Na návštěvě u babičky s dědou

    Protože oba hostují v rámci prestižní výměnné dohody, která se, jak se posléze ukáže, zuby nehty drží nad vodou, slovutná profesorka bohemistiky si je pozve domů na večeři. A tak jdou, on a cestovatelka, k oné japonské profesorce na večeři, potkají se i s jejím českým manželem a má se dostavit ještě jedna profesorka slavistiky.

    Už týden předem se víří voda, protože on má náročné dietární preference, a tak si profesorka stěžuje po mailech cestovatelce, která mu to obratem se smíchem tlumočí. Má od toho večera jen ty nejhorší očekávání, jídlo bude určitě velice nedobré (po vyloučení masa, sýru a mlíka, ale i ryb, mu profesorka s očividným povzdechem - je slyšitelný i po mailu - přislíbí uvařit miso polévku). Bude to rozpačité, strojené a trapné, už aby to bylo za nima. Spolubydlící mu poradí, ať se radši nají už doma, to je dobrý nápad, napere do sebe dva hot dogy, a protože neodolá, spráská k nim i několikero naložených jalapeňos, i když má podezření, že mu posledních pár dnů pracují střeva právě z nich. Ale když oni jsou tak strašně dobrý!

    Z pražského duty free mu zbývá poslední becherovka, kupoval tři, jednu dal spolubydlícím, jednu školiteli, pak se mu ten pobyt poněkud vymknul a začal darovanou becherovku chlastat sám na bytě, bylo by to trapné, vypít darovanou becherovku, tu třetí jim tu nechám, až tu první dopiju, přemýšlí, ale nakonec se sebere a rozhodne se jí přinést svým dnešním hostitelům. Becherovky si kupoval v pražském duty free, sotva se rozloučil, sotva zmizel za rohem, poslední okamžiky v Čechách, nenapadlo ho nic lepšího (výběr na Ruzyni: becherovka, jelínek, griotte, plachetky, fernet, no fuj, jak nějaká nádražka).

    Kráčejí tedy s cestovatelkou k americké profesorce bohemistiky, je původem Japonka, ale na ně dva mluví plynně česky a bez přízvuku, což je svým způsobem děsivá zkušenost, on nese becherovku, ona koupila kytku a pecan pie, jeden z nich uštěpačně pronese, že je to jak jít k babičce s dědou představit nového partnera, ha ha, trochu to tak vypadá, uf, už aby to bylo za nima, pak se můžou zlískat v nějakém baru tady v okolí, je pátek večer.

    Zazvoní, otevřou se dveře, dobrý den, dobrý den, vítejte, tady jsou bačkory (v Americe!), pojďte dál, posaďte se, představím vás, můj manžel, pan ..., to je ona, doktorandka ..., to je on, doktorand..., jsou tady na to memorandum, no pojďte dál, posaďte se, tady kdybyste dovolila, jen taková pozornost, no to jste milá, a co je tohle? ha ha! becherovka, kdybyste se neurazila, atd. Panu manželovi zazáří oči, potměšile si přebírá půllitrovku becherovky a odnáší jí do kuchyně, jen aby přinesl zpola vypitou litrovku becherovky a rozhodl, že začnou aperitivem, aperitivem ve skutečnosti myslí tři aperitivy pro každého, no, teče to do nás rychle, musím si dávat pozor, napadá ho, abych se tu nezlískal a neudělal ostudu.

    Pojďte dál. Jdou dál. Posaďte se. Posadí se. Prohlížejí si interiéry: vypadá to jak skanzen Čech, naprosto dokonalá napodobenina bytu babičky s dědou, i s tím stařeckým pachem, univerzální česká prarodičovská domácnost, těžký nábytek plný české literatury, porcelánu, štosů časopisů, každý kousek zdi vyplněný rytinou Prahy nebo malbou jihočeských rybníků nebo něčím takovým, trochu to kazí fotky amerických potomků a jejich amerických rodin, fotka pradědečka Japonce a ano, nějaké ty japonské dekorace.

    "Chodili jsme do liquor storu na east market, ale tam pak přestali prodávat plzeň se slovy, že to nikdo nepotřebuje. To nás na smrt urazilo, tak jsme si tady v místním liquor storu vyjednali, aby měli vždycky plzeň a aby dováželi becherovku. Naučili jsme jí pít všechny známý, ať má odbyt, někdy tam dokonce přijdem a ona už je vyprodaná!" povídá jim pan manžel. Vypadá jako univerzální český dědeček. Cestovatelka je pro hostitele vděčnější společnost, projezdila Rusko a oni zas strávili nějaký čas života v Sovětském svazu, což je vlastně totéž, starý pán je fyzik, on se chytá stébla a ptá se ho, jestli pracoval v Dubně, v tom vědeckém městečku, jako jeho otec, ne, tam se dělala částicová fyzika, ale aspoň mu tím vstoupí do horizontu. Inu inu.

    Dorazila i profesorka slavistiky, česky umí velice slušně, je Italka, ale jejím oborem je ruština, občas si musí vypomáhat angličtinou, ale na plynutí večera se to nijak nepodepisuje, přináší veganský čokoládový dort, proč jste se stal veganem a podobně, normálně by odsekl nebo to odbyl nějakým vtipem, ale to si tady nemůže dovolit, odpovídá zeširoka, stokrát omletá debata o veganství, už zase, já bych bez masa být nemohl, environmentální aspekt, tak do toho. Dostávají avizovanou miso polévku. "Na severu, od Tokia výš, se dělá z tmavý miso pasty, na jihu, od Kjóta dál, se dělá z bílý miso pasty, já jsem z jihu." Na stole mají evropský příbor a hůlky, každý po libosti, v těchto velice českých, babičkovských interiérech, jedině profesorka japonského původu začne polívku vybírat hůlkama a pít z misky, ostatní se zbaběle uchýlí ke lžičce. Domácí miso polívka od Japonky, kdo to má! Ze slovutné profesorky bohemistiky a East-European studies se rázem stává babča, najednou je vidět její věk a stařecké hekání a neduhy, vedle svého starého manžela vypadá ještě starší, tito dva protetičtí prarodiče.

    Večer se nese v přátelském duchu a je zábavný, obavy nebyly na místě, po polívce následuje rýže, dušená zelenina a ryba, on dostane hedvábné tofu v sojovce, no, zas takový zázrak to není, ale ty detaily, třeba vaječné sypání na rýži, nakládané slané švestky, pije se drahé červené, pokračuje se v becherovce. (Nate, přidejte si, dělala jsem to jen kvůli vám, zazní napůl pobídka, napůl výčitka, a tak si po dvou hotdozích, dvou talířích miso polévky - i tu si přidával - a jedné porci tofu dává i druhou porci tofu u této japonské babičky.) "A jak vám tady jde výzkum?" otočí se na něj. Zbledne a začne vykoktávat cosi o tom, jak se se svým advisorem dohodli na úplně novém projektu, posunul svůj výzkum odlišným směrem, je to velice produktivní, ano, kurzy jsou mi přínosem, nepochybně, ví, že ho poslouchá cestovatelka a vidí a slyší celou tu jeho šarádu, protože tu dělá velký hovno a akorát se ožíraj. Naštěstí se posléze symetricky zeptají i jí, a tak si pro změnu i on na chvíli užívá její koktání a lhaní.

    Přejdeme k dezertu? Dáte si ovoce? "Poláci po jídle vždycky jedí ovoce, je to nějaký jejich zvyk," pokládají na stůl hroznové víno. (Ale proti komu jedí, proti komu si přidávají? vybavuje si v duchu scénu z Ferdydurka.) Další vzpomínání, více hovorů o Rusku nebo o Sovětském svazu, prašť jako uhoď, je to to samé, vzpomínky na Čechy, na Prahu, společní známí, profesorka je osobní známá jeho školitele, ptá se ho na detaily ohledně jeho zdraví, on říká, že se mu daří výborně, ona že aha, že jí nedávno psal, že to stojí za pytel, aha, a co pan XY, ten slavný slavista co teď žije ve Skandinávii? neznáte? ale vždyť ten vašeho školitele kdysi pozval na Brown... rozpaky, jakožto spojka do Prahy se ukazuje být zcela bezcenný.

    Hovor plyne příjemně dál, návštěva v USA se oficiálně nemá přetáhnout přes tři hodiny, možná je čas se zvednout? Ale jeho najednou strašně rozbolí střeva, no uf, budu se muset doma vysrat, přemýšlí, doufá že ne nahlas, ale pak to přijde zase, pardon, můžu na toaletu? ale jistě! útulná jídelna je spojená s kuchyní širokými veřejemi, leč bez dveří, pojďte za mnou, na záchod se jde přímo - z kuchyně! doprdele práce, pěkně poděkuje, zavře za sebou, píchají ho střeva, posraný jalapeňos, dochází mu, že v amerických hajzlech je vždy napuštěná voda, vždycky to žbluňká a čvachtá, když se sere nebo chčije, co teď, je rád, že došel, pouští vodu v umyvadle, ať ty hluky aspoň splynou, opatrně si sedá, snaží se neprdět nahlas, ale ne, vnitřnosti si dělají, co chtějí, je to naprosté fiasko, pálí to jak čert a navíc tam pouští vodu z umyvadla asi pět minut, musí to být naprosto zjevné, nejde mu ani otevřít okno, aby ten puch vyvětral, snad tam ta slavná profesorka pak nepude po něm! po pěti minutách vychází bledý z hajzlu, přímo do té kuchyně, která je s jídelnou spojená veřejemi bez dveří, vychází jak na nasvícené pódium, nikdy nedostane odvahu zeptat se, jestli bylo něco slyšet, za chvíli se rozloučí a vydají se domů, s cestovatelkou na pivo pak už nejde, i když ho zve, běží noční Providence domů a je rád, že doma trefí všechny klíče hned napoprvé, dobíhá tak tak, hned zítra ty zkurvený jalapeňosky vyleje do hajzlu! ale druhý den se z toho vyleží, a protože stály asi deset dolarů a on je spořivý typ, v příštím měsíci je za cenu střídavých katarů stejně dojí. když oni jsou tak dobrý!

Druhý den rovněž dožere čokoládový veganský dort, který dostal jako výslužku. bodne. 

*

Tak taková byla návštěva u japonského babičky s českou dědou, snad mladý pan snoubenec udělal dojem!

Zlomky dnů, cáry nocí

Pod barákem čas od času přejede auto (osobní? dodávka scamazonu?), který má na plný koule puštěnej nějakej rap, trap nebo raggaton. Většinou si u toho zrovna čtu v cizím jazyce, ten kotnrast nemůže být větší. Nepochybně je v tom autě někdo mimořádně naplněný, zcela spokojený se sebou, završený, jinak by to nedělal, nepouštěl by si svojí oblíbenou hudbu na celý kolo, aby přitáhl pozornost celý ulice. I takhle si někdo může představovat štěstí. Je mi z toho nevolno, chudí lidé beze vkusu, z toho rádia hraje na tisíc způsobů pořád totéž, přes den hákují ve svých těžkých a nevděčných pracích a večer se doma rozplácnou u televize ve svém nehezkém bydlení v nějaké chudé čtvrti. Život omezený ekonomicky i kulturně, v sociální pasti, jen mezi robotou a konzumem, v okamžicích štěstí konzumovat konzumní hudbu, to auto je vždycky slyšet tak patnáct vteřin, ale pro mě to je patnáct vteřin naprostý marnosti a zmaru. Z tónů toho rapu, trapu nebo raggatonu vždycky na chvílí ochabnu.

*

"Amerika je strašně obrovská," povídá mi jeden z koňů, když se shledáváme po Díkůvzdání a samou radostí pijeme piva a hulíme. "Vlastně ani nemáš pocit, že to je jedna země. Co má společnýho východní pobřeží a Kalifornie nebo nějaká Nebraska? Tam máš lesy, tady pouště, tady města, tady samý vidláky." "Hm," nepřemejšlim dlouho nad odpovědí, "dopravní značky. Jazyk. Prezidenta. Celebrity. Armádu a poštu, fastfoody." Vizualitu, instituce, konzum. Amerika je gigantická a nemožně různorodá, ale zároveň dost homogenní. Evropský představy jsou většinou mimo. A ty český? Ty jsou úplně zcestný.

*

Když začne být běh příliš únavný nebo náročný, samozřejmě si ho narativizuju. Projektuju si do etap, do jednotlivých kilometrů různé příběhy a úděly. Dělal jsem to tak vždycky, je to taková moje hra: když nezvládnu příští kilometr nebo aspoň tenhle kopec, loď ztroskotá, raketa nedoletí, moje láska neobstojí, něco strašnýho se stane. Vybičovávám se takhle ke každýmu dalšímu kilometru a zároveň tím celek běhu milosrdně etapizuju. Při posledním běhu jsem se ale musel zastavit kilometr před cílem, kilometr od domova, už jsem nedokázal pokračovat. Přepálil jsem nejspíš začátek. Koukám na aplikaci a vidím, že to mohl být můj zdaleka nejrychlejší běh, kdybych to jen vydržel dokončit (v posledním kilometru mám dva táhlé, stoupající svahy). Jsem rozčarovaný, ba otrávený, nejen že jsem to neuběhl v kuse, ale navíc jsem neobstál v životní zkoušce, kterou jsem měl v hlavě rozehranou. Do usnutí je mi na nic.

