Diaspora

Jakkoliv jsem si od tý přednášky nic nesliboval, odcházím z ní jako někdo jiný.

Profesorka mluví o českých diasporách v zahraničí. Z její angličtiny nejsem s to uhádnout, jestli je Američankou s perfektní češtinou, anebo amerikanizovanou Češkou.

Čechů není 10 milionů, dozvídám se. I s jejich (de facto etnickými) potomky v diasporách, kteří se ke svému českému původu pořád hlásí, je jich 12 milionů. "Každý šestý Čech žije mimo hranice země", říká profesorka a já valím oči. No tohle! Takže my nejsme žádnej etnicky, teritoriálně a jazykově homogenní národ, jsme spíš něco jako Arméni, Židi nebo Irové! Jsme (když už na tu kolektivní identitu přistoupím) rozprsknutý po celým světě a hned milion nás žije v USA.

"Další významný komunity jsou v jižní Austrálii a Argentině... a pak samozřejmě Banát, Srbsko, Ukrajina..." Je to úleva, nebýt tím zapšklým pronárodem, nárůdečkem, který se krčí ve své domovině, ale naopak být součástí světoobčanstva rozkročeného přes kontinenty.

"Bohužel, pokračuje profesorka, nemaj volební právo a obecně mají malou podporu (od metropole), od politiků, se kterými jsme se bavili, zaznívá, že to nejsou Češi, dokonce že jsou to traitors." Jak by taky ne, co jinýho čekat od tý totálně zamindrákovaný a méněcenný hordy, jejíž životní horizont končí s Babišovym čau lidi, s Okamurovym fašismem, s pravicovym českym twitterem, s českou televizí, českym internetem a českejma novinama. Nenávidět všechno, co se vymyká: dokonce i svýho krajana, když si dovolí tu transgresi a překročí hranici. Už není jedním z nás. Hnusný primitivní jeskynní kmenový myšlení. Něco jako Paštúni nebo jako Taliban, akorátže v kalhotách od hudy sportu nebo oblecích od blažka. Máš-li v garáži škodovku, jsi přece civilizovaný člověk.

"To je fakt na hovno, že na ty diaspory Češi totálně mrdaj. Vždyť by to mohla bejt naše spojka do zahraničí." "Myslíš pátá kolona?", vtipkuje se mnou známá. "Ha ha, to úplně ne, ale je to smutný, že Češi prostě na všechno mrdaj." "To neni úplně pravda", opravuje mě ta známá, "třeba v Srbsku nebo v Batátu, když přijedeš, maj ty Češi úplně normální plynnou češtinu, protože jim tam ministerstvo posílá učitele, maj tam protažený vysílání ČT." Existuje takováhle podpora i pro milionovou českou diasporu v USA? Krčíme ramenama, nevíme.

Nedivil bych se, kdyby ne. Podporovat krajany v Srbsku, Rumunsku, někde v prdeli, to si můžeme připadat jak spasitelé, pořádně patriarchálně. Ale Američani, to jsou samozřejmě zrádci a beztak se maj líp. Jsou tohle rezidua družby mezi východním blokem, důsledek odseknutí Západu? 

Největší diaspora je v Texasu (což vysvětluje existenci vyhlášené bohemistiky v Austinu). Přišla tam už v 19. století, většinou se severní Moravy a Slezska. Co se ale mezitím stalo s tím jazykem. Zní jak z budoucnosti: jako čeština lidí, kteří zapomněli písmo a po sto letech vylezli z atomového bunkru; lidí, kteří uvízli na cizí planetě a po pár stoletích se podařilo zachránit aspoň jejich potomky. "Ono bylo chmurný týden s mlhou, lehký déšť a zamračeno. Jen v pátek jsme uviděli slunce, co se cítilo jak pozdní jarní den. Ono bylo krásně teplo, a já jsem tak chtěla jít ven a dělat něco zahráčit," píše se v krajanském listu zvaném Našinec.

Profesorka ukazuje, jak se americká diaspora zuby nehty drží svých kořenů: tancují ve stupidních moravských krojích, volí si svoji "queen" a svého "king". Tahle výspa, tihle lidé z minulosti, kteří odešli ze země, která už není, a upínají se k zemi, která je něčím naprosto jiným a která se v nich nepoznává a nejraději by je zapřela. Traitors! Je mi jich líto, těch trosečníků, těch Hamletů. (Připomínají mi Québečany s jejich francouzštinou z 16. století, kterou si snaží stůj co stůj udržet, postupující amerikanizaci navzdory, zatímco metropolitní Francouzi se jí leda posmívají.)

Je mi jich líto, těch trosečníků, nejraději bych je všechny objal v náruči, jak štěňátka, jak malé děti.

Jejich ztroskotání velice dobře rozumím.

Z přednášky odcházím jako někdo jiný: ne jako příslušník desetimilionové tribální hordy, ale jako vyděděnec 12milionové diaspory.

Víkend (výňatek)

Spolubydlící odjeli na víkend, rozutekli se na halloween za svými záležitostmi. Dlouhý víkend o samotě, čtvrtek až neděle, tik tak, tik tak, čas se vleče, čas stojí, čas není.

Když si dává před čtrnácti dnama poprvý dohromady, že tu bude o víkendu sám, je zrovna mírně připitej a do toho zkouřenej jak dobytek - zase to neodhadl s bongem. (Pak se proklíná, že s tím už musí přestat. Na to jsem starej, šklebí se zhnusením nad sebou.) Přijde si v tu chvíli jak v pasti, je v depresích, úzkost ho tlačí na prsou a už po několikátý přemejšlí, že si pořídí letenku domů a prostě to poprvý v životě vzdá. (Jsem na to starej, jsem starej na to se nenávidět, těkají mu zmateně myšlenky.) Vyhlídka víkendu o samotě je v tu chvíli příšerná. Neví, co si má počít, a jestli mu ta cela nebude bez jalových řečí o krekrách a o fastfoodech ještě těsnější.

Ten víkend je tu. Samota se dostavuje po ránu a pak mezi šestou a desátou večer. Celoživotně, ale tady je obzvláště palčivá. Tady a teď. Ráno se není vedle koho budit, večer není koho vytáhnout ven.

***

Ten víkend je tu a je překvapivě klidnej. Má sice svý propasti a trnový keře. Ale jak osamí na bytě, může přece jen trochu volněji dýchat. V Praze žije sám a tadyta samota v interiérech mu přijde povědomá a blízká. První den drží dekorum a ještě bere ohledy na své nepřítomné spolubydlící, ale hned nazítří všechno hodí za hlavu. Vytočí topení na maximum (proč sou ty Američani tak zasraně otužilí?, lamentuje). Krká a prdí, kdy chce. Když si dělá sendvič, nakydá si do něj tolik tatarky, až mu při žraní všechna stejká po rukou a odkapává na talíř, kap kap - ne že by to nedělal i před nima, ale teď se za to aspoň nestydí. Nechává na sebe týct horkou vodu, třeba půl hodiny v kuse, a tupě při tom hledí do rohu sprchovýho koutu, úplně ztracený ve svých myšlenkách, aniž by ho při tom kdokoliv podezíral, že masturbuje. Ze sprchy do pokoje může jít nahý. Nemusí se zamykat na záchodě, když jde srát. Co zamykat, teď už ani nezavírá dveře, a když mu to dojde, ještě se potutelně uchechtne!

