pondělí 4. dubna 2016

Otázka priorit

nemůžu pochopit, že za tímhle chorálem


i za tímhle


stojí jeden a tentýž skladatel. hmpfhm!

když už jsem u toho, nedávno sem na FB narazil na následující status (podobných budou myriády):

"Volejte sláva a tři dny se radujte! Gribin poprvé pekl. Bylo to peklo, ale dílo se zdařilo. Po 100letech jsem dostala k Valentýnu dárek, naprosto boží a to origo Disney Pocahontas barbie z Disney store! Fuck yeah💜 byla jsem pozvána na erotickej oběd 😄 a nejlepší véču do T.G. fakin I. Fridays. Já mám dop***le takovou kliku. Děkuju! ,,I'll allways be the one that runs up to protect you, cause I know if I was down you'd come and do the same" ❤ "

chacha, to ani nemá cenu rozpitvávat, pěkný žebříček priorit, no, jak si taky někdo může představovat štěstí nebo perfektní den. já si dal třeba dneska večeři už na oběd, pak šel na přednášku Didi-Hubermana, kterej vyprávěl filozofický vtipy o korespondenci Bataille Kojévovi (smála se celá aula, i já) a kde sem zase asi čtvrtinu proklimbal a nakonec sem vyrazil na chorály - tam jsem objevil první výše zmíněný. a teď po půlnoci si nečtu, jak bych měl, ale píšu tenhle text. taky dobrá práce!

***

no co. jako správný voayeur jsem se pustil do rešerše a mezi stalkerem a antropologem (ale jakej je v tom koneckonců rozdíl) si profil tý káči pořádně prolustroval - a jejího dop***le takovou kliku přítele sem projel taky. rebelka, drsňačka a - modelka (na hranici softporna). nejspíš taková ta výjezdní hosteska. motto: you hate me or you love me. samozřejmě, nothing in between, v dnešní narcistní době se charakter nevyjednává, člověk si stojí za tim jakej je čůrák, nemá svědomí ani pochybnosti, buď mě přijmeš takovou, jaká sem, anebo fuck you.
její přítel, to mi přišlo vtipný, svou slečnu všude možně propaguje (poprvý sem se na její profil proklikl z čsfd, abych pravdu řekl, kde jí její doprdele kurva takovou kliku přítel propagoval - a na jejím profilu na mě jako první vykoukly polonahý fotky a videa.) její přítel - anebo raději říkejme partner - propaguje kozy a svlíkání svojí holky. výstavní kus. asi jako nejnovější iPhone nebo iPod nebo nový Vansky nebo auto nebo motorka. konzumací spolu ti dva slaví konzumní svátek a jako produkty ke konzumaci se taky navzájem nazírají - v éře hipstrů je identita především dalším z řady produktů, to není novinka. neni to poprvý co narážím na mladíky, co se chlubí svýma přítelkyněma pornoherečkama (!!), v tomhle případě teda jen softmodelkou. tohle podle mě není libertinství, je to vystavování trofejí - sami sobě značkovým zbožím.
a profil doprdele kurva hovno kliku přítele nepřekvapil: posilovny, lopaťáckej NY hard core, kroucení hlavou nad vměšováním se do "tisícileté tradiční kultury" Číny ("maj to prostě jinak") a oslavování vojáků v (českých!) ulicích - prý si přijde bezpečněji. svalovec, který se cítí v bezpečí až díky automatickým pistolím, jak nepřekvapivé!

střež se smrtelníče abych nezavítal na tvůj profil!

neděle 3. dubna 2016

Hurá do kina na nadhrdiny!

Když se mě v pátek na konzultaci vedoucí zeptala, čím trávím volný čas v Paříži (vždycky se ptají na bydlení a jak si student ve městě tak vůbec stojí - to je milé!), jestli chodím do kina a tak podobně, bylo rozhodnuto. Musím tu jít aspoň jednou do kina! Odhodlal jsem se hned den na to, protože trailery, recenze a reakce na poslední nadhrdinský blockbuster mě nenechávaly bez zaujetí. Ironicky jsem v srdci Francie vyrazil na americký velkofilm.

