Pod barákem čas od času přejede auto (osobní? dodávka scamazonu?), který má na plný koule puštěnej nějakej rap, trap nebo raggaton. Většinou si u toho zrovna čtu v cizím jazyce, ten kotnrast nemůže být větší. Nepochybně je v tom autě někdo mimořádně naplněný, zcela spokojený se sebou, završený, jinak by to nedělal, nepouštěl by si svojí oblíbenou hudbu na celý kolo, aby přitáhl pozornost celý ulice. I takhle si někdo může představovat štěstí. Je mi z toho nevolno, chudí lidé beze vkusu, z toho rádia hraje na tisíc způsobů pořád totéž, přes den hákují ve svých těžkých a nevděčných pracích a večer se doma rozplácnou u televize ve svém nehezkém bydlení v nějaké chudé čtvrti. Život omezený ekonomicky i kulturně, v sociální pasti, jen mezi robotou a konzumem, v okamžicích štěstí konzumovat konzumní hudbu, to auto je vždycky slyšet tak patnáct vteřin, ale pro mě to je patnáct vteřin naprostý marnosti a zmaru. Z tónů toho rapu, trapu nebo raggatonu vždycky na chvílí ochabnu.
*
"Amerika je strašně obrovská," povídá mi jeden z koňů, když se shledáváme po Díkůvzdání a samou radostí pijeme piva a hulíme. "Vlastně ani nemáš pocit, že to je jedna země. Co má společnýho východní pobřeží a Kalifornie nebo nějaká Nebraska? Tam máš lesy, tady pouště, tady města, tady samý vidláky." "Hm," nepřemejšlim dlouho nad odpovědí, "dopravní značky. Jazyk. Prezidenta. Celebrity. Armádu a poštu, fastfoody." Vizualitu, instituce, konzum. Amerika je gigantická a nemožně různorodá, ale zároveň dost homogenní. Evropský představy jsou většinou mimo. A ty český? Ty jsou úplně zcestný.
*
Když začne být běh příliš únavný nebo náročný, samozřejmě si ho narativizuju. Projektuju si do etap, do jednotlivých kilometrů různé příběhy a úděly. Dělal jsem to tak vždycky, je to taková moje hra: když nezvládnu příští kilometr nebo aspoň tenhle kopec, loď ztroskotá, raketa nedoletí, moje láska neobstojí, něco strašnýho se stane. Vybičovávám se takhle ke každýmu dalšímu kilometru a zároveň tím celek běhu milosrdně etapizuju. Při posledním běhu jsem se ale musel zastavit kilometr před cílem, kilometr od domova, už jsem nedokázal pokračovat. Přepálil jsem nejspíš začátek. Koukám na aplikaci a vidím, že to mohl být můj zdaleka nejrychlejší běh, kdybych to jen vydržel dokončit (v posledním kilometru mám dva táhlé, stoupající svahy). Jsem rozčarovaný, ba otrávený, nejen že jsem to neuběhl v kuse, ale navíc jsem neobstál v životní zkoušce, kterou jsem měl v hlavě rozehranou. Do usnutí je mi na nic.
*
Na Díkůvzdání se celé město přikryje peřinou ke spánku: Američani se rozutekli do rodných států, ve škole se neučí, všechno zavřelo. Imigranti mě varovali, že to je pro cizince naprosto nevděčná zkušenost. Já se na týden o samotě upřímně těším. Den první jsem nám uklidil byt a vygruntoval koupelnu; můj zpsob, jak opanovat, jak rituálně zabydlet prostor. Druhý den jsem si uvařil svojí parodickou verzi na sváteční pohoštění, budu jí jíst další tři dny. Byl jsem běhat. Třetí den jsem si četl a koukal z okna. Čtvrtý den mi zavolala kamarádka. Hodinový rozhovor, jsem z něho nabitý, jdu běhat, přijdu si na vrcholu síly, ale přestřelím začátek a nedoběhnu. Zbytek dne jsem otrávený. Den čtvrtý nebo pátý? Celý den si čtu, jsem ve stavu apatie a samota mi začíná lézt na mozek. Šestý nebo kolikátý den jdu do galerie, protože není do čeho píchnout, protože čtení mi nejde, na běhání mě bolej nohy, a navíc je ten den otevřená zadarmo. Od probuzení nepřátelský den. Večer přijíždějí koně, ržají a klapají už ve dveřích, zlomím sixpack plzní. Sedmý den není, protože tohle je jen parodie na stvoření světa.
Celý ten týden o samotě mnou ale také protéká ta skrytá, podzemní řeka, nečekaně se vzdemula, její vody jsou... vody které... plním cestovní deník.
*
Zabydlování III
Na kurzu se už jen prezentují závěrečné projekty. No vida, kdybych věděl, že je Baskička čtenářka Heideggera, že je na stejný evropský lodi jako já, mohli jsme si toho tolik říct! Mluví skoro o tom samym, o čem je moje dizertace, má podobnej záběr, akorát umí asi o 3 cizí jazyky víc než já... a já tu byl jen na semestr. Skončí prezentace skupiny, zbývá málo času na otázky a poznámky spolužáků. Jsem fascinovaný, snad se to ještě nezlomí, ale po semestru jsem dnes rozumněl úplně všem, ať už maj jakýkoliv akcent a huhlají sebevíc, rozumněl jsem úplně každému slovu každé věty, když si vezmu slovo, že mám jen pár poznámek, mluvím spatra a bez přípravy, fascinovaně sám sebe poslouchám, tu záplavu idiomů, to pohotový nalézání slov, tu věcnost, tu lehkost ve vyjadřování! Možná jsem to tu celý promarnil, ale anglicky jsem se snad naučil. Jen škoda, že to, co říkám, vůbec nikoho nezajímá.
Žádné komentáře:
Okomentovat