Ten tam je neotřesitelný a nezranitelný hrdina, charakterově plochý jak jeho nažehlený oblek, tvrdý jak alkohol, který do sebe hází. Bond už není žádným teflonovým superhrdinou bez nitra. Přestal jím být už dávno, s Casinem Royale, když Brosnana nahradil Craig, když vyhrocenou pompu 90. let vystřídal surový naturalismus zranitelného hrdiny. Takového, který se dokonce dokáže zamilovat a pro lásku trpět.
Mohl jsem se na film dívat striktně kriticky, levičácky, provozovat hermeneutiku podezírání: všichni lidé se pohybují v katalogově dokonalých interiérech a s rekvizitami jak z reklamy na alkohol a na hodinky, některé scény připomínají pompézní celostránkové reklamy na Breitling, Casio a další exkluzivní zboží. Když se v jedné části film přesune do utajeného domova Madeleine, říkám si, kdo se o tuhle katalogově vybavenou a exkluzivně stylovou chatu stará? Kde vzal, mimo jiné, vysloužilý agent prostředky na zařízení ukázkového jamajského azylu - s ložnicí v odděleném bungalovu, ke kterému se kráčí po molu!
Ale čím dýl film sleduju, tím víc a víc kapituluju. Neprůstřelný hrdina je stále neprůstřelný, přežívá výbuchy (i když otřes z nich prožívá divák s ním), pády a rány, ale pod jeho muskulaturou, perfektně střiženým oblekem a přísnou tváří se věci dávají do pohybu. Bondovi se láme srdce - a mně s ním -, když musí odvrhnout svou pracně vydobytou lásku, poháněn zlostí a zklamáním.
A to jen aby se ta samá láska později ukázala jako nesmrtelná, jako věčná, neboť přežila i to, že vůbec nebyla, že byla odvržena (na lásku stačí i jeden/jedna).
Ale jako ve středověkých eposech, láska se nakonec zhmotní jen ve své nemožnosti, v nedostupnosti, v prchavosti. Po lásce se smí jenom toužit; když se jí dosáhne, mizí (a lidi se pak berou a žijou spolu šťastně až do smrti). Lásky se (ve fikci) lze jen dotknout, aby se po ní toužilo; a s ní po nekonečných příslibech toho, co mohla přinést. Ale zůstává se nakonec jen s tou touhou, jen s tou krásnou vyhlídkou, která je o to krásnější, o co míň je uskutečnitelná.
A tak i Bond nakonec kapituluje, dochází pokory, touží, uhýbá z cesty, přehodnocuje, protože drží konečně něco, co je mu nade vše drahé. A když se touha stává nenaplnitelnou, když ji v tomto životě nemůže mít, není ho nakonec proč žít; na takovém životě není důvod lpět.
Jsem to jen já, nebo je na konci hypnotizovaný celý sál? Jsem přibitý na sedačce, trnu z toho, co musí přijít, nepokrytě mi vlhnou oči a já tomu odmítám odolávat, jsem v tom filmu úplně ponořený, jsem jím stržený, je tak pompézní, tak přehnaný, dělá si s divákem, co chce, protože si to může dovolit, protože ho už dávno podmanil a vede ho do hořkého finále.
Šel jsem do kina z nostalgie po Evropě (nedává smysl dívat se v Americe na americký filmy), pokochat se svou nikoliv guilty, ale rozhodně pleasure, a namísto napínavého akčního filmu dostávám, absolutně nepřipravený, romantickou tragédii, Romea a Julii, Othella, Antigonu - něco tak nemožného a obrovského, až je to nakonec uvěřitelné.
Za akcí a špionážní zápletkou je intimní mezilidské drama. Sál byl z poloviny plný, ale já věděl, že ten film mluví jenom ke mně.
Žádné komentáře:
Okomentovat