Bohužel jsem musel jít sám, protože Brazilec toho času objíždí střední Evropu se svou nastávající (nelze zde nevzpomenout na jízdy jihoamerických elit do Evropy v 19. stol., jaké popisuje Márquez v Lásce za časů cholery; vidím jeho domovské Rio de Janeiro, vlhké a zapařené (tak si ho alespoň představuji), s ulicemi ve stínu palem, s exotickými nemocemi a ulicemi plnými mesticů, s univerzitami, kde se komentuje evropská filozofie, aby odtud záhy vyrážely skupiny antropologů zkoumat kmeny v hlubinách amazonských pralesů; vidím mrakodrapy protkaný Bábel jižní polokoule, kam se tento Západem ošlehaný mladý vzdělanec jednoho dne vrátí) a protože Quebečan nevede facebook a já zas nemám francouzský telefon.

No a teď tedy k té recenzi: nadhrdinské filmy vlastně z duše nenávidím, a to hlavně pro jejich klientelu, pro ty tzv. geeky, nerdy, věčně nespokojené a ukňourané fašisty, kteří chtějí jenom věrné a doslovné adaptace, doslovné převyprávění svých legend, které mají sice tisíce apokryfních verzí a roztékají se do nekonečného mračna svých vlastních komentářů ve spoustě žánrů, ale blockbuster musí věrně naplnit tu jednu přesnou definitivní verzi o které mají přeci všichni jasno. Protože se výsledek zákonitě liší, rozpoutává se po každé premiéře sektářské násilí, kdy stádo obskurantistů brečí, že kánon nebyl beze zbytku naplněn, že jeho (čeho vlastně?) komentář není ani inovativní, ani vtipný a kdo ví co ještě.

Taky nenávidím žánr komixu jako takový, a to proto, že je zkrátka a dobře každým coulem fašistický. (Adorno za války: lidé se dívali na King Konga a na obrovská monstra, protože se v duchu připravovali na nezměrnost fašismu a diktatur, které měly přijít.) Každá krize, každý světový problém se dá redukovat na souboj pěstí, animované série nakladatelství Marvel pro omladinu potom obzvláště vynikají ignorováním jakékoliv reflexe svých skutků, zdemolované město je v každém dalším díle nově postavené a blyštivé (tato lehkovážnost připomíná Panique au village blahé paměti!), frapantní zneužití moci, vedoucí samozřejmě k neskutečné destrukci, je záhy omluveno odkazem na dobrý úmysl či konzistentnost jednotlivcova charakteru. Jsem dalek hloupého marxismu (třeba Bělíčka na Alarmu), který by ve vypravování o kolosálních krizích srkze individuální příběhy viděl odvádění pozornosti od strukturálních problémů kapitalismu. Samozřejmě vyprávění prostřednictvím jednotlivců je vedeno samotnou mimetickou logikou vyprávění. Nebude se přece líčit střet systémů a struktur, od toho je historie, na druhou stranu, nad-lidskost, nebo spíš ne-lidskost vyprávěných skutků, enormnost jejich dopadů, nemimetičnost tohoto jednání přivádí klasické mimetické a realistické vyprávění, zaměřené na postavy, osoby a jejich skutky, na hranici jeho vlastního rozpadu. Hrdina se stává nikoli polobohem, héroem, ale strukturou, momentem dlouhého trvání (longue durée - postavy jsou často nesmrtelné, nebo žijí celé eóny), dějinnou hybnou silou, personifikovaným živlem. S tím vším kontrastuje jejich častá bezstarostnost, zabedněnost, neprozíravost, jejich přílišná (v nijak oslavném slova smyslu) lidskost, prachsprostá a banální lidskost (mluvím pořád především o animované produkci Marvelu). A s fatálností jejich skutků kontrastuje, ba do očí bije!, nedomyšlenost, ignorování následků tohoto jednání, snadnost, s jakou mizí z horizontu (zdemolované město nebo krajina mají více méně tutéž funkci, co různá pozadí v Mortal Combat, jsou jen ozvláštňující kulisou). Můžeme vždycky říkat, že všechno tohle se řešit nemusí, protože se jedná o pohádky a ne o naturalismus, ale na druhou stranu samotná mimetičnost, doslovnost, realismus hrdinů svádějí i k témuž čtení jejich (fikčního) světa.