Přesunul si pracovní stůl do obýváku. Moří se celé dny s knížkama v cizích jazycích, ale ta práce je tak vysilující, že často jen hledí z okna, do dálky, na kterou mu jejich stavení na kopci skýtá pohled. Kouká na State House, na zbarvující se a opadávající stromy (podzim, fakt trapná metafora, zkurvená příroda, věděl by i bez ní, že všechno odchází a umírá); kouká na monotónní proud aut na dálnici a dál, na předměstí, na lesy, na větrné elektrárny na obzoru, na nízko položené mraky.

Kouká takhle klidně desítky minut, otupělý a apatický ke všemu, dokud nepřestane být otupělý a apatický a nezačne ho zase všechno bolet (pak si otevře první pivo).

Je za tu samotu nakonec rád, takovouhle samotu zná, je mu blízká a je mu v ní dobře.

...

***

...

A když to takhle běželo pořád dokola, už týdny, pořád a pořád, dokola a dokola, přispěchala na pomoc sama Evropa (zjevila se v podobě série mailů): vyhráli jste Grant. Má na půl dne ničím nezkalenou, nepokrytou radost. Ten grant vymýšleli všichni dohromady, kdyby se nepodával jménem té instituce, jejímž jménem se podával, byl by bezcenným cárem papíru. Ale přece jen si ho v duchu nárokuje jako svou velkou zásluhu; pamatuje si, v jakých okolnostech ho psal, o víkendu, ... přijel se postarat... nebylo mu z té situace dobře. Vymýšlel rozpočet, jednotlivé položky, dal grantu konkrétní tvář a znění. Grant teď uspěl, přinesl do ústavu spoustu peněz, může to být jeho práce na několik dalších let. Dobrá práce, dobrý výkon, slyší plácání kolegů po zádech. // A hned na to se mu ozvali ze Žurnálu, anglofonního, ano, omlouváme se, že reagujeme po tak dlouhé době, Váš článek přijmeme k otištění, pozoruhodně prohlubuje danou problematiku a daného myslitele, jen tam ještě upravte pár věcí, ozvěte se do čtrnácti dnů, ještě letos Vám to vyjde. Je to šibeniční termín, ale potěší ho to, dává ho to zase do pohybu. // A pak už jen, jako směšný přívěšek, se mu ozvou z Konference, ano, víme, byla už v lednu, ale Váš příspěvek jsme vybrali k otištění, konferenční sborníky, kdo se o ně prosí, ale pro mě za mě, lepší než drátem do oka. Týdenní lhůta? No, nevím nevím. Všechny maily přišly ve dvou dnech.

***

...

***

Ten víkend je tu. Kouká tupě z okna, chodí po bytě sem a tam a ke svým novým úkolům je vesměs lhostejný. Možná je stihne, možná ne, moc mu na tom nesejde. Někde v dálce, nejspíš na temeni hlavy, už ale tuší konec. Konec bez pointy, ale o tu se ani neprosí. Hlavně zatím ten konec.

 

Frontová linie třetí světové války vede po dřevotřískových stolech pracovníků Ústavu pro Babičku Němcovou

Český profesor to umí vylíčit v těch nejtemnějších barvách: hybridní válka a kyberbezpečnost; Česko jako frontová země na hranici mezi Východem a Západem, která čelí ofenzivě dezinformací, trolů, samotného Putina a Si Ťin-pchinga. V sále se rozhostí fatální, až paranoidní atmosféra. Tady jde do tuhého. Naštěstí nám vědecká Věda korpusové lingvistiky umožní vše objektivně nazřít, vše zvážit, změřit, porovnat, korelovat, juxtaponovat. Proti hypermoderní válce nastupuje hypermoderní Věda. Humanitní obory v první linii. Americký discussant ze security studies, prokvetlý 50letý profesor, se toho neštítí a provede onu fatální synekdochu: Česká republika je na frontové linii hybridní války, ale nejen ona, protože my všichni jsme Česká republika, i USA jsou Česká republika - když padne internet České republiky, zákopy budou prolomeny a nepřítel pronikne až do internetů vašich novoanglických počítačů, vašich applů a smartphonů. The end is nigh.

Na projektoru v americké aule se objevují zásadní textové korelace a syntagmata, hotová gramatika znaků: můžu číst slova jako "Babiš", "Zeman", "imigrant" atp.; polévá mě horko studu. Upatlaný, smrdutý, rozmazaný hovno v kalhotách českýho internetu a tiskovin tu vypadá jako něco osudovýho a závažnýho. Korelace sdílených zdrojů. Protiproud. Parlamentní listy. Mainstreamová média: Mladá fronta, Lidové noviny, Národní příbor. Je mi trapně. Trapně, že vidím češtinu v jejích nejstupidnějších projevech; trapně, že je to tu prodávaný jako něco, co by bylo třeba brát jakkoliv vážně.

Docházíme k závěrům: protisystémová média, potom, co jsou změřená, zvážená a protažená osmero aplikacema, devatero datasety a čtvero algorytmy, vydávají svůj vzorec: tvoří totiž jiné souvislosti než mainstreamová média!! (!) Třeba imigrant je v nich vždycky ilegální. Závěrečný závěr na závěr.

Uf. Rozhostí se mlčení. V naší aule, v našem generálním štábu, který se musí nacházet bezmála v atomovém bunkru, zatímco na povrchu se zabíjejí roboti podobající se kostlivcům, jsme dokázali objevit formuli Konečného Vítězství. Přivezl jí český profeosr na svém úesbéčku a ve formátu .pptx. Česká republika ani její internet nepadnou. Tolik vědy pro takovou píčovinu, kroutím palcema na noze. Palec na noze, palec na noze.

***

Český profesor má zvláštní angličtinu, pochopitelně mnohem lepší než já, ale překvapivě ne bezchybnou a poněkud strohou. Samozřejmě se těší, že až sleze z pultu a odkroutí debatu, pudou si všichni panelisti zachlastat. Budou si u toho říkat trapný akademický vtipy, ujišťovat se v tom, že všichni četli to samý, a doporučovat si knížky, po kterejch nikdy nesáhnou. Předtím dopoledne nás zavaluje vzpomínkami z americké univerzity. Přes den ale přesto cítí, že už sem nepatří, a při objednávání jídla v bistru mu hned na poprvé nerozumějí. "Say that again?" Chvílema ho opustí doprovod, a tak se nudí. Je bezprizorní. Později nakoupí dárky rodině domů. Do životopisu si pak dopíše další řádek, něco ve stylu honorary lecture at ...ská University. Doma se na něj budou dívat jako na boha.

***

Kroutím palcema na nohou a potměšile se raduju, že na mě se taky doma všichni budou koukat jak na boha. Čistě za to, že jsem tu nemoh spát dýl jak do 7 do rána, protože mě budila úzkost. Za to, že jsem přes den klimbal a flákal se a večer co večer se marně pokoušel přiožrat lahvovym pivem, a to jen abych se v očekávání dalšího hnusnýho rána nebál jít spát. Angličtinu ale budu mít pěknou, to jo.

Oběti pro vědu. Vývoz upachtěnosti a dovoz marnosti. Jako suvenýr si všichni vozíme bolest.

(Dopis jsem nakonec neodeslal: neodhodlal jsem se ho hodit do schránky; popravdě jsem na něj ani nenalepil známku; nedokázal jsem vlastně ani napsat jeho text; pro jistotu jsem ani nekoupil obálku a papír.)