*

Na Díkůvzdání se celé město přikryje peřinou ke spánku: Američani se rozutekli do rodných států, ve škole se neučí, všechno zavřelo. Imigranti mě varovali, že to je pro cizince naprosto nevděčná zkušenost. Já se na týden o samotě upřímně těším. Den první jsem nám uklidil byt a vygruntoval koupelnu; můj zpsob, jak opanovat, jak rituálně zabydlet prostor. Druhý den jsem si uvařil svojí parodickou verzi na sváteční pohoštění, budu jí jíst další tři dny. Byl jsem běhat. Třetí den jsem si četl a koukal z okna. Čtvrtý den mi zavolala kamarádka. Hodinový rozhovor, jsem z něho nabitý, jdu běhat, přijdu si na vrcholu síly, ale přestřelím začátek a nedoběhnu. Zbytek dne jsem otrávený. Den čtvrtý nebo pátý? Celý den si čtu, jsem ve stavu apatie a samota mi začíná lézt na mozek. Šestý nebo kolikátý den jdu do galerie, protože není do čeho píchnout, protože čtení mi nejde, na běhání mě bolej nohy, a navíc je ten den otevřená zadarmo. Od probuzení nepřátelský den. Večer přijíždějí koně, ržají a klapají už ve dveřích, zlomím sixpack plzní. Sedmý den není, protože tohle je jen parodie na stvoření světa.

Celý ten týden o samotě mnou ale také protéká ta skrytá, podzemní řeka, nečekaně se vzdemula, její vody jsou... vody které... plním cestovní deník.

*

Zabydlování III

Na kurzu se už jen prezentují závěrečné projekty. No vida, kdybych věděl, že je Baskička čtenářka Heideggera, že je na stejný evropský lodi jako já, mohli jsme si toho tolik říct! Mluví skoro o tom samym, o čem je moje dizertace, má podobnej záběr, akorát umí asi o 3 cizí jazyky víc než já... a já tu byl jen na semestr. Skončí prezentace skupiny, zbývá málo času na otázky a poznámky spolužáků. Jsem fascinovaný, snad se to ještě nezlomí, ale po semestru jsem dnes rozumněl úplně všem, ať už maj jakýkoliv akcent a huhlají sebevíc, rozumněl jsem úplně každému slovu každé věty, když si vezmu slovo, že mám jen pár poznámek, mluvím spatra a bez přípravy, fascinovaně sám sebe poslouchám, tu záplavu idiomů, to pohotový nalézání slov, tu věcnost, tu lehkost ve vyjadřování! Možná jsem to tu celý promarnil, ale anglicky jsem se snad naučil. Jen škoda, že to, co říkám, vůbec nikoho nezajímá.

Nalevo vidíte, napravo divíte / Krajinomalba

Lokální muzeum si šetřil až na poslední dny. Až už nebude do čeho píchnout a kam cestovat. Poslední dny už jsou, v jistém slova smyslu, nejspíš zde. A tak nastal čas jít do lokálního muzea.

Ukázalo se, že vypadá podobně jako všechna ostatní muzea, akorátže je menší, takže namísto pater nebo soustav sálů věnuje každé epoše čí každému stylu jen jednu místnost. Druholigová díla jsou zde na podobném piedestalu jako Mona Lisa nebo Delacroix nebo Chammurapiho zákoník v Louvru. A Louvre je, když se to tak vezme, matka všech muzeí. Je totálním provedením muzea, všechny myslitelné expozice všeho jsou zde ve svém definitivním a kanonickém provedení, a navíc s těmi nejzprofanovanějšími kusy. Každé muzeum, resp. galerie, už je jen nedokonalou derivací Louvru.

Nevadí. Vstupuje do této imaginární galerie, jež je souhrnem všech galerií, které v této zemi doposud viděl.

Americká krajinomalba

 

Ameriku nejdřív malovali imigranti z Evropy. Snažili se jí malovat jako evropské krajinomalby, nebo jako klasicistní Arkádie, ale tyhle styly nepřiléhaly, ta krajina byla jiná. A tak nově příchozí sice pozorovali ze svých letadel ty lesy a dálnice, ale přes svou zrádnou podobnost to nebylo totéž, ty lesy a dálnice byly jiné a klasicistní a romantičtí malíři tomu nemohli přijít na kloub. Americká krajinomalba je nejdřív rozpačitá a nevěrohodná, jsou to výjevy z nějaké neexistující, fantaskní, fantasmagorické země. Neumělá, nepovedená Arkádie. (Není nic tragičtějšího než roubování indiánů do role ušlechtilých divochů.)

 

Podobných chyb se potom dopouštěli rodilí Američané, kteří se do Evropy jezdili učit řemeslu. Podivuhodná krajina jejich domoviny mate příbuzností mírného pásu, ale ve skutečnosti je to mírný pás jiné planety. Ta se sice podobá té za oceánem, leč její lesy a dálnice jsou v čemsi jiné. Je to smutný pohled, na ty domorodce, jak lámou ten strašný kontinent do podoby středomořské idyly. (Je smutný pohled na evropské domorodce, jak si ve městech stavějí mrakodrapy a dálnice, a lámou ten svět mírných proporcí do americké nesmírnosti.)

Nakonec ale kapitulovali a přijmuli, že nejsou Evropou ani fantazií Evropy. Namísto toho, aby Ameriku vyklučeli do podoby Toskánska, ji přijali, přijali její masu, její zlověstnou, vymykající se podobu. Pochopili, že o Americe se v mýtech, legendách ani snových záznamech Starého světa nedočtou. Je to cosi radikálně jiného, zhmotněná imaginace, cizí svět, hmatatelná noční můra, navíc hrůzostrašně nesrozumitelná, protože její jediní tlumočníci byli vybiti. Zbyl jen pruhovaný mýval, který není jezevcem, a démonický bizon, který není zubrem. Co si s nimi počít?

Takhle wágnerovsky mohl Ameriku namalovat samozřejmě jedině Němec. Podobná hrůza se dala v Evropě zažít leda tak tváří v tvář Alpám. (Striktně vzato jim evropský malíři dlouho nedokázali dostát. Alpy jsou taky božstvem a démonem, jak jsem jednou při pohledu z letadla zjistil. Byly nekonečné, bylo to jak letět přes Himálaj.)

Před kanadskými Američany samozřejmě stála ještě větší výzva. Třeba Skupina sedmi svůj úkol pochopila: nejde o to, Kanadu idealizovat nebo vizuálně vyčerpat. Jde o to jí patřičně reprezentovat, zaznamenat jí. Krajinomalba se proměňuje v geometrickou abstrakci a nakonec v introspektivní záznam ducha. Je to obnažení žánru až na jeho princip.

Každý pohled do krajiny je nakonec pohledem do sebe sama. Co nás pudí chodit na výlety? Co to s člověkem udělá, když chodí na výlety sám? Nehrozí mu šílenství?

Staré umění

Jde na muslimské umění, ale shledává, že je pro svou nefigurálnost a nepřívětivost médií pro netrpělivého diváka nevděčné. Asie, Egypt, Řím, všechno už to někde viděl, a v Louvru navíc pohromadě. Ta kvantita nakradených artefaktů nakonec chtě nechtě vydá za kulturní kontext, člověk si přijde tou dobou obklopený. Jaké štěstí pro návštěvníka, když se někomu povedlo ukrást rovnou celé město (zase Louvre, ale i Pergamonsmuseum nebo Met). Anebo, to je úplně nejlepší, prostě se na to podívat naživo, protože z Prahy do Atén nebo do Egypta je to koneckonců blíž než z Nový Anglie do Kalifornie.

A tak chodí znuděný těmi provinčními akvizicemi, které si ti Američané nepochybně tolik hýčkají, protože pro ně je to jak získat Level 3 European Artifact do svého stashe, i když v Evropě maj Level 5 v každý druhý díře. (Evropa ve fantasy vždycky vyhraje. Nukleární post-apo, to je ovšem výsostně americký žánr.) Ale když projde egyptským, římským, asijský a orientálním pokojíčkem a vleze do pokojíčku středověkého, přece jen to svou roli sehraje. Protože tato religious figure jménem Jesus a divinity jménem God nejsou náhle o nic víc než dalšími provinčními bůžky, totemy, strašáky a amulety. Přes svou nevrlost (a toho dne také nervozitu a mimořádně špatnou náladu) se tak přeci jen dočká zábavné pointy.

Divoši živořící na ruinách Říma se svými nabarvenými kostely a sochami, komplikovanou mytologií a rituály, jejichž delikátnost si nezadá s Indií; se svou podvyživeností, bídou a zmarem; se svými nekonečnými kmenovými válkami: katolíci proti ariánům a albigenským, katolíci proti protestantům, husiti proti katolíkům, všichni proti všem.

 

Současné umění

Současné umění je buď skandální, anebo vtipné. Ideálně obojí. Pokud nejsem pobouřený holokaustem nebo se neraduju z postmoderního prznění klasiků, dostavuje se zklamání. Ale toho dne bylo něco jinak, něco se pohnulo. Když Anselm Kiefer komentuje koncentráky, dá se to vnímat jako univerzální poselství lidstvu. Možná ho tak ale vnímám jen proto, že jsou to koneckonců moje dějiny. Moje evropské dějiny povýšené na obecnou lekci z dějin.

Procházím americkou galerií a koukám na harlem renaissance, na queer emancipaci, na nekonečný komentář otroctví a otrokářství a nedokážu se napojit. Je to prostě proto, že nejsem Američan? Anebo, napadá mě, a tím hůř, protože nejsem Afroameričan? A tak si vybavuju, jak se s kolegy z Ústavu chronicky a sadisticky posmíváme výchoďáckýmu vývozu traumat: podívejte, měli jsme gulagy, milion koncentráků, Srebrenici, Babí Jar, hladomory, každý okres u nás zažil nějaký masakr a my vám teď přečteme jména zesnulých a vy je všichni prožijete, tato povětšinou slovanská jména, do kterých vám nic není... Společně s kolegy z Ústavu se snažíme přesně tenhle typ bolesti nevyvážet, protože pro cizí uši je nesrozumitelný a ve výsledku jen obtěžující. Bolest, jak jsem se nedávno dočetl na facebooku nejslavnější české filozofky na facebooku, je totiž nedialogická, nedá se k ní nic dodat. Dlouho jsem nad tím přemýšlel. Určitě to platí pro monumentální, neelegickou bolest. Říkat si o soucit nebo o pochopení vede jen k tomu, že dostanete soucit nebo pochopení. To je nutný a potřebný, ale je to uzavřený obvod, tautologie. Politujte mě - zde máš lítost. Mezi přáteli, nepochybně. Ale co si s tím počít v galerii? A tak se tu kácej monumenty kolonialismu, imperialismu a bílých privilegií, ale mě se to jako cizince netýká, v mých očích je to prostě nějaký lokální boj, ke kterému nemám co dodat, ale ze kterého si ani nemám co odnést. Ano, trpěli, a kolik, ale na týhle planetě snad není okres, kde by nedošlo k masakru nebo genocidě nebo nějaký historický nespravedlnosti. Já jejich boj chápu, je mi jejich mrtvých líto, ale takovýhle boje se vedou všude, a jestli v nich neni nic univerzálního, tak pak mi nezbývá než odkráčet s tím, že moje války jsou jinde a že nemůžu víst všechny války světa

*

Zbaběle utíkáš od angažovaného a politického umění, které tě jinak v evropských galeriích baví ze všech nejvíc, a uchyluješ se k druhé avantgardě, k jejímu umění pro umění, pro to máš v tenhle mimořádně špatný den citu dost. Ale možná jseš nakonec přece jen přecitlivělý, protože když dojdeš k oné hravé postmoderně, samozřejmě mimořádně explicitní a erotické, poprvé v životě z ní nemáš poťouchlou radost; máš z ní vztek. Tom of Finland, Mapplethorpe, strašně tě to irituje, ty velký čuráky co kreslej nebo fotěj, ta nemístná intimita, co ti podsouvají a cpou, zatímco ty jsi o všechnu intimitu připravenej, tvůj hlas je bez ozvěny, věci jsou pod tvým dotekem netečné, příbor tu necítí chuť tvýho jazyka, neúčastníš se téhle hostiny s velkými péry, byl jsi vykázán od stolu, zatímco za oceánem pokračuje dál, tobě zcela navzdory, jseš tu mezi čtyřma stěnama a odpočítáváš dny a prášky a kolikrát ještě pudeš na nákup anebo vypereš, odstavenej od svýho života, v kazajce, máš regulerní vztek. Strháváš ty obrazy ze stěn a třískáš s nima o zem, než přiběhnou kustodi, povede se ti ještě převrátit stůl s porcelánem, jinak poměrně vtipným, ale ty dneska na žádný vtipy nemáš náladu, zalehávají tě dva kustodi, jsi trochu zklamán, čekal jsi, že jich na tebe bude potřeba víc, čekáš pak v čísi kanceláři na příjezd policie, v kanceláři je hodně knih, čteš si na hřbetech jejich tituly, nevěděli, kam jinam tě zavřít, ostatně je to galerie, proč by tu měli mít káznici, jseš obklopený hloučkem sekuriťáků, nereaguješ na ně a oni se tě ostatně ani na nic neptají, večer na cele, ráno na titulcích lokálních i regionálních novin, inu, nebyl to vhodný den pro návštěvu galerie.