Tak tedy Batman vs. Nadčlověk. Pro fikční svět DC mám větší slabost než pro matějskou pouť Marvelu - která je pitomá především ve své animované podobě. Je pitomá hlavně kvůli tomu, jak jsou koncipovaní její hrdinové. DC zachraňuje především postava Batmana, u které to chce hodně nesoudnosti, aby bylo její zpracování zprzněno (ale i to se občas podaří, třeba v sérii Batman Unlimited, která je právě marvelovsky makabrózním bezstarostným, přepjatým a až infantilně přehnaným světem legového města rozkopávaného rozčíleným dítětem, které si v jednu chvíli představuje apokalypsu, aby za chvíli úhledně zaparkovalo angličáky na svá místa a potom odběhlo poobědvat). Postavy DC mají také menší sklon vypouštět z různých končetin paprsky - ono to střílení paprsků si vůbec říká o nějaou falo-logocentrickou freudiánskou dekonstrukci. Piú, piú, piú, modrá, žlutá, červená, piú, piú, piú!

Teď mě ale zajímá především rozdíl mezi filmovým zpracováním obou filmových univez, jak říkají naši literární teorie znalí novináři, kteří vždy s velkou snází přijmou první slovní spojení, kterému vůbec nerozumí, aby ho potom se závažným tónem opakovali, kudy chodí. Batman vs. Nadčlověk to od kritiky více méně schytává, prý je nekonzistetní, špatně vyprávěný, snadno se v něm ztrácí přehled, poslední třetina hrozně řve. Podle Kamila Fily je potom velkým "problémem" filmu to, že přichází po Deadpoolovi, protože ten prý změnil pravidla filmových adaptací komixu tím, jak si z celého žánru utahuje, a proto je už div ne nemožné vrátit se zase k "vážnému" čtení Batmana vs. Nadčlověka. Kamil Fila je ale podle mě dost přeceňovaným kritikem (taky by si tady zasloužil jeden příspěvek) a vážně nevím, proč by měla jedna uhrovitá komedie, kterou samozřejmě všichni museli vidět, přestrukturovat způsob čtení celého žánru. Nicméně BvNč prý není nad věcí a ani vtipný, je patetický.

Mě ale spíš přijde, že jestli je tady něco smrtelně vážné, rigidní, konzervativní, formální a patetické, tak je to veskrze realistická, prvoplánově mimetická filmová produkce Marvelu, která svými postupy představuje jen další hollywoodský historický nebo realistický román - a tuto přízemnost nezachrání ani rádoby vtipné mimikry hlášek a kdo ví čeho. Když jsem odešel z BvNč, utkvěl mi mnohem víc dojem jisté lyričnosti. Ten film není nutně nepřehledný, všechny podstatné vysvětlující narativní uzly a momenty v něm jsou, jen nejsou polopatě rozvedené, nezbytňují do celých scén, zůstávají na úrovni obrazů, fragmentů. Fila si také stěžuje, že je v něm přehršel odkazů na předešlé filmy a celý kontext "univerza", což jednoho dne diváka donutí, aby na film chodil s příručním slovníkem, aby tomu všemu vůbec rozumněl. Tak ať! Proč po tisící převypravovat smrt Wayneových, jak se má Alfred k Batmanovi a Lois ke Clarkovi, proč doslovně opakovat předešlý díl, když stačí jen napovídat nebo jen krátkými aluzemi dávat vodítko. Scény zůstávají ve formě epitetů: stejně jako stačí říct Odysseus, liška ryšavá, staší stejně dobře zavraždění Wayneových jenom letmo připomenout. Film sice chvílemi vypadá spíše jen jako svůj koncept, takové jsou mezi scénami trhliny a skoky, ale přece není vadou chtít po divákovi nějakou mozkovou aktivitu.
- "Proč vyslovení jména Marta (jméno matek obou hlavních hrdinů) vede k tomu, že Batman se stane zničeho nic kámošem Supermana, a to po jednom dlouhém pohledu do očí, když celý film směřuje k tomu, že ho chce zabít?" Protože skrze tento společný moment jejich životů se v něm poznává (pohled do očí, být sám sebou v očích druhého - jak pěkná metafora! a tento pohled může nastat až ve chvíli kdy Batman přijde o část helmy, přestane vidět skrze zbroj, ale vidí svýma lidskýma očima - je to mnohomluvná scéna!). A potom své oponenty navzdory kánonu vraždí, protože si vynahrazuje minulost, kdy skrze záchranu Supermanovy matky zachraňuje tu svou, jejíž smrt mohl ve svých 10ti letech jenom pasivně pozorovat. Je to dionýská katarzní orgie.)
- a takle by se dalo odpovídat na další časté otázky ukvapených a nenáročných diváků.