***

tak takhle nějak jsem psal kdysi blogy z paříže. coming to terms with myself atp.

Baby, It's just Fashion!

(V šest) ráno tápám rukou ve tmě, šmátrám po nočním stolku a nahmatávám své zlomené srdce a snažím se zastrčit si ho zpátky do těla, ať se ohřeje.

O tomhle bych mohl psát.

Ale first things first:

ZLODĚJ FASHION

V semináři jsou už všichni zkamarádění, o pauze se jdou v hloučcích bavit a kouřit před barák. Svou samotou mezi nima trčím, čním, nakonec si ale vyberu jednu skupinku, klučičí, a vetřu se k ní (k holkám se v úterý neodvážim, navíc v pátek se s nima dá bavit líp). Přistoupím tedy k chlapcům. Tři mládenci si šeptají, pálí to hrozně rychle, ve slangu, jen jeden z nich se ke mně občas ze slušnosti otočí a culí se při pointě historky, radši se teda směju s ostatníma, ha ha, když se to ode mě očekává. Dlouho nerozumím, než mi dojde, že rozumím celou dobu, jen jsem nechtěl věřit vlastním uším. Čím dýl je poslouchám, tím nevěřícněji si prohlížím jejich hadry. Ne, není to jen generační nevkus, ražený Billie Eilish. Tohle je životní styl.

to Scamazon (v.t.) (slož. scam a amazon): po dodávce hadrů přes amazon nahlásíš, že zboží nedorazilo. Amazon ti vrátí peníze, ale protože ti hadry ve skutečnosti dorazily, necháš si i je. Win-win.

Fakes (n.): Koupil jsem si fakeový nikey. Přes nějakej čínskej shop, je to ze stejný fabriky jako normální nikey, akorátže asi výrobní šmejd, tak to prodaj pod jinou značkou nebo bez loga. Tytéž boty. Nestojej o tolik míň, to ne. Ale je to fake nike, ne pravý (což je ctnost - fuck off oděvní průmysl).

Kradení (v.i.): trestný čin (felony) začíná na Rhode Islandu až na 1500 dolarech, takže většina mejch kamarádů si to v duchu počítá. Dokud se nedostaneš přes 1500, tak tě nechytěj ani nezažalujou, protože to je moc malej prohřešek (misdemeanor) a nevyplatí se jim to. Fakt jo, v targetu nebo dalších department storech maj face recognition kamery. Když kradeš poprvý, nikdo s tim nic nedělá. Když nakradeš za 1500, tak tě čapnou.

Jinak máš pěknou bundu (sportovní šusťákovka nike, nepadne k ničemu jinýmu, co má kluk na sobě). Hm jo, ale tu jsem si bohužel koupil za vlastní. Chtěl jsem jí původně ukrást, ale strhnul jsem s ní celej věšák, takže jsem si jí pak už musel koupit, jinak by to bylo strašně nápadný.

"Počkej, a to jsou undergradi?", ptá se mě večer nevěřícně Tim. "To sou přece jedny z nejbohatších dětí v Americe!" Tim je graduate, školu mu nikdo nezaplatil, dostal se na ní sám. Je proletář jako já. Ožíráme se a chčijeme smíchy.

Koukat na televizi II / Enyclopaedia Americana: Realismus

Jsem v Americe teprv dva nebo tři dny. Se spolubydlícíma se teprve poznáváme. Svojí angličtinu začínám teprve rozmlouvat. Kostrbatě se s nima snažim konverzovat při večeři, ale spíš poslouchám (a zděšeně zjišťuju, že často nerozumim). Na kampusu jsem se sotva zorientoval, po ulicích kráčím jen opatrně a zkusmo. Jsem pořád hrozně napjatý a rád bych se o tom s někým podělil. V tuhle denní dobu už se ale telefony v Čechách stejně odmlčely.

Mládenci se rozhodli dokoukat Hry o trůny. Sledují poslední sérii. Protože je v tu dobu ještě moc neznám, rozložené snacky a zákusky na stole považuju za známku toho, že se jedná o mimořádný večer. Stejně tak i fakt, že se předtím mocně zhulili z bongu (v Čechách, dokud mě hulení zajímalo - dokud jsem byl na střední - byl bong vždycky něco svátečního, jinak se hulily jointy). Nabídnou mi taky. Je mezi náma pořád určité napětí, jak jsem sotva přijel, jsem o deset let starší než oni, nechci být za dědka, a tak se ze slušnosti zhulím s nima. Hry o trůny jsem koneckonců viděl, budu mít ten večer pevnou půdu pod nohama.

Akorátže s bongem je ta svízel, že se špatně odhaduje, jak moc se člověk napere. Takže se samozřejmě naperu tak, až se rozkašlám. Jak nějakej školák, jak trapnej strejček, co se snaží být cool, a tak hulí s omladinou, rozčiluju se v duchu. V té době jsem ale ještě nevěděl, že spolubydlící jsou vřelí lidé bez předsudků.

Má to samozřejmě i ten efekt, že jsem rázem na mrdky.

***

Propadám se do gauče, jsem na papriku (idiot) a koukáme na Hry o trůny. Mládenci spolu vtipkují, ale na mě jdou mrákoty. Mluví děsně rychle, ve slangu, povídaj si o věcech, který neznám, a tak si začínám zoufat, jestli ten blbej jazyk vůbec umím. Smějou se svým vtipům. Když se pokusím zavtipkovat já, možná to okomentují, ale rozhodně se nesmějí. Soustředím se teda chvíli na seriál.

***

Je to bizarní zážitek, koukat na ty americké ksichty, jaké tu člověk potkává v krámu, ve škole nebo na ulici, jak jsou navlečené ve zbrojích, s meči a draky. Když jsem se na seriál koukal v Čechách, nikdy mi nedošlo, jak stylizovanou, pseudo-shakespearovskou angličtinou se v něm mluví. Tyhlety tiráci a prodavačky a údržbáři, který vídám přes den mezi mrakodrapama a na vyasfaltovaných ulicích, tyhlety široký americký ksichty jsou tu najednou navlečený ve zbrojích, mluvěj rádoby archaizovanou hatmatilkou a hrajou si na evropskej středověk nebo co. Hry o trůny jsou, dochází mi, když se na to dívám se svýma americkýma spolubydlícíma a jejich americkýma očima, jenom LARPem, u kterého si americké publikum představuje, jak by vypadala Amerika, kdyby byla přesazená do středověku (ale do pořádnýho - s drakama a bílejma jezdcema!). Kdyby se z hispánskejch taxikářů a černošskejch vyhazovačů a bílejch pumpařů stali rytíři a z tý blondýny ve fitku princezna.

Aha!, dochází mi, my se v Evropě díváme na americký filmy jako na zprávu z cizího světa, jako na čistou fikci, kde lidé s pro nás exotickou fyziognomií hrajou exotické role; ale tady v Americe je to všechno jen zbytnělý realismus: ty stejné charaktery a typy lidí, jaké se tu daj vídat na ulicích, jsou zkrátka přesazené do jiných reálií, aby si skrze ně diváci mohli prožít fantasy středověk, konec světa, útok ufonů. Je to hyperrealismus: sebezběsilejší fantazie je zkrocená na byt 3+1 ve standardní výbavě, ve kterém si vždy titíž lidé prožijou své úzkosti, obavy, touhy a strachy jak na trenažéru.