Krajinomalba

Zcela vyčerpán současným uměním, vrací se ještě jednou ke krajinomalbě. Dvořan se dvoří dvořance, za nimi říčka, za říčkou kopeček, na kopečku zámeček. A dál, na pozadí, louky, lesíky, kopce, ubíhají do dálek. Vpředu intimita, erotika, touha, vzadu lhostejnost a opuštěnost krajiny; pozadí se k výjevu v čele jakoby otáčí zády. Prochází opět sálem a postupně zkoumá všechny ty drobné krajinomalby, všechny se na horizontu otvírají, všechny vedou do ztracena, do dálavy, do neznáma, ať už je jejich námětem milostný výjev, historická událost, anebo jsou to čisté kresby přírody. Jako v každém zátiší číhá hniloba, zánik a smrt, tak každou krajinomalbu obklopuje cizota, jinakost, rozpuštění.

*

Má ten den strašně špatnou náladu. Po třech dnech abstinence si musí jít koupit pivo, týden na bytě o samotě se na něm nepochybně přece jen podepsal. Napadne ho koupit si plzeň, a tahle nostalgická protéza mu kupodivu spraví náladu. Blíží se zima, přes den byla inverze, lehký déšť se v jednu chvíli nemohl rozhodnout, jestli už není sněžením. Kráčí ulicí toho města, je to ta s výstavními domy, opadanými stromy a rozpadajícími se chodníky, a vybavuje si, jak chodili u babičky v létě na zámek, u babičky bylo kus za Prahou, pro dítě to bylo samo o sobě dálavou, i když dneska ví, že se ta směšná vzdálenost dá zvládnout autem za 20 minut, bylo to daleko od domova a zámek stojí stranou dotyčného městyse, na kopci, s rodinou se na něj vypravili málokdy, proč taky, a tak měl punc cizosti, francouzská zahrada s labyrintem, zámeček, hospodářská stavení, za nimi pak lesopark, letní západ slunce, možná konec léta, možná už začíná být večer chladno, dojdou na konec lesoparku, na konec panství, zpátky k babičce a na večeři se půjde drahnou chvíli, ale teď došli až sem, je tu stará, opuková zeď a za ní výhled na pole a za nimi na lesy a na nějaké další, cizí vesnice, jejichž jména nezná, má z toho světa za rozpadající se opukovou zdí úzkost, možná i trochu strach, rozhodně obavy, došel až na konec krajinomalby, až na její mez, v dospělosti bude toužit jí přelézt, bude si chtít dokázat, že za ní nezahyne, nikdy ho to nebude vábit, "mužské srdce je voláno cizinou", napsala Ingeborg Bachmannová, ale to není tak úplně jeho případ, on měl z té modré barvy na horizontu vždycky v první řadě úzkost, a tak ji musel posunout o kus dál, aby se jí mohl o to míň bát v místě svého rodiště, protože bude vědět, že tam, kde se všechno slévá do modré, je jen další krajinomalba, a ta má další horizont, nikdy to tak úplně neskončí, nedá se to dobýt ani pokořit, natož překročit, nestačilo jet 14 hodin autobusem do Paříže ani letět 10 hodin přes oceán, vždycky jseš nakonec obklopený modrou barvou na horizontu, jako na tom vzdáleném zámku tvého dětství. Ale taky se může stát, že dojdeš až k modré barvě, k loukám, lesům a kopcům na pozadí, a zmodráš tam s nimi, všechno kolem je modré, temně modré, když padne tma, ale i ve dne, ztratil jsi se na horizontu, sešel jsi z očí, jim, a nakonec i sobě.

*

Odešel v mizerné náladě z muzea, z toho lokálního muzea, které ho i s tím málem, co mohlo nabídnout, dokázalo tak vyčerpat, a cestou domů si koupil sixpack plzní, které absolutně nechutnají jako plzeň v Čechách, ale jmenuje se to a vypadá to stejně, a i to mu nakonec udělalo radost, zvlášť když je pak všechny vypil.

Polární den

Ráno se rozbřesklo na západě

slunce dnes vrací se k včeješku

dělá to tak každý sudý den

couvá a vleče se pozpátku po nebi

(dělá to naschvál a k mé velké nevoli).

 

Paprsky píchají mě do víček

světlo je ostré a brání mi ve spánku

tma padá těžce a omamně

klíží mi oči ta noc co jen zemdlévá

saje krev dokud se do rána nevlévá.

 

Den co den vrací se stejný den

tma je jen jedna je věčná a mýtická

otoč pře

sýpací hodiny

týdny už prožívám to samé poledne

kalenářní datum měsíce se

nehne.

Z východu na západ

a zas zpět

žádný den tady tě ne

překvapí

zítřek ten nastal už před týdnem

tvůj vor se pomalu

rozpa

dá

v bezvětří

v zrcadle stárne

 

jen těžko tomu

věří.

 

 

Bůh války a bůh smutku / Interpretační neshoda

Pokusím se to podat v co největší stručnosti:

Židovské ponaučení zní následovně

    "Tesařův tovaryš touží po mistrově ženě. Jednoho dne si mistr potřebuje půjčit peníze a se svou žádostí se obrátí právě na učně. Ten v tom vidí příležitost zmocnit se mistrovy ženy, a pojme tak myšlenku na svůj zákeřný plán. Řekne mistrovi, ať pro peníze pošle svou choť, ale mistra samého pak zpraví o tom, že byla cestou přepadena a znásilněna. Podvedený mistr neví, co s nastalou situací, a žádá učně o radu. Ten mu poradí, aby se se ženou rozvedl - a sám ji pak pojme za ženu. Jako by to nestačilo, mistr potřebuje další peníze na rozvod, takže si zase půjčí od tovaryše. Učeň mistrovi navrhne, ať si svůj nyní už dvojnásobný dluh odpracuje službou u jeho stolu. Tovaryš s novomanželkou pak spolu sedávali k jídlu a pití, zatímco mistr stál a oba obsluhoval, a slzy mu tekly z očí a kanuly do jejich číší - v ten okamžik byl osud Izraele zpečetěn."

    Takhle se podle Bavli Gittinu, což je kus Mišny nebo Talmudu nebo čeho, interpretují příčiny druhého zboření Chrámu. Ten výklad je asi o pět set let mladší než dotyčná událost a dnešní exegeti si na něm všímají, jaké má Bůh pochopení pro individuální hanbu a ponížení. Jinými slovy, modlitby Jahve vyslyšet může a nemusí, avšak bolest, hanba a utrpení si k němu cestu vždycky najdou. Jeho empatie a soucit jsou tak velké, že pro individuální utrpení klidně a zcela neproporčně zpustoší úrodu, zničí Chrám nebo rozpráší vlastní lid. Dnešní rabíni a vykladači (resp. rabínky a vykladačky) vykládají ten výklad následovně: “God is not a harsh, cruel, vindictive husband who threatens and beats his wife simply because he has the power to do so. He is himself a victim, because he has been driven to extreme measures by a wife who has again and again dishonored him and disregarded the norms governing marriage relations.”

    "Jak si s tím textem poradíte?" ptá se nás na kurzu izraelský profesor. Baskická doktorandka archeologie Ana je v ráži. "Tyhle texty jsou prostě všechny šíleně patriarchální. Kde je perspektiva tý ženy? A je hezký, že Izrael ve výsledku vystupuje jako znásilněný tělo ženy, kvůli kterýmu jsou muži zahanbený a Bůh se za ně musí mstít, ale ženy pak můžou být leda znásilněný, anebo prostitutky. A čest mimochodem vždycky ztrácejí muži, protože ženy přece žádnou čest nemají. Jo a ruku na srdce, je to horkej brambor, ale je vůbec možný číst jakýkoliv starověký náboženský texty z feministický perspektivy, aby u toho člověk neprotáčel očima v sloup?" (Na seminárním chatu se už den před kurzem rozčilovala, že jestli podle Tenachu umí Bůh milovat jen žárlivě, anebo tak, že ničí a šíří zkázu, tak ať nás radši všechny nenávidí.)

    Všechno, co říká, je pravda. Stejně jí ale vlezu do řeči. "Dobře, ale nechceš po těch starověkejch textech moc? V pohádce se taky nedočkáš perspektivy padoucha, protože je to prostě pohádka a je černobílá. A navíc, vždyť tohle čtení zboření Chrámu je přese všechnu patriarchálnost subverzivní. Já to čtu prostě jako čistou fikci a výklad románu, Bůh a jeho tresty jsou tu jen metaforama tý mužský hanby nebo toho jejich smutku. Vždyť je to osvěžující, číst si o mužích jako o trpících bytostech, a ne pořád jako o macho silácích, ne? Já to prostě nevnímám jako historickej ani náboženskej text, pro mě to jsou básně."

    "Nezapomeňte, že Jahve, než se stal monoteistickym Hospodinem, byl v semitskym panteonu bohem války," připomíná Qizhen, americko-čínský doktorand klasický filologie.

    "To je pěknej postřeh. Prostě máme omezenej registr boha války, kterej je zkrátka omezenej na nějakej slovník, a tím se snaží vyjádřit mužskej smutek nebo neštěstí." V kurzu jsem ale s tímhle názorem spíš osamocenej.

*

O přestávce stojíme před budovou a klepeme se kosou. Trochu na omluvu říkám Aně, že "já sem prostě ateista, Bible je pro mě čistá fikce a tak jí jako fikci čtu a ty rabínský výklady jsou pro mě ve výsledku jen literárníma interpretacema." "Tak to máš štěstí", říká ona a naštěstí se usmívá, "já jsem z tak příšerně katolickýho a náboženskýho prostředí, že tyhlety omluvný výklady prostě nesnesu." Je tou nechytřejší a nejhezčí holkou, kterou jsem na škole potkal. Kdybych tu měl zůstat nadobro, tak bych si jí musel vzít za ženu. Debatu uzavře Dandan, čínská doktorandka kunsthistorie: "For me, it's just some foreign god."

*

Po přestávce se od profesora dozvíme, že Bavli Gittin jsou zkrátka a dobře humorný anekdoty a že se rabíni při jeho sepisování trumfovali, kdo vymyslí bizarnější příběh. Takže to vlastně vůbec není třeba číst s tim patosem, co předvádíme.

*

Cestou z kurzu podržím dveře hloučku holek. "Thank you, J...," říká mi Baskička. Kráčím studeným večerem domů, dneska už snad musí mrzout, předejde mě joggující Američanka v legínách a tílku, nechápu, jak ty lidi ty teploty tady snášej, ale pokoutně na ní vrhám pohledem.

A v tu chvíli mi to dojde. Koukám tady holkám na kozy a prdele, na kurzu hájim patriarchát, a ještě se pak vybranym slovníkem dojímám nad tím, jak muži (tj. já) trpěj a jak je hezký, že tomu někdo vymyslel případný metafory. Normální pokrytecví!

Ale možná jsem na sebe zbytečně přísnej: možná mi v hlavě prostě už moc dlouho zněj jen ozvěny mě samýho. Tisícihlas toho nečekanýho osamění v Nový Anglii.

*

Přichází Díkůvzdání, spolubydlící se rozutečou domů, škola je přerušená, hospody budou mít zavřeno. Tejden o samotě, to se dá udělat hodně práce, to se daj nabrat síly na ten závěrečnej sprint tady. To jsem na sebe teda zvědavej. Jedno je ale jistý: v bytě si přetopim.

*

Snad kvůli mně nikdy žádnej bůh žádný město se zemí nesrovná. I když v Čechách by si jich to zasloužilo rovnou několik.

Washington - protetický život

Ráno letíš z Providence, vstáváš se šíleným předstihem, zbytečně dlouho pak lelkuješ u gateu a čteš si ..., napadne tě vyfotit, jak si čteš ... u gateu, a udělat z toho storíčko na facebook, ale pak si už jen za ten nápad přijdeš jak kretén a pokračuješ raděj v polospánku, poločtení. Jseš tu podruhý v životě a přijde ti, že jsi už ušel kus cesty. Blížíš se polovině. Z letu letadlem máš vyloženě radost, je to příslib konce, na konci taky poletíš letadlem, navíc se během letu třeba konečně trochu vyspíš. Letuška.

Přistáváš na Dullesu, jseš tu podruhý v životě. Poprvý jsi tu byl celej vycukanej, první kroky na tohmle kontinentě, sotva jsi chytil signál, napsal jsi všem, které máš rád, že jsi přistál, najednou od tebe byli šest hodin daleko, ve skutečnosti ten let fyzicky trvá hodin deset, ale ještě přesnější je říct, že jsi od nich byl čtvrt roku daleko, od některých dokonce ... někteří už neměli ...

Přistáváš na Dullesu, tentokrát je tu nápadně hodně lidí, suverénně vyrážíš na spoj do Washingtonu, už od rána si píšeš se svým hostitelem kdy, kde a jak tě vyzvedne, no vida, takovej nezvyk, nebejt odkázanej sám na sebe, nicméně není radno polevovat ve střehu, cesta ještě zdaleka není u konce.

***

Z letiště na předměstskou zastávku se metro řítí celých 25 kilometrů, a to ani nedojede do centra. Jede se dlouho, z okna pozoruješ monotónní lesní krajinu, trať vede středem dálnice a přes estakády se zvedá a odbočuje na jiné dálnice. Jedeš vlakem po dálnici a přijdeš si jako v budoucnosti. Z lesa se čas od času vynoří centrum nějakého města-předměsta, jen hrstka mrakodrapů, sotva se vlak rozjede ze zastávky, zanoří se zase zpátky do zeleně. Představuješ si to jako malé ostrovy civilizace, korálky navlečené na šňůru této nekonečné linky metra vedoucí lesním mořem Virginie.

