jejich strach. strach - to je věru rovnocenný argument, dobrý den, pane strach, řekněte nám co si myslíte a my se podle toho tedy zařídíme, vyjdeme vám vstříc, abyste se snad necítil dotčen. bojíte se muslimů? židů? cikánů? slávistů? nebojte, podle paní provozní z krymské, která se v argumentech sama utíká k tisíckrát vyvráceným lžím, se s vámi máme s vážnou tváří bavit - abychom se snad nedotkli vašeho delikátního jemnocitu. petra hůlová, spisovatelka, znalkyně lidské duše, která si mnohokrát dlouho do rána nad vybraným dekafeinovým fair-trade kávičkou nebo nad nějakou jinou sračkou co v krymský čepujou vyváženě, objektivně a bez předsudků - a na úrovni - povídala s pořvávajícíma náckama, s jejich pěstma a kopancema, s jejich zvířecí tupostí a bestiální omezeností, s jejich démonama, s jejich obzorem světa, který si nezadá s nejprimitivnějším strachem polekaného pračlověka, který cítí příchod zimy a ví, že jediná strava v okolí je jeho družka a jejich děti. ano, petro hůlová, už nikdy se nebudu smát ničímu strachu, na památku všech mejch zkopanejch kamarádů pankáču a anarchistů, na památku upálenejch cikánů, na památku židů, který práskali a oznamovali zcela obyčejní a vystrašení občané československa, žádný náckové; na památku sudeťáků postřílenejch na masaryčce při divokym odsunu - také bohabojnými a vystrašenými obyčejnými lidmi, těmito dobrými čechy.

---konec intermezza---

- ne, neustoupím ze svých pozic a nebudu vděčnej za menšího nácka za to, že neni větším náckem. můj cit pro to, co už je nepatřičný, zůstává stejně ostrej, v bažinách nacistickýho dneška neotupuje. budu - alespoň sám pro sebe - mít stále stejně přísný očekávání a nároky.

ovšem zjištění toho, že s tím, jak se kolem mě začíná rozprostírat temnota, přestávám zřetelně vnímat stíny, mě zděsila. je to opravdu, opravdu zlé.

//// jubilejní stý příspěvek, jak hořké zjištění.