***

(Tenhle příspěvek jsem rozepsal už před mnoha lety v Kanadě a mám tu jednu starou poznámku: "vývozem provinčního do světa se z něho stává světové - a to aby se z něj původní vlastníci nezbláznili, jak je lokální, provinční a absurdní". Když se koukám na starší blogy, musim říct, že už se na Ameriku dívám bez toho pobouřenýho evropskýho patosu, jsem vůči ní otevřenější, jsem taky starší, nemám od ní velký očekávání, a proto jí ani nemusím tak tvrdě soudit.)

***

Začínám mít klaustrofobii, začíná mi být z celý tý situace úzko. Nerozumím, o čem se baví spolubydlící, který seděj hned vedle mě na gauči; nerozumím tý stylizovaný řeči, která na mě hučí z televize; mám tu jen jeden pokoj, čtyřikrát čtyři metry, kde mě přikrývá cizí peřina, ale je to to jediný, co si tady můžu nárokovat jako "svoje"; nevím, co budu dělat zítra, mám nekonečně volnýho času a žádnej program; jsem bezprizorní a tápu. Jsem v Americe teprv třetí den; chyběj mi moji kamarádi, stýská se mi po mojí holce. Jsem na papriku a přijdu si legračně.

Když skončí díl, vymluvím se ne jet lag a du do svého pokoje, který vůbec není mým. Uklidňuju se, že začátky jsou vždycky krušný, ale že zejtra se s tim všim s velkou vervou poperu. Už to bude jenom lepší, říkám si.

***

Když to teď s měsíčním odstupem sepisuju, pohrává mi na rtech hořký úsměv.

V zemi Narragansettů / Apokryf

Ten rituál se jmenuje sedmdesát pět jizev. Každá je jiným trestem, jinou svízelí. Nebude tě nikdo nutně řezat. Nebude to bolet fyzicky. Ale ano, můžou do tebe i řezat a může to bolet i fyzicky. A hlavně, budeš to celé dělat sám. Je to rituál pro jednoho člověka. Bez kněze a bez oltáře.

Z prvních jizev budeš tak šílet, že ti dojde až po několika dnech, že už jsi začal.

Pomyšlení na to, kolik jizev tě ještě čeká, ti přivodí další.

Některé jizvy budou tvojí minulostí.

Některé budou tvoje lítost.

Nejméně jedna jizva bude tvůj vztek.

Jak už to tak s hněvem bývá, pořežeš se o něj ještě víc.

Časem zkrotneš. Ale nebude to pokora, bude to apatie, budeš jako omráčený, všechno kolem bude jako v mlze. Ztratíš chuť k jídlu, přijdeš o libido. To bude další jizva.

Některé jizvy budou prostě čistá bolest, bez jakéhokoliv dalšího významu nebo smyslu.

Kolik jizev si způsobíš tím, že budeš odpočítávat do konce, je jenom na tobě. Nezkrátíš to ani o den, neušetříš si ani jednu.

Ale máš svobodu vybrat si, jaké jizvy si uděláš. Bude to jenom tvůj příběh. Budeš si ho vyprávět sám a nikdo tě neuslyší. Bude ho vyprávět jen tvoje tělo a jenom tobě.

Některé jizvy budou tvoje hanba. Budeš se tolik stydět, budeš se chtít vypárat ze svého těla a schovat se někde, kde tě nikdo neuvidí ani neuslyší. Budeš si přát, aby se na tebe zapomnělo.

Některé jizvy budou tvoje touha. Budeš toužit a prahnout, a to tě bude zraňovat.

Budou i jizvy, které budou rozkoší.

Nejhlubší jizvy budou naděje.

Naděje si nedělej. Ale ty stejně neodoláš. Naděje dělá škaredé jizvy. Naděje bude motorem celého rituálu. Bude ho pohánět a držet při životě.

Budeš v tom hledat smysl, hledat ponaučení, budeš se chtít dobrat nějakého závěru. Ale upozorňuji tě předem, že ten rituál nemá žádný smysl. Dělá se sám pro sebe. Pro mě za mě si mu klidně nějaký smysl dej, ale tomu budeš rozumět jen ty a ve skutečném světě nezmění vůbec nic. Jestli se tomu všemu pokusíš dát smysl, pořežeš si ruce.

K čemu je tedy takový rituál? Já nevím, to ty sis ho vybral, to ty sis ho vymyslel, ty ho živíš.

Změní tě? Jak by tě mohl nezměnit! Ale on sám zdrojem změny není. Můžeš ale samozřejmě zůstat tam, kde jsi byl před rituálem. Nebude tím o nic delší nebo kratší, o nic míň nebo víc zbytečný.

Jedna jizva bude tvoje ztráta.

Jedna jizva bude tvůj žal.

Některé jizvy budou cizí muž.

Některé budou zatažená noční obloha a zvuk letadel přelétajících nad tvojí hlavou.

Některé budou den, který nevyšel podle tvých představ.

Jedna jizva bude zapomněním.

Jedna bude bezmocí.

Jednu si uděláš, až budeš prosit o odpuštění. Tvoje modlitby ale nepřekročí práh tvojí cely a tvé dopisy se cestou poztrácí.

Budeš jich mít přesně sedmdesát pět.

Proč sedmdesát pět? Proč je ten rituál takhle vymyšlený?

Já nevím, to ty jsi za mnou přišel a řekl mi o něm a popsal mi, v čem spočívá. Já ti to jenom po tobě opakuju.

Že ti mám podat nůž, ať se na tu strastiplnou cestu už vydáš? Ale copak nevidíš, že už jsi dávno vyrazil? Vyrazil jsi velice dávno, jsi celý zjizvený, celý odřený, klopíš zrak k zemi a nevíš co s rukama; a ten rituál je přitom ještě celý před tebou.

Ne, nemůžeš se se mnou o něj podělit, povídat mi o něm, už se mi nikdy nepřipomínej, neulehčím ti, nechci tě znát a nikdy jsem tě ani neznal. Nerozumím tvým jinotajům, je na tebe příšerný pohled.

Jednou jizvou je i tvoje osamění.

Cestou na nákup

V nehostinné Americe,

sám krajnicí dálnice,

kam až oko mé dohlédne,

všude samé silnice.

 

Kráčím mlčky po ulicích,

nikde ani živáčka,

auta jsou tu po tisísích,

lidstvo je jim překážka.

Připadám si nepatřičně,

samá auta zkurvená,

cestou jenom na zastávkách,

chlastá lidská spodina.

Černoši a white trash smutně,

druží se, čpí, žvatlají v cancech,

stydí se a nesnášejí mě,

jdu kolem nich v New Balancech.

Kde bývala temná krajina,

teď beton a asfalt dlí,

Moshassuck, ta řeka tajná,

teče v rouře odpadní.

Jdu nakoupit do Walmartu,

do hnusného baráku,

fazole si pak ohřeju,

na půjčeném sporáku.

Tao a sex (výňatek)

...