***

Plán byl jasný: vyzvedne tě na metru, vyhodíš si u něj kufr a obratem vyrazíš do města, musíš toho přece vidět co nejvíc a vyždímat, co se dá. Čekáš na rohu, zastavuje u tebe nějaké auto, poznáváš tu notoricky známou tvář, znáš jí už od střední školy, už půlku tvýho života a tohle číslo bude s časem jenom narůstat, před smrtí jí budeš znát už celý svůj život. Slyšíš zase jeho hlas, zdá se ti to, nebo má jeho čeština už lehce americký přídech? je to až zneklidňující, vidět tuhle familiární tvář, tvář středoškolských pitek a trapasů, v tomhle cizím a vzdáleném světě, dává ti kufr do auta, takovej nezvyk, nebejt odkázanej sám na sebe, vyrážíte k domovu, tak co si říct kde začít? na kdy si nechat to nejdůležitější? na večer, až před sebou budete mít položený drinky? vyruší tvé úvahy a rovnou se ptá, tvůj hostitel, takový nezvyk, mít v téhle zemi k někomu tak blízko, zažívat náhle ve vší té samotě a cizosti intimitu, být viděn očima, které tě znají, cítíš se náhle velice křehký, až měkký, a teď, když polevuje, najednou vnímáš i hroznou váhu toho všeho. Než dojedete k domovu, už jste každý v obraze o životě toho druhého, jízda přitom netrvala nijak dlouho, ale mluvili jste v přímých, upřímných větách. Je-li ti zatěžko hledět pravdě do očí, pak v odraze druhého je přeci jen snesitelnější. Otevřít se a být zase zranitelný, a ne jen zraněný.

Plán byl jasný: ... ale místo toho se opíráte o kuchyňský bar, jeden ani druhý nemůžete přestat mluvit, máte toho tolik na srdci, nedá se od toho odtrhnout, najít zase uši, které popřávají sluchu, říkat vtipy, kterým se druhý směje, posmívat se lidem, které oba znáte, mít společnou paměť, společné vzpomínky na zašlé časy. Do města se nakonec vypravíš pozdě, galerie si vybíráš podle otevírací doby, a ne podle preferencí, vbíháš do nich jen hodiny před zavřením, National Mall si prohlížíš potmě, zdržuješ se v nočním městě a oddaluješ tu rozkoš vrátit se domů.

***

Cizí rodina. Staneš se na víkend součástí této domácnosti, je to jak vstoupit někomu do hovoru, párový idiolekt, pro vetřelce nesrozumitelné chování, vlastní svět plný svých vlastních problémů, těžkosti a radosti těchto lidí, tvých hostitelů.

Druhého večera se vám přihodí legrační omyl: dojdeš na smluvenou adresu, čekáš ve smluveném baru, ale ukáže se, že to je gaybar. Kdo by to do něj řekl, říkáš si, chci tím říct, v Praze jsou gaybary skoro jediný místa, kde se dá nějak rozumně pít, ale stejně bych to do něj neřekl, ale kdo ví, jakou maj sémantiku v tomhle městě, v týhle zemi, na tomhle kontinentě. Ukáže se ale, že jsi špatně; smluvená hospoda je totiž sice v témže domě, ale o patro výš: tlumené osvětlení, bar ze dřeva, řady whisky, opět samí muži, akorát už se na tebe zvídavě nedívají. Jo, tahle hospoda ti k němu sedí víc.

Vtip se vám ale zažije. Víkend pak trávíte spolu ve dvou a všude s sebou vozíte osmnáctiměsíční děcko, přijdete si jak gay couple, to dítě zjevně není vaše, vždyť je to Asiat (ve skutečnosti poloviční, po matce), jasně adoptivní. Ty mi nikdy s ničím nepomůžeš, vyčítá ti hostitel teatrálním hlasem, když páčí kočárek z auta. Beztak neni můj! přiléváš olej do ohně manželské hádky, ale hostitel má měkké srdce: nemluv tak nahlas, ještě tě uslyší!

S děckem se nakonec v rámci možností skamarádíš, přezpíváš mu Nohavicovy Lachtany, nic jiného ostatně neumíš, a on ti nosí ožvýkané sušenky, vždycky mu přehnaně poděkuješ, to je pro mě? No tak děkuju!; interakce s malým dítětem atp. Mluvíš na něj česky, jako jeho otec, matka mluví anglicky, ve školce se mluví anglicky, bude pro něj čeština řečí domova, něčím, co se nechává doma? Otcovým jazykem, autoritativním jazykem rozkazů a zákazů, jazykem autority? (Vybavuješ si tu vzpomínku, jakýsi otec ve frontě před tebou žvatlá česky na děcko v náručí, to se rozbrečí a nechce se nechat uklidnit, až musí otec přejít na angličtinu... rázem jsi prohlédl celou jeho domácnost.) Bilingvní výchova, je ti úzko z té představy, být zavalen tou změtí zvuků, muset rozpoznat, že se jedná o dva různé registry, že je cosi jako gramatika, dokonce dvakrát, atd.

***

Hostitel parkuje před domem, tak tady bydlíte, bere tvůj kufr dovnitř, všímáš si halloweenské výzdoby, to je nic, prosimtě, většinu už jsem odklidil, no vida, v Providence neustále chodíš kolem domů s halloweenskou výzdobou, dýně, pavučiny, kostlivci atp., tak teď se konečně do jednoho z nich podíváš i zevnitř. Jeden den tě vezme k sobě do práce, mají ze střechy fantastický výhled na Bílý dům, říká ti, jseš pak na té střeše a opravdu, vidíš celý Mall jako na dlani, na západě Arlington, na východě už je tma, shlížíš na Bílý dům, je od tebe úplný kousíček. Vracíte se bezútěšnými korporátními chodbami, míjíte zhasnuté zasedačky, na ulici vycházíte přes výstavní recepci, hostitel se zdraví s černošským vrátným.

Jeden den tě vezme na NHL, firemní lístky. Jste na stadionu, úzká betonová chodba se náhle otevírá do velkolepé haly, ta situace je nečekaně obrovská, přebasované reproduktory řvou jako v kině, tisícovky lidí skandují, na ledě se prohánějí milionáři, jsou to monstra, i bez chráničů a bez helem by to byli obrovští chlapi, ale v plné polní jsou naprosto nadlidští, nelidští, Ovečkin, místní hrdina, je všechny o hlavu převyšuje, rozbíjej si před tebou ksichty o plexisklo, není to jak nudit se v Evropě na fotbale, naopak, pozorovat tenhle sport je velice tělesné, velice fyzické, rukou zavadíš o dno pytlíku, mezitím, co jsi nemohl odtrhnout oči, jsi bezmyšlenkovitě spráskal všechen popcorn. Ve VIP zóně tě hostitel představí svým známým, natlačíte do sebe co nejvíc jídla, popadnete plechovky piva a další popcorn a běžíte chodbama zpátky na svá místa, začala další třetina. Hostitel ti vypráví, jak chodili se ženou na hokej, ale to bylo dřív, před dítětem... atp.

Jeden den tě bere do Marylandu, prohlídnout si vodopády. Z marylandský strany je lepší výhled než z virginijský, říká ti znalecky. Jindy tě bere do rodného domu George Washingtona, jedná se vlastně o rozlehlý lesopark, jdeš si prohlídnout i dům samotný, je to trochu parodie na prohlídky zámků v Čechách, prostupuje to kult Otce Zakladatele, zde seděl, zde ležel, zde spal, zde psal, srát se chodilo ven atp., já tam s tebou nepůjdu, říká ti hostitel, už jsem to viděl několikrát. (Dům prvního prezidenta: přerostlý statek, třípatrová stodola, prý to vyjadřuje asketického ducha mladé protestantské Ameriky, no, spíš to vyjadřuje, jakou bylo třináct kolonií zakopanou prdelí, sedláci v parukách, brodící se bahnem a lesy a fantazírující o svobodě jednotlivce a o suverenitě, tihle sedláci a otrokáři, snili tak dlouho, až se jim jejich sny splnili a teď mají jejich potomci jaderný arzenál a kosmický program.)

Do třetice tě bere do Georgetownu, ať vidíš i jinej Washington, obíháte nábřeží, z Potomaku, který výše po proudu dramaticky padá ze skal a pění, je zde už jen široká, stojatá louže, je to velice pěkné nábřeží, všude samé hospody a restaurace, všude kolem páry s propletenými prsty, zakazuješ si viset na nich pohledem pokaždé, když se přistihneš, že na nich visíš pohledem, dal by se tu strávit tak pěkný večer, na výlet máte ale jen pár hodin, musíte se vtěsnat mezi bdělé hodiny děcka, hostitel se ti za to pořád omlouvá, ale ty jsi tuto roli strýčka či rodinného známého přijal s povděkem, trávit tu rodinný čas s rodinou, která není tvoje, hrát si s děťátkem, které rovněž není tvoje, večeřet u rodinných večeří, ale v cizím domě, prožít si tady americkou středostavovskou idylu, život, který není tvůj, jaké to asi je, jaké to musí být, založit si rodinu a tu vozit autem na výlety, chodit spolu na hokej nebo do kina, slavit na halloweena halloween a na Den díkůvzdání Den díkůvzdání, na Vánoce dětem kupovat vánoční dárky, zařizovat dětský pokoj, vybavit si celý dům, vdechnout mu duši a ustanovit jeho rituály a zvyky, koukat z gauče na filmy, na nákupy jezdit do Trader Joe's nebo do Stop&Shop, mít vytipované místo na bagel, svůj oblíbený, tady zase dělaj dobrý sushi, na pizzu se chodí do ...'s, mladá rodina, have a good one, sousede, jseš ve středu toho všeho, nestoudně si to idealizuješ, křehneš a měkneš, proměňuješ se v milé kulaté plyšové štěňátko. Ňu ňu. (Pod tlakem emocí pořizuješ dárek aspoň neteři.)

Poslyš, říká ti tvůj hostitel a předkládá před tebe, jak by mohl nadcházející víkend vypadat, ale vážně, řekni si sám, já se přizpůsobim, chce být vstřícný, klidně buď ve městě a já se pak přidám, klidně můžeš bejt celej víkend zavřenej u sebe v pokoji, dodává žertovně, ale ty nad tím naprosto vážně uvažuješ, ležet prostě apaticky několik dnů v posteli, nemuset si to užít na maximum, nemuset to vytěžit, seč je možné, nemuset se spoléhat sám na sebe a držet to všechno pohromadě a každý ráno se vzpamatovávat z toho šoku, že jseš ... kde jseš ..., je to krásná představa, zavinout se, schoulit se do klubíčka, naprostá regrese a degenerace, naprosté dětinství.

***

Už jste si řekli to nejpodstatnější, nebo to všechno alespoň nakousli, vaši konverzaci ve skutečnosti nejde ukončit, nejde završit, proudí hodiny a hodiny a při loučení je vám líto, že ji musíte tak náhle přetnout, ale teď jste nad ránem na baru, naučil tě pít ... (a ty se dotyčného drinku budeš držet až do odjezdu, je to tvoje akvizice na tomhle cizím kontinentě), máte kalný pohledy a těžce artikulujete, v baru vystupuje jakýsi performer, jen elektrická kytara a zpěv, většinou coververze, na ulici bys takového člověka přešel bez povšimnutí, ale sotva se rozezní jeho hlas, otáčíte se tím směrem, mlčky ho posloucháte, potkali jste se na střední, ale teď jsou z vás už muži, proti vaší vůli jste dospělými, v životě už jste udělali volby, které nejdou vrátit zpátky, jste stále mladí, ale zestárly vás vaše zkušenosti, nahromadily se časem, je to čistě kvantitativní záležitost, do vašich uší doléhají tóny a hlas toho nočního barda, rock a blues a snad i folk, mlčíte a posloucháte, rozeznívá ve vás v obou jakési hluboké struny, jste tu každý sám za sebe, jeden vedle druhého, opilí, plní svých vzpomínek, zkušeností a vyhlídek, posloucháte a mlčíte. Jste předobrazy plačtivých dědků, kterými se nakonec oba nevyhnutelně stanete.

Hostitel tě požádá, ať spolu sestavíte klavír, elektrické piano, ale přišla s ním i skříň, za hodinu je hotovo, překvapuje tě, že hostitel hraje na klavír, neznal jsi tuhle jeho stránku, postupně se u piána všichni vystřídáte, byl to drahý nástroj a má velice věrný zvuk, v Providence máte jedno stupidní dětské s vyšvechtaným zvukem, ale tohle zní velice dobře, zní jak to piáno, na který se ti práší doma za oceánem, stiskneš mai, stiskneš moll, rozkládáš do nich stupnice, zahraješ melodii a pak zahraješ tutéž melodii o oktávu výš, vyzní pak tklivěji, ale to jen protože si ještě pamatuješ, jak zněla hluboko, tklivou se stává až díky paměti, to piáno zní krásně, jeho tóny k tobě přicházejí z minulosti, znějí jak letošní rok, tóny piána se rozléhají tím americkým domem, do kterého se toho pozdního odpoledne světlo stěží prodírá přes žaluzie.

Zabydlování II aneb Tancovačka ve stáji

Timovi ani nepřišlo, že vedle něj snídám, a rovnou si odpálí bong: je v botách a bundičce, jednou nohou z domu, něco si brouká. "Koukám že máš dobrou náladu." "Jo, jo, asi jo, taky sem se právě zhulil žejo." No, to že se zhulil už na snídani je spíš symptomem než zdrojem dobrý nálady, ale nechávám to bez komentáře. "Dobrá nálada je nakonec věcí rozhodnutí, ne?" "Kéž by." Zarazí se. "Ty máš blbou náladu nebo co?" Trhnu s sebou, moje tajemství málem prasklo. "Né. Mám kocovinu is all." Is all.

