Spolubydlící odjeli na víkend, rozutekli se na halloween za svými záležitostmi. Dlouhý víkend o samotě, čtvrtek až neděle, tik tak, tik tak, čas se vleče, čas stojí, čas není.
Když si dává před čtrnácti dnama poprvý dohromady, že tu bude o víkendu sám, je zrovna mírně připitej a do toho zkouřenej jak dobytek - zase to neodhadl s bongem. (Pak se proklíná, že s tím už musí přestat. Na to jsem starej, šklebí se zhnusením nad sebou.) Přijde si v tu chvíli jak v pasti, je v depresích, úzkost ho tlačí na prsou a už po několikátý přemejšlí, že si pořídí letenku domů a prostě to poprvý v životě vzdá. (Jsem na to starej, jsem starej na to se nenávidět, těkají mu zmateně myšlenky.) Vyhlídka víkendu o samotě je v tu chvíli příšerná. Neví, co si má počít, a jestli mu ta cela nebude bez jalových řečí o krekrách a o fastfoodech ještě těsnější.
Ten víkend je tu. Samota se dostavuje po ránu a pak mezi šestou a desátou večer. Celoživotně, ale tady je obzvláště palčivá. Tady a teď. Ráno se není vedle koho budit, večer není koho vytáhnout ven.
***
Ten víkend je tu a je překvapivě klidnej. Má sice svý propasti a trnový keře. Ale jak osamí na bytě, může přece jen trochu volněji dýchat. V Praze žije sám a tadyta samota v interiérech mu přijde povědomá a blízká. První den drží dekorum a ještě bere ohledy na své nepřítomné spolubydlící, ale hned nazítří všechno hodí za hlavu. Vytočí topení na maximum (proč sou ty Američani tak zasraně otužilí?, lamentuje). Krká a prdí, kdy chce. Když si dělá sendvič, nakydá si do něj tolik tatarky, až mu při žraní všechna stejká po rukou a odkapává na talíř, kap kap - ne že by to nedělal i před nima, ale teď se za to aspoň nestydí. Nechává na sebe týct horkou vodu, třeba půl hodiny v kuse, a tupě při tom hledí do rohu sprchovýho koutu, úplně ztracený ve svých myšlenkách, aniž by ho při tom kdokoliv podezíral, že masturbuje. Ze sprchy do pokoje může jít nahý. Nemusí se zamykat na záchodě, když jde srát. Co zamykat, teď už ani nezavírá dveře, a když mu to dojde, ještě se potutelně uchechtne!
Přesunul si pracovní stůl do obýváku. Moří se celé dny s knížkama v cizích jazycích, ale ta práce je tak vysilující, že často jen hledí z okna, do dálky, na kterou mu jejich stavení na kopci skýtá pohled. Kouká na State House, na zbarvující se a opadávající stromy (podzim, fakt trapná metafora, zkurvená příroda, věděl by i bez ní, že všechno odchází a umírá); kouká na monotónní proud aut na dálnici a dál, na předměstí, na lesy, na větrné elektrárny na obzoru, na nízko položené mraky.
Je za tu samotu nakonec rád, takovouhle samotu zná, je mu blízká a je mu v ní dobře.
...
***
...
A když to takhle běželo pořád dokola, už týdny, pořád a pořád, dokola a dokola, přispěchala na pomoc sama Evropa (zjevila se v podobě série mailů): vyhráli jste Grant. Má na půl dne ničím nezkalenou, nepokrytou radost. Ten grant vymýšleli všichni dohromady, kdyby se nepodával jménem té instituce, jejímž jménem se podával, byl by bezcenným cárem papíru. Ale přece jen si ho v duchu nárokuje jako svou velkou zásluhu; pamatuje si, v jakých okolnostech ho psal, o víkendu, ... přijel se postarat... nebylo mu z té situace dobře. Vymýšlel rozpočet, jednotlivé položky, dal grantu konkrétní tvář a znění. Grant teď uspěl, přinesl do ústavu spoustu peněz, může to být jeho práce na několik dalších let. Dobrá práce, dobrý výkon, slyší plácání kolegů po zádech. // A hned na to se mu ozvali ze Žurnálu, anglofonního, ano, omlouváme se, že reagujeme po tak dlouhé době, Váš článek přijmeme k otištění, pozoruhodně prohlubuje danou problematiku a daného myslitele, jen tam ještě upravte pár věcí, ozvěte se do čtrnácti dnů, ještě letos Vám to vyjde. Je to šibeniční termín, ale potěší ho to, dává ho to zase do pohybu. // A pak už jen, jako směšný přívěšek, se mu ozvou z Konference, ano, víme, byla už v lednu, ale Váš příspěvek jsme vybrali k otištění, konferenční sborníky, kdo se o ně prosí, ale pro mě za mě, lepší než drátem do oka. Týdenní lhůta? No, nevím nevím. Všechny maily přišly ve dvou dnech.
***
...
***
Ten víkend je tu. Kouká tupě z okna, chodí po bytě sem a tam a ke svým novým úkolům je vesměs lhostejný. Možná je stihne, možná ne, moc mu na tom nesejde. Někde v dálce, nejspíš na temeni hlavy, už ale tuší konec. Konec bez pointy, ale o tu se ani neprosí. Hlavně zatím ten konec.
Žádné komentáře:
Okomentovat