Jsem v Americe teprv dva nebo tři dny. Se spolubydlícíma se teprve poznáváme. Svojí angličtinu začínám teprve rozmlouvat. Kostrbatě se s nima snažim konverzovat při večeři, ale spíš poslouchám (a zděšeně zjišťuju, že často nerozumim). Na kampusu jsem se sotva zorientoval, po ulicích kráčím jen opatrně a zkusmo. Jsem pořád hrozně napjatý a rád bych se o tom s někým podělil. V tuhle denní dobu už se ale telefony v Čechách stejně odmlčely.
Mládenci se rozhodli dokoukat Hry o trůny. Sledují poslední sérii. Protože je v tu dobu ještě moc neznám, rozložené snacky a zákusky na stole považuju za známku toho, že se jedná o mimořádný večer. Stejně tak i fakt, že se předtím mocně zhulili z bongu (v Čechách, dokud mě hulení zajímalo - dokud jsem byl na střední - byl bong vždycky něco svátečního, jinak se hulily jointy). Nabídnou mi taky. Je mezi náma pořád určité napětí, jak jsem sotva přijel, jsem o deset let starší než oni, nechci být za dědka, a tak se ze slušnosti zhulím s nima. Hry o trůny jsem koneckonců viděl, budu mít ten večer pevnou půdu pod nohama.
Akorátže s bongem je ta svízel, že se špatně odhaduje, jak moc se člověk napere. Takže se samozřejmě naperu tak, až se rozkašlám. Jak nějakej školák, jak trapnej strejček, co se snaží být cool, a tak hulí s omladinou, rozčiluju se v duchu. V té době jsem ale ještě nevěděl, že spolubydlící jsou vřelí lidé bez předsudků.
Má to samozřejmě i ten efekt, že jsem rázem na mrdky.
***
Propadám se do gauče, jsem na papriku (idiot) a koukáme na Hry o trůny. Mládenci spolu vtipkují, ale na mě jdou mrákoty. Mluví děsně rychle, ve slangu, povídaj si o věcech, který neznám, a tak si začínám zoufat, jestli ten blbej jazyk vůbec umím. Smějou se svým vtipům. Když se pokusím zavtipkovat já, možná to okomentují, ale rozhodně se nesmějí. Soustředím se teda chvíli na seriál.
***
Je to bizarní zážitek, koukat na ty americké ksichty, jaké tu člověk potkává v krámu, ve škole nebo na ulici, jak jsou navlečené ve zbrojích, s meči a draky. Když jsem se na seriál koukal v Čechách, nikdy mi nedošlo, jak stylizovanou, pseudo-shakespearovskou angličtinou se v něm mluví. Tyhlety tiráci a prodavačky a údržbáři, který vídám přes den mezi mrakodrapama a na vyasfaltovaných ulicích, tyhlety široký americký ksichty jsou tu najednou navlečený ve zbrojích, mluvěj rádoby archaizovanou hatmatilkou a hrajou si na evropskej středověk nebo co. Hry o trůny jsou, dochází mi, když se na to dívám se svýma americkýma spolubydlícíma a jejich americkýma očima, jenom LARPem, u kterého si americké publikum představuje, jak by vypadala Amerika, kdyby byla přesazená do středověku (ale do pořádnýho - s drakama a bílejma jezdcema!). Kdyby se z hispánskejch taxikářů a černošskejch vyhazovačů a bílejch pumpařů stali rytíři a z tý blondýny ve fitku princezna.
Aha!, dochází mi, my se v Evropě díváme na americký filmy jako na zprávu z cizího světa, jako na čistou fikci, kde lidé s pro nás exotickou fyziognomií hrajou exotické role; ale tady v Americe je to všechno jen zbytnělý realismus: ty stejné charaktery a typy lidí, jaké se tu daj vídat na ulicích, jsou zkrátka přesazené do jiných reálií, aby si skrze ně diváci mohli prožít fantasy středověk, konec světa, útok ufonů. Je to hyperrealismus: sebezběsilejší fantazie je zkrocená na byt 3+1 ve standardní výbavě, ve kterém si vždy titíž lidé prožijou své úzkosti, obavy, touhy a strachy jak na trenažéru.
***
(Tenhle příspěvek jsem rozepsal už před mnoha lety v Kanadě a mám tu jednu starou poznámku: "vývozem provinčního do světa se z něho stává světové - a to aby se z něj původní vlastníci nezbláznili, jak je lokální, provinční a absurdní". Když se koukám na starší blogy, musim říct, že už se na Ameriku dívám bez toho pobouřenýho evropskýho patosu, jsem vůči ní otevřenější, jsem taky starší, nemám od ní velký očekávání, a proto jí ani nemusím tak tvrdě soudit.)
***
Začínám mít klaustrofobii, začíná mi být z celý tý situace úzko. Nerozumím, o čem se baví spolubydlící, který seděj hned vedle mě na gauči; nerozumím tý stylizovaný řeči, která na mě hučí z televize; mám tu jen jeden pokoj, čtyřikrát čtyři metry, kde mě přikrývá cizí peřina, ale je to to jediný, co si tady můžu nárokovat jako "svoje"; nevím, co budu dělat zítra, mám nekonečně volnýho času a žádnej program; jsem bezprizorní a tápu. Jsem v Americe teprv třetí den; chyběj mi moji kamarádi, stýská se mi po mojí holce. Jsem na papriku a přijdu si legračně.
Když skončí díl, vymluvím se ne jet lag a du do svého pokoje, který vůbec není mým. Uklidňuju se, že začátky jsou vždycky krušný, ale že zejtra se s tim všim s velkou vervou poperu. Už to bude jenom lepší, říkám si.
***
Když to teď s měsíčním odstupem sepisuju, pohrává mi na rtech hořký úsměv.
Žádné komentáře:
Okomentovat