***

Později večer při návratu vidím už z ulice, že se doma svítí, ale když otevřu dveře do bytu, je tam ticho a prázdno. V lednici se prohrabuju zbývajícím chlastem: cider, fuj, už nikdy; dál nadějná plechovka, ale ta se ukázala být sangriou, ani omylem. A tmavý pivo. Co se dá dělat. Sedím v obýváku, piju hnusný pivo, poslední na bytě (napadlo mě ho koupit neska cestou z krámu, stavit se ještě v liquor storu a pořídit basu piv. Co kdyby ještě večer přece jen...). Zjeví se málomluvnější Ben. Tohle pivo tu je prej neví odkdy, a dá se vůbec pít? Zavřu dlouze oči. Řeknu mu, že je to hnusný sladký tmavý pivo a že těžko říct. Za chvíli se vrátí Tim. Byl celou dobu na balkóně a rozdejchával prohru Red Socks, svýho baseballovýho týmu. Po chvíli lamentování prohlásí cosi jako "shit, I've got to shut the fuck up 'bout the Red Socks and move on to somethin' else I'm gonna be crazy about." Ví, že do finále už se jeho favorit nedostane. Krásná rozchodová řeč, když nad tím tak přemejšlím. Nasype si do misky snídaňové obilné kroužky a zaleje je mlíkem.

Sedneme si všichni ke stolu, já s prošlým černým, Tim s dětskou snídaní, kterou do sebe pere v jedenáct večer, Ben si přinesl krekry a sýr. Začnou řešit obilné kroužky, zelený kolečka nasávaj víc mlíka, zatímco červený jsou prý křupavější. Jsou naprosto neironičtí a berou to velice vážně, tihle dva američtí koňové, co běží, když chtějí běžet, a žerou, když mají hlad, a spí, když se unaví. Pak se chlubí, jak změnili kulturu nejbližší filiálky KFC, protože si tak dlouho říkali o extra hot sauce, až ta se stala standardem. Be the change you wanna see in the world, right?, říkám ji. Chechtají se. Pak nás napadne, že se zhulíme, a já se rád přidám, protože jsem se chtěl neska aspoň zlískat, když už neklaplo..., tak aspoň něco. Začnu jim říkat o amerických fastfoodech v Čechách, o jejich statusu v devadesátkách. Radují se z toho, co jim vykládám za absurdity. Slovo McDonalds opakuju třikrát, než mi rozumí. Říkám Mekdonlds, oni ale říkaj Mekdanlds. Americká angličtina amerických Angličanů. Bavíme se o jídle. Pak o Floridě. Až se zvednou oceány, půjde celá ke dnu, shodujeme se. Přidávám si, že Evropa se rozesrala se 4 milionama syrskejch uprchlíků a že když se zvednou oceány, tak se dá do pohybu čtvrt miliardy lidí. Yeah, říká Ben, we're kind of on top of the hill, pokračuje a mě od něj ta metafora zenitu civilizace zaujme, ale ukáže se, že mluví vážně o kopci, na kterém stojí náš dům.

Pak se bavíme o tom, jaký by to bylo hodit freesbee z balkonu na stožár vztyčený na vrcholku místního State House (kapitolu). Protože jsou fyzici, překřikují se, jakou by to freesbee muselo mít rotaci a jakou by asi mělo mít rychlost. Pak Ben povídá o jedné litce před mnoha lety na vejšce, kdy se zlil jak prase, měl okno asi na 12 hodin, ale stejně pak ještě v kocovině dopsal assignment a odevzdal ho. Bavíme se o energy drincích a o chlastání. Nakonec neodolám a řeknu jim o svý rozlučce se svobodou (jsem neadresný a řeknu, že jsem byl at a stag night, a ne at my own one). Nesmrtelný historky o tom, jak jsme žrali LSD, jak jsem si myslel, že jsem ztratil kreditku, kterou jsem přitom předtím nechal na pokoji, abych jí neztratil. A pak hřeb vyprávění: kamarád si nasral do postele. Dva američtí spolubydlící ržají smíchy. Přijde jim vtipná i moje zmínka, že čeština je tak "permeated with shit references that you can't basically avoid them." Becherovku nakonec neotevřeme, kolem půlnoci se rozpustíme.

Kdo by řekl, že útěchu najdu tam, kde jsem jí vůbec nečekal: měl jsem jí celou dobu přímo před očima! Zkratky neexistují.

A zajisté by bylo možno vytěžit z toho mnoho dalšího ponaučení.

Zabydlování

Že by se to začalo lámat? Že bych se tu začal dostávat do rytmu, lehce zapouštět kořínky (nakolik je to na pár měsíců možné)? Vidím už nějaká dobrá znamení? Třeba že se na kurzu konečně odhodlám promluvit a vést párminutový monolog o tom, že to s tím románem a básní vidím jinak? A to přestože tím na konci hodiny zdržuju, neboť dřív jsem se neodhodlal, ale profesoři zaujatě poslouchají (v Americe jsou - jako v Čechách na střední - všichni profesoři)? A pak se k nevoli ostatních studentů rozmluví na dalších 5 minut i oni, tak je to podnítilo, a ukazují přitom na mě, a to do konce rukou? Jsou tohle ta příznivá znamení?

Anebo to, že jsem se předtím o pauze konečně osmělil a šel si popovídat s tou Texasankou, se kterou se znám od vidění z jinýho kurzu? Je dobré znamení, že se konečně dáváme do řeči? Bylo dobrým znamením, že se k nám připojil i ten mladík, sympaťák, a tahal ze mě rozumy o doktorátech, překládání a kdo ví o čem ještě? Můžu se upnout k tomu, že jsme nakonec všichni svorně z legrace uráželi Texas jakožto hroznou prdel?

Bylo tím definitivním stvrzením, že cestou domů z tohoto kurzu, na rohu ulice, kde bydlím, kolem mě projel spolubydlící na kole a zamával mi? Je známkou mého zdomácnění, že jsem na něj zpátky křiknul "heya!"?

Byla tím dobrým znamením veverka, která v dramatickém západu slunce pojídala ořech, rýsovala se proti horizontu a nechala se vyfotit, což bylo tak spektakulární, že jsem to dal nakonec na facebook a lajkovali mi to dva lidi, od nichž mě to ten večer nebo druhý den ráno zahřálo?

Jak sám, jak zoufalý, jak ztracený musí být člověk, který se utěšuje takovými hloupostmi, zatímco mezi ním a nejbližší spřízněnou duší zeje 6 000 km samoty

a on přes uschlou slzu na brýlích

prochází po dně mrtvého moře.

V kině na Jamesi Bondovi

Ten tam je neotřesitelný a nezranitelný hrdina, charakterově plochý jak jeho nažehlený oblek, tvrdý jak alkohol, který do sebe hází. Bond už není žádným teflonovým superhrdinou bez nitra. Přestal jím být už dávno, s Casinem Royale, když Brosnana nahradil Craig, když vyhrocenou pompu 90. let vystřídal surový naturalismus zranitelného hrdiny. Takového, který se dokonce dokáže zamilovat a pro lásku trpět.

Mohl jsem se na film dívat striktně kriticky, levičácky, provozovat hermeneutiku podezírání: všichni lidé se pohybují v katalogově dokonalých interiérech a s rekvizitami jak z reklamy na alkohol a na hodinky, některé scény připomínají pompézní celostránkové reklamy na Breitling, Casio a další exkluzivní zboží. Když se v jedné části film přesune do utajeného domova Madeleine, říkám si, kdo se o tuhle katalogově vybavenou a exkluzivně stylovou chatu stará? Kde vzal, mimo jiné, vysloužilý agent prostředky na zařízení ukázkového jamajského azylu - s ložnicí v odděleném bungalovu, ke kterému se kráčí po molu!

