New York - geologie megapole

Nazřít město jako krajinu. Jsou oceány, pouště, džungle, ledovce, horstva... a pak město. Není úplně samozřejmé prohlédnout, prožít město jako krajinný útvar, jako přírodu. Jako osamostatněný, nelidský přírodní úkaz. Město životu každého jednoho člověka předchází a taky ho přežívá a je v tomhle ohledu vždycky trochu nelidské.

 

Dokud jsem neviděl New York, ten exces mezi městy, žil jsem v naprosto mylné, chybné představě města. Vždycky jsem měl za to, že když se postaví činžák, je činžákem právě proto, že v něm bydlí lidi, je jako takovej tvořenej lidma, který ho obývaj. Bez svých obyvatel činžák není. Totéž se dá říct o mrakodrapech, které vyrostly, jen aby v nich pracovali lidé v oblecích, ale kdyby v nich lidé v oblecích nepracovali, tak by nevyrostly. Domy mají své funkce, vyrůstají kvůli nějaké touze, jsou zhmotněním lidského konání, lidských potřeb nebo ambicí, jsou jen tak vysoký, široký a hmotný, jako lidi, který je naplňujou, a bez lidí padají a mizí.

A pak je tu ta rakovina mezi městy, to monstrum, jež se dávno vylomilo ze všech myslitelných měřítek a proporcí. Ohromnost New Yorku nespočívá ve výstavnosti, výšce a zahuštěnosti Manhattanu, ale až z toho, čím vším je obklopen. New York je ve skutečnosti 5 měst, 5 obrovských, špinavých a přecpaných měst. Jedenapůlmilionový Manhattan se stává nesmírný tím, že je obklopen dvoumilionovými Brooklynem a Queensem, jedenapůlmilionovým Bronxem a dalšími stovkami tisíc lidí na Staten Islandu a v New Jersey přes řeku. Když člověk nezná administrativní dělení, vidí jen břehy potápějící se pod vahou mrakodrapů a po horizont se táhnoucí pláň domovních střech; od východu na západ, od severu až na ostrovy a břehy na jihu. Řeka tu neprotéká krajinou, údolím, plání; řeka tu protéká mezi domy. Město tvoří geologickou vrstvu.

Město už se samo pro sebe stalo přírodou, osvobodilo se od lidí, je naprosto nelidské. Tahle vzájemná odcizenost vyniká zvlášť na epizodě úpadku města v 70. letech. Tehdy New York ztratil 700 000 obyvatel. Dívám se na fotky té zkázy v muzeu a představuju si ty vylidněné ulice a čtvrti, tu městskou pustinu, která přitom ale pořád stojí, pořád tam zůstává, ať už v ní jsou lidi, anebo ne. Na rozdíl od Detroitu a dalších vylidněných měst, kterých se zmocnila zpátky příroda a která pohltila zeleň, zůstal i liduprázdný New York městem, městskou krajinou, cihlovou, betonovou a asfaltovou přírodou, která se dočista osamostatnila od lidí. Od lidí i od přírody: je to nová, umělá příroda.

Monstróznímu městu je jedno, jestli jsou v něm lidi, anebo ne; jestli jsou v tom kterém baráku byty, kancly, obchoďák, kostel nebo parkoviště. Hmota města zůstává, přeskupuje se, mohutní, ale rozhodně neustupuje. Je zcela autonomní.

Dobu nejvyššího úpadku města mělo symbolizovat dopadení masového vraha Davida Berkowitze, který po městě povraždil aspoň 8 lidí. Pro kurátory muzea se stal jakousi negativní ikonou New Yorku sedmdesátých let. Mě ale na jeho příbehu fascinuje, že ve městě mohl vůbec existovat: vynořovat se a zanořovat se do něj, jak endemit té špíny a té nesmírnosti. Jako v lesích nebo horách řádili banditi a na moři piráti, město vydalo tohoto netvorného živočicha, který se v jeho nelidských rozměrech mohl pohybovat s úplnou anonymitou; jako by s tím městem splýval. Copak člověk může vyjít ze dveří domu, jít někam vraždit a pak se zase vrátit domů těma stejnýma dveřma? Mohl by v Praze někdo vyjít z Dejvic a jít vraždit na Jižák nebo do Michle a pak se zas vrátit do Dejvic? Ne, pražské měřítko takovéhle dokonalé splynutí nedovolí. Nekonečná, nikdy nekončící megapole ale jo.

Město přestává být součet jednotlivých institucí, ale stává se lesem, masou, pohořím; přerůstá součet svých jednotlivin. Prorůstá do středu země a ve výšce mizí v mracích.

Je státem, planetou, životním prostředím.

Se svými zapadlými ulicemi, zazděnými tunely, miliony servisních, obezděných, oplocených a zapomenutých prostor, kanálů a nedostupných střech, vytváří své vlastní město stínů, do kterého lidé vůbec nemají přístup.

Tahle odlidštěná, osamostatněná příroda.