Že by se to začalo lámat? Že bych se tu začal dostávat do rytmu, lehce zapouštět kořínky (nakolik je to na pár měsíců možné)? Vidím už nějaká dobrá znamení? Třeba že se na kurzu konečně odhodlám promluvit a vést párminutový monolog o tom, že to s tím románem a básní vidím jinak? A to přestože tím na konci hodiny zdržuju, neboť dřív jsem se neodhodlal, ale profesoři zaujatě poslouchají (v Americe jsou - jako v Čechách na střední - všichni profesoři)? A pak se k nevoli ostatních studentů rozmluví na dalších 5 minut i oni, tak je to podnítilo, a ukazují přitom na mě, a to do konce rukou? Jsou tohle ta příznivá znamení?
Anebo to, že jsem se předtím o pauze konečně osmělil a šel si popovídat s tou Texasankou, se kterou se znám od vidění z jinýho kurzu? Je dobré znamení, že se konečně dáváme do řeči? Bylo dobrým znamením, že se k nám připojil i ten mladík, sympaťák, a tahal ze mě rozumy o doktorátech, překládání a kdo ví o čem ještě? Můžu se upnout k tomu, že jsme nakonec všichni svorně z legrace uráželi Texas jakožto hroznou prdel?
Bylo tím definitivním stvrzením, že cestou domů z tohoto kurzu, na rohu ulice, kde bydlím, kolem mě projel spolubydlící na kole a zamával mi? Je známkou mého zdomácnění, že jsem na něj zpátky křiknul "heya!"?
Byla tím dobrým znamením veverka, která v dramatickém západu slunce pojídala ořech, rýsovala se proti horizontu a nechala se vyfotit, což bylo tak spektakulární, že jsem to dal nakonec na facebook a lajkovali mi to dva lidi, od nichž mě to ten večer nebo druhý den ráno zahřálo?
Jak sám, jak zoufalý, jak ztracený musí být člověk, který se utěšuje takovými hloupostmi, zatímco mezi ním a nejbližší spřízněnou duší zeje 6 000 km samoty
a on přes uschlou slzu na brýlích
prochází po dně mrtvého moře.
Žádné komentáře:
Okomentovat