Navíc, Avengers trpí podobnými nedostatky, totiž nepřehledností, ale u nich je to vlivem nemožnosti vtěsnat celé realisticko-mimetické vyprávění do stopáže, takže nepřehlednost je čirým nedorozumněním. V případě BvNč vzniká nepřehlednost spíš leností diváka spojit si jednotlivé fragmenty.

Že prý Snyder kupí jen bezobsažné, graficky působivé obrazy bez zřetelu na příbeh a na postavy (na to se dá odpovědět onou fragmentárností celého vyprávění), které není schopen vykreslit - no nevím, v doslova živých obraz bitevní steče, jaké předvádějí Avengers (třeba závěrečná hromadná střelba paprsků na Ultrona - piú piú piú!) mě vždy tak trochu polévá stud a je mi trapno, bitevní sekvence zde připomínají spíš dobře naaranžovaný balet. Bitva v BvNč je prý nepřehledná, ale co čekat od střetu titánů? Revoluce není večírek, řekl Mao-ce Tung!
Nakonec, úvodní sekvence, kdy se rekapituluje kolosální střet konce předešlého dílu z perspektivy smrtelníka v ulicích, nikoliv z efektních ptačích pohledů lítajících nadhrdinů, totiž očima Waynea, je příjemným usazením celého žánru na zem, mimetizací kontextu samotných hrdinů, kterého jsou Avengers schopní jen velmi limitovaně. (Zde se mimetizuje divácký horizont - naturalismus, Mstitelé mimetizují spíše společenský kontext - sociální realismus.) A v takto mimetizovaném kontextu nemůže nikoho překvapovat, že Batman děsí, stříli do lidí a chlastá a že Supermana zde vidíme hlavně v jeho absenci, jako nedostupného poloboha, který se měří s věcmi, jež jsou smrtelníkům nepřístupné a nesrozumitelné a kterého vidíme především v jeho míjení se s námi, v záběrech, ze kterých neustále uniká, odlítává.
Filmový jazyk Snydera je otevřenější symbolickému (nebo jakémukoliv ryze literárnějšímu) čtení, než přímočarý mimetismus Avengers. Film nicméně svou miliardu vydělá asi jen s odřenýma ušima a je otázka, jakou podobu na sebe vezmou další díly. Je to hlavně proto, že Marvel nasadil laťku divákům i kritice tak nízko, že lyričtějšímu a míň prozaickému nebo realistickému vyprávění zde není přáno.

Na pařížském kinu mě zaujalo, že se zde na lístky a do sálů stála fronta jako na fotbal - davy lidí, společenská událost (multiplex - nestálo se jen na BvNč). Do sálu se pouštělo až na čas, takže před jeho otevřením zde už mezi červenými páskami čekala hromada lidí - díky takovému detailu jsem si rázem přišel jak na hollywoodské ceremonii! A zatímco v Čechách bývá jen jedna pokladna na lístky a jedna s popkornem, zde s prodejní přepážkou sousedil celý cinefilský obchod s plakátama, videama, hračkama, tretkama a dalším merchandisem. To jen tak na okraj, až u nás zase budou kina brečet, že si všichni ty filmy jen stahují - proč by ne, když bez sugesce oné události v recepci filmu nakonec takový rozdíl není?

tak a teď hlasování: mám to přepracovat do nějaký podoby, která by se dala poslat do A2?