*

Všichni jsme od rána v neklidu, mají nám každou chvíli přivízt novou ledničku. Nikdo se o ní neprosil, rozhodl tak landlord, a tak s Benem kmitáme a vyklízíme tu starou. "Tohle je čí?" "Nevim, to už tu bylo, než sem se nastěhoval." "A tohle?" "To taky." Ukazuje se, že snad polovina lednice byla naplněná už předchozíma generacema spolubydlících. Vyklízení šuplíku se sýrem je obzvláště výživné, je to vyloženě nechutné a k blití. "Aha, a já celou dobu myslel, že to je nějaká vaše niva. A on to byl proplesnivělej eidam!" No fuj. Nejstarší objekt prošel v roce 2018.

Když se večer setkáváme, máme novou lednici, která vypadá přesně jako ta předchozí. Akorát že není tak zaprasená a skoro nic v ní není. Ukazuje se, že jsou v tom bytě zabydlení stejně málo jako já, že tu všichni chodíme v mantinelech vymezených mrtvými a že držíme zbytečnou pietu za duchy. Je to velký zážitek, dojde nám, že teď můžeme vyhodit skoro všechno, protože skoro nic z toho, co tu je, nikomu nepatří.

*

Před půlnocí se vetřu do společnosti spolubydlících, v obýváku je zima, jak usilovně větrají, aby byt nečpěl, hulili tu celej večer jak fabriky. Blog je dopsán, nechávám ho ještě chvíli uležet, než si ho po sobě přečtu. Pijeme piva a koukáme na denní sestřih NHL (naše nová kratochvíle po konci baseballové sezony). Montreal Canadiens versus Philadelphia Flyers. Edmonton Oilers versus Winnipeg Jets. Atakdále. "Montreal vyhrál nejvíc Stanley Cupů, asi 20, ale poslední v devadesátejch letech" "Takže stojej za hovno!" Mezi sestřihem běží reklamy, v jedné je Ovečkin. "Kolik mu je, milion? že je celej šedej." "36" "?" "Za chvíli bude nejvýkonnějším hráčem NHL." "Jak je na tom Jágr, je furt druhej?" "Džeromir Džagr?" Pouštějí na youtube best of Džeromir. "Ty vole ten mulet" "Prej ještě hraje" "No to sice jo, ale na Kladně" "Co to je?" "Nestojí za vysvětlování" "Ty vole on hrál asi 30 let" Koukáme zase na Oilers vs. Jets. "To neni NHL, to je kanadská liga" "Samý kanadský reklamy" "Stejně nechápu, že se v dnešní době může nějakej tým jmenovat oilers, dyť je klimatická krize!" "Ha ha! Cancel the Oilers!" výskáme nadšeně. "Hrál pro ně i Gretzky, uděláme na Brownu petici a donutíme ho omluvit se za svoje působení tam. Jinak bude canceled z NHL!" "Ha ha, cancel Gretzkyho!" "Napíšeme vyjádření do televize, jak to ranilo naše city a že v dnešní době a pro nás jako komunitu a" "A koho ukončíme pak!" "Chicago Blackhawks" "Cleveland Indians" "Z těch už sou Guardians" "Kurvy" "Buffalo Sabres" "Proč?" "Protože to podporuje lov bizonů, a to my nechceme" "Maple Leafs!" "Jo, fuck off maple leafs!" "Všechny je ukončíme!" "Zrušíme NHL!" "Zrušíme olympiádu!" "Zrušíme profesionální sporty!" "Lidi budou sportovat jen za barákem!" "Ať žije čínskej národní hokejovej tým!"

Další krekry na stole a víc hulení, sice se nepřidávám a z těch pár piv se beztak nemám šanci opít, ale jejich euforie mě už dávno strhla.

"Asi začnu dělat nějakej sport. Asi MMA" "To je hovadskej sport, vůbec spolu nebojujou, jen párkrát do roka, jinak pořád choděj do sauny a hubnou" Začínám bezděky dělat výpady, aby se mi nějak zotavila noha z běhání. "Jo je to asi dost nezdravý" "A kulturisti sou snad ještě horší" Tim začne předstírat odpaly, baseball ale nehrál už leta, jen pořád kecá o tom, jak zase začne. "Já sem chodil na střední do třídy s kulturistkou. A taky natočila porno" "Cože?" "Ale byla zvláštní, vlastně celkem píča, nikdo se s ní moc nebavil" "Tys jí šikanoval?" "Né, prostě byla divná. Po maturitě natočila porno. Někdo ho vyštrachal, ale bylo tak mizerný a hnusný, u toho by sis ho prostě nevyhonil. Ale pak se stala kulturistkou a udělala si v tom nějaký jméno, tak se asi nakonec našla, basically a happy ending" Ben vyskočí na fitness příčku a začne dělat shyby, jako hokejista dost posiluje. "Tady Ben, ten hrál taky v pornu" Hrknu s sebou, "cože?" "No jasně, si o něm nikdy neslyšel? Big Ben!" "Ha ha! Počkej fakt?" "No jasně, přes den sem v laboratoři a jinak mám celej skrytej život ve kterym hraju v pornu" "Aha!" "Né dělám si legraci. Ben v pornu nehrál. Ve skutečnosti se na porno ani nedívá. Vlasntě ani neví, co to porno je." "Aha!" A takhle se ti mladí muži baví, zatímco jeden dělá výpady, druhej odpaluje imaginární míčky a třetí dělá shyby.

*

Postupně se přesouváme k lednici, kde šmátráme po čipsech, sušenkách, arašídovym másle, čemkoliv, co nám přijde pod ruku. Na lince je bordel, všude samý mísy, nože, vařečky, nádoby, nástroje na vaření. "To bylo položený na tý starý lednici" "Tak to tam vrátíme?" "Vlastně si vzpomínám, že mi landlord vždycky říkal, ať tam žádný krámy nemáme, tak bysme asi neměli. Jo, vždycky mi řekl, ať to sundáme, pak sem na to zapomněl, pak mi to řekl zase, pak sem na to zase zapomněl" Prozkoumáváme, co to je vlastně za krámy. "Nějaký blbý tupý nože, co s nima jako?" "Můžeme s nima bojovat!" "Oh, right, these are such good fighting knives" zašermujeme na sebe zkusmo. "Ty vole tim se můžeme vyzbrojit na zombie apokalypsu!" "Ty vole, každej rychle něco do ruky!" Chápu se ručního odšťavňovače citrónů a kráječe na pizzu s gumovým madlem ve tvaru opice. Začnu s ním máchat proti jejich hrdlům. "Cutting throats!" "Cha cha! To mě poser, po několika letech ho najdeme v divočině, hey J..., how did you survive all these years of zombie apocalypse?" "These were my weapons" "No co, tak ty krámy dáme zase zpátky na lednici."

"Vážně si nedělám legraci, když sem se sem nastěhoval, v každym šuplíku byly tuny krámů pokrytý špínou a prachem, myl a třídil sem to hodiny a hodiny, že to teď vypadá takhle je jen díky tomu, že sem to hodiny a hodiny myl" "A co je tohle?" "To sem vytřídil, že se to musí vyhodit" Koukáme na komín pekáčů a hrnců na zemi, o který neustále zakopáváme. Opodál je na podlaze položenej hřmotnej starej mixér. "Do prdele, vždyť to se tady válí už několik měsíců, to tu bylo už když si přiletěl, J..., žejo?"

Všichni tři se rozhlížejí kolem sebe po kuchyni a po bytě, který jim najednou vůbec nepatří, nebo spíš oni vůbec nepatří do něj, je zanesen minulostí nějakých cizích a anonymních lidí, všude tu krouží jejich duchové, jsou vepsaní v těch předmětech. Všechny ty krámy odneseme do popelnice, ať je popeláři odvezou na smetiště, kde budou vedle milionů jiných krámů, kolem kterých bloudí miliony jiných duchů, za chvíli tam bude bloudit i můj duch, až tu vyhodim poslední žiletku a shower gel, který s sebou do letadla tahat nebudu, až vyhodim roztrhaný hadry a kdo ví co ještě.

*

Všichni tři se posléze chytají za ramena a ve vláčku rytmicky pochodují po bytě kolem dokola, vykopávají levýma nohama, vykopávají pravýma nohama, ten evropský živočich a ti dva američtí koňové, kteří si tento ve všech ohledech skromný večer přeci jen velice užili.

Mrtvolná děloha klidu a nostalgie

"V restauraci se mě dneska Vietnamka ptala, co se děje a proč máme volno," čte si po probuzení zprávu od přítele. V domovině se slaví 17. listopadu. To vysvětluje, proč posléze nedostává žádné otravné maily z práce. Volno.

Chvíli spekulují nad odpovědí, přítel mu říká, jak se jí to snažil vyložit, ale podle všeho není s výsledkem spokojený. On sám pak nad odpovědí drahnou chvíli přemýšlí. Jak vysvětlit Vietnamce 17. listopad? O co jim tenkrát šlo? Těm vekslákům, horníkům, CSc.ům, konfidentům StB, ze kterých se stanou kapitalisti a developeři, prognostikům a komunistům, ze kterých se stanou kovaní neoliberálové, členům studentských výborů, který se naserou do redakcí a vedoucích pozic a zabetonujou zemi v nekonečný devadesátkový stagnaci? O co jim šlo? A o co jim jde dneska? Těm dinosaurům reganovskýho pravičáctví, stupidním liberálům, který vynikaj především ve schopnosti obelhávat se, těm řidičům aut a antivaxerům, lidem, co klikaj lajky na facebooku a sdílej si obrázky zvířátek, ustrašeným, neforemným a levně oblečeným rodičům ustrašených, neforemných a levně oblečených dětí? Co na to té Vietnamce říct? Je v úžasu, nemá odpovědi.

Vybavuje si dobové video severočeských horníků, za kterými se vydaly studentské stávkové výbory, aby jim zvěstovaly tu velkou novinu z hlavního města. Horníci jsou nepřátelsky naladění, studenty odrážejí, chtějí klid na práci, bezpečnost (veřejná) měla studentům nabít ještě víc, říkají ty horníci. Paní z účtárny si odmítá vzít cyklostylované prohlášení byť i jen do ruky, prý až po siréně, teď to nejde, má mnoho práce, ano, tato věčná paní z účtárny, která přežije každý režim a sedí v účtárně každého režimu, aby se ukázalo, že opravdu nic nejde, ne, nejde to, vážně ne.

Co to je za svět, kterého se ten horník a ta paní z účtárny tak drželi? Ranní konverzace ho na zbytek dne dočista vykolejí, a tak nehledí na přednášky, nesoustředí se ani na čtení, myslí na toho horníka, který nechce nic změnit, a na tu paní účetní, která si odmítá vzít do ruky cyklostyl, protože má moc práce, a beztak se nic nezmění.

***

Čím víc na ně myslí, tím víc jim začíná závidět:

    Tady nemůžeš ani navázat rutinu, udělat si zvyky (zatím jsou to jen tiky a sled nutností), dát věcem kontext, kontext svýho života, obejít si okolí ulice, po který chodíš, abys alespoň tý ulici, po který chodíš, rozuměl; nemůžeš nahodit laso cykličnosti ani navázat nit pravidelnosti; nic z tohodle nejde. Kdežto horník i paní z účtárny si jsou svými životy tak jistí, jsou v nich tak zabydlení, že si je nechtějí nechat rozházet ani nějakou změnou režimu. (Předznamenávají dnešní ustrašené obránce tradičních hodnot, kteří jsou taky všichni horníci a paní z účtáren.) Co to je ale za životy, které si nechtějí nechat vzít? přemýšlíš dál.

