Ráno je mi hnusně, v noci mi zase nešlo spát, ale stejně se ještě drahnou chvíli převaluju v posteli. Koukám na telefon, co se od rána v Praze stalo, raduju se, že během středoevropského dopoledne konečně někdo reaguje na můj facebook, můj blog, píšou mi příbuzní. Využívám toho, že je v Praze po poledni, a píšu si s kamarády - v tuhle denní dobu většinou reagují.
Mám před sebou volný den. Kromě jednoho zoomu v podvečer si můžu celý den jenom číst. Vůbec se mi do toho nechce, dneska se na to necítím, dnes ne. Bolí mě ze všeho hlava, bolí mě oči, přes noc nespím, přes den klimbám, ale když si řeknu, že to během poledne zapíchnu, mysl mi před oči staví ty nejobscénější výjevy a stejně neusnu.
Rozhodnu se, že mozek musím zaměstnat i jinak než čtením. Navzdory předchozím nezdarům se mi na online mapě města konečně podaří vytipovat trať po okolí. Změřím si ji - čtyři kiláky tam, čtyři zpátky - to by šlo. Vygooglím si nejbližší obchod s běžeckýma potřebama a du do něj utratit majlant. Zaplavuje mě euforie z nakupování, mám nové boty, šortky, legíny, s prodavačem důkladně rozebírám, co chci, jsem zase na domácí půdě. Beru to šmahem, beru první věci, co se mi zamlouvají, nepotřebuju si vybírat, potřebuju už běžet, cítit únavu, smlouvat se sebou každý další krok, myslet jen na svoje tělo, zkrátka čistit si hlavu.
Při běhu několikrát zabloudím, cestu zpátky jdu z velké části pěšky, jak jsem bez kondice, oteklý kotník mi připomene moje stupidní loňské zranění. I tak je to ale úspěch; jsem zpocenej jak prase, mám pocit odvedené práce, nemusím se sebou o ničem licitovat, není zde žádných pochyb.
***
Zbytek dne jsem sám na bytě. Nudím se. Čtu si celý den na balkóně a sluním se pod nečekaně teplým říjnovým sluncem (nemám vůči němu úplně důvěru, nejsem si jistý tím teplem, které na mě dopadá). Mám krásný výhled na downtown a místní kapitol (State House, jak tomu říkají). Čtu si celý den, bojuju se svýma nenechavýma myšlenkama, je to velký zápas sebekontroly. Někdy se vydržím soustředit na celou stránku v kuse, někdy ale podléhám a ztrácím se ve své hlavě na dlouhé minuty. Přistihuju se, že usínám. Odkládám tablet, chci se tomu oddat. Spánek, jsa odhalen a vyrušen ze svého úkladného záměru opanovat mě, se poleká a uteče. Zase zvedám tablet.
Čas stojí, čas nikam neběží, sedím na balkóně a čtu si, občas zase zavřu oči, ale nikdy ve skutečnosti neusnu, škoda, jsem za posledních mnoho dnů už chronicky nevyspalej, dívím se, že si vůbec můžu číst, v Praze, u sebe doma, na posteli, bych to už dávno zalomil.
Den pokročil, ve střední Evropě už vše pomalu utichlo, teď už se mi nikdo neozve, všichni odhodili telefony a chystají se ke spánku, anebo vyrazili do hospody nebo někam za večerní zábavou a mají lepší věci na práci.
Můj den tady je sotva v půlce, telefon se odmlčel, resp. ti, s kterými mě spojuje, už ty své asi odložili, anebo je moje dotěrnost unavuje, zato moji spolubydlící ještě dlouho nepřijdou. Hovor po zoomu mi můj vedoucí nakonec zruší.
Přijde první spolubydlící, ten hovornější, ptá se mě, jak jsem se měl a co jsem dělal. Říkám mu, že jsem byl běhat. Blahopřeje mi, ptá se mě, kam sem běžel, povídám mu o nábřeží a lesoparku, kvituje mou volbu. Pak se bavíme o včerejším hokeji našeho třetího soupuntíka. Jestli ho draftují na víkend, vymýšlíme, zpijeme se a půjdeme na něj pořvávat na tribunu, až mu bude trapně! Bavíme se asi čtvrt hodiny, pak si jde hledět svého.
***
Je večer. Ohřeju si večeři. Přečtu si ještě jednou noviny (ne, nic dalšího se doma od mých 2 odpoledne nepřihodilo), chvíli tupě čumím do facbooku, nikdo na něm není, nic nového se v něm nestalo (i facebook má časová pásma).
Později konečně zmerčím třetího spolubydlícího. Zeptám se ho, jestli ho na hokeji nakonec draftovali, říká, že neví. Sice se na to neptá, ale řeknu mu, že jsem byl dneska běhat. Zeptá se mě kde. Odpovídám. Nechávám ho na pokoj, dělá si večeři a pořád mu pípá telefon.
Sedím zas na pokoji a piju zas pivo, i když jsem se tomu chvíli bránil. Jestli si spolubydlící pustí baseball, jako skoro každý druhý večer, budu se chvíli koukat s nima. Jinak si budu číst na pokoji, budu si číst, dokud úplně nevytuhnu, dokud neodpadnu, dokud mě únava bez zeptání nevypne, a budu doufat, že tentokrát se dokážu vyspat o něco líp. Dokud mě neprobere další den, stejný jako ten předchozí, stejný jako všechny, co budou následovat.
--- --- ---
Moje tělo je v jiném časovém pásmu než moje myšlenky. Bloumá tu pod sluncem, neživé, zatímco mozek se srdcem si v mém spánku ponocují a vydávají se potají do Prahy, aby mi po probuzení zvěstovaly krušné zprávy. Žít, být cloumán domovem, zatímco existuju tady.
Ta nespravedlnost! Jen co mi splaskne noha, půjdu zas běhat a svou rozpojenou mysl fyzicky ztrestám!
Žádné komentáře:
Okomentovat