Ale čím dýl film sleduju, tím víc a víc kapituluju. Neprůstřelný hrdina je stále neprůstřelný, přežívá výbuchy (i když otřes z nich prožívá divák s ním), pády a rány, ale pod jeho muskulaturou, perfektně střiženým oblekem a přísnou tváří se věci dávají do pohybu. Bondovi se láme srdce - a mně s ním -, když musí odvrhnout svou pracně vydobytou lásku, poháněn zlostí a zklamáním.

A to jen aby se ta samá láska později ukázala jako nesmrtelná, jako věčná, neboť přežila i to, že vůbec nebyla, že byla odvržena (na lásku stačí i jeden/jedna).

Ale jako ve středověkých eposech, láska se nakonec zhmotní jen ve své nemožnosti, v nedostupnosti, v prchavosti. Po lásce se smí jenom toužit; když se jí dosáhne, mizí (a lidi se pak berou a žijou spolu šťastně až do smrti). Lásky se (ve fikci) lze jen dotknout, aby se po ní toužilo; a s ní po nekonečných příslibech toho, co mohla přinést. Ale zůstává se nakonec jen s tou touhou, jen s tou krásnou vyhlídkou, která je o to krásnější, o co míň je uskutečnitelná.

A tak i Bond nakonec kapituluje, dochází pokory, touží, uhýbá z cesty, přehodnocuje, protože drží konečně něco, co je mu nade vše drahé. A když se touha stává nenaplnitelnou, když ji v tomto životě nemůže mít, není ho nakonec proč žít; na takovém životě není důvod lpět.

Jsem to jen já, nebo je na konci hypnotizovaný celý sál? Jsem přibitý na sedačce, trnu z toho, co musí přijít, nepokrytě mi vlhnou oči a já tomu odmítám odolávat, jsem v tom filmu úplně ponořený, jsem jím stržený, je tak pompézní, tak přehnaný, dělá si s divákem, co chce, protože si to může dovolit, protože ho už dávno podmanil a vede ho do hořkého finále.

Šel jsem do kina z nostalgie po Evropě (nedává smysl dívat se v Americe na americký filmy), pokochat se svou nikoliv guilty, ale rozhodně pleasure, a namísto napínavého akčního filmu dostávám, absolutně nepřipravený, romantickou tragédii, Romea a Julii, Othella, Antigonu - něco tak nemožného a obrovského, až je to nakonec uvěřitelné.

Za akcí a špionážní zápletkou je intimní mezilidské drama. Sál byl z poloviny plný, ale já věděl, že ten film mluví jenom ke mně.

Interdimenzionální bytost

Ráno je mi hnusně, v noci mi zase nešlo spát, ale stejně se ještě drahnou chvíli převaluju v posteli. Koukám na telefon, co se od rána v Praze stalo, raduju se, že během středoevropského dopoledne konečně někdo reaguje na můj facebook, můj blog, píšou mi příbuzní. Využívám toho, že je v Praze po poledni, a píšu si s kamarády - v tuhle denní dobu většinou reagují.

Mám před sebou volný den. Kromě jednoho zoomu v podvečer si můžu celý den jenom číst. Vůbec se mi do toho nechce, dneska se na to necítím, dnes ne. Bolí mě ze všeho hlava, bolí mě oči, přes noc nespím, přes den klimbám, ale když si řeknu, že to během poledne zapíchnu, mysl mi před oči staví ty nejobscénější výjevy a stejně neusnu.

Rozhodnu se, že mozek musím zaměstnat i jinak než čtením. Navzdory předchozím nezdarům se mi na online mapě města konečně podaří vytipovat trať po okolí. Změřím si ji - čtyři kiláky tam, čtyři zpátky - to by šlo. Vygooglím si nejbližší obchod s běžeckýma potřebama a du do něj utratit majlant. Zaplavuje mě euforie z nakupování, mám nové boty, šortky, legíny, s prodavačem důkladně rozebírám, co chci, jsem zase na domácí půdě. Beru to šmahem, beru první věci, co se mi zamlouvají, nepotřebuju si vybírat, potřebuju už běžet, cítit únavu, smlouvat se sebou každý další krok, myslet jen na svoje tělo, zkrátka čistit si hlavu.

Při běhu několikrát zabloudím, cestu zpátky jdu z velké části pěšky, jak jsem bez kondice, oteklý kotník mi připomene moje stupidní loňské zranění. I tak je to ale úspěch; jsem zpocenej jak prase, mám pocit odvedené práce, nemusím se sebou o ničem licitovat, není zde žádných pochyb.

***

Zbytek dne jsem sám na bytě. Nudím se. Čtu si celý den na balkóně a sluním se pod nečekaně teplým říjnovým sluncem (nemám vůči němu úplně důvěru, nejsem si jistý tím teplem, které na mě dopadá). Mám krásný výhled na downtown a místní kapitol (State House, jak tomu říkají). Čtu si celý den, bojuju se svýma nenechavýma myšlenkama, je to velký zápas sebekontroly. Někdy se vydržím soustředit na celou stránku v kuse, někdy ale podléhám a ztrácím se ve své hlavě na dlouhé minuty. Přistihuju se, že usínám. Odkládám tablet, chci se tomu oddat. Spánek, jsa odhalen a vyrušen ze svého úkladného záměru opanovat mě, se poleká a uteče. Zase zvedám tablet.

Čas stojí, čas nikam neběží, sedím na balkóně a čtu si, občas zase zavřu oči, ale nikdy ve skutečnosti neusnu, škoda, jsem za posledních mnoho dnů už chronicky nevyspalej, dívím se, že si vůbec můžu číst, v Praze, u sebe doma, na posteli, bych to už dávno zalomil.

Den pokročil, ve střední Evropě už vše pomalu utichlo, teď už se mi nikdo neozve, všichni odhodili telefony a chystají se ke spánku, anebo vyrazili do hospody nebo někam za večerní zábavou a mají lepší věci na práci.

Můj den tady je sotva v půlce, telefon se odmlčel, resp. ti, s kterými mě spojuje, už ty své asi odložili, anebo je moje dotěrnost unavuje, zato moji spolubydlící ještě dlouho nepřijdou. Hovor po zoomu mi můj vedoucí nakonec zruší.

Přijde první spolubydlící, ten hovornější, ptá se mě, jak jsem se měl a co jsem dělal. Říkám mu, že jsem byl běhat. Blahopřeje mi, ptá se mě, kam sem běžel, povídám mu o nábřeží a lesoparku, kvituje mou volbu. Pak se bavíme o včerejším hokeji našeho třetího soupuntíka. Jestli ho draftují na víkend, vymýšlíme, zpijeme se a půjdeme na něj pořvávat na tribunu, až mu bude trapně! Bavíme se asi čtvrt hodiny, pak si jde hledět svého.

***

Je večer. Ohřeju si večeři. Přečtu si ještě jednou noviny (ne, nic dalšího se doma od mých 2 odpoledne nepřihodilo), chvíli tupě čumím do facbooku, nikdo na něm není, nic nového se v něm nestalo (i facebook má časová pásma).

Později konečně zmerčím třetího spolubydlícího. Zeptám se ho, jestli ho na hokeji nakonec draftovali, říká, že neví. Sice se na to neptá, ale řeknu mu, že jsem byl dneska běhat. Zeptá se mě kde. Odpovídám. Nechávám ho na pokoj, dělá si večeři a pořád mu pípá telefon.