    Začínáš se nebezpečně rozněžňovat: svět buřtguláše, špaget s vuřtem, protlakem a strouhaným eidamem, svět desítky a ležáku a černého v zelených a hnědých lahvích, víno je červené a bílé, turek s lógrem, vídeňská se šlehačkou a vedle štamprle rumu z brambor, to vše na ubrusu zahulené cukrárny v oprýskané Hybernské; na silvestra chlebíčky: bramborový nebo vlašský salát se salámem nebo šunkou a kyselou okurkou; podávají se i šunkové rolky se šlehačkou a křenem, drahé a nepitelné bublinky, ale jiné nejsou, jiné neznáš; něco tvrdšího pro pány? slivovička nebo rum? nebo snad fernet? sehnala se whiska? pomeranče a banány jen občas, ale to je krásné, že si nejde vybírat, nejde mít pořád všechno, jako v tý zasraný Americe, kde před tebou leží každej den dilema, jestli půjdeš do whole foods nebo do stop & shop nebo radši na falafel nebo tacos nebo sushi nebo na veganskou pizzu; můžeš jít do školy, anebo se válet v depresi zamotanej v dekách; můžeš se stát slavným a bohatým, udělat si spoustu přátel, mimořádně si to všechno užít, máš pořád fear of missing out, každý den se konají desítky přednášek a v okolních městech stovky akcí, když v patřičný den a v příslušnou hodinu zahneš za konkrétním rohem, najdeš tam nevídaný štěstí nebo proslulost; posraná země neomezených možností, copak nevědí, že skutečná rozkoš spočívá v zemi omezených možností? V létě na vodu nebo na kola na favoritech, sáňkovat s dětma na plastových bobech nebo dřevěných saních, namatlat s pomocí žehličky vosk na běžky na krkonošské nebo šumavské nebo jizerské chalupě, vyčkat si na svojí ladu nebo škodovku nebo moskviče, mocní mají tatry, model 613, taxíky volhy, kodrcat se půl dne k jihočeským rybníkům po okreskách a cestou se zastavovat u polí a krást brambory anebo se zastavovat v lese a sbírat borůvky, na podzim krást z lesů houby, známý myslivec dodá jednou za čas bažanta plného broků, knedlíky s omáčkou, bramboráky se zelím, na vytrávení becherovčičku, na narozeniny piškotový dort, děti chodí do školky v kousavých punčocháčích, všichni se oblékají stejně a ty se oblékáš stejně jako všichni ostatní, z rádií pořád ta stejná hnusná hudba, posranej Goťák a posraná Vondráčková a k tomu posraná Bílá, kdo by je mohl mimo výše zmíněný kontext poslouchat? mimo kontext trabantů a rajských omáček a řízků s bramb. kaší, ve které se hřeje loužička oleje, kyselý okurek; lančmít v konzervě do Tater a k tomu tatranka, teplá kofola u teplého rybníka, ženy mají divná malá prsa nacpaná v ohavných bikinách, anebo mají silná stehna a velké prdele v jednodílných plavkách, muži mají panděra anebo jsou ochablí a beze svalů a jsou chlupatí, z tranzistorového rádia poslouchají fotbal a jedí řízek z novin, anebo si čtou sportovní rubriku Rudého práva, anebo hraje Goťák s Vondráčkovou a Bílou! anebo máš za jménem CSc. a chodíš do národního na Prodanou nevěstu nebo Rusalku a doma posloucháš Mozarta a Bacha, ve čtvrtek si kupuješ něco od Odeonu nebo ze Světové knižnice, nebo máš doma antickou knižnici, Homéra přeloženého od Vaňorného nebo Joyce od Skoumala, copak snad někdo stojí o ty srágory od Orwella nebo Solženicyna, co se ani nedaj číst? Umění, to jsou především památky, anebo štuky na fasádách moderních budov, vitráže nebo mozaiky, tzv. sochy ve veřejném prostoru, sem tam nějaká tapisérie, je to všechno úpadkové, zacyklené a veskrze odporné, infantilní ilustrace ve stylu naivismu a primitivismu, vliv pozdního Picassa, ale vedle toho i keramika a sklářství, všechno to pravidelně představují ve Výtvarné kultuře, ti umělci mají nepochybně různá jména a data narození, někteří mají penis a jiní vulvu, ale všichni jsou ve skutečnosti jedním jediným průměrným a ubíjejícím umělcem, který získal titul Ak. mal. a před smrtí Zasloužilý umělec, stal se synonymem umění, protože nic jiného než on beztak není.

    Krásný svět, který se na tebe vyřinul, když ses doma na vlastní pěst učil vařit podle Nové domácí kuchařky od J. Břízové a M. Klimentové, svět studených a teplých omáček, desertů, pudinků, štrůdlů, přelivů, ančovičkové pasty, chlebíčků se sardinkami a s kaparami, zakapat citrónem, svět nedělního kuřete pečeného s mrkví a podávaného s bramborem, svět hlávkového salátu v nasládlé octové zálivce, opepřeného salátu z nastrouhaných okurek, dusivé šumavy namazané máslem a se šunkou na svačinu v ubrousku a mikrotenovém pytlíku, jako chlapec dostaneš kapesní nožík, jako dívka dostaneš menstruaci.

    Krásný svět, který defiluje třeba ve filmu Můj hříšný muž s Dagmar Veškrnovou a Oldřichem Kaiserem, jak si na něj vzpomeneš, rovnou si ho stáhneš, vypneš zvuk, ten příběh ti je srdečně ukradený, je ti zcela u prdele, ale jen proklikáváš filmem jako pornem na obzvláště výživné scény a kocháš se těma interiérama, účesama a módou, scéna, v níž obědvají kolegové z laboratoře, buřty, rohlíky, hořcice a pivo v hnědé lahvi, tlačenka a uzené, petry a startky, pak scéna na baru, vodka a červené víno, no fuj, scéna v konferenční místnosti, kafe a minerálka, chlebíčky, a pak návštěva, vajíčka v aspiku, obložené talíře, které se dají obložit jen salámem, šunkou, eidamem a nivou, k tomu nakrájet okurek, papriku a rajče, možná ještě přiložit sardinky. (Ten film je československou inkarnací Barthesových Mytologií: eseje steak a hranolky.)

    Mezi paneláčkem a chatou (po okreskách nebo motorákem), na vodu a na kola, na tábor a na běžky, exotika na Slovensku, ale absence zahraničí nevadí, naopak díky bohu, alespoň se může na Trosky a do Adršpachu a na Lipno, práce a pak rodina a proložit to ožíračkou s kolegama, na Mikuláše Mikuláš a na Vánoce Vánoce, na Velikonoce jsou pochopitelně Velikonoce a v létě letní prázdniny, všechno je, jak má být, tak velice po této mytické zemi omezených možností toužíš, založit si tak rodinu a v tý zabřednout, mít práci a v tý to doklepat do důchodu a mezitím jen chodit krást houby do lesa a slavit na Vánoce Vánoce a dávat dětem vánoční dárky, jako je na Vánoce dávali tví rodiče tobě, i ty bys dokázal dávat dětem vánoční dárky na Vánoce, a to úplně každé Vánoce, jezdil bys s nima na vodu a na běžky po okreskách na chatu a žehlil vosk na běžkách na silvestra chlebíčky a šunkové rolky na Velikonoce beránka a vajíčkovou pomazánku průjem z vajíčkové pomazánky ale zapije se to frťanem ferneta nebo becherovky a v jídelně španělský ptáček s rýží nebo frankfurtská pečeně ať už to znamená cokoliv nebo čevabčiči s cibulí a hořčicí nebo buchtičky se šodó či zemlbába a buchty pocukrované moučkovým cukrem a taky navštěvovat rodiče a prarodiče i rodiče a prarodiče tvé přítelkyně nebo ženušky ostatně jak asi vypadaly ženy za normalizace no co měly chlupatý vagíny a chlupatý zadky kdo ví ale zase se s nima dalo jezdit stanovat na Lipno a na kola do Beskyd a ráno namazaly šumavu máslem a daly do ní šunku a to celé obalily ubrouskem a zastrčily do mikrotenového sáčku aby s tím vyslaly děti v punčocháčích do školy kde se tím o přestávce udáví.

    V městech oprýskaná centra, kam se chodí chlastat a do zahulených cukráren, život v paneláčku, snít o Ořechovce, to nevadí, že se tam nikdy nedostaneš, podstatné je, že všichni můžou mít ty stejné sny, za posledním panelákem výhled na pole, na superlán, za superlánem úmorná maloměsta, vsi s kombajnama zaparkovanýma v jézédéčku, podél okresek aleje ovocných stromů, břizolitový nátěr na nehezkém vesnickém stavení rodičů tvé parnterky, se kterou si založíš rodinu, po společném obědě půjdete na výlet do okolních lesů, anebo už máte dítě a půjdete se podívat na králíky do králíkárny nebo na slepice v kurníku, jednou do roka zabijačka, jelita a jitrnice, polívka z krve, škvarky a sádlo, víno a slivovice a ovocné pálenky, na podzim sesbírat ořechy, jabka a hrušky a pak je zavařit do marmelád a do kompotů, nakrást houby v lese a naložit je s octem, jaro léto podzim zima celoroční idyla mezi chodama jídla s tvojí rodinou tak blaženě v ní zabředneš.

    Bylo by to krásné, narodit se v padesátých letech, nebo hned po válce, všechno tohle si užít do sytosti a ve 40 si ještě zaslouženě dopřát pád režimu, zprivatizovat byt, kterej postavili komouši za peníze všech, v devadesátkách pak dostat vedoucí pozici, mít děti a být naživu až do smrti.

*** 

Blažený horník a paní z účtárny, chtěl bys být jejich dítě a mít jejich děti, dělat děti v té krásné zemi omezených možností, jseš úplně nyvý, jseš toužebný, chceš mít tuto normalizační rodinu, věčný klid, mantinely, a místo toho jseš v zemi neomezených možností, nikam nemíříš a nemůžeš si vybrat.

Tažní ptáci / Mezi čtyřma stěnama (povídka, která nebude)

Probouzí se v osm ráno zamotaný do změti peřin, prostěradel a povlaků, tričko má vytažené k prsům, trenýrky zařízlé. Na to, jak se ožral, ho hlava zas tolik nebolí. Jde si natočit vodu, vrací se do postele a strká si sluchátka do uší. Rozhodne se, že do školy dneska nepůjde, že do tohohle marnýho kurzu už nikdy nevkročí. Z postele nakonec vyleze až po poledni. Je teplý den, teplý podzimní den, kolik takových ještě bude? Nebe je čisté a vzduch je teplý, je to pěkný, teplý podzimní den, ale nejde nevidět, že se sotva drží nehtama, že to celé visí na nitkách, že už je to jen vyhřezlá, vyhnilá fasáda, že je jen otázkou času, než nebe spadne na zem a celá Providence se bude prodírat mrakama, mlhou a provazy deště. A když už jsme u toho, tak taky nejde nevidět, že dnešek bude dnem plným osamění, bude to den strávený v propasti, den kdy ... den který ... Do zaprášeného pokoje, pokoje nacházejícího se ve stavu mimořádného neřádu, dopadají těžké odpolední paprsky předčasně zestárlého dne. Přijde si jako v čekárně, jako když byl dítě a čekal nekonečně dlouhé chvíle u doktorů, s matkou kdesi na úřadě, na chodbě hudebky na stejně starého bratra... oči těkají a hledají útěchu ve vzoru linolea, v textuře hrubé omítky, v žíhání interiérových kytek ...úmornost. Leží v posteli, přemýšlí, že by se měl najíst, bude si dneska muset uvařit, achjo, zvedá ruku a mírně s ní vlní, sem a tam, dopadají na ní paprsky světla, vidí, jak mu mezi prsty protéká zvířený prach. Ještě ... týdnů do odletu do Evropy, ještě ... týdnů do odletu na Floridu, do Bostonu se zase vydá až za ... týdny... času je zase nějak příliš. Kdyby tak aspoň dokázal pracovat; ale neví jak, neví, odkud do toho vstoupit. Volný den, dalo by se toho tolik dělat a udělat, je v Americe, jiný o tom můžou leda snít. Půjde možná běhat. Uklohní si špagety. Bude psát blog. Den nakonec skončí, převalí se přes něj, odsedí ho, vyčeká ho. Jen aby přišel ten den po tom.

 

***

Tažní ptáci

    Kdyby se ho zpětně zeptali, tak řekne, že čas tam v kterýkoliv okamžik stál, že nikdy neběžel, že to byla nekonečná, stojatá voda; vor uvízlý v bezvětří. Přesto, v jednu chvíli - ne snad, že by čas ubíhal nebo nějak smysluplně postupoval kupředu - ale dny mizely rychleji. Prostě se ztrácely. Kalendář sice obsedantně kontroloval každý den, ale najednou se mu stávalo, že byl z ničeho nic třeba celý týden pryč. Velkou zásluhu na tom nepochybně měla přítomnost cestovatelky.

    Nevídali se nijak často, jednou dvakrát do týdne, ale alespoň to skýtalo tu možnost ožrat se zase jako Čech, to jest jako prase, a u toho zvednout stavidla a chrlit ze sebe mateřštinu o překot: celé vodopády mateřštiny. Tím, že si vytvořili imigrantskou komunitu o dvou lidech, pochopitelně zacházela jejich angličtina i jejich sociální život; čert vem ale hrdinství, tady šlo o přežití.

   První setkání muselo být nutně rozpačité: "o čem píšeš doktorát?" a "na čem tu budeš pracovat?" a "co děláš v Praze" a "fakt?"; ona byla z toho kontinentu rozčarovaná, což mu přišlo dětinské, kdežto to, jak rychle přistoupil na místní pravidla, jak rychle to všechno akceptoval, se jí zase zdálo nucené, ne-li pozérstvím. Brzy ale potlačili tu okolnost, že v Americe je alkohol mnohem tvrdší a dražší, hodili za hlavu, že se tady pije pomaleji, a začali lít, jak jim domovina kázala. Byl to veselý pád z civilizovanosti do barbarství, ale protože oba věděli, že mají jasně vymezenou lhůtu, mohli si ho dovolit. Po vyjížďce do Bostonu to před rozloučením ještě bezmyšlenkovitě vzali do liquor storu, aby si každý do své večerní samoty pořídil piva na usnutí, a jak tak kráčeli noční Providence, každý se svým sixpackem v ruce, nemohla si ten postřeh odpustit: "to je teda pohled. Češi se vracej z výletu!" Opuštěnou ulici prořízla čistá, škodolibá radost.

    Shazování masek prestižních doktorandů na prestižní škole bylo obzvlášť úlevné. "Ne, já na kurzy chodit nemůžu, jsem proto celou dobu v knihovně, jo, trochu tu zkoušim psát doktorát, nebo to aspoň předstírám, čtu si, no, spíš si stahuju texty na později, ale vlastně od toho nemám nějaký zvláštní očekávání, asi by to všechno šlo dělat odkudkoliv, vlastně na týhle škole vůbec nemusím bejt, ten můj školitel je beztak blbec." "Ha ha! A já z toho měl výčitky, že tu dělám totální hovno a že už se do ničeho beztak nedonutim!" "Doktorandi na Brownu!" "Pak si to napíšeme do životopisů!" "V Čechách se z toho beztak všichni poserou, tam nemá nikdo ani tucha." "Hlavně dát fotky kampusu na facebook." "Ivy League, to víš že jo!" "Grr!"

    Když vymetli všechny irský bary v downtownu, přeorientovali se na řeku; na úplnej závěr objevili Fox Point na jih od kampusu. Zjistili, že od neděle do úterý je prakticky všechno zavřený; pak už i věděli, kdy má kterej liquor store ještě otevřeno. Občas se ale taky zvládli jen procházet - pochopitelně s lahváčem v ruce. Jednou takhle pozkoumávali halloween. Pozorovali, jak rodiče v ulicích vykládají děti z aut, děti oběhly baráky, shrábly sladkosti, a rodiče je pak zas popovezli o kus dál. V jejich čtvrti to byla trochu smutná podívaná: většinou černý rodiny, škemrající sladkosti od bělochů. Na kampusu měl bejt ten večer půlnoční varhanní koncert. Ve snaze najít otevřenou putyku to vzali zkratkou přes hlavní trávník, tzv. main green - od budovy hlavního sálu se už ale táhla fronta až na ulici. "Hey, is this a line for that organ event?" "Yeah." Pokrčili ramenama a rozhodli se to jít vystát. Po skoro hodině čekání se ale dovnitř stejně nedostali, asi se stovkou dalších studentů. Všichni zmateně postávali před sálem na trávníku, obcházeli reprezentační budovu, čekalo se, nikdo nevěděl na co, dav se začal stávat mírně hysterickým. Pak někdo objevil boční vchod: studenti do něj nejdřív lezli po jednom, on a ona u toho pochopitelně nemohli chybět, za chvíli se ale strhnul celý dav. Všichni se valili suterénníma, servisníma chodbama reprezentační budovy, než je zastavil nějaký zřízenec; při pohledu na tu hordu studentů jenom stroze zašeptal přes zuby: "Out." Dav se na místě otočil, cestou ven si všichni otírali slzy škodolibé, zákeřné radosti. "Cože, ste čekali padesát minut na blbý varhany?", nestačil se pak divit jeho spolubydlící. "Lidi za covidu fakt nemaj do čeho píchnout."

    Uměl jí poradit s americkejma reáliema a dal jí pár tipů do akademickýho života. Upozornil jí na Rushdieho přednášku. Vypadala, že jí to zajímalo. Hecla ho, ať to všechno ještě úplně nevzdává, a tak si ve chvilce optimismu naplánoval bombastickej výlet na Floridu. Od půjčení Fordu Mustang namísto běžný toyoty ho odradila jen obava, aby takhle silný auto pak nenabořil (nebo mu ho v Palm Bay neukradli).

    "Na Kavkaze jsem taky byl," snažil se u ní šplhnout. "A? Jaký to bylo?" "No bezvadný, krásný země, dobrý žrádlo, hrozně hodný lidi..." "Jo, to je ale když cestuje kluk. Nebo pár. Když jseš holka, tak seš pro ně něco jako kurva a vlastně je to nebezpečný. V těhle zemích je ženská buď matka tvejch dětí, anebo kurva. Nic jinýho neni. Jeden arménskej známej se chlubil tim, že jeho holka nikdy nikam nešla bez doprovdu, ani do krámu. Partie. A pak ti někam vyleze kokot jako Zibura a začne vykládat, jak tam jsou hodný lidi a jak je všechno skvělý. No pro chlapa možná. Írán totéž, holky sou buď matky, nebo kurvy. Ty země jsou děsný." "Patriarchální turismus!" On na závěr jejich společné epizody vymyslí ten nejurážlivější eufemismus: víš co seš? rozhodně ne matka mých dětí!

    Škola si potrpí na to, aby je oba zasíťovala, a tak se setkávají s hostujícím českým profesorem a mluví na kurzech pro studenty slavistiky nebo historie. Ze slovutného českého profesora, ze svých učitelů a vedoucích obecně, si nestoudně střílejí. "Jak nám radil, že existuje ta appka, která tě naviguje na místa, kde je v Nový Anglii zrovna nejbarevnější podzim?" "To jako letěl za nemožný prachy od školy přes oceán, jen aby se tady koukal na padající listí?" "Spálit hektolitr kerosenu kvůli podívaný na padající lístek." "Jako lidi z tropů, neřeknu, ale dyť v Čechách je snad taky podzim, ne?" "Vůl." Sami si pak půjčí auto a jedou si ten slavný novoanglický podzim prohlédnout na ostrovy.

    "Jo, já žil v Kanadě. A pak jsem pracoval za barem, ale se školou se to kloubilo těžko. Pořád tě bolela hlava, v hospodách se tenkrát ještě hulilo, přes den si pak nic neudělala. Ale za to jsme tam chlastali jak prasata. Rum za nákupku, kola zadara, rozestavili sme si panáky na bar do řady a pak do nich lili rum z lahve na jeden zátah, byli sme pěkně na sračky, půlku sme samozřejmě vylili vedle. Když provozní zjistila, že ze tří flašek rumu po pár našich šichtách zbyla jen jedna, jen na nás nasraně procedila, ,to ste to spolu všechno vychlastali?' Ale jednou sem se tam tak ožral, že sem pak zaspal vlastní promoci, no jo, fakt, cože?, no, tak teď konečně poznáváš někoho, komu se to stalo, celá rodina sedí v sále, rodiče, babička, bratři, jen já jsem si nepřišel pro diplom, ha ha, jo, dneska je to vtipný, ale když sem se tenkrát probral, měl sem asi sto nepřijatejch hovorů, otec se pak se mnou odmítal bavit, jen matka mě z lítosti vzala na oběd." Jsou na baru a smíchy nemůžou doříct jedinou větu.

    "V Rusku si kupuješ slanečky a okurky jen k vodce, prokládáš to jima, přesně, jako v románech. Takže když jsme si pak šly s kamarádkou koupit ty okurky jen tak, k jídlu, chlapi na nás čuměli a pořvávali, protože si mysleli, že chystáme nějakou obří chlastačku. Ale než jsem letěla do Soči, tak jsme se s kamarádkou strašně ožraly, kolem Soči pak byla bouřka a letadlo nemohlo přistát, kroužilo dokola, já myslela, že se pobliju, ale neměli blicí pytlíky, vyškemrala sem jeden od letušky, ale matka sedící vedle mě o něj poprosila pro svý dítě, dítě začlo blít, mně se chtělo blít, v letadle se na chvíli zhasly světla a propadlo se o několik metrů, víš co, bouřka a turbulence, kamarádce bylo taky na blití, měla záložní plán, stočila si prospekt aerolinek do role, že bude blít do tý ruličky, že by to tim odváděla do tý kapsy na sedačce před tebou..." U toho tak hýkal smíchy, až se začali ostatní studenti ve frontě na varhany otáčet. Muselo jim být protivné, poslouchat hodinu ten cizí a hlučný jazyk, který zní jako něco mezi němčinou a ruštinou. Fronta byla na dlouho, stihl si prohlídnout zadky všech studentek v cosplay kostýmech. Teploty ten večer padaly nízko a často neměly ani podprsenky.

    Zatímco řídil, ona ho navigovala z jeho telefonu. Až po chvíli jí došlo, že ten telefon, kterej je jeho, a ne její, odemyká úplně bezděčně, protože oba používají stejný obrazec. Anglicky mluví spíš on, dopravu řeší taky, zato cesty plánuje ona - jedna z jejich mnoha nepsaných dohod. Tou další je, že se nebaví o Evropě. Stráví měsíc vyprávěním historek z cest, zasvěcují se do svých oborů, reflektují Ameriku, ale rozhodli se nebýt osobní. Proč taky, vidí se poprvé v životě, neznají se a ani nepoznají, tady na tom pustém ostrově, v tomhle mezičase, v tomhle dějství jejich životů, které je jen jako, jak fikce nebo svátek, čas vykloubený z jejich skutečných životů, jež se odehrávají v Evropě a jež se teď jeví úplně neskutečně. A tak zatímco tu šlapou vodu a zadržují dech a jsou vlastně duchem jinde, jsou pro sebe lidmi bez minulosti: taky už by se nemuseli nikdy potkat, možná se ani nikdy nepotkali, v tomhle věčném denním snu, který se snad ani nestal. "Pošli mi pak pohled z Key West," říká mu. "Jasan, ty mi zas pošli pohled ze San Franciska!", ale za pár dnů se opraví, "pošli mi pohled odněkud, kde budeš vědět, že seš na úplnym konci světa, někde z Nevady nebo kde budeš."

    Na poslední, rozlučkovou pitku se sejdou už po šestý hodině. Rozhodli se zpít jak v český hospodě, lámat jedno za druhym, i když se to tu tak nedělá. Se sarkasmem si zaberou svoje židle na baru, ostatně už tu jsou podruhé, a začínají si poroučet jedno za druhým. Koupil si konečně zimní boty, kožené, na podpatku a špičaté, líbí se mu, jak vypadají americky, všímá si, že ona má podobné, jsou oba hubení a vysocí, v upnutých riflích, vypadají jak ze stejné země; anebo jako sourozenci. Vidí se naposled, přímo se nabízí, aby začali bilancovat, aby si teda řekli, kým opravdu jsou a odkud přicházejí a jaké démony na svých celách po večerech zahánějí. "Mám ti to teda říct?" ptá se ona. "No, to už se pak ale neska nebudem bavit o ničem jinym," namítá on. A tak se rozhodnout zůstat si cizincema až do konce, jeden pro druhého hádankou, otázkou, kterou si raději nepoložili, protože bylo mnohem vděčnější cestovat nebo si říkat historky nebo se oddávat chlastání. "Zeman je Lenin," komentuje ona českou politiku. "Posraná česká pivní monokultura," nadává on, když mu nesou asi pátý druh piva. Už sotva artikulují. Ona zítra vyráží na západ, on o něco později na jih. Tihle dva lidé ztracení v cizině, kteří si mohli vybrat, kým po tenhle krátký čas budou, protože v první řadě nechtěli být sami sebou. Po půlnoci se loučí, jako vždy, na té noční křižovatce, kolem mlčí zhasnuté vily, některé mají ještě halloweenskou výzdobu; popřejí si hodně štěstí.

***

Probouzí se v osm ráno zamotaný do změti peřin, prostěradel a povlaků, tričko má vytažené k prsům, trenýrky zařízlé. Na to, jak se ožral, ho hlava zas tolik nebolí. Ví, že to bude den plný osamění, den strávený v propasti, den kdy ... den který ...

Insomnie / Půlnoc v zemi Narragansettů

probouzí se o půlnoci, leží v posteli, oblečený v mikině a teplácích, má navlečené tlusté ponožky, leží na peřině a je přikrytý jen lehkou dekou. musel si jít zdřímnout jen na chvíli, vzpomíná si, že před usnutím pracoval, ale spánek ho zjevně nadobro přemohl. něco takového nezažil už měsíce.

budí se zpocený a oblečený v posteli, cejtí svůj dech a maně si vybavuje scénu z Rushdieho Hanby, kde se v závěru románu probouzí Omár Chajjám Šakíl, veskrze ambivalentní postava, probouzí se v posteli, kde ležel několik týdnů, na zámku těch tří sester, tří čarodějnic, je zpocený, posraný a pochcaný, ale konečně uzdravený, ale na zámku těch čarodějnic stejně umře, čarodějnice ho zabijí.

na nočním stolku vidí vypitou lahev od piva, poslední dobou se to stalo celkem běžným výjevem, má hroznou žízeň, ale nedokáže sebou ještě několik dlouhých chvil ani pohnout.

***

po mnoha týdnech se zase vrátil ke čtení. nebylo zbytí, blíží se den, kdy se skupinou zase povedou hodinu. v povinné četbě měl Válku židovskou Josepha Flavia, už u toho klimbal, pálily ho oči, ale ještě si četl o druhém zničení Chrámu, je to příšerný čtení, domy v plamenech a mezi nima potoky krve. "Tlačili se u vchodů a mnozí byli od svých pošlapáváni, mnohým se dostalo osudu poražených, když padali na horké ještě a kouřící trosky sloupořadí. ... Většina občanstva, lid slabý a bezbranný, byla pobíjena, kdekoli byl kdo dopaden. Okolo oltáře se nahromadilo množství mrtvol, po chrámových stupních teklo množství krve a těla těch, kteří byli zabiti nahoře, klouzala dolů.... Hukot plamenů, šířících se dál a dál, zazníval do sténání těch, kdo padali. ... Zdálo se dokonce, že se chrámový pahorek otřásá v základech, jak byl ze všech stran ohněm naplněn, že krve je více nežli plamenů a pobíjených více nežli těch, kdo pobíjejí. Nikde nebylo vidět zemi pro mrtvoly a vojáci běhali za prchajícími šlapajíce po hromadách těl." Atd.