Sedím zas na pokoji a piju zas pivo, i když jsem se tomu chvíli bránil. Jestli si spolubydlící pustí baseball, jako skoro každý druhý večer, budu se chvíli koukat s nima. Jinak si budu číst na pokoji, budu si číst, dokud úplně nevytuhnu, dokud neodpadnu, dokud mě únava bez zeptání nevypne, a budu doufat, že tentokrát se dokážu vyspat o něco líp. Dokud mě neprobere další den, stejný jako ten předchozí, stejný jako všechny, co budou následovat.

---    ---    ---

Moje tělo je v jiném časovém pásmu než moje myšlenky. Bloumá tu pod sluncem, neživé, zatímco mozek se srdcem si v mém spánku ponocují a vydávají se potají do Prahy, aby mi po probuzení zvěstovaly krušné zprávy. Žít, být cloumán domovem, zatímco existuju tady.

Ta nespravedlnost! Jen co mi splaskne noha, půjdu zas běhat a svou rozpojenou mysl fyzicky ztrestám!

Na přednášce o otroctví

V aule jsou samí bakaláři (a já, abych tu dohnal, co pozitivistická historie v Praze zanedbala). Přednášející zmíní, že dnešní kurz bude o otrokářství v Atlantiku. Parkrát jsem se s ním bavil mezi čtyřma očima, trochu ho znám, a tak u něj postřehnu mírnou nervozitu.

Na začátek prohlásí, že bude mluvit hodně o objektifikaci a komodifikaci lidí, afrických otroků, ale musí na tomto místě zdůraznit, že se s tím samozřejmě neztotožňuje, že to je historická lekce a je to nepřípustná věc. A že to prostě musí hned zkraje zaznít nahlas.

Byl viditelně nervózní, ale jak začal přednášet, vrátil se zase do onoho odlehčeného rytmu, který je pro jeho přednášky typický.

Mně to upozornění zkraje přišlo až banální, ale jak kurz pokračuje, začínám být nervózní já. Sedím nedaleko od hloučku černých studentů. Poslouchají, ošívají se, fotí si slidy. Bavíme se tady o jejich historických traumatech, o tom, jak evropský homo oeconomicus - novověký baťaman -, aby do podpalubí narval víc otroků, vymyslel ještě brutálnější způsob skladování lidí (jak nějakých krabic). Poslouchám celou tu přednášku jejich ušima a je mi těžce.

Černošští studenti si mezi sebou začnou v půlce kurzu cosi šeptat.

New York - geologie megapole

Nazřít město jako krajinu. Jsou oceány, pouště, džungle, ledovce, horstva... a pak město. Není úplně samozřejmé prohlédnout, prožít město jako krajinný útvar, jako přírodu. Jako osamostatněný, nelidský přírodní úkaz. Město životu každého jednoho člověka předchází a taky ho přežívá a je v tomhle ohledu vždycky trochu nelidské.

 

Dokud jsem neviděl New York, ten exces mezi městy, žil jsem v naprosto mylné, chybné představě města. Vždycky jsem měl za to, že když se postaví činžák, je činžákem právě proto, že v něm bydlí lidi, je jako takovej tvořenej lidma, který ho obývaj. Bez svých obyvatel činžák není. Totéž se dá říct o mrakodrapech, které vyrostly, jen aby v nich pracovali lidé v oblecích, ale kdyby v nich lidé v oblecích nepracovali, tak by nevyrostly. Domy mají své funkce, vyrůstají kvůli nějaké touze, jsou zhmotněním lidského konání, lidských potřeb nebo ambicí, jsou jen tak vysoký, široký a hmotný, jako lidi, který je naplňujou, a bez lidí padají a mizí.

A pak je tu ta rakovina mezi městy, to monstrum, jež se dávno vylomilo ze všech myslitelných měřítek a proporcí. Ohromnost New Yorku nespočívá ve výstavnosti, výšce a zahuštěnosti Manhattanu, ale až z toho, čím vším je obklopen. New York je ve skutečnosti 5 měst, 5 obrovských, špinavých a přecpaných měst. Jedenapůlmilionový Manhattan se stává nesmírný tím, že je obklopen dvoumilionovými Brooklynem a Queensem, jedenapůlmilionovým Bronxem a dalšími stovkami tisíc lidí na Staten Islandu a v New Jersey přes řeku. Když člověk nezná administrativní dělení, vidí jen břehy potápějící se pod vahou mrakodrapů a po horizont se táhnoucí pláň domovních střech; od východu na západ, od severu až na ostrovy a břehy na jihu. Řeka tu neprotéká krajinou, údolím, plání; řeka tu protéká mezi domy. Město tvoří geologickou vrstvu.

Město už se samo pro sebe stalo přírodou, osvobodilo se od lidí, je naprosto nelidské. Tahle vzájemná odcizenost vyniká zvlášť na epizodě úpadku města v 70. letech. Tehdy New York ztratil 700 000 obyvatel. Dívám se na fotky té zkázy v muzeu a představuju si ty vylidněné ulice a čtvrti, tu městskou pustinu, která přitom ale pořád stojí, pořád tam zůstává, ať už v ní jsou lidi, anebo ne. Na rozdíl od Detroitu a dalších vylidněných měst, kterých se zmocnila zpátky příroda a která pohltila zeleň, zůstal i liduprázdný New York městem, městskou krajinou, cihlovou, betonovou a asfaltovou přírodou, která se dočista osamostatnila od lidí. Od lidí i od přírody: je to nová, umělá příroda.

Monstróznímu městu je jedno, jestli jsou v něm lidi, anebo ne; jestli jsou v tom kterém baráku byty, kancly, obchoďák, kostel nebo parkoviště. Hmota města zůstává, přeskupuje se, mohutní, ale rozhodně neustupuje. Je zcela autonomní.

Dobu nejvyššího úpadku města mělo symbolizovat dopadení masového vraha Davida Berkowitze, který po městě povraždil aspoň 8 lidí. Pro kurátory muzea se stal jakousi negativní ikonou New Yorku sedmdesátých let. Mě ale na jeho příbehu fascinuje, že ve městě mohl vůbec existovat: vynořovat se a zanořovat se do něj, jak endemit té špíny a té nesmírnosti. Jako v lesích nebo horách řádili banditi a na moři piráti, město vydalo tohoto netvorného živočicha, který se v jeho nelidských rozměrech mohl pohybovat s úplnou anonymitou; jako by s tím městem splýval. Copak člověk může vyjít ze dveří domu, jít někam vraždit a pak se zase vrátit domů těma stejnýma dveřma? Mohl by v Praze někdo vyjít z Dejvic a jít vraždit na Jižák nebo do Michle a pak se zas vrátit do Dejvic? Ne, pražské měřítko takovéhle dokonalé splynutí nedovolí. Nekonečná, nikdy nekončící megapole ale jo.

Město přestává být součet jednotlivých institucí, ale stává se lesem, masou, pohořím; přerůstá součet svých jednotlivin. Prorůstá do středu země a ve výšce mizí v mracích.

Je státem, planetou, životním prostředím.

Se svými zapadlými ulicemi, zazděnými tunely, miliony servisních, obezděných, oplocených a zapomenutých prostor, kanálů a nedostupných střech, vytváří své vlastní město stínů, do kterého lidé vůbec nemají přístup.