***

byl jasný a teplý podzimní den, byl běhat, byl vůbec nejrychlejší, co se mu tady povedlo, cestou se zdravil s ostatníma běžcema, většinou holkama v legínách. měl se sejít se skupinou na zoomu, aby dohodli, jak hodinu povedou, měli se sejít po poledni, ale odložili to na večer. v tak pěkný den se dal očekávat dlouhý západ a zbarvený horizont, ale ze západu místo toho přišly mraky, nejdřív šedé, pak černé. po chvíli byla větší tma než v noci, jak kdyby něco vysávalo všechno světlo ze vzduchu. jindy pyšné mrakodrapy v centru slabě blikotaly a nervózně šoupaly nohama. jsou na zoomu, ale všem začnou pípat telefony: úřady rozesílají tornado warning. nervózně se smějí, až na jednu jsou všichni imigranti a nevědí, jak to brát vážně; Američanka rovnou přizná, že je z nich ze všech nejvíc vystrašená. snaží se připravit hodinu, ale telefony se znovu rozezní. a pak znovu: venku už řve vítr, temnota se otevřela a chrlí na zem provazy deště. nedokážou se už soustředit, schůzku odkládají a popřejou si hodně štěstí.

je doma sám, nezná tuhle situaci, neví, jak se v ní chovat, úřední oznámení mu doporučuje schovat se ve sklepě, obléká se, nacpe si všechny dolary do peněženky, popadne oba mobily a pas a stojí připravený u okna: má výhled na západ, přes celé centrum a dál ke kopcům, které se teď dají leda tušit. krajina občas zazáří bleskem, ale tornádo nikde. kouká nervózně na meteorologický portál, mělo by to trvat ještě 15 minut, nalézá i doporučení, že "pokud spatříte tmavý a rotující mrak, okamžitě se odeberte do bezpečí", vyhlíží v temnotě toho démona a čeká.

"kdybys viděl tornádo", říká mu pak jeden z koňů, "myslím tim kdybys ho viděl na vlastní oči, tak už je pozdě. jsou strašně rychlý, rychlejší třeba než auto. když ho vidíš, tak už je pozdě."

riziko nakonec pomine a zbytek večera o tom už všichni jen vtipkujou.

***

zbytek večera se odehrává stereotypně. dokončí zoom. navečeří se. pije pivo a vrací se ke čtení. jeho tělo ale odmítá přestálý stres dále snášet. ostatně spí 40 hodin týdně, jí jen málo a nedobře, takže chodí běhat bez živin, tělo už zkrátka odmítá spolupracovat. je sice osm večer, ale čtení je tak statická činnost a takový nezvyk, že ho tělo vezme jako přímý pokyn ke spánku.

za víčkama ho tu pronásledovala přítomnost, ale ta byla moc nesnesitelná, nezpracovatelná, bylo třeba jí potlačovat, a tak se nevědomí a tělo uchýlily ke lsti a začaly milosrdně pracovat s metaforama minulosti.

: tři roky starej rozchod. tytéž scény, on se cítí být v právu, ale musí se doprošovat, aby byl jeho názor, jeho soud, jeho bezcenný verdikt vyslyšen, a žalovanou stranu musí div ne uplácet, aby si ho alespoň vyslechla, beztak s nezájmem a natočená k odchodu. zvláštní, napadá ho po probuzení, o tom se mu nezdálo už dlouhá léta. tady má všechny účty srovnaný.

: je vprostřed nějakého příběhu, který už během snu zapomněl, irácká nebo vietnamská osada, kterou bombarduje americký dron, venkované přemýšlí, kdo je vyzradil, je to nabíledni, kdo je zrádce, ten kulhavý se zahojenou jizvou přes zdeformovaný obličej, Asiat, najednou se octnu v jeho kůži, snažím se odbelhat z vesnice, vím, že jde do tuhého, že se kolem mě sbíhají mračna, dohání mě můj někdejší největší přítel, držel nade mnou vždycky ochrannou ruku, ve snu má podobu některého mého skutečného dávného známého, ne, byl z přátel nějaké mé expřítelkyně, ale nepochybně jsem se s ním znal taky a bavili jsme se spolu, ale jak to tak bývá, po rozchodu tihle lidé nenávratně mizí a přestávají se k tobě znát, zapomenou tě, potlačí, jsou to náhle tví největší nepřátelé, tak tenhle člověk, nad kterým visí předzvěst ztráty veškeré přízně, mi oznámí, ať se v této japonsky vybavené místnosti posadím na zem ke zdi, že mě zezadu probodne, je to zvyk, ze snu vím, že moje postava se chovala naprosto hanebně, všechny zradila a zaslouží jenom smrt, ale teď chci v její kůži stůj co stůj žít, sedám si ke zdi, cítím, jak mi zezadu vjíždí čepel do zad, ale zůstává jen na kraji, trest smrti se nezdařil, rozhodnu se utýct, už se taková věc párkrát stala, není to bezprecedentní, ale beztak nemám velké šance na přežití, kulhavý a nyní částečně probodnutý, snažím se přeskočit odpadní příkop kolem vsi, není široký, zato hluboký a plný žluklé, zelené vody, nejde ho přeplavat, to by mi infikovalo ránu a umřel bych na sepsi (ten svévolný naturalismus snů!), chvíli se kolem něj honím se svým někdejším přítelem a ochráncem, teď mým katem, skáču sem a tam, ale nakonec ležím na zemi a on nade mnou klečí (není jasné, jestli jsem se sám vzdal, nebo jestli mě polapil), klečí nade mnou a bije mě pěstma do tváře a rozbíjí mi hlavu a lebku dokud neumírám. Pak se jakoby zvedne záběr kamery, konečně vystoupím z té postavy, kamera zabírá balkon, který se celou dobou nacházel nad tou strašlivou scénou, stalo se to totiž celé na plácku té irácko-vietnamsko-japonské vesnice, a na tom balkónu se odehrává jakási scéna z minulosti, dotyčný přítel a budoucí kat poprvé potkává dotyčného mrzáka a zrádce, se svou partnerkou si ho okamžitě zamilují a berou ho pod svá křídla, vypadá to idylicky, není v tom výjevu ani stopy po tom, jak to dopadne.

***

probouzí se o půlnoci, vzpomíná si, že usnul při čtení, nečet už týdny a týdny, nedalo se, usínal při tom a zároveň se u toho nedalo usnout, ani milosrdným denním spánkem, spát se dalo jít jen naprostým vyčerpáním, až úplně přetažený, anebo opilý, a spánek stejně končil se železnou pravidelností po šesti hodinách. Ale tohle se nedalo táhnout věčně, a tak na spánek vyzrál, vyzrál na ní, na tu denní noční můru, která na něj vždycky čekala za zavřenýma víčkama, přízraky minulosti, jeho domněnky, zjistil, že když si do uší místo špuntů strčí sluchátka a pustí hudbu, zaměstná a ukolébá tím svoje myšlenky do té míry, že beztrestně usne, a tak se celou noc budí, omotaný kabelem a se sluchátkama v uších, a zjišťuje, že album už dohrálo, pouští si ho tedy znovu, zas a zas, anebo nějaké jiné, a zase usíná, a takhle až dokud se jakž takž nevyspí.

***

chorobné výjevy a sny, vrstvení, dekadence, literatura.

Technická muzea / Konstatování

Vlezu do Air and Space Muzea, u nás by se tomu asi říkalo technický muzeum, a tam jsou v sekci "počátky kosmonautiky" vystavený V-1 a V-2. Od hostitele se dozvídám, že muzeum má filiálku i u Dullesova letiště: tam pro změnu vystavují Enolu Gay. Ano, to letadlo, který shodilo bombu na Hirošimu.

Kdysi jsem zaznamenal, že kolem uvedení bombardéru byly velký kontroverze - letadlo totiž kurátoři vystavili bez dalšího komentáře, jako čistý, objektivní artefakt. Já nevim, ale vystavit stroj, kterej připravil o život asi 130 000 lidí, to je jak projít se plynovejma komorama v Dachau. To přece není jen tak.

Z expozic a exponátů jsem vyrozuměl, že příslušné muzeum, resp. NASA, vyznávají jakýsi technokratický, modernistický pozitivismus pokroku. Co nastalo, prostě je, a každý pokrok je nakonec do budoucnosti, takže tím nebo oním způsobem přínosem, progresem. Co se mělo stát, stalo se, resp. co se stalo je a nejspíš i bylo nevratné, dějiny jsou tím, čím jsou.

Wernher von Braun je v Air and Space Muzeu představen div ne jako génius a vizionář. V-2 sice byla bomba, ale von Braunovy rakety nakonec přestaly lítat na města a začaly lítat na Měsíc, tak co. V technickém muzeu se Faustovi vždycky odpustí. (Etika technokratů: v Německu si za druhý světový války nechávali inženýři patentovat i svoje zlepšováky do pecí v Osvětimi. Duševní vlastnictví.)

Technickejm muzeím projde to, co by si v muzeích historickejch ani nikdo nedovolil navrhnout.

*

Samozřejmě, že zastánci těchhle exponátů vždycky tvrděj, že tím, že se věc vystaví, se přece ještě vystavené neobhajuje. Vystavení exponátu (což se rovná aktu konstatování jeho existence) přece není politické gesto, nemá etiku, je neutrální a objektivní.

Ne, konstatování bez dalšího je vždycky potvrzením statu quo. Zopakovat, jak dějiny ve výsledku dopadly, je jen papouškováním dějin vítězů. Historik hodný toho jména spíš řekne, co všechno se mohlo stát, co se málem stalo, i když nenastalo. Má držet minulost co nejvíc otevřenou možnostem. Historie není to, co se stalo, je naopak tím nejmíň vyzpytatelným, tím nejvíc plným potenciálu; dá se v ní procházet sem a tam. Naopak hluchý konstatování je vždycky ideologií přítomnosti, legitimizací, přitakáním - tohle jsou dějiny, smiřte se s tím. Jak napsal White o otci pozitivistický historie Rankovi: "historie pro něj končila přítomností".

*

Kdysi dávno jsem se účastnil veřejnýho slyšení o Blance 2 neboli o posranejch okruzích pro auta. Lidi z Automatu tenkrát konfrontovali inženýry a dopraváky v panelu, že tunel je z hlediska dopravní politiky nesmysl, že projekt ignoruje dopravní indukci a lže v EIA. Horkej brambor spadl do klína nějakýmu mladšímu nesmělýmu inženýrovi, kterej tunel pomáhal projektovat. Introvert s mastnýma vlasama, kterýmu k dokonalosti chyběly jen prestiže, šel k projektoru a začal vysvětlovat něco o zatížení betonovejch nosníků, sklonu zatáček, použitých technologiích, bylo nám z toho všem trapně, byla to naprostá groteska. Když dokuňkal svůj monolog, aktivisti se po chvilce zaražení vrátili ke svejm otázkám: je to blbě naplánovaný a z hlediska dopravní politiky je to stupidita.

Ten výjev je třeba číst hermeneuticky: inženýr se v nepříjemný situaci schoval k objektivitě svýho neutrálního vědění a zkrátka nám konstatoval některá fakta - že je dálnice navržená, jak je navržená. Aktivisti ale mluvili jinou řečí: do bezčasí konstatování se snažili vnýst čas náhody a čas dějin, proto se ptali na dopravní politiku. Věděli, že věci mají nějakou svojí historii, že neexistuje jen plán na tunel, o sobě objektivní, ale že tunel je zrcadlem lidí.

To jsou banální postřehy, ale podstatná byla ta rétorika konstatování, která se v tu chvíli ukázala jako těžce politická a všechno, jen ne neutrální. Konstatovat fakta je jako lhát. I kdyby byla nakrásně pravdivá.

*

Rétorika konstatování předpokládá nějakej čas dějin. Je to ideologie statu quo. Proto se k ní tak často uchylujou pravičáci a konzervativci: strašně paradoxně a navzdory tomu, co říkaj v prvním plánu, vlastně anulujou čas dějin. Každej máme stejnou startovní čáru, říkaj, je to jen o individuální snaze. (V případě reziduální nespravedlnosti si prostě dojdeš svojí extra mile.) Jako kdyby sme se nerodili do dějin, který nám předcházej, a nebyli jima poškozený ještě před tim, než vylezeme z dělohy. Pravičáci akceptujou dějiny jako něco nevyhnutelnýho a danýho, žijeme v nejlepším z možných světů, a jestli ne v nejlepším, tak rozhodně v jedinym možnym. Historie zkrátka končí v přítomnosti.

(Levičáci se, o nic míň paradoxně, snažej dějiny rovněž anulovat. Ovšem ne jako za časů komunistickýho manifestu, vstupem do ráje, ale napravením dějin, jejich narovnáním, smířením. Levičáci viděj a uznávaj celej ten vír času, vnímaj, že přítomnost neni objektivní, že je spíš hypertextem minulosti, provazem skládajícím se z milionu nespojitých nití; ale v praktický politice chtěj tuhletu minulost zrušit. Napravovat křivdy, odčiňovat příkoří, proč ne, ale je to stejná nemožnost, jako myslet si, že někdy v budoucnosti přijde nějaká utopie.

Někdy je prostě lepší minulost zapomenout a úplně od ní odejít. Amnestie dějin, odpuštění křivd, když už nejdou napravit. Copak je nějaká ctnost hádat se s přítelkyní do zpitomnění o křivdách, který se staly před rokama a rokama? Levičáci nabízej věčnou partnerskou hádku, kdo by o to stál; pravicová manželka se zase musí smířit s hořkostí, protože manžel se jí za nevěru nikdy neomluví.)

*

Takhle a jinak člověk přemejšlí, když v Air and Space Muzeu narazí na modely V-1 a V-2. V gift storu jsem neteři pořídil kostým skafandru a přitom se sám nad sebou dojímal.