Tahle odlidštěná, osamostatněná příroda.

6 000 kilometrů samoty

Vodopád

lidí v ulicích,

žbluňkneš v něm jako kámen

Jako malý

kamínek.

 

V kruhu

svých neznámých přátel,

všichni na sebe mluví

Všichni mluví

přes tebe.

 

Studená postel

rozestlaná,

zeje.

Pták

v okně

cizí řečí zpívá,

zpívá ti zimní koledy

Zlověstný

tažný pták.

Hluk města

doléhá zdáli,

zaslechneš známý hlas

Byl to jen racek

na moři.

(Cizí peřina

přikrýt chce tě.

Neopětuješ její něhu.)

 

A kolem tebe nic než

6 000 kilometrů samoty

a přes uschlou slzu na brýlích

procházíš po dně mrtvého moře.

New York - zlovolný svůdce

Byla tma. Akorát se vrátil z New Yorku do svého provinčního městečka. Viditelně si oddechl, ulevilo se mu. Bylo to za ním. Bylo to jak obstát ve zkoušce, v testu, v nějaký nepříjemný výzvě. Jak projít rituálem.

Město - nadměsto! Nejen že bylo zkouškou samo o sobě, ale taky si pro něj přichystalo své vlastní úklady. Kde jinde si sáhnout na dno než v New Yorku? Velké město před člověka klade velké překážky. Muselo se to stát v New Yorku, v té umělé, gigantické krajině, v té smrduté, přecpané, stísněné, zdrcující, hlučné a nebezpečné díře.

Původně jel čelit nepřízni megalopole a všem jejím záludnostem, aby nakonec čelil hlavně sám sobě.

Kde jinde se můžou dít velké a osudové věci než ve velkém a osudovém městě? Kráčel tichým centrem domů, nasával nozdrama čistý vzduch, slyšel ozvěnu svých kroků v potemnělých uicích. Přemýšlel, divil se, jak to předtím mohl nevidět - že když se vydá do tak mocného města, to ho bude zkoušet, nenechá ho odejít jen tak. Takové neuvážené kroky nezůstávají bez následků. Přivolal to na sebe: tím že se vydal do New Yorku.

Město ho pokoušelo a svádělo, potom zkoušelo, a nakonec rozdrtilo a zamáčklo. Bez budoucnosti a bez minulosti se vrátil do malého městečka v malém státečku, kterému říkal domov teprv 20 dní. Nebo alespoň to bylo nejblíž čemukoliv, čemu by tady mohl říkat domov. (Postel, povlečení, kuchyně, dva spolubydlící - to vše znal teprv 20 dnů - ale New York rozetnul čas vedví a těch prvních čtrnáct nebo kolik dní, jež New Yorku předcházely, se zdálo být strašně dávno. Tak dávno. Praha, ta už byla prehistorií. Čas se se vzdáleností natahuje.)

Bylo bláhové vydat se po 20 dnech, nový a nepřipravený, do New Yorku. Na to se musí trénovat. Na to se měl připravit, v cizině, ale už doma, s předstihem. Než se vydal do osudového města, měl se postarat, aby svůj osud pevně třímal v rukách. Město ho hned prokouklo: otevřelo mu jakoby nic své brány, aby po chvíli zjistil, že ho obklíčilo; pak na něj spadlo.

Ale teď se jeho kroky rozléhaly pokojnými ulicemi té vesnice, ve které, jak se mu to jevilo, dočista uvízl. New York byl nekonečně daleko, byl za ním. Kéž by všechno, co mu New York přivodil, zůstalo i v New Yorku. Kéž by ho temný rituál cesty do New Yorku nechal čistého. Proměněného, ale čistého.

Kéž by o New Yorku neměl zlé sny.

Koukat na televizi I

spolubydlící večer co večer vysedávají u televize a sledují baseball. je sezóna. liga jde do finále. závidim jim, že mají čas na televizi. jsou doktorantama fyziky, přes den si odkroutí svoje v laborce a doma mají padla. já přijdu ze školy nebo studovny a můžu si akorát zase číst.

mají v tom jistý rytmus. dají si první večeři, zhulí se bongem a pustí si baseball. to je celkem rozvleklý sport, kde se skóruje v náhlých a nervních výbuších, aby se pak zase dlouhé minuty nic nedělo (nic jako fotbal, kde je míč pořád na trávníku a poloprázdná brána pořád zeje do hřiště). baseball dává spoustu času ke konverzaci (anebo čumění do telefonu). poslouchám přes zavřené dveře jejich večerní rozpravy. povídají si, kam chodí nakupovat - míněno jídlo. do jakýho choděj supermarketu a kde maj lepší nabídku čeho. Trader Joe's maj nejlepší hotovky ("třeba orange chicken!"), Stop & Shop má zas nejnormálnější výběr jídla. Pak řeší fastfoody. Když přijdou z KFC, radí se spolu, kdo dostal víc omáčky a jak to má být správně. Regular chicken sandwich je podle nich k ničemu, když není spicy, není to jídlo. Když si dáš blue cheese zálivku do salátu, je strašně těžkej, ale do sendviče je to ideál. Chicken wings sauce, kuře, tatarka a čedar for sandwich - simple and perfect, right? Dlouze debatují o sýrech, jestli jsou lepší měkké, tvrdé, jestli už někdy jedli kozí (v Severní Americe mají totiž, podobně jako v Rusku, jen dva druhy sýrů, a tak je jejich pojídání velká věc).

hra baseballu trvá klidně ke 3 hodinám. u toho se stihnou zhulit na papriku. celý večer popíjejí malá piva, pojídají sušenky, krekry, na které si krájí sýr, nakrájená jabka pokapaná sirupem, anebo ještě před spaním, skoro o půlnoci, sežerou obří sendvič plný krůtího masa. (je jim oběma 25, říkám si, ještě jim funguje metabolismus, jsou oba štíhlí. jestli budou pokračovat tímhle stylem, přemýšlím dál, za pár let se to zlomí, ztloustnou jak prasata a budou z nich cukrovkáři.)

baví se o jídle nebo o sportu, tito dva američtí živočichové, plně oddaní přítomnosti, svým tělům, tomu, co se jim odehrává před očima, jsou jak dva koně, který žerou, když mají hlad, běží, když se jim chce běžet, lehnou si, když si chtějí lehnout. vznešení divoši, dva mladí Američané.

anebo se spolu takhle baví, protože jsou to prostě fyzici a nemusejí si myšlenky nosit domů.

anebo jsou prostě jen zkouřený. 

***

s výjimkou hokeje jsou americké sporty ruční, založené na házení: baseball, ragby, basketbal. když ožralí hrajeme hry, taky se v nich pořád hází: beer pong, flip cup, slap cup, nebo vlastní invence mých spolubydlících, "ledger".

žádná z ručních her neodsejpá, u všech se hrozně taktizuje a strašně dlouho čeká, než se něco stane. fotbal má tři pravidla (ruku, faul, ofsajd), hokej čtyři. házecí sporty jich mají desítky. neustále jsem opravován a poučován, pořád mi musejí něco vysvětlovat a dovysvětlovat. rozkoš z pravidel: házecí sporty se hrajou jenom pro pravidla.

Komárek, Cílek nebo Neubauer by z toho určitě vyvodili něco strašně antropologicky zásadního.